ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.2023.2020.1
sp. zn. 28 Cdo 2023/2020-219
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Olgy Puškinové a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce T. D. , narozeného dne XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, za účasti České republiky - Ministerstva financí , se sídlem Praze 1, Letenská 15, IČO 00006947, a AREAL SLATINA, a.s. , se sídlem v Brně, Tuřanka 1222/115, Slatina, IČO 262 36 401, jako vedlejšího účastníka na straně účastnice řízení, zastoupeného JUDr. Viktorem Rossmannem, advokátem se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 1464/6, o znovuprojednání věci rozhodnuté správním orgánem, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 46 C 139/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. ledna 2020, č. j. 18 Co 12/2019-196, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit účastnici řízení na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníkovi na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Viktora Rossmanna, advokáta se sídlem v Praze 1, Senovážné nám. 1464/6.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Žalobce napadl dovoláním rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2020, č. j. 18 Co 12/2019-196, vydaný v řízení podle části páté občanského soudního řádu, jehož výrokem I. byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 12. 4. 2018, č. j. 46 C 139/2014-150 (kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Jihomoravský kraj, ze dne 28. 3. 2014, sp. zn. 1 RP49033/2012-130754 26/91, č. j. SPU 139794/2014, 26/91/6-RNP, tak, že se určuje, že je vlastníkem pozemku parc. č. XY, ostatní plocha, jiná plocha, o výměře 3.973 m 2 , zapsaného na LV č. XY v k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a jímž byla žalobci uložena povinnost zaplatit „žalované“ na náhradě nákladů řízení částku 1.800 Kč), a jímž dále bylo rozhodnuto, že žalobce je povinen zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení zúčastněné osobě částku 1.200 Kč a vedlejšímu účastníkovi částku 15.552 Kč k rukám advokáta JUDr. Viktora Rossmanna (výroky II. a III.).
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně) je ve výroku o věci samé založeno na závěru, že v dané věci je dána překážka vydání označeného pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), neboť v řízení před správním orgánem, doplněném v řízení před soudem prvního stupně, včetně důkazu ohledáním na místě samém, bylo prokázáno, že tento pozemek se nachází uvnitř oploceného provozního a skladovacího areálu firmy AREAL SLATINA, a.s. (bývalá ROUČKA Slatina a.s., dříve Státní podnik Slatina Brno), v němž se nacházejí i pozemky vydané restituentům, včetně žalobce, a souvisí se dvěma zděnými budovami ve vlastnictví vedlejšího účastníka, sloužícími jako sklady materiálu, k nimž bezprostředně přiléhá (z nichž budova bez č.p./č.e na pozemku parc. č. XY byla uvedena do trvalého užívání rozhodnutím ze dne 1. 10. 1962 a k budově bez č.p./č.e. na pozemku parc. č. XY byl udělen souhlas s jejím provedením jako skladu hořlavin rozhodnutím ze dne 7. 2. 1961) a je nezbytně nutný k jejich provozu. Z obsahu spisu správního orgánu a z provedeného místního šetření konaného soudem prvního stupně dne 2. 8. 2017 totiž plyne, že při vchodu do oploceného areálu společnosti AREAL SLATINA a.s. stojí po pravé části na parcele č. XY budova, kolem níž je postavena vyvýšená rampa, že z této budovy vedou troje vrata směrem k parcele č. XY, přičemž jedna vrata se nacházejí i při vjezdu do areálu, že vyvýšená manipulační plocha je zhruba 3 metry, při vchodu k ní je nájezd o šířce 1,2 metrů, že k budově a manipulační ploše přiléhá zpevněná asfaltová plocha nárokovaného pozemku, který také bezprostředně souvisí s budovou postavenou na parcele č. XY, přičemž část pozemku je oplocená a nachází se na ní sklad stavebního materiálu PRVNÍ CHODSKÉ s.r.o. a že budova má dva vchody, „z jedné části je vstup mimo oplocený areál skladu“. Dále soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že vedlejší účastník, jakožto v katastru nemovitostí zapsaný vlastník těchto staveb, jakož i pozemků parc. č. XY, parc. č. XY a žalobcem nárokovaného pozemku parc. č. XY, tyto budovy a částečně i pozemek parc. č. XY pronajímá jiným společnostem jako sklady, zčásti je používá sám. Tato zjištěná okolnost, stejně jako konkrétní poměr mezi pronajatými částmi budov a užívaných ploch předmětného pozemku, a umístění kontejnerové sestavy v majetku jiné firmy, nejsou zcela rozhodné, jelikož nezbytnost užívání pozemku se stavbami je dána zejména zjištěním, že budova na pozemku parc. č. XY „disponuje“ nakládací rampou přiléhající k vnější zdi budovy, k níž je nutno zachovat přístup pro vjezd a výjezd nákladních vozidel s vysokou tonáží a návěsy, jakož i s předpokládaným prostorem pro jejich otáčení, a zachováním manipulačního prostoru se skladovacím materiálem. Stejný závěr pak lze učinit i u budovy na pozemku parc. č. XY, která je opatřena vjezdovými vraty, takže příjezd k ní předpokládá průjezd celým pozemkem parc. č. XY nacházejícím se podél této budovy. Na tom nic nemění ani skutečnost, že společnost PRVNÍ CHODSKÁ s.r.o. tento pozemek využívá jako venkovní skladovací plochu, či plochu prodejní.
Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky aplikace a výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, a usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002. Dále uvedl, že v postupu soudů obou stupňů „lze spatřovat porušení otázky procesního práva upravujícího postup soudů při řešení odborné otázky“. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Účastnice řízení v písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo dovolacím soudem odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovolatel pouze zpochybňuje skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel, která však v dovolacím řízení revidovat nelze (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 339/2019), případně aby bylo zamítnuto. K věci samé pak odkázala na závěry uvedené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3091/2013, sp. zn. 28 Cdo 67/2009, a sp. zn. 28 Cdo 2174/2010).
Taktéž vedlejší účastník na straně žalované navrhl, aby dovolání žalobce bylo odmítnuto, popř. zamítnuto. Napadený rozsudek odvolacího soudu je správný, neboť vydání žalobcem požadovaného pozemku brání překážka uvedená v §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, přičemž žalobce v dovolání uplatnil jen skutkové námitky; dále vyjádřil názor, že žalobce nemůže být považován za oprávněnou osobu dle zákona o půdě.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť částečně není přípustné dle §237 o. s. ř. a částečně trpí vadou, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již dříve judikoval, že zastavěnost pozemku, ať již konkrétně uvedeným druhem areálu [hřbitov, zahrádková nebo chatová osada, tělovýchovné nebo sportovní zařízení - §11 odst. 1 písm. b), d), e) zákona o půdě], či stavbou ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, představuje typově okolnost vylučující uspokojení restitučního nároku vydáním takového pozemku. Zákon [zmíněný §11 odst. 1 písm. c)] přitom výslovně za zastavěnou část pozemku považuje i tu, která sice stavbou bezprostředně zastavěna není, ovšem se stavbou bezprostředně souvisí a je potřebná k jejímu provozu a obsluze. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, jeho usnesení ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, či ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014) přitom může být překážkou vydání pozemků podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě též jejich funkční souvislost se stavbou.
Ústavní soud v usnesení ze dne 14. 5. 2009, sp. zn. III. ÚS 2914/08 (v restituční věci podle zákona o půdě) uvedl: „Zákon o půdě umožňuje za splnění v něm předvídaných podmínek vydání pozemků oprávněným osobám, ustanovení §11 ovšem počítá s výjimkou z tohoto pravidla, existují-li okolnosti, jež jejich vydání brání. Prizmatem hypotézy §11 odst. 1 písm. c) tak nemůže být vydán oprávněné osobě pozemek, jenž a) byl zastavěn nebo b) je nezbytně nutný k provozu stavby postavené na přiléhajícím pozemku. Ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě potom taxativně uvádí (a novelou zákona o půdě provedenou zákonem č. 131/1994 Sb. konkretizuje) případy, kdy vydání nárokovaného pozemku skutečnost, že byl zastavěn, přesto nepřekáží. Úkolem obecných soudů v projednávané věci tak bylo posoudit, zda pozemkový úřad postupoval správně, když stěžovateli - jakožto oprávněné osobě dle zákona o půdě - dotčené pozemky nevydal. V případě skutkových zjištění proto bylo rozhodující, jsou-li předmětné pozemky zastavěny ve smyslu znění hypotézy §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě - tedy včetně jejího negativního vymezení - respektive jedná-li se o pozemky, jež představují pozemky nezbytně nutné pro provoz přilehlých staveb.“.
Nutno je rovněž připomenout i nálezovou judikaturu Ústavního soudu k restituci pozemků (srov. zejm. nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, či ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14), k níž se ve své judikatuře přiklání i Nejvyšší soud (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4086/2013, ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, ze dne 24. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3574/2014, nebo ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2013/2014, či jeho usnesení ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1831/2016), a kterou tak nelze charakterizovat jako excesivní (vybočující z nastolené judikaturní linie), podle níž je naturální restituce vyloučena zpravidla i tam, kde by tato vedla k situaci, v níž by restituent objektivně nemohl plně realizovat své vlastnické právo a užívat vydaný pozemek (vydané pozemky) způsobem odpovídajícím účelu restitucí vyjádřenému v preambuli a v §1 zákona o půdě.
Posouzení otázky funkční souvislosti pozemků a staveb je vždy úzce provázáno s konkrétními skutkovými okolnostmi případu; jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně zkoumány a vyloženy s primárním účelem zákona o půdě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017).
Závěr odvolacího soudu o funkčním spojení předmětného (vyasfaltovaného) pozemku (vedeného nyní v katastru nemovitostí jako ostatní plocha, jiná plocha) se stavbami ve vlastnictví vedlejšího účastníka, s nimiž v posuzované věci vytváří nedělitelný celek (což současně vylučuje možnost jeho zemědělského nebo lesního využití), ačkoliv na něj neaplikoval tzv. areálovou judikaturu (z důvodu uvedeného již soudem prvního stupně, že v oploceném areálu vedlejšího účastníka se nacházejí i pozemky vydané v restituci jiným fyzickým osobám, včetně žalobce), je přitom závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, v dovolacím řízení zásadně nezpochybnitelným (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3556/2010).
Za skutkového stavu zjištěného v dané věci tudíž otázka aplikace a výkladu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a to ani od dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1026/96, a usnesení téhož soudu ze dne 28. 1. 2003, sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, v nichž byla řešena otázka, co je třeba rozumět pod pojmem uvedeným v §3 odst. 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, „pozemky tvořící s nimi (s objekty komplexní bytové výstavby rozestavěnými k 31. 12. 1992) jeden funkční celek“.
Pokud dovolatel namítá, že z nájemních smluv „ohledně užívání staveb a části pozemku“ uzavřených (vedlejším účastníkem) v roce 2011, 2016 či později, a z důkazu místním ohledáním provedeným v roce 2017, nelze činit závěry o tom, „jaká byla skutková situace ke dni účinnosti zákona o půdě, tedy ke dni 25. 6. 1991, je odvážné, ne-li nemožné“, a že rozpor mezi zjištěními soudu v roce 2017 a stavem z roku 1991 spočívá v tom, že „budova na pozemku parc. č. XY měla vstup pouze z úzké severozápadní strany budovy“, pak přehlíží §11 odst. 6 zákona o půdě (dle nějž platí, že pomine-li překážka, pro kterou nelze nemovitost vydat, ke dni rozhodnutí pozemkového úřadu, rozhodne pozemkový úřad o vydání nemovitosti oprávněné osobě dle §9 odst. 4 zákona o půdě), z nějž plyne, že naplnění relevantních skutečností (z hlediska některé výluky pro vydání nemovitostí oprávněné osobě) musí být sledováno právě ke dni rozhodování příslušného pozemkového úřadu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. 28 Cdo 3362/2010, či usnesení téhož soudu ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 130/2015).
Kritika závěrů odvolacího soudu o způsobu využití předmětného pozemku, resp. o jeho funkčním spojení se stavbami ve vlastnictví vedlejšího účastníka, jíž dovolatel vznesl, pak představuje polemiku se skutkovými závěry, jimiž je však dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1039/2019, ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, a dále též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17). Jakkoli přitom žalobce vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti - posuzováno podle obsahu dovolání - výše řečenými výtkami zpochybňuje skutkové závěry, neboť jimi brojí proti hodnocení důkazů, k čemuž však nemá s účinností od 1. 1. 2013 k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1515/2019, či usnesení téhož soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Kritizuje-li dovolatel konečně procesní postup soudů obou stupňů námitkami, že měly „odbornou otázku spočívající v zajištění přístupu ke stavbám řešit jiným institutem (věcné břemeno), a to i za pomoci znaleckého posudku, neboť se jedná o otázku odbornou“, a že v tomto řízení se jedná o přezkum a nahrazení rozhodnutí správního orgánu „i v tom směru, že by bylo určeno, že se zřídí věcné břemeno, či určí, že oprávněná osoba je vlastníkem části sporného pozemku“, pak v tomto ohledu žádnou otázku procesního práva, která by měla zakládat přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., v dovolání neoznačil, a dovolání tak v této části trpí vadou, která nebyla ve lhůtě stanovené zákonem odstraněna a pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že v dané věci předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.); napadá-li snad dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a účastnící řízení, jakož i ve vztahu mezi žalobcem a vedlejším účastníkem na straně účastnice řízení, nemusejí být odůvodněny (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu - vydaná po 1. lednu 2001 - jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Olga Puškinová
předsedkyně senátu