ECLI:CZ:NS:2020:3.TDO.852.2020.1
sp. zn. 3 Tdo 852/2020-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 9. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. K. , nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To 113/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 2 T 5/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného R. K. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, byl obviněný R. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 29. 9. 2019 v době mezi 01:00 a 03:00 hodinou v rodinném domě v obci XY č. XY, okres Vyškov, kde po dobu dvou let bydlel společně se svou přítelkyní D. B. a jejich dvouletou dcerou, poté, co se s družkou vrátili ze zábavy a již cestou domů mezi nimi došlo k vzájemné slovní rozepři, následně v bytě, po další žárlivé slovní rozepři, udeřil D. B. do obličeje, ze kterého jí tekla krev, odtáhl ji do koupelny, kde ji na zemi sprchoval studenou vodou, když chtěla z bytu utéct, chytil ji a mrštil s ní na konferenční stůl v obývacím pokoji, který tímto rozbil, následně ji hodil na sedačku v obývacím pokoji, kde ležela na zádech, stáhl jí silonové punčochy s kalhotkami a dal jí nohy za hlavu a následně přes její nesouhlas a prosby, ať ji nechá, zasunul penis do jejího konečníku se slovy že je „kurva“ a že si to zaslouží, při tomto se jí podařilo útočníka 2 – 3 x od sebe odstrčit, což vždy silou překonal, nalehl na ni a opětovně zasunul penis do jejího konečníku, po chvíli, aniž by u něj došlo k vyvrcholení, se svým jednáním přestal, kdy po útoku odešla D. B. do ložnice a následně využila chvíle, když šel utřít krev do koupelny a z místa přes okno v dětském pokoji utekla, kdy při popsaném jednání způsobil D. B., nar. XY, trvale bytem XY č. p. XY, lehká poranění spočívající v modřinách na dolních i horních končetinách, na boční straně trupu odřenině vlevo v oblasti dolních žeber, která si vyžádala ošetření v Nemocnici ve Vyškově .
Za to byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozené D. B., nar. XY, bytem XY, nemajetkovou újmu ve výši 50.000 Kč.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená D. B., nar. XY, bytem XY, odkázána s nárokem na náhradu škody ve výši 15.000 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, podal obviněný odvolání, jímž napadl rozsudek v celém rozsahu.
O odvolání rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To 113/2020 , a to tak, že odvolání obviněného bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
II.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal obviněný R. K. dovolání (č. l. 325-329), v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Obviněný soudům vytýká neúplná a nejasná skutková zjištění, nesprávně provedené dokazování a zejména pak neprovedení jím navrhovaných důkazů. Obviněný opakuje svou argumentaci známou již z předešlých fází řízení. Obviněný poukázal na lékařské zprávy z ošetření poškozené, kdy lékařské zprávy Z. M. a L. Š. z Nemocnice Vyškov, p. o., neobsahují žádné zmínky o znásilnění, z lékařské zprávy L. H. se nepodává, že by byla u poškozené zjištěna jakákoli zranění v okolí zevního genitálu a ani konečníku, žádné krvácení či jiná zranění, a v propouštěcí zprávě je pak uvedeno, že poškozená měla být opakovaně vaginálně i análně znásilněna a že došlo ze strany dovolatele k pokusu o znásilnění. Ze zprávy M. L. se podává, že u poškozené mělo dojít k pokusu o znásilnění, kdy u poškozené byly zjištěny drobné trhlinky v rectu, které velmi pravděpodobně souvisí se znásilněním anální formou. Obviněný v této souvislosti poukazuje na nekonzistentní popis události poškozenou, kdy tato svůj popis údajného znásilnění opakovaně před různými osobami měnila. Namítl dále, že v lékařské zprávě M. L. není zohledněno, že poškozená trpí Crohnovou chorobou, jejímž projevem mohou být i zjištěné trhlinky v oblasti recta. V této souvislosti obviněný namítá, že nebylo vyhověno jeho důkazním návrhům – výpovědím lékařů H., K. a L., kdy tyto byly v případě H. a L. nahrazeny toliko písemným dotazem. Stejně tak soudy neprovedly odborné vyjádření z genetiky za účelem objasnění způsobu, jak se DNA poškozené mohlo dostat na předkožku jeho penisu. DNA dovolatele nebylo na těle poškozené nalezeno. Soudy nevzaly v potaz, že poškozená a dovolatel spolu žijí ve společné domácnosti a že přenos DNA lze vysvětlit i jiným způsobem. Obviněný proto shledává ve věci extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, a v jeho důsledku i nesprávné právní posouzení. Provedené důkazy v hlavním líčení, tedy konkrétně lékařské zprávy a informace, které podávají o skutkovém ději, nepodporují bez vážných pochybností verzi předloženou poškozenou a přejatou oběma soudy. Ani dovolatel, ani poškozená nepopírají, že mezi nimi došlo k fyzickému konfliktu, kdy poškozená spadla a rozbila stolek, obviněný nepopírá, že poškozenou sprchoval ve sprše, popírá však, že ji do koupelny odtáhl násilím a že ji análně znásilnil. Dovolacímu soudu předložil znalecký posudek ze dne 25. 2. 2020 prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., soudního znalce z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, který si nechal vypracovat, neboť soud jeho návrhu nevyhověl. Závěr posudku je takový, že lze s velkou pravděpodobností konstatovat, že k análnímu znásilnění nedošlo, kdy jako možná alternativa vzniku chirurgem popsaných poranění je komplikace způsobená Crohnovou chorobou. Obviněný opakovaně uvádí, že soudy vůbec nezohlednily důkazy svědčící v jeho prospěch, a zcela paušálně a nepřípadně odmítly jeho verzi jako nepravdivou, tedy porušení zásady in dubio pro reo. Má za to, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, k porušení zákazu libovůle při rozhodování soudů a k porušení práva na rovnost účastníků soudního sporu a rovnosti jejich zbraní. Domnívá se, že některá tvrzení obžaloby byla v hlavním líčení před soudem prvního stupně dokonce zcela vyvrácena a jím prezentovaná verze naopak důkazně podpořena.
V návaznosti na výše uvedené proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To 113/2020, stejně jako jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 2 T 5/2020, a současně i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu nalézacímu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dále obviněný navrhl, aby dovolací soud podle §265o odst. 1 tr. ř. přerušil do doby rozhodnutí o dovolání výkon trestu odnětí svobody, který mu byl uložen.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 8. 7. 2020, sp. zn. 1 NZO 601/2020.
Poté co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 12–17 odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud v odstavcích 6–8 odůvodnění svého usnesení napadeného předmětným dovoláním. S argumentací soudů se ztotožňuje a v podrobnostech na ni pro stručnost odkazuje. Předmětné námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ani podle jiného písmene citovaného odstavce. Za právně relevantně uplatněnou z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neshledal ani námitku opomenutých důkazů nebo extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, kdy tyto obsahem své argumentace dostatečně neodůvodnil. Dovolatelovo odůvodnění obsahuje pouze spekulace o dalších možných výkladech nepřímých důkazů. Dovolatel zde tedy pouze předkládá alternativní skutkové zjištění, aniž by uvedl, které z četných úvah nalézacího či odvolacího soudu jsou zcela svévolné a nesmyslné. K námitce porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvedl, že se jedná o námitku procesní, přičemž Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. K namítaným opomenutým důkazům státní zástupce uvedl, že nadbytečnost důkazu je podle judikatury Ústavního soudu třetím legitimním důvodem jeho neprovedení – viz jeho nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, či nález ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09. Konkrétní pro nadbytečnost odmítnuté důkazy byly soudy jednotlivě označeny a jejich odmítnutí bylo jednotlivě a přesvědčivě odůvodněno. K navrhované konfrontaci obviněného s poškozenou státní zástupce dodal, že obviněný byl u hlavního líčení přítomen výpovědi poškozené, přičemž této nepoložil žádnou otázku a k její výpovědi se nevyjádřil. Jestliže obviněný sdělil svou skutkovou verzi toliko orgánům činným v trestním řízení, ale již zjevně nebyl ochoten zopakovat ji v přítomnosti poškozené u hlavního líčení, stěží lze předpokládat, že by ji byl ochoten uvést dokonce jí tváří v tvář. Pro úplnost státní zástupce konstatoval, že pokud dovolatel v části VI. na šesté straně svého dovolání v podtržené větě tvrdí, že „samotná poškozená přitom svůj popis údajného znásilnění opakovaně před různými osobami měnila“, pak z dovolatelem dále uvedených citací naopak plyne naprostý soulad obsahu a podstaty všech výpovědí. Požadavek na to, aby znásilněná žena uváděla precizně a vždy zcela totožnými slovy co se jí přihodilo, považuje za absurdní a zcela nepřiměřený postavení takové oběti.
Vzhledem k shora uvedeným zjištěním státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Současně vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Dne 20. 8. 2020 byla Nejvyššímu soudu doručena replika obviněného k vyjádření státního zástupce, v rámci níž obviněný uvedl, že trvá na podaném dovolání, kdy má za to, že je nutno zopakovat i dosavadní obhajobu, neboť tato byla soudy ignorována, k této vůbec nepřihlédly a neprovedly důkazy, jež v průběhu celého trestního řízení navrhoval. Má za to, že byla porušena zásada „rovnosti zbraní“ a jako zcela nepřesvědčivým shledává argument soudů, že navrhované důkazy byly nadbytečné. Pochybení soudů při dokazování a vyhodnocování důkazů obsáhle rozebírá, a to i s odkazem na příslušnou judikaturu k dané otázce. Dále se neztotožňuje s tvrzením státního zástupce stran skutečnosti, že poškozená opakovaně měnila svoji verzi událostí, kdy má za to, že státní zástupce uvedené bagatelizuje. Podle obviněného se soudy adekvátně nevypořádaly s rozpory v její výpovědi a nepostupovaly důsledně podle zásady in dubio pro reo.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 3 To 113/2020, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou opodstatněnosti obviněným uplatněných dovolacích důvodů.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným R. K. vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l ) tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Tento dovolací důvod tedy spočívá ve dvou alternativách. První alternativa spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo v rámci druhé alternativy zde byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
První alternativa ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. by měla své místo pouze tehdy, pokud by došlo k rozhodnutí odvolacího soudu bez věcného přezkoumání řádného opravného prostředku obviněného. V trestní věci obviněného je však naprosto zřejmé, že Krajský soud v Brně odvolání obviněného projednal a také z podnětu tohoto odvolání rozhodl výše uvedeným usnesením. Uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho první alternativě, proto nepřichází v úvahu.
V úvahu tak přichází uplatnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, tedy že v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí byl dán některý z důvodů dovolání, jak jsou uvedeny v ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., kdy obviněný poukazuje na dovolací důvod uvedený pod písm. g).
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud tedy není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotněprávního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejícím odstavci tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé , popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pod dovolací důvod tedy nelze podřadit ty námitky, v rámci nichž obviněný namítá nesprávné hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené D. B., výpovědi své, výpovědi svědků V. B. a R. B., lékařských zpráv – zejména L. ze dne 30. 9. 2019, M. ze dne 29. 9. 2019, Š. ze dne 29. 9. 2019, K. ze dne 29. 9. 2019, propouštěcí zprávy ze dne 29. 9. 2019, písemných vyjádření L. ze dne 14. 2. 2020 a H., odborného vyjádření z oboru genetiky; spadá sem i opakovaná námitka neprovedení jím navrhovaných důkazů), a vadná skutková zjištění z nich vyplývající (zejména stran zjištění, zda u poškozené nedošlo k poranění ve formě drobných trhlinek v oblasti konečníku v důsledku Crohnovy nemoci, kterou poškozená trpí, stran zjištění, jak se DNA poškozené dostala na předkožku penisu dovolatele, resp. zda s ohledem na to, že spolu sdílejí domácnost, nemohlo dojít k přenosu DNA jinou cestou, zda došlo k pokusu o znásilnění, znásilnění vaginální či anální, případně se jednalo o napadení, kdy poškozená svou verzi událostí líčí před různými osobami odlišně), stejně jako námitky, jimiž prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají, neboť důkazy byly hodnoceny zcela selektivním způsobem v jeho neprospěch, kdy soudy provedené důkazy nezákonně vyložily, zjednodušily a deformovaly tak, aby byly konstituovány k jeho tíži, tedy jednaly v rámci hodnocení důkazů zcela účelově) a předkládá vlastní verzi skutkových událostí (kdy uvádí, že mezi ním a poškozenou došlo ke konfrontaci, kdy poškozená upadla na konferenční stolek, který rozbila, kdy přiznává, že ji sprchoval v koupelně, ale rozhodně popírá, že by ji do koupelny odtáhl násilím a že by se na ní dopustil znásilnění, kdy zranění, která utrpěla, byla nejspíše zapříčiněna tím, že trpí Crohnovou chorobou).
Námitky obviněného takto vznesené jsou založeny na podkladě jeho vlastního hodnocení provedených důkazů a vlastní verzi událostí. Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. Z uvedených skutkových (procesních) výhrad tedy obviněný vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních – byť v dovolání formálně proklamovaných – důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů . Tuto část námitek proto pod shora uvedený dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný R. K. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
Stran námitky opomenutých důkazů, resp. neprovedení jím navrhovaných důkazů znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví gynekologie a porodnictví, k objasnění toho, zda zranění ve formě drobných trhlinek v oblasti konečníku nebyla způsobena tím, že poškozená trpí Crohnovou nemocí, dále výslechy svědků H. a K., kteří prováděli prvotní vyšetření poškozené, výslech L. k otázce, zda zranění nemohla být způsobena tím, že poškozená trpí Crohnovou nemocí, zdravotní dokumentací a podrobnou zprávou o jejím zdravotním stavu a odborného vyjádření z oboru genetiky za účelem objasnění způsobu, jak se mohlo DNA poškozené dostat na předkožku penisu dovolatele, Nejvyšší soud uvádí, že tzv. opomenuté důkazy jsou takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, přičemž uvedený postup by téměř vždy založil nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004).
Obecně lze k teorii tzv. opomenutých důkazů uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom ovšem do shora uvedeného výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. představuje určitý průlom judikatura Ústavního soudu České republiky (dále jen Ústavní soud), v níž je kritizován postup Nejvyššího soudu s tím, že ten v některých případech interpretuje zmíněný dovolací důvod příliš restriktivně a vybočuje tak z rámce ústavním pořádkem garantovaného práva na spravedlivý proces. Přitom v této souvislosti je třeba poukázat na to, že Ústavní soud především zdůrazňuje, že zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. V takovém případě se jedná právě o tzv. opomenuté důkazy. Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08). V judikatuře Ústavního soudu (např. nálezy ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94) se opakovaně poukazuje i na to, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence důležitých skutkových zjištění).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Obviněným v rámci řízení navržené důkazy nebyly soudy provedeny, soudy však řádně a zcela dostatečně odůvodnily, z jakých důvodů považovaly jejich provedení za nadbytečné. Nalézací soud v bodě 16. rozsudku uvedl, že obviněným navrhovanému provedení důkazu znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví a výslechem svědků D. N., L. H. a J. K. nepřisvědčil. Svědka D. N. kontaktoval, ale tento nebyl pro soud dostupný a k samotnému incidentu nemohl vypovídat, což se podává i z jeho vysvětlení z přípravného řízení. „ Soudem by tak byl vyslýchán pouze k těm okolnostem, ke kterým vypovídal svědek J. Š. a k jejichž objasnění sloužilo také odborné vyjádření z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství – tedy zejména k aktuálnímu ovlivnění poškozené alkoholem “. Oba lékaři pak podle soudu nemohli sdělit podstatné okolnosti přímo ke skutku, kdy „ poznatky ke zranění poškozené soud dostatečně zjišťoval z ohledání těla, lékařských zpráv a odborných vyjádření z oboru zdravotnictví, které nechal v rámci doplnění dokazování vypracovat “. Soud rovněž zamítl návrh na doplnění dokazování rekonstrukcí a konfrontací. První z návrhů byl zamítnut, neboť nemohl přinést žádné nové poznatky (kdy obviněný svou trestnou činnost popírá a jeho verze událostí je zcela odlišná od verze poškozené), druhý návrh byl vyhodnocen jako nadbytečný, kdy soud uvedl, že poškozená byla před soudem v přítomnosti obviněného podvakrát vyslýchána. Nejvyšší soud doplňuje, že podle §104a odst. 3 tr. ř. spočívá konfrontace v tom, že si konfrontované osoby tváří v tvář sdělí své rozporné výpovědi. Obviněný však poškozené v rámci jejího výslechu před soudem žádné otázky nepoložil a nijak se k její výpovědi a jí prezentované skutkové verzi událostí nevyjádřil, byť k tomuto dostal prostor. Odvolací soud následně uvedl, že se s postupem nalézacího soudu ztotožňuje, přičemž „ výpověď lékařů rovněž odvolací soud považuje za nadbytečné, když ve spise jsou založeny lékařské zprávy, stejně tak není nutné doplňovat ani lékařskou zprávu L., která vyšetřila poškozenou, a to vnitřním vyšetřením konečníku a zjištěné trhlinky dala do souvislosti s pohlavním stykem análním způsobem, jak vyplývá z vyžádané doplňující zprávy “ (bod 8. napadeného usnesení). Odvolací soud tak nepovažoval za nutné jakkoliv doplňovat žádné znalecké zkoumání ani svědecké výpovědi, ani přistupovat ke konfrontaci mezi obviněným a poškozenou. Návrhy obviněného na doplnění dokazování tedy nebyly soudy opomenuty.
Zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obviněný v rámci svých námitek dožaduje, je dovolací soud oprávněn přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé . Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna , apod.
O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť Nejvyšší soud existenci tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Vyškově, která se stala podkladem napadeného usnesení Krajského soudu v Brně, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé neshledal. Skutková zjištění soudů mají zřejmou obsahovou návaznost na provedené důkazy. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly důkazy soudem nalézacím hodnoceny dostačujícím způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo. Soudy se při svém hodnotícím postupu nedopustily žádné deformace důkazů, ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. V rámci námitek obviněného se v podstatě jedná o polemiku s hodnocením provedených důkazů, jak ho podaly soudy, kdy se obviněný neztotožňuje se soudy učiněnými skutkovými zjištěními a předkládá vlastní verzi skutkových událostí. K tomu předkládá dovolacímu soudu i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, specializace gynekologie a porodnictví, prof. MUDr. Aleše Roztočila, CSc., jehož prostřednictvím se pokouší zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. zpochybnit skutkový stav věci.
Hodnocení důkazů provedl nalézací soud zcela řádně, kdy lze odkázat zejména na body 12. – 14. rozsudku, v rámci nichž se nalézací soud vyjádřil k provedeným důkazům v jejich vzájemných souvislostech, rozvedl výpověď poškozené a otázku její věrohodnosti, včetně případné motivace poškozené obviněnému uškodit, přičemž konstatoval, že „ objektivně zjištěné skutečnosti vylučují, že poškozená je motivována k poškození obžalovaného či dokonce mstě “, a je „ osobou obecně i specificky věrohodnou ve smyslu popisu skutkového děje a nebyly shledány žádné okolnosti, které by tuto věrohodnost narušovaly “. Odvolací soud doplnil, že trestní stíhání nebylo vedeno na podkladě trestního oznámení ze strany poškozené, ale došlo k oznámení o znásilnění ze strany primáře v nemocnici, kde byla poškozená hospitalizována. Právě s ohledem na skutečnost, že se v případě výpovědi poškozené jednalo o stěžejní a současně jediný přímý důkaz v projednávané věci, nalézací soud si byl vědom své povinnosti podrobně se věrohodností svědkyně zabývat (bod 14. rozsudku). Soud se zabýval i předešlými incidenty, ke kterým v rámci soužití obviněného a poškozené docházelo. Odvolací soud se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedeným dokazováním ztotožnil, přičemž lze odkázat na jeho rozhodnutí, zejména pak body 7. – 8. odůvodnění napadeného usnesení.
Nejvyšší soud nad rámec uvedeného podotýká, že v případě trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, není důkazní situace „tvrzení proti tvrzení“, kdy proti sobě stojí výpovědi obviněného a poškozené osoby, která je často jediným přímým důkazem, nijak výjimečná. V případě sexuálně motivovaných činů či domácího násilí se naopak jedná o situaci zcela typickou. I zde je však možno se v souladu s pravidly hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. dobrat skutkové pravdy. Stěžejní je zde požadavek na zvýšenou pečlivost při posuzování všech dostupných výpovědí a věrohodnost vypovídajících, kdy každou výpověď je nutno pečlivě hodnotit, a to jak v jejích jednotlivých tvrzeních, tak i v její celistvosti, stejně jako ve vztahu k dalším provedeným důkazům, jak jednotlivě, tak v kontextu celkového vyznění. Je třeba se zaměřit na vnitřní a vnější logickou soudržnost, otázku možných logických opomenutí či jiných vnitřních nesrovnalostí, které se mohou objevit, kdy tvrzení je třeba vzájemně poměřovat, posoudit do jaké míry jsou tyto ve shodě a v jakých bodech si naopak protiřečí. Ve vztahu ke skutku v projednávané věci se jedná o citlivé skutečnosti, o kterých svědci mohou vypovídat s určitou zdráhavostí či dokonce se určitým skutečnostem zcela vyhýbat, neboť pro ně mohou být traumatizující. V projednávané věci však soudy požadavkům kladených na ně specifikem spáchané činnosti zcela dostály, kdy na jedné straně umožnily obviněnému zcela uplatnit veškerá obhajovací práva, na straně druhé nevystavovaly potencionální oběť sexuálního násilí zbytečnému traumatu.
Je však třeba mít na paměti, že v rámci dovolání nelze namítat, že soudy měly uvěřit jinému svědkovi či daný důkaz posoudit jiným způsobem (zejména námitky stran jednotlivých lékařských zpráv). Jestliže tedy obviněný namítl nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů (zejména výpovědi poškozené a svědků, znaleckého posudku a lékařských zpráv) a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nutno uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
Nejvyšší soud v této souvislosti považuje za stěžejní uvést, že námitka existence extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy není sama o sobě dovolacím důvodem . Stejně tak, že na existenci extrémního rozporu nelze usuzovat jen proto, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněného a jednak poškozené, se soudy přiklonily k verzi uvedené poškozenou, resp. obžalobou. Hodnotí-li soudy provedené důkazy odlišným způsobem než obviněná, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem.
V této souvislosti dále uvádí, že pokud obviněný opakovaně vznáší námitku, že soudy hodnotily důkazy selektivním způsobem v jeho neprospěch, tedy nikoli v souladu se zásadou presumpce neviny, nelze tuto pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Předmětná námitka svým obsahem směřuje výlučně do skutkových zjištění, a tedy potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů.
Obviněný akcentuje skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy „ soudy zcela jednostranně bez vazby na další provedené důkazy upřednostnily verzi skutkového děje podávaného poškozenou. Oba soudy vůbec nezohlednily důkazy svědčící ve prospěch poškozeného (pozn. pravděpodobně míněno obviněného), zcela paušálně a nepřípadně odmítly verzi obviněného jako nepravdivou “. Současně naznačuje, že soudy zcela opominuly skutečnosti vylučující závěry o jeho vině. K tomuto lze uvést, že v postupu soudů obou stupňů není možno spatřovat namítané porušení zásady in dubio pro reo , neboť odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017). Nelze opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
S ohledem na skutečnost, že Nejvyšší soud je stabilizovanými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vyjádřených ve skutkové větě rozsudku vázán a nedovodil-li současně, že by se v projednávané věci jednalo o případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, dospěl k závěru, že obviněným napadené rozhodnutí není zatíženo vytýkanými vadami. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř. Jelikož dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl Nejvyšší soud v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání.
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. 9. 2020
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu