ECLI:CZ:NS:2020:30.CDO.4211.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 4211/2019-1828
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce J. B. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Sladkovského 767, proti žalované České republice - Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 6, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Statutárního města Pardubice , se sídlem v Pardubicích, Pernštýnské nám. 1, zastoupeného JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 255/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 5. 2019, č. j. 16 Co 40/2019-1760, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám prof. JUDr. Jana Kříže, CSc., advokáta.
III. Žalobce je povinen zaplatit vedlejšímu účastníku na straně žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Romana Krmenčíka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 28. 11. 2017, č. j. 30 C 255/98-1615, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal náhrady škody „na hodnotě podniku“ ve výši 23 200 000 Kč s příslušenstvím, ušlého zisku za období od 1. 1. 1997 do 19. 9. 2013 ve výši 51 822 891,72 Kč s příslušenstvím, škody vzniklé znemožněním splácení investičního úvěru a nedoplacením kontokorentního účtu ve výši 15,5 % ročně z částky 4 510 000 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení a 18,5 % ročně z částky 6 540 000 Kč od 1. 1. 1999 do zaplacení, škody na hodnotě ochranné známky 6 218 929 Kč s příslušenstvím, škody „z povinností uložených žalobci pravomocnými rozhodnutími soudu k úhradě nákladů řízení vedených proti žalobci v exekučním řízení“ ve výši 5 522 694 Kč s příslušenstvím, škody vzniklé ztrátou z vynuceného prodeje zboží ve výši 803 110,10 Kč s příslušenstvím, škody způsobené ztrátou nároku na příspěvek od Českomoravské záruční a rozvojové banky ve výši 718 375 Kč, ušlého zisku z pronájmu nebytových a skladovacích prostor ve výši 5 694 885 Kč s příslušenstvím, dále ze „sankcí a úroků z nedoplatků“ vůči Finančnímu úřadu v Pardubicích ve výši 1 330 365 Kč, „sankcí a úroků nedoplatků“ vůči Okresní správě sociálního zabezpečení Pardubice ve výši 53 604,20 Kč a též „sankcí a úroků nedoplatků“ vůči Všeobecné zdravotní pojišťovně ve výši 272 805 Kč (výrok I rozsudku). Žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výroky II a III rozsudku) a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 1 náhradu nákladů řízení ve výši 236 904,40 Kč.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobci zaplatit na náhradu nákladů odvolacího řízení žalované částku 900 Kč (výrok II rozsudku) a vedlejšímu účastníkovi na straně žalovaného rovněž 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě (po připuštění její změny), kterou se žalobce domáhal náhrady škody, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem stavebního úřadu při rozhodování o vydání stavebního povolení ohledně rozestavěné stavby velkoskladu drogerie na pozemku vedeném jako st. p. č. XY v k. ú. XY, kdy stavba nebyla zkolaudována a neslouží účelu, pro který byla postavena. Nesprávný úřední postup státu měl spočívat v tom, že zaměstnanci stavebního úřadu zahájili územní a stavební řízení ohledně stavby skladu drogerie se sociální částí (dále jen „stavba“), aniž by o jeho zahájení vyrozuměli dotčený orgán státní správy, konkrétně Okresní báňský úřad v Příbrami (dále jen „báňský úřad“). Žalobce po právní moci rozhodnutí o umístění stavby od vlastníka stavby stavební parcelu koupil, na své náklady postavil stavbu a počal realizovat svůj podnikatelský záměr. K pozdějším námitkám báňského úřadu nebylo vydáno rozhodnutí o povolení užívání stavby (dále jen „kolaudační rozhodnutí“). V důsledku nesprávného úředního postupu stavebního úřadu musel žalobce podnikatelskou činnost ukončit a vznikla mu v souvislosti s nesprávným úředním postupem škoda, kterou specifikoval v připuštěné změně žaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Závěry odvolacího soudu v této věci o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a škodou uplatňovanou žalobcem nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový.
Žalobce sice v dovolání na výše uvedenou judikaturu odkazuje, když tvrdí, že tím zpochybňuje právní posouzení odvolacím soudem, ve skutečnosti však pomíjí, že odvolací soud ve svých úvahách nevyloučil, že jak nesprávný úřední postup orgánu veřejné moci, tak i vlastní neúspěch žalobce v podnikání a navazující rozhodnutí o ukončení podnikání, mohly být v rovině vlastního právního posouzení přípustnými příčinami vzniku tvrzené škody, nicméně na základě učiněných skutkových zjištění (výsledků provedeného dokazování) dospěl návazně odvolací soud (v plné shodě se soudem prvního stupně) k jednoznačnému skutkovému závěru, že výlučnou příčinou tvrzené vzniklé škody na straně žalobce je to, že již v průběhu roku 1996 neměl na skladě žádné zboží, toto rozprodal, v létě 1996 začali „odcházet jeho zaměstnanci na dohodu bez odstupného“ a poslední tři zaměstnanci odešli koncem roku 1996. V řízení podle soudů nebylo prokázáno, že postupná likvidace firmy nastala v příčinné souvislosti s výše citovaným nesprávným úředním postupem. Podle skutkových zjištění soudu prvého stupně, jež převzal i soud odvolací, k utlumování podnikatelské činnosti žalobce začalo docházet ještě předtím, než bylo zřejmé, že kolaudační rozhodnutí nebude vydáno.
Tvrzení žalobce obsažená v dovolání, že „přišel o svůj podnik“, přestože v době, v níž došlo k nesprávnému úřednímu postupu stavebního úřadu, byl onen podnik „v dobré (hospodářské) kondici“, stejně jako tvrzení, že v téže době ještě nebyl žalobce rozhodnut ukončit své podnikání, ze skutkových zjištění odvolacího soudu nikterak nevyplývá. Žalobce tak konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení, a tedy nezpůsobilý dovolací důvod (viz §241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Konečně ani pouhý odlišný názor žalobce na to, jaké skutečnosti lze mít na základě provedených důkazů za prokázané, popřípadě zda provedené důkazy stačí k prokázání relevantních skutečností, není s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.) způsobilý zpochybnit zjištěný skutkový stav ani právní posouzení odvolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 617/2012). Odkazoval-li pak žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 158/99, který měl zaujmout odlišné skutkové závěry, než ty, k nimž v této věci dospěl odvolací soud, pak nutno zdůraznit, že uvedený nález Ústavního soudu se týkal výlučně přezkumu procesního rozhodnutí správního soudu vydaného v rámci stavebního řízení, jeho předmětem nebylo posuzování nároku na náhradu škody a Ústavní soud v době svého rozhodování nebyl konfrontován se skutkovým stavem, z něhož naopak vycházely soudy obou stupňů v tomto řízení.
Na dalších dovolatelem vymezených otázkách rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (to je, že žalobce si vznik škody zapříčil vlastní nepříznivou hospodářskou situací a s tím souvisejícím rozhodnutím o ukončení podnikání), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak příznivě projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). To platí především pro výhrady vážící se k údajné modifikaci nesprávného úředního postupu orgánu státu (stavebního úřadu a obvodního báňského úřadu), jež žalobce spojuje se skutečnostmi nastalými po 11. 3. 1997, kdy mu nebylo vydáno kolaudační rozhodnutí. Pokud podle skutkových zjištění soudů obou stupňů žalobce nebyl úspěšný v podnikání a rozhodl se jej ukončit již v létě roku 1996, kdy ještě nemohlo být zřejmé, zda neobdrží výjimku od báňského úřadu a zda v kolaudačním řízení nebude nakonec úspěšný, pak je z hlediska příčinné souvislosti zcela bez významu, že stavební úřad stavbu nepravomocně zkolaudoval a žalobce se proti (pro něj příznivému) kolaudačnímu rozhodnutí odvolal.
Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda škoda může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události“ (bod B dovolání), rovněž nemůže přípustnost dovolání založit, neboť v nyní posuzovaném případě odvolací soud své rozhodnutí nevystavěl na závěru, že by příčinná souvislost byla přetržena v důsledku toho, že žalobce podal odvolání proti posléze vydanému a pro něj příznivému kolaudačnímu rozhodnutí. Uvedená námitka žalobce se tedy míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovoláním předestřená otázka vytýkající odvolacímu soudu, že ve věci nenařídil provedení revizního znaleckého zkoumání, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k usnesení ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1290/2007 a ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5137/2015, v nichž bylo vysvětleno, že zákon nestanoví předpoklady pro nařízení revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; vypracování revizního znaleckého posudku bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vyhotoveného znaleckého posudku, což nebyl případ projednávané věci, kde soudy pochybnosti o správnosti a úplnosti ústavního posudku Masarykovy univerzity v Brně, Ekonomicko-správní fakulty, zřetelně neměly (srov. str. 13 rozsudku soudu prvního stupně a str. 9 rozsudku odvolacího soudu). Proto nelze přípustnost dovolání založit ani odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009, neboť v nyní posuzované věci soudy obou stupňů v důvodech jimi vydaných rozhodnutí zřetelně artikulovaly důvody, pro něž zcela v souladu s §120 odst. 1 o. s. ř. důkaz revizním znaleckým posudkem neprovedly. Z téhož důvodu nemůže jít o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkazní návrh, jímž by se soudy v konečném rozhodnutí nezabývaly.
Rovněž co do dovoláním kritizovaného hodnocení ústavního znaleckého posudku Masarykovy univerzity v Brně, Ekonomicko-správní fakulty na straně jedné a dalších oponentních posudků (zejména znaleckého posudku Ing. Jošta, Ing. Steinera, znaleckého posudku PATENTSERVIS, Česká znalecká, a.s., a Deloitte Advisory, s. r. o.) na straně druhé se závěry odvolacího soudu nevzpírají těm, k nimž došel Nejvyšší soud kupř. v rozsudku ze dne 14. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1160/2013. V němž vysvětlil, že „znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení.“
V posuzované věci soudy obou stupňů vyšly z ústavního znaleckého posudku Masarykovy univerzity v Brně, Ekonomicko-správní fakulty a podrobně vysvětlily, proč se přiklonily právě k závěrům tohoto znaleckého posudku, jež považovaly v konkurenci ostatních posudků za nejpřesvědčivější a nejúplnější. Vyložily, jakými úvahami se při hodnocení posudku řídily a proč závěry ústavního posudku považují za správné. Rovněž náležitě odůvodnily, proč nenařídily vypracování revizního znaleckého posudku a proč za základ svého rozhodování nevzaly posudky jiné. Odvolací soud (soud prvního stupně) ve svých úvahách vysvětlil, že závěry soudem nařízeného ústavního znaleckého posudku jsou v souladu s dalšími za řízení provedenými důkazy, účastnickou výpověď samotného žalobce nevyjímaje (k tomu srovnej též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2804/2019). Namítal-li žalobce, že mu odvolací soud vytkl „neprokázání příčinné souvislosti“ (odstavec 19 rozsudku odvolacího soudu) a současně zamítl návrh na provedení dokazování revizním znaleckým posudkem, pak z obsahu odůvodnění přezkoumávaného rozsudku je zcela zřejmé, že odvolací soud žalobu nezamítl pro absenci relevantních tvrzení nebo pro neunesení důkazního břemene, nýbrž měl, na základě provedeného dokazování a hodnocení provedených důkazů, existenci příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem stavebního úřadu za vyvrácenou zjištěním existence příčin přičitatelných výlučně žalobci (viz odstavce 17, 18 a 20 rozsudku odvolacího soudu).
Rovněž není na místě výhrada žalobce, že zadání ústavního znaleckého posudku Masarykově univerzitě v Brně, jak jej provedl soud prvního stupně v usnesení ze dne 20. 8. 2004, č. j. 30 C 255/98-342, nebylo správné, jak na to upozornil odvolací soud ve svém kasačním usnesení ze dne 4. 11. 2011, č. j. 16 Co 281/2011-954. Odvolacím soudem akcentovaná otázka ohodnocení podniku žalobce se vztahovala k určení výše tvrzené škody, nicméně soud (na základě závěrů znaleckého ústavu k jiným otázkám) dospěl k závěru, že nebyl prokázán základ nároku. Proto i takto předestřená otázka přípustnost dovolání v poměrech projednávané věci nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud ve skutečnosti nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Další námitky žalobce (tedy otázka, zda „nesprávný postup orgánu veřejné moci může být ukončen navazujícím rozhodnutím správního orgánu, pokud takové rozhodnutí bylo následně zrušeno jako nezákonné“, že se soudy zabývaly toliko škodou na hodnotě podniku a „nepřiznaného příspěvku“ a že „odvolací soud nepatřičně konstatoval, že okamžikem samotného ukončení protiprávního stavu již nadále nemůže poškozenému vznikat další škoda“) se rovněž týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (srov. již zmiňované R 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Námitka žalobce, že napadený rozsudek odvolacího soudu má povahu rozhodnutí nepředvídatelného, také nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť právním posouzením věci z hlediska, zda jsou splněny předpoklady odpovědnosti státu (závěr, že není dána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem stavebního úřadu a škodou, kterou uplatnil žalobce) se opakovaně zabývaly soudy obou stupňů, jak plyne z odůvodnění jejich dřívějších rozhodnutí. Nepředvídatelným, resp. překvapivým je přitom pouze takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu soudů a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně, což ovšem není případ projednávané věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2750/2009, nebo obdobně nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn. I. ÚS 220/04, a nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3271/12). Odvolací soud nebyl povinen před vyhlášením svého rozhodnutí seznamovat účastníky se svým právním názorem, pokud v napadeném rozsudku reagoval na závěry soudu prvního stupně a na stanoviska účastníků předestřená v průběhu odvolacího řízení, a to zejména za situace, kdy jeho právní názor nebyl spojen s potřebou doplnění tvrzení či označení dalších důkazů ve smyslu §118a odst. 2 o. s. ř.
K výhradě žalobce, že odvolací soud nereagoval na všechny jeho odvolací námitky Nejvyšší soud připomíná, že na dané téma se vyjádřil např. ve svém rozsudku ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1336/2006, když uvedl, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže se odvolací soud nezabýval argumenty účastníka řízení, kterými brojil proti právnímu (popřípadě skutkovému) posouzení věci soudem prvního stupně (k tomu srov. další rozhodnutí Nejvyššího soudu – např. usnesení ze dne 20. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, rozsudek ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010, nebo rozsudek ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2011). Soud ale není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08), což byl i případ právě projednávané věci.
V rozsahu části V dovolání obsahuje tzv. popisnou část, ve vztahu k níž nejsou vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání (srovnej též bod I, poslední odstavec dovolání). Posuzované dovolání v uvedeném rozsahu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a tedy pro každý jednotlivý jím zvolený dovolací důvod konkretizoval, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro něj za splněný. Poukazem žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2001, sp. zn. II. ÚS 158/99, se Nejvyšší soud vypořádal již výše.
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Odkazoval-li žalobce na „doplnění odvolání proti rozhodnutí prvoinstančního soudu ze dne 15. 3. 2017 a ze dne 31. 1. 2018“, pak k nim Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť podle §241a odst. 4 o. s. ř. v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení.
Nejvyšší soud vzhledem k výše řečenému dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť nebylo shledáno přípustným.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Jde u každého z nich o paušální náhradu hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. (viz čl. II bod. 1 ve spojení s čl. VI. zákona č. 139/2015 Sb.) ve výši 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.), když Nejvyšší soud, co do výše nákladů řízení přiznávaných orgánům veřejné moci a statutárním městům, pokud jsou zastoupeni advokáty, odkazuje též na nález Ústavního soudu ze dne 2. 1. 2019, sp. zn. IV. ÚS 1447/18.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 2. 2020
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu