ECLI:CZ:NS:2020:4.TDO.638.2020.1
sp. zn. 4 Tdo 638/2020-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2020 o dovolání obviněného M. K., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 50 To 372/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 19 T 167/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 19 T 167/2018 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. K. (dále také jen „obviněný“) uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku spáchaném v jednočinném souběhu s trestným činem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Obviněný se těchto trestných činů dopustil podle skutkových zjištění jmenovaného soudu tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
v XY, okr. Sokolov, v ulici XY, dne 30. 11. 2017 v přesně nezjištěné době v nočních hodinách v prostoru před vstupem na pozemek náležející k rodinnému domu č. p. XY po předchozím sporu ohledně ukončení členství poškozeného J. V., nar. XY, v klubu XY, před nejméně dalšími 3 osobami poté, co se po útoku ze strany jiných dosud neustanovených osob ocitl poškozený na zemi, v době, kdy se přetočil na záda, tak k němu přistoupil obžalovaný a vahou svého těla skočil poškozenému na pravou nohu v oblasti lýtka, tímto jednáním mu způsobil zranění, a to tříštivou zlomeninu dolní části diafýzy – pravé lýtkové kosti bez posunu kostních úlomků s otokem měkkých tkání v okolí vnitřního kotníku, kdy tato zranění si vyžádala lékařské ošetření na chirurgickém oddělení nemocnice NEMOS Sokolov, s.r.o., kdy mu byla přiložena sádrová fixace, byl hospitalizován do dne 1. 12. 2017, kdy podepsal negativní reverz a byl propuštěn do domácího léčení, přičemž v důsledku zranění byl omezen na pohybu s nutností chůze s odlehčením pravé dolní končetiny s oporou berlí, případně francouzských holí, přičemž až od 6. 3. 2018 bylo poškozenému doporučeno plně zatěžovat pravou dolní končetinu a tuto mohl plně zatěžovat bez opory s plným nášlapem od 21. 3. 2018.
Za uvedené jednání byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 měsíců, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 48 měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozenému J. V., nar. XY, bytem XY, škodu ve výši 49 660,20 Kč. Se zbytkem svého nároku byl jmenovaný poškozený odkázán podle §229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR, IČ 41197518, se sídlem Praha – Vinohrady, Orlická 2020/4, odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Obviněný si proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 50 To 372/2019, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně toliko ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. odsoudil obviněného podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let, přičemž podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Jinak ponechal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně beze změny.
Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 50 To 372/2019 (dále také jen „napadený rozsudek“), napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), g), l ) tr. ř. V rámci prvně zmíněného dovolacího důvodu namítal, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal s podanou stížností na chování předsedy senátu soudu prvního stupně. Z obsahu části odůvodnění napadeného rozsudku, jíž obviněný v dovolání citoval, podle něj vyplývá, že odvolací soud vycházel převážně z vyjádření dotyčného předsedy senátu soudu prvního stupně a z vyjádření místopředsedkyně Okresního soudu v Sokolově ke stížnosti. Odvolacímu soudu vytkl, že své rozhodnutí stran nepodjatosti dotyčného předsedy senátu soudu prvního stupně dostatečně nezdůvodnil. Pochybnosti, které v průběhu řízení k předsedovi senátu soudu prvního stupně mnohokrát nastínil, nebyly odvolacím soudem vyvráceny ani potvrzeny a odvolací soud jim nevěnoval potřebnou pozornost. Vzhledem k tomu je podle obviněného nesporné, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, který měl být z rozhodování ve věci vyloučen, když i přípustnost tohoto dovolacího důvodu je dána, neboť dotčená okolnost byla namítnuta již v původním řízení. Přinejmenším se příslušné soudy jeho námitkami stran podjatosti předsedy senátu soudu prvního stupně nezabývaly s nezbytnou náležitostí, čímž došlo k procesnímu pochybení na straně soudů nižších stupňů.
Pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zahrnul námitky vztahující se k zjištěnému skutkovému stavu soudy nižších stupňů. Těm vytýkal předně nerespektování zásady uvedené v §2 odst. 5 tr. ř., neboť vycházely převážně z výpovědi poškozeného, který je podle obviněného „nedůvěryhodným zdrojem informací“. Jeho výpověď nebyla konzistentní, tuto nekonzistentnost výpovědi poškozeného podpořila i soudní znalkyně z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, která konstatovala, že objektivně popsaná poranění neodpovídají intenzitě napadení, jak je líčil poškozený. Dále bylo namítáno, že ačkoliv poškozený uváděl, že se údajného napadení mělo účastnit až 40 osob, žádná z nich tvrzení poškozeného nepotvrdila. Přítomní byli vyslechnuti do protokolu o podaném vysvětlení, jejich svědecké výpovědi však byly následně rezolutně odmítnuty soudem. Místo toho, aby soud provedl jako důkazy výpovědi těchto osob, byli na hlavním líčení konaném dne 15. 1. 2019 velmi pečlivě slyšeni svědci P. V. J. V., ml., kteří ovšem sami potvrdili, že skutku přítomni nebyli. Jejich vypovídací hodnota je proto podle obviněného nulová. Obviněný nadto dodal, že oba svědci jsou příbuzní poškozeného, a proto je možno jejich výpovědi vnímat jako účelové, zcela ve prospěch poškozeného. Kromě toho byli vyslechnuti svědci M. V. a L. S., kteří nebyli taktéž incidentu přítomni a veškeré informace získali zprostředkovaně.
Následně obviněný uvedl, že je na úvaze soudu prvního stupně, zda provede navrhované důkazy, čehož si je vědom. V případě zamítnutí návrhu na provedení důkazu je však nezbytné, aby soud svoje rozhodnutí ve všech souvislostech řádně zdůvodnil. Provedení důkazů ze strany soudu prvního stupně bylo zcela svévolné, kdy jediný argument soudu prvního stupně k navrženým výslechům svědků S. či Z. byl ten, že „svědci, kteří byli přítomni 30. 10. 2017 v klubovně v XY, jsou přáteli obžalovaného a jistě nebudou vypovídat v jeho neprospěch.“ Stran tzv. opomenutých důkazů obviněný zmínil řadu rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž se touto problematikou Ústavní soud zabýval. Provedl rovněž výklad, na základě jakých důvodů lze odmítnout provedení navrhovaných důkazů, přičemž uvedl, že žádný z takových důvodů nebyl v jeho věci dán. Provedením výslechů svědků, kteří byli přítomni na místě, bylo totiž možno zjistit skutečně objektivní stav věci. Soud prvního stupně však namísto toho postupoval tak, že vyslechl svědky, kteří na místě přítomni nebyli, jsou povětšinou zatíženi příbuzenskou vazbou k poškozenému a veškeré skutečnosti zmíněné jejich prostřednictvím byly pouze reprodukcí toho, co se dozvěděli od poškozeného. V neposlední řadě obviněný namítl, že nebylo postupováno v souladu s čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265o tr. ř., neboť je podle jeho názoru splněna podmínka pro odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku. Na základě všech v dovolání uvedených argumentů následně navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek, jakož i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání, eventuálně, aby Nejvyšší soud zrušil toliko napadený rozsudek a věc vrátil soudu odvolacímu.
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále také jen „státní zástupce“) využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Ve vyjádření nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání a provedl výklad k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Následně uvedl, že obviněný nevznesl ani jednu námitku, kterou by vytýkal nesoulad zákonných znaků trestných činů těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a skutkových zjištění vymezených v tzv. skutkové větě a v odůvodnění soudních rozhodnutí nebo nesprávnost jiného hmotněprávního posouzení. Obviněný pouze polemizoval s hodnocením svědeckých výpovědí soudy, sám tyto důkazy ze svého hlediska hodnotil, a na základě této polemiky vytýkal, že skutková zjištění nebyla učiněna v souladu s procesním, nikoli hmotněprávním ustanovením, s §2 odst. 5 tr. ř. Neučinil přitom, a to ani formálně, námitku tzv. extrémního nesouladu. Takováto vada podle státního zástupce přitom z uplatněných námitek ani po věcné stránce nevyplývá. Důkazní řízení podle něj netrpí ani vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech. Námitky obviněného v tomto směru přitom označil za poněkud zmatečné. Tyto námitky označil spíše toliko za výraz nespokojenosti obviněného se způsobem, jakým soudy hodnotily svědecké výpovědi. Pro úplnost státní zástupce dodal, že důvody neprovedení dalších důkazů vyložil soud prvního stupně v bodech 38. a 39. odůvodnění svého rozhodnutí. Uzavřel tedy, že námitky obviněného uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tomuto neodpovídají.
Následně se vyjádřil k námitkám uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejprve uvedl, že je sporné, zda byly splněny procesní podmínky pro uplatnění předmětného dovolacího důvodu. Konstatoval však, že formální námitka podjatosti, o které by bylo nutno rozhodnout postupem podle §31 odst. 1 tr. ř., vznesena nebyla, přičemž stížnost na chování soudce podle ustanovení §164 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze s námitkou podjatosti ztotožňovat. Především pak nebyly v dovolání obsaženy žádné konkrétní skutečnosti, které by měly zakládat důvody vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně Mgr. Emila Pešiny z vykonávání úkonů trestního řízení v předmětné trestní věci. Státní zástupce uvedl, že dovolání je mimořádný opravný prostředek značně formalizovaný a veškeré skutečnosti, které mají zakládat uplatněný dovolací důvod, musí být dovolatelem uvedeny přímo v textu dovolání. Dovolatel nemůže svoji námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 587/2012). Je tudíž bezpředmětná zmínka obviněného o v průběhu řízení mnohokrát nastíněných pochybnostech o nestrannosti předsedy soudu prvního stupně. V dovolání v podstatě kritizoval údajnou přílišnou stručnost a nepřesvědčivost části odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, ve které tento soud reagoval na výhrady obviněného proti osobě předsedy senátu. Takováto kritika odůvodnění soudního rozhodnutí ovšem nemůže založit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. a je nepřípustná již s ohledem na ustanovení §265a odst. 4 tr. ř. Po takto povedeném výkladu proto státní zástupce konstatoval, že ani v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nevznesl obviněný žádné námitky, které by tomuto dovolacímu důvodu svým obsahem odpovídaly.
Státní zástupce závěrem uvedl, že jelikož obviněný neuplatnil žádné relevantní námitky v rámci uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., nebyl relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. S ohledem na vše ve vyjádření uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 50 To 372/2019, je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je možno uplatnit jen tehdy, když ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž dále musí být splněny následující podmínky. Tato okolnost nebyla tomu, kdo dovolání podává známa již v původním řízení nebo mu známa byla a byla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
K tomu Nejvyšší soud uvádí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán tehdy, jestliže rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř., aniž bylo rozhodnuto o jeho vyloučení podle §31 tr. ř. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u níž lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Na podjatost soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. lze tedy usuzovat z důvodu jeho poměru k projednávané věci nebo osobám. V souladu s ustálenou judikaturou poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení sám nebo osoba jemu blízká byly projednávanou trestnou činností poškozeny, případně byly jinak této činnosti účastny (např. jako svědci, tlumočníci) nebo v případech, kdy vzniká pochybnost, že orgány činné v trestním řízení mají z jiných důvodů zájem na výsledku trestního řízení. Za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. ovšem nelze považovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru, resp. provádění a hodnocení důkazů, a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože pak nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor týkající se právního posouzení skutku, resp. hodnocení důkazů (srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 4 Tz 196/2001). Pro poměr k osobám ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. je vyloučen soudce, který je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském.
Z předloženého spisového materiálu a ani z písemného vyhotovení odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně přitom není zjevné, že by námitku ve smyslu výše uvedeného stran podjatosti předsedy senátu vznesl, a že by tak o ní bylo v řízení v této věci rozhodováno. Ostatně již odvolací soud se vyjadřoval v tom směru, že ačkoliv bylo obviněným v odvolání avizováno, že připravuje námitku podjatosti vůči Mgr. Emilu Pešinovi, do doby rozhodnutí odvolacího soudu taková námitka vznesena nebyla. Za námitku podjatosti přitom nelze považovat stížnost předsedovi soudu prvního stupně, která byla obhájcem obviněného podána. Možno poznamenat, že tato stížnost nebyla shledána důvodnou. I přesto odvolací soud stran výhradám obviněného k předsedovi senátu soudu prvního stupně konstatoval, že v jeho postupu nezjistil žádné skutečnosti, které by měly svědčit o zaujatém postupu vůči obviněnému při projednávání této trestní věci či by měly znamenat porušování zákonů a vykazovat znaky podjatosti, neobjektivity či dokonce osobních výpadů vůči obhájci obviněného.
Nejvyšší soud uvádí, že v dovolání obviněného není ani obsažen konkrétní důvod, kterým by mělo být odůvodněno vyloučení předsedy senátu soudu prvního stupně. Obviněný svými námitkami brojil pouze proti tomu, jak se Krajský soud v Plzni vypořádal s podanou stížností, resp. s jeho výhradami vůči předsedovi senátu soudu prvního stupně. Nejvyšší soud opakuje, že odvolací soud se však k výtkám obviněného vyjádřil, obviněný přitom námitku podjatosti ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. ani nevznesl.
Nejvyššímu soudu tak není zřejmé, z jakých konkrétních důvodů by měl považovat za nesporné, že ve věci rozhodl vyloučený orgán. Byla-li přitom obviněným spatřována podjatost v tom, jakým způsobem předseda senátu prováděl dokazování, Nejvyšší soud k tomu připomíná, že o vyloučený orgán se jedná tehdy, byl-li vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Tímto důvodem přitom není odlišný názor a nesouhlas obviněného se způsobem, jakým soudce vede dokazování a zjišťuje skutkový stav, tj. jaké důkazy provádí, jak je hodnotí a jaká na základě nich činí skutková zjištění apod.
Nejvyššímu soudu proto vzhledem k shora uvedenému nezbývá než konstatovat, že svými námitkami obviněný uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. nenaplnil, jelikož obviněným nebylo v řízení před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuto, že by rozhodoval vyloučený orgán ve smyslu §30 tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.
Ústavní soud přesto připustil, že výjimečně lze do skutkových zjištění nižších soudů zasáhnout. To je však možné jen v případech extrémního nesouladu, o který se jedná zejména tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). V opačném případě by jinak došlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, byť z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Zásah do skutkových zjištění je zároveň v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. Nejvyšší soud obecně připomíná, že tento dovolací důvod je naplněn v případě, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. v jeho druhé alternativě.
Dále Nejvyšší soud uvádí, že ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
Argumentace obviněného v nyní posuzované věci byla založena pouze na námitkách směřujících výlučně do oblasti skutkové a procesní. Teprve sekundárně - výlučně na základě skutkových (procesních) výhrad - vyvozoval závěr o nesprávném právním posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nenamítal tak rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotněprávní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností, neuplatňoval žádné konkrétní hmotněprávní argumenty.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že námitky obviněného, jejichž podstatou byly výhrady k rozsahu dokazování a ke způsobu hodnocení důkazů, a tudíž i nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Nadto je třeba na tomto místě podotknout, že obviněný ani nevznesl námitku tzv. extrémního nesouladu. Jednotlivá tvrzení obviněného v dovolání byla vytrhávána z kontextu celkového hodnocení důkazů, přičemž je současně z jeho argumentace patrné, že se svými námitkami snažil pouze zpochybnit učiněná skutková zjištění rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť rozhodnutí soudů představám obviněného nevyhovují.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu podrobně reprodukoval, aby je zevrubně rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil, z jakých důkazů vycházel a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. Důkazy přitom hodnotil ve shodě s jejich obsahem, nedopustil se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočil z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Zdůvodnil, proč vycházel z výpovědi poškozeného, přičemž se vypořádal i s tvrzeními poškozeného uváděnými při konfrontaci s obviněným. Své hodnotící úvahy soud prvního stupně jasně, srozumitelně a logicky přijatelně vysvětlil, a to mj. i ve vztahu k vyslechnutým svědkům S., Z. a dalších (body 24. až 28. rozsudku soudu prvního stupně). To ostatně potvrdil již odvolací soud, který přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a konstatoval, že soud prvního stupně postupoval v souladu se zásadami uvedenými v §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., a tudíž shledal učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně správnými. Následně se dostačujícím způsobem vyjádřil k námitkám obviněného stran procesu dokazování a učiněných skutkových zjištění, které obdobně obviněný uplatnil i v dovolání. Přestože bylo v napadeném rozsudku konstatováno, že lze na poškozeného s ohledem na jeho trestní minulost nahlížet jako na osobu méně obecně věrohodnou, je dále také zdůvodněno, proč ani odvolací soud neměl důvod jeho výpověď zpochybňovat.
K namítanému porušení zásady zakotvené v §2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud jen pro úplnost konstatuje, že podle této zásady orgány činné v trestním řízení zjišťují skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Těžiště dokazování a tedy i zjišťování skutkového stavu probíhá především před nalézacím soudem. Je proto také na uvážení nalézacího soudu, v jakém rozsahu dokazování provede. Jestliže přitom postupuje v souladu se zásadami zakotvenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a svůj postup v tomto směru odpovídajícím způsobem ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. odůvodní, nelze mu vytýkat, že neměl dostatek důkazů pro své rozhodnutí.
V nyní posuzované věci nelze přitom hovořit ani o vadě důkazního řízení spočívající v tzv. opomenutých důkazech. O případ tzv. opomenutých důkazů jde za situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další. V odůvodnění rozsudků obou soudů nižších stupňů je však řádně odůvodněno, proč nebylo vyhověno návrhům na doplnění dokazování. Zde je třeba též poznamenat, že ani není povinností soudu vyhovět absolutně každému návrhu obviněného, ale ani státního zástupce, na provedení jakéhokoli důkazu v řízení před soudem.
Závěrem Nejvyšší soud v souvislosti s tvrzením obviněného, že v jeho případě bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, pokládá za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení, či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). Ty byly přitom s ohledem na výše uvedené dodrženy.
Vzhledem ke všemu shora uvedenému Nejvyššímu soudu nezbývá, než uzavřít, že dovolání bylo podáno z jiných důvodů, než jaké činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř. V důsledku vzájemné podmíněnosti dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l ) tr. ř. nemohl být naplněn ani dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
K návrhu obviněného na odložení, resp. přerušení výkonu napadeného rozsudku Nejvyšší soud uvádí, že předsedou senátu soudu prvního stupně mu nebyl předložen návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. S ohledem na to, jak rozhodl, neshledal ani sám důvod postupovat podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 6. 2020
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu