ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.780.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 780/2020-354
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2020 o dovolání obviněného A. K. , nar. XY, trvale bytem XY, okr. XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 55 To 132/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 2 T 134/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 25. 2. 2019, sp. zn. 2 T 134/2018, uznán vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil jednáním popsaným ve výroku rozsudku nalézacího soudu. Za tyto trestné činy byl podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a podle §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Šumperku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 55 To 132/2019, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2020, sp. zn. 55 To 132/2019 dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Ve zmíněném mimořádném opravném prostředku namítl, že závěr soudů obou stupňů o spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je chybný, neboť podle něj nebylo zjištěno, zda skutečně byl poškozenému způsoben otřes mozku, jakož i jiná zranění. V souvislosti s takto specifikovaným pochybením soudů nižších stupňů tak obviněný rovněž zdůraznil extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právním posouzením jednání, pro které byl uznán vinným. Odvolacímu soudu dále vytkl, že přestože na uvedenou skutečnost upozorňoval již ve svém odvolání, odvolací soud konstatoval, že „nenastala situace, že by skutkové a právní závěry, vyslovené v rovině trestní odpovědnosti měly být v příkrém rozporu s obsahem provedených důkazů“, s čímž však on (obviněný) nemůže souhlasit, neboť ze znaleckého posudku nevyplývá, že by otřes mozku byl znalcem objektivně zjištěn. Rovněž zdůraznil nutnost aplikace zásady in dubio pro reo. Vedle uvedených výhrad současně uvedl, že ve vztahu k právní kvalifikaci přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, kterým byl rovněž uznán vinným, nevznesl námitku, v tomto případě svoji odpovědnost uznal a způsobenou škodu nahradil. Závěrem svého dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil předmětné usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci a aby věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že obviněný ve svém dovolání využil argumentaci již obsaženou v odvolání, se kterou se již soudy nižších stupňů dostatečně vypořádaly. Státní zástupce uvedl, že spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku bylo prokázáno nejen znaleckým posudkem, kde ostatně vzdor tvrzení obviněného bylo způsobení otřesu mozku a dalších poranění poškozeného konstatováno, tak především svědeckými výpověďmi, a proto se lze v tomto směru s rozhodnutími soudů nižších stupňů ztotožnit. Státní zástupce rovněž konstatoval, že obviněný se ve své argumentaci zabývá výlučně otázkami skutkovými, přičemž taková argumentace se zcela míjí s uplatněnými dovolacími důvody a takto pojaté výhrady nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti skutkovému základu výroku o vině, a jako takové nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání. S ohledem na shora uvedené skutečnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť v dovolání uplatněné námitky jsou nepodřaditelné pod uplatněný dovolací důvod, aby takto rozhodl v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. pak prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. V návaznosti na okruh námitek, které obviněný uplatnil, považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby, uplatněné obviněným, vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ v řízení před soudem prvního stupně připustil bouchnutí do kapoty; z chování poškozeného pochopil, že tento se chce rvát. V řízení před odvolacím soudem poukazoval mj. na to, že poškozenému nezpůsobil újmu úmyslně; vznesl výhrady ve vztahu ke znaleckému posudku, výhrady k hodnověrnosti výpovědi poškozeného a jeho manželky; okresnímu soudu vytkl, že neodstranil rozpory doplněním dokazování, přičemž se zabýval i výpověďmi svědků ]. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. S ohledem na vymezení přezkumu ve vztahu k dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. musí Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného, a to k jeho tvrzení o existenci tzv. extrémního rozporu-nesouladu v jeho trestní věci dále uvést, že z obsahu uplatněných dovolacích námitek vyplývá, že obviněný je sice formálně podřazuje pod uplatněné dovolací důvody, ovšem jím namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze, neboť jimi primárně brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že trestný čin ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V návaznosti na shora uvedené lze současně také zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, ze kterého mj. vyplývá, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
12. Přezkumnou povinnost nemůže založit ani námitka, že došlo k porušení zásady in dubio pro reo, a to ani ve zmiňované vazbě na tzv. extrémní nesoulad [shora již bylo rozvedeno, že v předmětné trestní věci extrémní nesoulad shledán nebyl, když námitky obviněného směřují výhradně proti způsobu hodnocení důkazů nižšími soudy – viz též bod 9]. V souvislosti s touto námitkou je pak nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je na místě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, potvrzenými rozhodnutím soudu druhého stupně, na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
13. Nad rámec své přezkumné činnosti, neboť námitky obviněného jsou charakteru skutkového a procesního, nikoli hmotně právního, Nejvyšší soud v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným a odsouzen, uvádí, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda objektivně a pravidelně k takovému ošetření dochází. Bude-li se tedy jednat o takovou újmu na zdraví, nebude záležet na tom, že si zranění, které svou povahou je ublížením na zdraví, poškozený ošetřil sám, anebo ho i ponechal bez lékařského nebo jiného ošetření, aby se vyhojilo přirozenou schopností organismu. Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1541 – 1550).
14. Z dovolacích námitek obviněného prolínajících se v argumentaci o existenci tzv. extrémního rozporu, porušení zásady in dubio pro reo, charakteru újmy na zdraví atd. lze dovodit jeho výhrady k subjektivní stránce trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za dostačující uvést, že pro naplnění skutkové podstaty trestného činu podle §146 odst. 1 tr. zákoníku je vyžadováno zavinění ve formě úmyslu, a to buď úmyslu přímého, kdy pachatel podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku chtěl svým jednáním porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, a nebo úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kdy pachatel věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem a pro případ, že se tak stane s tím byl srozuměn. V daném případě se obviněný dopustil předmětného trestného činu v úmyslu nepřímém [ pokud bylo úmyslem obviněného naplnění tohoto znaku zpochybnit, pak přehlíží celou řadu objektivních důkazů, kterými bylo prokázáno, po jakou dobu, do kterých míst poškozeného útočil atd. Stěží lze uvěřit jeho tvrzení, že se cítil ohrožen jednáním poškozeného, když z výpovědí svědků vyplývá pravý opak (Z. O., V. O.) ].
15. Provedeným dokazováním bylo prokázáno, že obviněný poškozenému zasadil několik úderů pěstí do oblasti hlavy a následně za neustálého fyzického napadání jej natlačil na plot, až poškozený upadl, přičemž lze doplnit, že agresivní jednání obviněného a úmysl směřující k napadení poškozeného lze bezpochyby vypozorovat i z předchozího jednání obviněného, kdy tento udeřil pěstí do kapoty automobilu, který řídil poškozený. Poškozený v důsledku tohoto útoku obviněného utrpěl otřes mozku a celou řadu pohmožděnin a oděrek (viz skutková věta výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně). Uvedená zranění poškozeného si následně vyžádala lékařské ošetření s jednodenní hospitalizací v nemocničním zařízení, pracovní neschopnost a celkovou dobu léčení, stanovenou znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie - speciální traumatologie, v rozsahu jednoho až dvou týdnů.
16. Námitky obviněného vznesené v dovolání, které se vztahují k nedostatečnému prokázání existence otřesu mozku jako zranění způsobeného poškozenému obviněným, nelze označit za objektivní, ale naopak, tvrzení obviněného lze označit za účelové. V tomto směru obviněný záměrně přehlíží, že ve znaleckém posudku Mgr. Jaromíra Freiwalda z oboru zdravotnictví, odvětví chirurgie - traumatologie bylo konstatováno, že poškozený utrpěl zranění v podobě jak oděrek a pohmožděnin, tak především otřesu mozku. V kontextu objektivně zjištěných zranění poté znalec stanovil dobu léčení v rozsahu jednoho až dvou týdnů, kdy rovněž konstatoval, že mechanismus vzniku zranění, jak je popsán ve spise, zcela odpovídá objektivně zjištěnému nálezu, přičemž incident, popsaný ve spise objektivně vysvětluje vznik poranění zjištěných u obviněného, přičemž léčení u poškozeného probíhalo po dobu 14-ti dnů, což je doba léčby obvyklá. Obviněného je nutno upozornit na to, že byl uznán vinným přečinem podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž odkaz obviněného na vyjádření znalce k celkové době pracovní neschopnosti (od 14. 8. 2017 do 31. 10. 2017, kterou znalec označil za neobvyklou, nemůže mít dopad do oblasti hmotněprávního posouzení jeho jednání, neboť byl odsouzen pouze v základní skutkové podstatě, při naplnění základních znaků (viz bod 13) tohoto přečinu.
17. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného považuje za potřebné podotknout, že námitku obviněného stran nezpůsobení předmětného trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku lze hodnotit jako vytrženou z kontextu, aniž by obviněný jakkoliv vyvrátil právě onu návaznost mezi jednotlivými důkazy, kdy ublížení na zdraví ve smyslu obecného konstatování uvedeného shora, bylo prokázáno nikoliv výhradně zpochybňovaným znaleckým posudkem, ale především výpověďmi celé řady svědků (viz bod 14), a to nejen manželky poškozeného, ale rovněž zaměstnanců přilehlé tiskárny, tedy osob na výsledku řízení jakkoliv nezainteresovaných. Podle těchto výpovědí byl obviněný jasným iniciátorem fyzického útoku vůči poškozenému, kdy tento se pouze snažil úderům obviněného do oblasti hlavy bránit, přičemž jednání obviněného je nejedním svědkem popisováno jako zcela nepochopitelné, extrémně přehnané a neadekvátní vzniklé situaci (viz odůvodnění str. 5 - 7 rozsudku soudu prvního stupně).
18. Na základě výše uvedeného shledává Nejvyšší soud nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly nejen výpovědi svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, či znaleckého posudku, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného, přitom odůvodnění rozhodnutí nižších soudů jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů (viz též body 9 a 12).
19. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu