ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.817.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 817/2020-210
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovolání obviněného Ľ. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 68 To 75/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 24/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2020, č. j. 5 T 24/2020-125, byl Ľ. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku. Za toto jednání, popsané ve výrokové části citovaného rozsudku, byl podle §205 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Olomouci podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 31. 3. 2020, č. j. 68 To 75/2020-152, zamítl podle §256 tr. ř.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 31. 3. 2020, č. j. 68 To 75/2020-152, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný v tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že soudy neprovedly vypracování znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie ke zjištění toho, zda netrpěl v době spáchání přečinu duševní poruchou, tzv. kleptomanií, neboť se domnívá, že mohl jednat ve stavu zmenšené příčetnosti nebo dokonce ve stavu nepříčetnosti, a to právě v důsledku zmíněné kleptomanie. Rovněž uvedl, že nejednal ve snaze obohatit se, ani nejednal plánovitě, ale jednalo se o impulzivní jednání, kdy kradl pro něj nepotřebné předměty a odmítl, že by uvedená argumentace měla být z jeho strany účelovou obhajobou. Dále argumentoval tím, že dokazovaní před soudem prvního stupně, jehož výsledky převzal soud odvolací, nebylo provedeno v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1) tr. ř. zrušil napadené usnesení i rozhodnutí mu předcházející a také všechna další obsahově navazující rozhodnutí, která tím ztratila podklad, a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nejprve shrnula průběh dosavadního trestního řízení a po té uvedla, že obviněný uplatnil argumentaci známou z jeho dosavadní obhajoby i z jeho odvolání. Poukázala na to, že obhajoba obviněného, že trpěl v době spáchání dílčích skutků duševní poruchou, tzv. kleptomanií, je zcela účelová, neboť obviněný se dopouští krádeží opakovaně a to proto, že nemá peníze, práci nehledá a je to jeho způsob života. Dále uvedla, že obviněný nejdříve vypovídal, že šel krást záměrně a až později uvedl, že to bylo v důsledku jeho kleptomanie. Také ze způsobu jakým páchal trestnou činnost, je podle mínění státní zástupkyně evidentní, že nejednal jako kleptoman. Dále konstatovala, že obhajoba obviněného byla jednoznačně vyvrácena provedenými důkazy, především výpověďmi svědků, které byly podporovány dalšími důkazy. Následně poukázala na to, že ovládací a rozpoznávací schopnosti obviněného jsou zcela v pořádku a že s jeho námitkami se již vypořádaly soudy nižších stupňů, jejichž závěry jsou logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, takže na ně lze bez výhrad odkázat. Na závěr svého vyjádření dodala, že obviněný ve skutečnosti uplatnil námitky, jejichž povaha je primárně skutková, jelikož soudům vytýká způsob, jakým provedené důkazy hodnotily, a domáhá se odlišného hodnocení důkazů, z čehož vyplývá, že výhrady uplatněné obviněným není možno mít za důvodné. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř. Dále navrhla, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasila i pro případ, že by Nejvyšší soud o dovolání rozhodoval jiným než výše navrhovaným způsobem.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265dodst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud konstatovat, že tyto jsou obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů [ v řízení před soudy nižších stupňů poukazoval na to, že jednal ve stavu zmenšené příčetnosti v důsledku duševní poruchy, tzv. kleptomanie. Dále pak namítal, že nejednal ve snaze obohatit se, ani nejednal plánovitě, naopak jednalo se o impulzivní krádeže pro něj nepotřebných věcí, atd. ]. S obviněným vznesenými námitkami se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, a to v bodě 6) rozsudku soudu prvního stupně a v bodě 9) rozhodnutí odvolacího soudu.
10. V návaznosti na shora uvedenou obsahovou shodu námitek považuje Nejvyšší soud za nezbytné zmínit rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit]. Vedle zmíněného rozhodnutí nelze rovněž opomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoliv jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
11. I přes shora uvedené považuje Nejvyšší soud za vhodné k námitkám obviněného uvést následující. Kleptomanie je duševní porucha‚ při které nemůže osoba opakovaně odolat nutkání ukrást předměty‚ které nejsou získávány pro osobní použití nebo finanční zisk. Předměty místo toho jsou hromaděny‚ odkládány nebo zničeny. Toto chování je většinou spojeno se stoupajícím pocitem napětí před tímto činem a pocitem zadostiučinění v průběhu a bezprostředně potom. Někteří si svého jednání nejsou ani vědomi. Porucha obvykle začíná v pubertě a přetrvává do vyššího věku. Důležité je, že důvodem krádeže není osobní obohacení nebo využití dané věci. Kleptoman ukradenou věc obvykle nepotřebuje, nebo jde o naprosto nevyužitelnou věc (například krádež jedné boty). Pokud tedy obviněný vypověděl, že šel záměrně krást a dále pak obvykle krade zboží vyšší ceny, takového charakteru, aby šlo dobře prodat, jak vyplývá z provedeného dokazování učiněného soudy, je nezpochybnitelné, že jednání obviněného očividně postrádá rysy impulsivnosti a zkratkovitosti, které jinak jsou příznačné pro kleptomanii, stejně tak nesplňuje jeho jednání další znaky kleptomanie, pokud krade pro vlastní obohacení nebo využití dané věci. Za takového stavu lze akceptovat závěr soudů, že doplňování důkazů o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie k obviněným tvrzené kleptomanii je nadbytečné, jelikož se jedná o účelovou obhajobu. To, že obviněný s tímto závěrem nesouhlasí a že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem.
12. Ve vztahu k námitkám obviněného ohledně způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho (myšleno soudu) výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
13. Na tomto místě je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy; ani článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení před soudy nižších stupňů. Činí-li dovolatel za této situace kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v rozhodnutích soudů nižších stupňů a výlučně z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno opětovně zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného důvodu (i jiných důvodů) dovolání irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.“
14. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný neuplatnil relevantní hmotně právní námitky, neboť podmínky pro naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je přitom zřejmé, že si byly vědomy důkazní situace, a z odůvodnění jejich rozhodnutí je patrno, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Současně je nutno také uvést, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, tudíž nemohou vykazovat ani vadu extrémního rozporu – nesouladu, ani porušení práva na spravedlivý proces (srov. např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS 1601/07).
15. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s ustanovením §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 7. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu