ECLI:CZ:NS:2020:6.TDO.879.2020.1
sp. zn. 6 Tdo 879/2020-257
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 8. 2020 o dovolání obviněného M. T. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 To 112/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 9 T 92/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný M. T. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 2. 2020, sp. zn. 9 T 92/2019, uznán vinným pod bodem 1) pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2) přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. d) tr. zákoníku, pod bodem 3) pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a pod bodem 4) přečinem nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, přečinem nebezpečného pronásledování podle 354 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pokusem přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za trestné činy pod bodem 1) výroku o vině a za sbíhající se přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, za který byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 11. 2018, č. j. 10 T 3/2018-74, který nabyl právní moci dne 6. 12. 2018, byl obviněný podle §145 odst. 1 tr. zákoníku s použitím §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 11. 2018, č. j. 10 T 3/2018-74, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Za trestné činy uvedené pod body 2) – 4) výroku o vině byl obviněnému podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest propadnutí věci (specifikovaných ve výroku rozsudku). Podle §228 odst. 1 tr. zákoníku bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu v Jihlavě podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 8 To 112/2020, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. V rámci těchto dovolacích důvodů zpochybnil, že jeho jednání naplnilo znaky skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku, zločinu těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť má za to, že poškozeným z jeho strany žádná újma na zdraví nehrozila. Ve vztahu k poškozenému V. [jednání pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině] uvedl, že zcela ovládal intenzitu rány ocelovou pásovinou, a proto nemohlo být jeho jednání posouzeno jako pokus předmětného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Obdobný závěr pak učinil i ohledně pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, kde se naopak domníval, že on byl obětí trestného činu a pouze se jednání poškozených bránil [jednání pod bodem 4]. Rovněž ve vztahu k poslednímu z jmenovaných trestných činů, a sice přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku [rovněž jednání pod bodem 4] uvedl, že jeho jednání nebylo způsobilé naplnit znaky tohoto trestného činu. V souvislostí s uvedenými námitkami rovněž zdůraznil svoji tezi existence tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně (podpořené odvolacím soudem) a z toho vyvozenými právními závěry. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu Brně ze dne 21. 4. 2020, č. j. 8 To 112/2020-209, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněného po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení uvedla, že pro uznání viny obviněného jím zpochybňovanými trestnými činy existuje v daném případě dostatek relevantních důkazů, které jsou jasně označeny v rozhodnutí soudu prvního i druhé stupně, a o jejich správnosti nemůže být pochyb. S ohledem na povahu námitek obviněného, spočívajících zejména ve vyvracení průběhu skutkového děje, státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě, pokud bylo odvolání obviněného zamítnuto podle §256 tr. ř. ] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [ uvedl, že poškozeného V. (bod 1) sice udeřil pásovinou do hlavy, ale takto jednal v afektu, měl obavu, aby ho poškozený, který byl fyzicky zdatnější nenapadl; poškozenému sice nastříkal pepřový sprej do obličeje, jelikož mu předtím poškozený vyhrožoval (bod 2); potvrdil, že sice jel bez platné jízdenky, nunčaky však vypadly z batohu, když jej za něj chytil řidič trolejbusu, s nunčaky proti řidiči žádný útok nevedl (bod 3); připustil, že poškozeným sice zaslal nějaké výhružné zprávy a např. i fotografii nože, ale nemyslel to vážně, bránil se jednání poškozené C., která jej několikrát bodla dýkou(bod 4) ] . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [ za situace, kdy uvedené námitky naplňují dovolací důvod obviněným uplatněný ].
11. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zcela zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení, která se týkají nesprávného hodnocení důkazů, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání.
12. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatel své námitky sice formálně opírá o uplatněné dovolací důvody, ovšem jím namítané vady pod tyto dovolací důvody podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaných dovolacích důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a procesním pochybením soudů nižších stupňů, a v reakci na tyto námitky nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že přečin ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §146 odst. 1 tr. zákoníku, zločin těžkého ublížení na zdraví ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a §145 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i přečin nebezpečného pronásledování §354 odst. 1 písm. a), b) c), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou s ohledem, na již výše uvedené skutečnosti, ale i níže uvedené rozhodnutí Ústavního soudu (viz bod 13), způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
13. Podrobněji ve vztahu ke skutkovým a procesním námitkám obviněného [ých] Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
14. I přes shora uvedená teoretická východiska, která by postačovala k odmítnutí dovolání obviněného [s ohledem na shora uvedené podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.] , považuje Nejvyšší soud v souvislosti s trestnou činností, pro kterou byl obviněný uznán vinným a odsouzen uvést, že přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně ublíží na zdraví. Zločinu ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Ublížením na zdraví se podle §122 odst. 1 tr. zákoníku rozumí takový stav záležející v poruše zdraví nebo jiném onemocnění, který porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje, nikoli jen po krátkou dobu, obvyklý způsob života poškozeného a který vyžaduje lékařské ošetření. Při posuzování, zda došlo k ublížení na zdraví, mají význam zejména takové skutečnosti, jako je povaha poruchy zdraví, jak byla způsobena, jakými příznaky se projevuje, který orgán a která funkce byla narušena, bolestivost poranění a její intenzita, zda a do jaké míry porucha zdraví narušila obvyklý způsob života postiženého a po jak dlouhou dobu, počítaje v to i vyřazení z pracovního procesu, a zda a jaké lékařské ošetření vyžaduje. Je třeba zdůraznit, že posuzování každého případu musí být komplexní a přísně individuální (srov. rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Dále je třeba posuzovat, jaké potíže měl poškozený a zda tyto potíže odpovídaly lékařskému nálezu (srov. rozh. č. 2/1966 Sb. rozh. tr.). Pokud jde o to, že ublížení na zdraví „vyžaduje lékařské ošetření“, je třeba vycházet z toho, že není důležité, zda skutečně k lékařskému ošetření došlo, poněvadž se poškozený k takovému ošetření dostavil, ale zda objektivně a pravidelně k takovému ošetření dochází. Bude-li se tedy jednat o takovou újmu na zdraví, nebude záležet na tom, že si zranění, které svou povahou je ublížením na zdraví, poškozený ošetřil sám, anebo ho i ponechal bez lékařského nebo jiného ošetření, aby se vyhojilo přirozenou schopností organismu. Těžká újma na zdraví je definována v §122 odst. 2 tr. zákoníku, podle kterého je tato újma na zdraví vymezena dvěma podmínkami: a) je to jen vážná porucha zdraví nebo jiné vážné onemocnění, b) které je zároveň některým z taxativně uvedených případů: a) zmrzačení, b) ztráta nebo podstatné snížení pracovní způsobilosti, c) ochromení údu, d) ztráta nebo podstatné oslabení funkce smyslového ústrojí, e) poškození důležitého orgánu, f) zohyzdění, g) vyvolání potratu nebo usmrcení plodu, h) mučivé útrapy, nebo i) delší dobu trvající porucha zdraví. Rozdíl mezi ublížením na zdraví a těžkou újmou na zdraví záleží v tom, že při těžké újmě na zdraví musí jít o vážnou poruchu zdraví nebo vážné onemocnění, které postižený pociťuje jako citelnou újmu v obvyklém způsobu života, což vyplývá i ze srovnání s dalšími druhy těžké újmy na zdraví uvedenými v §122 odst. 2 písm. a) až h) tr. zákoníku a dále v tom, že porucha zdraví musí mít delší trvání, což trestní zákoník v §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku vyjadřuje slovy „delší dobu trvající porucha zdraví“. V soudní praxi vžitou hranici asi šesti týdnů lze považovat za hranici mezi těžkou újmou na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku a ublížením na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku za předpokladu, že přibližně po tuto dobu trvá vážná porucha zdraví. Trvání poruchy zdraví při těžké újmě na zdraví podle citovaného ustanovení může být delší nebo kratší než šest týdnů, a to podle povahy poruchy zdraví a příznaků, které ji doprovázejí (srov. rozh. č. 13/1966 Sb. rozh. tr.; rozh. č. II/1965 Sb. rozh. tr.). Správné závěry o tom, jakou povahu má ublížení na zdraví nebo jaké nebezpečí pro napadeného z útoku pachatele hrozilo, může soud učinit jen na základě lékařského nálezu nebo posudku. Závěr, zda v konkrétním případě došlo k ublížení na zdraví, či k těžké újmě na zdraví, je však závěrem právním, který přísluší učinit soudu, a nikoli znalci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1541 – 1550).
15. Obviněný byl v případě všech útoků, ve kterých bylo spatřováno jednání posouzené ať již podle §145 odst. 1 tr. zákoníku či podle §146 odst. 1 tr. zákoníku uznán vinným pokusem takového trestného činu. K otázce pokusu je vhodné tedy uvést, že podle §21 odst. 1 tr. zákoníku jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, je pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo [ tak tomu bylo v případě jednání obviněného ].
16. Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví občana, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno [ vůči poškozenému V. (bod 1) bylo útočeno do temene hlavy poškozeného pásovinou o váze 0.9 kg s ostrými hranami (viz např. bod 8 rozsudku soudu prvního stupně); ve vztahu k poškozenému M. L. se tohoto poškozeného pokusil obviněný udeřit zbraní zvanou nunčaky do horní poloviny těla (bod 3 rozsudku)] a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). K naplnění subjektivní stránky trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, jakož i ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku musí být prokázáno, že úmysl pachatele směřoval ke způsobení následku těžké újmy na zdraví, popř. újmy na zdraví (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 18. 1. 1968, sp. zn. 2 Tz 22/67, uveřejněný pod č. 22/1968-I. Sb. rozh. tr.). Jednal-li pachatel v takovém úmyslu, avšak k těžké újmě na zdraví nedošlo, přichází v úvahu posouzení jednání pachatele jako pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví, popř. ublížení na zdraví. Pro závěr o úmyslu pachatele způsobit jinému újmu, popř. těžkou újmu na zdraví ve smyslu §122 tr. zákoníku postačí zjištění, podle něhož pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento následek, a byl s tím srozuměn (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1501/2008, ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1342/2013, aj.). Na takové srozumění lze usuzovat např. ze způsobu provedení činu, zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. č. II/1965 Sb. rozh. tr.); dále je třeba hodnotit okolnosti, za kterých se útok stal, jakým způsobem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 1963, sp. zn. 10 Tz 21/63, uveřejněný pod č. 16/1964 Sb. rozh. tr.).
17. Z tzv. právních vět výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud shledal naplněné vedle znaků dalších trestných činů též znaky pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §146 odst. 1 tr. zákoníku a zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku. Skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu výstižně obsahují všechny znaky nejen objektivní, ale i subjektivní stránky označených trestných činů.
18. Na základě provedených důkazů je nepochybné, že ze strany obviněného šlo u obou v předchozím odstavci uvedených trestných činů o násilné útoky vůči poškozeným. V případě jednání uvedeného pod bodem 1) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný na poškozeného V. zaútočil úderem ocelovou pásovinou o váze 0,9 kg a délce 50 cm do temene hlavy tohoto poškozeného v okamžiku, kdy tento k němu stál zády a na předmětný útok obviněného tak nemohl jakkoliv reagovat. Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství vyplynulo, že útok takových parametrů, jakého se v konkrétním případě obviněný dopustil, je způsobilý i ke vzniku závažných poranění odpovídajícím znakům těžké újmy na zdraví podle §122 odst. 2 tr. zákoníku. Právě touto vůlí ovládat intenzitu a směr vedení útoku obviněný ve svém dovolaní argumentoval. Jak ovšem správně poznamenal v odůvodnění svého rozhodnutí soud druhého stupně, i za předpokladu úmyslného ovládnutí úderu, tak jak jej popisuje obviněný a jak byl v projednávaném případě skutečně veden, tedy střední intenzitou do oblasti temene hlavy, nemohl obviněný jakkoliv předvídat pohyb samotného poškozeného V., který s ohledem na fakt, že o útoku obviněného nevěděl, mohl svojí hlavou jakkoliv pootočit, popř. vykonat jiný pohyb, který by mohl, k následkům uvedeným ve znaleckém posudku v podobě těžké újmy na zdraví (úder do spánkové oblasti), skutečně vést. Nikoliv tedy jednotlivá zranění, která poškozený V. skutečně utrpěl, ale právě tento hrozící následek je přitom podstatný z hlediska právního posouzení jednání obviněného. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví přitom postačí zjištění, že ve smyslu §15 odst. 2 tr. zákoníku pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn. Nad rámec úvah vyslovených k uvedené problematice nižšími soudy a v reakci na sice skutkovou námitku obviněného uplatněnou v dovolání, že „svou vůlí ovládal směr a intenzitu úderu“ vedeného vůči poškozenému V., považuje Nejvyšší soud za vhodné poukázat na jinou část obhajoby obviněného, kterou toto své tvrzení zpochybňuje, když uváděl, že „takto jednal v afektu, neboť měl obavu, aby ho fyzicky zdatnější poškozený nenapadl, jelikož mu máchal před obličejem rukama (vyvráceno výpověďmi přítomných svědků – viz bod 2 rozsudku).
19. Obdobné závěry lze učinit rovněž ve vztahu k jednání uvedenému pod bodem 4) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s tou obměnou, že v daném případě úmysl obviněného směroval k ublížení na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší soud také v tomto případě zdůrazňuje, že obviněný, jak v případě poškozené C., tak poškozeného H., útočil na osoby mladší osmnácti let, disponující zjevně menší silou než samotný obviněný, kdy s ohledem na útok výrazné intenzity, vedený, jak údery pěstí, a to i do oblasti hlavy či sražením poškozené C. na zem, byl způsobilý způsobením újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1 tr. zákoníku. Pochybnosti o správnosti použití právní kvalifikace nevznikly ani v případě jednání obviněného vůči poškozenému M. L. [řidiči trolejbusu (bod 3), kde argumentace obviněného ohledně útoku na poškozeného se zásadně rozchází z objektivně zjištěným skutkovým stavem na základě výpovědí přítomných svědků (nejenom poškozeného). Z uvedených výpovědí je nezpochybnitelné, jakým předmětem a vůči které části těla poškozeného obviněný útočil.
20. Ve vztahu k další námitce obviněného, a sice zpochybnění spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. a), b), c), odst. 2 tr. zákoníku je potřebné uvést, že tohoto se dopustí ten, kdo jiného dlouhodobě pronásleduje tím, že vyhrožuje ublížením na zdraví nebo jinou újmou jemu nebo jeho osobám blízkým, vyhledává jeho osobní blízkost nebo jej sleduje, vytrvale jej prostřednictvím prostředků elektronických komunikací, písemně nebo jinak kontaktuje a dopustí se uvedeného trestného činu vůči dítěti nebo těhotné ženě.
21. Trestný čin nebezpečného pronásledování je zařazený mezi trestné činy proti pořádku ve věcech veřejných (hlava X.), a to do podskupiny trestných činů narušujících soužití lidí (díl 5.). Díl pátý (§352 až 356 tr. zákoníku) obecně zastřešuje trestné činy narušující soužití lidí. Ochrana nerušeného mezilidského soužití konkretizovaná u nebezpečného pronásledování ochranou tělesné a duševní integrity, osobní svobody a soukromí každého jedince představuje objekt tohoto trestného činu. Objektivní stránka trestného činu nebezpečného pronásledování zahrnuje dlouhodobé pronásledování jiného prováděné v konkrétních, zákonem taxativně stanovených formách jednání, které jsou způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu o jeho život nebo zdraví nebo o život a zdraví osob jemu blízkých.
22. Z hlediska vymezení jednání zákon používá pojem dlouhodobého pronásledování, jehož formy taxativně vyjmenovává. Společným jmenovatelem takových společensky škodlivých aktivit je v jejich souhrnu záměr jiného obtěžovat tak intenzivně, že to již ohrožuje jeho psychickou a v některých případech i fyzickou integritu, resp. život. Pokud jde o konkrétní způsoby nebezpečného pronásledování obecně, zahrnují široké spektrum a různou intenzitu lidského jednání; také prostředky, které pachatel (stalker) používá, se liší, neboť může používat jak zdánlivě legální (např. vyhledávání osobní blízkosti, zasílání dopisů, SMS apod.), tak zákonem nedovolené způsoby (vyhrožování, omezování v obvyklém způsobu života apod.). Jednotlivý čin přitom nemusí být nutně škodlivý, a proto ani nemusí naplňovat skutkovou podstatu toho, na co chceme prostředky trestního práva reagovat, ale v celkovém kontextu je třeba takové projevy považovat za pronásledování.
23. Dlouhodobostí je u trestného činu nebezpečného pronásledování třeba rozumět přinejmenším několik vynucených kontaktů nebo pokusů o ně, které zároveň musí být způsobilé v poškozeném vyvolat důvodnou obavu. Zpravidla se bude jednat o soustavně, vytrvale, tvrdošíjně a systematicky prováděná jednání, vybočující z běžných norem chování, které mohou v některých případech i nebezpečně gradovat. V této souvislosti lze odkázat na ustálené chápání tohoto pojmu ve smyslu opakujícího se, zpravidla i systematicky a soustavně prováděného jednání (nejde tedy v žádném případě o to kriminalizovat náhodné nebo jen krátkodobé, byť v základní skutkové podstatě popsané, projevy chování). Z klinického hlediska jsou pod stalking zahrnovány jen takové způsoby pronásledování, které představují opakované, trvající nechtěné navazování kontaktů s obětí za použití násilí nebo jiných srovnatelných praktik (vydírání, útisku apod.), přičemž se zde opakováním rozumí více než deseti pokusů o kontakt, trvajícím obdobím pak minimálně doba čtyř týdnů. Pokud takové pronásledování pokračuje delší dobu, je považováno za potenciálně vysoce nebezpečné, neboť se zde zvyšuje pravděpodobnost gradace útoků a eskalace násilí (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3004 3012).
24. Obecně lze mít za to, že čím větší je frekvence jednotlivých pokusů a čím větší různorodost jednotlivých forem jednání, tím kratší může být časové období, po kterou má pachatelovo chování trvat. Přitom stran použitého násilí je zde třeba vycházet z mnohem mírnějšího pojetí, neboť nebezpečné pronásledování není vymezeno jako jednání násilné, ale postačí tvrdošíjné obtěžování, všudypřítomnou bezprostřední či zprostředkovanou přítomností pachatele. Rozhodující přitom bude vždy hledisko subjektivně pociťované újmy poškozeného, byť určitým způsobem objektivizované. Důvodnou obavou o život a zdraví jemu blízkých osob se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň obav, úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného působeno, přičemž však není nutné, aby takový pocit v poškozeném skutečně vyvolala. Důvodná obava nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný. Každý případ je třeba posuzovat velmi individuálně, s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem, zejména pak k povaze výhrůžky, k fyzickým a povahovým vlastnostem pachatele ve srovnání s charakteristikami poškozeného, apod. (srovnej Šámal, P. a kol. Trestní zákoník 1. §140 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, str. 3004-3012).
25. V projednávané věci se jedná o období přibližně osmi dnů (od 14. 11. 2019 do 21. 11. 2019), což je sice méně než minimální hranice obecně uváděná v rámci judikatury Nejvyššího soudu odpovídající znaku dlouhodobě či po delší dobu, nicméně jak již bylo řečeno, tato doba však může být i kratší, pokud by zde byla splněna mimořádná četnost či zvýšená závažnost útoků pachatele, tak jako tomu bylo v konkrétním případě.
26. Obviněný se v uvedeném období dopustil celkem několika desítek pokusů o kontakt s poškozenou C., a to nejen formou SMS či telefonáty, ale doprovázených také fyzickým pronásledováním poškozené C., a to jak v místě její školní docházky, tak v místě jejího bydliště, vyhrožováním, slovním a fyzickým napadáním atp. Lze tedy shrnout, že ačkoliv se v konkrétním případě jednalo o kratší délku trvání projednávaného trestněprávního jednání, na druhé straně toto mnohonásobně (v řádu desetinásobků) převyšovalo judikatorně stanovenou hranici více něž deseti pokusů o kontakt, a to vše za předpokladu, že zde existovala jak požadovaná různorodost jednotlivých forem pronásledování (fyzický atak, zastrašování, vyhrožování újmou na zdraví, telefonický kontakt, narušení domovní svobody, poškození věcí, zasílání nevyžádaných SMS zpráv), tak vysoká intenzita jeho útoků, neboť nelze opomenout, že obviněný se v rámci kontaktu s poškozenou C. na této i na jejím příteli, poškozeném H., dopustil fyzického násilí. Takové jednání je samo o sobě způsobilé vzbudit oprávněnou obavu o zdraví či dokonce život, pokud by mělo dojít k dalšímu nevyžádanému kontaktu. Je pochopitelné, že oběť takového útoku jakýkoli další kontakt se svým útočníkem pociťuje jako krajně stresující. Poškozená C. si navíc byla vědoma skutečnosti, že obviněný byl osobou již trestanou pro násilnou trestnou činnost, přičemž poškozená C. byla některému z jeho násilných jednání dokonce v minulosti přítomna.
27. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud uzavírá, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování tedy spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Na základě výše popsaného konstatování Nejvyšší soud shledává nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy, které hodnotily způsobem odpovídajícím ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., přičemž lze uzavřít, že o správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro vydání rozhodnutí. Jak soud prvního, tak soud druhého stupně v odůvodněních svých rozhodnutí popsaly nejen výpovědi svědků, jakož i obsahy provedených listinných důkazů, či znaleckého posudku, kdy se také přesvědčivě vypořádaly s obhajobou obviněného.
28. Akceptovat nemohl Nejvyšší soud ani tvrzení obviněného, že došlo k porušení zásady spravedlivého procesu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za potřebné pouze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Současně se jeví vhodným připomenout, že Ústavní soud např. ve svém rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 1337/17, konstatoval, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 8. 2020
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu