ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1237.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1237/2020-1407
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného R. F. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 6 To 229/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 5 T 176/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. F. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 176/2016, byl obviněný R. F. uznán vinným v bodech 1) a 2) dvěma zločiny týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, 3) přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, 4) přečinem nebezpečného pronásledování podle §354 odst. 1 písm. b), c), d) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §199 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu bylo uloženo přiměřené omezení a přiměřená povinnost spočívající v zákazu neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené R. F., nar. XY. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 a §229 odst. 2 tr. ř. o náhradě škody.
2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 6 To 229/2019, z podnětu odvolání obviněného a poškozené R. S. (dříve F.) podle §258 odst. 1 písm. b), c), f), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině v bodech 1), 2), 4), ve výroku o trestu a výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ohledně zrušeného výroku o vině v bodech 1), 2,), 4) a ve výroku o náhradě škody ohledně R. S., soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Za skutek v bodě 3), ohledně něhož zůstal výrok o vině nezměněn, jenž spočíval v tom,
že obviněný dne 9. 5. 2016 v době kolem 22.30 hodin v XY, okres Karviná, záměrně poškodil skleněné výplně dvou oken rodinného domu č. p. XY na ulici XY, který je ve vlastnictví rodičů R. F., manželů S., tak, že nejprve úderem dřevěné židle, kterou do okna hodil, rozbil dvojitou skleněnou výplň vakuového plastového okna v přízemí rodinného domu, následně kamenem rozbil dvojitou skleněnou výplň vakuového plastového okna v 1. patře rodinného domu, házením větších kamenů dále poškodil venkovní omítku v okolí oken, ve které způsobil nejméně pět prohlubní, čímž Z. S., nar. XY, způsobil poškozením věcí škodu ve výši nejméně 8.953 Kč,
obviněného odsoudil podle §228 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, který podmíněně odložil za podmínek §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání jednoho roku a tří měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody poškozené Z. S.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto rozsudku v části, v níž byl odsouzen ve spojitosti s rozsudkem soudu prvního stupně za přečin poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku [bod 3)], z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť nebyla prokázána protiprávnost tohoto jednání. Nedůsledně objasněné považoval jak zavinění, tak i intenzitu činu, která nedosahuje hranice trestného jednání ve smyslu přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Důvod uvedených nedostatků spatřoval v nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, který neodstranil ani odvolací soud, jenž nereflektoval obhajobou navrhované důkazy a tvrzené skutečnosti, které by jinak mohly vést k správnému a úplnému zhodnocení zjištěných skutkového stavu.
5. Vadný závěr o naplnění skutkové podstaty přečinu poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku obviněný dovozoval z nesprávného zjištění subjektivní stránky, které vzešlo z řízení zatíženého porušením zásad spravedlivého procesu, protože soudy obou stupňů k zavinění provedené důkazy vadně hodnotily, přičemž zejména odvolací soud své rozhodnutí nedostatečně odůvodnil ohledně příčinné souvislosti a výše způsobené škody. Skutková podstata u přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku vyžaduje úmyslné zavinění, avšak u obviněného se podle provedených důkazů jednalo o vědomou neopatrnost zakládající nedbalostní zavinění. Odvolací soud tyto výhrady důsledně nezkoumal a neopodstatněně přisvědčil soudu prvního stupně, zejména pokud jde o rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů, neboť pominul porušení zásady in dubio pro reo (§2 odst. 2 tr. ř.) a zásady materiální pravdy podle §2 odst. 5 tr. ř. Oba soudy založily svá tvrzení o skutkovém ději na pouhých domněnkách a libovůli, protože vycházely z osamocených výpovědí svědků R. S. a L. S., kteří mají na odsouzení obviněného osobní zájem (poukázal na křivé obvinění týchž svědků stran fyzického útoku na poškozenou R. S.), pominuly omluvu obviněného i snahu uhradit vzniklou škodu a nezabývaly se logickými námitkami a tvrzeními obviněného. Jedná se tedy o ničím nepodložený pouhý předpoklad soudu, který pro vznik odpovědnosti za zavinění není dostatečným důvodem, když ve vztahu k vytýkanému jednání v daném případě prvek zavinění zcela absentuje.
6. Výtky obviněného směřovaly zejména proti postupu odvolacího soudu, jenž se nezabýval rozpory ve svědeckých výpovědích a účelově posuzoval obhajobu obviněného, že rozbil pouze spodní okno, přičemž se na místo činu vrátil asi po hodině od spáchání, a čekal pokorně na příjezd policie, které tuto skutečnost uvedl s tím, že dalších škod si není vědom. Své jednání vysvětlil jako reakci na psychické útoky ze strany poškozené R. S., která odváděla nezletilé syny do domu rodičů bez možnosti, aby se s nimi vídal. Poškozená tyto okolnosti účelově popřela, křivě svědčila, když nepřipustila, že vyvíjela psychický teror vůči obviněnému, a proto jednání kladené mu za vinu je podle něj nutnou sebeobranou, což však odvolací soud nebral do úvahy a uvedenými výhradami obviněného se nezabýval, i když vyšlo najevo, že poškozená R. S. zpronevěřila 170.000 Kč u svého zaměstnavatele a byla za to pravomocně odsouzena. Obviněný poukázal i na nedostatky při výslechu, kdy mu vyšetřovatel odmítnul podat předepsané léky, což odvolací soud při rozhodování nebral do úvahy, stejně jako to, že v řízení před soudem již byl jeho zdravotní stav stabilizován, a byl tak schopen podrobně popsat vše, co se stalo, a vypovídal od počátku podrobně, logicky a konzistentně. V přípravném řízení v obviněném vyvolávala strach a obavu hrozba, že bude umístěn do vazby, a bylo mu zakázáno bydlet ve svém domě a vídat se s dětmi.
7. Vytýkal, že soudy dostatečně nevyhodnotily zavinění k rozsahu tvrzené škody, a zpochybnil i existenci příčinné souvislosti mezi jeho protiprávním jednáním a vzniklým následkem. Soudy se při rozhodování o škodě opíraly o tvrzení poškozené a odborné posouzení stavební firmy, aniž by její skutečný rozsah dostatečně prokázaly, např. na základě SMS, ze kterých vyplývá, že obviněný chodil na místo incidentu opakovaně i dříve a házel do okna kamínky, a to z důvodu nefunkčního zvonku. Nelze tedy porušení fasády či okna v prvním patře považovat za důsledek tvrzeného protiprávního jednání. Do spodního okna nikdy kamínky neházel a tato skutečnost nevyplývá ani z provedeného dokazování. Nebyl to on, kdo poškodil fasádu kolem spodního okna, kterou soudy ze své libovůle zahrnuly do celkové škody, ale mohlo jít o poškození způsobené dvěma velkými jehličnany nacházejícími se v blízkosti fasády. Došlo k neúměrnému navýšení tvrzené škody přesahující částku 5.000 Kč za účelem trestního stíhání a zjevného poškození jeho osoby, a ze strany soudů se jednalo o ničím nepodložené spekulace, na jejichž základě nebylo možné bez důvodných pochybností ustálit skutkový děj tak, jak to učinily oba soudy nižšího stupně. Je tudíž přesvědčen, že jeho jednání nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku a může být s ohledem na jeho intenzitu a skutečnou výši způsobené škody hodnoceno nanejvýš na úrovni přestupkového řízení.
8. Ze všech těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2019, sp. zn. 6 To 229/2019, zrušil a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
9. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž byl opis dovolání obviněného zaslán (§265h odst. 2 tr. ř.), neměl Nejvyšší soud v době rozhodování k dispozici.
III. Přípustnost dovolání a podmínky důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
10. Nejvyšší soud posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), že je přípustné, neboť splňuje podmínky §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., protože ho obviněný zaměřil pouze proti výroku, jímž soud prvního stupně rozhodl o jeho vině v bodě 3). Odvolací soud tuto část v napadeném rozsudku ponechal beze změny, a za přečin poškození věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, který v něm rovněž shledal, obviněnému uložil trest a rozhodl o náhradě škody. Obviněný tedy brojil proti části rozhodnutí, jíž byl uznán vinným a byl mu uložen trest, což koresponduje s důvody uvedenými v §265a odst. 2 tr. ř. Opodstatněně dovolání nezaměřil proti části rozsudku odvolacího soudu, jímž došlo ke zrušení výroku o vině soudu prvního stupně pod body 1), 2) a 4), ohledně nichž byla věc tomuto soudu vrácena k novému projednání a rozhodnutí.
11. V uvedeném přípustném rozsahu Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z dovolacích důvodů zakotvených v §265b odst. 1, 2 tr. ř. mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání.
12. Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání obviněného opřené o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s jeho zákonným vymezením koresponduje, a zkoumal, zda dovolání obsahuje skutečnosti, které jej naplňují, protože jen formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů nestačí, neboť důvod dovolání musí být v tomto mimořádném opravném prostředku skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
13. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy jestliže skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu se provádí na základě skutkového stavu zjištěného soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud jimi učiněná skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, dále přiměřeně usnesení ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Skutkový stav je při rozhodování v dovolání hodnocen zásadně z hlediska, zda skutek nebo některá skutková okolnost byly správně právně posouzeny v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Proto na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (viz srovnávací materiál Nejvyššího soudu uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sb. rozh. tr.).
15. Nejvyšší soud je však i přes toto formální vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. povinen při respektování shora uvedených zásad interpretovat a aplikovat podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel základní práva na soudní ochranu a práva obviněného na přístup k soudu vymezená Úmluvou o ochraně lidských práv (dále „Úmluva“¨) a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále „Listina“), a proto v rámci dovolání musí posoudit, zda přezkoumávaná rozhodnutí byla vydána v řízení, které není zatíženo extrémními vadami, libovůlí soudů nebo porušením základních práv obviněného (srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, či usnesení ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, aj.). Z tohoto důvodu je ve výjimečných případech připuštěn zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR), který je výjimkou ze shora vymezených obecných pravidel představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
16. Pro rozsah přezkumné povinnosti Nejvyššího soudu dovoláním napadených rozhodnutí platí, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
IV. K námitkám obviněného
17. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný brojil proti tomu, že zavinil celou vzniklou škodu a že za ni nese trestní odpovědnost, neboť tvrdil, že se činu nedopustil zcela tak, jak soudy zjistily, protože rozbil jen část okna a nepoškodil venkovní omítku. V důsledku toho se domáhal i subsidiarity trestní represe. Uvedená tvrzení opíral o svou verzi obhajoby, zpochybňoval způsob provedeného dokazování a poukazoval na nedůslednost postupu především odvolacího soudu, což podle něj jsou vady, které svědčí o porušení spravedlivého procesu. Z dovolání tedy vyplývá, že převážná část výhrad směřuje proti procesním postupům soudů, neboť se dotýkají pravidel stanovených pro dokazování (§2 odst. 5, 6 tr. ř.), nebo proti řádnému odůvodnění přezkoumávaných rozsudků (§125 tr. ř.), což jsou vady, které prostřednictvím žádného důvodu dovolání nelze vytýkat. I přesto však je možné seznat, že se obviněný domáhá vad spočívajících v právní povaze činu, poukazuje-li na nedostatky v posouzení zavinění, neboť se brání tomu, že by jednal v úmyslu přímém, a že jeho zaviněním není pokryta celá výše zjištěného poškození věci.
18. S ohledem na uvedené výhrady Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání, byť převážně se dotýká skutkových závěrů, zčásti na podmínky zákonem stanovené pro dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. přezkoumal, zda jsou výhrady proti vadám v použité právní kvalifikaci důvodné. Přitom však nemohl pominout tvrzení obviněného o porušení pravidel spravedlivého procesu (srov. článek 6 Úmluvy), a to i proto, že tyto argumenty vznášel k vadnému posouzení zavinění, na něž je třeba vždy usuzovat z okolností objektivní povahy, tzn. skutečností, za nichž ke spáchání činu došlo [srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12]. Z těchto důvodů bylo třeba vyloučit existenci tzv. extrémního nesouladu, a proto Nejvyšší ověřoval, zda řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaných rozhodnutí, netrpí nedostatky, na které obviněný v dovolání poukazoval. K tomu je třeba předeslat, že námitky uvedené v dovolání se neliší od obhajoby obviněného uplatňované v předcházejících stadiích trestního řízení a že z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soud prvního stupně na ni reagoval a zaměřil na ni prováděné dokazování, a oba soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vysvětlily závěry, které z výsledků provedeného dokazování vyplynuly, a to jak ve vztahu ke skutkovým, tak i právním zjištěním a rozvedeným úvahám soudů (viz strany 28, 33 až 34 rozsudku soudu prvního stupně a body 8. až 13. rozsudku odvolacího soudu).
19. Z obsahu napadených rozhodnutí je možné zmínit, že zejména odvolací soud vysvětlil, na základě jakých okolností považoval rozsudek soudu prvního stupně správným k tomu, jak skutek probíhal, a objasnil, proč nebylo možné přisvědčit obhajobě obviněného, že neodpovídá za celé zjištěné poškození, a to s odkazem na konkrétní fakta, která vyplynula z výsledků provedeného dokazování. Jen pro úplnost s odkazem na dostatečná zjištění učiněná ke skutku v bodě 3) soudy nižších stupňů je vhodné připomenout, že soud prvního stupně pro závěry o jeho průběhu vycházel z výslechu svědků R. S., L. S., Z. S., kteří byli přítomni tomu, když obviněný nejprve kameny, a poté židli házel do oken domu, a M. K., A. K., jimž se obviněný svěřil, že uvedený čin spáchal. Nebylo možné odhlédnout ani od doznání obviněného, jímž uvedené skutečnosti i sám v určité fázi dokazování potvrdil. Soud posuzoval v tomto kontextu obsahy jednotlivých výpovědí a hodnotil je ve vzájemných souvislostech, a to i s ohledem na to, že manželé S. jsou rodiče poškozené a M. K. je sestra obviněného a A. K. jeho přítel. Podle obsahu soudy uváděných argumentů není důvod k pochybnostem o tom, že postupy soudů při posuzování a hodnocení důkazů nevykazují chyby, neboť své postupy a úvahy vysvětlily, a tyto odpovídají i tomu, co obviněný doznal, protože výpovědi zmíněných svědků korespondují s tím, že inkriminovaného dne v rozčílení a v podnapilém stavu hodil židli do okna v přízemí domu manželů S., které tímto rozbil, a že házel i kameny do oken, čímž další okno poškodil. Rovněž bylo objasněno, že od tohoto útoku pochází i poškození omítky domu. Uvedené závěry soudy opřely i o protokol o ohledání místa činu a pořízenou fotodokumentaci, na níž jsou poškozená místa zaznamenána, jakož i záznamy policie, která obviněného po činu zajistila. Nedostatky nebylo možné shledat ani ohledně výše škody, protože ta byla rovněž objasňována a vyplynula jednak z odborného vyjádření k rozsahu a hodnotě poškození domu rodičů R. S. (č. l. 568 až 571 verte, 578 spisu), jakož i účetními doklady.
20. Uvedený rozsah provedeného dokazování svědčí o snaze soudů zjistit všechny rozhodné skutečnosti a zajistit objektivní pohled na uvedenou problematiku, neboť lze připustit, že proti sobě stojí dvě znesvářené strany, bývalí manželé, mezi nimiž vznikaly konflikty, které vygradovaly v popsanou trestnou činnost [mimo jiné i podezření na další, jak bylo uvedeno v bodech 1), 2), 4) rozsudku soudu prvního, k čemuž však pro jejich zrušení odvolacím soudem s ohledem na zásadu presumpce neviny nelze přihlížet]. Ve způsobu, jakým soud prvního stupně uvedené důkazy hodnotil, nelze nalézt pochybení, která by odpovídala výhradám obviněného, protože byly respektovány zásady podle §2 odst. 6 tr. ř., neboť soud vysvětlil úvahy, jimiž posuzoval věrohodnost jednotlivých svědků, jakož i tvrzení předestíraná obviněným (viz strany 33 a 34 jeho rozsudku).
21. V daných souvislostech nelze odvolacímu soudu vyčítat, že na správnost uvedených postupů soudu prvního stupně pouze odkázal (viz nález Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2018, sp. zn. II. ÚS 1929/17, či rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, stížnost č. 20772/92, odst. 59, 60), když v jiných směrech na námitky obviněného uplatněné v odvolání reagoval v potřebné míře (srov. bod 11. napadeného rozsudku) a žádné nedostatky nezjistil, vyjma výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené Z. S., jíž soud prvního stupně nesprávně přiznal částku 8.953 Kč a se zbytkem jejího nároku ji odkázal na řízení občanskoprávní, ačkoli sama poškozená se k trestnímu řízení připojila s nárokem na náhradu škody ve výši 8.853 Kč a tento nárok doložila i příslušnými účetními doklady, a je potvrzován i odborným vyjádřením (č. l. 568 až 571, 705 až 707 spisu).
22. Nejvyšší soud se zřetelem na uvedené poznatky v obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že uvedené závěry soudů nižších stupňů nepostrádají racionální a logickou oporu v provedeném dokazování. Své závěry o věrohodnosti svědků posuzovaly (zejména soud prvního stupně) na podkladě provedených důkazů a svá rozhodnutí nezatížily vadami, které by mohly svědčit o kardinálních nedostatcích v postupech soudů podle §2 odst. 5, 6 nebo §125 tr. ř. Soudy si v posuzované věci obstaraly dostatek důkazních prostředků, které zákonným způsobem provedly a jež hodnotily plně v souladu se zásadami vymezenými v §2 odst. 6 tr. ř. Nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného o nedostatcích v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, protože takové vady přezkoumávané rozhodnutí nevykazuje. V jeho odůvodnění jsou obsaženy všechny potřebné a důležité okolnosti a úvahy, které oba soudy ke konečným názorům a závěrům vedly. Soud rovněž vyložil, proč považoval některé obviněným činěné důkazní návrhy [vztahující se vesměs k psychickému stavu jeho i poškozené R. S. a okolnostem jejich vzájemného soužití, což jsou okolnosti vážící se primárně ke skutkům pod body 1), 2), 4), a tedy k trestné činnosti, která není v dovolacím řízení nyní přezkoumávána] za nadbytečné, a nejedná se proto ani o tzv. opomenuté důkazy, o něž by mohlo jít jen tehdy, kdyby ve vlastních rozhodovacích důvodech o nich ve vztahu k jejich zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další). Soudy se pečlivě věnovaly i rozsahu a výši škody způsobené na domě poškozených rozbitím dvou oken a poškozením fasády, k čemuž provedly dostatečné dokazování za účelem řádného a nepochybného objasnění její výše i příčinné souvislosti mezi jejím vznikem a jednáním obviněného, kterou rovněž vzaly za prokázanou jak svědeckými výpověďmi, tak listinnými důkazy (zejména fotografiemi a účetními doklady; viz stranu 9 rozsudku odvolacího soudu), jež potvrzují, že obviněný škodu v soudy prokázané výši popsaným jednáním způsobil. Závěrům soudů, které učinily, nebránilo, že obviněný některá poškození v řízení před soudy na rozdíl od přípravného řízení popřel.
23. Z uvedeného lze shrnout, že vadami, které obviněný shledával, předmětné řízení netrpí a o extrémní rozpor se v něm nejedná, protože z odůvodnění obou rozhodnutí soudů nižších stupňů vyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Napadená rozhodnutí obsahují logická zdůvodnění, postrádající prvky svévole či libovůle (srov. přiměřeně obdobný postup např. v usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. I. ÚS 701/09), a nedošlo v nich ani k opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97, ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. I. ÚS 413/02, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, či ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, a mnohé další). Bylo proto možné na podkladě učiněných skutkových zjištění posuzovat důvodnost výhrad vůči naplnění subjektivní stránky, výši způsobené škody a potřebné škodlivosti činu.
V. K námitkám proti právním vadám
24. K nesprávně vyhodnocenému zavinění obviněný v dovolání poukázal na skutkovou podstatu přečinu podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, který je úmyslným trestným činem, avšak zjištěné skutečnosti podle něj nesvědčí o tom, že by jednal úmyslně, neboť se jednalo pouze o vědomou neopatrnost, jejímž důvodem byl jeho špatný psychický stav. K tomu je třeba připomenout, že pro posouzení správnosti úvah o zavinění obviněného Nejvyšší soud vychází ze skutku, jak byl soudy zjištěn a popsán, a proto uvedené námitky posuzuje podle výsledků provedeného dokazování učiněných soudem prvního stupně, a nikoli z jiných okolností, které obviněný v rámci své obhajoby uplatňoval, protože soudy je pro skutkové závěry nebraly do úvahy, neboť nebyly výsledky provedeného dokazování potvrzeny.
25. V obecné rovině Nejvyšší soud nejprve uvádí, že zavinění je vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Podle §15 odst. 1 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
26. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí soudy nižších stupňů učinily všechna potřebná zjištění nutná pro závěr o zavinění obviněného, byť se s ním v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích výslovně nevypořádaly, resp. neuvedly konkrétní úvahy o jeho formě, ač vysvětlily a doložily okolnosti, z nichž je úmyslná forma jednání obviněného patrná, a rozhodné skutečnosti v daných souvislostech též dostatečně rozvedly. Lze poznamenat, že odvolací soud v bodě 10. přezkoumávaného rozsudku odkázal na správnost úvah soudu prvního stupně obsažených na stranách 28 a 33, kde nalézací soud vysvětlil, proč shledal, že obviněný naplnil všechny znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, a z těchto úvah závěr o úmyslném jednání vyplynul.
27. Nejvyšší soud si je vědom, že konkrétní závěr o formě úmyslného zavinění ve zkoumaných rozhodnutích výslovně uveden nebyl, a proto jen pro úplnost a na doplnění k této právní skutečnosti podotýká, že obviněný jednal v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tzn., že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Slovem „chtěl“ je vyjádřena jak volní složka, tak i složka vědomostní, neboť v psychice pachatele nutně musela existovat i představa o chráněném zájmu, vůči němuž směřovala jeho vůle ho poškodit nebo ohrozit. Vůli nakonec není ani možno izolovat od vědomí, neboť je vždy spojena se sledovaným cílem či záměrem, a proto jí musí předcházet uvědomění si tohoto cíle nebo záměru. Pokud pachatel předpokládal, že k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákoníkem nezbytně a nutně dojde, jde vždy o úmysl přímý, neboť pokud pachatel pokládá uvedený následek za nutný, zcela jistě jej také chce, a nejde tudíž o pouhé srozumění s tím, co pachatel svým jednáním působí. Uvedený závěr vychází ze všech učiněných poznatků, neboť obviněný házel kameny do skleněných oken, a hodil do nich i dřevěnou židli, čímž rozbil dvojitou skleněnou výplň vakuového plastového okna v přízemí rodinného domu i okna v 1. patře, a na domě tím poškodil i venkovní omítku v okolí oken. Takové jednání je vědomým a chtěným činem vedeným se záměrem přivodit poškození domu. Pro takové cílené poškození pak svědčí i v popisu skutku uvedený výraz „záměrně“.
28. V uvedeném jednání nebylo možné shledávat nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, pro nějž platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 221, 223 až 224). O takové podmínky v této věci nešlo, protože obviněný neměl jiný záměr, než způsobit uvedené poškození, rozbít okno, k čemuž použil různé mechanizmy, a to kameny a nakonec i židli. Uvedené jednání i záměr pachatele sice plynul z neshod v rodině a z toho, že manželka se nacházela v předmětném domě, ale rozbitím oken nemohl dosáhnout jiného cíle než poškození, protože poté, co je způsobil, ve svém jednání ustal a neusiloval např. o kontakt s osobami v domě žijícími, a je tedy zřejmé, že žádný jiný záměr nebo cíl neměl.
29. Uvedené skutečnosti svědčí o tom, že obviněný čin spáchal v přímém úmyslu [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], neboť prokázané cílené vhození židle do skleněné výplně okna a následné házení kamenů do oken domu, z nichž některé dosahovaly velikosti zavřené pěsti, svědčí o chtěném a cíleném jednání. Tímto závěrem je současně vyvrácena námitka obviněného, že k poškození domu došlo nedbalostně, resp. že šlo o vědomou neopatrnost.
30. K výši škody, která byla poškozením oken a omítky na domě poškozených způsobena a soudy dostatečně a správně objasněna, je třeba jen pro úplnost zmínit, že ji soudy pečlivě zkoumaly, o čemž svědčí mimo jiné i to, že odvolací soud si povšiml rozdílu ve výši 100 Kč mezi škodou stanovenou soudem prvního stupně a tou, s níž se připojila k trestnímu řízení poškozená Z. S., a tuto vadu také sám svým výrokem učiněným podle §228 odst. 1 tr. ř. napravil ve prospěch obviněného (viz bod 13. rozsudku odvolacího soudu).
31. Soud prvního stupně v bodě 30. na straně 33 a bodě 33. k výši způsobené škody vysvětlil, z jakých důvodů a na podkladě jakých úvah shledal nejen rozsah poškození jednotlivých částí domu, ale i výši škody, jaká jím byla způsobena. Pro své závěry o stavu poškození a jeho hodnoty se opíral o výpovědi svědků, zejména Z. S., a o odborné vyjádření stavební společnosti, která škodu vyčíslila. Odvolací soud správnosti rozvedených úvah i učiněných závěrů přisvědčil, když zdůraznil zejména rozpory a změny ve výpovědích obviněného ve vztahu k tomu, jakým způsobem vůči domu S. jednal (viz bod 11. napadeného rozsudku), vyjma drobného nedostatku při stanovení výše škody, který sám napravil (viz předchozí bod tohoto usnesení a též bod 13. téhož rozsudku).
32. Nejvyšší soud jen pro úplnost k námitkám obviněného na potvrzení jinak správných závěrů doplňuje, že podle §137 tr. zákoníku při stanovení výše škody pro účely trestního řízení se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku, v době a v místě činu, obvykle prodává. Nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo z uvedení v předešlý stav (srov. např. rozhodnutí č. 39/2002 Sb. rozh. tr.). Rozhodujícím hlediskem, podle kterého ze tří kritérií obsažených v ustanovení §137 tr. zákoníku bude stanovena výše škody způsobená trestným činem v případě poškození věci, je skutečnost, zda lze zjistit cenu, za kterou se věc, jež byla předmětem útoku, v době a v místě činu obvykle prodává. Posouzení je závislé na konkrétním druhu a charakteru poškozené věci (případně její části) a na tom, zda existují takové překážky, které výrazně znesnadňují použití uvedeného kritéria nebo vzhledem k nimž není účelné, hospodárné ani výstižné stanovit škodu porovnáním ceny věci před poškozením a po něm. Stanovení výše škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení poškozené věci do stavu před jejím poškozením tedy přichází v úvahu zejména tehdy, pokud je z okolností zřejmé, že výše způsobené škody je ve značném nepoměru k celkové ceně poškozené věci nebo jde o poškození části většího funkčního celku, které se neprojeví na jeho prodejní ceně (např. drobné poškození karoserie motorového vozidla, rozbití jeho oken či světlometů, poškození vstupních dveří domu, rozbití jeho oken apod.). Při tomto způsobu stanovení výše škody je třeba od nákladů vynaložených na opravu poškozené věci odečíst částku odpovídající zhodnocení věci oproti jejímu stavu před poškozením (srov. stanovisko č. 45/2006 Sb. rozh. tr.).
33. Na podkladě těchto zjištění Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů stanovily výši škody podle účelně vynaložených nákladů na uvedení věci do původního stavu a upřednostnily toto kritérium pro stanovení výše škody před tzv. hlediskem časovým a určením škody podle ceny, za níž se poškozená věc obvykle v době a v místě činu prodává. V takovém postupu nelze shledat pochybení, neboť při jeho užití v souladu s pravidly §137 tr. zákoníku soudy braly do úvahy konkrétní poškození a náklady nutné na uvedení do původního stavu, a to u konkrétní věci, tj. rozbitých oken a venkovní omítky domu. V té souvislosti je vhodné poukázat i na názor plynoucí např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. II. ÚS 2221/07, jímž bylo vysloveno, že „soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Smyslem a účelem ustanovení přiznávajícímu poškozenému právo na náhradu škody je zajistit, aby mu v plné míře byla kompenzována majetková újma. V každém individuálním případě je proto třeba pečlivě srovnat majetkový stav poškozeného před vznikem škody a po provedení opravy poškozeného vozidla, přičemž rozsah náhrady v penězích musí zohledňovat výši veškerých jím vynaložených prostředků nutných k obnovení provozuschopnosti vozidla, tedy původního majetkového stavu. S ohledem na možný vznik bezdůvodného obohacení v důsledku opravy je pochopitelně nutné zvažovat i účelnost a nezbytnost nákladů vynaložených na uvedení poškozené věci do původního stavu“.
34. Ze všech těchto skutečností Nejvyšší soud shledal, že jednání obviněnému kladené za vinu naplňuje všechny formální znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Nedůvodnou je výhrada obviněného, že nebylo třeba posuzované jednání pro malou škodlivost kriminalizovat a bylo možné je řešit jinými než trestněprávními prostředky, protože se nelze ztotožnit s tím, že by se jednalo o čin, na který nelze použití trestněprávní prostředky. Z hlediska principů subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku je namístě uvést, že trestným činem je takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (srov. stanovisko č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
36. Posuzuje-li se povaha činu, který je obviněnému kladen za vinu, je třeba k jeho škodlivosti zdůraznit okolnosti, za nichž k němu došlo, že čin sám o sobě nepatří mezi závažné činy, ale i přesto je obvyklým činem které jsou ve smyslu §228 odst. 1 tr. zákoníku sankcionovány, protože obviněný vědomě poškodil cizí majetek, který jím je chráněn. Snaha o jeho poškození plyne z různých mechanizmů, jimiž se o poškození obviněný snažil. Škoda sice není příliš vysoká, ale převyšuje v době rozhodování činu škodu nepatrnou (viz §138 odst. 1 tr. zákoníku účinného v době rozhodování soudu). Škodlivost činu je zdůrazněna i motivací, která obviněného k němu vedla, protože je třeba v této souvislosti posuzovat i okolnosti, které k činu obviněného vedly, jíž byla zlost a frustrace z partnerských neshod a nevydařeného manželského soužití s R. F., rozenou S. Majetek, který obviněný poškodil, patřil jejím rodičům, a jeho cílem bylo za každou cenu jim ublížit, zejména proto, že u nich přebývaly jeho děti. Když obviněný nenašel jiný způsob odplaty, uchýlil se k poškození majetku. Z uvedeného je zřejmé, že v tomto případě již nepostačuje náprava jinými prostředky, než je trestní represe, která byť i v mírné podobě (tři měsíce odnětí svobody podmíněně odloženého) je nutná.
VI. Závěr
37. Na základě rozvedených úvah Nejvyšší soud shledal, že soudy na podkladě skutkových závěrů učiněných v souladu se zákonem obviněného správně uznaly vinným přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku, jehož znaky byly po všech stránkách naplněny. Dovolání obviněného proto shledal jako celek nedůvodným. Protože tato zjištění mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný s prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu