ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.1288.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 1288/2020-1465
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 12. 2020 o dovolání obviněného D. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 54/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 12/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného D. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 57 T 12/2018, byl obviněný D. S. uznán vinným pod bodem I. zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, a pod bodem II. zločinem úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku a zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jichž se dopustil ve spolupachatelství s obviněným P. K. Za tyto zločiny byl odsouzen podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného P. K. a o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
2. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 54/2019, podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. z podnětu odvolání obviněného D. S. uvedený rozsudek ohledně něho a za použití §261 tr. ř. též ohledně spoluobviněného P. K. v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného D. S. uznal vinným jednak zvlášť závažným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a jednak zvlášť závažným zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1 alinea druhá, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, na skutkovém základě, že
I. obviněný D. S. v úmyslu neoprávněně obohatit sebe a obviněného P. K. nejprve přesně nezjištěným způsobem opatřil a obviněnému P. K. předal padělaný slovenský občanský průkaz č. XY na jméno J. S., nar. XY, a po vzájemné dohodě obviněný P. K. tento doklad v úmyslu obohatit sebe a obviněného D. S. užil tak, že vystupujíc pod touto falešnou identitou podal dne 4. 5. 2017 Katastrálnímu úřadu pro hlavní město Prahu, se sídlem XY, XY (dále jako „Katastrální úřad XY“), návrh na vklad vlastnického práva k bytové jednotce č. 727/331, nacházející se v budově č. p. XY, umístěné na pozemku parcela č. XY, k. ú. XY, se kterou je spojen podíl na společných částech domu ve výši 1156/128471 a spoluvlastnický podíl o velikosti ideální 1156/128471 k pozemku parcela č. XY, k. ú. XY– byt na adrese XY v XY v hodnotě 12.309.820 Kč (dále jen „bytová jednotka“), k tomuto návrhu přiložil padělanou kupní smlouvu na bytovou jednotku ze dne 2. 5. 2017 uzavřenou mezi M. J., nar. XY, coby prodávajícím, a J. S., nar. XY, coby kupujícím, přičemž po M. J. je již od 16. 3. 2016 Policií České republiky vyhlášeno pátrání jako po pohřešované osobě, a smlouvu tedy kontrahovat nemohl, smlouva byla opatřena padělkem notářské ověřovací doložky pro legalizaci L. M., o jejíž nepravosti museli oba obvinění vědět, v důsledku tohoto jednání Katastrální úřad XY provedl změnu předmětného zápisu v katastru nemovitostí a J. S. zapsal jako vlastníka bytové jednotky, přičemž osoba J. S., nar. XY, ve skutečnosti neexistuje, a s bytovou jednotkou tedy mohli fakticky disponovat obvinění prostřednictvím obviněného P. K. vydávajícího se za J. S., čímž obvinění úmyslně uvedli v omyl Katastrální úřad XY, resp. jeho odpovědné zaměstnance, a tímto jednáním způsobili poškozenému M. J. škodu ve výši 12.309.820 Kč, která je rovna hodnotě bytové jednotky.
II. obviněný D. S. po vzájemné dohodě s obviněným P. K. vystupujícím pro účely dané transakce pod smyšlenou identitou J. S., nar. XY, kterou obviněný D. S. zajistil obviněnému P. K. opatřením a předáním falešného slovenského občanského průkazu č. XY, dne 19. 7. 2017 v XY, XY, v kanceláři notáře V. V., společně za užití uvedeného občanského průkazu v úmyslu neoprávněně se obohatit vědomě uvedli nepravdivé údaje při uzavírání smlouvy o úvěru mezi poškozeným A. T., nar. XY, coby úvěrujícím, a fiktivní osobou J. S., nar. XY, coby úvěrovaným, jejímž předmětem bylo poskytnutí úvěru ve výši 5.400.000 Kč, přičemž úvěrující s úvěrovaným téhož dne současně uzavřeli Smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, ve které se úvěrovaný za splacení úvěru zaručil bytovou jednotkou, o níž úvěrovaný nepravdivě deklaroval, že je v jeho vlastnictví, ačkoli J. S. byl v katastru nemovitostí neoprávněně zapsán jako vlastník v důsledku podvodného jednání uvedeného v bodě I. výroku, a na základě této smlouvy úvěr načerpali dílem v částce 200.000 Kč hotově k rukám obviněného P. K. a dílem převodem na bankovní účet č. XY, vedený na falešnou identitu J. S., jehož skutečným disponentem byl obviněný P. K., jenž byl dne 21. 7. 2017 kreditován částkou ve výši 5.000.000 Kč z účtu poškozeného A. T. č. XY, kterou ve dnech 24. a 25. 7. 2017 obviněný P. K. vybral postupně v hotovosti a předal obviněnému D. S., a zbývající část úvěru ve výši 200.000 Kč zůstala poškozenému A. T. jako smluvně sjednaný administrativní poplatek, čímž poškozenému A. T. způsobili škodu ve výši 5.200.000 Kč, a celkově obvinění společným jednáním způsobili škodu v celkové výši 17.509.820 Kč.
3. Za uvedené zločiny obviněného D. S. odsoudil podle §209 odst. 5 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozhodl také o vině a trestu obviněného P. K. (jehož odvolání podle §256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné), a o nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy.
II. Z dovolání obviněného
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně s odkazem na důvody podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkal nesprávné právní posouzení činu v bodě II. jako podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a rovněž namítl procesní vadu, jíž se dopustil odvolací soud, pokud o odvolání rozhodl i přesto, že obhájkyně nebyla o termínu veřejného zasedání vyrozuměna.
5. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný vytýkal, že nevyrozumění obhájkyně o konání veřejného zasedání dne 16. 9. 2019 plyne z toho, že se o něm dověděla až prostřednictvím telefonátu od odvolacího soudu v době konání veřejného zasedání, kdy předsedkyně senátu žádala, aby se neprodleně k soudu dostavila, protože vyrozumění o veřejném zasedání jí bylo řádně a včas doručeno do datové schránky. Obhájkyně, která byla mimo dosah datové schránky, uvedenou skutečnost nemohla ověřit, a proto zajistila své substituční zastoupení advokátkou, která nebyla s předmětnou věcí seznámena, a proto nebyla schopna poskytnout obviněnému adekvátní obhajobu. Obviněný vytkl, že odvolací soud nezkoumal zachování lhůty ve smyslu §232 odst. 2 tr. ř. pro přípravu obhájkyně, která nebyla vyrozuměna, a tak lhůta pro konání veřejného zasedání nebyla zachována. Až následnou kontrolou datové schránky obhájkyně zjistila, že zásilka od odvolacího soudu neobsahovala vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání obviněného, pouze vyrozumění o vazebním zasedání, jež se konalo v jiném termínu, a kterého se obviněný nehodlal zúčastnit a nežádal ani účast obhájce. K těmto skutečnostem obviněný odkázal na přílohu dovolání (která však Nejvyššímu soudu s dovoláním nebyla předložena, pozn. Nejvyššího soudu ).
6. Nedostatky v právní kvalifikaci na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný spatřoval pouze ve vztahu k části skutku uvedené pod bodem II., neboť tvrdil, že nebyly naplněny znaky podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku zejména pro to, že se nejednalo o omyl, v němž by jednal poškozený ve vztahu k předmětné nemovitosti. V prodeji bytu J. S. (P. K.) objektivně nic nebránilo, neboť ten byl v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník nemovitosti a v dispozici s ní nebyl nijak omezen. Prodej bytu za více než dvojnásobnou částku proti poskytnutému úvěru zajišťoval dostatek prostředků k naplnění úvěrové smlouvy.
7. Nenaplnění znaků skutkové podstaty zločinu podvodu obviněný dovozoval z toho, že kromě nepravé identity měly být poškozenému předestřeny ještě další nepravdivé údaje, jež jej měly pohnout k uzavření úvěrové smlouvy, které však soud nekonkretizoval, a to ani v odůvodnění rozsudku. Uvedený znak skutkové podstaty a ani příčinná souvislost mezi ním a vzniklou škodou nejsou kryty úmyslným zaviněním obviněného, neboť odvolací soud se odůvodněním subjektivní stránky vůbec nezabýval, pouze odkázal na závěry soudu prvního stupně, což je z hlediska právního posouzení nedostatečné. Úmysl úvěr nesplatit, není možné dovozovat proto, že s úvěrovou smlouvou obvinění uzavřeli i smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitostem, ve které se úvěrovaný za splacení úvěru zaručil předmětnou bytovou jednotkou, proto nemohly soudy seznat, že chtěl způsobit poškozenému škodu, takovému závěru brání i pokusy o zpeněžení bytu, které následovaly i po převzetí úvěru. Obvinění nemohli při uzavírání úvěrové smlouvy předpokládat, že zpeněžení bytu zhatí policie.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 9 To 54/2019, zrušil a uvedenému soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. dopadající na nepřípustné trestní stíhání uvedl, že argumentace obviněného jeho zákonnému vymezení neodpovídá. Námitkou údajného (včasného) nedoručení vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání do datové schránky obhájkyně, se obviněný dostal mimo meze tohoto důvodu s poukazem na to, že by mělo platit, že obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, o něž je v dovolání opírána existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. Podle uplatněných námitek by přicházel do úvahy důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. dopadající na situace, kdy obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl, jenž obviněný neoznačil. Poznamenal, že podle dostupných podkladů nelze potvrdit, že by obhájkyně nebyla vyrozuměna o veřejném zasedání o odvolání, když dne 16. 9. 2019 bylo Vrchním soudem konáno neveřejné zasedání, kdežto rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen na veřejném zasedání probíhajícím dne 16. 10. 2019. Vzhledem k tomu, že i dovolatel připustil, že na tomto veřejném zasedání byl zastoupen obhájkyní, byť prostřednictvím substituta, státní zástupce námitkám obviněného nepřisvědčil, neboť nedošlo k nesprávnému postupu soudu, v němž by bylo vadným doručením obhájkyni obviněného znemožněno účastnit se veřejného zasedání o odvolání a plnit při něm zákonná oprávnění a povinnosti vůči obhajobě obviněného.
10. Námitky podle důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. o nedostatečném vymezení uváděných nepravdivých údajů, jejichž prostřednictvím byl poškozený při sjednávání smlouvy o úvěru uváděn v omyl, státní zástupce považoval za výhrady procesní povahy, jež jsou pod uvedený důvod nepodřaditelné. Jde o tvrzení nemající ve skutečném obsahu výroku o vině oporu. Obviněný zcela přehlíží, že součástí smlouvy o úvěru byla i smlouva o zřízení zástavního práva k nemovitostem, a to konkrétně k bytové jednotce, o které úvěrovaný nepravdivě deklaroval (po vzájemné dohodě s obviněným a s jeho vědomím), že je v jeho vlastnictví, přičemž věděl, že osoba J. S., za niž se při jednání s poškozeným vydával spoluobviněný, je vedena v katastru nemovitostí jako vlastník nemovitosti poskytované k zřízení zástavního práva pouze v důsledku jejich dřívějšího podvodného jednání, tedy neoprávněně. Poškozenému jako úvěrujícímu tyto skutečnosti nebyly známy, neboť v opačném případě by smlouvu o úvěru neuzavřel.
11. Za právně nerelevantní státní zástupce označil i námitku o nedostatku subjektivní stránky trestného činu podvodu, spočívající v tom, že chtěl úvěr splácet, neboť tím se obviněný de facto doznal k záměru pokračovat v páchání další trestné činnosti. Věděl totiž, že J. S., za něhož se prostřednictvím padělaného osobního dokladu totožnosti vydával spoluobviněný P. K., neexistuje, a tudíž se nemohl stát oprávněným vlastníkem bytové jednotky ani s ní jakkoli disponovat. I v případě jejího prodeje by šlo o další část jejich podvodného jednání a finanční prostředky takto získané by byly výnosem trestné činnosti. Obvinění nebyli rozhodně chráněni ustanoveními §980 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), která jsou určena primárně k ochraně oprávněných vlastníků a nabyvatele v dobré víře, protože zneužili toho, že poškozený M. J. byl v době převodu bytové jednotky nezvěstný, a nemohl uplatnit ani svoje práva vyplývající z §985 odst. 1 obč. zák. žádostí o výmaz takového zápisu, a žádat, aby to bylo ve veřejném seznamu poznamenáno. Obvinění tedy nebyli s bytovou jednotkou oprávnění disponovat o nic více, než je jakýkoli jiný pachatel oprávněn disponovat věcí, kterou získal trestnou činností. K okolnostem případu nemohli obvinění důvodně předpokládat, že budou schopni vrátit podvodně vylákané finanční prostředky ze zdrojů, se kterými mohli reálně počítat, přičemž mezi ty rozhodně nelze řadit eventualitu dalšího nakládání s předmětným bytem. Námitka obviněného založená na případných eventualitách prodat podvodně zapsanou nemovitou věc, proto postrádá jakoukoli právní relevanci.
12. V reakci na námitku obviněného, že nemohl poškozeného úmyslně uvádět v omyl s tím, že hodlal za fiktivní osobu závazek plnit, avšak zcela nad rámec této dovolací výhrady, se státní zástupce vyjádřil k právnímu posouzení, jež učinil odvolací soud, když změnil právní kvalifikaci skutku pod bodem II. výroku o vině tak, že v jednání obviněných shledal dílčí útok pokračujícího trestného činu podvodu v souběhu s trestným činem padělání a pozměnění veřejné listiny. Posouzení jednání ke škodě poškozeného A. T. podle §209 tr. zákoníku či podle §211 tr. zákoníku přitom mělo význam i pro nezbytnost prokazovat počáteční podvodný úmysl způsobit jinému škodu, když u úvěrového podvodu stačí zjištění úmyslu k uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů nebo zamlčení podstatných údajů. Státní zástupce pečlivě rozebral jednotlivé znaky úvěrového podvodu, stejně jako to, zda se v daném případě jednalo o pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku a dospěl k závěru, že odvolací soud pochybil, pokud jednání obviněného kvalifikoval jako pokračující zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Podle něj bylo správné spatřovat pod bodem I. zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku v případě skutku pod bodem II. zločin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku, což s ohledem na nutnost postupovat ve prospěch obviněného již nebylo možné v tomto dovolacím řízení pouze k dovolání obviněného napravit.
13. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jenž k němu do dne 9. 12. 2020, kdy bylo konáno neveřejné zasedání, žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
IV. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
16. Vzhledem k tomu, že obviněný splnil uvedené formální náležitosti, Nejvyšší soud zkoumal, zda obsahová stránka jím podaného dovolání naplňuje důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., na jejichž základě tento mimořádný opravný prostředek podal.
17. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí podaného dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.), obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněno naplnění uplatněného dovolacího důvodu, a tudíž musí i věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l). Je tedy třeba chápat tyto důvody dovolání materiálně, proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost §265f odst. 1 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3154 až 3155).
V. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
18. Podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné, tzn., že ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v §11 odst. 1, 4 nebo v §11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Tento dovolací důvod tedy spočívá v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo, nerozhodl o zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) či §314p odst. 3 písm. c) nebo §314r odst. 5 tr. ř. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak došlo k jinému rozhodnutí, které je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, 2 tr. ř. Dovolací důvod se zde proto týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech podle §11 odst. 1, 4 nebo podle §11a tr. ř., neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.). Stejně tak není stanoven žádný důvod k zastavení takového trestního stíhání, v němž došlo k průtahům nebo které trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, proto ani tyto skutečnosti nelze namítat s poukazem na citovaný dovolací důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/2003).
19. Z uvedeného je zřejmé, že okolnosti, které mohou vést k naplnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. jsou zcela jiné, než ty, jimiž v této trestní věci obviněný argumentoval, pokud poukazoval na nedostatečné nebo vadné vyrozumění obhájkyně o veřejném zasedání. K tomu však Nejvyšší soud zdůrazňuje, že s ohledem na zásadu (§59 tr. ř.), že se podání posuzuje podle jeho obsahu, lze v této věci zmínit, že výhrady obviněného se dotýkají okolností vymezených v §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, a i když obviněný na tento důvod neodkázal, Nejvyšší soud vědom si své povinnosti, že musí vždy posuzovat, zda byla dodržena pravidla spravedlivého procesu, a zda nebyl obviněný v rámci trestního řízení dotčen na svých ústavně zakotvených právech (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, též stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.), zkoumal se zřetelem na podmínky §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., zda došlo k porušení práva obviněného na obhajobu.
20. Nejvyšší soud posuzoval, za jakých okolností obhájkyně (ne)byla řádně a včas vyrozuměna o konání veřejného zasedání před odvolacím soudem, jak tvrdil obviněný, a zabýval se tím, zda jí doručená zásilka (ne)obsahovala vyrozumění o tomto zasedání, nýbrž pouze o vazebním zasedání, a tedy zda došlo k tomu, že u ní nebyla dodržena lhůta pro přípravu veřejného zasedání (§232 odst. 2 tr. ř.), což by znamenalo porušení článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť je u obviněného dán důvod nutné obhajoby podle §36 odst. 3 tr. ř.
21. Z obsahu trestního spisu Nejvyšší soud shledal, že dne 3. 9. 2019 předseda senátu učinil pokyn k nařízení veřejného zasedání na 16. 10. 2019 (č. l. 1185 spisu). Týž den byl vydán pokyn k nařízení vazebního zasedání (č. l. 1182 spisu), o obou těchto řízeních byla vyrozuměna obhájkyně obviněného Mgr. Alena Pařízková datovou schránkou. Oba pokyny předsedy senátu zpracovávala tatáž pracovnice odvolacího soudu. Podle doručenek založených u č. l. 1182 spisu bylo Mgr. Aleně Pařízkové vyrozumění o vazebním zasedání doručeno dne 4. 9. 2019, a vyrozumění o veřejném zasedání dne 13. 9. 2019 (viz Potvrzení o dodání a doručení do datové schránky – ISDS 70650997). Podle protokolu o veřejném zasedání (č. l. 1235 spisu) ze dne 16. 10. 2019 se obhájkyně obviněného nedostavila včas, a proto byla telefonicky kontaktována předsedkyní senátu, které obhájkyně sdělila, že vyrozumění o veřejném zasedání neobdržela, když byla upozorněna, že soud má doručení vykázáno dne 13. 9. 2019, obhájkyně uvedla, že se dostaví k veřejnému zasedání o odvolání v 10.00 hodin. K zastupování obviněného během tohoto zasedání pověřila na základě substituční plné moci ze dne 16. 10. 2019 (č. l. 1234 spisu) advokátku Mgr. Terezu Kulhavou.
22. Na základě požadavku Nejvyššího soudu (viz přípis obsažený ve spise Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 687/2020) bylo soudům nižších stupňů přípisem ze dne 21. 7. 2020 (č. l. 1400 spisu sp. zn. 57 T 12/2018 Městského soudu v Praze) uloženo, aby obhajobou tvrzené skutečnosti ověřily.
23. Soud prvního stupně obhájkyni obviněného dne 30. 7. 2020 vyzval (č. l. 1411), aby doložila výpis z datové schránky vztahující se k podání označenému jako „9 To 54/2019- vz 037, v.z. 16.10 – 9.00 – 8“ s Identifikátorem ISDS č. 706509397 a v textu dovolání avizovanou přílohu, kterou však původně nezaslala. K tomu obhájkyně dne 7. 8. 2020 uvedla, že již není schopna výpis z datové schránky doložit (č. l. 1413 spisu). K avizované příloze dovolání ničeho nesdělila, a proto ji soud prvního stupně opět vyzval (č. l. 1417 spisu) k jejímu doplnění, na což dne 23. 9. 2020 (č. l. 1430 spisu) reagovala, že přílohou měl být výpis z datové schránky, který již nemohla poskytnout (č. l. 1431 spisu, 1433 spisu). Odvolací soud přípisem ze dne 3. 11. 2020 (č. l. 1442 a 1443 spisu) sdělil, že provedl lustraci v aplikaci Lotus a v „výpravně“ a zjistil, že pokyny předsedkyně senátu JUDr. Jany Kantorové k nařízení vazebního zasedání i veřejného zasedání o odvolání vypravila pracovnice trestní kanceláře R. F. ve dnech 3. 9. 2019 a 4. 9. 2019. Vyrozumění o vazebním zasedání bylo obhájkyni doručeno dne 4. 9. 2019. Vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání bylo obhájkyni doručeno dne 13. 9. 2019 (tatáž písemnost byla zaslána i JUDr. Lucii Hrdé, obhájkyně druhého obviněného, která se řádně na veřejné zasedání dostavila). Odvolací soud rovněž vysvětlil, že pokud je v protokolu o veřejném zasedání uveden údaj o doručení vyrozumění o něm obhájkyni dne 19. 9. 2018, tak se jedná v datu o zřejmou nesprávnost, která nebyla (i podle zvukového záznamu) řečena a do protokolu se dostala nedopatřením, a proto byl protokol podle §57 odst. 2 tr. ř. opraven (č. l. 1235 spisu). Odvolací soud taktéž doložil kopie přípisů, jež byly vloženy do datových zpráv zaslaných obhájkyni, vč. jejich doručenek a identifikátorů (č. l. 1452 až 1457 spisu), které potvrzují, že obhájkyni bylo skutečně zasláno vyrozumění o veřejném zasedání o odvolání. Na základě těchto zjištění odvolací soud konstatoval, že Mgr. Alena Pařízková byla o veřejném zasedání konaném dne 16. 10. 2019 řádně vyrozuměna, přičemž záměna jednotlivých vyrozumění je vyloučena.
24. Uvedené poznatky z obsahu spisu vyloučily obhajobu obviněného, protože vyrozumění o konání veřejného zasedání o odvolání obhájkyně obdržela včas tak, aby byla zachována lhůta pro přípravu obhájce ve smyslu §232 odst. 2 tr. ř., neboť vyrozumění bylo prokazatelně řádně doručeno již dne 13. 9. 2019 do datové schránky.
25. Pro rozptýlení jakýchkoli pochybností je vhodné zdůraznit, že jak doručenka u č. l. 1182 spisu, tak doručenka opětovně zaslaná odvolacím soudem (č. l. 1455 spisu), obsahují shodné označení písemnosti jako „9 To 54/2019- vz 037, v.z. 16.10 – 9.00 – 8“ s identifikátorem v „výpravně“ bfa091ef-4ba0-4990-80b2-51afe48e29d9. Autentické znění této písemnosti je doloženo na č. l. 1456 spisu, z něhož se podává, že se skutečně jednalo o vyrozumění obhájce o veřejném zasedání o odvolání, jež se mělo konat dne 16. 10. 2019 v 9.00 hodin. Shodu těchto údajů posléze dokládá tzv. „Detail zprávy“ (č. l. 1457 spisu), z něhož je patrné, že přípis s uvedeným označení a identifikátorem byl jako soubor ve formátu „.pdf“ přiložen k datové zprávě, která byla odeslána do datové schránky Mgr. Aleny Pařízkové dne 4. 9. 2019 a byla doručena dne 13. 9. 2019.
26. Z těchto důvodů lze konstatovat, že obhájkyně obviněného byla řádně a včas vyrozuměna o konání veřejného zasedání o odvolání. Byla proto zachována i lhůta pro obhájce na jeho přípravu ve smyslu §232 odst. 2 tr. ř., stejně jako práva obviněného na obhajobu podle článku 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a článku 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Uvedená námitka obviněného byla tudíž shledána nedůvodnou.
VI. K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
27. Obviněný dovolání opřel §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Lze se jím domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
28. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
29. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že na podkladě §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
30. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný těmto kritériím zčásti dostál, protože dovolání zaměřil i proti nesprávnému právnímu posouzení skutku podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, neboť vytýkal zejména to, že u dílčího útoku pod bodem II. nedošlo k prokázání znaku uvedení v omyl a jeho úmyslné zavinění ve vztahu k ostatním znakům dané skutkové podstaty, protože v době uzavření úvěrové smlouvy u něj nebyl úmysl půjčku nesplatit. Takové námitky korespondují s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud na podkladě této výhrady mohl posuzovat, zda je dovolání obviněného důvodné.
VII. K důvodnosti dovolání
31. Jestliže obviněný v části dovolání vytýkal neúplnost a nepřesvědčivost provedeného dokazování, není možné těmto výhradám přisvědčit, protože soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku dostatečným způsobem zachytil obsah jím provedených důkazů (srov. body 2. až 26. rozsudku soudu prvního stupně) a vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil. Rovněž náležitě reagoval i na obhajobu obviněného, vypořádal se s jeho návrhy na doplnění dokazování a popsal své úvahy vedoucí k učiněné právní kvalifikaci (srov. body 27. až 33. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněného ve skutkových zjištěních popsaných pod bodem II. žádné nedostatky nezjistil, přičemž úvahy, jež ho vedly k potvrzení skutkových závěrů nalézacího soudu, podrobně popsal v bodech 15. až 20. rozsudku.
32. Nelze se ztotožnit s obviněným, že by se odvolací soud nezabýval jeho námitkami v potřebné míře, jestliže pro správnost závěrů soudu prvního stupně odkázal pouze na odůvodnění jeho rozhodnutí. Je třeba připomenout, že odůvodnění rozhodnutí soudu rozhodujícího o opravném prostředku proti rozhodnutí nižšího stupně může v případě, že se ztotožňuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí, na toto pouze odkázat. Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost 28856/95, bod 73; nebo rozsudek ze dne 2. 10. 2014, ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 90 atd.) Tomu nebrání skutečnost, že byly v opravném řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodní, proč na jeho ztotožněním se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017, ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33; a další).
33. Pro úplnost je třeba i přes obecnost obviněným tvrzených vad procesní povahy zmínit, že soudy se zabývaly v potřebné míře rozsahem provedeného dokazování i důvodností obviněným vznášených výhrad i návrhů na doplnění dokazování a vysvětlily, proč další dokazování není třeba (viz rozsudky soudů nižších stupňů na č. l. 1160 verte a č. l. 1250 a 1251 spisu). S ohledem na tento postup se v přezkoumávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť o ty může jít jen tehdy, když ve vztahu k jejich zamítnutí odůvodnění soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Takové pochybení nebylo obviněným namítáno a ani z přezkoumávaných rozhodnutí neplyne.
34. V přezkoumávané věci lze uzavřít, že skutkový stav byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř., a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nic nenasvědčuje tomu, že by pravidla spravedlivého procesu byla porušena, protože soudy dostály všem povinnostem uloženým jim trestním řádem, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, jež hodnotily plně v souladu se zákonem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
35. Při správnosti učiněných skutkových závěrů se lze zabývat námitkami obviněného proti vadné právní kvalifikaci jako zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, které uplatnil jednak proto, že podle něj nebyl naplněn znak uvedení v omyl, a jednak že nejednal s úmyslem poškozeného podvést.
36. K námitce směřující proti tomu, že skutečnostmi popsanými v bodě II. nedošlo k naplnění znaku uvedení v omyl, je třeba poukázat na skutkové závěry plynoucí nejenom z tohoto bodu popisu skutku, ale i z dílčího jednání pod bodem I., neboť obě tato dílčí jednání mají vzájemnou souvislost, z níž plynou okolnosti, za kterých spoluobviněný P. K. pod falešnou identitou, coby J. S., „nabyl do vlastnictví“ předmětnou bytovou jednotku. Od této skutečnosti se odvíjí i záměry pachatelů jednak uvedený byt získat podvodně do dispozice, a jednak jej užít jako zástavu pro získání úvěru. Skutečnosti, jimiž soud podvodné jednání obviněného ve vztahu ke sjednávání půjčky s poškozeným popsal, spočívaly v tom, že „společně za užití uvedeného občanského průkazu v úmyslu neoprávněně se obohatit vědomě uvedli nepravdivé údaje při uzavírání smlouvy o úvěru mezi poškozeným A. T., nar. XY, coby úvěrujícím, a fiktivní osobou J. S., nar. XY, coby úvěrovaným, … úvěrovaný se za splacení úvěru zaručil bytovou jednotkou, o níž úvěrovaný nepravdivě deklaroval, že je v jeho vlastnictví, ačkoli J. S. byl v katastru nemovitostí neoprávněně zapsán jako vlastník v důsledku podvodného jednání uvedeného v bodě I. výroku, a na základě této smlouvy úvěr načerpali…“ . Vezmou-li se do úvahy tato skutková zjištění, lze shledat, že obviněný zcela pomíjí, že mimo sdělení falešné identity spoluobviněného P. K. poškozenému rovněž obvinění nepravdivě deklarovali, že J. S. je oprávněným vlastníkem předmětné nemovitosti, a jeho občanský průkaz byl k uvedenému podvodu získán jiným trestným činem (padělán). Zapsání této osoby jako vlastníka do katastru nemovitostí (bod I. výroku o vině) bylo podvodným činem, a tedy z něj nemohly plynout žádné relevantní právní závazky.
37. Nejvyšší soud k uvedeným zjištěním jinak správným úvahám soudů obou stupňů dodává, že zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Odvolací soud podle tzv. právní věty shledal, že obviněný tento zločin spáchal v alternativě, že uvedl jiného v omyl, a proto je třeba se zabývat tímto znakem .
38. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, jde o rozpor mezi představou u podváděné osoby a skutečností. Uvedení v omyl může být spácháno konáním (srov. rozhodnutí č. 45/1996, 13/1981, 44/1999 Sb. rozh. tr.), opomenutím, anebo konkludentním jednáním (srov. rozhodnutí č. 57/1978 nebo č. 46/1981 Sb. rozh. tr.). Uvést v omyl lze lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, zvláště když v běžném životě není zvykem si ověřovat pravdivost podávaných informací. V žádném případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Mezi omylem u podváděné osoby a majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný a na jejím základě vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné osoby, musí být příčinná souvislost. S ohledem na okolnosti posuzovaného činu je namístě uvést, že o podvodné jednání se jedná i v případě, jestliže podvedený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (uveřejněno v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. T 648)].
39. Pro posouzení toho, za jakých okolností poškozený v přezkoumávané věci pod bodem I. jednal, je nutné vycházet z celého souhrnu okolností a chování obou spolupachatelů, kteří jednali ve vzájemné souhře. Je namístě zde zdůraznit, že poškozený sám nebyl schopen prohlédnout celou podvodnou transakci, protože bytová jednotka byla na osobu jménem J. S. v katastru nemovitostí skutečně zapsána, a poškozený neměl jinou základní možnost, jak si tvrzení pachatelů z hlediska relevantnosti zápisu v katastru nemovitostí ověřit. Proto je třeba zdůraznit, že z tohoto kontextu nelze vytrhávat jen jednu okolnost, která sice měla podstatný, nikoliv však jediný význam pro naplnění cíle pachatelů, jímž byla snaha se na úkor poškozeného obohatit. Uvedení v omyl nemusí spočívat jen v jednorázovém konání, kterým pachatel předstírá okolnosti, jež nejsou v souladu se skutečným stavem věci, ale může se skládat z dílčích na sebe navazujících úkonů, jimiž pachatel vytváří situace, aby jimi záměrně navodil u poškozeného pocit důvěry, čehož posléze využije tím, že např. poškozeného v potřebné míře neinformuje, a vlivem navozené důvěřivosti a v důsledku nedostatku potřebných informací o záměru pachatele poškozený umožní jinému nebo sám provede transakce na úkor svého majetku. Takové jednání lze považovat za uvedení v omyl lstí, jejímž cílem je vylákání finančních prostředků od poškozeného za účelem vlastního obohacení (nebo jiného).
40. V posuzované věci tak lze shledat, že u dílčího útoku pod bodem II. byl poškozený uveden v omyl nejen tím, že mu byla zatajena pravá identita spoluobviněného P. K., jenž se vydával za J. S., jehož občanský průkaz byl padělán, nýbrž i tím, že mu bylo nepravdivě sděleno, byť smlouva o úvěru obsahovala prohlášení o řádném vlastnictví předmětné nemovitosti (č. l. 559 spisu), že (neexistující osoba) J. S. je oprávněným vlastníkem bytu, který sloužil jako zástava pro účely poskytnutí finančních prostředků na základě Smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem ze dne 19. 7. 2017, která byla součástí úvěrové smlouvy (č. l. 563 spisu). Převod předmětné nemovitosti, která vzhledem k tomu, že oprávněný majitel M. J. zmíněnou transakci (převod bytu na J. S.) neprovedl, ale na jeho úkor tak učinili podvodně obvinění (viz bod I.), byl neplatným právním jednáním (viz §588 obč. zák.). Protože veškeré obviněnými činěné úkony byly prováděny na základě falešných skutečností, nemohla předmětná nemovitost reálně sloužit jako zástava pro případ nesplácení úvěru poškozenému. Kdyby poškozený znal všechny tyto skutečnosti v jejich pravdivé podobě, tedy že osoba, se kterou zástavní smlouvu uzavírá, nabyla vlastnictví k bytové jednotce podvodným jednáním na základě zfalšovaných dokumentů, tak by obviněným částku 5.400.000 Kč vůbec neposkytl, protože je třeba dodat, že obvinění objektivně neměli jiné krytí, a ani neměli žádné vlastní prostředky k tomu, aby tento dluh splatili. Z těchto důvodů nelze souhlasit s výhradou obviněného, že ani z odůvodnění odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu není patrné, o jaké další nepravdivé údaje, které měly pohnout obviněného k uzavření úvěrové smlouvy, se mělo jednat, neboť ty vyplývají z celého trestného jednání obou obviněných, kteří postupovali podle společného plánu promyšleně s cílem se obohatit na úkor jiných osob, které uvedli v omyl, a tím jím způsobili škodu velkého rozsahu.
41. Nejvyšší soud jen pro úplnost zmiňuje k výhradě státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, že na podkladě dovolání se přezkoumává správnost soudy použité právní kvalifikace, a to z důvodů, které jsou v dovolání uvedeny (viz §265i odst. 3 tr. ř.). Úvahy, které státní zástupce ve vyjádření k dovolání učinil ohledně vadnosti právní kvalifikace s tím, že původní závěry učiněné soudy nižších stupňů byly správné, jsou v tomto řízení o dovolání bezpředmětné, neboť jsou v neprospěch obviněného, a byly by tedy v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (viz §265p odst. 1 tr. ř.). Závěr odvolacího soudu, že obviněný dílčími útoky pod body I. a II. naplnil znaky jednoho pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, je pro obviněného příznivější než právní závěry, které učinil soud prvního stupně, o něž se ve svých úvahách státní zástupce opíral, a proto se jimi Nejvyšší soud na podkladě dovolání obviněného nemohl zabývat.
42. Nedůvodnými byly shledány i výhrady obviněného směřující proti subjektivní stránce, jimiž vytýkal, že nejednal v úmyslu uvést poškozeného A. T. v omyl a úvěr nesplatit, resp. způsobit úvěrujícímu škodu, neboť od počátku vyvíjeli oba obvinění snahy předmětný byt prodat, a za úvěr se dokonce zaručili samotnou nemovitostí, protože takto tvrzené skutečnosti neodpovídají průběhu zjištěných činů, ani závěrům soudů, které ohledně nich učinily a popsaly v přezkoumávaných rozhodnutích. Jen pro úplnost lze uvést, že soud prvního stupně dovozoval, že obvinění jednali v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. body 30. a 31. rozsudku soudu prvního stupně). Soud odvolací, i přesto, že změnil právní kvalifikaci a jednání obviněných posoudil pod body I. a II. jako dílčí útoky pokračujícího (§116 tr. zákoníku) zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaný v jednočinném souběhu se zločinem padělání a pozměnění veřejné listiny podle §348 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku (srov. bod 22. rozsudku odvolacího soudu), se ze soudem prvního stupně v závěru o přímém úmyslu ztotožnil [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
43. Nejvyšší soud k těmto správným závěrům doplňuje, že zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku je trestným činem úmyslným, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku]. Rovněž zmiňuje, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele, který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele, neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
44. Vzhledem k tomu, že odvolací soud právně kvalifikoval jednání jako pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, bylo nutné při posuzování úmyslu odvolatele ve vztahu k dílčímu jednání popsanému pod bodem II. tzv. skutkové věty vycházet i ze skutečností popsaných pod bodem I., protože oba dílčí útoky jsou spojovány stejným záměrem pachatelů dosáhnout co největšího majetkového obohacení na úkor jiných osob, a to jak nezvěstného M. J. (bod I.), tak i poškozeného A. T. (bod II.). Obvinění jednali jako spolupachatelé za využití falešných dokumentů a využití smyšlené identity J. S. Záměrně ve vzájemné spolupráci při rozdělení rolí (srov. §23 tr. zákoníku) nejprve získali předmětný byt ve vlastnictví M. J. do zdánlivého vlastnictví P. K. alias J. S. (neexistující osoby), čímž oba podle svého předem stanoveného záměru (vědomě a chtěně) získali majetkový prospěch představující cenu takto podvodně nabyté nemovitosti. Bezprostředně časově navazujícím jednáním pak sjednali úvěr s poškozeným A. T., kterému zamlčeli jak okolnosti získání bytu, tak pravou identitu J. S., který vystupoval opět v hlavní roli jako příjemce finančních prostředků, přičemž předmětný byt je v dané situaci podstatným zejména pro to, že sloužil jako zástava pro případ, kdy by nemohli obvinění půjčku splácet. Celkově tímto jednáním obvinění způsobili majetkovou škodu ve výši 17.509.820 Kč, kdy lze shledat, že byť jejich subjektivní stránka v prvním případě směřovala k majetkovému obohacení se v podobě předmětného bytu a v druhém případě v podobě finančních prostředků, stále je spojována jednotným, postupně se naplňujícím subjektivním záměrem, jímž je neoprávněné navýšení majetkové sféry obviněných na úkor jiných osob. Úmysl uvést poškozeného A. T. v omyl, plyne ze všech zjištěných skutečností, neboť obviněný se spolupodílel na vytvoření fiktivní identity J. S., a jednání P. K., jak ve vztahu k zápisu tohoto spoluobviněného do katastru nemovitostí jako vlastníka bytu na základě dílčího jednání popsaného pod bodem I. výroku, tak ve vztahu k podvodnému vylákání úvěru v případě dílčího jednání v bodě II.
45. Na základě uvedeného nebylo možné přisvědčit dovolateli, že v dispozici s bytem J. S. objektivně nic nebránilo, protože od počátku se jednalo o neexistující osobu s falešnou identitou, která vznikla pouze za účelem spáchání majetkové trestné činnosti, na čemž se obviněný D. S. sám podílel, byť za tuto osobu v rámci formálních jednání vystupoval spolupachatel P. K. Na vytvoření této nepravé identity totiž dovolatel významnou měrou participoval. Nelze odhlédnout ani od faktu, že M. J. je jako vlastník bytu stále oprávněn se zákonnou cestou domáhat svých práv k předmětné nemovitosti, o která podvodným jednáním obviněných přišel, a to zejména za využití poznámky spornosti zápisu podle §24 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí, ve spojení s §986 obč. zák., čímž by bylo J. S. v dispozici s touto nemovitostí zabráněno.
46. Zjištěné skutečnosti plně svědčí o subjektivní souvislosti, jež spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu (od stejnorodého vícečinného souběhu), je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí č. 3/1972, č. 46/1967 Sb. rozh. tr.).
47. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému, že chtěl úvěr od počátku splatit finančními prostředky, které by utržil z prodeje bytu. Takový argument je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Případně lze zmínit i to, že obviněný prokazatelně věděl, že předmětný byt byl výnosem z trestné činnosti ve smyslu §135b odst. 2 tr. zákoníku, a proto další nakládání s ním nikdy nemohlo vést k legální činnosti, jak se snaží obviněný v podaném dovolání prezentovat. Z těchto důvodů nemohla obstát ani námitka, že u něj nemohl být dán úmysl úvěr nesplatit. Zisk utržený zpeněžením bytu by byl podle §135b odst. 3 písm. a) tr. zákoníku tzv. zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, jímž se rozumí věc, včetně plodů a užitků, která byla, byť jen zčásti, nabyta za věc tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti. Finanční prostředky získané prodejem bytu by tedy nemohly zcela logicky sloužit k řádnému splacení úvěru či jiných pohledávek obviněného, neboť ten by i je nabyl neoprávněně za věc, která sice formálně patřila J. S., nicméně ten získal vlastnické právo podvodným způsobem, a tudíž zápis do katastru nemovitostí neodpovídal realitě, neboť byl proveden na základě trestného činu, a proto rozhodně nemohl obviněný počítat s tím, že by předestíraným způsobem řádně poskytnuté finanční prostředky mohl poškozenému splatit.
48. Na doplnění k nedůvodnosti obviněným užitých námitek lze zdůraznit, že při uzavírání zmiňované půjčky využíval důvěřivosti poškozeného v zápis do katastru nemovitostí, na což ostatně v rámci podvodného záměru spoléhal. Není tak možné souhlasit ani s tím, že o úmyslu hradit svědčí sjednaná zástavní smlouva, neboť i ta byla uzavřena k nemovitosti, se kterou by obvinění, aniž by se dopustili předcházejícího trestného jednání, vůbec nemohli nakládat. Obviněný tak za žádných okolností nemohl počítat s tím, že z finančních prostředků za prodej bytu by mohl úvěr poskytnutý poškozeným jakýmkoli způsobem řádně uhradit, neboť i tyto finanční prostředky by byly výnosem z trestné činnosti, o čemž však poškozený vzhledem ke všemu shora uvedenému bezpochyby věděl.
49. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění námitky obviněného, že nejednal úmyslně, neshledal důvodnými, protože soudy dostatečně zvážily všechny podstatné skutečnosti, podle kterých na zavinění obviněného usuzovaly (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru dovozovaly nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad správného myšlení usuzovaly na přímý úmysl dovolatele (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů Nejvyšší soud závěr o tom, že se obviněný dopustil celého svého jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledal správným a v souladu s rozhodnými kritérii.
VIII. Závěr
50. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že naplnil znaky zvlášť závažného zločinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, proti čemuž v podaném dovolání brojil. Tento závěr mohl učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, a je zřejmé, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 12. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu