ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.350.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 350/2020-4944
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 4. 2020 o dovolání obviněného T. Č. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, nyní ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 353/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 11/2015, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného T. Č. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 4 T 11/2015, byl obviněný T. Č. uznán vinným v bodech 1. až 9. přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Odsouzen byl podle §216 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku za tento přečin a za přečiny uvedené pod body II. a III. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 T 11/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 7 To 489/2017, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku k trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby, a rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody, a o vině a trestu spoluobviněného M. H.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 353/2018, z podnětu odvolání obviněných T. Č. a M. H., rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil v odsuzujících výrocích o vině obou obviněných a ve výrocích o trestech a výrocích o náhradě škody podle §229 odst. 1 tr. ř. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněné uznal vinným přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se obviněný T. Č. dopustil skutky popsanými pod body I. 1. až 4. a II. 1. až 5. tak, že
I. společně s obviněným M. H. v období od 17. 5. 2014 do 3. 6. 2014 s úmyslem zastřít původ motorových vozidel, převzali od dosud neztotožněných osob motorová vozidla, která v objektu v XY rozebrali na náhradní díly a odvezli na neznámé místo, přestože věděli, že vozidla byla majitelům odcizena, a to:
1. Volkswagen Passat Variant 3C, RZ XY, rok výroby 2008, barva černá – metal, vin XY, poškozeného M. V., nar. XY, v hodnotě nejméně 78.700 Kč,
2. Volkswagen Passat Variant 3C, RZ XY, barva šedá – metal, vin XY, poškozeného M. V., nar. XY, v hodnotě nejméně 78.700 Kč,
3. Volkswagen Passat, RZ XY, rok výroby 2010, vin XY, barva stříbrná metalíza, poškozené společnosti ČSOB Leasing, a. s., v hodnotě nejméně 50.000 Kč,
4. Volkswagen Passat, RZ XY, rok výroby 2009, vin XY, barva černá metal, poškozené společnosti Kaspo Logistic, a. s., v hodnotě nejméně 60.000 Kč.
II. obviněný T. Č. sám v období od 26. 1. 2014 do 3. 6. 2014 s úmyslem zastřít původ motorových vozidel, převzal od dosud neztotožněných osob motorová vozidla, která v objektu v XY, ulice XY č. p. XY rozebral na náhradní díly a odvezl je na neznámé místo, přestože věděl, že vozidla byla majitelům odcizena, a to:
1. Škoda Superb, RZ XY, rok výroby 2009, vin XY, barva šedá – metal, poškozené společnosti Turma Praha s.r.o., v hodnotě nejméně 45.000 Kč,
2. Škoda Octavia, RZ XY, rok výroby 2008, vin XY, barva bílá, poškozeného M. B., nar. XY, v hodnotě nejméně 70.000 Kč,
3. Škoda Fabia, RZ XY, rok výroby 2009, vin XY, barva červená – metal, poškozené T. M., nar. XY, v hodnotě nejméně 25.000 Kč,
4. Ford Galaxy, RZ XY, rok výroby 2005, vin XY, barva červená – metal, poškozené A. S., nar. XY, v hodnotě nejméně 20.000 Kč,
5. Škoda Superb, RZ XY, rok výroby 2004, vin: XY, barva šedá – metal, poškozeného P. Š., nar. XY, v hodnotě nejméně 15.000Kč.
3. Za uvedený přečin a též za přečiny podílnictví podle §214 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle §285 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku, jimiž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 4 T 11/2015, který nebyl zrušujícím rozhodnutím odvolacího soudu dotčen, byl obviněný T. Č. odsouzen podle §216 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo znovu rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. H. a o nárocích poškozených na náhradu škody. V ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání zaměřené vůči právní kvalifikaci přečinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jejíž nesprávnost spatřoval ve vadném posouzení zavinění, neboť nejednal úmyslně. Rovněž vytýkal, že nebylo prokázáno, že by rozebral všechna vozidla popsaná v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku.
5. Obviněný namítl, že se nedoznal k tomu, že by předmětné automobily rozebíral, protože při hlavním líčení pouze odpovídal na doplňkové otázky, a svými odpověďmi pouze potvrdil, že rozebíral typově shodná vozidla, nikdy je však nekonkretizoval a neztotožnil jejich barvu, typ karoserie či označení VIN. Poukázal na to, že z rozsudku nalézacího soudu není zřejmé, z čeho bylo dovozeno, že by rozmontoval vozidla tovární značky Volkswagen Passat, RZ XY, a Volkswagen Passat, RZ XY. Ke zpochybnění závěru o naplnění subjektivní stránky odkázal na znění §216 odst. 1 tr. zákoníku a §15 odst. 1 tr. zákoníku s tím, že soud prvního stupně v odsuzujícím rozsudku nevysvětlil, z jakých skutečností na zavinění usuzoval, a z čeho dovodil, že věděl jak o původu (odcizení) rozebíraných vozidel, tak i o tom, že je tento původ jeho jednáním zastírán. Obviněný proto dospěl k závěru, že úmysl mu nebyl prokázán. Poukázal rovněž na praxi v České republice, kde u některých typů vozidel se cenově vyplatí jejich rozebrání a následné rozprodání náhradních dílů (např. vrakoviště či prodejci autodílů), a proto se mohl domnívat, že zadavatel objednávek spočívajících v rozebrání předmětných vozidel podnikal právě v těchto oblastech, když cena náhradních dílů aut po odpisech může být větší než cena za celé vozidlo. Za neprokázaný považoval i závěr soudů, že věděl, že vozidla byla odcizena, a to zejména za situace, kdy byla dovezena bez zjevného poškození a s originálními klíči.
6. Závěrem dovolání obviněný konstatoval, že jeho vina nebyla spolehlivě prokázána a nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu, jímž byl uznán vinným, a proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 24. 10. 2018, sp. zn. 7 To 353/2018.
7. Nejvyšší státní zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) Nejvyššímu soudu sdělilo, že nevyužívá svého oprávnění a k podanému dovolání se nebude po věcné stránce vyjadřovat.
III. Přípustnost a další podmínky dovolání
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
9. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
10. Zjištěnému skutku lze podle tohoto dovolacího důvodu vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03].
11. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
12. Z uvedeného vymezení je zřejmé, že podle §265b odst. písm. g) tr. ř. nelze zásadně přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, kdyby byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
IV. K dovolání obviněného
13. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněný těmto kritériím v zásadě dostál, protože dovolání zaměřil zejména proti nesprávnému právnímu posouzení skutku podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť namítal nedostatky v subjektivní stránce, což koresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a Nejvyšší soud na podkladě této námitky mohl posuzovat, zda je dovolání obviněného důvodné.
14. Vytýkal-li obviněný, že soudy vadně posuzovaly jeho doznání, protože v něm žádné z rozebíraných vozidel nekonkretizoval a zpochybnil-li, že bylo prokázáno, že rozebíral automobily tovární značky Volkswagen Passat, RZ XY, a Volkswagen Passat, RZ XY, jde o výhrady uplatněné mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože jimi brojil proti správnosti učiněných skutkových zjištění. Nejvyšší soud (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14), aby vyloučil porušení pravidel spravedlivého procesu, zmiňuje, že obviněný vznesl obdobné výhrady již v předchozích fázích trestního řízení a soudy na ně adekvátně reagovaly a vypořádaly se s nimi odpovídajícím způsobem. Soud prvního stupně pro své závěry vycházel z výsledků dokazování provedeného při hlavním líčení, kde vyslechl obviněného T. Č., spoluobviněného M. H., majitele odcizených vozidel, policisty O. L., D. K. a M. S., znalce z oboru ekonomika Ing. Tomáše Strouhala a Ing. Zbyňka Vlasáka, a z oboru doprava, ekonomika a strojírenství Ing. Miloslava Pastrňáka. Provedl též listinné důkazy (záznamy o podaném vysvětlení, protokoly o sledování osob a věcí, protokoly o provedení domovních prohlídek), a videozáznamy pořízené před objekty v XY a v XY v XY, z nichž vyplynulo, jaké konkrétní automobily do těchto prostor vjížděly, a je z nich patrné i to, že tato vozidla již nikdy nevyjela (srov. strany 10 až 28 rozsudku). Soud adekvátně reagoval i na obviněným vznášenou obhajobu a zabýval se okolnostmi svědčícími v jeho prospěch, čehož je dokladem i to, že ho v bodech 23., 30. až 33. a 37. až 39. zprostil podané obžaloby. Z uvedeného vyplývá, že průběh skutku u všech jeho dílčích útoků soud objasňoval plně v souladu se zásadami stanovenými v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a usuzoval na něj ze souhrnu nepřímých důkazů, které tvořily logickou a ničím nenarušenou soustavu vzájemně se doplňujících důkazů (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.).
15. Odvolací soud z podnětu odvolání obviněných T. Č. a M. H. změnil ve výroku o vině skutek tak, aby odpovídal použité právní kvalifikaci podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, u níž není znakem škoda, která vznikla již odcizením vozidel, jíž nesprávně soud prvního stupně u jednotlivých útoků uváděl, a zdůraznil, že šlo jen o hodnotu věcí, jejichž původ obvinění zastírali (viz jednání popsané v bodě 2. shora), přičemž adekvátně reagoval i na námitky obviněného a vypořádal se s nimi (srov. strany 11 až 13 rozsudku odvolacího soudu).
16. K námitkám obviněného Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí shledal, že ve své výpovědi doznal, že rozebíral vozidla korespondující s těmi, která soudy uvedly ve skutkových zjištěních. V některých případech popsal i detaily, které se k jednotlivým automobilům vztahovaly (např. typ vozidla, to že mělo SPZ, a zda v něm byly klíče či ne), či že si na jejich rozebírání vzpomíná (viz č. l. 3381 až 3383 a 3386 až 3389 spisu). Doznání obviněného nebylo jediným usvědčujícím důkazem, neboť je podporováno výsledky operativně pátracího šetření, které bylo provedeno v souladu s trestním řádem, a na jehož základě byla rozebraná vozidla ztotožněna. Objekty, kde došlo k likvidaci automobilů, byly snímány pomocí kamer, které fungovaly non-stop, a vozidla byla ztotožňována zejména podle barvy, typu, času, kol, případně věcí, jež se v nich v době odcizení nacházely, a které byly následně nalezeny při prohlídkách prostor, kde obvinění vozidla rozebírali. Uvedené skutečnosti byly potvrzeny i znalcem Ing. Miloslavem Pastrňákem z oboru dopravy, ekonomiky a strojírenství. Na základě těchto důkazů byla ztotožněna všechna vozidla uvedená ve výrocích I. (body 1. až 4.) a II. (body 1. až 5.) rozsudku odvolacího soudu. Doznání obviněného, jak jej v průběhu trestního řízení uváděl, bylo porovnáno s výsledky provedeného dokazování, a soudy na jeho vinu usuzovaly ze všech zjištěných skutečností, čímž dostály povinnosti i při doznání obviněného přezkoumat podstatné okolnosti případu (§2 odst. 5 tr. ř.). Své závěry soudy rozvedly v odůvodnění rozhodnutí, z nichž je zřejmé, že učiněné úvahy opřely o řetězec navzájem si neodporujících nepřímých důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12), které postačovaly k objasnění všech rozhodných skutečností i ke zjištění skutkového stavu v mezích ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 426/2014).
17. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům a postupy soudů nevykazují vady, které obviněný v dovolání předestíral. Nejvyšší soud neobjevil ani známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V projednávané věci se nejedná o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97]. Pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
18. Na podkladě soudy učiněných skutkových zjištění bylo tudíž možné posuzovat námitku obviněného zaměřenou proti závěru o jeho zavinění, a rovněž bylo možné shledat, že obviněný jednal úmyslně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2778/14).
19. Zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 1. 2019) spáchá ten, kdo zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci nebo jiné majetkové hodnoty, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj a spáchá-li tento čin ve vztahu k věci ve větší hodnotě, jde o úmyslný trestný čin. Objektem tohoto trestného činu je cizí majetek, a to ve vztahu k věcem nebo jiným majetkovým hodnotám získaným trestným činem nebo jako odměna za něj. Uvedená skutková podstata má za cíl postihovat rozličné formy jednání nazývané obecně jako praní špinavých peněz, neboť legalizace výnosů z předešlé trestné činnosti má především sloužit ke ztížení či znemožnění odhalení a objasnění tzv. základního trestného činu, z nějž pramení tento nelegální zisk (např. podvod, krádež, přijetí úplatku, obchod s drogami apod.) Předmětem útoku je majetková hodnota, která nebyla právně nabyta do vlastnictví pachatele, neboť byla získána trestnou činností, tj. protiprávním úkonem, jehož neplatnost se dovozuje z §547 ve spojení s §588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dříve §39 obč. zák. č. 40/1964 Sb.; srov. komentář k §216 bod 6. dostupný v právním informačním systému ASPI k 21. 4. 2020, shodně též DRAŠTÍK, A., FREMR, R. a kol. Trestní zákoník . Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1311).
20. V přezkoumávané věci soudy podle tzv. právní věty shledaly uvedený trestný čin naplněným v alternativě, že obviněný zastřel původ věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, a čin spáchal ve vztahu k věci ve větší hodnotě. V jeho jednání shledaly zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Pro tento závěr vycházel zejména soud prvního stupně z povahy věci, jak byla objasněna i chování obviněného, a uvedl, že vozidla, která byla následně rozebrána, byla v době, kdy do objektu vjela, funkční a pojízdná. Předávaly je neznámé osoby, v některých případech dokonce s tvrzením „rozeber to a nestarej se dál“. S ohledem na všechny zjištěné okolnosti soud zdůraznil, že zánovní vozidla se běžně nerozebírají na náhradní díly, navíc když jsou předány bez jakýchkoli dokladů, klíčů či smlouvy o jejich koupi a jediným požadavkem dodavatele je jejich rozebrání. O znalosti podstaty věci spočívající ve snaze zahladit stopy po odcizení vozidel, svědčí i obviněným učiněná výpověď, že „by se nerad vyjadřoval k tomu, kdo mu vozidla přivezl, neboť má rodinu a nechce ji ohrozit tím, že by vypovídal proti těm, kdo by mohli páchat trestnou činnost“, což vypovídá o znalosti všech rozhodných souvislostí. Soud rovněž poukázal na trestní minulost obviněného související s osobními motorovými vozidly, a to, že vzhledem k ní si byl velice dobře vědom, že se dopouští protiprávního jednání. Obviněný proto byl srozuměn s tím, že vozidla, jež rozebíral, pocházela z trestné činnosti, a rovněž s tím, že když je rozebere na náhradní díly, mohl by porušit zákonem chráněný zájem (srov. stranu 28 rozsudku soudu prvního stupně).
21. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci shledal, že soudy učiněné závěry o zavinění obviněného mají dostatečný podklad jak ve skutkových zjištěních, tak i v objektivních skutečnostech a jsou podloženy výsledky dokazování a logicky z nich vyplývají (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.). Okolnosti subjektivního charakteru byly dovozovány nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
22. Tyto skutečnosti svědčí o nedůvodnosti námitky obviněného, že nejednal úmyslně. Pro úplnost Nejvyšší soud ke správným závěrům soudů doplňuje, že o nepřímý úmysl podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku jde, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem uvedeným v zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Srozuměním se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Podle trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I. (§1-139). Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 223 až 224).
23. Současně je u zavinění u přečinu podle §216 tr. zákoníku třeba vycházet i z článku 1 odst. 6 směrnice Evropského parlamentu a Rady, (EU) 2015/849, podle něhož vědomost, úmysl nebo záměr požadované jako náležitosti jednání uvedených v odstavcích 3 a 5 této směrnice mohou být odvozeny z objektivních skutkových okolností, což koresponduje i s výkladem vyplývajícím z judikatury českých soudů (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a č. 41/1976 Sb. rozh. tr.), podle níž okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem. Soudní praxe vymezila podmínky, podle kterých lze na tento úmysl usuzovat (srov. např. rozhodnutí č. 19/1971 Sb. rozh. tr.), a není možné jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.).
24. Závěr o zavinění v této věci byl formulován se zřetelem na to, že obviněný jednal tak, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu motorových vozidel, u nichž byl srozuměn s tím, že byly získané trestným činem. Úmysl obviněného se vztahuje nejen na samotné jeho jednání (rozebrání vozidel), neboť si byl zároveň vědom, že vozidla byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou, konkrétně krádeží, a proto i v rámci své výpovědi několikrát zdůraznil, že vozidla neukradl, ale jen je rozebíral (srov. rozhodnutí č. 7/1995 Sb. rozh. tr.). Na tuto vědomost lze zejména usuzovat ze znalosti okolností, za kterých se k obviněnému vozidla dostala bez příslušných podkladů či smluv, kdy byla přivezena osobami, jež odmítal ztotožnit, což je dostačující k dovození závěru, že byl srozuměn s tím, že věc nebo jiná majetková hodnota pochází z trestné činnosti (srov. ŠMERDA, R. Komentář k §216 tr. zákoníku, bod 13. Dostupný v právním informačním systému ASPI ke dni 21. 4. 2020).
25. Na základě shora uvedeného lze shrnout, že obviněný věděl, že svým jednáním může zastřít původ věcí, které byly získány trestným činem, a pro případ, že se tak stane, byl s touto alternativou srozuměn. Rovněž je možné dovodit, že provedeným dokazováním bylo dostatečně objasněno, že obviněný znal všechny okolnosti rozhodné pro závěr o nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Byl tím, kdo motorová vozidla přebíral od dodavatelů, manipuloval s nimi, rozebíral je, a následně díly z nich předával blíže nezjištěným osobám. Jednalo se o vozidla funkční, pojízdná a nepoškozená, kdy nebyl objektivní důvod pro jejich rozebrání na náhradní díly, a to bez jakéhokoli dostatečného vysvětlení ze strany dodavatele. Vozidla mu byla předána bez potřebných dokladů, jež by prokazovaly jejich původ a určovaly, kdo je jejich vlastníkem (např. technické listy, kupní smlouvy, atd.). V některých případech mu dokonce byly předány automobily bez klíčů. Právě znalost těchto okolností byla v přezkoumávané věci stěžejní, a to i s ohledem na trestní minulost obviněného, jež zakládala jisté povědomí o povaze páchaného trestného jednání. Shora uvedené skutečnosti tak svědčí o splnění podmínek nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, protože ze skutkových zjištění soudu prvního stupně je patrné, že obviněný minimálně věděl o tom, že svým jednáním může ztížit objasnění základního trestného činu, a že může způsobit následek v podobě zastření původu rozebíraných motorových vozidel, které byly získány trestnou činností, a pro případ, že se tak stane, byl s tímto následkem srozuměn.
26. Námitce obviněného, že nedošlo k naplnění subjektivní stránky přečinu podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, pro nějž byl odsouzen, nebylo s ohledem na výše popsané důvody možné přisvědčit, neboť právní závěr o jeho zavinění, jež učinily soudy, je přesvědčivý a správný.
V. Závěr
27. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněného je nedůvodné, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že v rozsudku odvolacího soudu popsaným skutkem naplnil znaky přečinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a dovolání obviněného proto jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 4. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu