ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.557.2020.1
sp. zn. 8 Tdo 557/2020-693
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 10. 6. 2020 o dovolání obviněného M. P. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Brně, soudu pro mládež, ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 Tmo 61/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě, soudu pro mládež, pod sp. zn. 13 Tm 15/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. P. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě, soudu pro mládež (dále „soud prvního stupně“ či „okresní soud“), ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. 13 Tm 15/2019, byl obviněný M. P. uznán vinným v bodě 2) přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, zločinem vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jichž se dopustil skutkem popsaným tak, že
2) poté, co spoluobviněné M. D., nar. XY, a mladistvá XXXXX (pseudonym), nar. XY, se v OC Albert dopustily krádeže kuřat v hodnotě 759,10 Kč, popsané v bodě 1b) téhož rozsudku, a po upozornění prodavaček OC Albert L. B. a M. V. na tuto krádež nějakou blondýnou, a obě běžely ven před prodejnu, potkaly D. T., který chvíli před tím cestou automobilem kolem OC Albert viděl obviněnou M. D. a mladistvou XXXXX utíkat z obchodu a pojal podezření, že něco odcizily, automobil zaparkoval a šel k obchodu, a prodavačky mu sdělily, že pronásledují pachatelku krádeže, k čemuž jim nabídl pomoc, a po chvíli u panelového domu v blízkosti OC Albert na ulici XY objevili obviněnou M. D., kterou D. T. chytil za oděv v oblasti ruky a vedl ji v doprovodu prodavaček zpět k OC, M. D. mu nadávala: „Ty kundo bílá!“ a vyhrožovala mu, po chvíli k nim přišli i mladistvá XXXXX a přítel M. D. M. P., oba nejprve po D. T. s cílem ukončit zadržení M. D. a vyhnout se řešení věci ze strany Policie ČR, požadovali, aby M. D. pustil, což odmítal, mladistvá XXXXX mu sprostě nadávala a řekla obviněnému M. P., ať na něj pustí svého psa, a společně s M. D. poté začaly D. T., L. B., jež volala na linku 158, a M. V., která dění na místě pro možné využití při šetření ze strany Policie ČR natáčela na mobilní telefon, vulgárně nadávat a vyhrožovat, obviněná M. D. mimo jiné slovy jako: „Ty kundo bílá, já tě zabiju. Zlikviduju tě. Ty skončíš a dostaneš. Kundo česká. Nedožiješ se večera.“, obviněný M. P. přišel blíž k D. T., a když zvedl ruku, D. T. z obavy před možným útokem ho chytil do kravaty a držel ho společně s M. D. u sebe, obviněné XXXXX a M. D. začaly dávat P. psovi s cílem ukončit zadržení M. D. a M. P. povely, aby zaútočil na D. T. slovy: „Vem si ho! Dereku, vem si ho!“, každá z nich tento povel několikrát zopakovala, pes v tu dobu štěkal a dorážel směrem k D. T., vzápětí dal s totožným cílem jako dívky nejméně jedenkrát stejný povel psovi také obviněný M. P., načež pes začal aktivněji útočit na D. T., XXXXX se mezitím snažila poškozenému vytrhnout M. D., kdy ji uchopila rukama a tahala směrem k sobě, během čehož k opodál stojícím prodavačkám L. B. a M. V. křičela: „A Vy nás co natáčíte, do píči!“, D. T. nakonec v důsledku sílících útoků ze strany psa M. D. sám pustil, pevněji rukama přes hrudník obejmul obviněného M. P. a začal ho natáčet do dráhy psa, který pokračoval ve výpadech na něj a při jednom z nich ho nakonec nejméně jednou kousnul do levého předloktí, XXXXX M. D. pomohla vstát, M. D. zakřičela na D. T.: „Jdi do píči, ty mrdko!“, poté si obviněné na základě povelu obviněného M. P. vzaly psa k sobě a odcházely s ním pryč, rozešla se za nimi M. V., jež sledovala trasu jejich odchodu a nadále je za účelem opatření materiálu využitelného při šetření Policie ČR natáčela na mobilní telefon, na to se na ni obviněná XXXXX s cílem zabránit jí v jejich pronásledování a dokumentaci trasy jejich odchodu pokusila poštvat P. psa slovy: „Vem si ji!“, pes však na tento povel nereagoval, na což obviněné XXXXX a M. D. na zemi posbíraly kameny do velikosti pingpongového míčku a několik jich hodily po M. V. a po opodál stojící L. B., kdy ani jednu z nich nezasáhly, přičemž D. T. v tu dobu nadále držel M. P., a to až do příjezdu hlídky Policie ČR, která se na místo po chvíli dostavila a incident ukončila,
přičemž během výše popsané události utrpěl D. T. dvě rány kousnutím v oblasti levého lokte a horní třetiny levého předloktí s nutností lékařského ošetření, přičemž po ošetření v Nemocnici Jihlava vyhledal dne 28. 5. 2019 z důvodu bakteriální kontaminace ran opět lékařské ošetření u J. R. a následně byl nucen po dobu dvou týdnů dodržovat klidový režim s nutností častých převazů ran, měl v důsledku fixace omezenou hybnost levé ruky a po dobu tří týdnů od 24. 5. 2019 do 12. 6. 2019 nemohl vykonávat výdělečnou činnost,
obviněný M. P. se jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 13 Tm 1/2019, pravomocným dne 20. 5. 2019, uznán vinným mimo jiné ze spáchání provinění výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a bylo mu uloženo souhrnné trestní opatření odnětí svobody na 15 měsíců se zkušební dobou na 24 měsíců.
2. Za uvedené trestné činy byl obviněný M. P. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci. Týmž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech spoluobviněné M. D. a mladistvé XXXXX, jakož i o náhradě škody.
3. Krajský soud v Brně jako soud odvolací pro mládež (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 Tmo 61/2019, odvolání všech tří obviněných podaná proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného M. P.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný M. P. prostřednictvím obhájkyně s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání proto, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Soud prvního stupně nesprávně vyložil jako doznání jeho výpověď, v níž uvedl, že dal svému psovi v určité chvíli povel „Vem si ho“, ač se ke spáchání zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku nikdy nedoznal, protože nespecifikoval, v jaké fázi konfliktu a proč tak učinil. Povel psovi vydal s cílem ukončit zadržení obviněné M. D. S tím nesouvisí, že když se k D. T. přiblížil, aby ji uvolnil z jeho zadržení, D. T. z obavy před možným útokem ho chytil do kravaty a držel ho. V rámci této aktivity poškozený nemohl jednat jako osoba ho zadržující ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř., protože on sám při činu nebyl přistižen, a tedy se logicky zadržení bránil.
5. Skutkový stav věci je podle obviněného zpochybněn závěry soudu prvního stupně, který v bodě 2. odůvodnění rozsudku (třetí věta od konce) nepovažoval pro nesrozumitelnost videozáznamu za prokázané, že by obviněný dával psovi povel, aby napadl poškozeného D. T., když uvedl, že z něj není patrné, kdo takový povel vyslovil. Odvolací soud, aniž by znovu provedl důkaz předmětným videozáznamem, situaci popsal jinak, a to na základě jeho prohlédnutí mimo veřejné zasedání. Takový postup nebyl dostatečný pro to, aby mohl dospět k závěru odlišnému od soudu prvního stupně. Přestože je právě vyhodnocení okamžiku povelu pro posouzení, zda jde o vydírání, klíčové, nebylo dokazováním zjištěno, že dával psovi povely v úmyslu donutit poškozeného, aby pustil obviněnou M. D. Naopak z výpovědi M. V., která celý konflikt nezaujatě sledovala, vyplývá, že žádný takový povel svému psovi nedával. Soudy nižších stupňů však toto svědectví, jakož i jiné důkazy, hodnotily v jeho neprospěch, což je v rozporu se zásadami formální logiky, neboť pokud existují důkazy svědčící v jeho prospěch, je povinností soudů se s nimi řádně vypořádat. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že uvedené nedostatky neodstranil, a s jeho námitkami se řádně nevypořádal.
6. S poukazem na výsledky provedeného dokazování obviněný zdůraznil, že se na krádeži v supermarketu Albert nepodílel a až do zadržení poškozeným žádnou trestnou činnost nespáchal. Pouhé obavy poškozeného z útoku z jeho strany jej neopravňovaly k tomu, aby ho do příjezdu policejní hlídky zadržel, namísto obviněné M. D., neboť pro oprávněnost takového zákroku nic nesvědčí. Soud prvního stupně se řádně nevypořádal ani s výpovědí svědkyně L. B., podle níž dal obviněný povel psovi poté, co obviněnou M. D. vytrhl D. T. Jestliže tomu tedy bylo poté, co již nebyla poškozeným držena, pak nemohl dát svému psovi povel s cílem ukončit její zadržení.
7. Podle obviněného nemohl být zločin vydírání spáchán při naplnění znaku se dvěma osobami, protože jeho jednání nekorespondovalo s činem obviněných M. D. a XXXXX, jejichž jednání nebyla totožná. Vady shledal ve skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, odvolací soud tuto vadu neodstranil, čímž bylo porušeno právo na spravedlivý proces (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 8 Tdo 853/2007), když učiněné skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s obsahem některých provedených důkazů, zejména s výpověďmi očitých svědků L. B. a M. V., jež popisují jeho jednání oproti jednání obsaženému ve skutkové větě odlišně. Soud prvního stupně řádně na uvedené důkazy nereagoval a hodnotil je v rozporu s trestním řádem jednostranně pouze v jeho neprospěch, stejně jako výpověď učiněnou u hlavního líčení, v níž rozvedl okolnosti udělení povelu psovi k útoku na D. T., z nichž však nalézací soud nesprávně dovodil, že se doznal k jednání ve smyslu §175 tr. zákoníku. Odvolací soud se nevypořádal s námitkami obviněného vznesenými v odvolání, jak bylo jeho povinností (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. III. ÚS 532/01), a proto i z tohoto důvodu došlo k porušení pravidel spravedlivého procesu.
8. Ze všech uvedených důvodů za situace, kdy obviněný povel svému psovi k útoku sice dal, nikoliv však ve snaze ukončit zadržení obviněné M. D., která už v době povelu poškozeným zadržována nebyla, nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. O ten by se mohlo jednat, jen kdyby obviněný poškozeného nutil násilím a se zbraní, resp. pod pohrůžkou útoku psa, aby ukončil zadržení obviněné M. D. Takové závěry však v této věci učinit nelze.
9. S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 15. 11. 2019, sp. zn. 13 Tm 15/2019, i usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 4 Tmo 61/2019, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
10. K tomuto dovolání státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že obviněný prezentuje pouze vlastní verzi skutkového děje, která je odlišná od skutkových zjištění soudů a je postavena na zpochybnění hodnocení provedených důkazů soudy a na nesouhlasu s jejich skutkovými závěry, což důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani pod žádný jiný dovolací důvod) nenaplňuje. Na rozdíl od obviněného považoval dokazování za úplné a dostačující pro objasnění všech rozhodných skutečností, z nichž soud dovodil správné skutkové závěry. Případné odlišnosti v popisu průběhu skutku jednotlivými účastníky a svědky jsou důsledkem vypjaté situace na místě činu a její značné nepřehlednosti. Vadným neshledal postup soudu prvního stupně, jestliže vycházel z výpovědi poškozeného, která je podporována řadou dalších důkazů (lékařskou zprávou, zčásti i sekvencemi videozáznamu a v hrubých rysech i výpověďmi svědkyň L. B. a M. V.). Nepřisvědčil obviněnému, že by se jednalo o extrémní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů, a tudíž není podle něj v této věci důvod pro zásah Nejvyššího soudu, případně pro kasaci rozhodnutí obou soudů.
11. Zjištěné jednání dovolatele státní zástupce považoval za časově předcházející udělení povelu psovi, což byla pohrůžka užití fyzického násilí motivované snahou zmařit zadržení obviněné M. D., přičemž až v návaznosti na útok psa, k němuž dávali povel všichni tři pachatelé, poškozený obviněnou M. D. pustil a oběma rukama držel dovolatele. Státní zástupce rovněž doplnil, že psa, který byl poštván na poškozeného, je třeba považovat za zbraň, přičemž motivem všech pachatelů (tedy i dovolatele) k takovému jednání bylo dostat se z moci poškozeného a z místa incidentu utéct dříve, než přijede policejní hlídka.
12. Protože státní zástupce shledal, že námitky obviněného nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů vymezených v §265b tr. ř., přičemž zmínil, že je správné posouzení jednání dovolatele nejen jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, ale i jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku a výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, neboť tato právní kvalifikace odpovídá učiněným skutkovým zjištěním, navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Rovněž souhlasil s rozhodnutím podle §265r odst. 1 písm. a), případně i písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno prostřednictvím obhájce obviněnému k případné replice, kterou však do konání neveřejného zasedání neučinil.
IV. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud, soud pro mládež (dále „Nejvyšší soud“), jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodům dovolání
15. Obviněný dovolání podal s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.). To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/1999, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/1994).
16. Výjimku z těchto pravidel představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů proto přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; též rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
17. V přezkoumávané věci obviněný uvedená pravidla dodržel jen zčásti, protože v dovolání vytýkal nejen vady směřující proti vadnému právnímu posouzení činu, když namítal neprávnost znaku „nutil jiného“ u základní skutkové podstaty a brojil proti závěru o naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, že čin spáchal nejméně se dvěma osobami, ale argumentoval rovněž proti zhodnocení videozáznamu a proti způsobu posouzení dalších ve věci provedených důkazů.
18. Nejvyšší soud pro možnost posoudit správnost právních závěrů považoval nejprve za vhodné ke skutkovým námitkám, které obecně nemohou být předmětem dovolání, reagovat na výhrady o extrémním nesouladu mezi zjištěným skutkovým stavem a důkazy, na jejichž základě byly skutkové závěry učiněny, neboť je oprávněn správnost použité právní kvalifikace posuzovat toliko na základě správně zjištěného skutkového stavu jakožto výsledku bezvadně provedeného dokazování.
19. Nutné je zmínit, že ač to obviněný výslovně neuvedl, podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že výhradami brojil pouze proti zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, kterým byl uznán vinným v bodě 2), jemuž vytýkal, že soudy nesprávně zhodnotily jednotlivé svědecké výpovědi i svědkyní M. V. pořízený videozáznam, že neměly bezvýhradně uvěřit poškozenému ohledně toho, kdo, v jaký okamžik a s jakým motivem udělil pokyn psovi k útoku na něj, a že poškozený nejednal za podmínek §76 odst. 2 tr. ř.
20. Z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i protokolu o hlavním líčení se podává, že soud prvního stupně kromě výslechu obviněných provedl též důkazy výpověďmi poškozeného a svědkyň L. B. a M. V., přehrál videozáznam pořízený o útoku M. V. jejím mobilním telefonem (viz č. l. 548 až 550 spisu). Tyto hodnotil postupem korespondujícím s podmínkami stanovenými v §2 odst. 6 tr. ř. a na základě tohoto posouzení všech rozhodných skutečností dospěl ke skutkovým zjištěním popsaným v bodě 2) rozsudku (srov. body 2., 3. v odůvodnění). Soud prvního stupně stručně reagoval i na obhajobu obviněného, včetně výhrady o neoprávněnosti postupu poškozeného podle §76 odst. 2 tr. ř. (viz body 8. a 9. téhož rozsudku). Odvolací soud v tomto postupu soudu prvního stupně obviněným vytýkané, ani žádné jiné vady neshledal (srov. strany 6 a 7 napadeného usnesení).
21. Nelze přisvědčit obviněnému, že by odvolací soud postupoval vadně, jestliže si před veřejným zasedáním prohlédl videozáznam, a s ohledem na to, že byl tento důkaz již proveden soudem prvního stupně (viz č l. 550 spisu), jej znovu jako důkaz ve veřejném zasedání neprováděl. Přehrávání audio nahrávek není v trestním řádu upraveno. Ve smyslu §213 tr. ř. jde o jiné věcné důkazy, které se předkládají stranám k nahlédnutí. Pro zvláštnost takového důkazu, který lze posoudit jen jeho přehráním, se v případě analogie takový důkaz přehraje, promítne v jednací síni nebo jinak zobrazí, aby je mohly strany vizuálně posoudit. V přezkoumávané věci soud prvního stupně přehrání videozáznamu na č. l. 119 tímto způsobem zajistil, a tedy jím důkaz provedl. Odvolací soud postupoval správně, pokud se pro vlastní úsudek o průběhu půtky zachycené na nahrávce s obsahem tohoto videozáznamu seznámil. Uvedený postup byl důležitý pro to, aby mohl reagovat na obhajobu obviněného, a bylo jeho povinností jej znát tak jako jiné obsahy důkazů zachycených v listinné podobě, které má k dispozici v obsahu spisového materiálu a které může, na rozdíl od nosičů elektronických informací (disketa, CD, flash disk, apod.) přečíst. Při hodnocení obsahu videozáznamu soudy vycházejí z toho, co je na něm zachyceno, a postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. hodnotí to, co v obrazovém či hlasovém záznamu vidí nebo slyší. Své postřehy a závěry by měly vyjádřit po provedení takového záznamu před stranami tak, aby i jim bylo zřejmé, jaké poznatky z nich vyplývají, a to zejména při záznamech, na nichž zachycené události nejsou jednoznačně postřehnutelné a je o nich možné činit odlišné závěry. Tím se zamezí případné nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97 a další).
22. V posuzované věci soud prvního stupně své závěry o hodnocení obsahu audiozáznamu sice v protokolu o hlavním líčení neuvedl, popsal je až v písemném vyhotovení rozsudku, kde rozvedl, co v záznamu viděl a slyšel. Protože splnil postup podle §213 odst. 1,2 tr. ř., nebylo třeba, aby jej odvolací soud, který se od jeho závěrů neodchýlil, jako důkaz prováděl či opakoval, jak se domáhá v dovolání obviněný. Podle odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy učinily z videozáznamu obdobná zjištění, a nelze se ztotožnit s obviněným, že odvolací soud dospěl při posuzování videonahrávky k jiným skutkovým závěrům, nebo že by odvolací soud tento důkaz sám hodnotil jinak než soud prvního stupně. Z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že podstatné okolnosti plynou z výpovědi poškozeného, o kterou své závěry opíral, s níž korespondují i další ve věci provedené důkazy (srov. strany 6 a 7 posuzovaného usnesení). Odůvodnění usnesení neobsahuje skutečnosti, které by svědčily o odlišném přístupu odvolacího soudu k audiozáznamu, naopak je jeho postoj zcela v jednotě s úvahami soudu prvního stupně.
23. Z obsahu napadených rozhodnutí i připojeného spisu je patrné, že soudy svým povinnostem dostály (srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03) a jejich rozhodnutí ani jim předcházející postupy nevykazují známky libovůle nebo snahy vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování. V projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97).
24. Obviněný sudům vytýkal především vadné hodnocení důkazů, které je založeno na zásadě jejich volného hodnocení, u níž zákon nepředepisuje soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08) a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 859/13), přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13, či ze dne 24. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 455/05). Tato zásada, jež je projevem důvěry, kterou v demokratickém a právním státě veřejná moc svěřuje soudcům jakožto osobám zajišťujícím naplňování funkcí nezávislého soudnictví, činí mírou důkazu vnitřní přesvědčení soudce postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. O exces se jedná tehdy, jestliže nedodrží všechny zásady a jeho závěry jsou projevem libovůle nebo jednostranného hodnocení důkazů nebo když nejsou závěry řádně odůvodněny, nebo jde o nesrovnalosti nebo mezeny ve skutkových zjištěních, případně jsou důkazy hodnoceny jednoznačně neprospěch obviněného (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. I. ÚS 447/18). Žádnou z těchto výjimek z obecné nemožnosti přezkumu dokazování provedeného před obecnými soudy a jeho výsledků Nejvyšší soud v dovolatelově věci neshledal.
25. Pravidla spravedlivého procesu proto porušena nebyla (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.). Dokazování bylo provedeno v souladu s §2 odst. 5 tr. ř., přičemž důkazy soud vyhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu se zásadami podle §2 odst. 6 tr. ř. Pokud na jejich základě dospěl k závěru o věrohodnosti poškozeného, jehož výpověď shledaly ve všech podstatných bodech v souladu s ostatními provedenými důkazy, nelze ani tomuto postupu nic vytknout, neboť hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15).
26. Postoj a obhajoba obviněného, že důvodem jeho činu byla potřeba bránit obviněnou M. D., nemá žádný podklad v objektivně zjištěném stavu věci. Vychází pouze z jeho vlastní verze průběhu činu výsledky provedeného dokazování neprokázané a je jeho interpretací ničím nepodloženou. Přisvědčit není možné ani námitce, že se bránil neoprávněnému zadržení poškozeným, protože k zadržení osoby podezřelé je ve smyslu §76 odst. 2 tr. ř. oprávněna jakákoli osoba, která přistihla osobu podezřelou při trestném činu nebo bezprostředně po něm, a to tehdy, je-li to nutné ke zjištění totožnosti podezřelé osoby, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazu. Zadržená osoba musí být ihned předána policejnímu orgánu, anebo tomuto musí být alespoň zadržení takové osoby bez odkladu oznámeno. Uvedené podmínky na projednávanou věc dopadají. Poškozený zadržel obviněnou M. D., která společně s mladistvou XXXXX vyběhly z prodejny Albert poté, co odcizily věci z této prodejny a byly pronásledovány prodavačkami M. V. a L. B. [viz skutek pod bod 1 b) rozsudku]. Poškozený se do pronásledování zapojil a obviněnou M. D. zadržel. Obviněný takový zákrok nechtěl strpět, a proto se ji snažil ze zadržení poškozeného uvolnit, načež na poškozeného napřáhl ruku, což poškozený považoval za své ohrožení, a proto uchopil do držení i obviněného. Obviněné se podařilo uvolnit, kdežto dovolatele poškozený držel až do příjezdu policie, která se brzy po přivolání na místo dostavila. V tomto postupu poškozeného nejde o překročení podmínek, které citované ustanovení připouští. I takto formulovanými výhradami obviněný ve skutečnosti vyjadřoval nesouhlas s výsledky provedeného dokazování, když jimi zpochybňoval jeho rozsah, správnost i způsob hodnocení důkazů.
27. Nejvyšší soud pro úplnost shrnuje, že učiněné skutkové závěry nevzbuzují pochybnosti, protože v odůvodnění dovoláním napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy a jejich skutková zjištění nejsou v žádném, natož v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, či usnesení ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03). Lze konstatovat, že jejich postupem k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny základních práv a svobod a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nedošlo.
28. Vady v použité právní kvalifikaci popsaného jednání jako zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku byly obviněným namítány proto, že udělením povelu svému psovi nenutil poškozeného k žádnému jednání, nešlo o pohrůžku a tato nesměřovala k ovlivnění vůle poškozeného, což koresponduje s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
29. Zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, spáchá takový čin nejméně se dvěma osobami a se zbraní. Objektem tohoto přečinu je svoboda rozhodování člověka, a objektivní stránka spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opomenul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele však musí být adresován poškozenému a ten jej musí vnímat [srov. rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr.].
30. Násilí jako znak této skutkové podstaty není v zákoně definováno, a proto musí soudy při jeho posuzování vždy vycházet ze souvislostí konkrétního činu, v nichž je používáno nebo v jejichž spojitosti je vykládáno. Rozumí se jím ve vztahu k osobě fyzický útok spočívající v použití fyzické síly proti člověku (za určitých souvislostí nelze vyloučit ani útok psychický), přičemž takové použití síly nemusí mít ani za následek ublížení na zdraví. U zločinu vydírání je násilí či pohrůžka násilím prostředkem, jímž pachatel působí na vůli oběti s cílem, aby se podrobila jeho požadavkům ve snaze přinutit ji, aby konala nikoli z vlastní vůle, ale podle vůle pachatele. Jde tedy o násilný akt, tj. takové jednání, při němž je využívána síla k ovládnutí druhého. Takto chápané násilí má různé podoby, a to jak fyzické tak i psychické, a slouží k tomu, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval (srov. rozhodnutí č. 10/1979 Sb. rozh. tr.).
31. Dalším zákonným znakem zločinu vydírání je nucení jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Donucení (nucení) jako samostatný znak přečinu vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.) představuje nátlak (nebo omezení), který vyvíjí obviněný na vůli poškozeného a vychází ze snahy ovlivnit jeho chování a dosáhnout toho, aby konal (trpěl, opomenul) v souladu s představou a požadavky obviněného. Donucení násilím je fyzické ( vis absoluta ), pohrůžkou násilí pak psychické ( vis compulsiva ) působení na tělesnou integritu či rozhodování člověka a jeho účel spočívá ve snaze obviněného překonat nevoli u poškozeného tak, aby se podrobil jeho (cizí) vůli a dosáhnout toho, aby jednal způsobem, jaký si obviněný žádá. U poškozeného je účinkem donucení podrobení se proti své vůli vyjádřeným požadavkům. U donucení násilím je nutná bezprostřednost či časová návaznost na jednání obviněného, aby bylo zřejmé, že chování poškozeného bylo účinkem tohoto donucení. Donucení jako samostatný zákonný znak předmětné skutkové podstaty vedle znaku násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy musí být naplněn také odlišnou skutkovou okolností, která vyjadřuje to, k čemu je poškozený jednáním pachatele nucen (srov. též rozhodnutí č. 4/2019 Sb. rozh. tr.). Tyto dva znaky objektivní stránky musejí být v časové souvislosti, protože se vzájemně podmiňují a navazují na sebe.
32. V posuzované věci jednání obviněného spočívalo v tom, že když jej poškozený zadržel, aby jeho i obviněnou M. D., které současně v jednu chvíli držel, mohl předat přivolané hlídce policie, obviněný, jakož i spoluobviněné, se snažili vymanit z tohoto zadržení. Uvedené jednání svědčí o tom, že právě použití útoku ze strany psa mělo být prostředkem, jímž obvinění působili na vůli poškozeného ve snaze jej donutit, aby je pustil, a oni mohli odejít, a tím se vyhnout zatčení policií, neboť pes na poškozeného dorážel, avšak v první chvíli bezvýsledně. Pes agresivním útokem zareagoval až poté, co mu obviněný dal povel k tomu, aby „si vzal“ poškozeného, což pes splnil, neboť poškozeného dvakrát kousl do ruky. Není pochyb o tom, že tím jej cíleně použil proti poškozenému, aby tak zajistil, že je pustí, což poškozený učinil jen ve vztahu k obviněné M. D., zatímco obviněného držel dál.
33. Ze sledu těchto událostí je zřejmé, že jednání dovolatele bylo působením na vůli poškozeného, tedy nucení k tomu, aby něco činil, resp. jednal tak, jak se obviněný dožadoval (aby jeho, případně spoluobviněnou pustil). Nutil jej násilím, protože vyzývání psa k útoku, je použití násilí ve smyslu znaku §175 odst. 1 tr. zákoníku. S ohledem na rozvedený sled událostí není nezbytné, aby přímo ze slovního projevu obviněného vyplývalo to, proti komu a z jakých důvodů má pes zaútočit, protože pro uvedený závěr postačí situační souvislosti, z nichž uvedené skutečnosti přímo vyplývají. Posouzením slovních projevů obviněných, kteří psa vyzývali k útoku, není pochyb, že měl útočit na poškozeného. Výzvy směřovaly k tomu, aby poškozený obviněné pustil ze svého držení, je tak zřejmé, že vykazovaly uvedenou skutkovou podstatou předpokládaný znak donucení poškozeného za použití k násilí k tomu, aby se podrobil vůli obviněných.
34. Ze všech těchto důvodů se Nejvyšší soud přiklonil k závěrům soudů obou stupňů, že dovolatel naplnil činem, jenž mu je kladen za vinu, znaky zločinu vydírání v jeho základní skutkové podstatě podle §175 odst. 1 tr. zákoníku.
35. Námitky obviněného však nejsou důvodné, ani pokud brojil proti závěru o spáchání činu za okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby ve smyslu odstavce 2 §175 tr. zákoníku. Podstatným z hlediska průběhu uvedeného činu je použití psa, jehož působení na vůli poškozeného má povahu zbraně, jíž může užít nejen sám pachatel, ale též s jeho vědomím některý ze spolupachatelů při útoku na poškozeného (srov. rozhodnutí Soudní rozhledy, roč. 1995, č. 51). Zločin vydírání je podle §118 a §175 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku spáchán se zbraní, jestliže pachatel nebo s jeho vědomím některý ze spolupachatelů užije zbraně k útoku, k překonání nebo zamezení odporu anebo jestliže ji k tomu účelu má u sebe; zbraní se tu rozumí, pokud z jednotlivého ustanovení trestního zákoníku nevyplývá něco jiného, cokoli, čím je možno učinit útok proti tělu důraznějším. Takovou úlohu plní i poštvání psa proti druhé osobě (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 7 Tdo 628/2007). Z uvedených důvodů není pochyb o tom, že uvedený kvalifikační znak obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil.
36. Obdobný závěr lze učinit i ohledně výhrady obviněného, že nešlo o jednání nejméně se dvěma osobami podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, neboť nedůvodně má za to, že s obviněnou M. D. a mladistvou XXXXX tento znak nemohl naplnit z důvodů jejich odlišné motivace, protože všichni v této části nejednali se stejným záměrem.
37. Nejvyšší soud připomíná, že naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle §175 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku „nejméně se dvěma osobami“ je třeba dovodit, jestliže se na činu pachatele aktivně podílí, i když různou měrou, ještě nejméně dvě další fyzické osoby (tedy s pachatelem celkem tři). Může jít o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku nebo o některou z forem účastenství s výjimkou návodu [§24 odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku (organizátorství a pomoc); srov. rozhodnutí č. 25/1968 Sb. rozh. tr. ]. Zákon nevyžaduje, aby tyto osoby účastnící se na trestném činu pachatele byly trestně odpovědné, stejně jako se nevyžaduje, aby šlo o organizovanou skupinu. Zásadně postačuje součinnost dalších osob, aniž by tyto osoby musely o své součinnosti s pachatelem navzájem vědět a aniž by i mezi jejich vzájemnou součinností musela být určitá organizovanost, projevující se například v dělbě práce (srov. rozhodnutí č. 37/1965 Sb. rozh. tr.). Pachatel však o součinnosti s nimi ve smyslu §17 písm. b) tr. zákoníku vědět musí (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. §140-421 . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1753 až 1754).
38. V posuzované věci je zřejmé, že se jednalo o čin spolupachatelů, kteří se stejným záměrem působili prostřednictvím povelů na psa tak, aby jej poštvali proti poškozenému. Takto popsané chování splňuje výše uvedená kritéria, protože je v něm vyjádřen jak znak násilí, tak pohrůžky násilí i nucení. Je zřejmé, že cíl (záměr) obviněných, včetně dovolatele směřoval vůči poškozenému, který jej vnímal ve smyslu toho, k čemu byl nucen. S ohledem na podmínky, které obvinění tímto způsobem donucení vytvořili, se proti své vůli jejich požadavkům podvolil a pustil z držení M. D., i když stále měl v sevření obviněného, kterého držel i přesto, že jej pes pokousal. Pro tento závěr svědčí i to, že i když spoluobviněné psa poštvávaly, pes na poškozeného zaútočil teprve tehdy, až tento povel zazněl od obviněného, jeho pána. Toto jednání všech obviněných splňovalo podmínky stanovené v §23 tr. zákoníku, neboť směřovalo vůči témuž poškozenému v bezprostředních časových i místních souvislostech stejným postupem a záměrem k témuž cíli.
39. Na základě shora uvedeného Nejvyšší soud shledal, že soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že obviněný činem, jenž mu je kladen za vinu, naplnil znaky objektivní stránky přečinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku. Pochyby nelze mít ani o subjektivním vztahu obviněného k vzniklému následku, neboť zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání. Rovněž okolnosti subjektivního charakteru byly v této věci soudy dovozovány nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž podle zásad logického myšlení usuzovaly na vnitřní vztah odvolatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr.), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
40. Z uvedených důvodů soudy nepochybily, jestliže došly k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém, neboť chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
41. Ze všech uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit výhradám obviněného, že nenaplnil znaky zločinu vydírání podle §175 odst. 1, odst. 2 písm. b), c) tr. zákoníku, protože soudy se dostatečně zabývaly všemi skutečnostmi vztahujícími se k těmto právním závěrům a v potřebné, byť stručné míře je v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutích vysvětlily.
VI. Závěr
42. Nejvyšší soud v přezkoumávané věci na základě obsahu napadených rozhodnutí a obsahu spisu shledal, že napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení netrpí dovolatelem vytýkanými vadami. Námitky obviněného jsou sice pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově zčásti podřaditelné, avšak zjevně neopodstatněné, a proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 10. 6. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu