ECLI:CZ:NS:2020:8.TDO.924.2020.1
. Tdo 924/2020-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2020 o dovolání obviněné K. H. M. , roz. M., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To 73/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 7 T 179/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné K. H. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 23. 1. 2020, sp. zn. 7 T 179/2019, byla obviněná K. H. M. uznána vinnou přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jehož se dopustila tím, že
dne 18. 7. 2017 v XY, na služebně Policie České republiky, Územní odbor XY v ulici XY, i přes řádná poučení o následcích křivé výpovědi oznámila policejnímu orgánu, a vznesená obvinění tamtéž zopakovala i při podání vysvětlení podle §158 odst. 6 tr. ř. ve dnech 2. 8. 2017 a 14. 9. 2017, že byla znásilněna svým učitelem R. R., nar. XY, který ji měl pod záminkou organizace školních sportovních her vylákat dne 10. 7. 2017 v XY v době mezi 14.00 a 15.00 hod. do svého bytu v ulici XY, kde ji měl nejprve osahávat přes tričko ňadra, poté se měl snažit ji i přes její odpor rozepnout podprsenku, a dále jí měl sahat na nohy a genitál, digitálně jej penetrovat, a posléze, ač verbálně protestovala a fyzicky se bránila, pevně ji uchopit za ruce, přitlačit jí hlavu k pelesti a proti její vůli na ní vykonat soulož, načež měl po vykonané souloži ejakulovat na podlahu, přičemž obsahově shodné obvinění proti R. R. vznesla i písemně v datové zprávě, kterou zaslala dne 1. 9. 2017 zaměstnavateli R. R., Střední odborné škole XY a shodné obvinění sdělila i osobně blíže nezjištěného dne v září 2017 učitelce Střední odborné školy XY H. K., nar. XY, ač věděla, že její obvinění jsou smyšlená a R. R. ji k pohlavnímu styku nenutil ani násilím, pohrůžkou násilí, ani pohrůžkou jiné těžké újmy.
2. Za tento přečin byla obviněná odsouzena podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon jí byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací usnesením ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. 7 To 73/2020, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl odvolání obviněné a státního zástupce podané v neprospěch obviněné, směřující proti rozsudku soudu prvního stupně.
II. Dovolání obviněné
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podala obviněná s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť namítala, že jí vina nebyla prokázána nade vší pochybnost, a proto měla být obžaloby zproštěna. Provedenými důkazy nebylo prokázáno, že se opravdu dopustila skutku tak, jak je popsán, a tvrdila, že nebylo postaveno najisto, zda se uvedeného, u něhož není zřejmé, že jde o trestný čin, účastnila. Podle obviněné soudy nepostupovaly v souladu se zásadou objektivní pravdy, a nebraly na vědomí, že rozhodnutí o vině a trestu musí být jednoznačně opřeno o bezpečně prokázaná fakta, nikoli o pouhou pravděpodobnost. Tam kde nelze určit, která z variant skutkového řešení odpovídá skutečnosti, volí soud tu, která je pro obviněného příznivější, což však soudy v její věci nedodržely, protože nebylo najisto postaveno, že skutek spáchala, a její jednání vykazuje takovou míru škodlivosti, aby mohlo být postihováno v trestním řízení.
5. Soudům obou stupňů obviněná vytkla, že ji uznaly vinnou uvedeným přečinem křivého obvinění, spočívajícím v tom, že poškozeným byla znásilněna, ač tomu tak nebylo. Takový závěr však považovala za chybný, protože na něj nelze usuzovat jen z toho, že orgánům činným v trestním řízení se nepodařilo prokázat R. R. vinu, když nevyvrátily, že ke znásilnění skutečně došlo. Na podporu této argumentace poukázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, a ze dne 13. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 401/98, z nichž vyvodila, že při posuzování viny pachatele trestného činu křivého obvinění se nestačí zabývat tím, zda osoba, kterou pachatel obvinil, skutečně spáchala trestný čin, případně pro něj byla trestně stíhána a odsouzena, neboť to by vedlo k absurdní situaci, kdy by se křivého obvinění dopustil každý oznamovatel trestného činu, jehož pachatel by byl posléze zproštěn obžaloby.
6. V posuzované věci ke spáchání trestného činu, který jí je kladen za vinu, nemohlo dojít, protože bylo zjištěno jen to, že orgány činné v trestním řízení nedokázaly shromáždit dostatek důkazů k prokázání viny R. R. a jeho věc odložily. Úvahy o tom, že se po traumatickém zážitku dál bavila s R. R., nejsou z jejího pohledu relevantní. Z uvedených důvodů zcela absentuje jednoznačné prokázání subjektivní stránky, a tím naplnění všech znaků skutkové podstaty jí za vinu kladeného přečinu.
7. V závěru dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovoláním napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudům k novému projednání a rozhodnutí.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (§265h odst. 2 tr. ř.) k dovolání poukázala na obdobnost námitek obviněné uplatněných v odvolání, s nimiž se odvolací soud vypořádal a vyjasnil, z jakých důvodů bylo trestné jednání obviněné dostatečně výsledky provedeného dokazování prokázáno. Zdůraznila, že soudy své skutkové závěry opřely nejen i výpovědi svědka R. R., ale i o svědectví J. F. a H. K. Závěry odvolacího soudu označila za logické a plně vycházejí z obsahu provedeného dokazování, a bez výhrad na ně odkázala. Zdůraznila, že obviněná podmínky dovolání nesplnila, protože se zabývala výlučně skutkovými okolnostmi, jimiž soudům vytýkala způsob hodnocení provedených důkazů, přestože skutkové závěry podepřely výsledky provedeného dokazování a soud vymezený skutek správně právně posoudil, jak vyjádřil i odvolací soud, na jehož důvody rozvedené v jeho rozhodnutí poukázala.
9. V závěru svého stanoviska státní zástupkyně shrnula, že obviněná se dovoláním domáhala jen odlišného skutkového zjištění, tudíž nesměřovala proti právnímu posouzení věci, což jsou výhrady, které nevyhovují žádnému ze zákonných důvodů dovolání, a proto, když napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo možno a nutno napravit cestou dovolání, navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiných důvodů, než jsou vyjmenovány v §265b tr. ř.
10. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno obhájci obviněné, jenž na něj do dne konání neveřejného zasedání u Nejvyššího soudu nereagoval.
IV. Přípustnost a další podmínky dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Protože jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý ze zákonných dovolacích důvodů mohou být napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející podrobena věcnému přezkoumání, dovolací soud dále zkoumal, zda dovolání obviněné obsahuje takové skutečnosti, které naplňují jím označený dovolací důvod.
12. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Musí být skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro jeho naplnění nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
13. Podstatné z hlediska podaného dovolání je zásada, že skutková zjištění nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03]. Za naplnění uvedeného důvodu není možné považovat ani takové výhrady, v nichž jsou tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištěních a s ohledem na obhajobu obviněného jinak hodnoceny důkazy již provedené, když na základě těchto skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil, protože uvedený dovolací důvod neumožňuje takové vady zaměřené proti nesprávnosti skutkových zjištění namítat. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
V. K dovolání obviněné
14. Podle obsahu podaného dovolání se obviněná jeho prostřednictvím domáhala potvrzení své obhajoby, že poškozeného R. R. křivě neobvinila a že byla znásilněna, jak tvrdila v oznámení, která proti němu podala. Závěry soudu o své vině považovala za vadně založené na výpovědi R. R., jemuž soudy neopodstatněně uvěřily, a na rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o neprokázání jeho viny, což nutně nemusí znamenat, že lhala a celou věc si vymyslela. Z těchto námitek je zřejmé, že obviněná neuplatnila výhrady proti nesprávnosti použité právní kvalifikace. Za právní výhradu v jeho obsahovém smyslu nelze považovat jen formální zmínku o malé škodlivosti činu a zcela obecné konstatování, že nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byla uznána vinnou, pokud k nim neuvedla jiná než její vlastní skutková tvrzení, a vycházela pouze z toho, že tento skutek nebyl řádně objasněn. Tyto výhrady se týkají nedostatků v postupech podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., protože tvrdila, že dokazování bylo neúplné a způsob hodnocení provedených důkazů označila za vadný, což na žádný důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá. Nejvyšší soud proto neměl povinnost napadená rozhodnutí přezkoumávat, protože jde o vady v procesním postupu soudů [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
15. Z dovolání plyne, že obviněná shledávala vadu v tom, že se soudy opíraly především o výpověď poškozeného, o jehož věrohodnosti podle ní vznikají pochybnosti, a namítala porušení principu in dubio pro reo , jenž je součástí práva na spravedlivý proces, a proto bylo třeba, aby Nejvyšší soud posoudil, zda se v této věci soudy nižších stupňů nezpronevěřily svým povinnostem a dodržely pravidla stanovená řádné objasnění věci za dodržení zásad platných pro spravedlivý proces (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14). Zkoumal proto, jestli soudy při zjišťování, zda se skutek stal, a za jakých okolností k němu došlo, postupovaly v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř., §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř.
16. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí Nejvyšší soud shledal, že soudy na podkladě podané obžaloby zkoumaly skutečnosti významné pro posouzení, zda obviněná poškozeného křivě obvinila z činu, který na různých místech oznamovala, a to i opakovaně, a zda tím naplnila znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vůči poškozenému R. R. Za rozhodné považovaly, že sama o své vůli před policejním orgánem tvrdila a opakovaně popsala okolnosti, jimiž jej usvědčovala z toho, že jím byla znásilněna (viz popis skutku shora). Toto její obvinění bylo šetřeno Policií České republiky, KŘP Ústeckého kraje, Službou kriminální policie a vyšetřování, Územním odborem XY, 2. oddělením obecné kriminality pod sp. zn. KRPU-146287-122/TČ-2017-040871-KČ, a v konečném výsledku byla tato trestní věc poškozeného odložena. Neomezila se jen na trestní oznámení, ale stejné skutečnosti proti poškozenému uvedla i v jeho zaměstnání. V rámci své obhajoby popírala, že skutečnosti, jimiž dokládala své znásilnění R. R., jsou lživé, přestože z průběhu řízení a dokazování nevyplynulo toto její tvrzení a její obhajoba byla výsledky provedeného dokazování vyvrácena.
17. Soud prvního stupně podrobně zkoumal okolnosti, za nichž došlo k podání trestního oznámení obviněnou, a posuzoval rozhodné skutečnosti, které s obsahem obviněnou tvrzených skutečností souvisely. Opíral se o důkazy plynoucí z vysvětlení J. F., H. K., K. K., N. K., M. B. a M. K. (viz č. l. 63, 68, 341, 371, 374 a 465 spisu), z nichž zjišťoval a objasňoval chování obviněné v době, kdy mělo k jí tvrzenému činu dojít, jakož i události odvíjející se po něm (zejména jejích postojů k R. R.). Provedl i listinné důkazy, mimo jiné přepisy telefonních hovorů a zabýval se i obsahem vyšetřovacího spisu sp. zn. KRPU 146287/TČ-2017, záznamem o zahájení úkonů trestního řízení, vysvětlením obviněné a dalšími tam uvedenými podklady, zejména obsahem konečného rozhodnutí o odložení věci (ve věci byla tato rozhodnutí vydána nadvakrát, protože původně vydané odložení věci bylo ke stížnosti zrušeno). Lze poukázat i na záznamy o vzájemné komunikaci mezi obviněnou a poškozeným, jakož i další důkazy, jak je soud prvního stupně popsal v bodech 7. až 18. svého rozsudku. Provedl též výslech poškozeného (viz bod 6. rozsudku). Tyto důkazy a způsob jejich hodnocení zaznamenal v bodě 19. rozsudku, kde vysvětlil své úvahy a závěry, zejména důvody, pro které uvěřil výpovědi poškozeného, a na základě jakých okolností byl pro tento závěr veden, jakož i to, jak se vypořádal s obhajobou obviněné a jak její tvrzení v kontextu se všemi důkazy vyhodnotil.
18. Výsledkem uvedených procesních postupů soudu je závěr o tom, že trestní oznámení na poškozeného nebylo založeno na pravdivých okolnostech, tudíž bylo lživé, vedené snahou obviněné poškozenému přivodit trestní stíhání. Soudy učiněný závěr má oporu v provedeném dokazování, protože vyplynul z uceleného řetězce soudy zaznamenaných důkazů, na jehož podkladě soudy vyloučily, že by čin, z něhož obviněná poškozeného obviňovala a usvědčovala, se skutečně stal, tj. že v konkrétním případě ze strany poškozeného došlo k nátlaku či překonání vážně míněného odporu obviněné za účelem dosažení jeho sexuálního uspokojení. Nepravdivost trestního oznámení a dalších tvrzení obviněné, že soulož z její strany byla nechtěná, a že k ní došlo za jí popsaného násilí, nevyplynula jen z výpovědi poškozeného R. R., který uvedené udání obviněné odmítal jako nepravdivé, protože soulož z její strany byla dobrovolná, ale je doložena i z výpisů SMS komunikace mezi nimi. Jejímu tvrzení o násilném chování poškozeného odporovaly prokázané, s údajným činem související události, neboť bylo zjištěno, že to byla ona, kdo poškozeného vyzývavým způsobem pobízel k dalšímu intimnímu kontaktu, dokonce sexu ve třech, což koresponduje i s výpověďmi dalších osob z jejího blízkého okolí. Podle nich obviněná svým chováním poškozeného provokovala, chovala se k němu vyzývavě, nebo posléze naopak velmi ostentativně, až nápadně odtažitě, kdežto on na její apely na veřejnosti nijak nereagoval. V kontextu všech ve věci provedených důkazů stojí výpověď obviněné a její obhajoba o násilném sexuálním styku zcela osamocena. Soudy zvažovaly jednotlivosti pramenící z její výpovědi, z jejího chování, i postoje poškozeného, učiněná zjištění vzájemně porovnávaly a vyhodnocovaly je na základě jiných nepřímých důkazů. Postupovaly se zřetelem na pravidla stanovená §2 odst. 5, 6 tr. ř., provedly dokazování v potřebném rozsahu a důkazy podrobily pečlivému zkoumání i posouzení. Učiněný závěr o průběhu skutku má tudíž dostatečný podklad ve výsledcích provedeného dokazování.
19. Odvolací soud v reakci na výhrady obviněné v odvolání přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně, posoudil rozhodné skutečnosti a shledal správnost skutkových zjištění i z něj vyvozených právních závěrů. Své postoje a závěry přitom velmi detailně rozvedl v bodech 7. až 14. napadeného usnesení, včetně důvodů, pro které nevyhověl návrhům obviněné na doplnění dokazování, a neopomenul zvážit ani všechny okolnosti podstatné z hlediska správnosti použité právní kvalifikace, včetně principu ultima ratio podle §12 odst. 2 tr. zákoníku.
20. K námitkám obviněné uplatněným v dovolání Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soudy závěr o věrohodnosti poškozeného vystavěly na dostatečném uvážení okolností, jež vyplynuly z výsledků provedeného dokazování, které bylo zaměřeno i na skutečnosti namítané dovolatelkou. Reagovaly na všechny ve věci provedené důkazy, jež hodnotily jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech, a své závěry v odůvodnění rozsudku řádně odůvodnily. K posouzení věrohodnosti svědků a poškozeného bylo pro soud rozhodné mimo jiné i to, že mezi výpověďmi těchto osob a obsahem i dalších provedených důkazů nebyly podstatné rozpory, zjištění z nich plynoucí do sebe zapadala, kdežto výpověď obviněné zůstala osamocena. I když šlo o tzv. situaci „tvrzení proti tvrzení“, protože se jedná o případ, kdy byla jediným přímým důkazem svědčícím proti obviněné výpověď poškozeného. Ve věci však byla zajištěna řada dalších nepřímých důkazů, které výpověď obviněné vyvracely, a stejně tak skutečnosti uváděné poškozeným bylo možné porovnat s celou řadou dalších důkazů, jak soudy v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí rozvedly. Rovněž je třeba uvést, že v našem trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obviněného. Soud má však povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr musí pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), čemuž soudy činné v této trestní věci dostály.
21. Nejvyšší soud na základě těchto skutečností shledal, že nebylo možné přisvědčit obviněné, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo , protože ta je namístě, pokud soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů dospěje k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze dvou rozporných výpovědí nebo k žádné ze skupin odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud však soud po vyhodnocení takovéto důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“, neboť soud pochybnosti nemá. Trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/12).
22. Na základě těchto zjištění plynoucích z přezkoumávaných rozhodnutí je zřejmé, že nedošlo k žádným procesním nedostatkům a postupy soudů nevykazují vady, které obviněná v dovolání předestírala, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí plyne, že soudy se všemi skutkovými zjištěními dostatečně zabývaly. Dostály všem povinnostem, věc řádně objasnily bez známek libovůle nebo snahy upřednostnit některý důkazní prostředek před jiným, a proto závěr o věrohodnosti poškozeného nevzbuzuje žádné pochybnosti.
23. Nedůvodnou je z uvedených skutečností námitka obviněné, že nebyla prokázána nepravdivost trestního oznámení, protože zjištěné skutečnosti objasnily, že ke znásilnění obviněné nedošlo, a že soulož, kterou s poškozeným dobrovolně vykonala, byla v souladu s její vůlí bez násilí či pohrůžek násilí z jeho strany. Zmínit je vhodné, že soudy pro závěry o vině obviněné přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku vycházely z výsledků dokazování, které provedly, a jen okrajově se opíraly o skutečnosti, jež orgány činné v trestním řízení vedeném na základě lživého obvinění obviněné shledaly proti poškozenému v trestní věci sp. zn. KRPU 146287/TČ-2017. Soudy samy provedly důkazy, které byly v rámci tohoto trestního řízení zajištěny. Podkladem pro závěr o vině obviněné tedy nebylo pouze rozhodnutí o tom, že policejní orgány tuto věc odložily. Lze jen zopakovat, že soudy zkoumaly všechny shromážděné důkazy přesahující rámec zmíněné trestní věci, a zcela koncentrovaně a s maximální mírou objektivity vycházely ze skutečností, které vyplynuly z dokazování, jež při hlavním líčení za dodržení veškerých práv obviněné provedly.
VI. Závěr
24. Při zjištění, že pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla, přičemž toto právo nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, Nejvyšší soud uzavírá, že soudy v posuzované věci splnily své povinnosti a řádně postupovaly při objasňování skutkového stavu věci (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
25. Skutkové závěry vycházejí ze zásad spravedlivého procesu, při kterém bylo dbáno na obhajobu obviněné, a tato trestní věc byla řádně ze všech hledisek objasňována. Při závěru o správnosti skutkových zjištění je plně odůvodněný i právní závěr o použité kvalifikaci, protože popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, představuje dostatečný podklad pro závěr o naplnění všech znaků přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c) tr. zákoníku. Obviněná tím, že své obvinění uvedla orgánu činnému v trestním řízení, vyjádřila svůj úmysl přivodit poškozenému trestní stíhání, rovněž při oznámení věci jeho nadřízeným cílila na to, aby jej vážně poškodila v zaměstnání. Odvolací soud se vypořádal opodstatněně i s tím, že nejde o okrajový delikt, ale kriminální čin, na který pro jeho neblahý a poškozeného velmi poškozující dopad je třeba použit prostředky trestního práva (srov. §12 odst. 2 tr. zákoníku), a to mimo jiné i pro výraznou snahu poškozenému trestní stíhání přivodit, když svá tvrzení uvedla nejen do trestního oznámení (dne 18. 7. 2017), ale setrvala na nich i později v průběhu policejního šetření, když obvinění zopakovala při podání vysvětlení dne 2. 8. 2017, a též i dne 14. 9. 2017. Šlo proto o zarputilou snahu obviněné svého záměru docílit, což činí její trestné jednání nebezpečným činem, na který jiná netrestní opatření by nepostačovala.
26. Nejvyšší soud mohl uvedený závěr učinit podle obsahů podaného dovolání a příslušného spisu, které pro něj byly plně dostačující, a svědčí o tom, že námitky v dovolání byly učiněny mimo dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než v §265b tr. ř. vymezeného důvodu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2020
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu