ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.1021.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 1021/2021-1555
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 o dovolání obviněného J. B. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 15 To 28/2021, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. B. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 3. 2021, sp. zn. 2 T 2/2020, byl obviněný J. B. (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti a půl let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let a podle §67 odst. 1 tr. zákoníku rovněž peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 3.000 Kč, tedy v celkové výši 1.500.000 Kč. Obviněnému byly dále uloženy též tresty propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a propadnutí věci podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a to ve vztahu k movitým věcem blíže specifikovaným ve výrokové části citovaného rozsudku nalézacího soudu. Obviněnému byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen též trest propadnutí náhradní hodnoty, a to finanční částky 5.000 Kč. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto o uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci, a to drogy vydané J. S. Citovaným rozhodnutím nalézacího soudu byl současně zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 24 T 64/2020, ve vztahu k osobě obviněného J. B., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2021, sp. zn. 15 To 28/2021, a to tak, že napadené rozhodnutí podle §258 odst. 1 písm. a) tr. řádu zrušil v plném rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. řádu poté Vrchní soud v Praze nově rozhodl tak, že obviněného J. B. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku. Za toto jednání byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle §283 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání dvou let. Obviněnému byly dále uloženy též tresty propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku a podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, ve vztahu k movitým věcem blíže specifikovaným ve výrokové části citovaného rozsudku odvolacího soudu. Obviněnému byl podle §71 odst. 1 tr. zákoníku uložen rovněž trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 5.000 Kč. Podle §101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo rozhodnuto též o uložení ochranného opatření spočívajícího v zabrání věci, a to drogy vydané J. S. Současně byl citovaným rozhodnutím odvolacího soudu zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 24 T 64/2020, ve vztahu k osobě obviněného J. B., jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle skutkových zjištění Vrchního soudu v Praze se obviněný J. B. předmětné trestné činnosti dopustil tím, že
v rozporu s ustanoveními §4 a §8 zákona č. 167/1998 Sb. o návykových látkách a o změně některých dalších předpisů, v přesně nezjištěných dnech v roce 2018 do 30. 10. 2019 ve stodole na pozemku domu č. p. XY v obci XY v přesně nezjištěném počtu případů zhotovil hydrochlorid metamfetaminu, tzv. pervitin, v celkovém množství nejméně 1.844,43 g, který za účelem získání finančního zisku dále distribuoval tak, že
a) V. W., nar. XY, prodal v období od začátku roku 2019 do konce měsíce října 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY č. p. XY nejméně 160 g pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze za cenu 800 až 1.000 Kč za 1 gram, tedy za částku nejméně 128.000 Kč,
b) J. S., nar. XY, prodal v období od začátku roku 2019 do konce měsíce října 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY, blíže nezjištěné množství pervitinu,
c) R. S., nar. XY, prodal v období letních měsíců roku 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY nejméně 30 g pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze za cenu 750 Kč za 1 gram, tedy za částku nejméně 22.500 Kč,
d) M. J., nar. XY, prodal v období od začátku roku 2019 do konce října 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY nejméně 150 g pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze za cenu 800 Kč za 1 gram, tedy za částku nejméně 120.000 Kč,
e) M. O., nar. XY, prodal v období měsíců září až listopad 2018 v přesně nezjištěném počtu případů před hernou XY ve XY v XY nejméně 600 g pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze za cenu 700 Kč za 1 gram, tedy za částku nejméně 420.000 Kč,
f) L. B., nar. XY, prodal v období od měsíce září 2018 do měsíce března 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY a v obci XY nejméně 900 g pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze za cenu 950 Kč za 1 gram, tedy za částku nejméně 855.000 Kč,
g) R. Z., nar. XY, daroval v období od měsíce března 2019 do měsíce května 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY přesně nezjištěné množství pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze,
h) L. S., nar. XY, daroval v období roku 2018 do konce měsíce října 2019 v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY přesně nezjištěné množství pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze,
ch) M. K., nar. XY, daroval v období roku 2019 do konce měsíce října v přesně nezjištěném počtu případů v místě svého bydliště v obci XY 0,3 g pervitinu s nezjištěným obsahem metamfetaminové báze,
a po přesně nezjištěnou dobu do 31. 10. 2019 přechovával pro účely další distribuce v budově stodoly na pozemku u domu č. p. XY v obci XY nejméně 3,54 g pervitinu ve dvou plastových sáčcích s obsahem 2,58 g čisté metamfetaminové báze, 0,64 g pervitinu v plastovém sáčku s obsahem 0,49 g čisté metamfetaminové báze, a dále v domě bez č. p. a č. e., stojícího na pozemku parcelního čísla XY, obec XY, část obce XY, nejméně 0,25 g pervitinu v plastovém sáčku s obsahem 0,19 g čisté metamfetaminové báze,
přičemž metamfetamin je psychotropní látkou zařazenou v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, zařazených do Seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách vyhlášené pod č. 62/1989 Sb.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný J. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to do všech jeho výroků. V rámci tohoto mimořádného opravného prostředku uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož se domnívá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku se obviněný úvodem opírá o námitku, že jednání vymezené ve skutkové větě rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nenaplňuje kvalifikační znak dle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, tedy že by obviněný spáchal čin v úmyslu získat pro sebe či jiného značný prospěch . Dovolatel zdůraznil, že pokud za prodej vyrobeného pervitinu skutečně utržil částku ve výši cca 1.500.000 Kč, pak vynaložené náklady na jeho výrobu by nepochybně hodnotu čistého prospěchu ponížily pod 1.000.000 Kč, a tedy pod hranici značného prospěchu. Závěr odvolacího soudu, podle kterého je z hlediska naplnění uvedené skutkové podstaty postačující, že pachatel jedná v úmyslu značného prospěchu dosáhnout, což mělo být v jeho případě prokázáno, označil dovolatel za nepřijatelný, neboť by tím byla nahrazena potřeba řádně dokazovat přesnou výši čistého zisku. Obviněný též dodává, že z výsledků domovní prohlídky a výpovědi svědka T. P. vyplynulo, že prostředky k výrobě pervitinu byly sbaleny a tudíž dle obviněného zřejmě neměla výroba drogy nadále pokračovat.
6. Podle přesvědčení obviněného nemělo být jeho jednání obsažené ve výroku rozhodnutí odvolacího soudu posouzeno jakožto trvající trestný čin. Dle obviněného se naopak jednalo o pokračující trestný čin sestávající se z více dílčích útoků, mezi nimiž byly časové přetržky, či dokonce o více samostatných trestných činů. Dle obviněného totiž nelze z ničeho usoudit, že by pervitin byl vyráběn, přechováván a distribuován nepřetržitě, bez přestávek, a po celé období, které bylo v rozsudku zahrnuto. Tato skutečnost má přitom podle dovolatele nepochybný vliv mimo jiné na předání pervitinu osobě spoluobviněné M. K., pro kterýžto útok vůbec nebyla podána obžaloba.
7. Nad rámec výše uvedeného pak obviněný soudům nižších stupňů vytýká skutečnost,
že svým procesním postupem v rámci dokazování porušily jeho právo na spravedlivý proces. Obviněný v této souvislosti zpochybnil zejména hodnocení pravdivosti výpovědi spoluobviněné M. K. Ta měla dle obviněného nejen v důsledku neformálních kontaktů zcela nestandardní vztah s policistou T. P., nýbrž ke své výpovědi byla motivována snahou vyhnout se potrestání své osoby. Předestřením její výpovědi dalším svědkům v rámci podání vysvětlení pak došlo k ovlivnění některých z nich. Obviněný dále soudům vytkl způsob, jakým hodnotily výpovědi jednotlivých svědků, a to zejména L. B. a M. O. Množství pervitinu, jež měli svědci od obviněného odebrat, totiž neodpovídá jejich spotřebě ani finančním možnostem, přičemž svědek L. B. označil v hlavním líčení svoji výpověď z přípravného řízení za smyšlenou. Odvolací soud pak dle obviněného dále pochybil, když neprovedl některé další obhajobou navržené důkazy, spočívají zejména v opětovném výslechu svědka L. B. a výslechu nové svědkyně I. V.
8. S ohledem na výše uvedené tak obviněný závěrem podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil a přikázal tomuto soudu, aby danou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného J. B. zaslal své stanovisko ze dne 27. 8. 2021, sp. zn. 1 NZO 731/2021-12, státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), dle kterého je část dovolání, v jejímž rámci je obviněným rozporováno spáchání trestného činu v rozsahu určeném soudy, postaveno na námitkách, které pod dovolací důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, či jiný dovolací důvod, nelze podřadit. Opravný prostředek obviněného je totiž v tomto ohledu vystavěn výlučně na dovolatelově nesouhlasu s rozsahem dokazování a se způsobem hodnocení provedených důkazů soudy, potažmo na zpochybnění jimi učiněných skutkových zjištění. V dané věci přitom dle státního zástupce nelze shledat porušení práva obviněného na spravedlivý proces, jelikož dokazování v aktuálně posuzované trestní věci je na místě označit za komplexní a bezvadné, což se týká nejen jeho rozsahu a vypořádání důkazních návrhů obviněného, ale taktéž problematiky navazujícího formování skutkových zjištění.
10. Dle státního zástupce lze pod obviněným zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit pouze námitky, dle kterých v daném případě nebyl naplněn znak úmyslu získat pro sebe značný prospěch, jakož i to, že nešlo o jeden trvající trestný čin sestávající z více částí tvořících jeden skutek, nýbrž o pokračující trestný čin sestávající z více dílčích útoků. Dle státního zástupce ovšem tyto námitky nejsou opodstatněné.
11. Státní zástupce k tomuto uvádí, že ze skutkových zjištění obecných soudů se podává, že dovolatel po dobu téměř dvou let vyráběl pervitin, který posléze poskytoval zpravidla za úplatu dalším osobám, a to nejméně v množství 1.800 g, za které utržil přinejmenším částku převyšující 1,5 milionu Kč. Kvalifikační znak vymezený v §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pak předpokládá, že pachatel se takového jednání dopustí v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch ve výši nejméně 1.000.000 Kč. Dle státního zástupce je nicméně nutno zdůraznit, že k dokonání předmětného trestného činu není potřeba skutečného dosažení značného prospěchu, ale naopak plně postačí, pokud pachatel jedná v úmyslu tohoto dosáhnout. V návaznosti na právě uvedené státní zástupce ve shodě s odvolacím soudem akcentuje především dlouhodobost, soustavnost a rozsah trestné činnosti, která se stala stěžejním zdrojem živobytí obviněného a v jejímž rámci byl schopen dosahovat dlouhodobého finančního zisku, kterým financoval svůj nákladný životní styl. Ačkoli se tedy obviněným dosažený čistý zisk orgánům činným v trestním řízení objasnit nepodařilo, s ohledem na zjištěné skutečnosti nemohou vznikat žádné pochybnosti o úmyslu dovolatele získat pro sebe značný prospěch ve smyslu předpokládaném ustanovením §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. V tomto ohledu proto nižšími soudy přisouzené právní kvalifikaci dotčeného jednání obviněného nelze dle státního zástupce ničeho vytknout.
12. K námitce stran posouzení jednání obviněného jakožto trestného činu trvajícího pak státní zástupce uvádí, že trestný čin podle §283 tr. zákoníku může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího, což doplňuje výčtem spisových značek relevantních rozhodnutí Nejvyššího soudu. U těchto rozhodnutí státní zástupce poukazuje na závěr, že pro určení hmotněprávní povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu, či nikoli.
13. V návaznosti na tato východiska státní zástupce poukazuje na skutečnost, že jednání obviněného v daném případě sestávalo z řady navazujících aktů spočívajících v distribuci, resp. ve výrobě a následné distribuci pervitinu, kterých se obviněný dopouštěl v rámci zhruba vymezeného časového úseku. Tyto akty, které však jednotlivě nelze specifikovat přesnými časovými údaji stran výroby a distribuce konkrétním klientům, byly propojeny jednotným záměrem soustavně vyrábět a prodávat drogy za účelem dosažení zisku, přičemž u zjištěného jednání nelze vysledovat ani žádné dělící momenty, které by měly mít za následek jeho posouzení jako více samostatných skutků či více útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
14. Státní zástupce tedy závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. B. v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
15. Vyjádření státního zástupce k dovolání podanému obviněným bylo následně soudem prvního stupně zasláno obhájci obviněného k jeho případné replice, která však do okamžiku zahájení neveřejného zasedání o podaném dovolání nebyla tomuto soudu nikterak předložena.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda dovolání obviněného bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, zda bylo podáno ve dvouměsíční zákonné lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti upravené v §265f tr. řádu.
17. Po jeho prostudování Nejvyšší soud shledal, že obviněný všechna výše uvedená ustanovení trestního řádu respektoval, pročež předmětné dovolání vyhodnotil jako přípustné a vyhovující relevantním ustanovením trestního řádu, tzn. že nebyly shledány žádné skutečnosti bránící jeho věcnému projednání.
IV.
Důvodnost dovolání
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. řádu, musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze obviněným uplatněný dovolací důvod považovat za některý z důvodů taxativně uvedených v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
19. V souvislosti s obviněným uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán tehdy, jestliže dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Skutečnosti, které lze podřadit pod uvedený dovolací důvod, jsou již zcela jednoznačně uvedeny v judikatuře Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 11 Tdo 661/2017, ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 5 Tdo 104/2017, ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1258/2016) a Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
20. Dovolací soud na základě tohoto dovolacího důvodu zásadně nepřezkoumává a nehodnotí správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, tedy neprověřuje úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. řádu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Situace, na něž dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je třeba odlišovat od případů, kdy je napadené rozhodnutí založeno na nesprávných skutkových zjištěních. Jak bylo deklarováno mimo jiné i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 11 Tdo 74/2019, dovolací soud je vždy povinen vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je i vyjádřen zejména ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, přičemž jeho povinností je zjistit, zda nižšími soudy provedené právní posouzení skutku je s ohledem na zjištěný skutkový stav v souladu se způsobem jednání, který je vyjádřen v příslušné skutkové podstatě trestného činu.
21. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak zákon vyžaduje, aby podstatu výhrad a obsah jím uplatněných dovolacích námitek tvořilo tvrzení, že nižšími soudy zjištěný skutkový stav věci, jež je popsán v jejich rozhodnutí, není takovým trestným činem, za který jej soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění všech zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu, jež byl obviněnému přisouzen. S poukazem na tento dovolací důvod tak obviněný namítá, že dotčený skutek buď vykazuje znaky jiného trestného činu, anebo není vůbec žádným trestným činem. K této problematice srov. též usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006, jakož i rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 36/2004 Sb. rozh. tr.
22. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněného, včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
23. Nejvyšší soud tedy v duchu výše citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu zkoumal, zda dovolání obviněného splňuje kritéria jí uplatněného dovolacího důvodu či jiného důvodu dovolání. Po prostudování obsahu dovolání a připojeného spisového materiálu přitom dospěl k závěru, že obviněným J. B. uplatněné dovolací námitky sice zčásti uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají, nicméně jsou zcela zjevně neopodstatněné.
24. Obviněný prostřednictvím části námitek vznesených v rámci jím podaného mimořádného opravného prostředku opětovně usiluje o zpochybnění klíčových skutkových závěrů učiněných nižšími soudy, přičemž za tímto účelem namítá nedostatky v průběhu dokazování a hodnocení jednotlivých důkazů, když brojí zejména proti způsobu, kterým nalézací soud hodnotil výpověď spoluobviněné M. K. a svědků M. O. a L. B., stejně jako blíže nespecifikované skupiny dalších svědků, z nichž byla část předestřením výpovědi M. K. v rámci podání vysvětlení v přípravném řízení dle jeho mínění ovlivněna. Obviněný dále namítá, že odvolací soud pochybil, když odmítl jeho návrhy na provedení důkazu výslechem nové svědkyně I. V. a opětovným výslechem svědka L. B., kteréžto měly prokázat nevěrohodnost osoby spoluobviněné M. K. Takovéto námitky skutkové povahy jsou však v dovolacím řízení před Nejvyšším soudem zcela irelevantní. V této souvislosti Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem, který není určen k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování se totiž nachází v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popř. korigovat toliko soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. řádu). Do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně je pak Nejvyšší soud oprávněn zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje reálně existující extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými. O takovou situaci se však v nyní posuzované věci zcela zjevně nejedná.
25. Za případ extrémního nesouladu totiž nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy nižších soudů, splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. řádu, ústí do skutkových a na ně navazujících právních závěrů, které jsou odlišné od pohledu obviněného, přičemž z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčící se zásadám formální logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Z obsahu předloženého spisového materiálu je přitom zcela zřejmé, že oba soudy nižších stupňů tomuto zákonnému požadavku dostály, když v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnily, z jakých důkazů vycházely, jakým způsobem jednotlivé důkazy hodnotily a proč obviněného uznaly vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) a písm. c) tr. zákoníku. Obviněný J. B. přitom fakticky nenamítá, že ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů nelze dovodit závěry stran spáchání tohoto trestného činu jeho osobou v přisuzovaném rozsahu, nýbrž primárně napadá hodnocení provedených důkazů a domáhá se změny nižšími soudy učiněných skutkových zjištění ve svůj prospěch. Za tímto účelem obviněný předkládá řadu námitek, jež jsou identické s námitkami, které uplatnil již před soudy nižších stupňů a které byly těmito soudy plně a řádně vypořádány. Obviněný mimo jiné poukazuje na postavení spoluobviněné M. K. a namítá, že tato byla motivována tím, aby sama nebyla ohrožena trestním postihem, přičemž poukazuje rovněž na neformální kontakty této spoluobviněné s policií, které považuje za nestandardní. Obviněný dále předestírá zcela obecnou a nekonkrétní možnost ovlivnění blíže neurčené skupiny dalších svědků a neztotožňuje se se závěry nižších soudů, které po změně výpovědí části svědků, a to včetně svědků M. O. a L. B., učinily závěr o tom, že tato změna byla účelová a vycházely z jejich dřívějších výpovědí. Dle zjištění soudů to byl přitom právě obviněný J. B., kdo se prostřednictvím písemné korespondence pokusil ovlivnit některé svědky. Pravá podstata těchto námitek obviněného tedy směřuje do hodnocení provedených důkazů, jakož i z něj učiněných skutkových zjištění, aniž by tyto nasvědčovaly extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními a skutkovým stavem. Takovéto námitky však nemohly, s ohledem na jejich nepodřaditelnost nejen pod obviněným uplatněný, ale ani pod žádný jiný dovolací důvod taxativně upravený v ustanovení §265b odst. 1 tr. řádu, založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu.
26. V kontextu námitek obviněného J. B., jimiž tento brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, tak Nejvyšší soud konstatuje, že Krajský soud v Plzni, mimo pochybení spočívajícího v provedení důkazu procesně nepoužitelnou svědeckou výpovědí J. S., kteréžto bylo v dané věci zhojeno Vrchním soudem v Praze v rámci odvolacího řízení, v předmětné věci postupoval v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. řádu, tedy zjistil skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jeho rozhodnutí. Provedené důkazy poté vyhodnotil podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech zjištěných okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutkový stav, tak jak je popsán po zásahu odvolacího soudu ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně a jak vyplývá i z dalších skutečností popsaných především v bodech 3. a 25. odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, je přitom plně v souladu s provedenými důkazy (především s výpovědí spoluobviněné K. a četnými vyjádřeními dalších svědků, jenž od obviněného odebírali pervitin, ale rovněž s protokoly o odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, protokoly o domovních prohlídkách, fotografickou dokumentací a odbornými vyjádřeními z oboru kriminalistika, odvětví chemie a daktyloskopie), aniž by vyvstávaly jakékoli, natož důvodné, pochybnosti o jeho správnosti. Odvolací soud následně, především v bodech 14. a 15. odůvodnění svého rozhodnutí, opětovně podrobně, přesvědčivě a logicky odůvodnil, z jakých důvodů ani on neuvěřil obviněným prezentované obhajobě, dle které bylo odsouzení dovolatele důsledkem údajného nezákonného postupu orgánů činných v trestním řízení, jenž je postaveno na nekalých praktikách policisty T. P. a nepravdivých výpovědích spoluobviněné M. K. a dalších svědků.
27. V souvislosti s opakovaně uplatněnými procesními námitkami obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat mimo jiné na názor obsažený v usnesení Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle kterého právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je zajišťováno „pouze“ právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Nejvyšší soud však v dané věci neshledal žádný důvod k zásahu do skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, a to při plném respektování práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu relevantní judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, který však v nyní posuzovaném případě rozhodně nebyl nikterak narušen (k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1453/2014).
28. Nejvyšší soud v posuzované věci neshledal ani existenci dovolatelem tvrzených podmínek vymezených v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2014, sp. zn. III. ÚS 177/04 (konkrétně případ tzv. opomenutého důkazu), při jejichž splnění vede nesprávná realizace důkazního řízení k porušení základních práv a svobod ve smyslu práva obviněného na spravedlivý proces, neboť v daném případě nebylo vyhověno návrhu obviněného J. B. na doplnění dokazování v odvolacím řízení výslechem svědků L. B. a I. V. O těchto návrzích totiž rozhodl soud druhého stupně tak, že je jako nadbytečné zamítl, načež toto své rozhodnutí řádně odůvodnil (viz body 10. a 11. odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze). Odvolací soud tedy logickým a přesvědčivým způsobem vysvětlil, z jakých důvodů považoval předmětný návrh obhajoby za nadbytečný, a to za situace, kdy byl svědek L. B. v dosavadním řízení vyslýchán opakovaně a o pravdivosti jeho výpovědi nevyvstaly žádné pochybnosti. Část nově navrhované výpovědi svědka L. B. se nadto neměla vztahovat k jednání obviněného, ale stejně jako nově navrhovaná výpověď svědkyně I. V. měla zpochybnit pravdivost výpovědi spoluobviněné M. K. Tvrzení obhajoby o účelovosti výpovědi M. K. měl ovšem odvolací soud za přesvědčivě vyvrácené na základě většího počtu důkazů (především na základě výpovědi spoluobviněné M. K. a výpovědí jednotlivých osob, kterým obviněný pervitin distribuoval, a také záznamu telefonních hovorů mezi spoluobviněnou M. K. a svědkem T. P.). Vrchní soud se tedy návrhy obviněného zabýval a s přiléhavým odůvodněním je zamítl, jelikož dle jeho závěrů bylo shromážděno dostatečné množství důkazů v takové kvalitě, aby na jejich základě mohl být ustálen skutkový děj, o němž nejsou důvodné pochybnosti, s čímž se Nejvyšší soud v plné míře ztotožňuje.
29. Za relevantní ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat námitku obviněného J. B., jíž je namítána nesprávnost právního posouzení kvalifikačního znaku ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku s tím, že jeho naplnění nebylo dovozeno z čistého finančního prospěchu obviněného. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka obviněného je neopodstatněná.
30. Trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo neoprávněně vyrobí, doveze, vyveze, proveze, nabídne, zprostředkuje, prodá nebo jinak jinému opatří nebo pro jiného přechovává omamnou nebo psychotropní látku, přípravek obsahující omamnou nebo psychotropní látku, prekursor nebo jed. Podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku pak bude potrestán ten, kdo spáchá čin uvedený v odst. 1 v úmyslu získat pro sebe nebo pro jiného značný prospěch. Značným prospěchem, k němuž se vztahuje okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, se zde rozumí prospěch vyjádřitelný v penězích dosahující výše nejméně 1.000.000 Kč (viz §138 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §138 odst. 1 tr. zákoníku).
31. Pokud jde o kvalifikační znak podle §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, pak si oba soudy nižších stupňů byly vědomy judikatury Nejvyššího soudu, jíž bylo opakovaně stanoveno, že znak „značný prospěch“ spočívá ve skutečném profitu získaném obviněným pro sebe nebo pro jiného, pročež je nutno odečíst od celkové částky utržené trestnou činností případné náklady, které byly vynaloženy v souvislosti s předmětnou trestnou činností, případně jiné relevantní položky. V tomto směru Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. 7 Tdo 207/2005, uveřejněné pod č. 42/2005 Sb. rozh. tr., které lze vztáhnout i na nyní posuzovanou trestní věc, z nichž se podává, že: „ Jestliže je trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák. [s účinností od 1. 1. 2010 podle §283 odst. 1 tr. zákoníku] , spáchán distribucí drog a spočívající v jejich nákupu a prodeji, je třeba při posuzování otázky, zda pachatel získal činem značný prospěch, od částky, za kterou drogy prodal, odečíst částku, za kterou je nakoupil “. Náklady se tedy rozumí toliko náklady nezbytné pro samotné opatření drogy, když ne všechny výdaje na straně pachatele drogové trestné činnosti mají tu povahu, aby byly při řešení míry jeho prospěchu jako náklady zohledněny. V tomto směru lze analogicky poukázat na východiska vyplývající z usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 1 To 89/2014, podle nichž „ pokud by docházelo k nekritickému zohledňování pachatelem eventuálně uváděných nákladů ve spojení s trestnou činností, mohlo by docházet k situacím, jež by byly v zásadě v rozporu s logikou věci, proto je možno mezi objektivně zohlednitelné náklady započíst v podstatě pouze ty položky, které jsou nezbytné pro opatření rostlin, jejich vypěstování či sklizeň, eventuálně zpracování, tedy náklady, které byly při výrobě drogy spotřebovány či užity při tomto procesu jejich výroby. Mezi takové náklady přitom nepatří pořízení nemovitostí, byť za účelem vybudování pěstíren, či stravné osoby na trestné činnosti se podílející, případně jiných osob, jejich odměna, telekomunikační náklady, náklady na PHM v souvislosti s různými jízdami apod. “ (k tomu rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 3 Tdo 496/2008).
32. Současně je nutno zdůraznit, že k dokonání trestného činu podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku není třeba skutečného dosažení značného prospěchu, ať již pachatelem nebo někým jiným, když naopak plně postačí, jedná-li pachatel v úmyslu takovéhoto prospěchu dosáhnout. Co do zavinění se ve vztahu k tomuto následku vyžaduje úmysl [§17 písm. a) ve spojení s §15 tr. zákoníku]. K tomu viz Draštík, A.; Fremr, R.; Durdík, T.; Růžička, M.; Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, s. 2316.
33. Obviněný nižším soudům konkrétně vytýká, že nevzaly v potaz skutečnost, že na pořízení zboží musely být vynaloženy nikoli nepatrné částky, které sice v řízení zjištěny nebyly, nicméně by výši prospěchu obviněného jistě ponížily pod částku 1.000.000 Kč. Obviněný tedy svou námitku koncipoval velice obecně, a ačkoli nikterak netvrdí konkrétní výši svých nákladů na výrobu drogy, nižším soudům vyčítá v tomto ohledu nedostatečnost jejich zjištění. Je ovšem zcela zřejmé, že osoby páchající trestnou spočívající v kontinuální výrobě, přechovávání a distribuci drog, zpravidla nevedou evidenci vynaložených nákladů k pořízení drog, resp. vstupních položek nezbytných k jejich výrobě, ale spíše naopak dochází k eliminaci veškerých stop, které by měly prokazovat tuto jejich kriminální činnost. Jsou to tak zpravidla především obvinění, kteří mají náležitou povědomost o nákladech, které jim vznikly při těchto nelegálních obchodech, pročež nelze objektivně očekávat v situaci, kdy obviněný neuvádí žádné konkrétní údaje, že by je soud mohl nějakým způsobem zjistit. Za této situace tedy soudy na základě zjištěných okolností posuzované věci, z absence legálních příjmů obviněného, z minimální celkové výše zjištěných tržeb přesahující hranici značného prospěchu, z objemu drogy distribuované pravidelně vícero odběratelům, jakož i z délky doby páchání dané trestné činnosti správně dospěly k závěru o naplnění tohoto kvalifikačního znaku ze strany obviněného, když navíc k jeho naplnění postačuje již jednání vedené úmyslem získat takovýto prospěch, aniž pachatel z trestné činnosti takto kvantifikovaného prospěchu fakticky dosáhl.
34. Nejvyšší soud k tomuto dodává, že o úmyslu obviněného získat v daném případě minimálně značný prospěch z prodeje pervitinu v daném případě svědčí již samotná skutková zjištění stran nejmenšího zjištěného množství obviněným vyrobené drogy, které bylo předmětem jednotlivých uskutečněných obchodů, doba páchání předmětné trestné činnosti zahrnující přesně nezjištěné období od roku 2018 do 30. 10. 2019, jakož i skutečnost, že obviněný získal prodejem pervitinu celkovou částku nejméně 1.545.500 Kč, přičemž v řadě dalších prodejů se nepodařilo množství jím prodaného pervitinu ani získanou částku určit. Byť tedy nebyly zjištěny konkrétní náklady na pořízení prekurzorů a chemikálií nezbytných pro výrobu pervitinu, dlouhodobost a rozsah obviněným realizovaných nelegálních prodejů jednoznačně ukazují na dlouhodobě dosahovaný vysoký prospěch obviněného, jenž neměl jiný pravidelný a legální příjem, pročež zamýšlený prospěch nepochybně převýšil, popřípadě měl převýšit, zákonem stanovenou hranici 1.000.000 Kč. V daném případě tedy nevznikají žádné pochybnosti o naplnění zákonného znaku „značného prospěchu“ ve smyslu ustanovení §283 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tohoto stavu tak Nejvyšší soud shledal tuto dovolací námitku obviněného jako zjevně neopodstatněnou. Na uvedeném ničeho nemění ani obviněným namítaná skutečnost, že prostředky k výrobě pervitinu byly v době domovní prohlídky sklizeny a zabaleny, v důsledku čehož tedy nelze usuzovat na to, že ve výrobě mělo být pokračováno. Dle skutkových zjištění nalézacího soudu totiž měla jak výroba, tak přechovávání a distribuce pervitinu naopak probíhat až do samotného zadržení obviněného, když jím páchaná trestná činnost byla ukončena až zásahem policie, nikoli dobrovolným rozhodnutím jeho osoby, přičemž za situace, kdy obviněný disponoval veškerými pomůckami a chemikáliemi potřebnými k další výrobě pervitinu, jakož i pervitinem samotným, je lhostejno, jakým způsobem předmětné prostředky nezbytné k výrobě pervitinu skladoval v období mezi jednotlivými vary.
35. Uplatněnému dovolacímu důvodu pak odpovídá i námitka obviněného opírající se o tvrzení, že skutkový stav tak, jak byl ve vztahu k jeho osobě zjištěn a následně popsán ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího, resp. odvolacího soudu, nelze posuzovat jako trestný čin spáchaný jedním neděleným útokem, nýbrž jako pokračující trestný čin ve smyslu §116 tr. zákoníku, spáchaný vícero dílčími útoky, či dokonce jako vícero samostatných trestných činů.
36. Podle §116 tr. zákoníku se pokračováním v trestném činu rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují, byť i v souhrnu, skutkovou podstatu stejného trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a souvislostí v předmětu útoku.
37. Co se rozumí skutkem, není v obecné rovině zákonem nikterak definováno, nicméně jeho vymezení je záležitostí ustálené právní teorie a soudní praxe. Podstatou skutku, o němž má soud rozhodnout, je právně relevantní jednání obviněného (konání nebo opomenutí), z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské zájmy chráněné trestním zákonem. Podstatu skutku tedy tvoří jednak jednání trestně odpovědného pachatele a jednak následek, který jím byl způsoben. Součástí skutku nemůže být jakékoli jednání osoby, ale pouze takové, které je relevantní z hlediska trestního práva hmotného, a je proto obsaženo ve znacích skutkové podstaty některého trestného činu. Obdobně i následek musí být významný ze stejného hlediska. Momentem, jenž dělí počínání pachatele na různé skutky, je právě trestněprávně relevantní následek, který obviněný způsobil nebo chtěl způsobit. Pro vztah mezi jednáním a následkem musí platit, že jednání je pro daný následek kauzální, tj. bez něj by k následku nemohlo dojít tím způsobem, jak k němu došlo (srov. zejména rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněná pod č. 8/1985 a č. 5/1988 Sb. rozh. tr.). Všechny projevy vůle pachatele navenek, které vedly k takovému trestněprávně relevantnímu následku, pak tvoří jeden skutek. O jeden skutek z hlediska hmotného práva se jedná i v případě, došlo-li ke vzniku více následků významných pro trestní právo hmotné, jestliže každý z těchto následků byl způsoben alespoň zčásti týmž (jedním) jednáním, rovněž významným z hlediska trestního práva hmotného.
38. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 tr. zákoníku přitom může mít podle okolností případu povahu trestného činu trvajícího i pokračujícího. Pro určení povahy konkrétního skutku je podstatné to, zda jednotlivé útoky (kterými jsou v dané věci jednotlivé přesně nezjištěné případy výroby drogy a na ně navazující distribuční akty) lze v rámci uvedeného celku samostatně vymezit, resp. rozdělit na samostatné skutky nebo na jednotlivé dílčí útoky pokračujícího trestného činu. V případě, že takto učinit nelze, je nutno takové jednání posuzovat v hmotněprávním smyslu jako jeden skutek, a to tehdy, pokud časově neurčené jednání pachatele bylo kontinuální a jednotlivé akty mající alternativní znaky objektivní stránky skutkové podstaty ve smyslu §283 odst. 1 tr. zákoníku byly spolu kauzálně propojeny (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008).
39. Danou problematikou, tedy zda určité jednání je pokračováním v trestném činu podle ustanovení §116 tr. zákoníku, či zda se o pokračování trestného činu nejedná, přičemž všechna popsaná jednání tvoří jeden skutek, se přitom ve vztahu k drogové trestné činnosti opakovaně zabýval v rámci své judikaturní činnosti Nejvyšší soud, a to kupř. v usneseních ze dne 10. 1. 2007, sp. zn. 7 Tdo 1480/2006, ze dne 27. 3. 2009, sp. zn. 11 Tdo 1440/2008, ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 5 Tdo 801/2012, ze dne 19. 9. 2012, sp. zn. 6 Tdo 894/2012, ze dne 3. 2. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1132/2015, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 11 Tdo 19/2015, a ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 11 Tdo 125/2017. Právě ve dvou posledně uvedených usneseních Nejvyššího soudu je výslovně zdůrazněno, že případy, kdy pachatel distribuuje nebo vyrábí a distribuuje omamné a psychotropní látky v určitém období, jež je specifikováno časovým rozpětím, určitému okruhu odběratelů, kteří si podle své potřeby takto drogu opakovaně obstarávají, je třeba považovat za jediný skutek, nikoliv za pokračování v trestném činu ve smyslu §116 tr. zákoníku.
40. S odkazem na výše uvedené je na místě konstatovat, že o takový, citovanou judikaturou předpokládaný případ se jednalo i v nyní posuzované věci. Podle skutkových zjištění nižších soudů měl obviněný v přesně nezjištěném počtu případů od roku 2018 až do svého zadržení dne 30. 10. 2019 vyrobit nejméně 1.844,43 g pervitinu. Takto vyrobený pervitin pak dlouhodobě přechovával a pravidelně po částech v přesně nezjištěném počtu případů distribuoval třetím osobám. Ačkoli nebylo možno z hlediska datace určit přesný počet prodejů, jejich soustavnost a četnost, vyplývající především z výpovědí svědků a spoluobviněné M. K., se do skutkové věty promítla nejen v samotném množství distribuované drogy, ale též podřazením pravidelných distribucí jednotlivým odběratelům pod delší časové úseky, z nichž se většina pohybovala svou délkou v řádech měsíců a část z nich přesáhla i půl roku. Za daného stavu je tak třeba přisvědčit závěrům soudů nižších stupňů, že jednání obviněného zahrnující jednak opakovanou a průběžnou výrobu pervitinu a jednak jeho distribuci dalším osobám, se časově prolíná, překrývá se a nerozpadá se do časově izolovaných úseků, které by byly propojeny jednotným záměrem a dalšími okolnostmi předpokládanými v §116 tr. zákoníku. Ve shodě s posouzením učiněným odvolacím soudem tak nelze než dospět k závěru, že se v daném případě jedná o jednání, které bylo namístě posoudit jako jediný nedílný skutek, kterým se obviněný dopustil spáchání trvajícího trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 3 písm. b), písm. c) tr. zákoníku.
41. Ve světle shora uvedené judikatury se tedy nejednalo o pokračující trestný čin sestávající z více dílčích útoků vymezených formou jednání ve smyslu ustanovení §283 odst. 1 tr. zákoníku, ale o jedno souvislé jednání, které trvalo určitou dobu a v hmotněprávní i procesněprávní rovině představovalo jeden skutek. V hmotněprávním smyslu je totiž popsané jednání nutno posuzovat jako jeden skutek proto, že jednání obviněného bylo kontinuální a jednotlivé akty byly spolu kauzálně, jakož i časově propojeny a směřovaly k totožnému následku, přičemž byly zahrnuty zaviněním obviněného. Podle nauky o jednotě skutku i dosavadní soudní praxe je za jeden skutek třeba považovat všechny ty projevy vůle pachatele učiněné navenek, které jsou příčinou následku významného z hlediska trestního práva, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). V daném případě přitom jednotlivé akty, kterých se měl obviněný J. B. dopouštět v rámci téhož časového úseku, byly propojeny jednotným záměrem soustavně zajišťovat výrobu drogy, s touto nakládat za účelem její další distribuce, a poté ji v žalovaném období za úplatu poskytovat dalším osobám, přičemž na straně obviněného nelze ve vztahu k těmto navazujícím aktům jeho jednání vysledovat žádné dělící momenty, které by měly mít za následek kvalifikaci popsaného jednání jako vícero samostatných skutků či vícero útoků pokračujícího trestného činu ve smyslu §116 tr. zákoníku. Za tohoto stavu tak byl zcela správný postup nalézacího soudu, pokud do celkového skutkového děje (na podkladě řádně provedených skutkových zjištění) zahrnul též předání pervitinu ze strany obviněného osobě M. K., ke kterému došlo v inkriminovaném období, tj. v celkově vymezené době páchání daného trvajícího trestného činu, jak ostatně konstatoval již odvolací soud v bodě 12. odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku.
V.
Závěr
42. S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze nedošlo k porušení zákona ve smyslu obviněným uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jelikož bylo dovolání obviněného J. B. ze shora rozvedených důvodů dovolacím soudem shledáno zjevně neopodstatněným, postupoval Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu a jím podané dovolání odmítl. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není, s výjimkou obnovy řízení, opravný prostředek přípustný (viz §265n tr. řádu).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu