ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.676.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 676/2021-3163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2021 o dovolání obviněné T. N. Q. L. , narozené XY v XY, Vietnamská socialistická republika, státní občanky téhož státu, trvale bytem v České republice XY, t. č. stíhané jako uprchlé podle §302 a násl. tr. řádu, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2020, č. j. 11 To 73/2019-3004, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 7/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné T. N. Q. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 27. 8. 2019, č. j. 3 T 7/2014-2947, byla obviněná uznána vinnou zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a) odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle §23 zákoníku [k tomu Nejvyšší soud dodává, že jde v pořadí již o čtvrtý rozsudek soudu prvního stupně vydaný v trestní věci obviněné, kdy předchozí rozsudky soudu prvního stupně – jimiž byla obviněná vždy zproštěna podle §226 písm. a) tr. řádu – odvolací soud opakovaně zrušil a vrátil tomuto k dalšímu projednání a rozhodnutí]. Uvedeného trestného činu se obviněná podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustila následovně:
1.
společně s odsouzeným H. T., nar. XY, v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb. ve znění pozdějších změn a novel, od přesně neustanovené doby nejméně do 18. 5. 2013 v bytě č. 43 v XY v ulici XY přechovávala v igelitovém pytli 935,13 g krystalické substance metamfetaminu ve formě jeho soli hydrochloridu v koncentraci 80,3 %, což vzhledem k množství 935,1 g představuje 750,91 g base metamfetaminu, když metamfetamin je jako psychotropní látka zařazená do Seznamu II, podle Úmluvy o psychotropních látkách, citovaná v příloze č. 5 nařízení vlády č. 463/2013 Sb. ve znění pozdějších změn a novel, přičemž věděla, že zacházení s takovou látkou je nezákonné,
2.
společně s odsouzenými T. H., nar. XY, T. C. P., nar. XY, P. D. C., nar. XY a N. D. Ch., nar. XY se v rozporu s ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 167/1998 Sb. v období od 6. 5. 2013 do 17. 5. 2013 do 12:33 hodin v územním obvodu Prahy 4 a na dalších místech podílela na transakci s celkem 52.374 ks tablet farmaceutického preparátu CIRRUS o celkové váze 20.006,7 g netto, které obsahovaly nejméně 6.300 g hydrochloridu pseudoefedrinia, přičemž věděla, o jakou látku se jedná a že zacházení s takovou látkou je nezákonné, když konkrétně:
od 6. 5. 2013 byl ods. T. C. P. z čísla XY v telefonickém kontaktu s obžalovanou L. T. N. Q., potažmo s jejím manželem, ods. T. H., kteří užívali telefonní čísla XY a XY, s nimiž domlouval transakci, která se týkala do té doby nezjištěné komodity, přičemž danou látku měl dodat ods. P. D. C., uživatel telefonního čísla XY, kterého ods. T. C. P. průběžně vyrozumíval o probíhajících jednáních; následně dne 17. 5. 2013 po předchozím vyjasňování jejích podmínek prostřednictvím telefonické komunikace, když se v 11:00 hodin ods. T. C. P. v XY v XY setkal s ods. N. D. C., který nesl krabici a uložil ji do vozidla Renault Mégane reg. zn.: XY, následně nastoupil ods. N. D. Ch. na místo řidiče vozidla Renault Mégane reg. zn.: XY a ods. T. C. P. na místo řidiče vozidla Škoda Superb reg. zn.: XY a společně z místa odjeli do ulice XY v XY, která navazuje na ulici XY v XY, kde se zdržovali ods. T. H. a obžalovaná L. T. N. Q., mezitím v 11:08 hodin ods. T. C. P. napsal SMS zprávu obžalované L. T. N. Q., že za 3 minuty dorazí, načež v 11:21 hodin ods. T. C. P. zaparkoval vozidlo Škoda Superb reg. zn.: XY před domem na adrese XY a pěšky přešel k zadnímu vchodu domu na adrese XY v XY a ods. N. D. Ch. odbočil vlevo a zajel s vozidlem Renault Mégane reg. zn.: XY do slepé ulice za domem XY, kde zaparkoval v zadní části ulice, v 11:23 hodin se ods. T. C. P. setkal u zadního vchodu do domu XY s ods. T. H., načež se k nim posléze připojil i ods. N. D. Ch. a společně odešli do domu XY, poté ods. N. D. Ch. a ods. T. C. P. opustili uvedený objekt a nastoupili do vozidla Škoda Superb reg. zn.: XY, do něhož k nim nasedl i ods. P. D. C., který do té doby nebyl sledováním zachycen, a všichni společně z místa odjeli, v 11:30 ods. T. H. společně s obžalovanou L. T. N. Q. vyšli ze zadního vchodu domu na adrese XY v XY, prošli společně okolo vozidla Renault Mégane reg. zn.: XY, jehož vnitřní prostor ods. T. H. pohledem zkontroloval, společně s obžalovanou nasedli do vozidla Volkswagen Passat a odjeli, aby se ve 12:20 hodin do svého bydliště, kam vešli předním vchodem, společně vrátili, ve 12:31 hodin vyšel ods. T. H. zadním vchodem domu XY ke dveřím řidiče vozidla Renault Mégane reg. zn.: XY, které si odemkl, otevřel dveře řidiče a nahlédl do vozidla, poté dveře zavřel, přešel k zavazadlovému prostoru vozidla, který otevřel a prohlížel jeho obsah, následně zavazadlový prostor zavřel a přešel ke dveřím spolujezdce, které otevřel a z místa spolujezdce vyndal papírovou krabici s celkem 52.374 ks tablet farmaceutického preparátu CIRRUS o celkové váze 20.006,7 g, obsahující nejméně 6.300 g hydrochloridu pseudoefedrinia, načež došlo k zadržení ods. T. H., přičemž pseudoefedrin je jako prekurzor uveden v kategorii 1 přílohy I Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 273/2007 a v kategorii 4 přílohy Nařízení Rady (ES) č. 111/2005 ve znění pozdějších předpisů, přičemž obžalovaná věděla, že zacházení s takovou látkou je nezákonné.
2. Za uvedený trestný čin soud prvního stupně uložil obviněné podle §283 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) let, pro jehož výkon ji podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou.
3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala následně obviněná odvolání, k němuž Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil, avšak toliko ve výroku o způsobu výkonu trestu odnětí svobody. Za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. řádu – při nezměněném výroku o vině a výroku o trestu odnětí svobody – nově odvolací soud obviněnou podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil pro výkon trestu odnětí svobody do věznice s dozorem.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní obviněná prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Eriky Turzové Baloghové, advokátky, dovolání, ve kterém výslovně uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Úvodem svého dovolání současně konstatuje, že jej podává z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
5. Uvedené obviněná spatřuje v postupu odvolacího soudu, který podle jejího přesvědčení opakovaně nepřípustně (v rozporu s §259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. řádu) zasahoval do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nakonec si prostřednictvím změny senátu vynutil na soudu prvního stupně rozhodnutí odpovídající jeho představě o vině obviněné. Odvolací soud tak jednak zasáhl do nezávislosti a nestrannosti soudců soudu prvního stupně [v rozporu s článkem 82 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)] a obviněnou současně odňal jejímu zákonnému soudci , čímž porušil článek 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Porušení svých ústavně zaručených práv dále obviněná spatřuje v tom, že odvolacím soudem učiněné skutkové závěry neobstojí, neboť nemají oporu ve spisu a odvolací soud v rámci procesu hodnocení důkazů postupoval v rozporu se zásadou presumpce neviny podle článku 40 Listiny a §2 odst. 2 tr. řádu a porušil i §2 odst. 6 tr. řádu, když nevzal v potaz důkazy svědčící v její prospěch. Obviněná dále odvolacímu soudu vytýká nerespektování zásady in dubio pro reo , porušení principu legitimního očekávání a právní jistoty (ve smyslu článku 1 odst. 1 Ústavy) a porušení pravidla obsaženého v §2 odst. 1 tr. řádu. V neposlední řadě obviněná tvrdí, že v důsledku hodnocení důkazů soudy nižších stupňů v rozporu se zákonem tyto nesprávně zjistily skutkový stav věci, což mělo za následek i nesprávné právní posouzení věci a pokyny odvolacího soudu k provedení zřejmě nadbytečných a nerealizovatelných důkazů vedly k porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny. Závěrem této části svého dovolání obviněná odkazuje na závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, z něhož se (stručně řečeno) podává, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávného právního posouzení, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné.
6. Obviněná následně rekapituluje průběh proti ní vedeného trestního stíhání, které probíhá již od roku 2013. V jeho průběhu soud prvního stupně vydal celkem tři zprošťující rozsudky stran její osoby, které byly vždy odvolacím soudem zrušeny a věc obviněné byla soudu prvního stupně vrácena k novému projednání a rozhodnutí (s pokyny k doplnění dokazování). Odvolací soud podle obviněné pokaždé, aniž by sám provedl jakékoliv dokazování, vyslovil své přesvědčení, že provedené důkazy je třeba hodnotit jiným způsobem, než jak učinil soud prvního stupně (obviněná následně podrobně poukazuje na pochybení odvolacího soudu týkající se hodnocení důkazů, ačkoliv tyto sám neprováděl: ztotožnění hlasu obviněné s hlasem na zajištěných zvukových nahrávkách, přiřazení jednoho z telefonních čísel k osobě obviněné a výkladu významu číslovek užitých v zajištěné komunikaci). Soud prvního stupně vždy setrval na svých závěrech, že sporné telefonní číslo nebylo nikdy odposloucháváno, na přístroji, v němž byla uložena daná SIM karta, se nenašly otisky obviněné a ani z jiných důkazů nelze dovodit, že by z daného telefonního čísla komunikovala; podle soudu prvního stupně ani jeden ze stěžejních důkazů – obsah odposlechů či výše uvedený znalecký posudek – přímou účast obviněné na trestné činnosti nedokládá a nezjistil jediný důkaz o tom, že by byla „hlavou“ celého obchodu, jak tvrdila obžaloba. Po kasaci v pořadí třetího zprošťujícího rozsudku a přikázání věci jinému senátu pak soud prvního stupně – podle obviněné při nezměněné důkazní situaci – rozhodl tak, jak je uvedeno výše.
7. Proti poslednímu rozsudku soudu prvního stupně nyní obviněná brojí, když namítá, že důkazní situace se od podání obžaloby nijak nezměnila. Soud prvního stupně však nově zcela přejal hodnocení důkazů učiněné odvolacím soudem v jeho předchozích rozhodnutích. Podle obviněné je otázkou, nakolik mohl soud prvního stupně postupovat v souladu s §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. řádu a podle svého vnitřního přesvědčení hodnotit provedené důkazy a nakolik pouze z donucení vyhověl odvolacímu soudu. V tomto směru obviněná připomíná, že odvolací soud obecně může vyslovit závazný právní názor ohledně provádění důkazů, avšak není oprávněn sám činit závěry odchylné od závěrů obsažených v rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud dále nesmí udělovat závazné pokyny k jakým závěrům má soud prvního stupně dospět při hodnocení důkazů (k tomu obviněná odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14), což je zakotveno v §263 odst. 7 tr. řádu. Uvedené ustanovení trestního řádu tak odvolací soud podle obviněné porušil, když si „neustálým vracením věci soudu prvního stupně vynutil, aby soud prvního stupně důkazy hodnotil tak, jak si to odvolací soud přál.“
8. Jde-li o samotné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, obviněná uvádí celkem tři skupiny námitek.
9. Zaprvé uvádí, že klíčovým důkazem, o který se opírá závěr o její vině, je záznam telekomunikačního provozu telefonního čísla XY, ohledně něhož oba soudy nižších stupňů tvrdí, že jeho uživatelkou byla obviněná. Tento závěr podle obviněné nemá oporu ve spisovém materiálu (a soud prvního stupně navíc třikrát shledal, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by dané číslo užívala obviněná – viz výše). Svědci T. H. a T. C. P. oba vyloučili, že by dané číslo užívala obviněná. První z nich dokonce uvedl, že toto číslo užíval on sám, druhý pak, že ohledně trestné činnosti komunikoval vždy se svědkem T. H. a s obviněnou žádný obchod nesjednával, drogy jí nepředával, ani je od ní nepřebíral. Obviněná navíc sama nebyla odposlouchávána či sledována, ač je označována za organizátorku trestné činnosti, ale ani dané telefonní číslo nebylo odposloucháváno. Oba soudy nižších stupňů ale následně (bez dalšího) dovozují, že ono telefonní číslo užívala právě obviněná, což dovozují ze sekvence zpráv ze dne 17. 5. 2013 v čase 09:09:49 až 09:36:25 hod. Takové odůvodnění podle obviněné postrádá jakoukoliv logiku a je pouze čistou spekulací bez reálného základu v nashromážděných důkazech. Navíc, uvedené nijak nevylučuje, že dané SMS zprávy zaslal obviněný T. H., jak sám uvedl a obviněná se pozastavuje i nad tím, že jestliže svědek P. v několika SMS hovoří o „paní“ či „ženě“, soudy z tohoto dovozují, že jde o obviněnou, ačkoliv současně uvádějí, že celá komunikace byla vedena konspirativně.
10. Zadruhé obviněná poukazuje na hodnotící úvahy odvolacího soudu ohledně jejího zapojení, který zdůrazňuje obsah protokolu o sledování osob a věcí, ačkoliv je v tomto obviněná zmíněna toliko dvakrát (v čase 11:30 a 12:20 hod.). Uvedený protokol obsahuje toliko zmínku o tom, že obviněný T. H. „vizuálně zkontroloval vozidlo Renault Mégane, rz XY“ , nikoliv, že by kontroloval jeho vnitřek, jak tvrdí soud odvolací. Z téhož protokolu navíc plyne, že dané vozidlo bylo zaparkováno u zadního vchodu domu na ulici XY a pokud obviněná spolu s obviněným T. H. opustili tento dům zadním vchodem, museli kolem vozidla projít. Nešli tak k vozidlu záměrně za účelem jeho kontroly. Obviněná je na podkladě uvedeného přesvědčena, že dovozovat její trestní odpovědnost na základě obsahu daného protokolu je naprosto zcestné a nepravdivému tvrzení soudu prvního stupně a odvolacího soudu je následně přizpůsoben také popis skutku ve výroku rozsudku soudu prvního stupně.
11. Zatřetí obviněná odvolacímu soudu vytýká, že tento i přesto, že na zajištěných předmětech nebyly nalezeny otisky jejích prstů, ani stopy její DNA, uzavírá, že daný poznatek její trestní odpovědnost nevylučuje. Jiné důkazy ale podle obviněné schází (když ze shora uvedených ve vztahu k její osobě nic neplyne) a soudy nižších stupňů zůstávají pouze u domněnek a spekulací o tom, zda obviněná viděla či neviděla na balkoně ukrytý sáček s drogou nebo tablety CIRRUS uložené ve sklepě v pytlích na psí krmení, případně zda věděla či nevěděla o jejich existenci. Ani jeden ze soudů navíc neobjasnil, jak dlouho se tyto předměty na balkoně či ve sklepě nacházely, přesto však najisto tvrdí, že o nich obviněná musela vědět. Obdobně obviněná za spekulaci označuje tvrzení soudů nižších stupňů, že v bytě musela vidět věci, na nichž se našly stopy drog, když šlo o věci, které jsou běžně součástí domácnosti. Konečně pokud jde o mobilní telefon a prášek Piracetam, vyhozené z bytu před v pořadí druhou domovní prohlídkou, pak u nich podle obviněné lze těžko dovozovat souvislost s danou trestnou činností (na uvedených předmětech se podle obviněné žádné stopy nenašly). Nelze ani přehlédnout, že v době konání domovní prohlídky nebyla obviněná v bytě sama a nejde tak uzavřít, kdo byl vlastníkem daných věcí, ani kdo je z okna vyhodil.
12. Dále v dovolání obviněná zmiňuje vadný postup policejního orgánu, jenž znemožnil odkrýt totožnost všech osob, které se na trestné činnosti podílely (obviněná především poukazuje na absenci odposlechu telefonního čísla XY a nesledování její osoby, ač jí je přisuzována role organizátora celé trestné činnosti). Soudy pak nemohou podle obviněné suplovat činnost policejního orgánu a státního zastupitelství a uzpůsobovat důkazy, jakož i jejich hodnocení, tak, aby vyhověly obžalobě. Obdobně platí, že jestliže soudy mají pravomoc v případě dvou či více skupin proti sobě stojících důkazů rozhodnout, kterým důkazům uvěří a kterým nikoliv, uvedené neznamená, že soudy budou důkazy vykládat na základě svých domněnek a bez jakékoliv opory v důkazním materiálu či v přímém rozporu s ním. Obviněná je přesvědčena, že soudy nižších stupňů svým popsaným postupem porušily její shora uvedená základní práva a na základě hodnocení důkazů provedeného v rozporu se zákonem nesprávně zjistily skutkový stav věci, což mělo za následek i nesprávné právní posouzení.
13. Nad rámec výše uvedeného obviněná spatřuje porušení svých procesních práv rovněž v postupu odvolacího soudu, který při každém vrácení věci soudu prvního stupně tomuto dal pokyn k provedení dalších důkazů, které však nemohly danou věc nijak objasnit. Jestliže dále odvolací soud opakovaně uváděl, že soud prvního stupně nesplnil jeho pokyny k doplnění dokazování, obviněná s tímto závěrem nesouhlasí a zdůrazňuje navíc nesmyslnost těchto pokynů, když bylo předem zřejmé, že nepřinesou žádné nové a pro věc podstatné informace (k čemuž obviněná poukazuje na jednotlivé důkazy, které byly k pokynu odvolacího soudu doplněny a na jejich výstupy, které podle ní ničeho nepřinesly, popřípadě šlo u posledního pokynu k doplnění znaleckého posudku z oboru kriminalistiky, odvětví fonoskopie, k provedeným hovorům, které však byly SMS zprávami, o nerealizovatelný pokyn). Považoval-li dovolací soud za nutné všechny uvedené důkazy doplnit, mohl takový pokyn dát soudu prvního stupně podle obviněné již při prvním vrácení věci tomuto soudu. Odvolací soud tak způsobil průtahy v řízení, čím porušil ústavní právo obviněné na projednání věci bez zbytečných průtahů.
14. Závěrem obviněná uvádí, že již samotná doba řízení, která díky postupu odvolacího soudu činila sedm let, odpovídá téměř celé délce uloženého trestu, přičemž vzhledem k nejistotě znění konečného rozhodnutí byla pro ni celá situace po psychické stránce velmi náročná a zatěžující (ostatní obvinění již za tuto dobu svůj trest buďto odpykali, anebo byli podmíněně propuštěni, včetně manžela obviněné). Napadená rozhodnutí tak významným způsobem zasáhla i do práva obviněné na rodinný život.
15. Z těchto důvodů proto obviněná navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, jakož i usnesení odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2019, sp. zn. 11 To 4/2019.
16. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten předně uvádí, že ačkoliv obviněná dovolání podává z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který vztahuje k odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, je zřejmé, že usnesení odvolacího soudu chtěla obviněná napadnout skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Dovolací námitky obviněné pak státní zástupce označuje za dílem nové, dílem opakující námitky uplatněné již v předchozím řízení.
17. Opakované námitky obviněné spočívají na tvrzení, že jí žádná účast na trestné činnosti jejího manžela a dalších osob nebyla prokázána, načež obviněná nesouhlasí se způsoben hodnocení důkazů a se skutkovými zjištěními, která soudy nižších stupňů učinily. K této části dovolání státní zástupce odkazuje na příslušné pasáže odůvodnění (posledního) rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu, s nimiž se ztotožňuje a na která pro stručnost odkazuje. Z hlediska podaného dovolání nadto státní zástupce dodává, že dané námitky samy o sobě zjevně nenaplňují žádný z důvodů dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu ani podle jiného písmene citovaného odstavce, přičemž obviněná ve svém dovolání ani nevznesla námitku tzv. extrémního nesouladu (k čemuž odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018, bod 23.).
18. Celkově skutkové námitky obviněné podle státního zástupce směřují k tvrzenému porušení zásady in dubio pro reo (na čemž se zakládá její obhajoba po celou dobu trestního řízení). K tomuto státní zástupce připomíná, že daná zásada „… se aplikuje až na závěr kompletně provedeného hodnocení, nikoliv u jednotlivých důkazů“ (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 3146/18). Přitom se jedná o zásadu procesní a nikoliv hmotněprávní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014, či navazující usnesení ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, anebo ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1572/2016, popřípadě ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018). Z judikatury Ústavního soudu pak navíc k dané zásadě plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní porušení předmětné zásady , tedy takové porušení, které má za následek, že „se výsledek dokazování jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný, neboť skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 888/14). Z další judikatury Ústavního soudu pak podle státního zástupce vyplývá, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud sami nemají zopakovat celé dokazování (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2104, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1337/17).
19. Tuto část svého vyjádření tak státní zástupce uzavírá s tím, že dovolací námitky obviněné neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů.
20. Za nové označuje státní zástupce námitky směřující proti postupu odvolacího soudu v předchozím řízení, konkrétně proti kasaci dřívějších zprošťujících rozsudků soudu prvního stupně a tvrzeným nepřípustným zásahům odvolacího soudu do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. K tomu státní zástupce uvádí, že obviněná tyto neopírá o příslušný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, nicméně tomuto dovolacímu důvodu dle jeho soudu odpovídají.
21. Jde-li o tvrzení obviněné o porušení jejího práva na zákonného soudce , státní zástupce poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 711/01, z něhož se podává, že na účastníkovi soudního řízení lze požadovat, aby námitku porušení ústavní ochrany, plynoucí ze zásady o zákonném soudci, uplatnil včas, tj. bezprostředně poté, co skutečnosti ji odůvodňující se mu staly známy. To však obviněná neučinila, neboť od rozhodnutí odvolacího soudu o změně senátu proti tomuto postupu brojí prvně až v nyní podaném dovolání. Podle státního zástupce tak nastala situace obdobné věci rozhodované citovaným nálezem (státní zástupce poukazuje na obdobný procesní vývoj v daných věcech); daná námitka je proto uplatněna opožděně a navíc směřuje k jinému účelu, než k jakému je určena – za účelem zvrácení učiněného rozhodnutí po vyčkávání, zda snad i nový senát soudu prvního stupně, či soud odvolací, nerozhodnou zprošťujícím rozsudkem.
22. Nedůvodnost dovolání obviněné státní zástupce dále demonstruje na příkladu věci, jíž se Nejvyšší soud zabýval ve svém usnesení ze dne 14. 4. 2020 sp. zn. 8 Tdo 273/2020. I v tomto případě zazněly obdobné námitky obviněného proti změně senátu soudem druhého stupně. Nejvyšší soud v bodech 19. až 22. odůvodnění označeného rozhodnutí shrnul dosavadní judikaturu k tomuto postupu. V bodu 25. svého usnesení pak Nejvyšší soud posuzoval, „zda pro použití ustanovení §262 tr. řádu byly důvody důležité, zřetelné, bezpochybné a jejich existence byla jednoznačně prokázána“ , přičemž shledal, že „nalézací soud ve svém v pořadí druhém zprošťujícím rozsudku nereagoval na pokyn odvolacího soudu a shromážděné důkazy nehodnotil objektivně a ve vzájemných souvislostech. Nevěnoval patřičnou pozornost nesouladu mezi výpověďmi spoluobviněného L. P. a svědka M. Č. (…) Dostatečně nereflektoval ani výsledky znaleckého zkoumání z oboru doprava a výpověď svědka L. H. o účasti dopravních policistů (…) na posuzované trestné činnosti. Stejného pochybení se nalézací soud dopustil i ve svém třetím zprošťujícím rozsudku. Navíc nedoplnil dokazování o pravomocné rozsudky týkající se některých obviněných, jak mu odvolací soud ve svém předchozím rozhodnutí naznačoval. Na svém postoji k provedeným důkazům, který nesvědčil o naprostém souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, nalézací soud setrval i ve svém v pořadí čtvrtém zprošťujícím rozsudku.“ Rovněž v nyní projednávané trestní věci obviněné na straně odvolacího soudu byly dány důležité důvody pro postup podle §262 tr. řádu, které jsou v jeho rozhodnutích podrobně popsány (k tomu státní zástupce poukazuje na body 9. až 28. rozsudku odvolacího soudu ze dne 4. 3. 2019). S těmito závěry odvolacího soudu se přitom státní zástupce ztotožňuje a shledává je souladnými i se závěry výše citovaného rozsudku Nejvyššího soudu.
23. Státní zástupce dále reaguje na námitku obviněné ohledně provádění nadbytečných důkazů z pokynu odvolacího soudu, což prý zavinilo průtahy v trestním řízení obviněné. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013, podle něhož je možno považovat za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, námitku dovolatele, že v rozporu s §39 odst. 3 tr. zákoníku nebyly zohledněny průtahy v jeho trestní věci. Nejvyšší soud zde s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva shledal, že při délce řízení nad 6 let má být obviněným poskytnuta „kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází pro porušení práva na přiměřenou délku řízení“ . Ke kompenzaci nepřiměřené délky trestního řízení uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 3 Tdo 1157/2016, že při existenci formálního pojetí trestného činu je taková kompenzace možná pouze v oblasti trestní sankce (což se podává z judikatury Evropského soudu pro lidská práva, na niž státní zástupce rovněž hojně poukazuje). Nikoliv tedy v oblasti viny (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2019, sp. zn. 5 Tdo 565/2019, bod 33. a násl., či rozsudky ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011, či ze dne 20. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2640/2010). To však podle státního zástupce soud prvního stupně ve věci obviněné plně respektoval, neboť právě vzhledem k délce obviněnou nezaviněných průtahů této zmírnil uložený trest, který by jí jinak byl uložen „nejméně o 2 roky vyšší“ (viz bod 27. rozsudku soudu prvního stupně). Z tohoto důvodu má státní zástupce dovolání obviněné v této části za zjevně neopodstatněné.
24. Závěrem svého vyjádření státní zástupce shrnuje, že konkrétní námitky uvedené obviněnou dílem neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, dílem jsou zjevně neopodstatněné. Z tohoto důvodu navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl.
25. Vyjádření státního zástupce Nejvyšší soud zaslal obhájkyni obviněné k případné replice, již do dne vydání tohoto rozhodnutí neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněné splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
27. Obviněná v podaném dovolání uplatňuje toliko dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ve skutečnosti ale v její dovolací argumentaci lze vysledovat i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, a to ve vazbě na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Je tomu tak proto, neboť zde vyjmenované vady soudního rozhodnutí obviněná vztahuje k rozsudku soudu prvního stupně (právě před tímto soudem totiž probíhalo dokazování, s jehož vývody se obviněná neztotožňuje). Jeho přezkumu se však lze v dovolacím řízení zásadně domoci pouze skrze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.
28. Pokud jde o samotný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu , platí, že je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
29. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
30. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
31. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
IV.
Důvodnost dovolání
32. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadených rozhodnutí, jakož i s průběhem jim předcházejícího trestního řízení, je nucen konstatovat, že dovolací námitky obviněné neodpovídají jí uplatněnému, ale ani žádnému jinému zákonnému dovolacímu důvodu. To proto, neboť jejich podstatou je jednak – jak správně podotýká státní zástupce ve svém vyjádření – nesouhlas obviněné s hodnocením provedených důkazů a dále nesouhlas s postupem odvolacího soudu, který se opakovaně neztotožnil s hodnocením důkazů provedených soudem prvního stupně, což vyústilo až v odnětí věci původnímu senátu soudu prvního stupně a přikázání novému senátu téhož soudu podle §262 tr. řádu.
33. Druhá ze stěžejních námitek obviněné co do její podstaty neodpovídá ani státním zástupcem zmíněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, neboť tento dopadá na případy, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný, anebo nesprávně obsazený soud a dovolatel tak byl odňat svému zákonnému soudci (srov. DRAŠTÍK, A. In: DRAŠTÍK, A., FENYK, J. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 455, či obdobně PÚRY, F., ŠÁMAL, P. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). To však obviněná de facto nenamítá, protože podstatná část její argumentace směřuje proti postupu odvolacího soudu spočívajícímu v udílení údajných pokynů stran hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Daná námitka tak primárně nespočívá v tvrzeném porušení práva na zákonného soudce ve smyslu článku 38 odst. 1 Listiny, ale práva na projednání věci před nezávislým soudem ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a porušení norem upravujícím hodnocení důkazů odvolacím soudem (§263 odst. 7 tr. řádu). Jinými slovy tato část dovolací argumentace obviněné přesahuje zákonný rámec dovolacích důvodů podle §265b tr. řádu, když obviněná nebrojí proti odejmutí věci původnímu senátu – to vnímá až jako výsledek předchozího „neúspěšného“ nesprávného postupu odvolacího soudu spočívajícího v zásazích do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Nicméně, neboť podstatou dané námitky není nic jiného než porušení práva obviněné na spravedlivý proces , resp. práva na soudní ochranu ve smyslu hlavy páté Listiny, Nejvyšší soud tuto nemohl oslyšet, ale naopak se jí náležitě zabýval, včetně důvodnosti postupu odvolacího soudu podle §262 tr. řádu.
34. Nejvyšší soud po pečlivém uvážení argumentace obviněné shledal, že ani jedné z dovolacích námitek předestřených výše nelze přisvědčit. K jednotlivým námitkám – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – považuje za potřebné uvést následující.
35. První kategorie dovolacích námitek obviněné směřuje proti hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, jemuž obviněná vytýká několik zásadních pochybení (viz výše první až třetí skupinu skutkových námitek).
36. K dané části dovolání obviněné považuje Nejvyšší soud za nezbytné uvést, že tato jednak neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů (viz výše) a obviněná v ní navíc nevznáší ani námitku extrémního nesouladu . Nejvyšší soud přitom již výše vysvětlil, že výjimku z pravidla, podle něhož není zásadně oprávněn přezkoumávat skutková zjištění soudů nižších stupňů, představují pouze situace, kdy lze nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů označit za extrémní a vznese-li obviněný zároveň takovou námitku výslovně ve svém dovolání, a tak ji učiní předmětem dovolacího přezkumu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). To však obviněná v rámci podaného dovolání expressis verbis nečiní. Nejvyšší soud se tak k jednotlivým skutkovým námitkám obviněné vyslovuje toliko obiter dictum , tj. nad rámec své přezkumné pravomoci.
37. Tvrdí-li obviněná, že v řízení před soudy nižších stupňů nebylo nijak prokázáno, že uživatelkou telefonního čísla XY byla právě ona, platí, že obviněné v tomto nelze dát za pravdu. Soud prvního stupně totiž ve svém posledním rozsudku náležitě a především přesvědčivě vysvětlil, na základě jakých skutečností učinil závěr o užívání předmětného telefonního čísla obviněnou (k tomu srov. bod 22. rozsudku soudu prvního stupně). V tomto směru proto Nejvyšší soud nepovažuje za jakkoliv přínosné znovu reprodukovat hodnotící úvahu soudu prvního stupně. Proto pouze stručně uvádí, že jestliže bylo v průběhu řízení prokázáno, že telefonní číslo XY bylo ve stálém spojení s telefonním číslem XY užívaným svědkem T. C. P., přičemž daný svědek dne 15. 5. 2013 v 15:44 hodin zaslal na telefonní číslo XY SMS zprávu ve znění „Poslyš, zbývá 20 kusů. Vezmi si je, jo!“ , načež se telefonicky (z telefonního čísla XY) dotázal svědka T. H. užívajícího telefonní číslo XY, zda si danou SMS zprávu „jeho paní nepřečetla“ , k čemuž svědek T. H. odvětil, že přečetla, ale šla se zrovna najíst, načež svědek T. C. P. obdržel na své telefonní číslo XY z telefonního čísla XY SMS zprávu ve znění „Vezmu si, ale teprve zítra budu mít doklady.“ , pak závěr soudu prvního stupně, že obviněná byla uživatelkou telefonního čísla XY, má oporu v provedených důkazech a nelze jej označit za nelogický, natož spekulativní (shodně viz bod 22. rozsudku odvolacího soudu).
38. Naopak tvrzení svědků T. H. (manžela obviněné) a T. C. P. [pozn. soudu oba byli uznáni vinnými výše popsaným skutkem rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2014, sp. zn. 46 T 3/2014, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 2. 2015, sp. zn. 12 To 117/2014], že obviněná o ničem nevěděla a s nikým nekomunikovala, soud prvního stupně neuvěřil. Zde je třeba připomenout zejména komunikaci mezi svědkem T. H. (z telefonního čísla XY) a obviněnou (užívající v tu chvíli telefonní číslo XY) ze dne 17. 5. 2013 v čase 09:36 hodin, v níž svědek obviněné napsal, že „je to stále mokré“ a obviněnou (užívající v tu chvíli telefonní číslo XY) a svědkem T. C. P. z téhož dne a v témže čase, v níž obviněná svědkovi napsala (zjevně v reakci na předchozí zprávu od svědka T. H.), že „je to stále ještě hodně mokré a musí ještě čekat“ (srov. bod 18. rozsudku soudu prvního stupně a bod 21. rozsudku soudu odvolacího). Právě této komunikaci odpovídal nález vlhké krystalické substance metamfetaminu v množství 935,1 gramu dne 18. 5. 2013 v bytě užívaném obviněnou a svědkem T. H. (čímž bylo současně vyvráceno tvrzení svědka T. H., že výraz „mokré“ byl slangový pojem pro „film, který nebyl hezký“). Na základě uvedených poznatků soud prvního stupně podle Nejvyššího soudu zcela logicky dovodil jak vědomí obviněné o dané trestné činnosti, jakož i jejího zapojení do této, tak snahu uvedených svědků obviněnou svými výpověďmi chránit.
39. Uvádí-li dále obviněná, že soud prvního stupně třikrát shledal, že neexistuje žádný důkaz o tom, že by dané telefonní číslo (rozuměj XY) používala, je Nejvyšší soud nucen říci, že konkrétně touto otázkou se soud prvního stupně ve svých zprošťujících rozsudcích výslovně nezabýval (srov. rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 7. 2015, č. j. 3 T 7/2014-2475 na č. l. 2475-2485, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2017, č. j. 3 T 7/2014-2652 č. l. 2652-2659, kde na č. l. 2656 sice soud prvního stupně zmiňuje výše uvedenou konverzaci, avšak otázkou kdo byl uživatelem telefonního čísla XY se nijak nezabývá a konečně rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 3 T 7/2014-2775, č. l. 2775-2778, kde se stran této otázky soud prvního stupně rovněž nevyslovuje), ačkoliv na danou konverzaci odvolací soud upozorňuje (byť poukazem na obsah odvolání státní zástupkyně, převzatý v odůvodnění jeho kasačního usnesení č. l. 2560). Soud prvního stupně ve svých předchozích zprošťovacích rozsudcích sice uvedl, že nelze postavit na jisto, zda byla obviněná uživatelkou telefonního čísla XY, ale zcela pominul výše naznačenou souslednost hovorů ze dne 17. 5. 2013.
40. Namítá-li dále obviněná, že sama odposlouchávána ani sledována nebyla, pak postačí připomenout argument, jenž zazněl v prvním odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, totiž, že pokud policejní orgán prováděl odposlech a záznam telekomunikačního hovoru telefonních čísel svědka T. C. P. (XY a XY) a svědka T. H. (XY), nebylo již třeba žádat o vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dalších čísel, s nimiž tito setrvale komunikovali. Skutečnost, že telefonní čísla užívaná obviněnou nebyla předmětem odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, popř. že obviněná nebyla sledována, ničeho nevypovídá o jejím zapojení či nezapojení do dané trestné činnosti, resp. o tom, v jakém okamžiku orgány činné v trestním řízení získaly důvodné podezření, že by tomu tak mohlo být.
41. Další část skutkových námitek obviněné se týká úvahy soudů nižších stupňů o jejím zapojení do trestné činnosti (jednání pod bodem 2.), které má prokazovat protokol o sledování osob a věcí (č. l. 1294-1296). K této námitce Nejvyšší soud toliko poznamenává, že ačkoliv z obsahu protokolu skutečně plyne, že svědek T. H., který vyšel ze zadního vchodu domu XY společně s obviněnou „vizuálně zkontroloval vozidlo Renaul Mégane, rz XY“ , nikoliv že by „zkontroloval vnitřek vozidla“ , nelze z této dílčí neshody vyvozovat nějakou zásadní neshodu mezi skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a provedenými důkazy. Podstatná totiž je informace o tom, že svědek T. H. dané vozidlo „vizuálně zkontroloval“ , neboť pokud by bez povšimnutí kolem daného vozu jen prošel, uvedená skutečnost by nestála za zaznamenání v protokolu o sledování osob a věcí, popř. by byla zaznamenána odlišně.
42. Obviněné ale především nelze přisvědčit v tom, že její participaci na jednání pod bodem 2. by měl prokazovat jen zmíněný protokol o sledování osob a věcí. Rozporovaný závěr se totiž opírá a doplňuje s obsahem zajištěného telekomunikačního provozu (SMS zpráv), které jsou podrobně rozebrány v bodu 18. rozsudku soudu prvního stupně. Právě z těchto se podává, že obviněná se již od rána podílela na domluvě celé transakce spočívající v nákupu 52 374 ks tablet léčiva CIRRUS, což je právě podstata jednání, které je jí soudy nižších stupňů kladeno za vinu (shodně viz bod 24. rozsudku odvolacího soudu).
43. V návaznosti na třetí skupinu skutkových námitek obviněné, podle níž při absenci otisků jejích prstů či stop DNA nic její trestní odpovědnost za jednání pod body 1. a 2. nedokládá, postačuje podle Nejvyššího soudu poukázat na shora uvedené poznatky, které vyplynuly ze záznamů telekomunikačního provozu mezi obviněnou a svědky T. H. a T. C. P. (viz bod 38. tohoto usnesení). Již na základě této konverzace lze podle Nejvyššího soudu bezpečně učinit závěr, že obviněná v bytě č. 43 v ulici XY v XY společně se svědkem H. T. přechovávala metamfetamin ve formě (vlhké) krystalické substance. Pokud jde o vědomí obviněné o dalších věcech souvisejících s výrobou či distribucí metamfetaminu, jde o skutečnost, která jen nad rámec samotné skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně dokresluje celkový kontext trestné činnosti, a proto není třeba blíže rozvádět, zda obviněná věděla, že se v bytě nacházela digitální váha, která byla používána k vážení metamfetaminu, či nikoliv (obdobně lze oponovat výhradám obviněné ohledně mobilního telefonu a prášku Piracetam, které měly být vyhozeny z daného bytu před provedením druhé domovní prohlídky).
44. Nejvyššímu soudu tak na tomto místě nezbývá než shrnout, že na základě provedeného dokazování, a to při pečlivém hodnocení všech provedených důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu, dospěl soud prvního stupně k praktické jistotě o tom, že se obviněná dopustila uvedeného trestného činu. Tento svůj závěr logicky, přesvědčivě a jasně (tj. v souladu s požadavky §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. řádu) odůvodnil, a to s oporou o jednotlivé důkazy. Takový postup soudu prvního stupně, který obstál i optikou přezkumu soudu odvolacího, nelze hodnotit jako jakkoliv problematický, a to i přes výhrady obviněné uplatněné v jejím dovolání. Obviněné lze dát plně za pravdu, že obecné soudy nemohou suplovat činnost policejního orgánu a státního zastupitelství a uzpůsobovat důkazy, jakož i jejich hodnocení, tak, aby vyhověly obžalobě. O takový případ však v nyní projednávané trestní věci podle Nejvyššího soudu nejde. Platí sice, že v průběhu řízení vyvstala na základě výpovědí svědků verze skutkového děje, podle níž obviněná na trestné činnosti ostatních spoluobviněných vědomě neparticipovala, avšak tato byla následně přesvědčivě vyvrácena na podkladě dalších provedených důkazů. Nelze tudíž tvrdit, že by se soud prvního stupně bez dalšího přiklonil k verzi pro obviněnou nepříznivější, čímž by se dopustil porušení řady základních zásad ovládajících dokazování v trestním řízení a v konečném důsledku i práva na spravedlivý proces.
45. Ve vazbě na uvedené je třeba zmínit o obviněnou vzpomínané porušení zásady in dubio pro reo . Její smysl totiž spočívá v příkazu, že pokud nebylo v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obžalovaného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, nebo ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09). Ani vysoký stupeň podezření přitom sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení tedy vyžaduje ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05).
46. Jak je však z výše uvedeného zřejmé, právě takového stupně jistoty dosáhl soud prvního stupně ohledně závěru o vině obviněné žalovaným trestným činem. Jestliže tedy o této otázce na straně soudů nižších stupňů nepanovala žádná dílčí pochybnost, nelze hovořit ani o porušení dané zásady, neboť to by bylo na místě toliko tehdy, kdyby soud i přes pochybnosti o této otázce rozhodl v neprospěch obviněné.
47. Druhá skupina dovolacích námitek obviněné směřuje proti postupu odvolacího soudu v rámci jeho jednotlivých kasačních rozhodnutí (rozsudek ze dne 9. 11. 2015, č. j. 11 To 72/2015-2549, usnesení ze dne 24. 4. 2017, č. j. 11 To 18/2017-2693, a usnesení ze dne 4. 3. 2019, č. j. 11 To 4/2019-2804), v nichž nepřípustně zasahoval do volného hodnocení důkazů soudem prvního stupně a nakonec si prostřednictvím změny senátu (postupem podle §262 tr. řádu) vynutil na soudu prvního stupně rozhodnutí odpovídající jeho představě o vině obviněné.
48. Nejvyšší soud připomíná důvody, které odvolací soud vedly k jeho opakovaným kasačním rozhodnutím a vrácení věci soudu prvního stupně k novému rozhodnutí. In concreto v prvním kasačním rozhodnutí odvolacího soudu ve věci obviněné odvolací soud podrobně vysvětlil, z jakého důvodu dosavadní hodnocení důkazů soudem prvního stupně nemohlo z hlediska odvolacího přezkumu obstát. Odvolací soud nejprve předestřel velice obsáhlé a podrobné odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, v němž tato poukázala na vazby mezi jednotlivými telefonními čísly, poznatky k osobám jejich uživatelů, obsah jednotlivých hovorů postavila do celkového kontextu dalších poznatků vyplynuvších především z provedené domovní prohlídky v bydlišti obviněné s tím, že těmto otázkám soud prvního stupně podle státní zástupkyně nevěnoval dostatečnou pozornost. Na s. 12 a násl. svého rozsudku (č. l. 2560 a násl.) pak odvolací soud konstatoval, že i přes formálně správně provedené dokazování ve smyslu §213 odst. 1 tr. řádu soud prvního stupně žádné důkazy fakticky neprovedl (pouze je předložil stranám k nahlédnutí), což mohlo zapříčinit jeho nesprávné skutkové závěry o tom, že obviněná není zmíněna v protokole o sledování osob a věcí, popř. že její hlas není nikde ve spise v autentické podobě zachycen. Odvolací soud dále nad rámec poznatků zmíněných státní zástupkyní poukázal (mimo jiné) na obsah záznamů telekomunikačního provozu, které podle něj nabízely řadu přímých důkazů, jež mohly vést k závěru o pachatelství obviněné skutky, které jí byly obžalobou kladeny za vinu. Dále odvolací soud poukázal na obsah záznamu telekomunikačního provozu, v němž se vyskytovaly číslovky „20, 40 a 41,6“ , které sice nebyly uvedeny v kontextu žádné komodity, ale bylo možné o nich uvažovat např. jako o kilogramech, zvláště když svědek T. H. vydal při svém zadržení dne 18. 5. 2023 krabici s léky CIRRUS o hmotnosti 20 kg a léky stejné hmotnosti byly zajištěny i ve sklepní kóji užívané svědkem a obviněnou. Rovněž SMS zpráva, v níž je zmiňováno 30 kg jódu mohla podle odvolacího soudu indikovat vědomost obviněné o výrobě drog. Také další poznatky vyplynuvší z dokazování pak soud prvního stupně nevzal při hodnocení provedených důkazů v potaz. Odvolací soud poukázal na poznatek, že v době, kdy v bytě užívaném obviněnou proběhla dne 11. 7. 2013 druhá domovní prohlídka (při níž byl z okna daného bytu nejspíše vyhozen sáček obsahující 19,29 gramu látky Piracetam), se v tomto nacházela T. T. H. L., která však vyslechnuta nebyla. Závěrem svého kasačního rozsudku odvolací soud zdůraznil, že je na soudu prvního stupně, aby provedl dokazování ve směru naznačeném odvolacím soudem, popřípadě jej doplnil o důkazy, které z důkazního procesu vyplynou, tyto řádně vyhodnotil a učinil jednoznačný závěr o vině obviněné, přičemž nevylučuje, že se soud prvního stupně postaví na shodné stanovisko jako v napadeném rozsudku, avšak musí se tak stát po úplném dokazování a náležitém hodnocení provedených důkazů.
49. Z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 12. 1. 2017, č. j. 3 T 7/2014-2652, Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně se v odůvodnění svého druhého zprošťujícího rozhodnutí ohradil vůči rozsudku soudu odvolacího, který by mu „neměl přikazovat, jakým způsobem má hodnotit provedené důkazy“ . Následně přistoupil k hodnocení provedených důkazů, které lze shrnout tak, že odvolací soud měl nadále pochybnosti o tom, zda předmětná telefonní komunikace byla vedena obviněnou, resp., že tato podle výpovědi svědka T. H. případně mohla odesílat určité zprávy na jeho pokyn. V souladu se zásadou in dubio pro reo obviněnou na závěr hlavního líčení opětovně zprostil obžaloby.
50. Z podnětu odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze odvolací soud druhým kasačním usnesením uvedený rozsudek soudu prvního stupně zrušil. Soudu prvního stupně připomenul jednak obsah svého předchozího kasačního rozsudku, v němž poukázal na dílčí poznatky, jimiž se měl soud prvního stupně zabývat a vytknul mu selektivní hodnocení důkazní materie. Rovněž doznání svědka T. H., který vzal celou vinu na sebe (což soud prvního stupně v rámci svých hodnotících úvah zdůraznil) podle odvolacího soudu nelze přikládat takový význam, zvláště pokud jde o manžela obviněné a toto doznání do značné míry narušovaly další, již dříve vzpomenuté důkazy, které však soud prvního stupně opomněl hodnotit. Odvolací soud poté poukázal na poznatky vyplynuvší ze záznamu telekomunikačního provozu (viz konverzaci vzpomenutou výše v bodu 38. tohoto usnesení), jakož i další zjištění, jimž měl soud prvního stupně věnovat pozornost (např. nález digitálních vah se stopami pervitinu zajištěných v bydliště obviněné při druhé domovní prohlídce, kdy se zde nacházela obviněná a její sestra, kdežto svědek T. H. a další osoby již dříve stíhané se v téže době nacházely již ve vazbě), včetně v jeho předchozím kasačním rozsudku vzpomenuté konverzace v níž se objevují číslovky „20, 40 a 41,6“ a zmínka o 30 kg jódu, jimž soud prvního stupně nevěnoval ve svých hodnotících úvahách pozornost. Soudu prvního stupně taktéž vytknul, že v řízení provedl toliko dva nové důkazy, další důkazy požadované odvolacím soudem však již neprováděl a pouze vysvětlil, proč tak činí a setrval na svém předchozím hodnocení důkazní situace. Odvolací soud poukázal na trestní věc spoluobviněných T. H., T. C. P., P. D. C. a N. D. Ch. (obviněná byla stíhána odděleně), zvláště na zde učiněné výpovědi obviněných T. C. P., který měl sdělit, že s obviněnou komunikoval (eventuálně i N. D. Ch.) a dal soudu prvního stupně ke zvážení jejich případný výslech. Závěrem svého usnesení pak odvolací soud vyslovil přesvědčení, že závěr o vině obviněné může soud prvního stupně učinit teprve po úplném dokazování a náležitém hodnocení provedených důkazů.
51. Z rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 3 T 7/2014-2775 (v pořadí třetího zprošťujícího rozsudku), Nejvyšší soud zjistil, že soud prvního stupně částečně v intencích pokynů odvolacího soudu doplnil dokazování o výslech svědků T. C. P. a N. D. Ch., jejichž výpovědi však nepřinesly žádné poznatky ohledně případného zapojení obviněné. V bodech 9. a 10. odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně opětovně akcentoval výpověď svědka T. H. vzpomenutou výše, doplnil, že z monitorovaných hovorů nevyplynulo, že by se obviněná podílela na výrobě metamfetaminu a rovněž v protokolu o sledování osob a věcí ze dne 11. 7. 2013 není nikde zaznamenán pohyb obviněné.
52. Z v pořadí třetího kasačního usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud zjistil, že soudu prvního stupně odvolací soud opětovně vytknul jen částečné doplnění dokazování v intencích jeho předchozích rozhodnutí a nevypořádal se ani se dříve vytýkanými pochybeními v podobě nejasnosti, neúplnosti, nejednoznačnosti a nepřezkoumatelnosti skutkových zjištění (načež odvolací soud v bodech 10. až 26. svého usnesení poukázal na dílčí, doposud soudem prvního stupně stále přesvědčivě nevypořádané otázky – především hodnocení obsahu zaznamenaného telekomunikačního provozu a obsahu protokolu o sledování osob a věcí).
53. S vědomím výše uvedeného se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit s námitkou obviněné, že odvolací soud – aniž by sám provedl jakékoliv dokazování – vyslovil své přesvědčení, že provedené důkazy je třeba hodnotit jiným způsobem, než jak učinil soud prvního stupně. Odvolací soud totiž primárně vždy poukazoval na poznatky, které se podávaly z obsahu spisu a které soud prvního stupně ve svých hodnotících úvahách řádně či vůbec nezohlednil. Odvolací soud tak především netvrdil, že hlas obviněné byl totožný s hlasem zajištěným na pořízených nahrávkách, ale soudu prvního stupně dal ke zvážení, zda na základě dalších poznatků nelze učinit takový závěr, jak ve svém prvním odvolání naznačila státní zástupkyně Městského státního zastupitelství. Rovněž automaticky obviněné nepřiřazoval užívání telefonního čísla XY, neboť o něm se soud prvního stupně ve svých předchozích rozhodnutích výslovně nezmiňuje (ač na konverzaci vedenou z tohoto čísla upozornil odvolací soud ve svém rozsudku ze dne 9. 11. 2015, č. j. 11 To 72/2015-2549). Výklad číslovek vzpomenutých výše byl ze strany odvolacího soudu rovněž učiněn jako možná varianta hodnocení dané telefonické komunikace, jíž by se soud prvního stupně měl dále zabývat, což se ale nestalo. A konečně – což je z hlediska posouzení námitky obviněné rovněž zásadní – odvolací soud zjevně neuděloval soudu prvního stupně žádné závazné pokyny, k jakým závěrům má dospět při následném hodnocení důkazů (což je zřejmé jak z výše uvedeného, tak také z doušky, kterou odvolací soud připojil na závěr každého ze svých rozhodnutí, totiž že soud prvního stupně dojde k témuž závěru jako ve svém předchozím rozhodnutí, avšak musí se tak stát po úplném a náležitém hodnocení důkazů z jeho strany).
54. Tím je vypořádána stěžejní námitka obviněné, totiž že odvolací soud měl svým postupem „vnucovat“ soudu prvního stupně své vlastní hodnocení důkazů, kterýžto postup je samozřejmě zcela nepřijatelný a odporoval by i ústavně zaručenému právu obviněné na nezávislý soud ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny, jakož i základní zásadě volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu a v neposlední řadě i pravidlům, která ovládají odvolací řízení (§259 odst. 3 a §263 odst. 7 tr. řádu). V nyní projednávané trestní věci tak nedošlo ke zjevné diskrepanci jako v případu, jímž se Ústavní soud zabýval ve svém nálezu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, (viz jeho bod 42).
55. V návaznosti na uvedené pak nezbývá než dodat, že jestliže postup soudu prvního stupně vykazoval opětovně (tj. i přes dvě předchozí kasační rozhodnutí odvolacího soudu, kdy v nich obsažené pokyny k doplnění dokazování a zvláště hodnocení veškerých získaných poznatků) nedostatky v podobě nevypořádání se se všemi relevantními skutečnostmi zjištěnými orgány činnými v trestním řízení, bylo zcela na místě vážit, zda opětovné zrušení a vrácení věci témuž senátu soudu prvního stupně nepovede k dalšímu bezvýslednému prodlužování řízení (tj. že postup soudu prvního stupně nedozná změn v tom směru, že by byly provedeny všechny důkazy zmiňované odvolacím soudem, resp. vyhodnoceny poznatky plynoucí ze záznamu telekomunikačního provozu).
56. Odvolací soud si byl dobře vědom výjimečnosti postupu podle §262 tr. řádu (srov. úvahy v bodech 27. a 28. jeho třetího kasačního rozhodnutí), nicméně v situaci, kdy soud prvního stupně opakovaně nepostupoval podle pokynů odvolacího soudu a důsledně se nevypořádal se všemi důkazy a skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí, nerespektoval dílčí pokyny odvolacího soudu stran doplnění dokazování, v důsledku čehož ani provedené důkazy dostatečně objektivně neodůvodnil, přistoupil odvolací soud k aplikaci daného ustanovení. Jen tak totiž podle jeho názoru mohlo být zajištěno dosažení takového hodnocení důkazů, kdy budou vypořádány všechny skutečnosti významné pro rozhodnutí a současně budou provedeny i všechny odvolacím soudem naznačené důkazy. Opětovně pak odvolací soud připomenul, že soud prvního stupně se při svém rozhodování má řídit zásadami formální logiky a zásadou volného hodnocení důkazů, a to ne proto, aby bylo nezbytně dosaženo jiného rozhodnutí soudu prvního stupně.
57. Podle Nejvyššího soudu se rozhodnutí odvolacího soudu o odnětí a přikázání věci podle §262 tr. řádu odlišuje od věci, jíž se Evropský soud pro lidská práva zabýval ve svém rozsudku ve věci Tempel proti České republice ze dne 25. 6. 2020, č. stížnosti 44151/12 (srov. především body 68-70). Odvolací soud totiž v nyní projednávané trestní věci nedospěl k vlastním skutkovým zjištěním, aniž by sám ve věci nezopakoval provedené, popř. nové důkazy (§259 odst. 3 tr. řádu). Naopak, odvolací soud především opakovaně upozorňoval soud prvního stupně na absenci hodnocení výsledků telekomunikačního provozu (ale i dalších důkazů) ve světle dosavadních skutkových zjištění. V rozhodnutí odvolacího soudu se až na dílčí výjimku (kdy v tomto jediném případě, na který poukazuje obviněná, odvolací soud konstatuje, že z obsahu telekomunikačního provozu „se nabízela řada přímých důkazů, jež mohly vést k závěru o pachatelství obviněné“ , což je sice hraniční, ale ojedinělé tvrzení odvolacího soudu) neobjevují ani „nevhodné“ formulace, na jejichž podkladu by bylo možné dovodit závěr o tom, že tento soudu prvního stupně „podsouval“ svůj názor na hodnocení důkazů. V závěru svých rozhodnutí odvolací soud opakovaně nevyloučil, že soud prvního stupně rozhodne i po kasaci svého zprošťujícího rozsudku znovu stejným způsobem (tj. vysloví závěr o nevině obviněné skutky, které jí byly kladeny za vinu). Takový závěr by ale byl ze strany odvolacího soudu jakožto přezkumné instance přijatelný jen tehdy, jestliže by soud prvního stupně provedl kompletní a především komplexní dokazování, tj. při zhodnocení všech důkazů nejen jednotlivě, ale zvláště v jejich souhrnu.
58. Tak jako v usnesení ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. 8 Tdo 273/2020, proto Nejvyšší soud shledal, že pro použití §262 tr. řádu byly u odvolacího soudu dány důležité, zřetelné a bezpochybné důvody, jejichž existenci má současně za prokázanou. Odvolací soud proto za výše popsané procesní situace nepochybil, jestliže usnesením ze dne 4. 3. 2019, č. j. 11 To 4/2019-2804, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. řádu k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 10. 2018, č. j. 3 T 7/2014-2775, zrušil v celém rozsahu, podle §259 odst. 1 tr. řádu jej vrátil témuž soudu k novému rozhodnutí a podle §262 tr. řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu. Právo obviněné na zákonného soudce podle článku 38 odst. 1 Listiny, jehož porušení sekundárně ve svém dovolání také namítala (odhlédne-li Nejvyšší soud od skutečnosti, že se tak prvně stalo až v řízení před dovolacím soudem), tak podle Nejvyššího soudu postupem soudu odvolacího nebylo dotčeno.
59. Závěrečná část dovolacích námitek obviněné se týká porušení vybraných ústavních zásad a principů, které však obviněná spíše obecně deklaruje, než aby konkrétně uvedla, jakým konkrétním postupem soudů nižších stupňů byla tato porušena.
60. Pokud jde o zásadu presumpce neviny , její porušení (zjevně) obviněná spatřuje v postupu odvolacího soudu, tj. v jeho opakovaných kasačních zásazích. K této námitce podle Nejvyššího soudu postačí odkázat na výše uvedené shrnutí předchozích kasačních rozhodnutí odvolacího soudu, z nichž je zjevné, že i přes nesouhlas se způsobem hodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně tento netrval na uznání obviněné vinnou shora uvedeným jednáním, ale toliko vyžadoval na soudu prvního stupně zvážení všech poznatků, které vyplynuly z provedeného dokazování a jimiž se soud prvního stupně i přes opakovaná upozornění důsledně nezabýval. Uvedené lze ostatně vztáhnout k obviněnou namítanému porušení principu legitimního očekávání , které tato (zřejmě) spatřovala ve svém konečném odsouzení i přes předchozí zprošťující rozsudky. S ohledem na obsah kasačních rozhodnutí odvolacího soudu a navazujících rozhodnutí soudu prvního stupně však podle Nejvyššího soudu nemohlo na straně obviněné vzniknout očekávání aprobace postupu soudu prvního stupně odvolacím soudem v situaci, kdy tento opakovaně nereagoval na jím vzpomínané poznatky o možném zapojení obviněné do předmětné trestné činnosti (a to ať již jejich vyvrácením, anebo potvrzením).
61. Konečně obviněná namítá také porušení jejího práva na projednání věci bez zbytečných průtahů zaručeného článkem 38 odst. 2 Listiny. K této námitce lze plně odkázat na vyjádření státního zástupce k dovolání obviněné, v němž tento zcela správně připomenul, že obviněnou uplatněnému dovolacímu důvodu by mohla odpovídat toliko námitka, že v rozporu s §39 odst. 3 tr. zákoníku nebyly zohledněny průtahy v jeho trestní věci. To však obviněná netvrdí.
62. Nadto se podává z obsahu rozsudku soudu prvního stupně, že tento plně reflektoval požadavek, aby při délce řízení nad 6 let byla obviněné poskytnuta kompenzace ve formě měřitelného a výslovného zmírnění trestu, a to s konstatováním, že k němu dochází pro porušení práva na přiměřenou délku řízení (srov. vzpomenuté usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 291/2013), když v souladu se státním zástupcem citovanou judikaturou Nejvyššího soudu (viz také aktuálně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2020, sp. zn. 5 Tdo 1018/2019, uveřejněné pod č. 41/2020 Sb. rozh. tr.) vzhledem k délce obviněnou nezaviněných průtahů této zmírnil uložený trest, který by jí jinak byl uložen „nejméně o 2 roky vyšší“ (srov. bod 27. rozsudku soudu prvního stupně). K výtkám obviněné týkajícím se provádění „nadbytečných a nerealizovatelných důkazů“ z pokynu odvolacího soudu Nejvyšší soud dodává, že ze strany odvolacího soudu šlo o snahu přispět k objasnění skutkového stavu věci v situaci, kdy soud prvního stupně fakticky setrvale odmítal hodnotit vybrané důkazy nabídnutím dalších potenciálních pramenů důkazů, a to vedle těch, jejichž provedení či posouzení se marně opakovaně na soudu prvního stupně dožadoval.
63. Ani této poslední části dovolání obviněné tedy Nejvyšší soud nemohl přitakat.
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
64. Nejvyšší soud uzavírá, že dovolací argumentace obviněné T. N. Q. L. neodpovídá jí uplatněným, ale ani žádným jiným zákonným dovolacím důvodům. Protože Nejvyšší soud současně nezjistil, že by v průběhu trestního řízení došlo k porušení ústavně zaručeného práva obviněné na spravedlivý proces , a to ať již co se týče jejího práva na projednání věci před nezávislým soudem , či práva na zákonného soudce , nezbylo mu, než dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 8. 2021
JUDr. Antonín Draštík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.