ECLI:CZ:NS:2021:11.TDO.853.2021.1
sp. zn. 11 Tdo 853/2021-1707
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 10. 2021 o dovolání obviněného T. L. , narozeného XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Vinařice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 To 267/2020-1365, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 54/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného T. L. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 10. 2. 2020, č. j. 4 T 54/2019-1011, byl obviněný T. L. uznán vinným ze spáchání dílem dokonaného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku, ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a dílem nedokonaného ve stadiu přípravy zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §20 odst. 1 tr. zákoníku, §283 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zákoníku. Uvedeného trestného činu se obviněný podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil společně s obviněnými A. H. (narozenou XY v XY), D. J. (narozeným XY ve XY), I. K. (narozeným XY v XY), M. K., rozenou P. (narozenou XY v XY), J. K. (narozeným XY v XY), R. L. (narozeným XY v XY), L. G. (narozenou XY v XY) a J. T. (narozenou XY v XY) tím, že:
v přesně nezjištěné době, nejpozději od listopadu roku 2018 do 18. 3. 2019, jako členové organizované skupiny ve Věznici XY, okres XY, dále v prostorách společnosti E. I., XY, v XY, okres Teplice, v XY a v XY, po předchozí vzájemné dohodě v rámci telefonické, písemné a osobní komunikace, neoprávněně zajišťovali v přesně nezjištěném počtu případů a množství v jednotlivém případu distribuci omamných a psychotropních látek – marihuany a pervitinu do Věznice XY a uvnitř této věznice, a to prostřednictvím pošty, při návštěvě ve věznici a osobním předáním, v úmyslu zajistit tyto jednak pro vlastní konzumaci obviněných T. L., I. K., R. L., D. J. a J. K., a dále k distribuci dalším vězňům, a to mimo jiné tak, že:
- obviněný I. K., s přezdívkou "K.", který vykonával trest odnětí svobody v uvedené věznici, organizoval tuto distribuci do věznice prostřednictvím obviněné A. H., jakožto jeho přítelkyně, která na základě jeho instrukcí poté, co jí byly zaslány finanční prostředky v přesně nezjištěné výši – např. částky 1 000 Kč, 20 EUR, 1 500 Kč, obstarávala od neustanovené osoby pervitin a marihuanu, které pak mj. ve svém bydlišti v XY předávala obviněné L. G., která sama obstarávala marihuanu, a obě tyto látky následně na základě instrukcí od obviněného I. K. předávala ve společnosti E. I., Ch., kde byla zaměstnaná, a to do 17. 12. 2018 buď přímo obviněnému I. K., který zde byl do té doby zaměstnán, nebo později obviněnému D. J., rovněž vykonávajícímu trest odnětí svobody ve Věznici XY a pracujícímu v uvedené společnosti, obvinění I. K. a D. J. pervitin a marihuanu poté přesně nezjištěným způsobem pronesli do Věznice XY, takto mj. dne 8.-9. 1. 2019 předala obviněná A. H. ve svém bydlišti obviněné L. G. nezjištěné množství pervitinu i marihuany pro obviněného I. K., zabalených v izolační pásce, a tuto rovněž přesvědčovala, aby nadále zajišťovala dodání omamných a psychotropních látek pro obviněného I. K. a nikoliv pro jiného odsouzeného vykonávajícího trest ve Věznici XY, přičemž obviněná L. G. tyto látky skutečně předala dne 9. 1. 2019 kolem 18. hodiny obviněnému D. J. v prostorách společnosti E. I., XY, přičemž obviněný D. J. následně zajistil jejich dodání do věznice a předání obviněnému I. K.,
- dále obvinění I. K. a T. L., rovněž vykonávající trest odnětí svobody v uvedené věznici, organizovali tuto distribuci tak, že obviněný T. L. prostřednictvím telefonu objednal nejpozději dne 30. 11. 2018 u obviněné M. K., jakožto své kamarádky vystupující pod přezdívkou "L., L." omamné a psychotropní látky, a to 4 gramy pervitinu a 4-5 gramů marihuany, o čemž zastřeným způsobem komunikovali a označovali je jako "4 zapalovače a 4 čaje", v této souvislosti nechal obviněný T. L. zaslat obviněné M. K. dne 5. 12. 2018 z účtu spoluodsouzeného J. Š., nar. XY, částku 15 000 Kč a dne 9. 12. 2018 určil telefonicky její použití tak, že má tato obviněná jednak obstarat za 5 000 Kč 4 gramy pervitinu a 5 gramů marihuany, částku 7 000 Kč přeposlat další osobě a částku 2 000 Kč si ponechat a dále jí ve spolupráci s obviněným R. L. poskytl adresu obviněné L. G., na kterou měla zásilku zaslat, o čemž se domluvili obvinění I. K. a T. L., obviněná M. K. takto zásilku dne 17. 12. 2019 poslala obviněné L. G., na pokyn obviněného R. L. ze dne 20. 12. 2018 zaslala jeho dcera S. D. obviněné L. G. na messenger zprávu s výzvou k vyzvednutí zásilky s tím, že je pro obviněného I. K., přičemž uvedené omamné a psychotropní látky byly obviněnou M. K. ukryty v čokoládě Toblerone, kterou obviněná L. G., poté, co zásilku nejpozději dne 21. 12. 2018 vyzvedla na poště, s vědomím, že se jedná o omamné a psychotropní látky a jsou určeny do věznice, po jejím obdržení donesla nejpozději do 28. 12. 2018 do společnosti E. I., XY a tam na základě pokynů obviněného I. K. předala obviněnému D. J., který omamné a psychotropní látky nezjištěným způsobem pronesl do věznice,
za tyto donášky obviněná L. G. dostala od obviněného I. K. prostřednictvím obviněného D. J. nejméně třikrát cigarety nezjištěné značky, vždy po dvou krabičkách, a od obviněné A. H. nejméně v jednom případě ve dnech 8. - 9. 1. 2019 pervitin a marihuanu v nezjištěném množství pro vlastní potřebu,
- dále obvinění I. K. a T. L., organizovali tuto distribuci mj. tak, že obviněný T. L. prostřednictvím telefonu objednal u obviněné M. K. balík obsahující omamné a psychotropní látky, a to 4 gramy pervitinu a 4 gramy marihuany, o čemž zastřeným způsobem telefonicky komunikovali jak obvinění I. K. a A. H., tak obvinění T. L. a M. K. a označovali je jako "kilovku s třicítkou tabákem s bonusem", dále jako "4 zapalovače a 4 čaje", kdy s obviněným I. K. se obviněný T. L. domluvil, že tento balík na základě jeho instrukcí pošle obviněná M. K. na adresu obviněné A. H. a dne 31. 1. 2019 obviněný T. L. také poskytl obviněné M. K. prostřednictvím telefonního hovoru, který uskutečnil obviněný R. L., který navštěvoval stejné učiliště v rámci výkonu trestu jako obviněný I. K., přes svoji dceru S. D. adresu obviněné A. H., která od obviněného I. K. věděla, že balík bude obsahovat omamné a psychotropní látky v uvedeném množství, a byla srozuměna, že jej následně má předat v prostoru společnosti E. I. neustanovenému odsouzenému, kterého obviněný I. K. nazýval svým „chábrem“, přičemž sama obviněná A. H. ve dnech 18. 2. - 21. 2. 2019 byla v opakovaném telefonickém kontaktu s obviněnou M. K., kdy projednávaly doručení zásilky a dále v této souvislosti po přesměrování telefonu z telefonního účtu obviněného R. L., který svůj telefonní účet zpřístupnil za účelem zajištění distribuce drog do věznice, znovu diktoval dne 13. 2. 2019 obviněný T. L. kamarádce obviněné M. K., L. D. vystupující pod přezdívkou "Ofí" adresu obviněné A. H. a žádal ji, aby tuto předala obviněné M. K. s tím, ať na ni pošle balík s tabákem, 4 zapalovači a 4 čaji,
přičemž k uskutečnění této zásilky s obsahem omamných a psychotropních látek nedošlo,
- dále obviněný T. L. s obviněným J. K., rovněž vykonávajícím trest odnětí svobody v uvedené věznici organizovali distribuci pervitinu do věznice tak, že obviněný J. K. prostřednictvím telefonu požádal svoji přítelkyni obviněnou J. T., aby mu na návštěvu dovezla uvedenou psychotropní látku, o které zastřeně hovořili jako o "nesmyslu", přičemž ji opakovaně instruoval, že na její adresu přijde balík, ve kterém budou omamné a psychotropní látky, které při komunikaci označovali jako "to" a peníze na cestu a jakým způsobem drogu zabalit, zdůrazňoval, že to musí být "malinký, že má strach", přičemž zaslání balíku s obsahem metamfetaminu na adresu obviněné J. T. zajistil obviněný T. L., který prostřednictvím telefonu jednak sám a také přes telefon obviněného R. L., který si byl vědom, že se podílí na distribuci drog do věznice, zkontaktoval obviněnou M. K., kterou zastřeným způsobem požádal, aby na adresu obviněné J. T. poslala uvedenou psychotropní látku, kterou v hovoru označovali jako "to", a dále, aby přidala 1 000 Kč a instruoval ji ohledně nejpozdějšího data zaslání s tím, že toto v telefonním hovoru z 21. 1. 2019 odvíjel od data plánované návštěvy obviněné J. T. ve věznici, což obviněná M. K. učinila, přičemž dne 10. 2. 2019 se obviněná J. T. dostavila na návštěvu do Věznice XY, okres XY, za obviněným J. K. a během návštěvy, která trvala od 09:00 do 12:00 hodin, mu tajně předala balíček, který si obviněný J. K. zasunul do konečníku, a tento po skončení návštěvy na základě výzvy policejního orgánu Vězeňské služby ČR podle §78 odst. 1 trestního řádu po vyloučení z konečníku vydal, přičemž provedenou odbornou expertízou bylo zjištěno, že v této pevné látce o hmotnosti 1,23 gramů bez obalu byl IR spektrometrií, chromatografií na tenké vrstvě a plynovou chromatografií s hmotnostním detektorem prokázán mj. metamfetamin,
přičemž pervitin obsahuje účinnou látku metamfetamin, která je psychotropní látkou uvedenou v seznamu č. 5 - psychotropní látky, zařazené do seznamu II podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášky č. 62/1989 Sb., a v příloze č. 5 k Nařízení vlády č. 46/2017 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění nařízení vlády č. 243/2015 Sb., a tetrahydrokanabinoly jsou psychotropní látky uvedené v seznamu č. 4 - psychotropní látky, zařazené do seznamu I podle Úmluvy o psychotropních látkách, vyhlášky č. 62/1989 Sb., a v příloze č. 4 k nařízení vlády č. 46/2017 Sb., kterým se mění nařízení vlády č. 463/2013 Sb., o seznamech návykových látek, ve znění nařízení vlády č. 243/2015 Sb. a obvinění neměli k zacházení s omamnými a psychotropními látkami povolení ve smyslu zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů,
a obviněný T. L. se tohoto jednání dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Sokolově č. j. 19 T 73/2017-257 ze dne 28. 6. 2018, který nabyl právní moci téhož dne, odsouzen pro přečin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §283 odst. 1 trestního zákoníku, ve formě účastenství podle §24 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
2. Za tento trestný čin soud prvního stupně obviněnému T. L. uložil podle §283 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
3. Citovaným rozsudkem současně soud prvního stupně uznal vinnými obviněné A. H., D. J., M. K., J. K., R. L., L. G. a J. T. a uložil jim tresty, jak je blíže specifikováno ve výrocích o vině a trestech tohoto rozsudku týkajících se jmenovaných obviněných. Soud prvního stupně tímto rozsudkem uznal vinným i obviněného I. K., u něhož podle §44 tr. zákoníku upustil od uložení souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku, neboť trest uložený tomuto obviněnému rozsudky Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 4 T 70/2019 a sp. zn. 4 T 152/2019 považoval za dostatečný.
4. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění A. H., D. J., J. K., R. L., L. G., T. L. a státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Lounech (ta tak učinila do výroku o trestu v neprospěch obviněných A. H., I. K., J. K., R. L., L. G. a T. L., přičemž však ještě před konáním veřejného zasedání odvolacího soudu vzal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem odvolání ohledně obviněné L. G. zpět). Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) o nich rozhodl rozsudkem ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 To 267/2020-1365, tak, že:
I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek k odvolání obviněné L. G. částečně zrušil ve výroku, jímž byla podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku pro výkon trestu odnětí svobody zařazena do věznice s ostrahou, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody uloženého této obviněné podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) let;
II. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně částečně zrušil ohledně obviněných J. K., R. L. a T. L. ve výrocích o trestech a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému J. K. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 4 (čtyř) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, obviněnému R. L. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 3 (tří) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a obviněnému T. L. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou;
III. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně částečně zrušil ohledně obviněného I. K. ve výroku, jímž bylo podle §44 tr. zákoníku upuštěno od uložení souhrnného trestu vzhledem k rozsudkům Okresního soudu v Teplicích sp. zn. 4 T 70/2019 a sp. zn. 4 T 152/2019, a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému I. K. podle §283 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 (pěti) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Současně podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výroky o trestech z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 27. 1. 2020, č. j. 4 T 152/2019-877, a z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 7. 2019, č. j. 4 T 70/2019-52, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu;
IV. podle §256 tr. řádu odvolání státní zástupkyně ohledně obviněné A. H. zamítl;
V. podle §256 tr. řádu odvolání obviněných A. H., D. J., J. K., R. L. a T. L. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku odvolacího soudu podává nyní dovolání již jen obviněný T. L. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“), a to prostřednictvím svého obhájce Mgr. Filipa Wágnera, advokáta, přičemž tak činí z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. e), g), k) a l) tr. řádu. Namítá, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním hodnocení věci při nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení a že ve věci bylo rozhodnuto, resp. vedeno trestní řízení, ačkoli bylo podle zákona nepřípustné.
6. Úvodem dovolatel vyjadřuje svou povědomost o tom, že úkolem dovolacího soudu není přezkoumávat skutková zjištění obou soudů nižších stupňů, nicméně má za to, že v daném případě je k takovému přezkumu dovolací soud oprávněn. Vyslovuje totiž názor, že v dané věci došlo v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu k takovým excesům, jež zakládají existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy, v důsledku čehož došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Na podporu svého názoru následně cituje z judikatury Ústavního soudu týkající se problematiky extrémního nesouladu.
7. V dalším textu obviněný vytýká soudům obou stupňů, že zcela rezignovaly na provádění zákonně zajištěných důkazních prostředků. Namítá, že tím, že jako stěžejní usvědčující důkaz proti němu soudy užily nezákonně zajištěný záznam telekomunikačního provozu z telefonní stanice ve věznici podle §18 odst. 5 zákona „o vězeňské službě a justiční stráži“, překročily zákonné mantinely. Poukazuje na to, že předpokladem pro užití takového záznamu je návrh státního zástupce a na něj navazující příkaz soudce, tj. postup upravený v §88 tr. řádu, jenž však v posuzované věci absentoval, ačkoli v této nebyla dána žádná ze zákonných výjimek z tohoto postupu; absence příkazu soudce tak založila nemožnost provedení důkazu zajištěným záznamem telekomunikačního provozu. Je přesvědčen, že s ohledem na předestření obsahu záznamu z jeho hovorů v rámci výslechu spoluobviněné M. K. je pak namístě označit za protizákonně získanou i sdělnou informaci učiněnou jmenovanou spoluobviněnou, neboť bez předestření obsahu předmětného záznamu by nikdy takovou výpověď před policejním orgánem neučinila. Nad rámec uvedeného poukazuje bez bližší argumentace i na faktickou nepřezkoumatelnost předmětných záznamů. Zdůrazňuje rovněž to, že jeho intervence při jakékoli protiprávní činnosti spoluobviněných je zcela okrajová a nelze jí přičíst naplnění znaků trestného činu podle §283 odst. 1, 2 tr. zákoníku. V závěru dovolání pak uvádí, že další nezodpovězenou otázkou zůstává, zda nebyl již v rámci výkonu trestu odnětí svobody za jednání popisované v odsuzujícím rozsudku kázeňsky potrestán v režimu kázeňské pravomoci věznice, podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, což by založilo překážku ne bis in idem.
8. Z výše uvedených důvodů dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 6 To 267/2020-1365 a rozsudek Okresního soudu v Lounech č. j. 4 T 54/2019-1011, dále aby podle §265k odst. 2 věta druhá tr. řádu zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. řádu Okresnímu soudu v Lounech přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Po připomenutí obsahu dovolání obviněného především poukazuje na to, že z něj není patrno, proč je dovolatelem uveden rovněž dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu; snad se tak stalo omylem, neboť dovolatel ohledně úplnosti výroků soudních rozhodnutí ve své trestní věci nic neuvádí. K námitce obviněného o procesní nepoužitelnosti záznamů odposlechů předně zdůrazňuje, že obviněný označuje nesprávně zákon, podle něhož měly být provedeny, jako zákon o vězeňské službě a justiční stráži, ačkoli se jedná o zákon č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů. Dále uvádí, že danou námitkou se již zabývaly oba soudy; nalézací soud tak přitom učinil v odstavcích 48. a 49. odůvodnění svého rozsudku natolik obsáhlým a pečlivým způsobem, že odvolací soud v odstavci 20. svého rozhodnutí na tuto argumentaci toliko odkázal. Státní zástupce považuje toto odůvodnění použitelnosti vězeňských odposlechů za správné a plně se s ním ztotožňuje. Dodává, že argumentace soudů je přitom v souladu i s judikaturou Ústavního soudu, přičemž odkazuje konkrétně na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3688/14, publikované (posléze z jiných důvodů) pod č. 3/2015 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu, v němž se tento soud zabývá oprávněním Vězeňské služby seznamovat se formou odposlechu s telefonáty odsouzených osob a pořizovat jejich záznam. Státní zástupce vyslovuje názor, že pokud předmětné vězeňské odposlechy tedy byly použity jako důkazy, včetně jejich předestření svědkyni K., nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu, neboť se nejednalo o důkaz opatřený nezákonným způsobem; jestliže pak takovou vadou dokazování netrpí, je uvedená námitka obviněného pouhou procesní námitkou neodpovídající žádnému z dovolacích důvodů. Pokud dovolatel dále poukazuje na faktickou nepřezkoumatelnost záznamů, státní zástupce uvádí, že se jedná o výhradu natolik kusou, že není možné se k ní vyjádřit, stejně jako k další námitce, že jeho účast na trestné činnosti byla zcela okrajová.
10. Státní zástupce považuje s jistou mírou tolerance za uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu odpovídající znění poslední věty části III. dovolání, kdy dovolatel ne zcela jednoznačně namítá, že předmětný skutek byl již potrestán kázeňsky a toto předchozí potrestání založilo překážku ne bis in idem. Konstatuje, že podle ustáleného názoru judikatury kázeňský přestupek nemá trestní charakter a z tohoto důvodu překážku trestnímu řízení nevytváří, přičemž cituje z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014; za podstatné přitom považuje, že Nejvyšší soud vyslovil, že je rozhodné, že kázeňským trestem nebyla nově omezena osobní svoboda obviněného, neboť ten jen zpřísnil výkon trestu již uloženého (v této souvislosti jmenuje další rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá, že takový názor zastával Nejvyšší soud již dříve i následně). Shrnuje, že podle ustálené judikatury tudíž platí, že uložení kázeňského trestu podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody nevytváří překážku ne bis in idem pro následné trestní řízení, a v této části proto považuje dovolání za zjevně neopodstatněné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl. Současně z hlediska §265r odst. 1 písm. c) tr. řádu souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
11. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněného k jeho případné replice, kterou ale do dnešního dne neobdržel.
III.
Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. řádu) nejprve zjišťoval, zda je dovolání obviněného přípustné a zda vyhovuje všem relevantním ustanovením trestního řádu, tedy zda bylo podáno v souladu s §265a odst. 1, 2 tr. řádu, v zákonné dvouměsíční lhůtě a na příslušném místě v souladu s §265e odst. 1, 3 tr. řádu, jakož i oprávněnou osobou ve smyslu §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu. Dále Nejvyšší soud zkoumal, zda dovolání splňuje obligatorní obsahové náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku upravené v §265f tr. řádu. Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného splňuje veškeré shora uvedené zákonné náležitosti.
13. Protože platí, že dovolání lze podat jen z některého z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. řádu, musel dále Nejvyšší soud posoudit, zda obviněným uplatněnou argumentaci lze podřadit pod některý z dovolacích důvodů, jejichž existence je – mimo jiné – podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (§265i odst. 3 tr. řádu).
14. Jak již bylo uvedeno, obviněný své dovolání výslovně opírá o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g), k) a l) tr. řádu.
15. Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl mimo jiné tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek k odvolání státní zástupkyně částečně zrušil ohledně obviněného ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §283 odst. 2 tr. zákoníku uložil trest odnětí svobody v trvání 7 (sedmi) let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou, a dále odvolání obviněného podle §256 tr. řádu zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.
16. Těmito dovolacími důvody jsou pak obviněným výslovně uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) a k) tr. řádu.
17. Pokud jde o obviněným v úvodu dovolání (toliko) zmíněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, Nejvyšší soud považuje za vhodné připomenout, že tento je naplněn, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jedná se zde o situace, kdy rozhodnutí neobsahuje výrok jako celek anebo některou jeho podstatnou náležitost, ačkoliv by podle zákona ve výrokové části zahrnuty být měly. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný ve svém dovolání z hlediska citovaného dovolacího důvodu neuvádí žádné námitky stran zmíněných vad, tj. ohledně toho, že by v rozhodnutích soudů některý výrok chyběl nebo byl neúplný, a tudíž se daným důvodem dovolání nemohl jakkoli blíže zabývat.
18. Dalším obviněným uplatněným dovolacím důvodem je důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění.
19. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je tak možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže Nejvyšší soud změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. řádu, není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. řádu, a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 7. 1. 2004 sp. zn. II. ÚS 651/02, či ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V této souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu, přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. řádu přezkoumává odvolací soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, nebo ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95, anebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
20. Zásah Nejvyššího soudu do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v rámci řízení o dovolání přesto zcela výjimečně přípustný, avšak pouze tehdy, učiní-li dovolatel předmětem svého dovolání tzv. extrémní nesoulad právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry, popř. skutkových závěrů s provedenými důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K problematice extrémního nesouladu srov. také nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04, anebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.
21. Nejvyšší soud nadto i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele (obviněného), včetně jeho práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).
22. Posledním obviněným tvrzeným dovolacím důvodem je ten, který je uveden v §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu a je dán, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Trestní stíhání by bylo nepřípustné tehdy, jestliže bylo zahájeno nebo v něm bylo pokračováno přesto, že byl dán některý z důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených taxativně v §11 odst. 1 tr. řádu nebo v §11a tr. řádu. Uvedený dovolací důvod spočívá tedy v tom, že příslušný orgán činný v trestním řízení – v závislosti na tom, kdy důvod nepřípustnosti trestního stíhání vyšel najevo – nerozhodl o zastavení trestního stíhání [podle §172 odst. 1 tr. řádu, §188 odst. 1 písm. c) tr. řádu, §223 odst. 1 tr. řádu, §231 odst. 1 tr. řádu, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. řádu ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. řádu]. Místo rozhodnutí o zastavení trestního stíhání tak vadně došlo k jinému rozhodnutí, jež je pro obviněného méně příznivé (zejména k odsuzujícímu rozsudku) a které je zároveň rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §265a odst. 1, odst. 2 tr. řádu.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Poté, co se Nejvyšší soud seznámil s obsahem napadeného rozsudku odvolacího soudu, jakož i s obsahem rozsudku soudu prvního stupně a rovněž s průběhem řízení, které předcházelo jejich vydání, konstatuje, že dovolací námitky obviněného neodpovídají jím uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. e) a g) tr. řádu.
24. Co se týče dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, obviněný totiž na tento poukazuje zřejmě v souvislosti se vznesenou domněnkou v samém závěru své dovolací argumentace, když pokládá otázku (podle jeho názoru dosud nezodpovězenou), zda nebyl již v rámci výkonu trestu odnětí svobody za jednání popisované v odsuzujícím rozsudku kázeňsky potrestán v režimu kázeňské pravomoci věznice, podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, což by založilo překážku ne bis in idem . Nejvyšší soud ani se značnou mírou tolerance nemohl uvedenou formulaci týkající se kázeňského potrestání obviněného (vyjádřenou jednak jako dotaz, jednak pomocí slovesa v podmiňovacím způsobu, jejímž prostřednictvím obviněný poukazuje na to, že předmětný stav by mohl za určitých podmínek nastat, nikoli na to, že nastal a tento rozporuje – srov. „další nezodpovězenou otázkou zůstává, zda dovolatel nebyl ... což by založilo překážku ne bis in idem“) považovat za výhradu, kterou by bylo možné posoudit jako námitku nepřípustnosti trestního stíhání v dané věci z důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté (překážky rei iudicatae ), jež navazuje na zásadu ne bis in idem (ne dvakrát o tomtéž), která je formulována v čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, a tudíž ani za námitku podřaditelnou pod důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.
25. Nad rámec tohoto konstatování pak Nejvyšší soud (ve shodě s vyjádřením státního zástupce) pouze pro úplnost uvádí, že se jedná o výhradu nedůvodnou. V souladu s ustálenou judikaturou platí, že kázeňský trest uložený podle zákona o výkonu trestu odnětí svobody, jenž je ve své podstatě disciplinárním zásahem proti porušení pravidel, kterými je osoba ve výkonu trestu povinna se řídit, a jímž není nově omezena osobní svoboda obviněného, nýbrž je jen zpřísněn výkon trestu uloženého odsuzujícím rozsudkem, nevytváří překážku ne bis in idem pro následné trestní stíhání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 587/2014, publikované pod č. 40/2015 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 309/2014 aj.)
26. Dovolací námitky obviněného pak stojí i mimo rámec dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Jeho zbývající výhrady jsou totiž výlučně skutkové povahy, neboť obviněný jejich prostřednictvím zpochybňuje skutková zjištění soudů obou stupňů s tím, že soudy tato učinily na podkladě nezákonně zajištěného záznamu telekomunikačního provozu z telefonní stanice ve věznici. V tomto směru přitom konkrétně vytýká, že nebyly splněny podmínky pro provedení takového důkazu z důvodu absence příkazu soudce k němu v souladu s postupem upraveným v §88 tr. řádu, přičemž v posuzované věci nebyla dána žádná ze zákonných výjimek z tohoto postupu. Stejný charakter má i jeho navazující námitka o nezákonně zjištěných skutečnostech z výpovědi svědkyně M. K., a to z důvodu předestření obsahu nezákonně zajištěného záznamu telekomunikačního provozu jmenované svědkyni.
27. Přestože uvedené výhrady týkající se nezákonnosti záznamu telekomunikačního provozu a předmětné svědecké výpovědi, a tedy jejich procesní nepoužitelnosti v rámci dokazování, jsou skutkové povahy, a samy o sobě tak shora citovaný dovolací důvod nenaplňují, byly-li by důvodné, mohly by založit extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními, učiněnými na podkladě nepoužitelných důkazů, a z nich vyvozenými právními závěry. Nejvyšší soud proto posuzoval okolnosti, za nichž došlo opatření namítaných důkazů z výše uvedených hledisek, a dospěl k závěru, že námitkám obviněného o jejich nezákonnosti, a tudíž procesní nepoužitelnosti nelze přisvědčit. Považuje přitom k těmto výhradám za potřebné uvést – v souladu s dikcí §265i odst. 2 tr. řádu – následující.
28. Nejvyšší soud předně připomíná, že shora rozvedené námitky stran zákonnosti a procesní použitelnosti záznamů hovorů obviněného zajištěných vězeňskou službou obviněný uplatnil již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně a rovněž v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně. Soud prvního stupně se přitom těmito výhradami podrobně zabýval a zcela přesvědčivě se s nimi vypořádal (srov. body 48. a 49. odůvodnění jeho rozsudku), což umožnilo odvolacímu soudu, jenž jeho argumentaci v plném rozsahu přisvědčil, aby na jeho odůvodnění odkázal (srov. bod 20. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ani Nejvyšší soud nemá, co by v tomto směru mohl oběma soudům nižších instancí vytknout a s jejich závěry o tom, že předmětné důkazy byly opatřeny zákonným způsobem, se plně ztotožňuje. Považuje za vhodné (již z důvodu procesní ekonomie) přitom jen zdůraznit, že podle §18 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, nejde-li o telefonáty s osobou uvedenou v §17 odst. 3 nebo §61 odst. 9 citovaného zákona (tj. s obhájcem, s advokátem, který odsouzeného zastupuje v jiné věci, se státními orgány České republiky nebo diplomatickou misí nebo konzulárním úřadem cizího státu, s mezinárodní organizací, která podle mezinárodní úmluvy, jíž je Česká republika vázána, je příslušná k projednávání podnětů týkajících se ochrany lidských práv, a dále se zaměstnancem obce s rozšířenou působností zařazeným do obecního úřadu pověřeného zajišťováním sociálněprávní ochrany dětí), je vězeňská služba oprávněna se seznamovat formou odposlechu s telefonáty odsouzených s osobami blízkými, případně jinými osobami a pořizovat jejich záznam. O tomto oprávnění vězeňské služby jsou přitom odsouzení v rámci rutinního postupu (poučení při nástupu výkonu trestu odnětí svobody) seznamováni, tedy pak i v případě uskutečnění telefonních hovorů na věznicí schválená čísla jsou srozuměni s tím, že jejich hovory mohou být odposlouchávány a pořizovány z nich záznamy. V této souvislosti je vhodné dodat (a to i s ohledem na konstantní judikaturu Ústavního soudu – srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. I. ÚS 3688/14, publikované pod č. 3/2015 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu), že v rámci výkonu trestu odnětí svobody jsou některá základní práva odsouzených omezena, ovšem je tomu tak na základě zákona o výkonu trestu odnětí svobody, a to mimo jiné v jeho ustanovení §18, které stanoví, za jakých podmínek mohou vězni používat telefon, a určuje, která telefonická komunikace může být správou věznice monitorována a která nikoli. Jak již na to podrobně poukázal soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku, v dané věci, kdy hovory obviněného byly vězeňskou službou monitorovány a zaznamenávány v době přibližně od konce listopadu 2018 do začátku února 2019 a (mimo jiné) jeho zapojení do předmětné (poměrně sofistikované) trestné činnosti vyšlo najevo až na podkladě hovorů ostatních spoluobviněných, s tím, že vzájemné vazby mezi nimi byly odhalovány postupně, nelze postup vězeňské služby podle §18 odst. 5 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, považovat ani z hlediska doby trvání prováděného monitoringu, ani možného obcházení ustanovení §88 tr. řádu, za nepřiměřený či nepřípustný.
29. Vzhledem k těmto skutečnostem je třeba považovat předmětné odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu pořízené vězeňskou službou za zákonné a procesně použitelné důkazní prostředky, přičemž stejný závěr pak platí rovněž ve vztahu k výpovědi svědkyně M. K., jíž tyto odposlechy a záznamy byly předestřeny v rámci jejího výslechu. Je tudíž zřejmé, že ačkoli obviněný ve svém dovolání formálně deklaruje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, po stránce věcné uplatňuje námitky směřující výlučně do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu, tj. námitky skutkové, resp. procesní, jež z hlediska citovaného dovolacího důvodu nelze považovat za relevantně uplatněné. Je třeba zopakovat, že námitky skutkové nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.).
30. Jestliže obviněný nadto poukazuje na faktickou nepřezkoumatelnost daných záznamů, a dále na to, že jeho intervence při protiprávní činnosti jiných obviněných byla zcela okrajová, a tedy jí nelze přičíst naplnění znaků trestného činu podle §283 odst. 1, 2 tr. zákoníku, Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný stran těchto námitek nepředkládá žádnou bližší (natož konkrétní) argumentaci, a proto se těmito nemohl jakkoli zabývat. K charakteru takových výhrad obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že mu jako dovolacímu soudu nepřísluší jakkoli domýšlet, či dokonce dotvářet, případně nahrazovat dovolací argumentaci obviněného (k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 94/2013, či ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 6 Tdo 901/2014).
V.
Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu
31. Nejvyšší soud tak uzavírá, že v trestní věci obviněného T. L. nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněného neodpovídala jím uplatněným – ale ani žádným jiným zákonným – dovolacím důvodům. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručeného práva obviněného na spravedlivý proces, Nejvyššímu soudu nezbylo, než dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítnout, přičemž tak rozhodl v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. řádu).
V Brně dne 26. 10. 2021
JUDr. Tomáš Durdík
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Petr Škvain, Ph.D.