ECLI:CZ:NS:2021:23.CDO.991.2020.1
sp. zn. 23 Cdo 991/2020-442
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně Tallisa Investment, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Branická 213/53, identifikační číslo osoby 04706501, zastoupené JUDr. Jiřím Římalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Brichtova 820/10, proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, identifikační číslo osoby 00007064, o zaplacení částky 19 816 282,99 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 93/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 Co 232/2019-420, takto:
I. Dovolání se odmítá v rozsahu směřujícím proti té části výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 Co 232/2019-420, kterou byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C 93/2007-387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C 93/2007-408, v prvním výroku co do částky 10 750 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 19. 6. 2000 do zaplacení.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 10. 2019, č. j. 12 Co 232/2019-420, ve výroku II a v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C 93/2007-387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C 93/2007-408, v prvním výroku co do částky 9 066 282,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 21. 12. 1999 do zaplacení a ve druhém výroku, a dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C 93/2007-387, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C 93/2007-408, v prvním výroku co do částky 9 066 282,99 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 21. 12. 1999 do zaplacení a ve druhém výroku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně (resp. původně její právní předchůdkyně INTEGRASTAV, a. s., identifikační číslo osoby 64609839) se v řízení domáhala zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím jako neuhrazené ceny prací a dodávek, které realizovala nad rámec předmětu plnění podle smlouvy o dílo uzavřené mezi ní a žalovanou (částka 6 525 681,55 Kč), a jako navýšení ceny díla na základě žalovanou požadovaných a jí provedených změn v předmětu plnění podle smlouvy o dílo (částka 2 540 601,44 Kč). V řízení požadovala též zaplacení částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo pro případ odstoupení od smlouvy, k němuž došlo pro prodlení žalované s úhradou výše uvedených (žalované vyfakturovaných) částek.
2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 11. 2018, č. j. 11 C 93/2007-387, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 7. 2019, č. j. 11 C 93/2007-408, žalobu o zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a částky 10 750 000 Kč s příslušenstvím zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (druhý výrok).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaná (objednatelka) uzavřela se společností INTEGRASTAV, a. s. (zhotovitelkou) dne 25. 9. 1997 smlouvu o dílo, jejímž předmětem bylo zhotovení novostavby „Okresního ředitelství Policie ČR v Semilech“. Cena díla byla stanovena ve výši 199 975 295,40 Kč. K této smlouvě bylo uzavřeno postupně šest písemných dodatků, jimiž byl mimo jiné upravován předmět díla; žádný z dodatků nezměnil smluvenou cenu díla. Proces uplatnění ceny díla byl ve smlouvě v odstavci V. 2 (ve znění dodatku č. 4) upraven tak, že při fakturaci měl zhotovitel vždy předložit soupis řádně dokončených částí díla vyjádřených agregovanými položkami včetně objednatelkou potvrzených zjišťovacích protokolů k těmto agregovaným položkám, bez zjišťovacího protokolu byla faktura neplatná. V odstavci XI. 1 smlouvy bylo sjednáno, že smlouvu lze měnit pouze písemným, oboustranně potvrzeným ujednáním, výslovně nazvaným „dodatek ke smlouvě“. Jiné zápisy, protokoly apod. se za změnu smlouvy nepovažovaly. Podle odstavce VI. 7 smlouvy se zápisy ve stavebním deníku nepovažovaly za změnu smlouvy, ale sloužily jako podklad pro vypracování doplňků a změn smlouvy. Rozsah díla byl sjednán v oddílu II smlouvy, který byl též upraven dodatkem č. 4 tak, že v odstavci II. 3. 1 bylo nově dohodnuto, že „dojde-li při realizaci díla k jakýmkoliv změnám, doplňkům nebo rozšíření předmětu díla, vyplývajícím z podmínek při provádění díla, z odborných znalostí zhotovitele či vad projektové dokumentace, nebudou mít tyto změny, doplňky nebo rozšíření vliv na cenu díla stanovenou ve smlouvě. Ustanovení tohoto odstavce se nevztahuje na změny, doplňky nebo rozšíření požadované objednatelem nad rámec sjednaného předmětu plnění“. V odstavci II. 3. 2 bylo sjednáno, že „dojde-li při realizaci předmětu díla k jakýmkoliv redukcím, doplňkům nebo rozšíření předmětu díla na základě požadavku objednatele, je objednatel povinen předat zhotoviteli přesnou specifikaci svého požadavku a zhotovitel se zavazuje pro požadovanou změnu stávající agregovanou položku upravit v souladu s principy vytváření agregovaných položek nebo navrhnout agregovanou položku novou za dodržení stejných principů. Pokud objednatel s tímto oceněním souhlasí, zavazují se obě strany uzavřít dodatek ke smlouvě, ve kterém dohodnou i případnou úpravu termínu předání díla“. V odstavci II. 3. 3 pak bylo ujednáno, že „objednatel si vyhrazuje právo doplnit (rozšířit) předmět díla o další práce a dodávky, a to i bez souhlasu zhotovitele, který je povinen o tyto práce a dodávky doplnit (rozšířit) předmět díla, pokud takto požadované práce svým finančním objemem nepřekročí 20 % z celkové ceny (bez DPH) sjednaného díla. Způsob a postup ocenění těchto prací bude shodný s oceněním uvedeným v odstavci II. 3. 2 smlouvy o dílo“. V tomto dodatku byl dále změněn odstavec IV. 1 tak, že cena díla ve výši 199 975 295,40 Kč odpovídá součtu cen provedených prací a dodávek dle potvrzených zjišťovacích protokolů objednatelem uvedených v příloze č. 8 a cen agregovaných položek v příloze č. 9. Dále bylo uvedeno, že část ceny je vyjádřena po agregovaných položkách, jejichž seznam tvoří nedílnou součást smlouvy. V odstavci XI. 5 bylo dohodnuto, že strana, která zapříčinila důvodné odstoupení od smlouvy, je povinna uhradit druhé straně veškeré náklady jí vzniklé z důvodu odstoupení od smlouvy a navíc jednorázovou smluvní pokutu ve výši 5 % z ceny díla.
4. Podle dalších zjištění soudu prvního stupně bylo dílo předáno a převzato ke dni 21. 12. 1999. V roce 2000 zhotovitelka vystavila žalované pět faktur, kterými jí vyúčtovala údajně provedené vícepráce. Žalovaná faktury neuhradila a jako neoprávněné je vrátila. Zhotovitelka dne 19. 6. 2000 žalované oznámila, že od smlouvy o dílo pro prodlení žalované odstupuje. Na majetek zhotovitelky byl prohlášen konkurz a konkursní správce převedl pohledávky uplatněné v tomto řízení na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávky.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „obch. zák.“). Uzavřel, že smluvní strany si podrobně upravily postup, jímž bylo možno na základě potřeb zhotovitelky či na základě přání žalované předmět díla rozšířit a spolu s tímto postupem byla zohledněna vždy i úprava ceny díla, tj. že takové změny, doplňky nebo rozšíření vůbec nebudou mít vliv na cenu díla stanovenou ve smlouvě (odkázal na odstavec II. 3. 1 smlouvy), nebo že bude po odsouhlasení předmětu díla cena upravena v souladu s příslušnou změněnou agregovanou položkou písemným dodatkem obou smluvních stran (odkázal na odstavec II. 3. 2 smlouvy). Krom toho zdůraznil, že podle odstavce XI. 1 bylo možno smlouvu měnit pouze písemnými dodatky výslovně nazvanými jako „dodatek ke smlouvě“. Žalobkyni se podle soudu prvního stupně nepodařilo prokázat uzavření jakýchkoliv písemných dodatků, kterými by byla celková cena díla v průběhu realizace díla změněna. Veškeré plnění právní předchůdkyně žalobkyně bylo podle soudu prvního stupně činěno v rámci smlouvy o dílo, postup stanovující možnou změnu smlouvy, ať již v rozsahu či ceně díla nebyl ze strany zhotovitelky dodržen. Poukázal také na to, že smluvený princip změny ceny díla a jeho rozsahu byl striktně dohodnut i s ohledem na skutečnost, že na straně objednatele stál subjekt, který musel dodržovat rozpočtová pravidla a transparentnost financování předmětu díla ze státního rozpočtu. Navíc dodal, že případné pokyny objednatelky ve stavebním deníku či v zápise z kontrolních dnů tvrzené žalobkyní nebyly činěny osobami oprávněnými jakkoliv měnit smluvní ujednání mezi stranami, neboť se jednalo pouze o zástupce pro věci technické, kteří případně mohli vést pouze nezávazná předběžná jednání (odstavec I. 1 smlouvy). Nárok na smluvní pokutu též neměl za důvodný, neboť nevznikl nárok na zaplacení žalobkyní nárokovaných víceprací, dílo bylo ke dni 21. 12. 1999 řádně předáno a převzato a sjednaná cena díla byla žalovanou uhrazena, smlouva byla k uvedenému datu splněna. Faktury, kterými právní předchůdkyně žalobkyně během roku 2000 vyúčtovala tvrzené vícepráce, nebyly vystaveny v rámci smlouvy o dílo a zhotovitelka nemohla platně odstoupit od již splněné smlouvy. Nad rámec uvedeného soud prvního stupně dodal, že nebyl dodržen ani smluvně sjednaný postup pro fakturaci a též z tohoto důvodu nepovažoval nárok na zaplacení smluvní pokuty za opodstatněný.
6. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
7. Odvolací soud vyšel zcela ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se také s jeho právními závěry. Zdůraznil, že nebyl dodržen postup při sjednávání žalobkyní tvrzených víceprací, neboť předmět díla bylo možno měnit pouze dodatky ke smlouvě odsouhlasenými oběma smluvními stranami, v žádném ze sjednaných dodatků nebyla dohodnutá cena měněna a naopak bylo uvedeno, že případné změny nebudou mít vliv na cenu díla. Smlouva o dílo ve znění dodatků jasně a precizně definovala postup, jak lze cenu a předmět díla měnit, přičemž tyto navíc vycházely z výsledku veřejné obchodní soutěže. Přistoupení na argumentaci žalobkyně by podle odvolacího soudu znamenalo rezignaci na písemně ujednaný závazek mezi stranami a rozpor se zásadou pacta sunt servanda . Své právní posouzení odvolací soud doplnil též o odkaz na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005 (který je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na https://www.nsoud.cz ) s tím, že i v tam projednávané věci zhotovitel neunesl důkazní břemeno stran existence dohody o provedení sporných prací a vzniku nároku na jejich úhradu nad rámec dohodnuté ceny díla. Odvolací soud se pro nadbytečnost nezabýval správností hodnocení způsobu jednání za smluvní strany provedeného soudem prvního stupně, neboť tyto okolnosti podle něj již nemohly mít vliv na jím učiněný závěr. K nároku na zaplacení smluvní pokuty dodal, že dílo bylo řádně dokončeno, předáno a zaplaceno bez ohledu na nedokončení dopadové plochy střelnice, neboť tato část díla byla dodatkem č. 5 vyňata z původní smlouvy o dílo. Fakturace zhotovitelky poté učiněná neměla žádný podklad ve smlouvě o dílo, žalovaná se nemohla dostat do prodlení s úhradou fakturovaných částek a nemohla jí vzniknout povinnost hradit smluvní pokutu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém jeho rozsahu, podala žalobkyně dovolání, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Podle žalobkyně postupoval odvolací soud (též soud prvního stupně) při výkladu smlouvy o dílo v rozporu s výkladovými pravidly, v čemž spatřuje rozpor s jí citovanými rozsudky Nejvyššího soudu (též rozhodnutími Ústavního soudu). S odkazem na další judikaturu konstatuje, že soudy nižší instance jsou povinny při posuzování smluv upřednostňovat vůli stran před jejím projevem a při výkladu smlouvy se mají vyhnout zejména takovému výkladu, který je pochybný, zejména s ohledem na absurdní či problematické důsledky, k nimž vede. Výklad soudů nižší instance podle ní v projednávané věci vede k absurdnímu závěru, že ke každému dílčímu rozšíření předmětu díla (práce byly sestaveny z 89 dílčích položek) by bylo nezbytné uzavřít samostatný dodatek ke smlouvě, což považuje za utopické a v praxi nerealizovatelné. Je přesvědčena, že se soudy zcela nedostatečně zabývaly systematikou smlouvy, tj. výkladem jednotlivých ustanovení smlouvy v jejich vzájemných souvislostech a v kombinaci se zvoleným režimem prací, když nevzaly v potaz existenci tří základních smluvních režimů týkajících se provádění změn díla uvedených v odstavcích II. 3. 1, II. 3. 2 a II. 3. 3. Poukazuje na to, že v průběhu celého řízení tvrdila, že předmětné práce byly činěny v režimu ustanovení odstavce II. 3. 3 smlouvy, jehož účelem bylo posílení zajištění rychlého a hladkého průběhu realizace stavby, neboť toto ujednání explicitně zachycovalo dohodu smluvních stran o existenci neformálního způsobu provedení úprav (doplnění) předmětu díla drobného či menšího rozsahu. Má za to, že v tomto ujednání bylo odkazováno na odstavec II. 3. 2 smlouvy pouze co do způsobu nacenění díla (podle položkového rozpočtu), a nikoliv co do povinnosti uzavření písemného dodatku ke smlouvě. Zdůrazňuje, že pokud při provádění prací postupovala podle článku II. 3. 3 smlouvy, šlo o plnění v rámci smlouvy předvídané již od jejího uzavření, a proto nemohla vyvstat potřeba změny smlouvy v písemné formě ani povinnost uzavřít písemný dodatek. Aplikace tohoto režimu plnění podle ní neměla vliv na tvorbu či úpravy agregovaných položek, neboť nezakládala povinnost zahájení procesního postupu ústícího v uzavření písemného dodatku.
10. Žalobkyně odvolacímu soudu dále vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (rozsudků ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 1866/2016, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 864/2011, či usnesení ze dne 1. 2. 2005, sp. zn. 32 Odo 731/2004) při posouzení otázky „adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy“. Výklad smlouvy provedený soudy nižších stupňů považuje za formalistický, popírající ekonomický smysl obchodního vztahu smluvních stran i jeho hospodářský účel, neboť by i přes dodržení postupu v intencích článku II. 3. 3 smlouvy a provedení prací v souladu se smlouvou nemuselo být ze strany žalované poskytnuto jakékoliv (natož řádné) protiplnění.
11. Závěry soudů nižší instance jsou podle žalobkyně také v rozporu se základními principy práva veřejných zakázek (princip úplatnosti a rovnosti). Akceptaci závěrů odvolacího soudu považuje za vedoucí fakticky k bizarnímu stavu, kdy by stát mohl prostřednictvím veřejné zakázky od počátku nadefinovat nezměnitelné podmínky smlouvy, podle nichž by měl právo bezúplatně objednávat „vícepráce“ a zhotovitel by měl povinnost je provést až do celkové výše 20 % ceny díla.
12. Ve vztahu k nároku na smluvní pokutu odkazuje žalobkyně na předchozí argumentaci a připomíná, že tento nárok byl zamítnut z důvodu, že soudy nižších stupňů veškeré práce a dodávky subsumovaly pod režim článků II. 3. 1 a II. 3. 2 smlouvy a při neuzavření dodatků dovodily nemožnost vystavení faktur zhotovitelkou, absenci prodlení žalované s jejich úhradou a v důsledku toho nemožnost odstoupení od smlouvy. Za nepřiléhavý považuje též závěr, že faktury neobsahovaly vzájemně odsouhlasený soupis prací, neboť podle ní jej obsahovat nemusely, pokud byly práce provedeny na základě jednostranného pokynu žalované.
13. Žalobkyně považuje napadené rozhodnutí též za nepřezkoumatelné, poukazuje na vadu spočívající v nedostatečném odůvodnění (nevypořádání se s její argumentací), což podle ní zakládá rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a též porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
15. Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
17. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“)].
18. Těmto požadavkům žalobkyně nedostála, pokud v dovolání tvrdila rozpor závěrů odvolacího soudu se základními principy práva veřejných zakázek, neboť současně neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k této námitce nesprávného právního posouzení věci. V této části tedy nelze pro vady dovolání přezkoumat jeho přípustnost.
19. Stejným deficitem pak trpí dovolání i ve vztahu k námitce nepřiléhavosti závěru o absenci předložení vzájemně odsouhlaseného soupisu prací při fakturaci uplatněných částek, neboť ani v rámci této argumentace žalobkyně nevymezila žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. Navíc tuto námitku žalobkyně fakticky zakládá na vlastním skutkovém závěru odlišném od skutkových závěrů o obsahu smlouvy, z nichž vycházely soudy obou stupňů, podle kterých byl ve smlouvě sjednán postup uplatnění ceny díla prostřednictvím fakturace, jejíž součástí musel být vždy soupis řádně dokončených částí díla (jichž se měla fakturace týkat) včetně žalovanou potvrzených zjišťovacích protokolů, tj. včetně potvrzení druhé smluvní strany, že takové práce byly skutečně provedeny, jinak byla fakturace neplatná. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. přitom nemůže být založena na vlastních skutkových závěrech dovolatele odlišných od skutkových závěrů odvolacího soudu, resp. na zpochybňování skutkových závěrů odvolacího soudu (srov. například výše citované R 4/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
20. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá otázka „adekvátnosti protiplnění v obchodních vztazích a souladu se zásadami poctivého obchodního styku a dobrými mravy“, neboť takovou otázku odvolací soud neřešil v situaci, kdy dospěl na základě výkladu smlouvy k závěru, že obsahovala ujednání o tom, jakým způsobem lze změnit cenu a předmět díla, tj. výlučně písemnými dodatky, a v žádném z nich nebyla cena díla navýšena, naopak bylo uvedeno, že případné změny nebudou mít vliv na cenu díla, přičemž ve vztahu k žalobkyní tvrzeným vícepracím žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran existence dohody o jejich provedení odpovídající sjednaným podmínkám. Neměl-li odvolací soud (oproti přesvědčení žalobkyně, která vychází v dovolání z toho, že taková dohoda již byla obsažena v odstavci II. 3. 3 smlouvy ve znění jejího dodatku č. 4) za prokázanou dohodu o provedení těchto víceprací (dohodu o plnění zhotovitelky), neměl důvod zabývat se otázkou adekvátnosti protiplnění a souladu jeho neposkytnutí se zásadami poctivého obchodního styku či s dobrými mravy. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
21. Pro úplnost lze dodat, že závěr odvolacího soudu, podle kterého nemá žalobkyně právo na úhradu víceprací v případě, kdy nedošlo k uzavření dohody o jejich provedení, je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které provede-li zhotovitel práce nad sjednaný rozsah díla a nejsou-li splněny podmínky dle §549 obch. zák. pro vznik povinnosti objednatele zaplatit zhotoviteli cenu přiměřeně zvýšenou, nemůže zhotovitel hodnotu takových víceprací požadovat (ani z titulu bezdůvodného obohacení), neboť jde o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací (srov. například odvolacím soudem citovaný rozsudek ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 32 Odo 1043/2005, nebo rozsudky ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2856/2009, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3891/2010, ze dne 14. 2. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2613/2010, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009).
22. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
23. Dovolání proto není přípustné v rozsahu, v němž je napadána ta část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty ve výši 10 750 000 Kč s příslušenstvím. V projednávané věci se odvolací soud ztotožnil s posouzením provedeným soudem prvního stupně, který dovodil nedůvodnost tohoto nároku žalobkyně jednak na základě závěru, že fakturace částek za vícepráce byla provedena zhotovitelkou bez podkladu ve smlouvě poté, co dílo bylo dokončeno, předáno a jeho cena zaplacena a zhotovitelka již nemohla od smlouvy odstoupit (smluvní pokuta byla žalobkyní požadována právě z důvodu odstoupení od smlouvy zapříčiněného prodlením žalované s úhradou těchto fakturovaných částek), a dále na základě závěru, že tyto částky nebyly uplatněny po žalované v souladu se smluvními ujednáními, neboť zhotovitelka nedodržela dohodnutý způsob fakturace (nepřipojila k fakturám žalovanou potvrzené zjišťovací protokoly o provedení prací), žalovaná též proto nebyla v prodlení, pro které by mohla zhotovitelka od smlouvy odstoupit a požadovat smluvní pokutu.
24. Za této situace, kdy druhý z výše uvedených závěrů, který je sám o sobě postačujícím důvodem pro zamítnutí žaloby ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty, nebyl dovoláním žalobkyně relevantně zpochybněn, jak bylo uvedeno výše (srov. bod 19), a nebyl tak otevřen dovolacímu přezkumu, není způsobilá založit přípustnost dovolání v rozsahu tohoto nároku ani žalobkyní předložená otázka respektování pravidel výkladu právních úkonů (odstavců II. 3. 1 až II. 3. 3 smlouvy o dílo), zpochybňující první z právních závěrů odvolacího soudu, pro který byla žaloba ohledně nároku na zaplacení smluvní pokuty zamítnuta.
25. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část výroku I a výrok II, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
26. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným v rozsahu, jímž byla napadena část výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně ohledně nároku na zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím, pro řešení otázky postupu soudu při výkladu projevu vůle, neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu smlouvy o dílo (jejích odstavců II. 3. 1 až II. 3. 3).
IV. Důvodnost dovolání
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
29. Podle ustanovení §266 obch. zák. projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (odstavec 1). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (odstavec 2). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (odstavec 3). Projev vůle, který obsahuje výraz připouštějící různý výklad, je třeba v pochybnostech vykládat k tíži strany, která jako první v jednání tohoto výrazu použila (odstavec 4).
30. Výklad právního úkonu prostřednictvím interpretačních pravidel je indikován tehdy, jsou-li pochybnosti o obsahu právního úkonu, tj. o skutečné vůli v něm projevené (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 578/2005, ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016). Podle ustálených judikatorních závěrů Nejvyššího soudu jsou pochybnosti vyžadující výklad právního úkonu dány objektivně v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014).
31. V obchodních závazkových vztazích (v projednávané věci o takový vztah nesporně jde) platí, že při pochybnostech o obsahu právního úkonu vyjádřeného slovy (i písemné smlouvy) je třeba jeho obsah zjistit za použití výkladových pravidel stanovených v ustanovení §266 obch. zák. (a obecně též v ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným nejen na jazykovém vyjádření právního úkonu, ale též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil (podle úmyslu jednající osoby v okamžiku uzavírání smlouvy). Jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud na základě provedeného dokazování posoudí, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1569/99, ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 20. 1. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2081/2007, ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 3563/2014, a ze dne 25. 4. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4318/2015).
32. Ústavní soud pak vyložil (v rovině ústavně právní), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených s podpisem a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. například nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo obdobně též žalobkyní v dovolání citované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5196/2017). Výklad projevu vůle nemůže vést k takovým důsledkům, které jsou z hlediska pravidel logiky zjevně absurdní (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012).
33. Nejvyšší soud však v této souvislosti zároveň zdůrazňuje, že výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle nahrazovat či doplňovat (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30, nebo rozsudky ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1788/2010).
34. Odvolací soud se v projednávané věci plně ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle kterého se na rozšíření předmětu smlouvy o další žalobkyní tvrzené práce, jež měly být provedeny na pokyn žalované, vztahoval odstavec II. 3. 2 smlouvy o dílo, který zohledňoval situaci, kdy ke změnám, doplňkům a redukcím předmětu díla dojde na základě požadavku žalované jako objednatelky. Podle tohoto ujednání měla zhotovitelka po obdržení přesné specifikace požadavku žalované upravit v souladu s požadovanou změnou agregovanou položku (položku položkového rozpočtu) podle principu jejich vytváření či podle těchto principů navrhnout položku novou a při souhlasu žalované s tímto oceněním byl dán závazek obou stran k uzavření dodatku ke smlouvě, v němž měla být dohodnuta též případná úprava termínu předání díla.
35. Žalobkyně (její předchůdkyně) však od počátku řízení tvrdila, že předmětné práce vykonávala na základě odstavce II. 3. 3 smlouvy (ve znění dodatku č. 4), podle něhož si žalovaná vyhradila právo doplnit (rozšířit) předmět díla o další práce a dodávky i bez souhlasu zhotovitelky, která byla povinna o tyto práce a dodávky doplnit (rozšířit) předmět díla, pokud takto požadované práce svým finančním objemem nepřekročí 20 % z celkové ceny díla (bez daně z přidané hodnoty), přičemž způsob a postup ocenění těchto prací byl shodný s oceněním uvedeným v odstavci II. 3. 2. Současně měla za to, že při tomto postupu nemusel být uzavírán písemný dodatek.
36. I přes tento odlišný výklad ze strany žalobkyně zakládající pochybnosti o obsahu smlouvy o dílo se soudy nižších stupňů při jejím výkladu výslovně nezabývaly tím, jaký byl vztah mezi odstavci II. 3. 2 a II. 3. 3, když v obou případech šlo o doplnění či rozšíření předmětu díla na základě požadavku žalované. Podrobněji neposuzovaly ani to, zda v případě aplikace odstavce II. 3. 3 skutečně bylo nutno uzavřít písemný dodatek ke smlouvě, tj. zda odkaz na „způsob a postup ocenění těchto prací … shodný s oceněním uvedeným v odstavci II. 3. 2“ zmíněný v odstavci II. 3. 3 smlouvy o dílo zahrnuje také postup spočívající v uzavření dodatku ke smlouvě. Soud prvního stupně sice současně odkázal na odstavec XI. 1 smlouvy, podle kterého bylo možno smlouvu měnit pouze písemnými oboustrannými dodatky, avšak již se blíže nezabýval tím, zda i postup podle odstavce II. 3. 3 bylo možno považovat za takovou změnu smlouvy, pokud podle něj byla zhotovitelka povinna při splnění tam stanovených podmínek předmět díla doplnit (rozšířit) o žalovanou požadované práce a dodávky i přes svůj nesouhlas. Pokud odvolací soud v rámci svých úvah zmínil též okolnost, že cena i předmět díla vycházely z výsledku veřejné obchodní soutěže, blíže neozřejmil, jaký vliv by tato skutečnost měla mít na výklad citovaných smluvních ujednání, byť tato skutečnost pro výklad skutečné vůle stran nepochybně určitý vliv mít mohla, stejně jako skutečnost zmíněná soudem prvního stupně, že na straně objednatele stál subjekt, který musel dodržovat rozpočtová pravidla a transparentnost financování celého předmětu díla ze státního rozpočtu.
37. Odvolací soud (i soud prvního stupně) tak při výkladu smlouvy o dílo (jejího dodatku č. 4) ohledně ujednání týkajících se případných změn díla požadavkům vyplývajícím z výše citované judikatury nedostál, neboť řádně neprovedl její výklad v souladu s výkladovými pravidly uvedenými v §266 obch. zák. a v §35 obč. zák. ohledně aplikace ujednání uvedeného v odstavci II. 3. 3 a jeho vztahu k ujednání v odstavci II. 3. 2. V tomto ohledu jsou námitky žalobkyně důvodné. Nelze však přisvědčit argumentaci žalobkyně, že by výklad smlouvy provedený soudy nižších stupňů nutně musel vést k absurdním důsledkům, neboť ani podle něj nebylo nutné uzavírat samostatné dodatky ke všem 89 dílčím položkám tvořícím podle tvrzení žalobkyně jí provedené práce, neboť tyto logicky mohly být společně zahrnuty pod jeden, případně několik dodatků smlouvy.
38. Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení nároku žalobkyně na zaplacení dalších prací vycházející z takto provedeného výkladu smlouvy je neúplné, a tudíž nesprávné. Dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. tak byl žalobkyní uplatněn právem.
39. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně v tomto ohledu namítala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu. Nejvyšší soud však toto rozhodnutí jako nepřezkoumatelné neshledal, neboť jeho odůvodnění dosahuje takové míry argumentace, která nikterak nekrátila žalobkyni v možnosti uplatnění dovolacích důvodů, jak je zřejmé i z obsahu jejího dovolání. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu totiž platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud se námitkami žalobkyně zabýval a v rámci své argumentace se s nimi vypořádal. Skutečnost, že jeho právní posouzení nebylo úplné, zakládá důvodnost dovolání žalobkyně, neznamená však, že by takové rozhodnutí bylo bez dalšího nepřezkoumatelné. Dovolací soud z obsahu spisu nezjistil existenci jiných vad řízení.
40. Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v části potvrzujícího výroku I, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky 9 066 282,99 Kč s příslušenstvím a o nákladech řízení, a v závislém výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení. Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí v uvedeném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i jej a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhé o. s. ř.). Ve zbylém rozsahu pak bylo dovolání odmítnuto podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
41. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
42. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozsudkem dovolacího soudu se řízení nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 6. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu