ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1225.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1225/2021-126
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Arcibiskupství pražského , se sídlem v Praze 1, Hradčanské náměstí 56/16, identifikační číslo osoby: 00445100, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, korespondenční adresa: Praha 6, Thákurova 676/3, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, jednajícího prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby: 69797111, o vydání věci a o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 76/2017, o dovolání České republiky- Státního pozemkového úřadu proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2020, č. j. 4 Co 132/2019-102, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Česká republika - Státní pozemkový úřad je povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jakuba Kříže, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2019, č. j. 38 C 76/2017-74, částečně nahradil rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hlavní město Praha, ze dne 29. 6. 2017, č. j. SPU 289257/2017/45/Václavů, sp. zn. SP 10955/2016-537100, tak, že žalobci vydal pozemky parc. č. 558/12, parc. č. 558/13, parc. č. 558/17, parc. č. 558/18, parc. č. 558/19 a parc. č. 558/20, všechny v katastrálním území Dolní Jirčany, vymezené geometrickým plánem číslo 1957-106/2018 vyhotoveným společností GRID, a. s., který je nedílnou součástí rozsudku (výroky I. a III.), dále zastavil řízení v části, v níž žalobce požadoval vydání pozemků parc. č. 558/11, parc. č. 558/16 a parc. č. 558/21, všech v katastrálním území Dolní Jirčany, vymezených geometrickým plánem číslo 1957-106/2018 vyhotoveným společností GRID, a. s., který je nedílnou součástí rozsudku (výrok II.), a žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení ve výši 670,60 Kč (výrok IV.).
Vrchní soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání České republiky – Státního pozemkového úřadu (proti výrokům I., III. a IV.) rozsudkem ze dne 5. 11. 2020, č. j. 4 Co 132/2019-102, rozsudek soudu prvního stupně v části výroků I. a III, jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k pozemkům parc. č. 558/12, parc. č. 558/17 a parc. č. 558/19, všech v katastrálním území Dolní Jirčany, vymezených geometrickým plánem číslo 1957-106/2018 vyhotoveným společností GRID, a. s. (dále „předmětné pozemky“), potvrdil a v části výroků I. a III., jíž bylo rozhodnuto ve vztahu k pozemkům parc. č. 558/13, parc. č. 558/18 a parc. č. 558/20, všech v katastrálním území Dolní Jirčany, vymezených geometrickým plánem číslo 1957-106/2018 vyhotoveným společností GRID, a. s., změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I.). Žalobci uložil povinnost nahradit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady řízení před soudem prvního stupně ve výši 1.233,- Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §3 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále „zákon č. 428/2012 Sb.“), a že mu žalobou nárokované pozemky byly odňaty v důsledku skutečností uvedených v ustanovení §5 odkazovaného předpisu. Mezi účastníky řízení bylo mimo jiné sporné, zda vydání předmětných pozemků žalobci jakožto oprávněné osobě brání ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. Soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že zmíněný výlukový důvod se v případě předmětných pozemků neuplatní, jelikož předmětné pozemky, které jsou zatravněné a zjevně neužívané, neshledaly nezbytně nutnými pro užívání staveb ve vlastnictví třetích osob nacházejících se na sousedních pozemcích.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti části výroku I. týkající se předmětných pozemků) podala Česká republika - Státní pozemkový úřad (dále též „dovolatelka“) dovolání. Má za to, že dovolání je ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), přípustné pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reflektující problematiku naturální restituce pozemků, jež jsou součástí funkčního celku (areálu); odkazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013 (tyto rozsudky, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ). Namítá, že předmětné pozemky jsou součástí areálu a slouží jako přístup a manipulační plocha ke stavbám ve vlastnictví třetích osob. Vyjadřuje přesvědčení, že vydáním předmětných pozemků žalobci byla dotčena funkčnost a využitelnost celého areálu. Dále podotýká, že odvolací soud, respektive soud prvního stupně, rozhodl o dělení pozemků geometrickým plánem a o převodu takto oddělených částí pozemků na osobu oprávněnou bez souhlasu stavebního úřadu a současného vlastníka pozemků, což dle názoru dovolatelky koliduje s nálezem Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19 (označený nález, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, je přístupný na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba ve vztahu k předmětným pozemkům zamítá, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání označil rozsudek odvolacího soudu za formálně i věcně zcela správný. Pokud jde o uplatněnou dovolací argumentaci, konstatoval, že se jedná o pouhou polemiku s jednoznačnými skutkovými závěry soudů nižších instancí o absenci bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti předmětných pozemků k užívání okolních staveb. Poukaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, pak považuje za irelevantní, a to zejména s ohledem na ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 5. 11. 2020 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), a že bylo podáno v zákonné lhůtě oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.), za niž jedná pověřený zaměstnanec, jenž má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.], zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť dovolatelkou nastolené právní otázky již byly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, odvolací soud se od judikaturou přijatého řešení neodchýlil a není žádného důvodu tyto otázky dovolacím soudem znovu posoudit odchylně.
Překážka vydání věci upravená v ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. se i podle důvodové zprávy k citovanému předpisu inspiruje ustanovením §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o půdě“). Proto, jak již bylo vícekrát judikaturou Nejvyššího soudu konstatováno, lze při aplikaci citovaného ustanovení zákona č. 428/2012 Sb. přiměřeně zohlednit závěry dovozené dříve v rámci výkladu obdobně konstruované normy obsažené právě v ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4692/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017, a ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2245/2018).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. za přiměřeného zohlednění závěrů dovozených již v rámci výkladu ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě překážkou vydání pozemku může být též jeho funkční souvislost se stavbou; pouze však tehdy, jde-li o stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, či přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení – areál (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3938/2015), přičemž ani sama existence areálu, jakožto funkčního celku budov a pozemků, bez dalšího nevylučuje vydání některých (např. okrajových) pozemků, ale vyžaduje mimořádně pečlivé zvážení konkrétních místních podmínek, potažmo toho, zda lze některý pozemek nebo jeho část oddělit bez toho, že by byla dotčena funkční propojenost jednotlivých staveb či ostatních pozemků a dále bez toho, že by došlo k porušení některé z funkcí, které areál plní (srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2720/2015, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, nebo nález Ústavního soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. I. ÚS 217/17).
Při zvažování použitelnosti závěrů tzv. „areálové judikatury“ jest i v oblasti církevních restitucí (v režimu zákona č. 428/2012 Sb.) namístě postup spíše zdrženlivý, opřený o výklad restriktivní, kdy je vždy třeba uvážit i hledisko proporcionality (spočívající v porovnání újmy oprávněné osoby v případě nevydání nemovitostí, s bezprostředními důsledky, které by mělo vyhovění restitučnímu nároku ve sféře jiných osob; srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3505/2018). Je-li spatřován veřejný zájem na tom, aby byly předmětné pozemky považovány za jeden funkční celek a aby bylo zachováno jejich stávající využití, lze také zohlednit, že změnou vlastníka se bez dalšího nezmění způsob využití těchto pozemků (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3588/2011). Potřeba důsledné aplikace zásady ex favore restitutionis v režimu zákona č. 428/2012 Sb. vyvstává tím spíše, že tento zákon oprávněným osobám za nevydané pozemky nepřiznává individuální náhradu (jako je tomu v režimu zákona č. 229/1991 Sb.), ale toliko náhradu paušální podle ustanovení §15 zákona č. 428/2012 Sb. (srovnej opětovně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5144/2017).
Závěr odvolacího soudu, dle něhož se zřetelem ke konkrétním skutkovým okolnostem případu je namístě vydání předmětných pozemků, jež představují zatravněné a zjevně neužívané plochy, nikterak neodporuje právní úpravě a ani citované rozhodovací praxi dovolacího soudu. Zpochybňuje-li dovolatelka právě uvedené konstatování, sluší se připomenout, že zjištění, zda je určitý pozemek se stavbou bezprostředně související nebo nezbytně nutný k jejímu užívání, případně prvkem uceleného areálu, představuje otázku nikoli právní, nýbrž skutkovou a odpověď na ni se odvíjí od výsledků provedeného dokazování, jež dovolacímu přezkumu dle aktuálně účinné právní úpravy nepodléhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 5305/2014, popřípadě též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, nebo dále usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10., ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6., a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu přitom není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za skutkových okolností projednávané věci pak závěry odvolacího soudu v rovině navazujících právních úvah nekolidují ani s dovolatelkou odkazovanými rozhodnutími (konkrétně s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1758/2013, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006), která byla vydána v řízeních vedených podle zákona o půdě a navíc za okolností, jež nejsou poměrům nyní posuzované věci připodobitelné.
Dovolání rovněž není přípustné pro řešení dovolatelkou nastíněné otázky dělení pozemků oddělovacím geometrickým plánem a nezbytnosti souhlasu (územního rozhodnutí) stavebního úřadu. Dovolací soud ustáleně připomíná, že výlukový důvod ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., pro který nelze pozemek vydat, může dopadat toliko na část pozemku, jehož vydání se oprávněná osoba původně domáhala; celý pozemek je restituční výlukou dotčen toliko v případě, že se důvody, o něž se výluka opírá, vztahují k pozemku v celém jeho rozsahu (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3843/2019, a dále např. na něj navazující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1875/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2942/2020). V rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, pak Nejvyšší soud dovodil, že „zvláštním právním předpisem ve smyslu ustanovení §82 odst. 3 stavebního zákona je takový předpis, který orgánu veřejné moci (soudu nebo správnímu orgánu) umožňuje současně se vznikem nové nemovité věci (pozemku) rozhodnout i o vlastnickém právu k ní; toto kritérium pak naplňuje nejen občanský zákoník (konkrétně v ustanovení §1144 o. z.), ale i zákon o půdě (v ustanovení §11a), popřípadě i zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. [u výluk restitutio integrum dle ustanovení §8 odst. 1 písm. a) nebo f) citovaného zákona].“ Právní posouzení otázky přípustnosti vymezení (pomocí geometrického plánu) části pozemkové parcely za účelem uspokojení restitučního nároku napadeným rozsudkem odvolacího soudu je tudíž bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal žádný rozumný důvod k jinému posouzení této dovolacím soudem již vyřešené právní otázky.
Přípustnost dovolání nelze – na rozdíl od mínění dovolatelky – podpořit ani odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, jenž se vyjadřuje k pravomoci obecného (civilního) soudu rozhodnout o dělení nárokovaného (náhradního) pozemku v řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu (náhradního) pozemku ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě, nikoli však k otázce naturální restituovatelnosti pozemku v režimu zákona č. 428/2012 Sb. Nadto se Nejvyšší soud v již výše zmíněném rozsudku ze dne 27. 4. 2021, sp. zn. 28 Cdo 509/2021, vypořádal – v režimu zákona č. 229/1991 Sb. – s otázkou přípustnosti vymezení (pomocí geometrického plánu) části pozemkové parcely za účelem uspokojení restitučního nároku právě se zřetelem k právnímu názoru vyjádřenému v dovolatelkou poukazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. III. ÚS 3804/19, přičemž Nejvyšší soud plně nepřisvědčil závěru Ústavního soudu, že rozhodnutím obecného soudu o rozdělení pozemku (geometrickým oddělovacím plánem) v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemku ve smyslu ustanovení §11a odst. 1 zákona o půdě dojde k porušení ústavně zaručeného práva na ochranu majetku podle ustanovení článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a práva na soudní ochranu podle ustanovení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i k nerespektování principu dělby moci mezi orgánem soudním na straně jedné a správním na straně druhé (viz článek 2 odst. 1 a 3 Ústavy České republiky a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod).
Ostatně v poměrech právní úpravy provedené zákonem č. 428/2012 Sb. shora označený závěr dovozovaný rozhodovací praxí Nejvyššího soudu o pravomoci obecného civilního soudu rozhodnout o dělení pozemku (pro účely restitutio integrum) promítl zákonodárce do jednoznačně formulovaného ustanovení zákona (srovnej ustanovení §14 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.), na což přiléhavě ve vyjádření k dovolání upozornil žalobce.
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V souladu s ustanovením §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li Česká republika – Státní pozemkový úřad povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 5. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu