ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1732.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1732/2021-249
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyň a) O. K. , narozené XY, bytem XY, b) I. K. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Ilonou Kindlovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, zastoupené JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1, Náprstkova 276/2, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 36 C 124/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2021, č. j. 22 Co 262/2020-205, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni a) náklady dovolacího řízení ve výši 3.146,- Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Ilony Kindlové, advokátky se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha-východ (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 7. 2020, č. j. 36 C 124/2019-163, nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní a) smlouvu o bezúplatném převodu pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY (dále „předmětný pozemek“) a ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, které jsou ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů – dále „zákon o půdě“ (výrok I.), dále nahradil projev vůle žalované uzavřít se žalobkyní b) smlouvu o bezúplatném převodu ideální jedné poloviny pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY, který je ve vlastnictví České republiky, podle ustanovení §11a zákona o půdě (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 22 Co 262/2020-205, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že výše uspokojeného restitučního nároku žalobkyně a) ve výroku I. činí 43.185,60 Kč a žalobkyně b) ve výroku II. činí 13.879,35 Kč (výrok I.), a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jsou osobami oprávněnými ve smyslu ustanovení §4 zákona o půdě a domáhají se vydání náhradních pozemků za pozemky odňaté, jejichž naturální restituci brání zákonem o půdě předvídané překážky (§11a odst. 1 zákona o půdě). Protože shledaly dosavadní postup žalované ve vztahu k žalobkyním liknavým, vyhověly požadavku uspokojit restituční nárok žalobkyň mimo zákonem předpokládaný postup. Konstatovaly přitom, že žalobou nárokované pozemky jsou vhodné k převodu na žalobkyně. Jelikož hodnota požadovaných pozemků vybraných žalobkyněmi jako pozemků náhradních, nepřevyšovala v době rozhodnutí hodnotu dosud neuspokojeného restitučního nároku žalobkyň, uložily žalované povinnost uzavřít se žalobkyněmi smlouvu o bezúplatném převodu žalobou vymezených pozemků.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu (reprezentované v dovolání konkretizovanými rozhodnutími). Domnívá se, že parc. č. XY je nevhodný k převodu jako pozemek náhradní, neboť je dotčen veřejným užíváním a žalobkyni a) by zůstalo toliko tzv. holé vlastnictví. Konkrétně uvedla, že na části tohoto pozemku se nachází pozemní komunikace. Nadto zdůraznila, že předmětný pozemek je územním plánem obce XY kategorizován jako plocha sídelní zeleně, ostatní plocha, výroba a skladování a průmyslová výroba. Má proto za to, že pokud bude předmětný pozemek převeden na žalobkyni a), lze předpokládat problémy při jeho obhospodařování. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně a) ve svém vyjádření označila dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Podotkla přitom, že v řízení před soudy nižších instancí nebylo tvrzeno ani dokazováno, že by předmětný pozemek byl zastavěn stavbou dopravní infrastruktury. Dle názoru žalobkyně a) předmětný pozemek je právně i fakticky pozemkem zemědělským. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalované přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť právní posouzení věci napadeným rozsudkem odvolacího soudu je bezezbytku konformní s judikatorními závěry dovolacího soudu.
Ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu dovodila, že vhodnými náhradními pozemky jest rozumět pozemky, jež by byly – nebýt liknavého či svévolného postupu Pozemkového fondu ČR, resp. žalované – zařaditelné do veřejné nabídky (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4180/2007, uveřejněný pod č. 72/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4876/2008, a ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, či jeho usnesení ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3304/2014, a ze dne 2. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4400/2015 – uvedená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Při posuzování „vhodnosti“ pozemku k převodu oprávněné osobě jako pozemku náhradního (§11a odst. 1 zákona o půdě) je nutno hodnotit, zda převodu nebrání zákonné výluky uvedené v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon č. 503/2012 Sb.“), či zda nejde o pozemek zatížený právy třetích osob (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1568/2011), zda jeho převod není z jiného důvodu zapovězen zákonem (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 99/2010, ve vztahu k pozemkům v zastavěném území obce, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 393/2019), zda jej lze zemědělsky obhospodařovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2013, sp. zn. 28 Cdo 592/2013), zda nevzniknou jiné problémy při hospodaření s takovým pozemkem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2462/2014), případně zda nejde o pozemek zastavěný či tvořící součást areálu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2364/2017, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4447/2017). Tato hlediska je přitom vždy nutno zkoumat se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem případu a předpoklady pro vydání (popřípadě pro nevydání) každého takového pozemku posuzovat zcela samostatně, byť s přihlédnutím k širším souvislostem konkrétní věci (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5045/2015, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 220/2005). Tedy ani oprávněná osoba, vůči níž Pozemkový fond (žalovaná) postupoval liknavě, svévolně či diskriminujícím způsobem (a jež může uspokojit své právo i převodem pozemku nezahrnutého do veřejné nabídky podle ustanovení §11a zákona o půdě), se nemůže neomezeně domáhat převodu jakéhokoliv zemědělského pozemku z vlastnictví státu (a ve správě Státního pozemkového úřadu). V rozsudku ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2430/2016, Nejvyšší soud dále uzavřel, že je na soudu, aby v každé jednotlivé věci vždy s ohledem na její konkrétní okolnosti posoudil, zda pozemky vybrané oprávněnou osobou jako náhradní, jsou pro uspokojení jejího restitučního nároku vhodné, a to ke dni vyhlášení jeho rozhodnutí (§154 odst. 1 o. s. ř.).
Odvolací soud se výše rozvedených judikatorních východisek, od nichž není důvodu se odchylovat, zjevně přidržel, dovodil-li se zřetelem k individuálním skutkovým okolnostem dané věci, že předmětný pozemek je vhodný k převodu na žalobkyni a), coby pozemek náhradní. V řízení totiž bylo zjištěno, že předmětný pozemek, jenž je jako zemědělský evidován i fakticky užíván, nelze považovat za historický majetek církví, nebyl k němu uplatněn restituční nárok a jeho převodu nebrání ani některá ze zákonných překážek uvedených v ustanovení §11 odst. 1 zákona o půdě a v ustanovení §6 zákona č. 503/2012 Sb. Skutečnost, že je předmětný pozemek územním plánem obce zařazen do kategorií
„ZO – sídelní zeleň – ochranná“ a „VP – výroba a skladování, průmyslová výroba“ přitom nepředstavuje žádnou zákonem předpokládanou či judikatorně dovozenou překážku vydání pozemku oprávněné osobě jako pozemku náhradního (k tomu srovnej dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2067/2020).
Zpochybňuje-li pak dovolatelka závěry odvolacího soudu stran charakteru předmětného pozemku, nese se její kritika v rovině skutkové, a nikoliv právní. Přestože vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17 – označená usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Namítá-li dovolatelka, že předmětný pozemek slouží jako pozemní komunikace, přichází navíc s touto okolností až v dovolacím řízení, pročež jde o nepřípustnou skutkovou novotu, k níž je Nejvyššímu soudu ve smyslu ustanovení §241a odst. 6 o. s. ř. zapovězeno přihlížet (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1079/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2113/2019). V nalézacím řízení, jakož ani v řízení před odvolacím soudem, žádnou takovouto argumentaci týkající se využití pozemku coby pozemní komunikace neuplatnila; ostatně skutkový stav, který byl soudy nižších stupňů ve vztahu k pozemku parc. č. XY v katastrálním území XY spolehlivě zjištěn (a dovolací soud je jím vázán) je založen na zcela odlišném závěru o (faktickém) využití předmětného pozemku.
Odkázala-li dovolatelka na závěry dovozené v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a v usnesení téhož soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, pak jde o rozhodnutí, jež byla vydána za poměrů nikoliv srovnatelných s poměry nyní projednávané věci. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2729/2018, byl nepřevoditelným shledán pozemek (coby náhradní za pozemky, jež oprávněným osobám dle zákona o půdě nebylo lze vydat), na němž se nachází toliko malá část rybníka a jeho okrajový břeh, přičemž zbývající převážná část rybníka a k němu náležející technická zařízení měla zůstat ve vlastnictví odlišného subjektu (právě tyto skutkové okolnosti přitom vedly dovolací soud k zaujetí názoru, že posuzované vodní dílo tvoří funkční celek, který by neměl mít z hlediska právní jistoty i samotného provozování rozdílné vlastníky); v individuálních skutkových poměrech této věci nebylo bez významu ani to, že takovýto pozemek byl bezúplatně převeden do podílového spoluvlastnictví šesti žalobců v poměru fakticky obtížně určitelných ideálních podílů jako např. 9327/329306 (což za dané situace mohlo působit problémy při hospodaření s ním). Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3824/2018, byl vydán za situace, kdy požadované náhradní pozemky byly schváleným územním plánem zařazeny do plochy pro výrobu v kamenolomu a coby územní rezervy pro dobývací prostor lomu. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5368/2015, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3341/2018, jsou založeny na tom, že oprávněnými osobami nárokované pozemky jako pozemky náhradní byly již schválenou územně plánovací dokumentací určeny k zastavění veřejně prospěšnými stavbami.
Zcela nepřiléhavý je pak odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1675/2006, neboť v odkazované věci se dovolací soud vyjádřil v rámci sousedského sporu k otázce možnosti nabytí vlastnického práva k hraničnímu pozemku dovolatelkou v souvislosti s chybným zápisem údajů a zákresem vlastnických hranic v katastru nemovitostí.
Napadené rozhodnutí není v rozporu ani s rozhodovací praxí, podle níž lze ve výjimečných případech pod výluku podle ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě podřadit per analogiam i situaci, kdy by oprávněná osoba naturální restitucí získala „vyprázdněné“ vlastnické právo z důvodu převažujícího veřejného zájmu (veřejnoprávní regulace), který by v praxi realizaci žádné ze složek vlastnického práva neumožňoval; o takovou situaci jde zejména tam, kde jsou nemovitosti veřejným statkem, tedy jsou-li kupř. dotčeny institutem veřejného užívání (např. veřejné prostranství, pozemní komunikace), kdy by se restituentu mělo dostat toliko tzv. holého vlastnictví (k tomu srovnej dovolatelkou citované nálezy Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. III. ÚS 1961/15, ze dne 1. 7. 2014, sp. zn. I. ÚS 581/14, a ze dne 21. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 536/14, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3923/2014, dále pak např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 220/2014, a ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4024/2017, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3831/2017). O takový případ ovšem v posuzované věci nejde. Předmětný pozemek podle skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, není součástí veřejného prostranství a ani není zatížen jiným obdobným způsobem.
Protože dovolatelka brojí proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích III. a IV. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
Jelikož dovolání žalované není přípustné, Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni a) vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalovaná povinna žalobkyni a) tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 3.146,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 2.300,- Kč (tarifní hodnota odpovídá hodnotě převodem předmětného pozemku uspokojeného restitučního nároku ve výši 29.306,25 Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupkyně žalobkyně a) je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 546,- Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalobkyně a), která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobkyně a) domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 7. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu