ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1768.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1768/2021-1560
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce K. V., nar. XY, bytem XY, proti žalované T. G., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Petrou Fenikovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Bělehradská 572/63, o zaplacení 1 034 270 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 120 C 53/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. července 2020, č. j. 21 Co 17/2018-1488, 21 Co 18/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2020, č. j. 21 Co 17/2018-1488, 21 Co 18/2018, rozsudek Okresního soudu v Kladně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 13. 9. 2017, č. j. 120 C 53/2015-1091, ve spojení s usnesením téhož soudu ze dne 4. 12. 2017, č. j. 120 C 53/2015-1129, ve výroku I., jímž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 1 031 910 Kč s příslušenstvím, částečně změnil tak, že žalobu co do částky 625 776 Kč se specifikovaným příslušenstvím zamítl; jinak jej (v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci 406 134 Kč s příslušenstvím) v daném výroku potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II. až VI. rozsudku odvolacího soudu). Odvoláním nenapadeným výrokem II. svého rozsudku přitom soud prvního stupně žalobu zamítl v části o zaplacení částky 2 360 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Vytýkala, spatřujíc v postupu soudů nižšího stupně odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2268/2011, že žalobci – aniž byla připuštěna změna žaloby – bylo přiznáno právo na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jiných než v původní žalobě označených pozemkových částí. Namítala rovněž absenci důkazů prokazujících skutečnost, že v rozhodném období užívala rovněž přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící k provozování jí vlastněné budovy umístěné (bez právního důvodu) na pozemcích žalobce, a prostřednictvím kritiky znaleckého posudku vypracovaného v řízení společností YBN CONSULT – Znalecký ústav s. r. o. zpochybňovala též závěry o výši obvyklého nájemného za užívání sporných pozemkových částí v rozhodném období.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Vytýká-li ovšem dovolatelka, že – aniž byla připuštěna změna žaloby – bylo rozhodnuto o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním jiných než původní žalobou označených pozemkových částí, poukazuje tím na vady řízení. Takovýmito výtkami se ale Nejvyšší soud může zabývat jen tehdy, je-li dovolání shledáno přípustným (§242 odst. 3 o. s. ř.), přičemž toliko jejich prostřednictvím na přípustnost dovolání usuzovat nelze. Soudy nižšího stupně ostatně nikterak nepochybily, nerozhodovaly-li v projednávané věci o připuštění změny žaloby v situaci, kdy se žalující strana domáhala od počátku řízení (neměnně) vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním týchž pozemkových částí – tj. týchž částí zemského povrchu identifikovaných zastavěním budovou haly umístěné na stavební parcele č. XY v k. ú. XY, částečně zasahující i do okolních žalobcem vlastněných pozemkových parcel, či tvořících v žalující stranou uplatňovaném rozsahu přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící danému objektu. Platí přitom, že pozemek tvořící předmět soudního řízení, coby část zemského povrchu, nemusí být vždy totožný s parcelou, nýbrž může zahrnovat více parcel, popřípadě části různých parcel, nebo naopak být částí parcely jediné. Je proto nesprávný názor, že věcí v právním slova smyslu je pozemek pouze tehdy, je-li označen parcelním číslem a odpovídá-li mu mapové zobrazení s uvedením druhu a výměry v operátech katastru nemovitostí (srov. kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2271/2006, nebo ze dne 17. 11. 1999, sp. zn. 22 Cdo 837/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2000). Není pak rozhodující, zda byl pozemek rozdělen, spojen s jiným pozemkem, přečíslován, nebo došlo ke změně jeho charakteru. Pozemek je pro účely soudního řízení dostatečně identifikován tehdy, jestliže způsob jeho identifikace nevzbuzuje pochybnosti o tom, jakého pozemku, resp. jaké části pozemku, se návrh týká. Pokud byl pozemek určen jen parcelním číslem podle dřívější evidence a uvedením katastrálního území, v němž leží, je předmět řízení určitý, pokud se v daném katastrálním území nenachází pozemková parcela shodného parcelního čísla, vedená v jiném druhu evidence (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3402/2006).
Namítá-li dovolatelka dále absenci důkazů prokazujících skutečnost, že v rozhodném období užívala rovněž žalobcem vlastněné pozemkové části, coby přístupovou cestu a manipulační plochu sloužící provozování jí vlastněné budovy (technické haly) umístěné (bez právního důvodu) na pozemcích žalobce, nese se její kritika výlučně v rovině skutkové. Jakkoliv totiž vytýká, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, ve skutečnosti výše řečenými výtkami napadá skutková zjištění, jejichž nalézání je úkolem soudů nižších stupňů. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Skutkové závěry soudů nižšího stupně o charakteru, stavu, způsobu užívání či funkčnímu určení (žalobcem vlastněných) pozemkových částí sloužících, coby přístupová cesta a manipulační plocha, provozování budovy (technické haly) vlastněné žalovanou, umístěné (bez právního důvodu) na pozemcích žalobce v lokalitě oploceného areálu bývalého zemědělského družstva, ostatně nejsou nikterak nepřiměřené a korespondují provedenému dokazování (zejména výsledkům místního ohledání či obsahu v řízení vypracovaného znaleckého posudku).
Závěry soudů nižšího stupně jsou nadto souladné i s těmi judikatorními konkluzemi, dle nichž k bezdůvodnému obohacení vlastníka stavby umístěné bez jakéhokoliv právního důvodu na cizím pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu užívat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3348/2015, ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005 ). Povinnost poskytovat náhradu vlastníku pozemku, na němž stojí bez právního titulu cizí stavba, pak stíhá vlastníka stavby bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo realizuje, není podstatné ani to, zda užívání stavby přináší zisk, případně komu (viz závěry uvedené v již shora citovaných rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 1405/2005 , a sp. zn. 28 Cdo 2255/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1051/2005 ). Uvedené závěry jest přitom vztáhnout i na spoluužívané pozemky stavbou bezprostředně nezastavěné, tvoří-li se zastavěným pozemkem funkční celek – součást uceleného areálu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014). O funkční souvislost pozemků se stavbou, tedy skutečnost, že pozemky tvoří s objekty výstavby jeden funkční celek, jde dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu též v případě přilehlých pozemků, jež tvoří se zastavěnými pozemky souvislý celek bez přerušení a které jsou se zřetelem k celkové funkční provázanosti s ostatními pozemky a stavbami součástí vzájemně propojeného souboru nemovitostí (areálu jako funkčního celku); k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2518/2006, ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2174/2010, a ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2016/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3063/2012, ze dne 7. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3863/2012, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1649/2014, ze dne 12. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4640/2016, a ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5808/2017.
Skutkový charakter mají pak i výtky dovolatelky vůči závěrům odvolacího soudu o výši obvyklého nájemného za užívání sporných pozemkových částí v rozhodném období; z jejich obsahu tudíž přípustnost dovolání rovněž nelze dovozovat. Odvolací soud ostatně v souladu s ustálenou judikaturou hodnotil přesvědčivost dovolatelkou kritizovaného znaleckého posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání a posuzoval, zda posudek má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda byl vyčerpán zadaný znalecký úkol, zda bylo přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem a zda znalecké závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů; respektoval přitom, že mu nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, odkazovaný dovolatelkou, či jeho rozsudky ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Závěry odvolacího soudu opírající se o vypracovaný znalecký posudek přitom ctí i onu judikaturu, dle níž při stanovení výše obvyklého nájemného je třeba vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že musí jít případně taktéž o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009); pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je pak na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 28 Cdo 900/2012).
Zákonné předpoklady přípustnosti podaného dovolání tak vzhledem k výše uvedenému v posuzovaném případě naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Napadá-li snad dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i v nákladovém výroku, nutno uvést, že proti rozhodnutí odvolacího soudu v částech týkajících se náhrady nákladů řízení dovolání bez dalšího přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, během dovolacího řízení žádné účelně vynaložené náklady dle obsahu spisu nevznikly.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 8. 2021
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu