ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.1802.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 1802/2021-933
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Suverénního řádu Maltézských rytířů – Českého velkopřevorství , identifikační číslo osoby 005 69 623, se sídlem v Praze 1, Velkopřevorské náměstí 485/4, zastoupeného JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, proti žalovaným 1) P. Š. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Leopoldem Petřičem, advokátem se sídlem v Krnově, Horní 1084/16, a 2) České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , identifikační číslo osoby 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, zastoupené Mgr. Martinem Bělinou, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4, o určení vlastnického práva k nemovitým věcem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 15 C 276/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 1. 2021, č. j. 11 Co 150/2020-871, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Leopolda Petřiče, advokáta se sídlem v Krnově, Horní 1084/16.
III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Běliny, advokáta se sídlem v Praze 8, Pobřežní 370/4.
Odůvodnění:
K odvolání žalovaných Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, změnil rozsudek Okresního soudu v Bruntále (dále jen jako „soud prvního stupně“) ze dne 20. 12. 2019, č. j. 15 C 276/2013-576, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 27. 4. 2020, č. j. 15 C 276/2013-627, tak, že se zamítá žaloba [podaná s odkazem na ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů – dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“] na určení, že druhá žalovaná (Česká republika) je vlastnicí ve výroku blíže specifikovaných pozemků v katastrálním území XY (dále i jen jako „předmětné nemovitosti“). Zároveň bylo rozhodnuto o nákladech řízení u soudu prvního stupně, včetně nákladů státu (výroky pod body II a III), a o nákladech odvolacího řízení (výrok pod bodem IV).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dle nichž žalobce, jakožto původní vlastník předmětných nemovitostí, byl označen jako osoba, jejíž majetek se konfiskuje dle dekretu presidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa (dále jen „dekret č. 12/1945 Sb.“), konfiskačními vyhláškami Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 a ze dne 5. 4. 1948 a konfiskační vyhláškou Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945. Na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval za významné případné vady či věcnou nesprávnost konfiskačních vyhlášek a dospěl proto k závěru, že majetek žalobce přešel na stát ex lege ke dni 23. 6. 1945, kdy dekret č. 12/1945 Sb. nabyl účinnosti; žalobce proto postrádá aktivní věcnou legitimaci k podání žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., neboť vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyl (společně s ostatním majetkem) před rozhodným obdobím definovaným zákonem č. 428/2012 Sb. (§1 cit. zákona; od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990) a není tudíž oprávněnou osobou (§3 cit. zákona).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, „zda je žalobce ve věci aktivně legitimován, respektive je-li osobou oprávněnou podle ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb.“, která již sice byla dovolacím soudem vyřešena, avšak dle žalobcova názoru má být posouzena jinak. Argumentuje tím, že byl-li opakovaně již před rokem 1948 označován za osobu národně a státně spolehlivou, pak i jakýkoli pokus o konfiskaci jeho majetku je nutno – i se zřetelem k právnímu názoru formulovanému Ústavním soudem v nálezech ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98 – považovat za zneužití konfiskačních dekretů. Namítá, že vůči němu nebylo vydáno žádné rozhodnutí zemského národního výboru podle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb., jímž by byl označen za zrádce a nepřítele republiky a jež je dle jeho přesvědčení nezbytným předpokladem konfiskace majetku; okresní národní výbory k rozhodnutí o takové kategorizaci podle dovolatele nebyly věcně příslušné (v této souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94, a na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 3. 1947, sp. zn. 116/46) a konfiskační vyhlášky okresních národních výborů, jimiž měl být konfiskován jeho majetek, proto považuje za nulitní. Upozorňuje, že rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, se netýká osob právnických, pročež nemůže obstát usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3087/2020 (navazující na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019). Za nesprávný pak dovolatel označuje i ten závěr odvolacího soudu, že ke konfiskaci jeho majetku došlo na základě vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945, byla-li tato vyhláška později zrušena; vyslovuje přesvědčení, že ke konfiskaci majetku nemohlo dojít ani na základě vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945, v níž je jeho název přeškrtnut; vyhlášku Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948 pak označuje za nevěrohodný dokument představující zneužití konfiskačních dekretů a s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, dovozuje, že soud je oprávněn zkoumat jeho věcnou správnost, přičemž závěry vyslovené v usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, se na projednávanou kauzu nevztahují, neboť se týkají konfiskační vyhlášky vydané – na rozdíl od věci nyní projednávané – před tzv. rozhodným obdobím; i kdyby však vyhláška ze dne 5. 4. 1948 obstála, dle mínění dovolatele by konfiskace mohla dopadnout toliko na majetek v ní označený, resp. majetek nacházející se v obvodu působnosti Okresního národního výboru v České Lípě, jenž vyhlášku vydal. Předmětný majetek – dodává dovolatel – přešel na stát až podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, a zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě) a sám komunistický režim tedy zastával názor, že majetek žalobce nebyl konfiskován. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 4029/19, pak dovolatel namítá, že rozsudek odvolacího soudu – argumentačně založený především na judikatuře dovolacího soudu – nebyl řádně odůvodněn, čímž bylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež je rozhodnutím, jímž se tu končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat ustanovením §237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3, věta první, o. s. ř.). Z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Sporu není v tom, že oprávněnou osobou dle zákona č. 428/2012 Sb., jíž svědčí aktivní legitimace k podání žaloby o určení vlastnického práva státu ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., může být osoba, jež je některým z církevních subjektů vyjmenovaných v ustanovení §3 citovaného zákona za podmínky, že v tzv. rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v §5 téhož zákona. Základním zákonným předpokladem je tedy mimo jiné okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu ani Nejvyššího soudu není přitom pochyb o tom, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 12/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (23. 6. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr okresního národního výboru, příp. okresní správní komise) mělo jen deklaratorní charakter (srov. např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4716/2016, ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5583/2016, či ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016).
Proto také nelze účinky konfiskace zpochybnit tvrzením o vadách konfiskačního řízení (vyhlášky). Argumentace, jejíž podstatou je zpochybnění věcné správnosti konfiskační vyhlášky, nemůže být relevantní i proto, že k přezkumu věcné správnosti správního aktu (mimo rámec správního soudnictví či za stanovených podmínek nyní i v řízení dle části páté o. s. ř.) soud povolán není (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, a ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9/1999 a č. 11/2000, a judikaturu z nich vycházející). Posuzovat správní rozhodnutí z doby minulé tak může toliko z hlediska jeho případné nicotnosti (nulity), a to v případě vad rozhodnutí natolik závažných co do „záporné kvality“, že není možné uplatnit presumpci správnosti rozhodnutí (jež platí také pro akt věcně vadný nebo nezákonný; srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000); přitom hodnotí zejména to, zda jde o správní akt vydaný v mezích pravomoci příslušného orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněný pod číslem 9/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněný pod číslem 11/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konfiskace dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů – byť jen ve vztahu k části jejího majetku – takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. kategorizována (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019) a nelze přitakat argumentaci, že by konfiskace dopadala toliko na majetek označený v konfiskační vyhlášce, resp. na majetek nacházející se v území místní příslušnosti orgánu, který konfiskační vyhlášku vydal. Ostatně, k provedení konfiskace dle dekretu č. 12/1945 Sb. ani nebylo třeba, aby jí předcházelo deklaratorní rozhodnutí o tom, že jsou v konkrétním případě splněny podmínky této konfiskace (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45, jehož obecné závěry se vztahují k celému ustanovení §1 odst. 1 dekretu č. 12/1945 Sb. a nelze dovolateli přisvědčit, že by se v posuzované věci tyto konkluze nemohly prosadit; ostatně v odůvodnění tohoto rozhodnutí se výslovně uvádí, že byť dekret předpokládá v §3 odst. 2 orgán příslušný k rozhodnutí o tom, zda lze určitou osobu považovat za zrádce a nepřítele ČSR, neplyne z toho, že by „takovéto rozhodnutí musilo v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou“).
K těmto závěrům – které odvolací soud ve svém rozhodnutí bezezbytku respektoval – se dovolací soud přihlásil také v rozhodnutích vydaných v obdobných věcech žalobce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3087/2020). Přitom Nejvyšší soud neshledává důvody, pro které by se měl od těchto konkluzí odchýlit a posoudit věc jinak. Nedošlo totiž k žádné změně poměrů, která by poskytovala podklad pro takovou změnu, a výše uvedené konkluze byly opakovaně aprobovány také v recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1990/20, a ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20).
Ani dovolací argumentace podklad pro takový postup neskýtá. Soustředí se totiž především právě na vady konfiskačního řízení či správnost konfiskačních vyhlášek [namítá-li dovolatel, že byl prokazatelně osobou národně a státně spolehlivou, že byl ve vyhlášce Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 11. 10. 1945 vyškrtnut, poukazuje-li na dotčení konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 výměrem Moravskoslezského zemského národního výboru ze dne 13. 5. 1946 a vznáší-li námitky o nedostatku některých náležitostí konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v České Lípě ze dne 5. 4. 1948; v případě posledně uvedené vyhlášky přitom nejde ani o případ zneužití dekretu č. 12/1945 Sb. totalitní mocí, nebyla-li v souvislosti s konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. svévolně anulována či nahrazena rozhodnutí vydaná již dříve ve prospěch původního vlastníka (případy zneužití dekretů č. 12/1945 Sb. nebo č. 108/1945 Sb. v rozhodném období jsou nadto zjevně dotčeny restituční výlukou ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 písm. h/ zákona č. 428/2012 Sb.; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19, bod 25)]. Není přitom namístě změna ustálené rozhodovací praxe v tom směru, aby se s odstupem mnoha desetiletí přezkoumávaly deklaratorní správní akty, resp. správní řízení z hlediska jejich věcné správnosti. Do poměrů zákona č. 428/2012 Sb. se přitom nijak nepromítá ani dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 208. odůvodnění nálezu pléna), vážící se k restitučnímu titulu založenému na vydání rozhodnutí, jež bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody; jde totiž o rekapitulaci závěrů týkajících se uplatnění restitučních nároků osob podle jiných restitučních předpisů, jejichž prostý přenos do kontextu jiné restituční normy možný není (srov. zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97).
Opodstatněný je i závěr o tom, že vlastnické právo k majetku přešlo konfiskací podle dekretu č. 12/1945 Sb. na stát bez ohledu na to, že byl v době účinnosti dekretu stále dotčen právními úkony z doby nacistické okupace ve prospěch Německé říše a jí ustavených subjektů. Rozhodovací praxí byl totiž vysloven i závěr, že ke konfiskaci podle dekretu č. 12/1945 Sb. docházelo také ve vztahu k majetku osob poškozených nacistickým režimem, který přešel na Německou říši v době nesvobody (od 29. 9. 1938 do 8. 5. 1945) a v době vydání konfiskačního rozhodnutí nebyl oprávněné osobě ve smyslu poválečných právních předpisů dosud restituován (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04, jehož závěry nalezly odraz i v judikatuře dovolacího soudu – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3427/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2456/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1723/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 565/2020, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1963/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1722/2019); proces obnovení vlastnického práva žalobce tak ani nemohl být dokončen. Tento závěr přitom vychází ze základní teze o tom, že ke konfiskaci docházelo ex lege ke dni účinnosti dekretu a že konfiskační vyhlášky mají toliko deklaratorní povahu; dovolací soud zde proto neshledává prostor pro odklon od stávající rozhodovací praxe. Závěry dovolatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 31. 8. 1998, sp. zn. IV. ÚS 309/97, a ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. II. ÚS 405/98, nejsou do poměrů projednávané věci přenositelné, neboť jimi byl v režimu jiných restitučních předpisů posuzován nárok oprávněných (fyzických) osob a právní posouzení věci vycházelo z diametrálně odlišných skutkových okolností.
Ovšem ani úvaha dovolatele, že by musel být kategorizován dle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. rozhodnutím zemského národního výboru a nikoli konfiskačními vyhláškami, správná není. Již výše bylo uvedeno, že rozhodnutí dle §3 odst. 2 dekretu č. 12/1945 Sb. o tom, zda lze určitou osobu považovat za zrádce a nepřítele ČSR, nemusí „v každém případě předcházeti provedení konfiskace, nýbrž má k němu dojíti jen tenkráte, jestliže se dotčená otázka stane spornou“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 12. 1946, sp. zn. 337/45). O samotné konfiskaci pak rozhodovaly okresní národní výbory, resp. okresní správní komise, jejichž vyhláškou (výměrem) došlo ke kategorizaci osoby z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. s účinky na všechen majetek této osoby (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019; nelze dovolateli přisvědčit, že by ke kategorizaci osoby z hlediska dekretu č. 12/1945 Sb. mohlo dojít toliko rozhodnutím dle §3 odst. 2 dekretu). Ani případné zrušení konfiskační vyhlášky Okresního národního výboru v Opavě ze dne 27. 9. 1945 nemělo za následek zrušení konfiskace majetku žalobce jako takové (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1580/2020). I tyto vycházejí již ze samotné povahy konfiskace, jež nastávala ex lege (toto východisko je konstantou poválečné i současné rozhodovací praxe), pročež k jejich přehodnocení není rozumný důvod.
Byl-li majetek žalobce konfiskován již na základě dekretu č. 12/1945 Sb., není významné, že předmětné nemovitosti byly následně podrobeny také postupu dle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, případně dle zákona č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě (trvalé úpravě vlastnictví k zemědělské a lesní půdě). Ani tato skutečnost totiž ničeho nemění na konfiskaci nemovitostí ex lege podle dekretu presidenta republiky, a to ke dni 23. 6. 1945. Je naopak logické, že i kdyby probíhaly dvě „paralelní konfiskace“, nemělo by pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího. Je přitom pochopitelné, že nastoupivší nedemokratický režim si chtěl „pojistit“ přechod nemovitostí na stát. Byť se tento postup může ve světle platné konfiskace podle dekretu presidenta republiky jevit nadbytečným, nelze na něj nahlížet tak, že by vylučoval konfiskaci ze zákona v roce 1945 a okamžik tvrzené majetkové křivdy nastal v rozhodném období (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či jeho usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4116/2019; tyto závěry nebyly popřeny ani nálezem Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, vydaným za specifických skutkových okolností, kdy dle Ústavního soudu nebyla konfiskace majetku dle dekretu č. 12/1945 Sb. prokázána). Na uvedeném zcela logicky ničeho nemění ani případný názor orgánů komunistického státu, poněvadž rozhodující je toliko v řízení učiněný závěr o tom, že majetek byl, či nebyl konfiskován podle dekretu č. 12/1945 Sb. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1313/2019). Není dán rozumný důvod ani k přehodnocení toho závěru, jenž se zakládá na základní (logické) tezi, že pozdější řízení nemohlo anulovat dřívější přechod vlastnického práva ex lege na základě dekretu, a to bez ohledu na přesvědčení státních orgánů.
Konečně, namítá-li dovolatel deficit odůvodnění napadeného rozhodnutí, vystihuje jeho námitka vadu řízení (nejde o kvalifikované otázky hmotného či procesního práva, na jejichž řešení záviselo by napadené rozhodnutí). K vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž bylo by případně řízení zatíženo, dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají [k tomu srov. i ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., dle nějž „dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3“]. Nad rámec uvedeného dovolací soud připomíná, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, uveřejněný pod číslem 26/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sen. zn. 29 ICdo 13/2015, uveřejněný pod číslem 139/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 899/2020). Takto soud postupoval i v tomto řízení (a zajisté není vadou rozhodnutí, jež by je činila nepřezkoumatelným, jestliže k právnímu posouzení věci odvolací soud současně odkázal i na předchozí rozhodnutí dovolacího soudu vydaná ve skutkově a právně podobných věcech týchž účastníků).
Napadá-li dovolatel rozsudek odvolacího soudu i ve výrocích o nákladech řízení (uvádí-li výslovně, že rozsudek napadá „v celém rozsahu“), není dovolání v tomto rozsahu přípustné již se zřetelem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v celém rozsahu nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání žalobce bylo odmítnuto, zatímco k nákladům na straně každého z žalovaných (k náhradě oprávněných), jež se prostřednictvím svých zástupců z řad advokátů vyjádřili k dovolání, patří vždy odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. b/, §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč na jeden vykonaný úkon právní služby (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) v částce 714 Kč. Soud přikročil k přiznání náhrady nákladů i v případě žalované 2), které v tomto konkrétnímu případě považuje za účelně vynaložené, neboť v dané kauze spatřuje složitost ospravedlňující rozhodnutí žalované 2) nechat se v řízení zastoupit advokátem, byť jde toliko o výjimku z pravidla, že u státu lze presumovat existenci dostatečného materiálního i personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen kvalifikovaně hájit svá rozhodnutí, práva a zájmy, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, či ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. I. ÚS 1011/12, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017).
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ) a rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách http://nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. 7. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu