ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.2749.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 2749/2021-111
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce J. V. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Jindřichovským, advokátem se sídlem v Praze 1, Krakovská 1366/25, za účasti Generali České pojišťovny a.s. , identifikační číslo osoby 452 72 956, se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra o určení neplatnosti pojistné smlouvy a zaplacení částky 17 467 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 39 C 137/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2021, č. j. 29 Co 19/2021-83, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit Generali České pojišťovně a.s. na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 565,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Roberta Němce, LL.M., advokáta se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 18. 3. 2021, č. j. 29 Co 19/2021-83, Městský soud v Praze potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 18. 9. 2020, č. j. 39 C 137/2019-50 (ve znění opravného usnesení ze dne 3. 11. 2020, č. j. 39 C 137/2019-58), jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 9. 5. 2019, č. j. FA/SR/ZP/409/2017-29, vůči němuž směřující námitky byly zamítnuty rozhodnutím finančního arbitra ze dne 10. 7. 2019, č. j. FA/SR/ZP/409/2017-33, výrokem, že „pojistná smlouva je neplatná a žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 17 467 Kč s příslušenstvím, in eventum že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 17 467 Kč s příslušenstvím“ (výrok I.); zároveň bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu „v jeho plném rozsahu“ podal dovolání žalobce (dále též jako „dovolatel“); splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázek hmotného a procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Konkrétně dovolatel předestřel otázku, zdali soudy mohly ve věci rozhodnout toliko na podkladě závěru o promlčení uplatněného práva (na vydání bezdůvodného obohacení), aniž by se vypořádaly s tím, je-li nárok dán (jejíž řešení dovolatel považuje za rozporné s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2152/2009). Dále vznáší otázku týkající se určení počátku subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení (vzniklého úhradou pojistného na základě neplatné pojistné smlouvy), jež byla – dle mínění dovolatele – odvolacím soudem vyřešena v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 877/2001, sp. zn. 33 Odo 702/2002, sp. zn. 33 Odo 83/2004, a nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2460/2017, kdy soudem přijaté závěry považuje za nedostatečně zdůvodněné. Přitom obšírně argumentuje i k soudem přijatým závěrům, kdy jako ochuzený nabyl vědomost o skutkových okolnostech zakládajících bezdůvodné obohacení, implikujících počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Rozhodnutí považuje za nikoliv řádně odůvodněné, namítaje, že se soud bezezbytku nevypořádal s veškerou jím uplatněnou argumentací včetně té, zdali účastnicí uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy a zda na její straně nešlo o úmyslné bezdůvodné obohacení, kdy také soud dostatečně nezdůvodnil, proč v řízení neprovedl některé žalobcem navržené důkazy.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); v textu i jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (žalobcem), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., se Nejvyšší soud v situaci, kdy posuzovaný spor (jde-li o žalobcem uplatněné právo na zaplacení částky 17 467 Kč s příslušenstvím) plyne ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy (§238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), zabýval dále přípustností podaného dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. §237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. §241a odst. 1, věta první, o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (srov. §242 odst. 3 věta první o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné, že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
Soudní praxe je ustálena v závěru, že dovolá-li se účastník občanského soudního řízení důvodně promlčení, nelze promlčené právo (nárok) přiznat; návrh na zahájení řízení v takovém případě soud zamítne. Podstatné přitom je, že nárok není možno pro promlčení soudním rozhodnutím žalobci přiznat ani v případě, že by bylo prokázáno, že existoval. Je-li tedy v řízení uplatněna námitka promlčení, je na soudu, aby se v souladu se zásadou hospodárnosti řízení obsaženou v §6 o. s. ř. přednostně zabýval otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé, a nikoliv nárokem samým (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 862/2006 , ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 26 Cdo 5035/2008 , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 23 Cdo 460/2012 , ze dne 21. 5. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1750/2006 , či usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 896/2006). Účelem občanského soudního řízení totiž je, i ve světle požadavku uvedeného v §6 o. s. ř. , rozhodnout na základě účelně a hospodárně zjištěného skutkového stavu, zda lze žalobnímu nároku vyhovět či nikoli, tedy rozhodnout, zda žalované právo je soudně vynutitelné. Je-li tato vynutitelnost odvrácena důvodnou námitkou promlčení, nemůže být již z tohoto důvodu uplatněné právo soudem přiznáno. Zásada hospodárnosti řízení musí vést v takovém případě soud k tomu, aby se přednostně zabýval jen otázkou promlčení práva, pokud to vede rychleji a účinněji k vydání rozhodnutí ve věci samé. Opačný závěr by znamenal, že by soud měl provádět důkazy o existenci či výši nároku přesto, že by bylo zjištěno, že by žalované právo, pokud by bylo dáno, bylo promlčeno. Soud by tedy měl provádět svědecké, znalecké a jiné dokazování a tím případně zvyšovat náklady řízení jenom proto, aby v odůvodnění svého rozhodnutí mohl uvést, že pro promlčení zamítá přesně zjištěné právo. Výsledek, tedy zamítnutí žaloby pro promlčení práva, by ovšem byl stejný. Takový postup by byl v rozporu s §6 o. s. ř. , zejména se zásadou hospodárnosti řízení vyplývající z tohoto ustanovení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
Odvolací soud se výše citované judikatuře (na níž není důvodu čehokoliv měnit) nezpronevěřil, zabýval-li se k námitce protistrany (účastnice řízení) přednostně tím, zda tvrzený nárok – uplatněný u finančního arbitra dne 18. 4. 2017 – na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo vzniknout placením pojistného na základě pojistné smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2011, kterou žalobce shledává absolutně neplatnou, není promlčen, aniž se vyjadřoval k tomu, zdali je nárok vůbec dán (tj. zda je pojistná smlouva vskutku absolutně neplatná /závěr o platnosti smlouvy nároku žalobce na vrácení pojistného vyplaceného na jejím podkladě zjevně neprospívá/). Již samotná tvrzení žalobce (bez ohledu na to, zda žalobou předestíraná právní kvalifikace skutku má oporu v hmotném právu či nikoliv) zde totiž umožňovala posoudit, zda substancovaný nárok je promlčen či nikoliv.
Argumentace dovolatele rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2152/2009, v nyní projednávané věci případná není (se závěry v něm uvedenými dovolatelem napadený rozsudek není v rozporu), je-li odkazovaným rozsudkem posuzována situace, kdy odvolací soud použil ustanovení občanského zákoníku upravující běh promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení, ačkoliv právo žalobkyně jako takové (tedy že jde právě o bezdůvodného obohacení) nekvalifikoval, zatímco v nyní posuzované věci soudy obou stupňů – ve shodě s žalobcem – takovou kvalifikaci činí (tedy že jde o právo na vydání bezdůvodné obohacení, u nějž se běh promlčecí doby řídí ustanovením §107 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“).
Pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení je ve světle ustanovení §107 odst. 1 obč. zák., jímž se řídí i posuzovaný právní vztah založený pojistnou smlouvou uzavřenou dne 28. 12. 2011 (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014; viz též kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1632/2017), rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Byla-li majetková hodnota nabyta v souladu s kontraktem stiženým absolutní neplatností, odvíjí se běh subjektivní promlčecí doby od okamžiku, kdy se ochuzený dozvěděl o skutečnostech, jež uvedenou neplatnost zakládají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1161/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3306/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012). Touto vědomostí přitom ustanovení §107 odst. 1 obč. zák. nemíní znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2892/2012, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 32 Cdo 2626/2009). Objektivní a subjektivní promlčecí doby pak počínají, běží a končí nezávisle na sobě, přičemž platí, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1421/2015).
V posuzovaném případě skutkové okolnosti, z nichž je dovozována absolutní neplatnost sjednané pojistné smlouvy (spočívající v samotném textu smluvních ujednání), musely být žalobci známy již v okamžiku jejich uzavření (tj. 28. 12. 2011). Ztotožňuje-li pak odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby práva na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého placením pojistného na podkladě této (dle žalobce absolutně neplatné) smlouvy nejpozději s okamžikem, kdy žalobce po zániku pojištění obdržel od účastnice řízení nespotřebované pojistné (září 2014) a kdy již musel vědět, jaké částky pojistného za dobu trvání pojistného vztahu platil, případně v jakém rozsahu mu bylo následně vyplaceno nespotřebované pojistné (tj. měl znalosti o tom, který subjekt a v jakém rozsahu se na jeho úkor měl bezdůvodně obohatit), nikterak se tím od (výše citované) ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. Z výše uvedených důvodů proto obstojí závěry odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 18. 4. 2017) byl dovolatelem uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.) již promlčen.
Ke stejným závěrům – s přihlášením se k téže judikatuře – dospěla rozhodovací praxe i v dalších skutkově a právně obdobných věcech řešících tutéž problematiku, neshledávaje rozumné důvody k jinému posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1201/2020 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3551/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 23 Cdo 727/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 – ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 94/21; či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3708/2020).
Napadené rozhodnutí není v kontradikci ani k další dovolatelem odkazované judikatuře dovolacího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2001, sp. zn. 33 Odo 877/2001; rozsudek ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 33 Odo 702/2002; rozsudek ze dne 20. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 83/2004), jež akcentují tytéž závěry, jichž se v posuzované věci přidržel odvolací soud.
Nepřípadný je i odkaz žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, jež reflektuje odlišnou situaci, kdy tamější soud prvního stupně závěr o promlčení nároku založil pouze na předpokládané vědomosti stěžovatele o skutečnostech zakládajících odpovědnost protistrany za bezdůvodné obohacení. V nyní projednávané věci byly však skutkové okolnosti, z nichž bylo možno dovodit absolutní neplatnost smlouvy, tj. obsah předmětné smlouvy, dle soudy učiněných zjištění známy dovolateli již při sjednání smlouvy, kdy přesný rozsah bezdůvodného obohacení zjistil pak nejpozději vyplacením nespotřebovaného pojistného.
Zbylá kritika závěrů odvolacího soudu o tom, kdy dovolatel nabyl vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení, pak ve svém důsledku představuje polemiku se skutkovými, nikoliv právními konkluzemi. Platí přitom, že skutkovým zjištěním soudů nižšího stupně je dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k výtkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím skutkové polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
Vytýká-li dovolatel soudům nedostatečné vypořádání se s jeho námitkami či neprovedení jím navržených důkazů, vystihuje tím vady řízení, které s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); tak tomu v projednávané věci ovšem není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Nehledě na to, že oba soudy se s argumentací dovolatele v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly v míře dostatečné. Návrhy na provedení dalších důkazů soud prvního stupně zamítl pro jejich nadbytečnost (viz bod 6. odůvodnění jeho rozsudku), obě rozhodnutí pak ve svých důvodech reagují i na argumentaci žalobce ve vztahu k účastnicí vznesené námitce promlčení (o tom, zda tato námitka je v rozporu s dobrými mravy či nikoliv), tak i na argumentaci, zdali jde o úmyslné bezdůvodné obohacení (viz bod 23. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. bod 17. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Není proto možné přitakat těm výtkám žalobce, že odvolací soud jím uplatněné námitky nezohlednil a že se v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí s těmito námitkami dostatečně (v míře odpovídající jejich závažnosti) nevypořádal, jakož ani těm výtkám, dle nichž měl odvolací soud rezignovat na posouzení věci tak, že z odůvodnění jeho rozhodnutí nelze postihnout právně kvalifikační zhodnocení zjištěného skutkového stavu předmětné kauzy. Se zřetelem na uvedené proto dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ve vztahu k námitce promlčení (jejímu poměřování prizmatem dobrých mravů) sluší se snad odkázat i na ty závěry rozhodovací praxe, dle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. mimo jiné rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, a ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011). Rozpor vznesení námitky promlčení s dobrými mravy je pak třeba dovozovat toliko z okolností, za kterých byla námitka promlčení uplatněna, nikoli z okolností a důvodů, z nichž je dovozován vznik uplatněného nároku (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, a ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 33 Cdo 126/2009, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003).
Z výše uvedeného plyne, že odepření výkonu práva, spočívajícího ve vznesení námitky promlčení, pro rozpor s dobrými mravy by bylo možné jen na základě později vyvstalých skutečností, za nichž byla námitka promlčení uplatněna. Oproti tomu v nyní posuzované věci dovolatel (údajnou) nemravnost námitky zdůvodňuje právě skutečnostmi, jež souvisejí se vznikem a povahou nároku na vydání sporné částky, nikoli s okolnostmi uplatnění námitky promlčení účastnicí řízení.
K argumentaci dovolatele prosazující závěr, že účastnice řízení se obohatila na jeho úkor úmyslně, je možno uvést, že pokud by měla být aplikována desetiletá objektivní promlčecí doba stanovená v §107 odst. 2 obč. zák. pro případ získání úmyslného bezdůvodného obohacení, bylo by nutno prokázat existenci vědomosti účastnice řízení o tom, že při přijetí plnění na základě pojistné smlouvy od dovolatele musela skutečně vědět (úmysl přímý) nebo být minimálně srozuměna (úmysl nepřímý) s tím, že se přijetím této finanční částky bezdůvodně obohacuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 33 Odo 938/2002, nebo usnesení ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 53/2009; srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1737/08); taková skutečnost však v projednávané věci prokázána nebyla, nehledě na to, že rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci je založeno na konkluzi o uplynutí subjektivní promlčecí doby (ve smyslu §107 odst. 1 obč. zák.).
Z výše uvedeného je zřejmé, že předpoklady přípustnosti dovolání (poměřováno hledisky uvedených v §237 o. s. ř.) naplněny nebyly.
Přestože žalobce v dovolání uvádí, že je podává proti rozsudku odvolacího soudu v jeho plném rozsahu, vůči té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o současně uplatněném požadavku na deklarování neplatnosti pojistné smlouvy (jíž soud současně odůvodnil absencí naléhavého právního zájmu žalobce na požadovaném určení; §80 o. s. ř.), dovolatel žádnou relevantní dovolací argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (srov. §241a odst. 2 o. s. ř.) – nevznáší.
Proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a kdy nákladům k náhradě oprávněné účastnice řízení (Generali Česká pojišťovna a.s.), jež se prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří odměna advokáta ve výši 1 820 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů stanovenou paušální částkou 300 Kč (§13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 445,20 Kč.
Shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná i na internetových stránkách Nejvyššího soudu ( www.nsoud.cz ), rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách Ústavního soudu ( http://nalus.usoud.cz ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. 10. 2021
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu