ECLI:CZ:NS:2021:28.CDO.3510.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3510/2021-539
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně České přístavy, a. s. , se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1627/16a, identifikační číslo osoby: 45274592, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované Tělovýchovné jednotě Blaník Praha z. s. , se sídlem v Praze, identifikační číslo osoby: 00564435, zastoupené Mgr. Norbertem Hemelíkem, advokátem se sídlem v Říčanech, Lipanská 331/7, o zaplacení částky 222.875 Kč a o vyklizení nemovitosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 6 C 164/2017, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. června 2021, č. j. 29 Co 198/2021-517, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 13.334,20 Kč k rukám jejího zástupce, Mgr. Marka Vojáčka, advokáta se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 14. 4. 2021, č. j. 6 C 164/2017-484, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2021, č. j. 6 C 164/2017-497, zastavil řízení podle ustanovení §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále „zákon č. 549/1991 Sb.“), neboť žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání ve lhůtě stanovené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 3. 2021, č. j. 6 C 164/2017-473, které jí bylo doručeno dne 24. 3. 2021 (výrok I.), a dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalované usnesením ze dne 23. 6. 2021, č. j. 29 Co 198/2021-517, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu je – stejně jako rozhodnutí soudu prvního
stupně – založeno na závěru, že žalovaná nezaplatila soudní poplatek z odvolání podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 3. 2. 2021, č. j. 6 C 164/2017-460, u soudu prvního stupně dne 18. 3. 2021 ani ve lhůtě stanovené jí ve výzvě soudu prvního stupně, přestože byla poučena o následcích spojených s nezaplacením soudního poplatku. Odvolací soud přitom konstatoval, že po marném uplynutí lhůty se k zaplacení soudního poplatku nepřihlíží, tudíž nelze prominout zmeškání této lhůty podle ustanovení §58 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), a proto z důvodu procesní ekonomie nepovažoval za nezbytné rozhodovat o žádosti žalované o prominutí lhůty k zaplacení soudního poplatku.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, považujíc je za přípustné ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. s tím, že „právní otázka, na které napadené usnesení spočívá, má být dovolacím soudem vyřešena jinak“. Má za to, že se odvolací soud dopustil přepjatého formalismu, neboť se nezabýval důvody, pro které soudní poplatek nebyl zaplacen ve stanovené lhůtě. Dle názoru žalované jediné pochybení účastníka řízení při provádění platby nemůže vést k porušení ústavně garantovaných práv a svobod, konkrétně k odepření přístupu ke spravedlnosti. Odvolacímu soudu rovněž vytýká procesní pochybení. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně označila dovolání žalované za nepřípustné a nedůvodné. Domnívá se, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem a konstantní rozhodovací praxí Ústavního soudu reprezentovanou nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20, a usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1334/18 (označená rozhodnutí, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Uvedla též, že v posuzované věci nebylo možné lhůtu k zaplacení soudního poplatku z odvolání po jejím marném uplynutí prodloužit, pročež odvolací soud postupoval správně, jestliže se z důvodu procesní ekonomie nezaobíral návrhem na prominutí zmeškání lhůty, potažmo žádostí o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 23. 6. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda dovolání žalované splňuje náležitosti uvedené v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části. Má-li být dovolání přípustné proto, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013 – zmíněná usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Zřejmě nejvýstižněji povinnost dovolatele řádně vymezit v dovolání jak dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.), tak i důvod (více důvodů) přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.) formuloval Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, v němž pod bodem 39. odůvodnění stanoviska uvedl: „Je potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z §241a odst. 2 občanského soudního řádu.“
Z rozhodovací praxe Ústavního soudu vztahující se k otázkám obsahových náležitostí dovolání a procesních důsledků vadného dovolání a jejich promítnutí do roviny ústavněprávní pak srovnej např. i usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 200/17, či usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 14/18.
Požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání dovolatelka – ve světle výše předestřeného – zjevně nedostála. Uvedla-li žalovaná, že „právní otázka, na které napadené usnesení spočívá, má být dovolacím soudem vyřešena jinak“ (a výslovně tak uplatňuje pouze tento důvod přípustnosti dovolání), pak požadavkem na „odlišné posouzení právní otázky“ žalovaná významově nevystihuje hledisko přípustnosti dovolání, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Pro takový případ by šlo o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, bylo-li by z dovolání patrno, od kterého svého řešení otázky hmotného či procesního práva se má, podle mínění dovolatelky, dovolací soud odchýlit (srovnej opětovně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). V souvislosti s tímto důvodem přípustnosti dovolání dovolací soud ve své rozhodovací praxi již uvedl, že dovolací námitka, aby dovolací soud otázku řešenou soudem odvolacím posoudil jinak, významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod č. 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bez vlivu na závěr o vadě dovolání (pro absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání – §237 o. s. ř.) sluší se podotknout, že Nejvyšší soud dospěl ve své rozhodovací praxi k ustálenému závěru, podle kterého neuhradí-li poplatník soudní poplatek za řízení splatný podáním žaloby ani dodatečně ve lhůtě určené ve výzvě soudu dle ustanovení §9 odst. 1 věty první zákona č. 549/1991 Sb. (ve znění účinném od 30. 9. 2017, jež je třeba aplikovat u žalob, odvolání, dovolání a kasačních stížností podaných po uvedeném datu – srovnej článek VI. přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb.), soud zastaví řízení pro neuhrazení soudního poplatku bez zřetele k tomu, že poplatník v mezidobí soudní poplatek již (opožděně) uhradil. To platí i v případě, že se jedná o soudní poplatek za opravný prostředek podaný poté, kdy soud prvního stupně začal jednat o věci samé (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2019, sen. zn. 29 ICdo 156/2018, uveřejněné pod číslem 30/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018, ze dne 20. 12. 2018, sp. zn. 25 Cdo 3918/2018, ze dne 7. 3. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4200/2018, ze dne 19. 11. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3698/2018, a ze dne 20. 12. 2018, sen. zn. 29 ICdo 152/2018, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. I. ÚS 1147/19). Ústavní soud pak v tomto směru dovodil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníku v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby, respektive odvolání. Jestliže tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18, nebo ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. I. ÚS 2661/20). Dále Ústavní soud dospěl k závěru, že právní úprava dle ustanovení §9 odst. 1 věty poslední zákona č. 549/1991 Sb., ve znění účinném od 30. 9. 2017, je v souladu s ústavním pořádkem, a návrh na její zrušení zamítl (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20). Odvolací soud tedy dovolatelkou nastíněnou otázku, zda může soud zastavit řízení pro nezaplacení soudního poplatku ve lhůtě určené výzvou, aniž by zkoumal, proč tento poplatek nebyl ve stanovené lhůtě zaplacen, vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu i Ústavního soudu, přičemž dovolací soud nemá důvod se od tohoto řešení odchylovat.
Přiléhavost postrádá rovněž argumentace dovolatelky ohledně posouzení její žádosti jako návrhu na prominutí zmeškání lhůty ve smyslu ustanovení §58 o. s. ř. namísto toho, aby soudy rozhodovaly o prodloužení lhůty ve smyslu ustanovení §55 o. s. ř. Lhůta stanovená k zaplacení soudního poplatku podle ustanovení §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb. je propadnou soudcovskou lhůtou podle ustanovení §55 o. s. ř. procesní povahy (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. I. ÚS 2025/19, bod 32). Takovou lhůtu může předseda senátu prodloužit jen před jejím uplynutím, a to na návrh účastníka (podaný ve lhůtě) či bez návrhu (§55 věta druhá o. s. ř., §9 odst. 1 a 2 zákona č. 549/1991 Sb.), případně lze negativnímu následku zastavení řízení zabránit postupem podle ustanovení §9 odst. 4 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb. včasným (ve lhůtě podaným) sdělením okolností, které osvědčují nebezpečí z prodlení, a doložením, že bez své viny nemohl účastník poplatek dosud zaplatit (srovnej opětovně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, bod 9). Prominutí zmeškání lhůty s účinky podle ustanovení §58 o. s. ř. přichází v úvahu pouze u lhůt zákonných, nikoliv soudcovských podle ustanovení §55 o. s. ř. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2002, sp. zn. 29 Odo 544/2001, ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3773/2008, či ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4629/2018). Rozhodnutí odvolacího soudu tudíž nekoliduje s dovolatelkou zmiňovaným usnesením Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5243/2015, jež se týkalo – na rozdíl od věci nyní projednávané – procesní lhůty k podání vyjádření ve věci samé.
Namítá-li dovolatelka procesní pochybení soudů, vystihuje případ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.
Dovolací soud se zabýval přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I., jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně rovněž ve výroku II. o nákladech prvostupňového řízení, a ve vztahu k výroku II. o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť žalovaná výslovně uvedla, že dovolání podává proti všem výrokům usnesení odvolacího soudu. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně – ze zákona – přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalované má vady, pro které nemůže být v řízení pokračováno; proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalované bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním ustanoveným advokátem, je žalovaná povinna žalobkyni tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 13.334,20 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby ve dvou spojených věcech (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 10.620,- Kč (9.220,- Kč + 1.500,- Kč) – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 6. a §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalobkyně je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.314,20 Kč.
Místem splnění náhradové povinnosti zástupce žalobkyně, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaná povinnost stanovenou vykonatelným rozhodnutím, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí nebo exekuci.
V Brně dne 15. 12. 2021
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu