ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1627.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1627/2021-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Z. T. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 76/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2021, č. j. 35 Co 64/2020-236, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 3. 2021, č. j. 35 Co 64/2020-239, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 11. 12. 2019, č. j. 18 C 76/2019-93, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 20 250 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu co do zaplacení částky 229 750 Kč s příslušenstvím (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 18 456 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé II v rozsahu částky 100 000 Kč s příslušenstvím změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 19 750 Kč s příslušenstvím, jinak jej v tomto výroku, tj. co do částky 80 250 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala na žalované poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout z důvodu nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 88/2014 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, avšak jen v rozsahu, pokud jím bylo potvrzeno zamítnutí žaloby v rozsahu částky 80 250 Kč s příslušenstvím, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V části podaného dovolání, v níž žalobkyně namítá, že napadené rozhodnutí odporuje závěrům, které plynou z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4987/2009, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1710/2012, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1112/2011, žalobkyně žádnou konkrétní právní otázku nevymezila, když žádná taková otázka neplyne ani z jí citovaných částí odůvodnění uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu. V tomto rozsahu proto dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně navíc ani neuvedla, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti.
Namítá-li žalobkyně překvapivost, resp. nepředvídatelnost napadeného rozhodnutí, čímž se měl odvolací soud odchýlit např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněného pod č. 460/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, na základě kterých dospěl k právním závěrům vyjádřeným v napadeném rozhodnutí přezkoumatelným způsobem. Skutečnost, že žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017).
Dovolací námitka žalobkyně týkající se postupu orgánů veřejné moci (soudů) během posuzovaného řízení [§31 odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“)], když na délce řízení se rozhodným způsobem podílela skutečnost, že věc byla po dobu tří let projednávána před věcně nepříslušným soudem, a posouzení tohoto kritéria při určení výše peněžitého zadostiučinění, nemůže založit přípustnost dovolání, neboť rovněž při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud zhodnotil, že nedostatky v postupu soudů v posuzovaném řízení vedou k závěru o porušení práva žalobkyně na projednání její věci v přiměřené lhůtě a tím i závěru o odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk). Jinými slovy, v případě bezvadného postupu soudů v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobkyní utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobkyně vycházel (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1500/2018).
Rovněž námitka žalobkyně, že odvolací soud dospěl ve svém rozsudku k jiným závěrům než ve svém předchozím (zrušeném) rozhodnutí, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolatelka přehlíží, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu. Za této procesní situace, s přihlédnutím k tomu, co dovolací soud vyložil v odůvodnění svého kasačního rozsudku, přirozeně nepřicházelo v úvahu, aby odvolací soud byl „vázán“ svým předchozím rozhodnutím (k tomu srov. tu část z odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 1688/10 , v níž Ústavní soud uvádí: „Tato vázanost se, inter alia, projevuje též v tom, že tentýž odvolací soud je povinen respektovat právní názor, který v téže věci vyslovil dříve, přičemž jediným relevantním důvodem odchýlení se od něj, odhlédne-li se od kasačního zásahu Nejvyššího soudu doprovázeného závazným právním názorem, může představovat podstatná změna v obsahu skutkového základu, která by zapříčinila vlastní neaplikovatelnost takového dříve vysloveného právního názoru.“). Jelikož byl v posuzované věci předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen kasačním zásahem Nejvyššího soudu, nelze hovořit o vázanosti předchozím právním závěrem. Tím, že v důsledku kasačního rozhodnutí dovolacího soudu byl odvolací soud znovu vystaven povinnosti, aby vyložil jak skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel, tak i jím zaujaté právní posouzení, byla pochopitelně otevřena možnost odvolacího soudu buďto setrvat na dříve vyjádřeném závěru o výši přiměřeného zadostiučinění, anebo tento závěr přehodnotit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4286/2017 ).
Ani ve vztahu k otázce valorizace částek vyčíslených ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soud České republiky ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/2011, kterou žalobce odůvodňuje poukazem na podstatnou změnu životní úrovně společnosti, inflaci i požadavek přiměřenosti zadostiučinění, není podané dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil. K možnosti překonání závěrů přijatých ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjádřil v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011) a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice Evropský soud pro lidská práva (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 384/2012, nebo rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006, věc Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 72). Nejvyšší soud nadto nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nadále jinak za situace, kdy se ke shodným závěrům přihlásil Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21.
Konečně nelze přehlédnout, že k určení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž přistupuje úvaha odvolacího soudu, že již v předchozích řízeních pravomocně přiznaná výše relutární satisfakce značně převyšuje částku, která byla předmětem posuzovaného řízení, tedy převyšuje to, co bylo v posuzovaném řízení pro žalobkyni tzv. v sázce. Uvedené posouzení, které žalobkyně v dovolání nijak nenapadla, přitom odpovídá odvolacím soudem výslovně zmiňované judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu