ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.1647.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 1647/2021-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Pirka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně Pipelife Czech, s. r. o. , identifikační číslo organizace 60709391, se sídlem v Otrokovicích, Kučovaniny 1778, zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedenéu Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 114/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 8. 2020, č. j. 72 Co 196/2020-133, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 31. 12. 2019, č. j. 12 C 114/2018-102, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 126 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení 900 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
Takto bylo rozhodnuto o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 32 C 154/2011.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II odst. 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Ve vztahu k otázce, zda lze nepřihlášení pohledávky v insolvenčním řízení (popř. nepodání odvolání) bez dalšího považovat za projev lhostejnosti ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobkyně nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž by konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje ve vztahu k této otázce za splněný. Pokud žalobkyně označila závěry odvolacího soudu v rozporu s rozhodnutím „22 Cdo 564/2017“, pak dovolací soud nemohl její tvrzení přezkoumat, neboť takto označené rozhodnutí se v databázi Nejvyššího soudu nenachází.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014). Tento účel však nebyl v posuzovaném případě žalobkyní naplněn.
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou … v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“
Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud se při přezkumu výše či formy zadostiučinění omezuje na posouzení právních otázek spojených s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1599/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1768/15). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015).
Otázka, zda je konstatování porušení práva dostačující formou zadostiučinění, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na konkrétní okolnosti případu dospěl k závěru, že význam předmětu řízení pro žalobkyni je pouze zanedbatelný. V případě zanedbatelného významu řízení pro poškozeného není dle judikatury dovolacího soudu třeba přiznávat zadostiučinění v penězích vůbec a jako dostačující formu zadostiučinění lze využít konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Rovněž otázka žalobkyně, zda lze výši základního kapitálu, případně obrat získaný při podnikatelské činnosti účastníka považovat za kritérium posouzení významu řízení pro tohoto účastníka, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud s ohledem na skutková zjištění dospěl k závěru, že výše požadované částky v posuzovaném řízení byla pro žalobkyni v souvislosti s její celkovou ekonomickou situací zanedbatelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1698/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3.2020, sp. zn. 30 Cdo 417/2018, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1304/20).
Pokud žalobkyně namítala nepřezkoumatelnost rozsudku odvolacího soudu v otázce, v čem spatřuje „nepatrnost“ částky, která byla pro žalobkyni v posuzovaném řízení „v sázce“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud konstantně judikuje, že ani pokud rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobkyně nebyly. Namítala-li žalobkyně, že v této otázce (stanovení nepatrnosti částky, jež byla předmětem posuzovaného řízení) měl odvolací soud srovnávat posuzované řízení s řízeními jinými a v této souvislosti nepřípadně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1198/2018, dovolací soud uvádí, že žalobkyní citovaný rozsudek se týkal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí (o zahájení trestního stíhání) a nikoliv újmy způsobené (jako v posuzovaném řízení) nepřiměřenou délkou řízení před soudem, ve vztahu k níž je třeba postupovat důsledně podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Neprovedením srovnání posuzované věci s výsledkem jiných kompenzačních řízení tak nemohlo dojít ani k zásahu do základních práv žalobkyně.
Rovněž námitka žalobkyně, že měla být v souladu s ust. §118a o. s. ř. vyzvána k vyjádření a označení důkazů k prokázání skutečnosti, že újma nebyla pro žalobkyni nepatrnou, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyložil, že poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. slouží tomu, aby účastníci tvrdili v potřebném rozsahu skutečnosti rozhodné pro posouzení uplatněného nároku (aby splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (aby splnili povinnost důkazní). Postup podle ustanovení §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení přistupovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, proti němuž ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II ÚS 532/06, odmítl).
Tak tomu bylo i v projednávané věci. Soud prvního stupně ani odvolací soud nezamítly žalobu proto, že by žalobkyně neunesla břemeno tvrzení či důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu neshledaly její nárok (v plné výši) důvodným. Jestliže za této situace odvolací soud neposkytl žalobkyni poučení podle §118a o. s. ř., neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Namítá-li žalobkyně překvapivost rozhodnutí, čímž mělo být porušeno její právo na spravedlivý proces, je třeba uvést, že za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, sp. zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a za správné považoval i jeho právní posouzení nároku žalobkyně. Skutečnost, že soud prvního stupně založil své rozhodnutí na závěru, s nímž žalobkyně nesouhlasí, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017). Nadto nelze přehlédnout, že žalobkyně měla možnost reagovat na závěry soudu prvního stupně v podaném odvolání.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. 9. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu