ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2226.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2226/2020-214
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně DARE - EUROOKNA s. r. o., IČO 25321129, se sídlem v Brně, Sochorova 3032/2, zastoupené JUDr. Zdeňkem Hrouzkem, advokátem, se sídlem v Brně, Pražákova 1008/69, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o odškodnění nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 216/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 54 Co 7/2020-196, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2020, č. j. 54 Co 7/2020-196, se ve výrocích II a III zrušuje a věc se mu v tomto rozsahu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 235 000 Kč jako přiměřeného zadostiučinění z titulu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 19/16 Cm 163/2004, které bylo zahájeno 10. 12. 2004. Žalobkyně u žalované uplatnila nárok na náhradu nemajetkové újmy dne 25. 10. 2013. Řízení bylo pravomocně skončeno 14. 9. 2018, tj. po 13 letech a 9 měsících.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2019, č. j. 23 C 216/2014-151, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 65 026 Kč (výrok I), žaloba, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 169 977 Kč, se zamítá, (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok III).
3. Soud prvního stupně dospěl k tomu, že délka řízení překročila hranici přiměřenosti. Soud přikročil k finančnímu odškodnění presumovaného vzniku nemajetkové újmy a vyšel ze základní částky zadostiučinění 17 000 Kč za rok řízení (polovinu za první dva roky). Tuto částku následně snížil o 30 % z důvodu skutkové a právní složitosti věci s tím, že řízení považoval za velmi složité. Pro procesní složitost, způsobenou úkony či jejich absencí na straně účastníků, soud snížil základní částku o dalších 20 %. Kvůli tomu, že o věci muselo být rozhodováno opakovaně na třech stupních soudní soustavy a věc byla i před Ústavním soudem, soud prvního stupně konečně snížil základní částku odškodnění o dalších 20 %. Žalobkyni tak přiznal 30 % základní částky, tedy 65 026 Kč.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 5. 3. 2020, č. j. 54 Co 7/2020-196, rozhodl, že řízení o odvolání žalované se zastavuje (výrok I), rozsudek soudu prvního stupně se ve výrocích II a III potvrzuje (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a jím určené délky posuzovaného řízení. Jako správný shledal i závěr, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu je třeba poskytnout v penězích.
6. Od závěru soudu prvního stupně se neodchýlil ani při určení výše základní části zadostiučinění. Shledal však, že všechny modifikace, které soud prvního stupně učinil, tedy o 30 % z důvodu skutkové složitosti, o 20 % z důvodu procesní složitosti a o 20 % z důvodu vedení řízení na více stupních soudní soustavy, jsou ve svém souhrnu podřaditelné pod kritérium složitosti věci dle §31a odst. 3 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Ve výsledku na základě tohoto jediného kritéria snížil základní částku odškodnění o 70 %, což vedlo sice ke zdůvodněnému, ale nepřiměřenému snížení základní částky. Odvolací soud proto kritérium složitosti přehodnotil a snížil pro něj základní částku odškodnění o 40 %, přičemž závěry soudu prvního stupně měl za zdůvodněné.
7. Odvolací soud základní částku dále modifikoval v rámci kritéria významu řízení pro žalobkyni, přičemž ho považoval za spíše nízký. I dle žalobkyně šlo v řízení o běžný „fakturační“ spor o nezaplacenou dodávku díla, který žalobkyně jako podnikatelka běžně absolvuje. Presumovaná újma spočívající ve skutečnosti dlouhodobě pociťované nejistoty ohledně výsledku řízení, pak při vědomí toho, že žalobkyně je právnickou osobou a šlo o spor z její podnikatelské činnosti, se nejeví přehnaně závažně. Presumovanou újmu právnické osoby z hlediska významu řízení je dle soudu třeba spíše nepřeceňovat. Proto odvolací soud přistoupil ke snížení základní částky o 30 %. Žalobkyni tak přiznal, ač z jiných důvodů, stejnou částku jako soud prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále také jako „dovolatelka“) včasným dovoláním, a to ve výroku II (z obsahu dovolání nicméně vyplývá, že dovolatelka napadá potvrzující výrok odvolacího soudu pouze v rozsahu rozhodnutí ve věci samé).
9. Dovolatelka uvedla, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010 (dále jen „Stanovisko“), a dalších uvedených rozhodnutí.
10. Předně namítla, že není zřejmé, na základě jakých podkladů soudy vycházely při určení výše základní částky 17 000 Kč za jeden rok řízení. Rozmezí 15 000 Kč až 20 000 Kč není přiměřené pro aktuální poměry v České republice vzhledem k ekonomickému vývoji a stanovení základní částky tak není přezkoumatelné.
11. Nesouhlasila také se snížením odškodnění o 40 % z důvodu kritéria složitosti věci. Procentuální vyjádření měla za pouhý nepodložený odhad odvolacího soudu, když z odůvodnění nevyplývají důvody pro takové snížení a prvky definující složitost řízení se v posuzované věci vůbec nevyskytují. Stejně tak nelze spravedlivě klást k tíži žalobkyně čerpání opravných prostředků, které byly úspěšné. Nejednota právního názoru a interpretace právních předpisů soudy na více stupních soudních soustavy nemůže vést ke snižování zadostiučinění přiznaného žalobkyni. Takové jednání naopak naznačuje nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci.
12. Jako nesprávné dovolatelka vnímala i snížení základní částky o 30 % na základě kritéria významu předmětu řízení pro dovolatelku, který odvolací soud považoval za spíše nízký. Odvolací soud má za to, že šlo o spor z podnikatelské činnosti dovolatelky a běžný obchodní spor. Tento typ sporu je běžný v rozhodovací praxi soudů, nikoliv při podnikatelské činnosti žalobkyně. Pro dovolatelku je tento typ sporu významný, protože pro chod, činnost a existenci obchodní společnosti je důležitá včasná úhrada pohledávek jejími dlužníky. Odvolací soud uvedl, že pociťovaná újma právnické osoby se nesmí přeceňovat. Podle dovolatelky se nesmí ani podceňovat. V posuzovaném případě sice nejde o řízení s typicky větším významem pro řízení, ale to automaticky neznamená, že má věc pro poškozeného význam snížený, ale primárně standardní, k čemuž uvedla, že stejný závěr přijal i Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1250/2011.
13. Není ani významné, zda jde o fyzickou nebo právnickou osobu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009) a nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických (názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, a přijatý i ve Stanovisku). Přičemž dovolatelka má jediného společníka a jednatele, jehož prostřednictvím je utvářena vůle právnické osoby a újmu dovolatelky tak vnímá jako svou vlastní.
14. Vypočítanou částku základního odškodnění také dle dovolatelky není obecně možné snížit či zvýšit o více než 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009). Soudy však snížily základní částku o 70 %, což je překročení maximální hranice stanovené rozhodovací praxí dovolacího soudu o 20 %, přičemž neuvedly žádné výjimečné okolnosti, pro které mohlo dojít ke snížení ve větším rozsahu. Dovolatelka považuje stanovaná procenta snížení základní částky odvolacím soudem za zcela extrémní a neodpovídající konkrétním okolnostem daného případu, když nejsou dány důvody pro snížení v takovém rozsahu.
15. Dovolatelka dále zdůraznila, že soud prvního stupně shledal tři úseky průtahů, ačkoliv dle Stanoviska je třeba přihlížet k celkové době řízení a nikoliv pouze k období, kdy byly průtahy skutečně prokázány a docházelo k nečinnosti. Celková délka řízení činila 13 let a 9 měsíců, z čehož je patrné, že samotné řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a zároveň se soud dopustil průtahů v řízení. I z tohoto důvodu by základní částka měla být přiznána bez modifikace snížením. Dovolatelka nepovažuje náhradu nemajetkové újmy ve výši 65 026 Kč za tak dlouho trvající řízení za přiměřenou.
16. Navrhla proto, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
19. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit otázka určení základní částky zadostiučinění za jeden rok a snížení této základní částky o 40 % z důvodu složitosti věci, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
23. Jak vyplývá z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Dovolací soud tedy posuzuje jen správnost základních úvah soudu ohledně aplikace toho kterého kritéria, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Jinými slovy, v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje dovolací soud v zásadě jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše či formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015), tedy například to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009). Projednávání opravných prostředků, vyzývání účastníků řízení, rozhodování o procesních otázkách či provádění dokazování (výslechem řady svědků či znaleckým posudkem) jsou samozřejmé okolnosti, které se nutně odráží v celkové délce řízení, odvolací soud přitom uvedené skutečnosti nekladl k tíži žalobkyně v rámci posouzení kritéria jednání poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, ale přiléhavě v rámci kritéria složitosti řízení podle §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk. Pokud pak jde o namítanou úspěšnost opravných prostředků, pod pojem nesprávnosti postupu orgánu veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk] patří i případy opakovaného rušení rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost, pro nerespektování závazného právního názoru či dokonce pro neznalost relevantní judikatury vyšších soudů. Je -li však důvodem zrušení rozhodnutí pouze odlišný právní názor soudu vyšší instance, nelze takovou skutečnost státu přičítat k tíži. Ostatně soud v odškodňovacím řízení sám uvedené otázky neposuzuje, nýbrž důsledně vychází právě z odůvodnění zrušujících rozhodnutí vyšších soudů. Podle Stanoviska by neodpovídalo zásadě promptnosti kompenzačního řízení, jestliže by v jeho průběhu muselo být samostatně právně posuzováno, z jakého důvodu bylo dané rozhodnutí zrušeno. Jestliže tedy soudy nedospěly k závěru, že by celkovou délku řízení zásadně ovlivnilo rušení rozhodnutí z výše uvedených kvalifikovaných důvodů a naopak vyšly z projednávání věci na více stupních soudní soustavy, neodchýlily se tím od označené judikatury dovolacího soudu.
24. Ani ve vztahu k otázce potřeby valorizace základní částky není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 2184/2020, dovolací soud uvedl, že k možnosti překonání závěrů učiněných ve Stanovisku, a to s ohledem na ekonomický růst, se Nejvyšší soud vyjadřoval již v usnesení ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3171/2018, kde zopakoval, že při stanovení finančního zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, a naopak se vyvarovat mechanické aplikaci práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4539/2011), a že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017). Obdobně se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Konečně i Ústavní soud považuje v současné době vymezenou částku za jeden rok průtahů ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za přiměřenou a odpovídající životní úrovni (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i tam označenou prejudikaturu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Dovolací soud tudíž neshledal důvod měnit svoji dosavadní rozhodovací praxi (postupem podle §20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích), jak nepřímo požadovala dovolatelka. Samotná částka 17 000 Kč za rok řízení vychází z rozmezí uvedeného ve Stanovisku, jak ostatně uvádí sama dovolatelka.
25. Ani námitka dovolatelky, že by snížení základní částky nemělo přesahovat 50 %, přípustnost dovolání podle §237 nezakládá. Nejvyšší soud sice v minulosti vyslovil závěr, dle nějž by mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním, zároveň však uvedl, že s přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci, budou-li se vymykat standardním situacím, lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009 , proti němuž směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11 , či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011 ). Nadto obecný závěr, podle kterého by snížení nebo zvýšení základní částky nemělo přesahovat 50 %, se týká každého z posuzovaných kritérií samostatně, tedy v celkovém rozsahu může toto snížení přesáhnout 50 % (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3995/2011). Dospěl-li tak v projednávané věci odvolací soud k tomu, že pro snížení základní částky o 70 % z více samostatných důvodů, není jen proto jeho právní posouzení v tomto směru v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu.
26. Dovolání je podle §237 o. s. ř. přípustné pro otázku, zda okolnost, že poškozená je právnickou osobou a šlo o spor z její podnikatelské činnosti, je důvodem pro snížení peněžitého zadostiučinění na základě kritéria významu předmětu řízení pro poškození podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, neboť uvedenou otázku vyřešil odvolací soud v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
27. Dovolání je důvodné.
28. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
29. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
30. V případě právnických osob jim zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. Výjimky musejí být náležitě odůvodněny s ohledem na okolnosti konkrétní věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2782/2015).
31. Dopad nepřiměřeně dlouhého řízení může být do poměrů právnické osoby mírnější, než by tomu bylo za obdobných okolností u osoby fyzické, a vzniklá újma může být tudíž menší. Takovou úvahu však nelze učinit automaticky, bez přihlédnutí ke konkrétním okolnostem případu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009). Přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu se v zásadě poskytuje i právnickým osobám, a to i obchodním společnostem. U obchodních společností je třeba při určování výše přiměřeného zadostiučinění přihlížet i k jiným faktorům, jako je pověst společnosti, nejistota v plánování rozhodování, rozkol ve vedení společnosti a konečně též, i když v menším stupni, úzkost a potíže způsobené členům vedení společnosti. Nemateriální újma u právnických osob se zpravidla neprojevuje týmiž důsledky jako u osob fyzických, pro něž jsou příznačné pocity jako úzkost a duševní stres, zohledňují se tak u ní kritéria, která se odvíjejí od jiných charakteristik než u osoby fyzické. Podle Nejvyššího soudu však Evropský soud pro lidská práva nezamýšlel automaticky rozlišovat mezi osobami fyzickými a právnickými při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud proto v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009, dovodil, že nemateriální újma vzniká nepřiměřenou délkou soudního řízení i právnickým osobám, jejichž vůle je vytvářena prostřednictvím osob fyzických. Se zřetelem k úzkým zájmovým vazbám všech takových osob nelze ani ve vztahu k právnickým osobám samým pomíjet a nezohledňovat, byť i v omezené míře, následky nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pro povolané fyzické osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, uveřejněný pod číslem 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
32. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (a není-li v řízení některou stranou prokázáno jinak), je význam předmětu řízení pro poškozeného standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010 ).
33. Nejvyšší soud sice ve své rozhodovací praxi ve vztahu k majetkovým sporům dospěl k závěru, že v případech, kdy je předmětem řízení peněžité plnění, není obecně důvodné, aby původně žalovanou částku přiznané zadostiučinění v penězích svou výší přesahovalo, nadto několikanásobně, leda by pro mimořádnou výši zadostiučinění svědčilo některé z kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. a) až d) OdpŠk (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011 ), přičemž nelze odhlédnout od příslušenství plnění, které je předmětem řízení (úroků, nákladů řízení), a od jeho případně narůstající výše v průběhu řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013 ), uvedené hledisko se ovšem v projednávané věci stěží může uplatnit, jestliže se podle skutkových zjištění žalovaná částka i konečná náhrada nákladů řízení pohybovaly v statisících.
34. Z výše uvedeného vyplývá, že se v případě právnických osob postupuje tak, že jim zpravidla náleží stejné zadostiučinění jako osobám fyzickým. Výjimky musejí být náležitě odůvodněny s ohledem na okolnosti konkrétní věci. Stejně tak význam majetkových sporů je zásadně standardní, bez vlivu na výši zadostiučinění. Odvolací soud však uvedeným způsobem nepostupoval, když zadostiučinění bez dalšího bližšího zdůvodnění snížil jen z toho důvodu, že žalobkyně je právnickou osobou a šlo o spor z její podnikatelské činnosti (zde nezaplacenou dodávku díla), přičemž odškodnění přiznávané právnickým osobám se sice nemá podceňovat, ale ani přeceňovat a běžný obchodní soudní spor pro dovolatelku by tak měl mít nižší význam. Přitom prakticky pominul hlediska charakteristická pro právnické osoby, obchodní společnosti (viz výše). Jeho právní posouzení žalovaného nároku je proto nesprávné.
35. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
36. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně podle §219 o. s. ř. s tím, že jeho výrok je věcně správný. Své právní posouzení však postavil na částečně jiném právním závěru než soud prvního stupně. Ustanovení §219 o. s. ř. sice umožňuje odvolacímu soudu potvrdit odvoláním napadené rozhodnutí, resp. jeho výrok jako věcně správný, i když je tento závěr založen na jiném (rozuměj nesprávném) právním posouzení, tato právní úprava však nezbavuje odvolací soud závazku dostát zákonem mu uložené povinnosti s takovou změnou právního posouzení (náhledu) seznámit účastníky řízení a poučit je podle §213b a 118a o. s. ř. , pokud se odlišný právní názor vztahuje k jiným skutečnostem, než na kterých své právní posouzení založil soud prvního stupně. Smyslem takového požadavku kladeného na odvolací soud je i zde zákaz tzv. překvapivých rozhodnutí, jejichž existence je nejen v rozporu s principem předvídatelnosti soudního rozhodování (srov. §6 o. s. ř. ), ale i s ústavním požadavkem na spravedlivý proces zakotveným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3517/2019).
37. Smyslem ustanovení §118a o. s. ř. (zde za podmínek §213b o. s. ř.), jenž je vyjádřením principu materiálního vedení řízení soudem, je, aby účastníkovi nebyla žaloba zamítnuta z důvodu, že neunesl břemeno tvrzení a důkazní, aniž by byl poučen, že takové důkazní břemeno ve vztahu k určité skutečnosti ve smyslu teorie analýzy norem má (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1241/2011 ), tedy zabránit tomu, aby se účastník nedozvěděl až z rozhodnutí pro něj nepříznivého, tedy překvapivého, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, aniž měl možnost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010 , a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014 ).
38. Pokud tedy odvolací soud dospěl k odlišnému právnímu posouzení (zde o nižším významu řízení pro žalobkyni mající vliv na výši přiznaného zadostiučinění), ač soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval a nevnesli ji do řízení ani samotní účastníci (odvolání žalované bylo vzato zpět a jak plyne ze záznamu, tato otázka nebyla předmětem jednání před odvolacím soudem), pak zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozsudku, což – ohledně zjištěné překvapivosti rozhodnutí – platí za situace, kdy je presumován standardní význam řízení pro účastníka a žalobkyně tak nemohla rozumně předpokládat, že bez odpovídající aktivity (odvolacího) soudu či žalované bude mít odvolací soud za to, že existují okolnosti svědčící o nižším významu řízení. Řízení tak odvolací soud zatížil vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí.
39. Z důvodu nesprávného právního posouzení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk a vady řízení, která mohla mít vliv na věcnou správnost rozhodnutí, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu podaného dovolání zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení, a podle §243b odst. 3 věta prvá o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
40. V dalším řízení odvolací soud znovu zváží kritéria podle §31a OdpŠk na základě skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a uvede, které konkrétní skutkové a právní okolnosti věci odůvodňují modifikaci základní částky dle uvedených kritérií.
41. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými, přičemž se neopomene vypořádat s námitkami žalované uplatněnými v dovolání.
42. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů tohoto dovolacího řízení rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu