ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2533.2020.1
sp. zn. 30 Cdo 2533/2020-543
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce M. Š., narozeného XY, bytem XY, adresa pro doručování poštovní přihrádka XY, zastoupeného Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Paprsková 1340/10, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 70/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 15 Co 279/2016-521, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se domáhal zaplacení původní částky 430 000 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000.
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 2. 2016, č. j. 18 C 70/2014-247, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 150 500 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 279 500 Kč s příslušenstvím (výrok II), a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 27 096 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) druhým rozsudkem ve věci změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že žaloba o zaplacení částky 150 500 Kč s příslušenstvím se zamítá a konstatuje se, že v řízení u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 10 C 1356/2000 došlo k porušení základních práv žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů zaručených článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod a článkem 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (výrok I), ve výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II) a uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 51 929 Kč (výrok III).
V pořadí první rozsudek odvolacího soudu v této věci byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, č. j. 30 Cdo 2865/2017-452, neboť odvolací soud při hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného (žalobce) nezabýval splněním jedné ze dvou podmínek pro závěr o litigiózním chování žalobce, tj. splněním podmínky neúspěšnosti většiny jím podaných žalob, a ve vztahu k dovolací otázce, zda má soud ve věci rozhodnout obdobně jako soudy v jiném srovnatelném případě, se odvolací soud vůbec nezabýval otázkou srovnání s žalobcem tvrzeným obdobným případem, a nemohl tak ani řádně posoudit v jakých znacích se nynější případ od namítaného případu odlišuje nebo naopak v jakých znacích se s ním shoduje.
V nyní napadeném (v pořadí druhém) rozsudku odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně dostatečným způsobem zjistil skutkový stav věci, a souhlasil s jeho závěrem, že celkovou délku řízení 15 let a 4 měsíců nelze hodnotit jako přiměřenou. Neztotožnil se však s jeho závěrem, že k odškodnění stavu nejistoty, resp. psychických útrap ze strachu o výsledek řízení, v daném případě nepostačuje konstatování porušení práva. Z judikatury Nejvyššího soudu dle odvolacího soudu vyplývá, že ve vztahu ke stejnému typu posuzovaného řízení (ochrana osobních údajů) je žalobce, který vede větší množství sporů se žalovanou, stavěn ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení.
Odvolací soud měl pro danou věc dále za rozhodné, že se žalobce domáhal jednak likvidace svých osobních údajů evidovaných žalovanou v souvislosti s jeho vstupem do budovy Policie České republiky v Praze 4, jednak dále požadoval, aby soud žalované zakázal, aby při jeho dalších návštěvách zjišťovala a evidovala jeho osobní údaje při vstupu do této budovy, a konečně, aby jí uložil povinnost poskytnout mu bezplatně veškeré informace, které o něm ve všech svých registrech vede. Z hodnoceného řízení je však zřejmé, že žalovaná v průběhu řízení žalobci spolu s návrhem na uzavření smíru sdělila pouze ty informace, které vede v informačním systému datových schránek a ekonomickém informačním systému Ministerstva vnitra, a až na výzvu Okresního soudu v Benešově byly soudu zaslány údaje o žalobci vedené v registru obyvatel, v systému evidence cestovních dokladů a občanských průkazů. Ve všech případech šlo o jméno a příjmení, datum narození, pohlaví, rodné číslo a jím hlášené adresy.
Odvolací soud dospěl k závěru, že význam hodnoceného řízení lze hodnotit jako nízký, a s délkou řízení stále méně významný. Žalobce si musel být vědom, jaké údaje žalovaná mohla při zápisu osobních údajů do knihy návštěv z jeho osobního dokladu získat, i toho, že se jedná o údaje registrované ve všech registrech, ze kterých mu žalovaná poskytla výpis.
Uzavřel, že k odškodnění tvrzené nemajetkové újmy postačuje konstatování nesprávného úředního postupu. Opačný závěr by byl v rozporu se smyslem a účelem zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (dále jen „OdpŠk“). V případě déletrvajícího řízení, kdy se odškodnění za nepřiměřenou délku řízení poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, musí být předmět řízení způsobilý tuto nejistotu vyvolat. Nejedná se tedy o pouhou pochybnost jak žaloba či stížnost dopadne, ale o skutečnou obavu o výsledek řízení, který může mít skutečný dopad do práv poškozeného. Je proto nezbytně třeba rozlišovat mezi účastníkem, který se domáhá např. určení vlastnictví k nemovitosti, nemůže s nemovitostí dlouhodobě nakládat, užívat jí a brát z ní plody apod., a účastníkem, který iniciuje řadu sporů proto, aby mu bylo dáno za pravdu. Není možné, aby se oba domohli podobného odškodnění, když rozdíl ve významu řízení je propastný.
V daném případě při zhodnocení významu řízení nelze pominout ani skutečnost, že žalobce v tomto procesním postavení vede mimořádné množství sporů. Jak odvolací soud zjistil z evidenčních pomůcek Městského soudu v Praze, od roku 2008 projednával přes 250 odvolání žalobce v sporných civilních řízeních, které převážně vedl se státem (žalovanou), ať už zastoupeným Ministerstvem spravedlnosti či jinou organizační složkou. S ohledem na toto mimořádné množství zahájených soudních sporů, které překračuje i profesní činnost mnohých advokátních kanceláří, je stěží představitelné, aby každý z nich zasáhl citelně psychickou sféru žalobce, když ani pro mimořádně psychicky odolného jedince by deklarovaný pocit úzkosti o výsledek těchto řízení nebylo možné unést. Odvolací soud si je vědom toho, že i žalobce, který podává velké množství žalobních návrhů, může pociťovat citelnou újmu za déle trvající řízení, s ohledem na mimořádně veliké množství řízení by však relutární náhrada měla žalobci náležet v případě, že z objektivních hledisek je možné hodnotit hmatatelný, skutečný význam posuzovaného řízení s reálným dopadem do jeho práv.
Odvolací soud dále konstatoval (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013), že odkazy žalobce na rozhodnutí Městského soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 14 Co 84/2015, sp. zn. 69 Co 166/2019, sp. zn. 35 Co 35/2016 a sp. zn. 53 Co 363/2016 nejsou přiléhavým srovnávacím materiálem, když soud v těchto řízeních nevzal v úvahu četnost žalobcových sporů a z tamějších odůvodnění nejsou patrné závěry o tom, jaký konkrétní, reálný dopad měla (mohla mít) posuzovaná řízení do práv poškozeného. Pokud soud své závěry o významu řízení pro poškozeného dovodí z typového významu posuzovaných řízení, aniž se zabývá, jaké nejistotě byl poškozený v déletrvajících řízeních skutečně objektivně vystaven (co bylo pro poškozeného účastníka v sázce), a své úvahy nahradí odkazy na judikaturu dovolacího soudu, nelze jeho závěry zohlednit. Odvolací soud též s odkazem na část nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1241/12, poukázal na to, že mechanické přejímání judikatorních závěrů nemůže bez zohlednění specifických okolnosti případu vést ke spravedlivému rozhodnutí.
Odvolací soud dospěl k závěru, že za situace, kdy význam posuzovaného sporu je z výše uvedených důvodů pro poškozeného nízký, postačuje k naplnění smyslu přiměřeného zadostiučinění dle §31a odst. 3 OdpŠk v této konkrétní věci konstatování porušení práva.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho výroků I a II napadl žalobce, zastoupený advokátkou, včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelova námitka týkající se „deformace skutkových zjištění“ odvolacím soudem je polemikou se skutkovými závěry odvolacího soudu, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť předmětem dovolacího přezkumu mohou být pouze otázky právní, nikoli skutkové (§241a odst. 1 o. s. ř.). V této souvislosti nelze přisvědčit ani odkazům dovolatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02, a ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04, ve kterých nejenže Ústavní soud jen nad rámec posuzované věci konstatoval, že ve své podstatě i vadné zjištění skutkového stavu (při zjišťování skutkové podstaty trestného činu; pozn. dovolacího soudu) je eo ipso z pohledu práva hmotného (i) důvodem pro nesprávné právní posouzení, ale zejména rozhodoval o ústavní stížnosti proti dovolání podané v trestní věci, tj. ve věci nejen odlišně procesně řešené, ale i podle jiného právního předpisu.
Nelze též přisvědčit námitce dovolatele podpořené odkazem (nejen) na nález Ústavního soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, že v dotčeném řízení došlo ze strany odvolacího soudu k opomenutí žalobcem předloženého důkazu (úspěch žalobce ve věci sp. zn. 10 C 1356/2000), a tím k zásahu do ústavních práv žalobce na spravedlivý proces. Ačkoliv dovolatel k uvedenému dodává, že soud tak „účelově upravoval důkazní situaci…aby mohl udržet…svůj závěr o sudičském chování žalobce“, dovolací soud nepřehlédl ze zvukového záznamu o inkriminovaném jednání před odvolacím soudem, že tento soud výslovně konstatoval, že již nelze hovořit o litigiózním chování žalobce (v intencích souvisejícího kasačního rozhodnutí Nejvyššího soudu), ale jen o skutečnosti velkého množství žalobcem zahajovaných řízení, což je ostatně zřejmé i z písemného odůvodnění napadeného rozhodnutí. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. ani nezáviselo na zodpovězení otázky litigiózního chování žalobce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 773/2020; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). Z tohoto důvodu se námitka porušení ústavních práv žalobce zcela míjí s podstatou úvah odvolacího soudu a nemůže ve smyslu §237 o. s. ř. založit přípustnost dovolání. Konečně ani odkaz na nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, jehož prostřednictvím se dovolatel snaží domoci dovolacího přezkumu, není přiléhavý, neboť problematiku posuzování skutkové otázky Nejvyšším soudem řešil Ústavní soud (v tamější věci) jen z hlediska ztráty možnosti účastníka řízení podat ústavní stížnost pro Nejvyšším soudem vyřčenou vadnost dovolání, nikoliv že by skutková otázka vždy „vyvstávala“ jako otázka z hlediska přípustnosti a důvodnosti dovolání, jak se snaží naznačit dovolatel.
Dovolání dále není přípustné ohledně otázky, zda odvolací soud při hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného dostatečně zvážil význam ústavně zaručeného práva na ochranu osobních údajů, neboť se odvolací soud, oproti mínění dovolatele, od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3869/2012, ve své úvaze neodchýlil. Přestože bylo dovolatelem zmiňované usnesení zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13 (z důvodu nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pro neúplnost a nedostatečnost odůvodnění, přičemž současně vyslovil výhrady k výraznému snížení zadostiučinění o celkem 70 % a zejména k zhodnocení kritéria chování poškozeného a k interpretaci závěru Ústavního soudu o zjevně neopodstatněném návrhu), argumenty tam uvedené, jež jsou podkladem dovolatelovy námitky, jsou součástí rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Pokud odvolací soud zkoumal vědomost žalobce o tom, jaké údaje žalovaná mohla při zápisu osobních údajů do knihy návštěv z jeho osobního dokladu získat, i povahu údajů, tj. že se jedná o údaje registrované ve všech registrech, ze kterých mu žalovaná poskytla výpis (z registru obyvatel, cestovních dokladů a občanského průkazu), nebyl jeho postup s výše uvedenou rozhodovací praxí v rozporu. V odkazovaném rozhodnutí byl totiž přijat závěr, že u řízení o ochranu osobnosti se obvykle předpokládá zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného, je však třeba posoudit, o zásah do jakého osobnostního práva se jednalo, jak dlouho tento zásah reálně trval a jaké byl intenzity, a zda se mohl v průběhu řízení měnit (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soud ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011). Nejvyšší soud též ve své judikatuře opakovaně uvádí, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše či formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou (formou) se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což není případ nynějšího dovolatele (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009). Dovolací soud tak uzavírá, že neshledal aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ (co do kritéria významu řízení), provedenou odvolacím soudem právě v daných okolnostech žalobcovy návštěvy budovy Policie České republiky, zcela zjevně nepřiměřenou, pokud se odvolací soud zabýval podstatou ohroženého osobnostního práva současně s povahou dotčených elementárních osobních údajů žalobce v relaci k institucionální povaze Policie České republiky. Stejně tak nemá dovolací soud zmíněnou aplikaci za zjevně nepřiměřenou i co do významu poskytnutí informací uchovávaných o žalobci na všech informačních systémech provozovaných Ministerstvem vnitra, což bylo též předmětem původního řízení [v této souvislosti přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3027/2017, kde Nejvyšší soud vnímal rozdíl mezi újmou způsobenou na integritě osoby šířením nepravdivé informace soukromým subjektem (např. televizní stanicí či novinami) a újmou způsobenou nesprávným úředním postupem specifickým orgánem státu]. Výše uvedené konečně dopadá i na námitku dovolatele založenou na odchýlení se odvolacího soudu od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 4091/2011, dle které odvolací soud nezohlednil intenzitu okolnosti povahy základního práva.
Dovolací soud konečně též nepřehlédl, že odvolací soud považoval význam řízení pro žalobce za nízký nejen pro již uvedené, ale i s přihlédnutím k mnohosti jím zahajovaných řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že okolnosti dotýkající se osobnostního práva žalobce, a zjištění, že žalobce vede větší počet soudních sporů, odvolací soud nepovažoval za samostatné důvody pro přiznání zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva, nýbrž přihlédl k jejich synergickému účinku v rámci celkového hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3870/2020).
Dovolání též není přípustné ani pro otázku možného sudičského chování a vlivu takového chování na hodnocení kritéria významu řízení pro poškozeného. Dovolatel zde uplatňuje otázku, na které rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Byť se v předchozím řízení tato otázka vyskytovala a též Nejvyšší soud ve svém předchozím rozsudku shledal důvod pro zrušení prvního rozhodnutí odvolacího soudu založený v nesprávném právním posouzení uvedené otázky, nyní, jak již bylo výše zmíněno i s odkazem na zvukový záznam odvolacího řízení a odůvodnění nynějšího rozsudku odvolacího soudu, odvolací soud se takovou otázkou nezabýval, neboť shledal jen existenci mnoha dovolatelem zahajovaných řízení, nikoliv však (již) jeho litigiózní chování. Pro významový rozdíl uvedených skutečností srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 30 Cdo 351/2021.
Dovolání není přípustné ani pro tvrzený rozpor napadeného rozhodnutí s nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. I. ÚS 1536/11, pro otázku existence újmy vůbec (jež byla předmětem nosných úvah Ústavního soudu), neboť v nynějším řízení byla újma oběma soudy shledána a žalobcem ani během řízení nebyl tento závěr (logicky) rozporován. Ani případné odlišné řešení předestřené právní otázky by nebylo způsobilé přivodit žalobci příznivější rozhodnutí.
Ohledně námitky, podle které se peněžité zadostiučinění nepřiznává jen výjimečně a nepeněžité zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva má jen podpůrnou a preventivní funkci, a podle níž se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání uvedené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu, lze sice přisvědčit dovolateli v jeho obecném odkazu na judikaturu stran zcela výjimečně nepřiznávaného zadostiučinění v penězích za nepřiměřeně dlouhé řízení, ale pokud odvolací soud podmínky právě pro výjimečné nepřiznání finanční kompenzace újmy za nepřiměřenou délku řízení shledal, není jeho úvaha s rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu v rozporu. Odvolací soud měl totiž za nesporné, a i potvrzené žalobcem, že ten vede velké množství sporných řízení proti státu. V rozsudku ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, a v usnesení ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3725/2013 (ve věci podané ústavní stížnosti byly odmítnuty usneseními Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1129/14, a ze dne 23. 3. 2015 sp. zn. I. ÚS 2578/14), Nejvyšší soud dovodil, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že (v tamější věci; pozn. dovolacího soudu) žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené případnou nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (srov. i další tam uvedenou judikaturu). Řešení namítané otázky odvolacím soudem je v souladu i s rozhodovací praxí Evropského soudu pro lidská práva, uvedené v jeho rozhodnutí ze dne 20. 5. 2021 ve věci č. 16008/20 – Žirovnický proti České republice, ve kterém tento soud konstatoval, že rozsáhlé využívání možnosti soudního přezkumu žalobcových věcí (sporů) nutně ovlivňuje (jeho) vnímání nemajetkové újmy vyplývající z jejich nepřiměřených délek. Rozhodl, že neobstojí stěžovatelovo tvrzení, že je v uvedeném kontextu obětí ve smyslu čl. 34 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen „Úmluva“), přestože odkazované řízení trvající 11 roků by mohlo spadat pod porušení práva na přiměřenou délku soudního řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Konečně pokud odvolací soud změnil výrok soudu prvního stupně tak, že namísto peněžní satisfakce ve prospěch žalobce konstatoval porušení jeho práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, neodchýlil se tímto posouzením od rozhodovací praxe uvedené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010, či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2544/2017, a dovolání je třeba v rozsahu i této otázky odmítnout.
Dovolání není přípustné taktéž v rozsahu námitek, podle kterých odvolací soud nezohlednil ostatní kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk., čímž se měl odchýlit od stanoviska pléna Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen „Stanovisko“. Z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit všemi kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, a ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13), a při určování výše zadostiučinění je třeba uvažovat jednotlivá kritéria ve stejném poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Ve vztahu k významu předmětu řízení pro poškozeného Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že kritérium významu předmětu řízení pro účastníka [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], tj. to, co je pro poškozeného v sázce, je nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění [srov. část IV. písm. d) Stanoviska a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1313/2010]. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Dovolací soud uzavírá, že pokud odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně o nepřiměřené délce řízení [včetně jeho posouzení kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk], avšak formu zadostiučinění určil zejména s ohledem na kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, přičemž význam ostatních kritérií (pro určení formy zadostiučinění) neměl v poměru, v jakém se podílela na celkové délce řízení, za stěžejní pro závěr o relutární satisfakci, to vše za situace žalobcem iniciovaného velkého množství soudních sporů, neodchýlil se svým posouzením od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedený závěr dopadá i na žalobcovu námitku (ne)zohlednění srovnatelných případů při stanovování formy zadostiučinění. Odvolací soud se předloženými případy již nyní zabýval, hodnotil je, přičemž nedošel k závěru o jejich přiléhavosti, neboť dle jeho zjištění soudy v těchto řízeních právě nevzaly v úvahu četnost žalobcových sporů. V tomto postupu dovolací soud neshledal zjevnou nepřiměřenost úvah odvolacího soudu (srov. již zmíněná rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009).
K případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. 10. 2021
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu