ECLI:CZ:NS:2021:30.CDO.2605.2021.1
sp. zn. 30 Cdo 2605/2021-449
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce C. S. , nar. XY, bytem XY, Rumunsko, zastoupeného JUDr. Štěpánkou Mikovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 25 C 55/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 Co 359/2020-421, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2021, č. j. 17 Co 359/2020-421, se v části výroku I, kterou byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 C 55/2017-389, potvrzen ve výroku o zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, a ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 6. 2020, č. j. 25 C 55/2017-389, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal vůči žalované zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), zároveň však konstatoval, že „v řízení následně vedeném u Policie České republiky – Obvodní ředitelství Policie Praha IV., SKPV: 1. Oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. ORI-12085/TČ-2011-001491, došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě“ (výrok II). Dále soud prvního stupně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
2. Takto rozhodl o požadavku žalobce, který se (po pravomocném zamítnutí žaloby ve vztahu k jeho dalšímu nároku odpovídajícímu částce 250 000 Kč s příslušenstvím, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. 7. 2018, č. j. 25 C 55/2017-258, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2019, č. j. 17 Co 298/2019-339) domáhal zaplacení částky 990 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce vyšetřování vedeného na základě trestního oznámení ze dne 26. 7. 2011 pro podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které žalobce podal spolu s dalšími oznamovateli a v němž figuroval jako poškozený.
3. V rámci skutkových zjištění, která soud prvního stupně po provedeném dokazování učinil a z nichž při rozhodování věci poté vyšel, tento soud uvedl, že žalobce podal dne 28. 7. 2011 k Městskému státnímu zastupitelství oznámení o spáchání trestného činu, v němž uvedl, že se měl stát spolu s dalšími poškozenými obětí činnosti organizované skupiny, která pod záminkou zajištění výdělku vylákala větší množství zahraničních dělníků na práci v lese, aniž však měla v úmyslu jim za odvedenou práci skutečně zaplatit. Žalobce, který měl takto pracovat v období od 1. 8. 2010 do 26. 10. 2010 pro společnost Wood Servis Praha, s. r. o. (na jejíž majetek byl posléze prohlášen konkurz, který byl dne 19. 6. 2019 zrušen pro nedostatek majetku), respektive pro společnost Affumicata, a. s. (na jejíž majetek byl dne 20. 4. 2012 rovněž prohlášen konkurz, který stále probíhá), tedy slíbenou odměnu neobdržel, a nadto byl podroben vulgárnímu a otrockému zacházení. Dále soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení, z něhož zejména vyplynulo, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, byla žalobcova věc – podezření ze spáchaného trestného činu, jenž byl tehdy kvalifikován jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona spáchaného formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona – odložena. Stalo se tak s poukazem na závěr, že se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možno vyřídit jinak. Stížnost celkem 66 poškozených (včetně žalobce) proti uvedenému usnesení byla poté zamítnuta usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99. Ústavní soud na základě ústavní stížnosti některých poškozených (vyjma nynějšího žalobce) nálezem ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, rozhodl, že usnesením Policie ČR, Obvodního ředitelství policie Praha I, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, a usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, bylo porušeno základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající z čl. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jakož i z čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), a obě zmíněná usnesení zrušil. Ústavní soud ve svém rozhodnutí mimo jiné uvedl, že prověřování věci trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, jemuž neodpovídala dosavadní míra objasněnosti věci. Usnesením Policie ČR ze dne 19. 7. 2017, č. j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-DŠ, však byla předmětná trestní věc opět odložena, nicméně toto rozhodnutí bylo usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, zrušeno jako nedůvodné. Žalobce byl pak dne 27. 6. 2018 vyrozuměn Policií ČR o postoupení věci Krajskému ředitelství Policie hlavního města Prahy, přičemž posuzované řízení stále probíhá, když v roce 2020 byl do Rumunska zaslán evropský vyšetřovací příkaz znějící na provedení výslechu v něm označených svědků.
4. Po právním posouzení uvedených skutkových zjištění, které vycházelo z aplikace ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jež prvostupňový soud v rozsudku citoval, dospěl soud prvního stupně předně k závěru, že v posuzovaném trestním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť se jedná o řízení nepřiměřeně dlouhé. Žalobci proto náleží náhrada nemajetkové újmy, kterou v důsledku tohoto nesprávného úředního postupu utrpěl. Při úvaze o formě této náhrady zohlednil kritéria upravená v §31a odst. 3 OdpŠk a závěry formulované ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), načež uzavřel, že odpovídajícím zadostiučiněním je konstatování porušení žalobcova práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. V této souvislosti soud prvního stupně konkrétně poukázal na tehdy aktuální délku posuzovaného řízení (8 let a 11 měsíců), na velmi vysokou skutkovou a právní složitost řízení (velké množství poškozených osob, zejména cizinců, a s tím související mezinárodní prvek ztěžující dokazování, vysoký počet listinných důkazů a zapojení orgánů tří různých stupňů do řízení, včetně Ústavního soudu, z nichž policejní orgány a státní zastupitelství rozhodovaly ve věci opakovaně), dále na nulový negativní podíl žalobce na délce řízení, na zjištěné průtahy v postupu rozhodujících orgánů, jakož i na jejich nekoncentrovaný postup a vydané nezákonné rozhodnutí, a konečně na sdílení žalobcovy újmy s dalšími poškozenými a na nepatrný význam posuzovaného řízení pro žalobce dovozený ze skutečnosti, že se toto řízení stále nachází ve fázi tzv. prověřování, v níž chybí vyšší stupeň pravděpodobnosti spáchání příslušného trestného činu, přičemž bylo na žalobci, aby svůj dosud řádně nevyčíslený nárok (na nevyplacenou mzdu za 3 měsíce a odškodnění za hrubé zacházení) primárně uplatnil v občanskoprávním, popřípadě insolvenčním řízení proti společnosti Wood Servis Praha, s. r. o., což však neučinil. Nadto žalobce v odškodňovacím řízení nenavrhl svůj účastnický výslech, jímž by tvrzenou závažnost utrpěné újmy prokázal.
5. K odvolání žalobce i žalované poté ve věci rozhodoval Městský soud v Praze, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II změnil tak, že namísto konstatování porušení žalobcova práva vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 76 875 Kč s příslušenstvím, zatímco ve vztahu k zamítnutí žaloby ohledně zbývající částky 913 125 Kč s příslušenstvím tento rozsudek jako věcně správný potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dalšími výroky tohoto rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení vedeného před soudem prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o nákladech řízení vedeného před soudem odvolacím (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, načež se ztotožnil též s jeho závěrem, že je posuzované řízení vzhledem k jeho povaze nepřiměřeně dlouhé a že za nemajetkovou újmu, která byla tímto nesprávným úředním postupem žalobci způsobena, mu od žalované náleží zadostiučinění. Formu tohoto zadostiučinění, jakou soud prvního stupně žalobci přiznal, však odvolací soud zhodnotil jako neadekvátní. Závěr o značném snížení významu posuzovaného řízení pro žalobce, který soud prvního stupně odůvodnil tím, že žalobce měl svůj nárok na náhradu škody primárně uplatnit v civilním řízení, že posuzované řízení se stále nachází teprve ve fázi prověřování a že žalobce v něm svůj nárok dosud konkrétně nevyčíslil, totiž odvolací soud shledal v rozporu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20. Žalobci je proto namístě přiznat odškodnění finanční.
7. Při stanovení výše finančního odškodnění pak odvolací soud vyšel z částky 15 000 Kč za první dva roky trvání posuzovaného řízení a dále za každý další rok jeho trvání, čímž po zohlednění celkové délky tohoto řízení, kterou odvolací soud nehodnotil jako extrémní a do níž zahrnul i dobu od rozhodnutí soudu prvního stupně do vyhlášení rozsudku soudu odvolacího (tj. celkem dobu 9 let a 6,5 měsíce), dospěl k základní částce odškodnění ve výši 128 125 Kč. Mimořádně vysoká složitost posuzovaného řízení, a to jak po stránce skutkové a procesní, tak i po stránce hmotněprávní (odvozovaná z počtu poškozených, nutnosti zajištění řady důkazů cestou dožádání, a to i do ciziny – Slovensko, Rumunsko, Vietnam, pátrání po pobytu některých poškozených, potřeby překladů listin a tlumočení, jakož i z počtu a jednotlivých instancí orgánů veřejné moci, které v řízení rozhodovaly a které zahrnovaly i Ústavní soud), pak odvolací soud vedla ke snížení uvedené částky o 40 % (z čehož 10 % připadlo na víceinstančnost rozhodování). Pro kritérium spočívající v chování poškozeného v posuzovaném řízení odvolací soud k žádné úpravě základní částky nepřistoupil, když zohlednil nejen to, že opakované stížnosti a námitky, jejichž prostřednictvím se žalobce (spolu s dalšími poškozenými) domáhal zjednání nápravy v postupu rozhodujících orgánů, byly převážně nedůvodné, ale i to, že stížnost k Ústavnímu soudu, která vyústila ve vydání již dříve zmíněného nálezu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, žalobce sám nepodal a o zrušení napadených rozhodnutí tak neusiloval. Naproti tomu Ústavním soudem kritizovaný postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení odvolací soud promítl do přiznaného zadostiučinění zvýšením základní částky o 20 %. Posledním kritériem, kterým se odvolací soud zabýval, byl význam posuzovaného řízení pro žalobce, přičemž uzavřel, že tento význam je namístě hodnotit jako snížený, a základní částku odškodnění je proto třeba snížit o 20 %. V této souvislosti odvolací soud uvedl, že žalobce ke svému tvrzení o tom, že předmětné řízení pro něj mělo mimořádný význam, neuvedl žádnou konkrétní skutečnost, která by toto tvrzení odůvodňovala, natož aby tuto skutečnost též prokázal. Nic na tom nezměnilo ani poučení, jehož se v uvedeném smyslu žalobci od soudu dostalo. Žalobce nadto dle odvolacího soudu dosud v tomto ani v posuzovaném řízení nespecifikoval, jakou škodu požaduje v adhezním řízení nahradit, a tedy „co přesně je pro něj v adhezním řízení v sázce“. Nelze proto dovodit, že by „pro něj v sázce byla významná majetková hodnota, které by mohlo odpovídat zvýšení zadostiučinění“. Za situace, kdy žalovaná právě s poukazem na tento stav tvrdila, že význam posuzovaného řízení pro žalobce je naopak snížený, se proto odvolací soud s tímto jejím názorem ztotožnil a základní částku zadostiučinění naopak snížil, a to právě o zmíněných 20 %. Po promítnutí všech zmíněných kritérií tedy odvolací soud základní částku odškodnění ve výsledku snížil o celkových 40 %, tj. na konečných 76 875 Kč, ohledně níž cestou částečné změny rozsudku soudu prvního stupně žalobě vyhověl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu v části, v níž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen co do zamítnutí žaloby ohledně částky 100 000 Kč s příslušenstvím, napadl žalobce včasným dovoláním.
9. Odvolací soud se dle žalobcova názoru předně odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu při řešení otázky výše základní částky odškodnění, kterou nesprávně právně posoudil. Byla-li délka řízení násobně delší, než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, měla by se totiž přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit horní hranici intervalu uvedeného ve Stanovisku, jak plyne například z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1320/2011. Žalobce v této souvislosti poukázal na §159 trestního řádu, z něhož plyne, že nejdelší lhůta pro prověřování je stanovena na 6 měsíců, a dále zdůraznil důležitost rychlosti trestního řízení. Prověřování trvající déle než 9,5 roku proto dovolatel považuje za extrémně dlouhé.
10. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu žalobce dále spatřuje v závěru odvolacího soudu o snížení zadostiučinění z důvodu víceinstančnosti řízení. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, a zdůraznil, že řízení probíhalo na více úrovních Policie ČR a státních zastupitelství z důvodu vadného a nekoncepčního přístupu orgánů činných v trestním řízení, a dále že na řízení před Ústavním soudem nelze nahlížet jako na další instanci.
11. Za nesprávné dovolatel považuje také snížení zadostiučinění z důvodu složitosti řízení. Vedle toho, že v řízení docházelo k dlouhým obdobním nečinnosti a že posuzovaná věc nebyla složitá hmotněprávně, totiž úvaha soudu o snížení zadostiučinění o 40 % nemůže dle žalobcova názoru obstát ani v kontrastu s právním závěrem soudu o nutnosti navýšit základní částku o pouhých 20 % z důvodu postupu orgánů činných v trestním řízení, když v takovém případě by byl postup orgánů činných v trestním řízení považován za méně závažný, respektive „méně se podílející na průtazích v řízení“, než kritérium složitosti věci. Takový závěr ovšem zcela popírá úvahy Ústavního soudu obsažené v nálezu, který byl v posuzovaném řízení vydán a který při znalosti složitosti věci hodnotil postup orgánů činných v trestním řízení za natolik závadný, že v něm shledal zásah do ústavně zaručených práv poškozených. V této souvislosti žalobce namítl rozpor závěru odvolacího soudu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, který se týkal obdobné věci, jakož i to, že v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, nebylo zohledněno nerespektování precedenčních účinků zmíněného nálezu Ústavního soudu ze strany orgánů činných v trestním řízení.
12. Také při řešení otázky, zda žalobce v průběhu posuzovaného řízení aktivně využíval dostupné prostředky způsobilé odstranit průtahy v řízení, se odvolací soud podle názoru dovolatele od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil. Na rozdíl od závěru plynoucího z již zmíněného rozsudku ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2889/2020, totiž nepřihlédl k tomu, že důvodnost žalobcových četných stížností na průtahy v řízení nakonec vyplynula z vydaného zrušujícího nálezu Ústavního soudu.
13. Otázku významu předmětu řízení pro žalobce pak odvolací soud posoudil dle dovolatele v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, jenž byl rovněž vydán ve skutkově obdobné věci a podle kterého význam řízení pro žalobce lze obecně považovat za standardní, zároveň je však nutné zabývat se souvislostí trestního řízení s řízením civilním. Kromě toho žalobce v posuzovaném řízení uvedl, že uplatňuje nárok na náhradu škody ve výši mzdy, kterou by získal, kdyby byl řádně zaměstnán, s tím, že za dobu od 1. 8. 2010 do 26. 10. 2010 mu byl přislíben výdělek ve výši 4 300 EUR, což nelze ve vztahu k němu považovat na nevýznamnou hodnotu. Vedle toho požadoval též „náhradu nákladů spojených s přibráním zmocněnce“. Žalobce též doplnil svá tvrzení a navrhl důkazy k prokázání zvýšeného významu řízení pro něj. Poukázal přitom na skutečnost, že pro něho neexistuje jiná možnost, jak se svého nároku domoci, než v adhezním řízení, což platí o to více v případě požadavku na náhradu nemajetkové újmy, jež mu byla zvlášť závažným trestným činem způsobena na jeho ústavně zaručených právech.
14. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
15. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
17. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř. Zároveň toto dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
18. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
19. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
20. Otázka, zda měl odvolací soud vyhodnotit délku posuzovaného řízení jako extrémně nepřiměřeně dlouhou, přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě v obecné rovině je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i k nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). Výše uvedené platí rovněž pro závěr o tom, zda bylo řízení extrémně dlouhé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 1144/15, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020). Odkaz dovolatele na lhůty upravené v §159 trestního řádu je v tomto zavádějící, neboť ty slouží k dozoru státního zástupce nad činností policejního orgánu a mohou být opakovaně prodlužovány. Ze své povahy nemohou zohledňovat okolnosti každého konkrétního případu, které mohou vést k prodloužení prověřování. Pro závěr, zda prověřování bylo nepřiměřeně dlouhé, či extrémně nepřiměřeně dlouhé, proto tyto lhůty nemají žádný význam (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2457/2020).
21. Dovolatelem namítaný rozpor s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu není dán ani ve vztahu k otázce zohlednění počtu stupňů soudní soustavy při stanovení přiměřeného zadostiučinění. Citace rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, kterou žalobce do dovolání zahrnul, je nadto nepřiléhavá, neboť závěr dovolacího soudu, že projednání případu soudy ve více stupních nelze zpravidla klást k tíži poškozeného, zde byl míněn ve vztahu ke kritériu chování poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], nikoliv ve vztahu k otázce složitosti posuzovaného řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk]. Naproti tomu z rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009, nebo ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 679/2017, vyplývá, že počet stupňů soudní soustavy, ve kterých byla věc vyřizována, svědčí pro složitost věci, neboť je třeba vnímat, že s rostoucím počtem soudních instancí, které se do řešení věci zapojují, přirozeně narůstá i délka řízení (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4273/2014, nebo ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014, sp. zn. II. ÚS 3679/13). Na rozdíl od žalobcova názoru je v rámci uvedeného kritéria nutné zohlednit i řízení o ústavní stížnosti, jak patrno například z části IV písm. a) Stanoviska, nebo z již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009. Od uvedené judikatury se odvolací soud neodchýlil ani tím, že do posuzované otázky složitosti řízení promítl i další aspekty působící procesní a právní komplikace a související s vysokým počtem poškozených, kterými byly osoby cizích národností s pobytem mimo území České republiky. Ani ve vztahu k otázce složitosti řízení tedy nelze přípustnost podaného dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. dovodit.
22. Kromě toho Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně dovozuje, že i stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, posuzuje jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu složitosti řízení, nikoliv však již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) - srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2933/2009.
23. Totéž pak platí i ve vztahu k námitkám týkajícím se vlastního postupu orgánu veřejné moci v posuzovaném řízení, z něhož žalobce dovozuje jiný závěr o procentuálním navýšení základní částky přiznaného odškodnění odůvodněné tímto kritériem, než jaký učinil odvolací soud, jenž tím ve shodě s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu představovanou například rozsudkem ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009, reagoval na zjištěné průtahy v řízení, odklon od procesních pravidel ze strany orgánů veřejné moci, jakož i roztříštěnost a nekoncentrovanost jejich postupu popsanou ve skutkových zjištěních. Dovolatelem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1637/2009, se nadto nevztahoval k případnému navýšení zadostiučinění z důvodu nerespektování precedenční závaznosti nálezu Ústavního soudu, nýbrž k zohlednění této okolnosti při posouzení přiměřenosti délky řízení z pohledu jeho složitosti.
24. Dovolání je však přípustné ve vztahu k otázce týkající se zhodnocení kritéria složitosti řízení v relaci ke kritériu zohledňujícímu postup orgánů veřejné moci v posuzovaném řízení, jakož i ve vztahu k otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení a významu tohoto řízení pro něj, neboť při jejich řešení se odvolací soud od ustálené judikatury Nejvyššího soudu odchýlil.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §13 odst. 1 věty první OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.
27. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
28. Z konstantní judikatury dovolacího soudu plyne, že pro závěr, zda byla či nebyla konkrétní věc projednána v přiměřené lhůtě, je třeba celkovou délku jejího projednávání poměřit kritérii uvedenými v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009). Jak patrno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, z hlediska závěru o přiměřenosti délky řízení je třeba hodnotit všechna takto jmenovaná kritéria, ať již v neprospěch žalobce (složitost věci), nebo v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Platí totiž, že na závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012). Jinak řečeno, přispěl-li k celkové délce řízení postup orgánů veřejné moci výrazně vyšší měrou, než složitost věci, není možné, aby při hodnocení přiměřenosti délky řízení a poskytovaného zadostiučinění došlo pouze ke zhodnocení kritéria složitosti věci, nikoli již ke zhodnocení kritéria postupu orgánů veřejné moci.
29. Stran postupu orgánů veřejné moci Nejvyšší soud v části IV písm. c) Stanoviska uvedl, že tento postup „může být kvalifikován buď jako snaha rozhodnout ve věci v co nejkratším možném čase, a to i při zachování předepsaných procesních postupů, nebo na druhé straně jako bezdůvodná nečinnost, svévole či neschopnost vedoucí ke zbytečným prodlevám ve vyřizování případu (tzv. průtahy řízení).“ Podle dovolacího soudu bude „porušení práva účastníka na přiměřenou délku řízení shledáno zejména tam, kde nevydání dřívějšího rozhodnutí bylo zapříčiněno nedodržením procesních pravidel či tam, kde došlo k jinému pochybení ze strany orgánů veřejné moci (jedná se například o delší dobu, která uplynula mezi jednotlivými jednáními, či o prodlevy při předávání spisu mezi jednotlivými institucemi).“ Z napadeného rozhodnutí je přitom patrné, že odvolací soud při hodnocení přiměřenosti délky posuzovaného řízení a následné úvaze o výši odpovídajícího zadostiučinění, jež by nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou tohoto řízení odčinilo, neopomenul v souladu s uváděnou judikaturou zhodnotit jak kritérium složitosti řízení, tak i kritérium postupu orgánu veřejné moci. Vzhledem ke skutkovým zjištěním, ze kterých vycházel, ale jeho závěr o snížení přiznaného odškodnění o 40 % z důvodu složitosti posuzovaného řízení na straně jedné, a o současném navýšení tohoto odškodnění jen o 20 % z důvodu postupu orgánu veřejné moci na straně druhé, však míru, s jakou se na celkové nepřiměřené délce posuzovaného řízení obě tato kritéria podílela, přiměřeně neodráží (viz dále), což tento závěr staví do rozporu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
30. Zatímco odvolací soud v uvedené souvislosti přiléhavě zmínil značné procesní komplikace, které posuzované řízení vzhledem k vysokému počtu poškozených osob cizích národností a k nutnosti využití mezinárodní právní pomoci provázejí a činí je složitým, v rámci hodnocení podílu postupu orgánu veřejné moci na celkové délce řízení dostatečně nezohlednil skutková zjištění svědčící o tom, že usnesení policejního orgánu ze dne 12. 7. 2013, č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-DŠ, jímž byla prověřovaná věc poprvé odložena, jakož i usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti posledně uvedenému rozhodnutí, byla označena za porušující základní právo stěžovatelů na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv upravených v čl. 8 odst. 1, 9 a 10 odst. 1 Listiny a v čl. 4 odst. 1 a 2 a 5 odst. 1 Úmluvy, a jako taková zrušena nálezem, v němž se Ústavní soud velmi důrazně ohradil proti postupu orgánů, které věc v posuzovaném řízení řešily a jejichž přístup k prověřování dané věci byl v tomto nálezu označen za nekoncepční a zatížený značnými průtahy (srov. zejména odstavec 22 a dále odstavce 25 až 30 nálezu). Po této kritice ze strany Ústavního soudu by Nejvyšší soud očekával přehodnocení dosavadních postupů a jejich nápravu. Ze skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, je však patrné, že se tak nestalo. V rámci dalšího postupu orgánů veřejné moci totiž byla věc policejním orgánem opětovně odložena, načež toto rozhodnutí bylo k podané stížnosti některých poškozených zrušeno usnesením státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 24. 7. 2017, č. j. ZN 1423/2013-236, jako nedůvodné. Následující zaznamenané úkony v tomto řízení, které od vydání nálezu Ústavního soudu do rozhodnutí odvolacího soudu trvalo dalších více než pět let, pak o jeho následné bezprůtahovosti rovněž nesvědčí. Zřetelná absence odpovídajícího odrazu těchto zjištění ve vzájemném poměru, v jakém se na celkové délce řízení obě výše zmíněná kritéria podílela, jak vyžaduje závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, přitom činí právní posouzení dotčené otázky neúplným, a tudíž nesprávným.
31. K otázce jednání poškozeného v průběhu posuzovaného řízení Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, uvedl, že při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a jejich využití přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil. Děje se tak přitom výhradně v rámci posuzování kritéria chování poškozeného podle §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk, nikoliv kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk [srov. část IV písm. b) Stanoviska].
32. V rozsudku ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3172/2012, pak Nejvyšší soud ve vztahu k hodnocení formy a výše přiměřeného zadostiučinění zaujal závěr, podle kterého skutečnost, že se účastník nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pokusil o odstranění jeho průtahů podáváním stížností na ně, automaticky neznamená, že by mu mělo být přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníku, který si na průtahy v řízení nestěžoval. V konkrétním případě však může dojít ke zvětšení újmy (frustrace) účastníka řízení, ve kterém dochází k průtahům navzdory úspěšným stížnostem na ně. Takto zvětšené újmě účastníka řízení by měla odpovídat úvaha soudu o stanovení formy, popřípadě výše zadostiučinění za porušení jeho práva na přiměřenou délku řízení.
33. Odvolací soud v posuzovaném případě uzavřel, že chování poškozeného neodůvodňuje jakoukoliv úpravu základní výše odškodnění, neboť jeho četná podání obsahující stížnosti a námitky proti postupu rozhodujících orgánů byla neúspěšná, přičemž ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud vydal nález ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. II. ÚS 3626/13, sám nepodal. Do své úvahy však již tento soud nepromítl zjištění, že právě z odůvodnění zmíněného nálezu Ústavního soudu vyplynulo, že posuzované řízení trpělo značnými průtahy, a to i v důsledku nekoncepčního přístupu rozhodujících orgánů. Aniž by dovolací soud předjímal, zda a jak má být uvedené kritérium do přiznaného zadostiučinění konkrétně promítnuto, založení závěru o nedůvodnosti jakékoliv úpravy jeho výše toliko na skutečnosti, že žalobcovy četné žádosti o zjednání nápravy v posuzovaném řízení (představující činnost, která alespoň teoreticky mohla směřovat ke zkrácení délky řízení) nebyly ze strany orgánů činných v trestním řízení vyslyšeny, a to bez přihlédnutí k tomu, jak tento postup dotčených orgánů následně zhodnotil Ústavní soud (byť v řízení o ústavní stížnosti, které žalobce sám neinicioval), znamená nejen odklon od výše citované judikatury Nejvyššího soudu, ale i to, že právní posouzení odvolacího soudu je v rozsahu kritéria spočívajícího v jednání poškozeného rovněž neúplné, a proto nesprávné.
34. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu při absenci skutečností zakládajících zvýšený nebo snížený význam předmětu řízení pro poškozeného je nutné dojít k závěru o jeho standardním významu, který se v základní částce odškodnění nijak neprojeví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, nebo ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1602/2011). Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka současně dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené době poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009).
35. Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).
36. Závěr, že význam předmětu řízení pro poškozeného lze považovat zásadně za standardní, vyslovil Nejvyšší soud taktéž ve vztahu k adheznímu řízení, jak patrno z jeho rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2715/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2020, sp. zn. IV. ÚS 261/20, a z judikatury, která byla v odůvodnění tohoto rozhodnutí citována. U adhezního řízení se tak sice neprosadí předpoklad typově zvýšeného významu předmětu řízení, jak se jinak děje například ve věcech pracovněprávních sporů nebo věcí týkajících se zdraví nebo života (srov. Stanovisko nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014), ale ani se význam řízení o majetkovém nároku poškozeného bez dalšího nesnižuje jen kvůli tomu, že daný nárok byl uplatněn v adhezním řízení. K tomu pak přistupují jednotlivé okolnosti konkrétního případu, které mohou takto standardní význam řízení pro poškozeného modifikovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017). Evropský soud pro lidská práva se otázkou aplikovatelnosti práv garantovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy na postavení poškozených v trestním řízení zabýval v rozsudku ze dne 12. 2. 2004, ve věci Perez proti Francii, stížnost č. 47287/99. V něm zaujal oproti své předcházející judikatuře nový přístup ohledně použitelnosti čl. 6 odst. 1 Úmluvy na připojení se poškozeného k trestnímu řízení. Dospěl k závěru, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy je použitelný i na řízení, v nichž se poškozený připojil k řízení již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda též poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Uvedený závěr dopadá i na ty případy, kdy ohledně práva na náhradu škody může být zahájeno, či již probíhá, řízení před civilními soudy. Tedy i v případech, kdy se v trestním řízení rozhoduje pouze o trestním obvinění, je pro použitelnost čl. 6 odst. 1 Úmluvy rozhodujícím faktorem, zda od okamžiku připojení se poškozeného k trestnímu řízení až do jeho skončení zůstala občanskoprávní složka (ve smyslu autonomního výkladu Úmluvy) úzce spojena s průběhem trestního řízení, jinými slovy, zda trestní řízení mělo na občanskoprávní složku vliv.
37. Navzdory uvedeným závěrům však odvolací soud poté, co zkonstatoval, že žalobce i přes poskytnuté procesní poučení neprokázal své tvrzení o tom, že význam posuzovaného řízení byl pro něj vyšší, než standardní, uzavřel, že tento význam hodnotí jako snížený, což do přiznaného odškodnění promítl snížením základní částky o 20 %. Takto přitom postupoval na podkladě pouhého tvrzení žalované, podle kterého bylo pro žalobce v posuzovaném řízení „jen málo v sázce“, jemuž odvolací soud přisvědčil v situaci, kdy žalobce dle jeho názoru svůj požadavek na náhradu škody dosud v žádném řízení blíže nekonkretizoval (viz bod 34 odůvodnění napadeného rozsudku). Tento závěr, jenž nevychází z konkrétních skutkových zjištění podložených provedenými důkazy, a nadto bez vysvětlení přehlíží vlastní konstatování odvolacího soudu, podle kterého mzda, jež měla být žalobci za práci odvedenou v době od 1. 8. 2010 do 26. 10. 2010 vyplacena, měla dle jeho žalobních tvrzení odpovídat částce 1 500 EUR až 1 700 EUR měsíčně (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku), je tak s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu, přičemž se současně jedná o závěr nesprávný.
38. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal.
39. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
40. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázány právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 11. 2021
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu