ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3309.2019.3
sp. zn. 32 Cdo 3309/2019-862
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Jiřího Němce a soudců JUDr. Davida Rause, Ph.D., a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce R. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Pavlem Francem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 567/33, proti žalovaným 1) s Autoleasing, a. s. , se sídlem v Praze 4, Budějovická 1912/64b, identifikační číslo osoby 27089444, a 2) České spořitelně, a. s. , se sídlem v Praze 4, Olbrachtova 1929/62, identifikační číslo osoby 45244782, o zaplacení 13 287 702 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 209/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Cmo 408/2013-815, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 2. 2019, č. j. 2 Cmo 408/2013-815, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2013, č. j. 11 Cm 209/2009-537, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. V řízení se žalobce domáhal vůči žalovaným společně a nerozdílně zaplacení částky 13 287 702 Kč jako náhrady škody (skutečné škody spočívající v neposkytnutí dotace ve výši 5 883 000 Kč a ušlého zisku ve výši 7 404 702 Kč). Tvrdil, že mu jako podnikateli v oblasti zpracování dřeva byla Státním zemědělským a intervenčním fondem (dále jen „SZIF“) schválena dotace na pořízení strojů a zařízení na zpracování dřeva (dále jen „lesní technika“) při splnění podmínek a pravidel pro poskytování finanční pomoci (dále jen „podmínky dotace“). Žalobce podle podmínek dotace uspořádal výběrové řízení na dodavatele lesní techniky, v němž zvítězila společnost REPAROSERVIS LESNÍ TECHNIKA, a. s. (dále jen „dodavatel“), a obrátil se na žalovanou 2) se žádostí o financování tohoto projektu v souladu s podmínkami dotace. Žalovaná 2) zprostředkovala kontakt na žalovanou 1) a žalované nabídly žalobci nevhodný způsob financování splátkovým prodejem, žalobce přitom měly ujišťovat o svých zkušenostech s dotačními programy SZIF a s danou formou financování. Podle žalobce dotace následně nebyla poskytnuta z důvodu, že žalovanými zvoleným způsobem financování, kdy se vlastníkem předmětu koupě od vybraného dodavatele stala žalovaná 1) a žalobce tak uzavřel kupní smlouvu nikoliv se subjektem vybraným na základě veřejné soutěže a zároveň úhrada výdajů nebyla poukázána vítězi výběrového řízení, ale žalované 1), došlo k porušení podmínek dotace.
2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 4. 2013, č. j. 11 Cm 209/2009-537, žalobu o zaplacení částky 13 287 702 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky.
3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového stavu, podle kterého byla žalobci nejprve přislíbena dotace, poté uspořádal výběrové řízení a ohledně financování se obrátil na žalovanou 2), u níž měl veden účet. Zaměstnanec žalované 2) kontaktoval žalobce se žalovanou 1) za účelem možnosti financování. Na základě jednání žalobce a žalované 1) došlo k uzavření smlouvy na splátkový prodej lesní techniky a též smlouvy mezi dodavatelem a žalovanou 2) [správně žalovanou 1) – poznámka Nejvyššího soudu] o prodeji lesní techniky žalované 1) za účelem dalšího prodeje splátkovým prodejem žalobci, přičemž již předtím byly uzavřeny smlouvy mezi žalobcem a vítězným dodavatelem na koupi požadované lesní techniky. Žalobce následně dotaci neobdržel, neboť porušil podmínky dotace tím, že nekoupil lesní techniku od dodavatele vybraného na základě výběrového řízení a že prostředky na její zakoupení nebyly převedeny dodavateli z transparentního účtu žalobce zřízeného toliko k tomuto účelu.
4. Soud prvního stupně uzavřel, že žalované nikterak neporušily smluvní či zákonné povinnosti, ani povinnost prevenční. Žalovaná 2) pouze zprostředkovala možnost financování nákupu lesní techniky kontaktováním žalobce se žalovanou 1) a předmětem právních vztahů mezi žalobcem a žalovanou 2) nebylo poskytování finančního poradenství ohledně čerpání dotací, ale toliko týkající se produktů nabízených žalovanou 2) a vedení účtu žalobce u žalované 2). Z provedených smluv nikterak nevyplývalo, že by v předmětné smlouvě uzavřené mezi žalobcem a žalovanou 1) byla sjednána i činnost poradenská ohledně způsobu financování dotačních titulů, ale toliko zprostředkování a zajištění financování dotačního titulu způsobem, jenž si zvolil žalobce po konzultaci se žalovanou 1), což jej však nezbavovalo povinnosti postupovat s péčí řádného hospodáře a zvolit produkt odpovídající podmínkám dotace. Pochybení žalobce přitom nespočívalo v chybně zvoleném produktu (splátkovém prodeji), ale v tom, že lesní technika byla odkoupena žalobcem (uzavřením kupní smlouvy na splátkový prodej) od osoby, která nezvítězila ve výběrovém řízení. Dotační podmínky nevylučovaly použití splátkového prodeje, ale pro jejich splnění by žalovaná 1) musela být žalobcem vybrána ve výběrovém řízení. Této podmínky si žalobce musel být vědom a k pochybení tak došlo na straně žalobce, který o uzavření smlouvy jednal nikoliv s vítězem soutěže, ale se žalovanou 1), která mu měla poskytnout prodej lesní techniky ve splátkách.
5. K odvolání žalobce (v němž namítal mimo jiné neprovedení některých navržených důkazů, aniž by se s nimi soud vypořádal, a též nezahrnutí některých provedených důkazů do úvah soudu při posuzování skutkového stavu věci) Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
6. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního stupně. Návrhy žalobce na doplnění dokazování zamítl, neboť skutkový stav věci hodnotil jako úplný a skutečnosti, které žalobce hodlal těmito návrhy prokazovat, byly zjištěny spolehlivě již z důkazů provedených. Neshledal důvodnou námitku, že se soud prvního stupně nezabýval celou řadou důkazů, které provedl. Podle odvolacího soudu se z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně podával postup podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť soud prvního stupně poté, co shromáždil skutková zjištění ze všech provedených důkazů, učinil závěr o nedůvodnosti nároku žalobce, který odpovídá zjištěním a je formulován do logických závěrů, které vystihují podstatu sporu, jak byla zachycena v tvrzeních žalobce a vyjádření žalovaných.
7. Odvolací soud uvedl stejné právní závěry a úvahy jako soud prvního stupně a uzavřel, že nebylo prokázáno porušení povinnosti zakládající odpovědnost za škodu. Shodně jako soud prvního stupně konstatoval, že k pochybení došlo na straně žalobce, který si byl vědom podmínek, které musí dodržet pro poskytnutí dotace. Věděl tedy, že žalovaná 1) nemůže být vlastníkem zařízení a splnění takové povinnosti nelze přenášet v rámci náhrady škody na žalovanou 1).
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně v celém rozsahu, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na vyřešení několika dílčích otázek hmotného a procesního práva (dále specifikovaných), při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a též otázky dosud neřešené v rozhodovací praxi dovolacího soudu. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
9. Podle žalobce se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky „uzavření smlouvy o poskytování finančního poradenství mezi dovolatelem a žalovanou č. 1, potažmo žalovanou č. 2 jako mandátní smlouvy, ev. jako smlouvy příkazního typu, potažmo nepojmenované smlouvy“, které dále rozlišuje podle jednotlivých situací na dílčí otázky „uzavření mandátní smlouvy“ (první otázka), „uzavření smlouvy o finančním poradenství jako smlouvy příkazního typu“ (druhá otázka) a „uzavření smlouvy o finančním poradenství jako smlouvy nepojmenované“ (třetí otázka). Odvolací soud se podle něj odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu též při posouzení otázky „vyhodnocení projevu vůle stran ve smyslu §266 obchodního zákoníku“ (čtvrtá otázka) a otázky „příčinné souvislosti“ (pátá otázka). Odvolacímu soud též vytýká rozpor s rozhodovací praxí dovolacího soudu v posouzení procesních otázek „splnění poučovací povinnosti soudem“ (šestá otázka) a „zásad hodnocení důkazů“ (sedmá otázka). Za dosud neřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu žalobce považuje otázku „odpovědnosti odborníků při poskytování služeb bez odborné péče a náležitostí prokázání takového jednání“ (osmá otázka).
10. Žalobce tvrdí (k otázce první), že podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3573/2010 (jenž je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), je možné mandátní smlouvu uzavřít ústně a její uzavření lze prokázat účastnickou výpovědí a doklady o faktickém plnění smlouvy. Je přesvědčen, že tímto způsobem bylo v řízení prokázáno uzavření mandátní smlouvy, podle které se žalovaná 2) zavázala pro žalobce na jeho účet zařídit za úplatu obstarání informací o tom, jaký finanční produkt žalované 2) je vhodný pro financování koupě lesní techniky tak, aby byly splněny podmínky dotace a žalobci zůstalo zachováno právo dotaci čerpat, a za jakých finančních podmínek žalovaná 2) financování koupě žalobci zajistí. Žalovaná 2) byla podle žalobce povinna finanční poradenství, ke kterému se zavázala, uskutečňovat v souladu s §567 obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), a změna doporučeného finančního produktu a způsobu financování (z původně projednávaného úvěru na splátkový prodej) byla v rozporu s touto její povinností. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, sp. zn. 28 Cdo 1024/2011, sp. zn. 28 Cdo 1034/2011 a sp. zn. 33 Cdo 563/2009 (jde o rozsudky ze dne 16. 12. 2008, 12. 3. 2013, 17. 1. 2012 a 19. 8. 2010) namítá (k otázce druhé), že pokud by nebyla uzavřena smlouva mandátní, došlo jistě k uzavření smlouvy příkazního typu se stejným obsahem, neboť to vyplývá z faktického jednání žalovaných, jež se zavázaly doporučit žalobci takový finanční produkt, který odpovídá podmínkám dotace, a svůj závazek nedodržely. Žalobce poukazuje také na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005 (k otázce třetí), a má za to, že v případě žalobce byl jednoznačně definován předmět poskytování služeb finančního poradenství, když žalobce žádal, aby mu žalovaná 1), příp. žalovaná 2) doporučily takový finanční produkt, díky němuž bude schopen zajistit prostředky pro nákup lesní techniky a současně získat dotaci podle všem známých podmínek. Podle žalobce odvolací soud také nedostatečně zkoumal projevy vůle jednotlivých účastníků při postupu vedoucím k jednání o možnostech financování nákupu lesní techniky a neaplikoval principy zakotvené v §266 obch. zák., pokud učinil závěr o povinnosti žalobce kontrolovat soulad finančního produktu a transakce s podmínkami dotace, a vycházel z pouhého konstatování žalovaných, že nejsou povinny zkoumat podmínky dotace předložené žalobcem, aniž by se zabýval výkladem tohoto „ujednání“. Tím se podle žalobce (při řešení otázky čtvrté) odchýlil od jím citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu.
11. Podle názoru žalobce odvolací soud (při řešení páté otázky) v rozporu s jím citovanou judikaturou dovolacího soudu zcela pominul skutečnost, že rozpor s podmínkami dotace byl výsledkem nesprávného postupu žalovaných a že příčinná souvislost mezi porušením povinností žalovanými a vznikem škody byla tvořena řadou dílčích pochybení žalovaných, která na sebe navazují: žalované pověřil zajištěním finančního toku tak, aby tento odpovídal podmínkám dotace, žalované doporučily produkt, který měly doporučit na základě podmínek dotace a výsledku výběrového řízení realizovaného žalobcem, žalovaná 1) uzavřela bez vědomí žalobce kupní smlouvu s dodavatelem, žalobce předložil SZIF veškeré předložené doklady, přičemž faktury vystavené na jméno žalobce byly přeškrtnuty a vystaveny na žalovanou 1) a konečná platba odešla z účtu žalované 1), a nikoliv z účtu žalobce.
12. Odvolací soud podle žalobce postupoval (při řešení otázky šesté) v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu, na která odkazuje, pokud jej nepoučil podle §118a odst. 3 občanského soudního řádu v situaci, kdy měl stejně jako soud prvního stupně za to, že žalobce dostatečně neprokázal svá tvrzení. Odvolací soud i soud prvního stupně pak podle žalobce postupovaly po procesní stránce v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu též v rámci dokazování (při řešení otázky sedmé), neboť výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů neodpovídal zásadě volného hodnocení důkazů. Odvolacímu soudu vytýká nedostatečné odůvodnění rozsudku, neboť neuvedl, na základě jakých důkazů byly prokázány jím uváděné skutečnosti, jak hodnotil pravdivost a věrohodnost důkazů. Také namítá existenci tzv. opomenutých důkazů, které ve vztahu ke svým tvrzením o povinnosti žalovaných poskytnout mu i poradenskou činnost označil před soudem prvního stupně a které sice byly provedeny, avšak nebyly v rozsudku soudu prvního stupně vůbec uvedeny, či nebyly nijak zohledněny při hodnocení důkazů. Připomíná též důkazní návrh výslechem svědka Z. D. jako osoby, jež byla informována o průběhu jednání mezi žalobcem a žalovanými, a mnohým jednáním byla přítomna, který vůbec proveden nebyl. Současně s odkazem na rozhodovací praxi Ústavního soudu upozorňuje, že povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit odpovídá ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces. Podle žalobce odvolací soud pochybil a postupoval v rozporu s jím citovanými rozhodnutím Nejvyššího soudu, pokud jako nepřezkoumatelný nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, ve kterém v rozporu s §157 odst. 2 občanského soudního řádu absentovalo vysvětlení, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil, a ve kterém také chybělo vypořádání se s tím, proč nebyly provedeny další důkazy a proč se nečiní žádná zjištění z některých provedených důkazů. Takový postup odvolacího soudu považuje za zásah do práva na spravedlivý proces.
13. K otázce osmé žalobce argumentuje tím, že bylo povinností žalované 2), potažmo žalované 1) postupovat při finančním poradenství s odbornou péčí, což znamená, že odpovědné osoby jednají kvalifikovaně, čestně a spravedlivě a v nejlepším zájmu zákazníků. Odkazuje přitom analogicky na povinnosti podle zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, na odpovědnost advokáta při poskytování právních služeb a na judikaturu Nejvyššího soudu s tím související. Cituje též pravidla obsažená v Etickém kodexu České bankovní asociace a v Etickém kodexu zaměstnanců finanční skupiny České spořitelny, a. s.
14. Žalované se k dovolání nevyjádřily.
III. Přípustnost dovolání
15. Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládají první, druhá, třetí a osmá otázka, neboť žalobce argumentaci o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem buduje na základě zpochybňování skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem (který se ztotožnil se skutkovým stavem, jak byl zjištěn soudem prvního stupně) a vychází z vlastních skutkových tvrzení, že mezi ním a žalovanou 2) bylo dohodnuto a poskytnuto finanční poradenství a že v tomto směru existoval závazek žalovaných. Skutečnost, že by předmětem vztahů mezi žalobcem a žalovanými bylo finanční poradenství a že by se k takovému poradenství některá ze žalovaných žalobci zavázala, natož za úplatu, jak tvrdil dovolatel, odvolací soud nezjistil. Tím ovšem žalobce ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení věci, nýbrž správnost skutkových závěrů, na nichž odvolací soud své právní posouzení založil. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Skutkový stav věci nemůže být v dovolacím řízení úspěšně zpochybněn a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. V procesním režimu, v němž probíhá toto dovolací řízení, je dovolací přezkum vyhrazen výlučně otázkám právním. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněný pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, a ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
18. Odkazuje-li přitom žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3573/2010, patrně přehlíží, že toto rozhodnutí bylo vydáno v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné do 31. 12. 2012, v jejímž režimu se dovolací soud mohl zabývat tím, zda rozhodnutí odvolacího soudu nevychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování [§241a odst. 3 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012]. Navíc v citovaném rozhodnutí dovolací soud neučinil judikatorní závěr, který mu žalobce přisuzuje, tj. že k prokázání ústně uzavřené mandátní smlouvy stačí, „pokud je uzavření smlouvy prokázáno účastnickou výpovědí a doklady o faktickém plnění smlouvy“, ale pouze v poměrech tam projednávané věci konstatoval, že odvolacímu soudu nelze vytknout pochybení v tom směru, že by jeho skutková zjištění o uzavření ústní mandátní smlouvy neměla oporu v provedeném dokazování, neboť obsáhlé dokazování k tomu v řízení provedené tomuto závěru svědčí. Nepřípadné jsou i odkazy žalobce na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1475/2008, sp. zn. 28 Cdo 1024/2011, sp. zn. 28 Cdo 1034/2011 a sp. zn. 33 Cdo 563/2009, neboť v žádném z těchto rozhodnutí nebyla dovolacím soudem řešena otázka možnosti uzavření smlouvy o finančním poradenství jako smlouvy příkazního typu, a tudíž se od nich odvolací soud nemohl odchýlit. V situaci, kdy podle odvolacího soudu nebylo zjištěno, že by se k finančnímu poradenství některá ze žalovaných žalobci zavázala, nemohl se odvolací soud odchýlit ani od Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005, týkajícího se možnosti vzniku nepojmenované smlouvy při dostatečném určení předmětu závazku. Jelikož odvolací soud nezjistil, že by součástí služeb poskytovaných žalobci bylo finanční poradenství, neřešil ani otázku osmou, kterou žalobce zakládá právě na existenci poskytovaných služeb finančního poradenství. Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující, je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
19. Otázka čtvrtá přípustnost dovolání nemůže založit, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí též nezávisí. Výklad právního úkonu podle výkladových pravidel uvedených v §266 obch. zák. (případně v §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, dále jen „obč. zák.“) je indikován pouze tam, kde existuje pochybnost o obsahu konkrétního právního úkonu, tedy o skutečné vůli v něm projevené, v případě jeho nikoliv zcela jednoznačného jazykového vyjádření a též v situaci, kdy výklad právního úkonu účastníky je v průběhu řízení vzájemně odlišný (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2552/2011, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, či ze dne 12. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 2655/2016). Rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo na posouzení obsahu sporného právního úkonu, u nějž by byla indikována potřeba jeho výkladu, a takový konkrétní právní úkon se přitom nepodává ani z dovolací argumentace žalobce, při níž poukazuje pouze na procesní stanovisko žalovaných. Navíc judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že interpretace obsahu právního úkonu soudem podle §266 obch. zák. (stejně jako podle §35 odst. 2 obč. zák.) nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, který učinili účastníci ve vzájemné dohodě, byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, tedy aplikovat výklad právního úkonu v případě, kdy obsah právního úkonu chybí (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, a ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, či dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 32 Odo 966/2005).
20. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky páté, neboť i dovolací argumentaci o chybném posouzení otázky příčinné souvislosti zakládá žalobce na vlastních skutkových závěrech, které neodpovídají skutkovým zjištěním odvolacího soudu, pokud vychází z toho, že pověřil žalované zajištěním finančního toku tak, aby tento odpovídal podmínkám dotace, že žalované nedodrželi svůj závazek doporučit mu finanční produkt odpovídající jeho požadavkům a že žalovaná 1) bez vědomí dovolatele uzavřela kupní smlouvu s dodavatelem. Odvolací soud však nezjistil existenci takto žalobcem tvrzeného závazku žalované 1), ani nedospěl k závěru, že by k uzavření kupní smlouvy mezi žalovanou 1) a dodavatelem došlo bez vědomí dovolatele. Navíc vyšel ze zjištění, že žalobci byly známy dotační podmínky, uvedený finanční produkt si zvolil sám a věděl, že žalovaná 1) nemůže být vlastníkem předmětné lesní techniky, tedy že nemá uzavírat smlouvu o koupi ve splátkách s osobou, která předtím nezvítězila ve výběrovém řízení jím provedeném.
21. Otázka šestá přípustnost dovolání nezakládá, neboť žalobce jejím prostřednictvím vytýká odvolacímu soudu procesní vadu. Napadené rozhodnutí navíc nebylo založeno na závěru o neunesení důkazního břemene žalobcem (na závěru, že by nebyl objasněn skutkový stav věci). Odvolací soud i přes ne zcela výstižně použité formulace vycházel, stejně jako soud prvního stupně, z učiněných skutkových zjištění a z objasněného skutkového stavu věci, který však neodpovídal tvrzením žalobce, postup podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. tedy opodstatněn nebyl a otázku, zda mělo být žalobci poskytnuto takové poučení, odvolací soud neřešil (k tomu, kdy přichází do úvahy postup podle §118a odst. 3 o. s. ř., srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 29. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3211/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1591/2011). Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem požadavkům vytýčeným v ustanovení §237 o. s. ř. neodpovídá (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014).
22. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemohou založit ani námitky vytýkající soudu prvního stupně procesní postup v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, neboť předmětem dovolacího přezkumu je výlučně posuzování právních otázek řešených odvolacím soudem.
23. Napadl-li žalobce rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu, tedy i v té části jeho prvního výroku, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o náhradě nákladů řízení, též v druhém a třetím výroku, kterými bylo rozhodováno o náhradě nákladů odvolacího řízení, dovolací soud připomíná, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení.
24. Nejvyšší soud však shledal dovolání přípustným pro řešení sedmé otázky, tj. zda může odvolací soud potvrdit rozsudek soudu prvního stupně, v jehož odůvodnění se soud prvního stupně nevypořádal s požadavky na hodnocení důkazů a s navrženými důkazy, které nebyly provedeny, aniž by odvolací osud takové pochybení zhojil, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Taková otázka (byť v dovolání takto výslovně formulována zjevně vyplývá z obsahu dovolací argumentace, níž dovolatel cituje závěry konkrétních rozhodnutí Nejvyššího soudu řešící požadavky na obsah odůvodnění rozsudku právě ve vztahu k hodnocení důkazů a vypořádání se s neprovedenými důkazy a namítá, že se odvolací soud od citované judikatury odchýlil, pokud nezrušil rozsudek soudu prvního stupně, jenž těmto požadavkům nedostál, aniž by se dostatečně vypořádal s odvolacími námitkami žalobce k tomu vznesenými.
IV. Důvodnost dovolání
25. Dovolání je důvodné.
26. Podle §157 odst. 2 o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, soud v odůvodnění rozsudku uvede, čeho se žalobce (navrhovatel) domáhal a z jakých důvodů a jak se ve věci vyjádřil žalovaný (jiný účastník řízení), stručně a jasně vyloží, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, proč neprovedl i další důkazy, jaký učinil závěr o skutkovém stavu a jak věc posoudil po právní stránce; není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy. Soud dbá o to, aby odůvodnění rozsudku bylo přesvědčivé. Odůvodnění uvedené v písemném vyhotovení rozsudku musí být v souladu s vyhlášeným odůvodněním.
27. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1285/2004, vyložil, že z ustanovení §157 o. s. ř. vyplývá mimo jiné povinnost soudu v odůvodnění rozsudku uvést stručný a jasný výklad o tom, které skutečnosti, významné pro rozhodnutí věci, má za prokázané a které nikoliv. U každé jednotlivé prokázané i neprokázané skutečnosti musí (stručně a jasně) uvést, jak k tomuto závěru došel, tedy z jakých důkazů podle jeho názoru závěr vyplývá, jak tyto důkazy ve smyslu §132 až 135 o. s. ř. hodnotil, a to zejména tehdy, šlo-li o důkazy protichůdné. Tento výklad musí soud přizpůsobit konkrétním okolnostem každé věci (rozsahu dokazování, složitosti dokazování skutkového stavu věci, množství návrhů účastníků na provedení důkazů apod.).
28. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena též v závěru, že musí-li soud v písemném vyhotovení rozsudku uvést, proč neprovedl i další (účastníky navržené) důkazy (§157 odst. 2 o. s. ř.), je samozřejmě povinen se výslovně vypořádat s tím, proč v rozsudku nečiní žádná zjištění z některých (nebo ze všech) provedených důkazů a uvést, o které důkazy jde. Rozhodnutí, z nějž není zřejmé, jak soud dospěl ke skutkovým závěrům, je nepřezkoumatelné a v odvolacím řízení mohlo být jen zrušeno (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 817/2003, ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 246/2004, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4626/2015). Rovněž z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu vyplývá, že soud sice není povinen vyhovět veškerým důkazním návrhům (ani není nutno reagovat podrobným a vyčerpávajícím způsobem na všechny návrhy účastníků řízení), avšak pokud jim soud nevyhoví, musí dostatečným způsobem vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pokud je provedl, proč je nepřevzal za základ svých skutkových zjištění (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 437/03).
29. Ústavní soud v řadě nálezů (ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 18. 4. 2001, sp. zn. I. ÚS 549/2000, ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 1912/07, a v mnoha dalších) též podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry opře a které opomene. Procesnímu právu účastníka navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů tak činí. Jestliže tak obecný soud nepostupuje, zatíží rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) Listiny základních práv a svobod. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud bez adekvátního odůvodnění nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, nýbrž i jeho protiústavnost (k tomu srovnej též nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 881/08, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též například rozsudky ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1236/2017, či ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 32 Cdo 720/2017).
30. K postupu odvolacího soudu v případě opomenutých důkazů [nezakládá-li tato vada nepřezkoumatelnost rozsudku soudu prvního stupně, pro níž by bylo namístě jej zrušit podle §219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3833/2011, vysvětlil, že zákon v rámci nápravy této vady řízení ukládá povinnost důkazy opomenuté soudem prvního stupně zopakovat podle §213 odst. 3 o. s. ř. (v rámci hodnocení důkazů se s nimi v souladu s §132 o. s. ř. řádně vypořádat a svůj myšlenkový postup v odůvodnění svého rozhodnutí též ve vztahu k těmto důkazům v souladu s §157 odst. 2 o. s. ř. přesvědčivě vyložit). Současně však ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda tyto opomenuté důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně zruší (srov. §219a odst. 2 o. s. ř.) a vrátí mu věc k dalšímu řízení (k tomu srov. například usnesení ze dne 10. 4. 2015, sp. zn. 21 Cdo 627/2014, a ze dne 26. 6. 2017, sp. zn. 21 Cdo 1472/2017, či rozsudky ze dne 11. 1. 2016, sp. zn. 32 Cdo 137/2014, a ze dne 27. 1. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3874/2019.
31. V projednávané věci žalobce označil v průběhu řízení před soudem prvního stupně důkazy [mimo jiné též důkaz výslechem svědka Z. D. a Etickým kodexem zaměstnanců finanční skupiny České spořitelny, a. s.], kterými hodlal prokazovat svá tvrzení o obsahu jednání se žalovanými, tj. že součástí ústně sjednané služby bylo též poskytnutí finančního poradenství žalovanými při výběru vhodného způsobu financování nákupu lesní techniky (doporučení a volba způsobu financování, který by vyhověl podmínkám dotace), a o porušení povinností (daných mimo jiné vlastními interními předpisy žalovaných) tím, že mu doporučily finanční produkt neodpovídající podmínkám dotace v situaci, kdy již měl vybraného dodavatele lesní techniky. Tyto důkazy provedeny nebyly, přičemž v rozsudku soudu prvního stupně jejich neprovedení nebylo zdůvodněno. Stejně tak nebylo v rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, proč nebyla učiněna žádná zjištění z některých dalších provedených důkazů [z pozvánky na lesnickou výstavu konanou dne 3. 6. 2006, dotazníku žalované 2), jejího emailu z 2. 5. 2006, či z prohlášení P. H. ze dne 24. 7. 2008].
32. K námitce takto opomenutých důkazů uplatněné žalobcem v odvolání (mimo jiné spolu s námitkou, že se soud prvního stupně také pouze popsal některé důkazy, aniž by je jakkoliv dále zohlednil ve svých úvahách, a že u svědeckých výpovědí uváděl pouze jejich dílčí části, přičemž o dalších částech výpovědí, které svědčily ve prospěch žalobce, se nezmínil) se odvolací soud vyjádřil pouze tak, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává postup podle §132 o. s. ř., neboť „soud prvního stupně poté, co shromáždil skutková zjištění ze všech provedených důkazů, učinil závěr o nedůvodnosti nároků žalobce, který odpovídá zjištěním a je formulován do logických závěrů, které vystihují podstatu sporu, jak byla zachycena v tvrzeních žalobce a vyjádření žalovaných“. K důkazům, jež byly žalobcem navrženy a neprovedeny v řízení před soudem prvního stupně, se odvolací soud nevyjádřil vůbec, pouze uvedl, že „při jednání odvolacího soudu zamítl návrhy žalobce na doplnění dokazování …, když skutkový stav věci zjištěný soudem prvního stupně hodnotil jako úplný a skutečnosti, které žalobce hodlal svým návrhem na doplnění dokazování prokazovat, byly zjištěny spolehlivě již z důvodů provedených“. Žalobce přitom některé z navrhovaných důkazů, které nebyly provedeny soudem prvního stupně, navrhl provést v odvolacím řízení.
33. Soud prvního stupně opomenutím uvedených důkazů zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a žalobce tuto vadu v odvolání namítl. Odvolací soud ji však nenapravil, dokazování nezopakoval (§213 odst. 3 o. s. ř.), příp. nedoplnil (§213 odst. 4 o. s. ř.), a zjevně vadný postup soudu prvního stupně aproboval, když se zcela ztotožnil s jeho skutkovými i právními závěry a rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. S odvolacími námitkami žalobce se přitom odvolací soud vypořádal zcela nedostatečně. Jím provedené posouzení námitek žalobce ve světle výše citovaných judikatorních závěrů obstát nemůže. Jestliže v situaci, kdy byl mezi účastníky řízení spor ve zcela zásadních skutkových otázkách týkajících se rozsahu činností, jež měly žalované pro žalobce vykonat, a povinností, kterými se měly řídit, je takové odůvodnění odvolacího soudu jen zcela formální a navíc neodpovídající obsahu spisu (z něj je zřejmé, že některé z provedených důkazů skutečně vůbec nebyly zmíněny v rozsudku soudu prvního stupně a též že některými z neprovedených důkazů žalobce hodlal prokazovat právě skutečnosti odlišné od skutkového stavu, z něhož vycházel soud prvního stupně i odvolací soud). Odvolací soud tedy při řešení dané procesní otázky postupoval v rozporu s citovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu a jeho právní posouzení v tomto ohledu není správné. Pro úplnost lze dodat, že svým postupem odvolací soud též zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces.
34. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil (včetně závislých výroků o nákladech řízení). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil též rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
35. Pokud soudy v rámci nového projednání věci případně dospějí k závěru, že nebudou hodnotit některé z provedených důkazů, či některé navrhované důkazy neprovedou, musí v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě a přesvědčivě vyložit důvody, které je k tomu vedly.
36. Právní názor Nejvyššího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty první za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 3. 2021
Mgr. Jiří Němec
předseda senátu