ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.1151.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 1151/2021- 736
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2021 o dovolání obviněného P. H. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 199/2021, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 3 T 112/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 3 T 112/2020, byl obviněný P. H. uznán vinným jednak zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle §199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku (bod I. rozsudku) a jednak zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku (bod II. rozsudku), kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustil tím, že (včetně pravopisných chyb a překlepů)
I. „v přesně nezjištěné době, nejméně od začátku roku 2017 do 14. března 2020, ve společném obydlí v obci XY, okr. Frýdek-Místek, nejprve v bytě na ul. XY č.p. XY, od 1.2.2019 v rodinném domě na ulici XY č.p. XY, kde bydlel společně jak se svými nezletilými dětmi, AAAAA (pseudonym) a BBBBB (pseudonym), tak i se svou družkou M. N. a v domě č.p. XY na ul. XY také se sourozenci družky R., A., J. a R. N., úmyslně psychicky a fyzicky týral svou družku M. N. tak, že vytvořil prostředí, ve kterém se byla nucena podřizovat jeho vůli, a když tomu tak nebylo, vulgárně jí nadával, že je svině, kurva, piča, opakovaně jí vyhrožoval fyzickým napadením a několikrát ji skutečně napadl údery pěstí do zad i jiným způsobem, např. bouchnutím lžičky o hlavu, po ukončení provozu vinotéky, kterou obžalovaný provozoval se značnou finanční ztrátou na její jméno, což vedlo k jejímu úpadku a řešení situace insolvencí, během které byla nucena vydělávat a obávat se o děti, jež ponechala v péči obžalovaného, této zakazoval se stýkat se sourozenci, posléze obývajícími společný dům, jeho agresivní chování se stupňovalo po požití alkoholických nápojů, odrazilo se v psychickém stavu M. N., která uvažovala, že sebe a syna V. sprovodí ze světa, aby měli pokoj od druha a aby jim už neubližoval, což vyvrcholilo tím, že dne 14. března 2020 byla do bydliště obžalovaného přivolána policejní hlídka, neboť se chystal v hádce a rozčilení, že nemohl najít láhev s alkoholem, prázdnou lahví udeřit do hlavy dceru AAAAA, kdy M. N. musela být poté hospitalizována na psychiatrickém oddělení Nemocnice v XY, v důsledku popsaného jednání obžalovaného u ní došlo ke vzniku viktimizačního syndromu, syndromu týrané ženy, byla u ní zjištěna přítomnost duševní poruchy reaktivního charakteru klinicky středně těžkého stupně, diagnosticky jde o depresivní syndrom, jenž se projevuje dlouhodobě pokleslou náladou, sebevražednými proklamacemi, proklamacemi o rozšířené sebevraždě sebe i syna, poruchami spánku, afektivním kolísáním, prožitky strachu, obav a nejistoty, kdy jde z forenzního hlediska o poruchu závažnou, déletrvající poruchu zdraví s léčbou v řádu měsíců,
II. v přesně nezjištěné době, nejméně od 1. 2. 2019 do 14. března 2020, ve společném obydlí v obci XY, okr. Frýdek-Místek, nejprve v bytě na ul. XY č.p. XY, od 1.2.2019 v rodinném domě na ulici XY č.p. XY, úmyslně psychicky a fyzicky týral své nezletilé děti AAAAA, nar. XY a BBBBB, nar. XY, o které měl povinnost pečovat a řádně je vychovávat, pokud matka dětí M. N. byla nucena vydělávat, aby dostála podmínkám insolvenčního řízení, jímž řešila dluhovou situaci rodiny, na jejímž vzniku se obžalovaný zásadním způsobem podílel, avšak obžalovaný na děti křičel, vulgárně jim nadával, nezletilého BBBBB nazýval hnusným pihatým rezavým svinstvem, napadal je i fyzicky, zejména údery otevřenou dlaní do oblasti hlavy a těla, nezletilého syna BBBBB přiklekl na zemi, hlavou mu tloukl o podlahu, nezletilou AAAAA kopal do nohou, nečekaně ji u jídla udeřil do zad, až jídlo zvrátila, děti byly také svědky nevhodného slovně i fyzicky agresivního jednání obžalovaného vůči matce a dalším příbuzným, zamezoval dětem scházet se s vrstevníky i s jejich rodinnými příslušníky bydlícími ve stejném rodinném domě, a pokud toto bylo porušeno, vulgárně jim nadával a fyzicky je trestal, jeho agresivní chování se stupňovalo po požití alkoholických nápojů, přičemž v důsledku takového jednání obžalovaného došlo u AAAAA a BBBBB ke vzniku viktimizačního syndromu, a to Syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN), jednání otce vnímali jako těžké příkoří.“
Za uvedené jednání byl obviněný P. H. odsouzen podle §145 odst. 1 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let a 8 měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě nemajetkové újmy poškozeným:
- M. N., narozené XY, částku ve výši 80 000 Kč,
- AAAAA, narozené XY, částku ve výši 30 000 Kč,
- BBBBB, narozenému XY, částku ve výši 20 000 Kč,
- J. N., narozené XY, částku ve výši 10 000 Kč,
- R. N., narozené XY, částku ve výši 10 000 Kč,
- A. N., narozené XY, částku ve výši 10 000 Kč.
Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený R. N., narozený XY, odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození: M. N., BBBBB, J. N., R. N. a A. N., odkázáni se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 3 T 112/2020, podal obviněný P. H. odvolání, o kterém rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 199/2021, tak, že ho podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 6. 2021, sp. zn. 5 To 199/2021, podal následně obviněný P. H. prostřednictvím své obhájkyně dovolání opírající se o důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. Obviněný v dovolání namítl, že závěry soudů obou stupňů nelze akceptovat, neboť spočívají na nesprávném hmotněprávním posouzení skutku, které se dále odvíjí od extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když soudy akcentovaly pouze část informací vyplývajících z provedených důkazů. Dále uvedl, že soudy v rozporu s jejím obsahem interpretovaly výpověď M. N. a pominuly výpovědi P. Š., M. G., D. K., M. K., S. B., M. P., kteří shodně popsali, že ačkoliv M. N. a obviněného společně s dětmi vídávali i několikrát týdně, někteří i několikrát denně, nepozorovali nic neobvyklého. Soud prvního stupně se ve svém odůvodnění při hodnocení těchto svědeckých výpovědí omezil toliko na konstatování jejich obsahu s tím, že dále provedl obecnou úvahu, že domácí násilí je skryté a že tato zjištění verzi obžaloby nijak neoslabují, přičemž s tímto postupem hodnocení důkazů se obviněný rozhodně nemůže ztotožnit. Rovněž konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně nezohlednil zprávu OSPOD ze dne 16. 3. 2020, ze které je zřejmé, že rodina byla v období od 28. 5. 2019 do 24. 2. 2020 sledována, byla prováděná neohlášená šetření rodinných poměrů v místě bydliště, bez přítomnosti dalších osob bylo jednáno s nezletilou AAAAA, bylo jednáno s rodiči. Dovolatel dále vytkl, že v odvolání byl obviněným navrhován mimo jiné výslech sociální pracovnice, která tuto zprávu vypracovala, avšak soud druhého stupně tento důkaz neprovedl, ale v odůvodnění svého rozhodnutí ani nezaujal k tomuto návrhu žádné stanovisko. Obviněný vyjádřil názor, že závěry soudů obou stupňů se jeví jako nesprávné. Ze strany soudů obou stupňů tak došlo ke svévolnému hodnocení důkazů a nerespektováním obsahu provedeného dokazování došlo k extrémnímu rozporu s obsahem provedeného dokazování a právním posouzením jednání obviněného, což je pochybením, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1) písm. g) tr. ř. Pokud soudy kvalifikovaly jednání obviněného i jako zločin těžkého ublížení na zdraví dle §145 odst. 1 tr. zákoníku, obviněný namítl, že soudy nejen že nebylo prokázáno, ale ani nebylo prokazováno, že by obviněný svým jednáním chtěl způsobit újmu na zdraví M. N., nebylo prokazováno ani to, že byl srozuměn s tím, že ji může způsobit. Obviněný považoval za nesprávný též postup soudu druhého stupně, který bez jakékoliv úvahy toliko konstatoval, že soud prvního stupně náležitě zvážil a vyhodnotil míru újmy, kterou měl každý z poškozených utrpět jednáním obviněného, ačkoliv soud prvního stupně, který poškozeným přiznal náhradu nemajetkové újmy, svou úvahu o přiměřenosti odškodnění opřel toliko o konstatování zákonných ustanovení a popis duševních poruch, které byly u poškozených znalci zjištěny, přičemž v odůvodnění chybí jakákoliv úvaha soudu k adekvátnosti náhrady nemajetkové újmy.
Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, aby zrušil také rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 18. 3. 2021, sp. zn. 3 T 112/2020, a aby věc přikázal Okresnímu soudu ve Frýdku-Místku k novému projednání a rozhodnutí.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř. ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu shledal, že obviněný P. H. sice podal dovolání z důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., svými námitkami však ve větší části dovolání pouze napadal soudy učiněná skutková zjištění. Námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (konkrétně svědecké výpovědi poškozené M. N., svědeckých výpovědí svědků P. Š., M. G., D. K., M. K., S. B., M. P. a zprávy OSPOD ze dne 16. 3. 2020) a vytýkal nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, je nutno považovat za námitky skutkového charakteru týkající se úplnosti a hodnocení provedeného dokazování. Dovolání v této části spočívá v předestření jeho vlastní verze skutkového děje s tím, že polemizuje s obsahem provedeného dokazování a především se způsobem, jakým soudy hodnotily (ve věci provedené) důkazy. Přitom zejména Okresní soud ve Frýdku-Místku v odůvodnění svého rozhodnutí pečlivě a přesvědčivě objasnil, z jakých důkazů vycházel a jak jednotlivé důkazy hodnotil a proč uznal obviněného vinným ze spáchání předmětných trestných činů. To potvrdil také Krajský soud v Ostravě, který rozhodoval o odvolání obviněného, jehož obsahem byly námitky směřující do oblasti skutkové, jež byly obviněným obdobně uplatněny i v dovolání. Odvolací soud se s nimi dostatečně vypořádal, když se zabýval provedenými důkazy před soudem prvního stupně a jejich hodnocením, přičemž uzavřel, že není pochyb o vině obviněného (zejména bod 6. napadeného usnesení odvolacího soudu). Z obsahu dovolacích námitek obviněného je očividné, že až prostřednictvím vlastního hodnocení důkazů, a tudíž i nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, namítal nesprávné právní posouzení skutku. Námitky skutkového charakteru podřazené pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu.
Je však třeba uvést, že přestože skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje přezkumná povinnost dovolacího soudu, tuto zásadu nelze uplatnit na základě judikatury Ústavního soudu v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. US 413/02, IV. ÚS 219/03 a další), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, a jestliže se tak výsledek dokazovaní jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16).
Mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu ve Frýdku-Místku, z nichž v napadeném usnesení vycházel i Krajský soud v Ostravě, a provedenými důkazy, není žádný extrémní rozpor. Skutková zjištění soudů mají odpovídající obsahový podklad především ve výpovědích poškozené M. N., nezletilé AAAAA a svědků A., J. a R. N. a rovněž R. N., dále ve znaleckých posudcích znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie k osobám poškozených, znaleckém posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie na obviněného a v listinných důkazech. Nejvyšší soud tedy neshledal takové okolnosti, z nichž by vyplývaly pochybnosti o postupu soudů v souladu se zákonem. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy prvního a druhého stupně hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z rámce volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř., a své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně a především logicky vysvětlily.
Obviněný v dovolání namítl, že soudy neprovedly důkaz – výslech sociální pracovnice, která vypracovala zprávu týkající se dětí AAAAA a BBBBB, když tato sociální pracovnice byla v době řízení u soudu prvního stupně dlouhodobě nemocná. Dle názoru Nejvyššího soudu se však nejedná o případ tzv. opomenutého důkazu. Soudy sice nevyslechly svědkyni R. S., avšak v posuzovaném případě byl závěr soudu prvního stupně o tom, že obviněný své děti týral, což vedlo k rozvoji viktimizačního syndromu týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte, jednoznačně a nepochybně prokázán. Takový důkaz by sám o sobě nemohl změnit skutková zjištění učiněná na základě ostatních důkazů tak, jak tyto důkazy hodnotily soudy. Z uvedeného vyplývá, že trestná činnost obviněného byla nepochybně prokázána a že vyplývá z učiněných skutkových zjištění ve svém souhrnu, přičemž výpověď svědkyně R. S. by na těchto závěrech nemohla nic změnit.
S jistou mírou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit námitku obviněného týkající se absence zavinění ke způsobení těžké újmy na zdraví (ke skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že tato námitka není opodstatněná. Subjektivní stránkou ve vztahu k naplnění znaku způsobení těžké újmy na zdraví ve smyslu §145 odst. 1 tr. zákoníku se podrobně zabýval soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 29-30), přičemž s jeho závěry vyslovil souhlas odvolací soud (str. 4-5 odůvodnění napadeného usnesení). Nejvyšší soud se rovněž ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a pro stručnost odkazuje na příslušnou část odůvodnění zmiňovaných rozhodnutí. Z hlediska subjektivní stránky, kterou dovolatel rovněž zpochybnil, se jedná o úmyslný trestný čin a k naplnění subjektivní stránky u něj postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem.
Zavinění, ať ve formě nedbalosti nebo úmyslu, vyjadřuje vnitřní vztah pachatele k následku jeho jednání, nelze jej objektivně pozorovat, a tak na ně lze proto usuzovat jen z okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Závěr o zavinění pachatele přitom musí být vždy podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Okolnosti subjektivního charakteru lze proto zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12).
Bylo zjištěno, že obviněný po vymezenou dobu opakovaně verbálně nadávkami a hrubě urážlivými a vulgárními výrazy poškozenou osočoval a ponižoval a kromě toho poškozenou napadal i fyzicky, což se stupňovalo při požití alkoholu. Nejvyšší soud konstatuje, že s ohledem na intenzitu újmy, kterou obviněný poškozené způsobil (depresivní syndrom) bylo třeba zvážit, zda u poškozené nedošlo i ke způsobení újmy v podobě ublížení na zdraví či těžké újmy na zdraví ve smyslu §122 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Okolnosti, které se z obsahu spisu dokládají, svědčí pro závěr, že k takovým následkům u poškozené došlo. Poškozená M. N. utrpěla v důsledku jednání obviněného těžkou újmu na zdraví představovanou depresivním syndromem, přičemž k rozvoji duševní poruchy vedlo jednání obviněného P. H. Porucha se projevuje dlouhodobě pokleslou náladou, sebevražednými proklamacemi, v daném případě též proklamace o rozšíření sebevraždě sebe a vlastního dítěte – syna. Obviněný s ohledem na jeho osobnostní strukturu zřejmě přímo nechtěl poškozené způsobit vážné psychické problémy, které lze posoudit jako těžkou újmu na zdraví, ale současně si byl vědom, že takový stav může nastat, neboť k tomu měl od poškozené dostatek validních informací. Věděl, že se nachází v takovém stavu již delší dobu, a pro ten případ byl s tímto následkem srozuměn, když sám u hlavního líčení dne 23. 11. 2020 potvrdil, že poškozená měla sebevražedné myšlenky (č. l. 558).
Dovolatel dále považoval za nesprávný též výrok o náhradě nemajetkové újmy poškozeným. Tato námitka byla správně uplatněna v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem nebyla Nejvyšším soudem shledána opodstatněnou.
Soud prvního stupně v bodech 76. – 80. na str. 32-33 odůvodnění svého rozsudku logicky vysvětlil své úvahy ohledně přiznaného nároku na nemajetkovou újmu. S jeho argumentací souhlasil i soud druhého stupně v bodě 10. na str. 5 odůvodnění svého usnesení.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že podle ust. §2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění změn, vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tímto způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy. V daném případě došlo k zásahu do absolutního práva jednotlivých poškozených – práva na zdraví, proto vzniká povinnost obviněného k náhradě újmy. Nemajetkovou újmu nelze nikdy penězi plně vyvážit, když nemajetková újma a zvláště její rozsah se velmi obtížně zjišťují.
Podkladem pro rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nemajetkové újmy byl znalecký posudek z psychologie a z psychiatrie znalců MUDr. Kateřiny Černekové z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie dětská, dorostová a PhDr. Petra Štěpáníka z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, dětská psychologie, kterým byl vyšetřen duševní stav poškozených AAAAA a BBBBB, dále poškozené M. N. a svědků A., R., J. a R. N. K majetkovým poměrům obviněného bylo zjištěno, že pobírá invalidní důchod ve výši 8.300 Kč. V hlavním líčení konaném dne 18. 3. 2021 obviněný v rámci své závěrečné řeči uvedl, že veškeré dluhy zaplatil, a to i na sociálním a zdravotním pojištění. V řízení také svoji případnou nemajetnost, v důsledku čehož by stanovenou náhradu případně nebyl schopen hradit, nedoložil žádnými doklady ani argumenty.
K výše uvedenému je třeba poznamenat, že občanský zákoník nyní nerozlišuje mezi pravidly o odčinění nemajetkové újmy a pravidly o náhradě škody. Pravidlo obsažené v §2956 občanského zákoníku se týká souběhu práv z titulu ochrany osobnosti a z titulu náhrady škody. Na základě citovaného obecného ustanovení se tedy odškodní i duševní útrapy. Tento nárok, který představuje součást nemajetkové újmy, je ve vztahu k primární oběti zakotven též v §2958 věty před středníkem občanského zákoníku, podle kterého při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozenému peněžitou náhradou vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy. Duševní útrapy blízké osoby jako sekundární oběti se odčiní podle §2959 občanského zákoníku.
Zákonu tedy odpovídá i výrok, jímž byl každému z poškozených přiznán nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši uvedené v rozsudku. Okresní soud ve Frýdku-Místku v odůvodnění rozsudku na str. 32-33 vysvětlil výši náhrady úvahami, které se odvíjely od konkrétní závažnosti zásahu obviněného do sféry osobnostních práv poškozených, od míry zavinění obviněného a od závažnosti duševních útrap poškozených. Lze jen dodat, že přiznaná výše náhrady nijak obviněného existenčně neohrožuje.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že dovolání bylo zčásti podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., přičemž relevantně uplatněné námitky v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyly shledány opodstatněnými.
Další z dovolacích důvodů podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k).
Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným sice uplatněn částečně právně relevantním způsobem, ovšem zjevně neopodstatněným. Jelikož nebyl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nemohl být naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., když jeho naplnění je odvozováno od naplnění některé z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Nejvyšší soud proto s ohledem na vše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného P. H. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 8. 11. 2021
JUDr. Jiří Pácal
předseda senátu