ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.439.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 439/2021-2927
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněných I. F. , nar. XY v XY, bytem XY, a R. M. , nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 101/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných I. F. a R. M. odmítají .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018, byli obvinění I. F. a R. M. (dále jen obvinění či dovolatelé) uznáni vinnými ze spáchání přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 tr. zákoníku, a přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku dopustili tím, že:
jako znalci pro obor zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, jmenovaní I. F. rozhodnutím Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 1996 pod Spr 2077/96 a R. M. rozhodnutím Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2006 pod Spr 2527/2006,
zhotovili na žádost obhájkyně obžalovaného P. K. JUDr. Jany Rejžkové pro potřeby trestního řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod spisovou značkou 50 T 5/2015 nejpozději dne 8. 10. 2015 v Olomouci a Liberci znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství ve věci zemřelých M. K. a nezletilé AAAAA(pseudonym), zapsaný v deníku znalce I. F. pod pořadovým číslem 4339 a v deníku znalce R. M. pod pořadovým číslem 155/15, který byl opatřen otiskem jejich znaleckých razítek a doložkou znalců dle §110a trestního řádu o tom, že si jsou vědomi následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, a posudek byl doručen Krajskému soudu v Ostravě dne 13. 10. 2015, jehož závěry pak oba prezentovali jako souhlasné a tyto přednesl dne 5. 11. 2015 v Ostravě - Moravské Ostravě na Havlíčkově nábřeží č. 1835/34 u hlavního líčení před Krajským soudem v Ostravě za oba znalce obžalovaný R. M., kdy zde oba obžalovaní jako znalci v oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, po poučení dle §106 trestního řádu, dle §346 trestního zákoníku a připomenutí znaleckého slibu, v době od 09.00 hod. do 18.55 hod. o nich vypovídali,
ač si byli vědomi, že jejich odborné závěry obsažené ve znaleckém posudku a výpovědích budou sloužit jako důkaz v uvedeném trestním řízení, uváděli jednostranné, protichůdné, zavádějící a smyšlené skutečnosti, které neměly oporu ve skutkových zjištěních, výsledcích pitvy ani odborných poznatcích současné lékařské vědy, a jiné významné skutečnosti naopak neuvedli vůbec, a to ve snaze zpochybnit dříve zjištěné skutečnosti, celé dokazování znepřehlednit a ovlivnit tak výsledné rozhodnutí soudu ve prospěch obžalovaného, tedy v rozporu s právní úpravou obsaženou zejm. v zákoně č. 36/1967 Sb., o znalcích a tlumočnících, v platném znění, konkrétně zejména v ustanovení §6 odstavec 2, dle kterého jsou povinni v souladu se svým znaleckým slibem při své znalecké činnosti přesně dodržovat právní předpisy, znaleckou činnost konat nestranně podle svého nejlepšího vědomí a plně využívat svých znalostí, a v ustanovení §8, dle kterého jsou povinni vykonávat znaleckou činnost řádně, a dále ve vyhlášce ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb. k jeho provedení, konkrétně zejména v ustanovení §13 odstavec 2 upravujícímu náležitosti posudku,
a to konkrétně především zpochybnili náhlé selhání srdce při zasažení elektrickým proudem jako příčinu smrti poškozených M. K. a nezletilé AAAAA, nesprávně vyhodnotili histologické preparáty srdce, střev a jater obou poškozených a plic AAAAA tak, že v nich konstatovali přítomnost polynukleárů či infiltraci lymfocytů, přítomnost zánětlivých změn, a dále pak histologické preparáty sleziny obou poškozených tak, že je v nich patrná počínající tvorba tzv. zárodečných center, tedy aktivace imunitního systému, přičemž pouze na základě těchto záměrně chybně stanovených nálezů a verze obžalovaného P. K., že obě poškozené před smrtí opakovaně zvracely a trpěly průjmy, přes absenci průkazu jakéhokoliv ze základních klinických i laboratorních kritérií syndromu toxického šoku, jakož i přes absenci průkazu ložiska toxinů v těle poškozených, tedy v rozporu s pitevním nálezem, výsledky toxikologických expertíz, diagnostickými kritérii i dostupnými poznatky lékařské vědy, účelově vykonstruovali jako možnou příčinu smrti poškozených syndrom toxického šoku, jenž se rozvinul po alimentární intoxikaci jídlem, jakož i další možné příčiny smrti poškozených - alimentární šok, dehydrataci, otravu neznámou látkou, zánět či jejich kombinace.
2. Za uvedené přečiny Okresní soud v Ostravě uložil každému obviněnému podle §346 odst. 2 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku a podle §52 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku výkon trestu odnětí svobody obviněným podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil okresní soud každému obviněnému trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti na dobu 5 let.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018, podali oba obvinění odvolání, která směřovala do výroku o vině a trestu. O podaných odvoláních rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, tak, že podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil z podnětu podaných odvolání obviněných napadený rozsudek ve výroku o trestu a za splnění podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově obviněnému I. F. uložil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku a 6 měsíců. Podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku dále obviněnému I. F. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na dobu 4 let. Obviněnému R. M. uložil podle §346 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odstavec 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku mu výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Dále podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku krajský soud uložil obviněnému R. M. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu znalecké činnosti v oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, na dobu 5 let. Jinak zůstal napadený rozsudek Okresního soudu v Ostravě nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, podali oba obvinění prostřednictvím obhájců dovolání. Obviněný I. F. podal dovolání z důvodu uvedených v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a obviněný R. M. z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. b), l), g) tr. ř.
5. Dovolatel I. F. namítá, že soudní rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Vyslovuje přesvědčení, že jako znalec nemůže být trestně odpovědný za nesprávné posouzení odborné otázky s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012. Zdůrazňuje, že trestný čin podle §346 tr. zákoníku vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž soudy nižších stupňů nebyla otázce naplnění subjektivní stránky věnována řádná pozornost. Podle něho platí, že soudy nemohou přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť soudci nemají žádné odborné znalosti a pokud mají pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, tak mají požadovat vysvětlení, doplnění nebo odstranění nedostatků znaleckého posudku, přičemž soud má zkoumat sedm náležitostí znaleckého posudku (explicitně uvedené podle R1/1981). Obviněný tvrdí, že všechny požadavky na posudek splnil, přičemž před hlavním líčením nebyl vyhotoven žádný odborný dokument, který by zkoumal úplnost jeho posudku, správnost nálezů a správnost jeho závěrů kromě ústavního znaleckého posudku soudního lékařství v Českých Budějovicích, ovšem zhodnocení neznalosti nebo úmyslu reviznímu znaleckému posudku vůbec nepřísluší.
6. Namítá, že pro naplnění objektivní stránky se vyžaduje, aby znalec ve znaleckém posudku nebo při výslechu, v němž podává znalecký posudek, uvedl úmyslně nepravdivý popis okolností, nebo takové podstatné okolnosti úmyslně zamlčí nebo úmyslně učiní ve znaleckém posudku nepravdivý závěr, když zároveň musí vědět, že se jedná o okolnost, která má podstatný význam pro rozhodnutí. V tomto směru stran naplnění objektivní stránky argumentuje složitostí znaleckého zkoumání příčiny úmrtí M. a AAAAA a současně poukazuje na rozdílné závěry egyptských znalců oproti českým soudům, resp. ostravským znalcům. Odkazuje zároveň na znalecké posudky, vyhotovené v roce 2017 (prof. Šteiner, doc. Pilin), které prokazují, že se žádné trestné činnosti nedopustil. Skutečnost, že soudy v případě odsouzeného P. K. dospěly k závěru o smrti poškozených elektrickým proudem, ještě neznamená naplnění subjektivní stránky deliktu z jeho strany, neboť v opačném případě by bylo možno dospět k závěru o trestní odpovědnosti znalců prof. Šteinera a doc. Piliny. Jde totiž o to, že v případě skutkové podstaty podle §346 odst. 1 tr. zákoníku je v případě písemného znaleckého posudku daná skutková podstata naplnění tím, že posudek znalec vyhotoví a předá ho zadavateli. Vyjadřuje názor, že je „s podivem, že tito noví znalci dosud stíháni nejsou“.
7. Dále obviněný namítá extrémní rozpor skutkových zjištění s provedenými důkazy, který podle judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu může naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zdůrazňuje, že z rozsudku není patrno, co se míní jednostrannými skutečnostmi, orgány činné v trestním řízení se nezabývaly podrobněji konstatováním pitvajících ostravských soudních lékařů o protichůdných závěrech v jejich znaleckém posudku (pouze hodnotil částečně odlišně na základě svých odborných vědomostí a zkušeností). Dovolatel se následně vyjadřuje k mikroskopickým preparátům a zánětlivé aktivaci sleziny, když orgány činné v trestním řízení nerozumí medicínským pojmům. Konstatuje, že obdobná či dosti podobná skutková zjištění byla učiněna již dříve jinými osobami, a proto je se spoluobviněným R. M. již nemohli měnit a pouze se vyjádřili ke známkám působení elektřinou a současně poukazuje na chybnou interpretaci negativního výsledku toxikologického vyšetření. Namítá, že převzali beze slova výsledky pitvy, pouze konstatovali, že nelze uvádět např. poškození kůže elektřinou v bederní krajině a na bérci poškozené M. K., když znalci neodebrali vzorek tkáně z těchto míst. Pokud by měli v úmyslu nějak křivit odborné poznatky lékařské vědy, tak by ve znaleckém posudku neuvedli odpovídající výňatky z učebnice soudního lékařství. Obviněný dále namítá neobjasnění, jaké skutečnosti měl se spoluobviněným M. zamlčet. Protože na rozdíl od ostravských znalců dospěli k závěru, že na těle poškozených nejsou jasné známky působení elektřiny, bylo jejich znaleckou povinností takovou chybnou diagnostiku zpochybnit. Akcentuje skutečnost, že zásah elektřinou výlučně zpochybnil a nikoliv nevyloučil, takže jednal nepochybně v neprospěch odsouzeného P. K. Rozporuje závěry soudů o jeho snaze celé dokazování znepřehlednit a ovlivnit rozhodnutí soudu ve prospěch odsouzeného P. K. O tom, zda se jedná o závěry ve prospěch obviněného se jako znalec nesmí zajímat, o tom zcela jednoznačně rozhoduje soud. Za chybu ostravských znalců považuje neuvažování o jiných příčinách smrti. Obviněný vymezuje pojem zánět a ve vztahu k průjmu zdůrazňuje, že vycházel z tvrzení odsouzeného P. K. a musel se s tím nějak vypořádat. Protože ovšem konstatoval, že průjem musel ustat nejméně 12 hodin před smrtí poškozených, jednalo se opět o závěr v neprospěch odsouzeného P. K.
8. Ve vztahu k syndromu toxickému šoku argumentuje dovolatel tím, že tuto část znaleckého posudku vypracoval výhradně R. M., přičemž on neměl k tomuto dostatek odborných znalostí, avšak jelikož znalecký posudek podepsal, nemohl říct, že s takovými závěry nesouhlasí a není mu zřejmé, proč je mu syndrom toxického šoku připisován k tíži obdobně jako v případě alimentárního šoku opět tvrzeném pouze R. M. Neztotožňuje se se závěry soudů o zamlčení nálezu učiněného při pitvě, když k těmto závěrům toliko uvedl svůj diagnostický závěr. Dovolatel zastává názor, že jednotlivé znalecké posudky v předmětné věci jsou si navzájem podobné, pouze jsou vyjádřeny jinými slovy a u tak nejasného případu jako byla smrt AAAAA a M. K. nelze absolutně očekávat totožné závěry všech znalců. Pokud jde o konstatování neúplného znaleckého posudku, nebylo uvedeno, v čem je neúplný, když ústavní znalecký posudek toho obsahuje ještě méně a přes to byl považován za úplný.
9. Dovolatel dále namítá, že veškeré jeho důkazní návrhy byly od prvopočátku zamítnuty a orgány činné v trestním řízení ve všech fázích řízení jeho vinu stanovil pouze na základě listin ve spisu založených, nedbaje jakýchkoliv jeho námitek a návrhů na dokazování, a to i poté, co bylo prokázáno, že ostravští soudní lékaři při hlavním líčení 5. 11. 2015 ve věci odsouzeného P. K. chybně prezentovali mikroskopický nález na srdcích zemřelých, což posléze přiznali. Jednání soudů obou stupňů tak považuje za svévolné, když oba soudy zamítly návrhy na doplnění dokazování výslechem znalců – zpracovatelů znaleckých posudků založených jako listiny ve spisu, čímž negativně a nepřípustně zasáhli do jeho práva na obhajobu.
10. Dovolatel akcentuje od prvopočátku shodný, na vývoj trestního řízení nereagující, text v úředních listinnách, přičemž policejní orgán za pouhých 14 dní nastudoval medicínskou problematiku a zahájil trestní stíhání. Namítá nezákonnost ústavního znaleckého posudku vypracovaného soudními lékaři v Českých Budějovicích (absence znalecké doložky, razítko jiného znaleckého ústavu, neexistence jmenovací listiny). Podle názoru obviněného nebyl v průběhu trestního řízení objasněn motiv jeho tvrzeného protiprávního jednání, přičemž zdůraznil, že každý soudní lékař si podvědomě vybuduje odpor k mezilidskému násilí, natož k vraždám dětí, a z toho důvodu se nebude snažit vyvinit nebo zmírnit jeho postih. Zcela jasně zadavatelce posudku, advokátce JUDr. Rejžkové, předem sdělil, že v případu nehodlá nic pokřivit a do trestního spisu to doložil výtiskem e-mailové komunikace. Pouhý podpis pod znalecké závěry M. ještě neznamená, že stvrzuje veškeré jeho závěry.
11. Dovolatel poukazuje na vyškrtnutí znaleckého ústavu Oddělení soudní lékařství Nemocnice České Budějovice ze seznamu znaleckých ústavů a na zahájení úkonů trestního řízení ve věci znaleckého posudku tohoto znaleckého ústavu, rovněž tak znaleckého posudku znalců Dokoupila a Smatanové. Poté obviněný shrnuje veškerou svoji argumentaci, když následně namítá ignoranci důkazů svědčící v jeho prospěch a porušení práva na spravedlivý proces. Nadto dodává, že trestní právo hmotné nepřipouští, aby existence jakýchkoliv znaků skutkové podstaty byla apriorně předpokládána jako daná. Ostatně samotná skutková věta enunciátu rozsudku vyjadřuje subjektivní znak (úmysl) rozporně s výsledky dokazování. Soudům vytýká nedostání požadavkům plynoucím ze zásady in dubio pro reo, vyplývající z principu presumpce neviny zakotveného v článku 40 odst. 2 Listiny a v návaznosti na to dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý soudní proces zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy a nedodržení principu zákonnosti postupu orgánů státní moci stanoveného v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny. Dovolatel vytýká napadenému rozsudku, že soud neprovedl dokazování v rozsahu, na jehož základě by byl realizovaný odborný přezkum znaleckých závěrů vyslovených ve znaleckém posudku podaném v trestní věci odsouzeného P. K., přičemž nebylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, tedy že závěry jejich posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů v trestní věci P. K. (další znalecké posudky) a odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06.
12. V závěru podaného dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019 a dále aby zcela zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018 a věc vrátil Okresnímu soudu v Ostravě k novému řízení.
13. Dovolatel R. M. podal dovolání do všech výroků z důvodů podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř., neboť ve věci rozhodl vyloučený orgán, rozsudky soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, a bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné podmínky stanovené pro takové rozhodnutí.
14. Ve vztahu k výroku o vině namítá obviněný nesprávné hodnocení otázky protiprávnosti jednání, otázky zavinění, příčinné souvislosti, odepření procesních práv, extrémní nesoulad mezi právními závěry a zjištěnými okolnosti, existenci opomenutých důkazů.
15. Dokazování před soudy považuje za neúplné, plné rozporných výsledků, když bez doplnění dokazování nebylo možné ve věci spravedlivě rozhodnout. Zdůrazňuje, že již v přípravném řízení navrhoval doplnění dokazování znaleckým posudkem, když existoval fyzický důkazní prostředek (odebraný nekroptický materiál č. 645/2013 a 644/2013), na což jak policejní orgán, tak i soudy nijak nereagovaly. Tento materiál byl následně zničen a orgány činné v trestním řízení tento pramen důkazů nezabezpečily před jeho zničením. Postupem orgánů činných v trestním řízení, resp. jejich nečinností, bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces, neboť provedení důkazů musí garantovat právo na obhajobu a zásadu kontradiktornosti řízení v míře srovnatelné s kautelami provádění důkazů v hlavním líčení. Soudu prvního stupně dále vytýká neprocesní způsob provedení důkazu spisem P. K. (7 svazků), když poukazuje na vybrané pasáže výpisu ze zvukového záznamu z hlavního líčení (bez sdělení čísel listů, bez stručného obsahu předložených listin, chaotický postup, čemuž nerozuměli ani obhájci, ani obvinění). Poukazuje i na zdravotní problémy spoluobviněného, které vedly k ztížené schopnosti bryskního rozhodování, když soudkyně ani nesdělila, co z tohoto konstatovaného spisu není součásti jejich spisu, což ztížilo možnosti jejich rozhodování. Soudkyně tak vzniklé situace zneužila ve svůj prospěch. Soudkyně také neprovedla řádné předložení listin z jejich spisu, takže z tohoto důvodu nebylo dokazování řádně provedeno. Z důvodu, že soudkyně nezajistila pro objektivitu pořizování zvukového záznamu a z jejího chování dovozuje její podjatost.
16. Následně poukazuje na návrhy na doplňování dokazování ze dne 15. 3. 2019 a ze dne 10. 4. 2019, avšak žádný z navrhovaných důkazů nebyl v rámci soudního řízení proveden, aniž by bylo řádně zdůvodněno odmítnutí těchto důkazů (pro nezákonnost, nadbytečnost, nepotřebnost). Podle názoru dovolatele R. M. takový postup představuje ústavně nepřípustnou selekci důkazů a nachází se v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2001, sp. zn. III. ÚS 617/2000, a nálezu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 173/01, popř. k otázce opomenutých důkazů nález ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03 či nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01 a ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. IV. ÚS 3010/08. Upozorňuje rovněž na nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, ze dne 28. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 16/02, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 2564/12.
17. Stávající závěry soudů neakceptuje ani proto, že v řízení předcházejícím napadeným rozhodnutím nebylo důsledně postupováno v souladu se zásadami ústnosti a bezprostřednosti zakotvenými v §2 odst. 11 a 12 tr. ř., jež posléze rozvádí. V části páté podaného dovolání se obviněný dále věnuje právu na spravedlivý proces, který zahrnuje právo na přístup k soudu, požadavky kladené na instituce a obecné a specifické procesní požadavky na průběh řízení (nezávislost, nestrannost soudu, rovnost zbraní, právo nevypovídat, veřejnost slyšení, rozumně dlouhá doba projednání případu, presumpci neviny, právo na obhajobu, slyšení svědků aj.), jež prolíná celé trestní řízení a k porušení práva garantovaného mezinárodní a vnitrostátní úpravou může dojít k jakékoliv fázi trestního řízení. Stran spravedlivého procesu hovoří o obsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Dovolatel namítá, že dovolací důvody striktně vymezené §265b tr. ř. zakládají nerovnost v právech, kdy porušení základních práv může být přezkoumáno pouze za předpokladu, že jeden z jeho důsledků lze podřadit pod §265b tr. ř. Základní práva by měla být zohledněna a ochráněna všemi opravnými prostředky. Upozorňuje na názor Ústavního soudu ohledně skutečnosti, že soud nemůže omezovat svůj přezkum tak, že se nebude zabývat námitkou porušení některé ze základních zásad spravedlivého procesu, přičemž rovněž Nejvyšší soud připustil, že výklad dovolacích důvodů by neměl být příliš restriktivní, což má podle dovolatele oporu v čl. 4, čl. 90, čl. 95 Ústavy a v judikatuře Ústavního soudu, týkající se ústavně konformního výkladu podústavních norem.
18. Dovolatel dále namítá nesprávné hmotněprávní posouzení s poukazem na skutečnost, že skutky nelze právně kvalifikovat jako přečiny křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku z důvodu nenaplnění objektivní stránky a subjektivní stránky. Hodnocení důkazů soudy považuje za nekomplexní a v extrémním rozporu s jejich obsahem, v důsledku čehož dospěly k nesprávným skutkovým a právním závěrům. Závěry v jeho neprospěch byly činěny na základě důkazů provedených v jiném řízení. Za nejpodstatnější námitku dovolatel považuje nemožnost hájit se v trestním řízení, když výpovědi svědků učiněné v jiném řízení byly čteny jako listinné důkazy, čímž došlo k porušení zásady kontradiktornosti řízení. Navrhuje analogické použití nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01, neboť sama skutečnost, že podal v trestním řízení posudek s odlišnými závěry od konečného skutkového závěru ještě sama o sobě neznamená úmyslně podaný nepravdivý posudek. Skutečnost, zda jako svědek uvedl v jiné věci nepravdu, si musí soud podle jeho názoru vyřešit samostatně jako předběžnou otázku podle §9 odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 7 Tdo 1103/2005, nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 485/01). Opětovně namítá, že byli odsouzení toliko na základě listinných důkazů, aniž by byl v hlavním líčení vyslechnut jakýkoliv svědek, čímž došlo k porušení zásady bezprostřednosti a ústnosti.
19. Upozorňuje na to, že sama skutečnost, že podal znalecký posudek, jehož závěry se liší od konečného skutkového stavu, neznamená, že podal úmyslně nepravdivý znalecký posudek. Poté dovolatel odkazuje na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a argumentuje tím, že k jednoznačnému závěru o naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu to stačit nemohlo, neboť k tomu by muselo být prokázáno, že znalecká činnost znalce byla z odborného hlediska nesprávná (non lege artis) a že znalec takovou činnost prováděl vědomě s tím, že jeho znalecký závěr je vědomě zkreslen nebo že je úmyslně lživý. Bylo jen prokázáno, že jiný zpracovatel znaleckého posudku se s jejich znaleckým posudkem neztotožnil. O jeho úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek ovšem v hlavním líčení žádný důkaz nebyl proveden. Namítá, že sporné závěry znalců na tutéž věc jsou obvyklé a že vzhledem k zásadě kontradiktornosti procesu i žádoucí. Omezení znalce podávat znalecký posudek svobodně jen proto, že ve věci již byl opatřen posudek jiný, je v rozporu se zásadami právního státu. Za nerelevantní argument považuje závěry soudu druhého stupně o tom, že mohl vědět, že svým znaleckým posudkem může dopomoci odsouzenému P. K. a že by tento mohl být obžaloby zproštěn. Toto nemůže být relevantní závěr, když každý znalec si je vědom toho, že jeho znalecký posudek má vliv na konečné rozhodnutí soudů. Navíc ani v revizním znaleckém posudku nebylo vysloveno, že by jeho závěry byly nepravdivé. Tvrdí, že z důvodu zadání znaleckého posudku obhajobou byl vázán zadaným znaleckým úkolem. Hovoří o vlnkách na myokardu, o elektrickém proudu by wave, o hnilobě, bark-like myokardu (fragmentaci vláken) u poškozených AAAAA a M. K., o vstupu elektrického proudu do těla M. K. a výbledu na kůži potažmo, že žádná stopa elektrického proudu na kůži AAAAA nebyla atd., na základě čehož v předmětném znaleckém posudku učinili závěr, že si bezprostřední příčinu smrti nedovolí jednoznačně hodnotit a určit. Jeho odborný názor na věc samu nemůže vést k závěru o nepravdivosti jejich znaleckého posudku.
20. Dovolatel následně opakuje argumentaci již v podaném dovolání obsaženou, a to ohledně neprokázání vědomé nesprávnosti znaleckého posudku, porušení zásady spravedlivého procesu, neprovedení navrhovaných důkazů, popření zásady ústnosti, přímosti a kontradiktornosti, §9 odst. 1 tr. ř. in fine, a že ani odsouzení jiné osoby, kterou znalecký posudek obviněného znalce do určité míry vyviňoval nebo její vinu snižoval, neznamená, že znalecký posudek byl nepravdivý (poukazuje na nález ze dne 7. 3. 2002, sp. zn. IV. ÚS 485/01), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 830/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 713/15).
21. Pod bodem VII. podaného dovolání se obviněný věnuje problematice podjatosti samosoudkyně Mgr. Ritterové, neboť její soudní rozhodnutí je plné poznámek a ironických invektiv, v důsledku čehož poukazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu. Má za to, že u samosoudkyně byly dány objektivní okolnosti, které vedly k pochybnosti o její nepodjatosti.
22. Uvádí, že jakékoliv trestní stíhání představuje újmu, a mnohdy znamená likvidační proces pro osobu stíhaného a jeho rodinu. Je to obrovská dehonestace jména, občanské cti a vážnosti, postavení mezi spoluobčany, také profesní způsobilosti, a je to negace všeho, čeho člověk v minulosti dokázal. Dovolatel se cítí nevinný a příčina smrti poškozených elektrickým proudem nemá oporu v provedeném dokazování. Následně zdůrazňuje přehled událostí od zkoumání histologických preparátů, přes podávání různých stížností, přes návrhy na doplnění dokazování, snahu o vypracování nových znaleckých posudků, obnovu řízení, stanovisko Ministerstva spravedlnosti, zajištění histologických preparátů, zásadu in dubio pro reo, dále skutečnost, že skutková zjištění soudu prvního stupně nejsou skutkovými zjištěními učiněnými tímto soudem, nýbrž jinými soudy v jiném řízení, pojmenování a přednesení pochybení revizním ústavním posudkem, závěry ze znaleckého posudku z oboru biomechanika, elektronika a soudní lékařství, až po vyloučení soudce Nejvyššího soudu JUDr. Veselého a následně senátu 6 Tdo ve věci odsouzeného P. K., názory lékaře M. W. N., odlišný názor obviněných podporovaný dalšími znaleckými posudky, aj. Více se dovolatel věnuje rozboru tzv. znaleckého ústavu oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice a. s., přičemž duplicitní odstranění zákon o znalcích a tlumočnících nezná. Dovolatel uvádí, že je mu známa skutečnost, že spolek Šalamoun a další subjekty se domáhaly prokázání lege artis vzniku znaleckého ústavu oddělení soudního lékařství Nemocnice České Budějovice a. s., neboť tento vznikl teprve zápisem do obchodního rejstříku v roce 2003 a tento znalecký ústav není schopen doložit žádné rozhodnutí ministra o jmenování znaleckým ústavem, a to ani samotné ministerstvo. Namítá, že nebyly naplněny podmínky pro vznik znaleckého posudku de iure ani de facto, a proto není možné jeho údajný znalecký posudek a závěry z něj považovat za důkaz v tomto řízení, neboť ho podal neexistující znalecký ústav. Poukazuje na dotaz V. k Ministru spravedlnosti a §110 tr. ř. stran zápisu ústavu do seznamu znaleckých ústavů. Podle názoru obviněného ústavní znalecký posudek postrádá náležitosti podle §110a tr. ř. a chybí znalecká doložka s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 3020/08.
23. Namítá, že soudkyně namísto toho, aby řádně vyhodnotila veškeré důkazy vyznívající v jejich prospěch a rozhodla podle zásady in dubio pro reo, je uznala oba vinnými na základě nezákonného důkazu. Navíc tak činila na základě listinných důkazů, nikoliv na základě znaleckého posudku či odborného vyjádření, čímž sama nepřípustně zasahovala do odborné problematiky a činila odborné posouzení, což jí nepřísluší (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Dovolatel nesouhlasí se závěry v čl. 23 rozsudku soudu druhého stupně. Dále cituje nálezy Ústavního soudu (ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), usnesení Nejvyššího soudu (ze dne 12. 12. 2012, sp. zn. 6 Tdo 1372/2012, ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. 7 Tdo 1494/2008), stran opomenutých důkazů a ve vztahu selekci důkazů dále uvádí nálezy Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. IV. ÚS 565/02 a ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04). Ve vztahu k závěrům znaleckého posudku dále cituje nález Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2021, sp. zn. II. ÚS 1762/20, nález Ústavního soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. II ÚS 268/03, ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04. Opakovaně argumentuje extrémním nesouladem právních závěrů soudů obou stupňů a provedenými důkazy a skutkovými zjištěními s poukázáním na nálezy Ústavního soudu.
24. V závěru podaného dovolání obviněný R. M. navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. a §261 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018 a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2020, sp. zn. 4 To 303/2019, jakož i všechna rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, která jejich zrušením pozbyla podkladu. Dále aby Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Ostravě, aby věc znovu projednal a rozhodl, pokud sám neučiní rozhodnutí podle §265m odst. 1 tr. ř. a nezprostí ho obžaloby z důvodu podle §226 písm. b) tr. ř.
25. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 1 NZO 174/2021, nejprve shrnul průběh dosavadního řízení, zvolené dovolací důvody a argumentaci obviněných. Poté stran uplatněných dovolacích námitek konstatuje, že jsou doslovným opakováním obhajoby obviněných uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, na kterou oba soudy reagovaly a bezezbytku se s ní vypořádaly. Konstatuje, že v takových případech se zpravidla jedná o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
26. Oba obvinění ve vztahu k dovolacímu důvodu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podle názoru státního zástupce v převážné míře postavili argumentaci výlučně na výhradách stran nedostatků dokazování, a to, jak pokud jde o jeho rozsah, tak i co do způsobu hodnocení důkazů. Ve vztahu k námitkám extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy (a rovněž nerespektování principu in dubio pro reo a porušení práva na spravedlivý proces) státní zástupce uvádí, že tyto jsou zavádějící a často i doplněné lživými údaji, jež mají popřít trestnou činnost, nicméně koncipované výhrady naprosto popírající skutková zjištění obecných soudů pod žádný dovolací důvod podřadit nelze. Oba dovolatelé totiž zjevně pomíjí tu podstatnou okolnost, že důkazy hodnotí a skutková zjištění formuje soud, a nikoli obviněný či státní zástupce. Podle přesvědčení státního zástupce realizoval okresní soud bezvadné, komplexní a vyčerpávající dokazování, v jehož rámci provedl všechny důkazy, jež mohly napomoci k náležitému objasnění věci včetně důsledného vypořádání se s návrhy na doplnění dokazování, neboť neprovedení nadbytečného důkazu vadu tzv. opomenutých důkazů nezakládá.
27. Za stěžejní část stran uplatněných námitek v podaných dovoláních považuje státní zástupce body 17. až 47 rozsudku soudu prvního stupně, v nichž jsou rozvedeny úvahy, které vedly soud k jednoznačnému závěru o vině obou dovolatelů. Výjimku tvoří pouze námitka směřovaná vůči znaleckému ústavu Nemocnice České Budějovice, a. s. a správnosti jím zpracovaného revizního posudku. Státní zástupce akcentuje, že obvinění ve vztahu k uvedené problematice uvádějí nikoli jen zavádějící, ale ve své podstatě až nepravdivé údaje, a předestírá odůvodnění soudu druhého stupně (bod 23.), kdy Nemocnice České Budějovice, a.s. splňovala a splňuje všechny formální i materiální zákonné podmínky pro to, aby mohla působit jako znalecký ústav zapsaný ve II. oddílu seznamu znaleckých ústavů, což opakovaně potvrdilo Ministerstvo spravedlnosti ČR přípisem ze dne 23. 1. 2013 č. j. 437/2012-OSD-ZN a opětovně usnesením ze dne 13. 2. 2020 č. j. MSP-61/2019-OINS-STZT/9 (dokonce přípisem ze dne 27. 2. 2020 byl o tomtéž prokazatelně informován rovněž Spolek na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun, z jehož nesprávných informací pravděpodobně oba dovolatelé čerpají). Státní zástupce doplňuje, že soud druhého stupně odvolání obviněných řádně přezkoumal a s jejich námitkami se přesvědčivě vypořádal.
28. Pro posouzení věci a přisouzení odpovídající právní kvalifikace jsou podle státního zástupce stěžejní skutková zjištění obecných soudů, která jednoznačně podporují závěr obecných soudů o věcné nesprávnosti znaleckého posudku, který vypracovali obvinění a že stejně vadné byly i závěry, které dovolatelé ve věci Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené sp. zn. 50 T 5/2015 prezentovali u hlavního líčení. Za právně relevantní námitku považuje státní zástupce s velkou dávkou tolerance posouzení naplnění subjektivní stránky stíhaných trestných činů, tj. posouzení, zda se jednalo o pouhý omyl a ledabylost obviněných, či zda šlo z jejich strany o úmyslné jednání. Státní zástupce ji však shledává neopodstatněnou a ve shodě s oběma soudy zastává názor, že obvinění jednali úmyslně. Připomíná závěry z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1438/2014 a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1604/2015, podle kterých znalec nesmí za účelem dosažení prospěchu strany zadávající vypracování znaleckého posudku se propůjčit k manipulativním postupům, které vedou k matoucím či vyfabulovaným závěrům, jež mohou mít neblahý vliv na konečné rozhodnutí soudu; jestliže se odborné závěry znalce liší v míře běžně neodůvodnitelnou rozdílností pohledu znalce coby určitého subjektivního prvku, lze za splnění dalších zákonných podmínek dospět k závěru o naplnění znaků skutkové podstaty přečinu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. Takové jednání je nejenom za hranou etiky a zákona o znalcích a tlumočnících, ale je i v rozporu s trestním zákoníkem.
29. Státní zástupce současně konstatuje, že v rámci znaleckého zkoumání a následné prezentace jeho závěrů se obvinění snažili najít cokoli pro prokázání smrti poškozených M a AAAAA otravou jedem či z jiných příčin, a naproti tomu projevili důsledné úsilí nevidět známky svědčící pro akutní selhání srdce v důsledku zásahu elektrickým proudem, aby jediný objektivně prokázaný závěr o příčině jejich smrti v důsledku náhlého selhání srdce po úrazu elektrickým proudem zpochybnili. Své údajně odborně zjištěné pochybnosti pak podložili tvrzeními, jež neměla oporu ani v důkazech (dokonce ani ve výpovědi P. K.) a ve spisu, ani v lékařské vědě a literatuře, a která byla naopak objektivně vyloučena. Znalecký posudek obviněných byl zmatečný, zavádějící, věcně nepravdivý a neodborný, a stran rozsahu a povaze nedostatků v posudku obsažených ve vazbě na dlouholetou aktivní praxi obou znalců tyto skutečnosti svědčí pro závěr, že nešlo o prostý omyl, ledabylost, či pouze jiný „pohled“ na věc, ale že se jednalo z jejich strany o účelové jednání se záměrem ovlivnit rozhodování Krajského soudu v Ostravě ve věci nyní odsouzeného P. K. Závěr o zavinění ve formě přímého úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tudíž považuje za naprosto opodstatněný.
30. V reakci na povahu dovolacích námitek opírajících se o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. doplňuje, že sama nespokojenost obviněných s hodnocením důkazů soudy, se skutkovými zjištěními, s odsuzujícím rozsudkem a s faktickým zamítnutím jejich odvolacích námitek směřovaných proti výroku o vině, není chybou soudů a neznačí, že skutková zjištění jsou vadná a s provedenými důkazy nesouladná (a už vůbec ne extrémně), a že byly porušeny základní zásady trestního řízení a práva, která zákon obviněným garantuje. Ztotožnit se nemohl ani s výtkou, podle níž soudy v rámci hodnocení důkazů a rozhodování trestní věci nectily princip in dubio pro reo. Státní zástupce předestírá závěry Nejvyššího a Ústavního soudu ohledně této zásady a v návaznosti na to konstatuje, že v nyní projednávané trestní věci soud prvního stupně po vyhodnocení provedených důkazů žádné pochyby o vině dovolatelů neměl.
31. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. uplatněným R. M., kdy ve věci měl rozhodnout vyloučený soudce – samosoudkyně Mgr. Petra Ritterová, připomíná naplnění dvou podmínek, které musejí být dány současně stran tohoto dovolacího důvodu. Státní zástupce se však s námitkou obviněného, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán, neztotožňuje a shledává ji zjevně neopodstatněnou. Obviněný totiž neuvádí žádný faktický důvod, jenž by i jen vzdáleně svědčil o naplnění některé z okolností zakládajících podjatost ve smyslu §30 tr. ř. (námitky buduje výlučně na nesouhlasu se způsobem hodnocení provedených důkazů samosoudkyní a zpochybnění skutkových závěrů).
32. Stran dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. rovněž aplikovaným v dovolání obviněného R. M., v jeho druhé alternativě, státní zástupce konstatuje, že rozsudek Okresního soudu v Ostravě na nesprávném právním posouzení skutku ani jiném nesprávném hmotně právním posouzení nespočívá, přičemž ve věci nerozhodla ani vyloučená soudkyně. Proto ani rozsudek soudu druhého stupně nemůže být vadný ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
33. V závěru vyjádření státní zástupce navrhuje dovolání obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout jako zjevně neopodstatněné. Současně vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 tr. ř. s tím, aby rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo učiněno v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
34. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněných jsou přípustná [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s §265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu §265e tr. ř. zachována.
IV.
Důvodnost dovolání
35. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené dovolateli naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
36. Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud tedy není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
37. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002).
38. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
39. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
40. Důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř . je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný R. M. v dané věci zvolil druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že v řízení mu předcházejícím byly dány dovolací důvody podle §265b odst. 1 tr. ř.
41. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení důvodnosti dovolání. Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněné dovolací argumentace je možno konstatovat, že dovolatelé uplatnili, byť s velkou dávkou tolerance, námitky částečně právně relevantním způsobem. Za právně relevantním způsobem uplatněné námitky lze považovat argumentaci týkající se námitky stran subjektivní stránky předmětných trestných činů, tedy jejich úmyslu podat nepravdivý znalecký posudek, byť jak již bylo naznačeno s jistou dávkou tolerance, když podstatnou částí zvolené argumentace dovolatelé rozporují zejména rozsah a proces dokazování a skutková zjištění soudů nižších stupňů.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
42. Ve vztahu ke zbývajícím námitkám lze konstatovat, že obvinění své námitky formálně opírají o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak tyto pod zvolený dovolací důvod nelze podřadit. Podstatná část uplatněné argumentace totiž převážně směřuje do oblasti skutkových zjištění soudů nižších stupňů a rozsahu dokazování (námitky ohledně neprovedení všech obhajobou navrhovaných důkazů, posouzení zákonnosti revizního znaleckého posudku neexistujícím znaleckým ústavem, jiných závěrů ohledně smrti AAAAA a M. K., nesouhlasu se všemi závěry v podaném předmětném znaleckém posudku (obviněný I. F.), když obvinění rovněž namítají extrémní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů, uplatňují výhrady vůči odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, neobjasnění motivu, porušení zásady in dubio pro reo a dalších zásad trestního řízení (zejména dovolání obviněného R. M.). Tyto námitky jako takové nemohou naplňovat zvolený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný. Obvinění totiž fakticky vytýkají soudům nižších stupňů především nesprávné hodnocení provedených důkazů, konkrétně jak hodnotily jejich znalecký posudek oproti ostatním znaleckým posudkům v trestní věci odsouzeného P. K. a dále zejména zpochybňují rozsah dokazování a zákonnost dokazování a teprve na podkladě těchto námitek zpochybňují skutková zjištění soudů nižších stupňů a následně naplnění všech znaků skutkových podstat trestných činů kladených jim za vinu. Lze tedy uzavřít, že fakticky obvinění primárně namítají vadná skutková zjištění a rozsah dokazování, a přitom současně prosazují vlastní (od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci a až následně ˗ sekundárně ˗ vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku. Touto argumentací obvinění zcela míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
43. Přes tento naznačený závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné se k určitým argumentům dovolatelů, přestože tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod, stručně vyjádřit. Obvinění především namítají extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů. Z pohledu této argumentace je nezbytné především naznačit určitá východiska týkající se problematiky extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem ve vztahu k důvodům dovolání. Obecně platí, že vzhledem ke konstantní judikatuře Ústavního soudu, který opakovaně uvedl, že s ohledem na právo obviněného na spravedlivý proces, je nezbytné o relevanci námitek proti skutkovým zjištěním uvažovat i v dovolacím řízení v těch případech, kdy je dán extrémní rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy (viz např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04 nebo sp. zn. III. ÚS 3136/09), neboť existence extrémního rozporu může naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006 sp. zn. ÚS II. 669/05, obdobě např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1482/2014). Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je ovšem nutno zdůraznit, že nestačí pouhé tvrzení této skutečnosti, existence extrémního rozporu musí být prokázána. Vzhledem k judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu je třeba konstatovat, že extrémní rozpor je dán tehdy, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, nebo zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou dokonce opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování. Zároveň je nutné zdůraznit, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak pro relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009 sp. zn. 3 Tdo 55/2009).
44. Současně je nezbytné uvést, že nestačí pouhé tvrzení o existenci extrémního rozporu, aby tento mohl naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tento musí být prokázán. Obecně platí, že existenci extrémního rozporu nelze dovozovat jen z toho, že z předložených verzí skutkového děje, jednak obviněných a jednak obžaloby, se soudy přiklonily k verzi uvedené v obžalobě. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem než obvinění, neznamená tato skutečnost automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů, zásady in dubio pro reo, případně dalších zásad spjatých se spravedlivým procesem (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 4 Tdo 1156/2019).
45. Ze shora naznačených východisek bylo přistoupeno k této dovolací námitce, přičemž Nejvyšší soud v dané věci existenci extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy neshledal. Na podporu tohoto závěru je nutné uvést, že soud prvního stupně své úvahy nadstandardně, velmi detailně rozvedl, včetně podrobného vyhodnocení rozporů ve výpovědích obviněných v průběhu probíhajícího trestního řízení, kdy hodnotil nejen rozpory v jejich výpovědích navzájem, ale i rozpory mezi výpověďmi jednotlivých obviněných v jednotlivých fázích trestního řízení, včetně hlavních líčeních, když následně své úvahy ohledně rozsahu dokazování a hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil a podrobně objasnil. V tomto směru lze poukázat na zcela precizní písemné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (viz bod 3. – 52. rozsudku), když nelze pominout ani skutečnost, že soud se každým provedeným důkazem důkladně zabýval a hodnotil je ihned v kontextu dalších provedených důkazů, zejména, jak již bylo naznačeno, ve vztahu jednotlivých výpovědí obou obviněných v průběhu trestního řízení v projednávané věci, jakož i v trestní věci odsouzeného P. K. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2015, když v tomto řízení mělo dojít ke spáchaní předmětné trestné činnosti. Následně současně přesvědčivě objasnil, k jakým dospěl závěrům ohledně příčiny smrti poškozených AAAAA a M. K., když nevycházel toliko ze skutkových zjištění učiněných ve věci odsouzeného P. K., nýbrž velmi podrobně rozvedl na základě jakých důkazů, které provedl v nyní projednávané věci, učinil závěr o nepravdivosti, neúplnosti a hrubé zkreslenosti znaleckého posudku, který podali obvinění ve věci odsouzeného P. K. Nejednalo se toliko o další znalecké posudky vypracované ve věci odsouzeného P. K., jak se snaží naznačit oba obvinění, ale i o vyjádření obviněných v trestní věci tohoto odsouzeného (prezentace jejich závěrů), jejich výpovědi v nyní projednávané věci, nahrávku, kterou předložili oba obvinění (viz bod 36. rozsudku soudu prvního stupně) a další provedené důkazy, které hodnotil právě i na základě rozporuplných tvrzení samotných dovolatelů. Zde je také třeba akcentovat, že soud prvního stupně nepominul ani nové znalecké posudky, které byly předloženy ve věci odsouzeného P. K. a které se vztahovaly k řízení o povolení obnovy. Proto je třeba konstatovat, že soud prvního stupně velmi podrobně, a jak již bylo shora uvedeno nadstandardně a precizně, odůvodnil, jaké závěry z jednotlivých provedených důkazů vyplývají a na základě jakých důkazů uznal obviněné vinnými. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že soud prvního stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, jak to vyžaduje ustanovení §2 odst. 6 tr. ř., když všechny provedené důkazy soud prvního stupně hodnotil v jejich vzájemném kontextu i s ohledem na další relevantní skutečnosti. Soud prvního stupně tak přesvědčivým způsobem objasnil, k jakým dospěl skutkovým závěrům a na podkladě jakých důkazů.
46. Soud druhého stupně (viz bod 14. - 24. rozsudku soudu druhého stupně) se s tímto rozhodnutím soudu prvního stupně plně ztotožnil a považoval skutková zjištění ohledně obviněných za správná, přičemž dospěl i k závěru, že ve věci nejsou dány ani žádné podstatné procesní vady, které by měly za následek nedostatečné objasnění věci či porušení práva na obhajobu. Současně je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se nespokojil pouze s tím, že by toliko odkázal na vyčerpávající odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž své úvahy rozvedl z pohledu námitek, které uplatnili obvinění v rámci podaného odvolání. Nadto musí Nejvyšší soud konstatovat, že dovolatelé v podstatě zopakovali v podaných dovoláních argumentaci známou již z řízení před soudy nižší instance. V dané souvislosti je třeba zdůraznit, že na případ, kdy dovolatel v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu (C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408), podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné“ . O takovou situaci se v dané věci jedná.
47. Lze tedy uzavřít, že hodnocení důkazů soudy nižších stupňů nevykazuje žádné znaky libovůle či svévole, nýbrž odpovídá zásadám logiky. Nejvyšší soud proto uzavírá, že v projednávané věci se nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09 (N 144/58 SbNU 207), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97 (N 64/11 SbNU 125)]. Jak již bylo naznačeno, soudy ve věci stanovený rozsah provedeného dokazování je dostatečný k řádnému objasnění všech rozhodných skutečností, a opatřené důkazy vinu obviněných v potřebné míře bez pochybností prokázaly, když je soudy posuzovaly ve vzájemném kontextu a dodržely všechny postupy předepsané §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněných podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 1800/10), včetně neprovedení všech požadovaných důkazů. Soudy se nezpronevěřily ani zásadě in dubio pro reo , neboť verze, kterou obvinění preferovali, byla provedeným dokazováním vyvrácena ve smyslu pravidel stanovených v §125 odst. 1 tr. ř.
48. Přesto nad rámec shora uvedených úvah Nejvyšší soud považuje za nezbytné připomenout některé zjištěné skutečnosti a blíže se vyjádřit k určitým argumentům dovolatelů, byť tyto nenaplňují zvolený dovolací důvod. Především Nejvyšší soud považuje za vhodné jistým způsobem reagovat na námitku obviněného I. F., že znalce nelze postihnout za nesprávné posouzení odborné otázky. V tomto směru je třeba zdůraznit, že předmětem řízení není to, zda obvinění nesprávně posoudili nějakou odbornou otázku, nýbrž to, zda jako znalci podali celkově nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek a zda jako znalci před soudem uvedli nepravdu o okolnosti, která má podstatný význam pro rozhodnutí, a zda tak učinili úmyslně. Jinak řečeno, samotné případné nesprávné posouzení odborné otázky znalci či jejich jiný odborný názor, než mají jiní znalci, nemůže samo o sobě naplňovat zvolené skutkové podstaty, předmětem řízení je primárně otázka, zda se jednalo o znalecký posudek, který splňuje kritéria nepravdivosti, hrubé zkreslenosti a neúplnosti a zda tak znalci jednali úmyslně či z nedbalosti. Z pohledu námitek obviněného, že soud nemůže přezkoumávat věcnou správnost závěrů znalce, neboť soudci k tomu nemají odborné znalosti lze uvést, že takové kategorické tvrzení by vylučovalo, aby znalec mohl být v případě úmyslného podání nepravdivého znaleckého posudku postižen pro trestný čin podle §346 tr. zákoníku s výjimkou situace, kdy by se bez výhrad doznal, že úmyslně podal nepravdivý znalecký posudek. Zde je nezbytné poukázat na skutečnost, že znalecký posudek je důkaz jako každý jiný, byť lze připustit, že při posuzování určitých odborných otázek, pro jejichž posouzení nemá soud požadované odborné předpoklady, je jeho význam podstatný, což ovšem neznamená, že soud, protože nemá požadované odborné znalosti nemůže jeho pravdivost a relevanci posuzovat v kontextu dalších provedených důkazů a následně dospět k závěru, že znalecký posudek je nepravdivý, hrubě zkreslený či neúplný, když pak může následně řešit na podkladě dalších důkazů, zda se tak stalo ze strany znalce úmyslně či z nedbalosti. Tento závěr nakonec vyplývá i z rozhodnutí R 1/1981, na které se obviněný odvolává.
49. Obecně je třeba uvést, že skutková podstata přečinu podle §346 odst. 1 tr. zákoníku je z hlediska objektivní stránky naplněna aktivním jednáním – podáním nepravdivého nebo hrubě zkresleného znaleckého posudku nebo úmyslným opomenutím, tj. podáním neúplného znaleckého posudku, resp. zamlčením z hlediska závěru a účelu posudku podstatných okolností. Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že za nepravdivý znalecký posudek lze považovat posudek, který je ve všech podstatných okolnostech a svých závěrech lživý, tedy v podstatě smyšlený nebo zfalšovaný, tedy je vědomě v naprostém rozporu s odbornými závěry učiněnými na základě dosaženého stupně vědeckého či jiného odborného poznání. Hrubě zkreslený posudek může částečně odpovídat skutečnosti, ale některé podstatné okolnosti, resp. závěry, jsou vědomě hrubě nepřesné, resp. nepravdivé. O neúplný znalecký posudek se jedná v případech, kdy znalec úmyslně zamlčí některé podstatné okolnosti (podstatné z hlediska účelu a závěrů posudku), a to i v případě, že na tyto okolnosti a závěry z nich vyplývající nebyl výslovně tázán při podávání posudku, musel je však při zpracovávání posudku zjistit a mají zásadní (podstatný) význam pro jeho odborné závěry. Musí samozřejmě jít o okolnosti či odborné závěry, které by ten, komu posudek slouží jako podklad pro rozhodování, měl znát, aby je mohl vzít v úvahu při řešení odborné otázky, v souvislosti, s níž byl posudek vyžádán. Současně je třeba zdůraznit, že naplnění dané skutkové podstaty se nevyžaduje, aby znalec naplnil jak znak, že znalecký posudek je nepravdivý, tak že musí být hrubě zkreslený nebo neúplný, postačí, když naplnil jeden z těchto objektivních znaků, byť lze připustit, že nepravdivý znalecký posudek bude nepochybně splňovat i znak, že takový znalecký posudek je hrubě zkreslený a zároveň i zpravidla neúplný.
50. Zde je třeba konstatovat, že otázce nepravdivosti, neúplnosti a hrubé zkreslenosti předmětného znaleckého posudku se soud prvního stupně důsledně věnoval napříč celým odůvodněním rozsudku a shrnutí závěrů ve vztahu k tomuto učinil zejména v bodě 50. rozsudku. Nejvyšší soud nemá vůči takto učiněným závěrům Okresního soudu v Ostravě výhradních výtek a s argumentací soudu prvního stupně se ztotožňuje, a proto na závěry učiněné v rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018, pro stručnost odkazuje. Nad rámec úvah soudu prvního stupně Nejvyšší soud jen předestírá, že na neúplnosti, nepravdivosti a hrubé zkreslenosti předmětného znaleckého posudku se oba obvinění domlouvali již při zkoumání histologických preparátů, což dokazuje předložená zvuková nahrávka (viz č. l. 1858-1868). Především obvinění zkoumání histologických preparátů neprovedli záměrně důsledně (viz obsah nahrávky), což nepochybně jako znalci byli povinni učinit a čehož si byli jako dlouholetí a zkušení znalci vědomi, když z časového hlediska neměli možnost ani oba všechny tyto preparáty pod mikroskopem zkoumat, přičemž následně úmyslně neuvedli ve svém znaleckém posudku popis těchto histologických preparátů a domlouvali se jakou dají vzorkům, které zkoumali intepretaci, aby znevěrohodnili znalecký posudek předložený orgány činnými v trestním řízení (např. se domlouvali na stejném popisu, ovšem že udělají jinou interpretaci, neoznačí příčinu smrti, aby nepostavili odlišně diametrální posudek, bavili se o tom, že se věci nevěnovali řádně a jak to vysvětlí - viz č. 1866, v případě železa, že budou tvrdit, že je to špína a že to promyslí ještě doma, a celkově se snažili vymyslet, co budou společně říkat o časové dotaci), když se dále záměrně snažili v trestní věci odsouzeného P. K. prokázat jinou příčinu smrti poškozených M. a AAAAA, která byla rozporuplná s jejich vlastními tvrzeními v jejich znaleckém posudku, aby záměrně zmátli soud a zpochybnili příčinu smrti poškozených M. a AAAAA, která byla následně potvrzena jinými znaleckými posudky a za níž byl i P. K. odsouzen za vraždu své dcery a manželky. Lze tedy uzavřít, že z provedených důkazů, zejména obsahu shora uvedené nahrávky, je zřejmé, že oba obvinění se záměrně snažili vytvořit znalecký posudek, který by podporoval verzi obhajoby ohledně příčiny smrti poškozených M. a AAAAA, když se prokazatelně snažili skutečnosti zjištěné v rámci svého znaleckého zkoumání interpretovat tak, aby bez ohledu na své odborné znalosti a povinnosti znalce (viz §6 odst. 2, §8 zákona č. 36/1967 Sb. o znalcích účinného do 1. 1. 2021), provedli výklad, který by podporoval obhajobu a bez ohledu na jejich odborné znalosti, které byly na vyšší úrovni než se běžně požaduje u osoby vykonávající lékařské povolání, neboť dlouholetými byli znalci z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, se vypracovaným znaleckým posudkem záměrně snažili zpochybnit a znevěrohodnit znalecký posudek, který jako příčinu smrti uváděl zásah elektrickým proudem. Z pohledu námitek obviněných je třeba uvést, že skutečnost, že tito zcela jednoznačně nevyloučili, že k smrti poškozených by mohlo dojít v důsledku zásahu elektrickým proudem, nelze interpretovat tak, že by jejich znalecký posudek nebyl záměrně nepravdivý, hrubě zkreslený či neúplný, když tuto variantu smrti poškozených v podstatě jednoznačně vyloučili svými prezentovanými závěry v tomto znaleckém posudku.
51. Pokud oba obvinění v rámci podaných dovolání rozvádějí velmi podrobně jednotlivé argumenty ohledně toxického šoku, zánětu a jiných možných příčinách smrti poškozených M. a AAAAA z pohledu zkoumaných histologických preparátů (které probíhalo, jak již Nejvyšší soud uvedl velmi zrychleně, nekomplexně, nedůsledně, lakonicky, laicky, když ani z důvodu celkově času stráveného v laboratoři s mikroskopy nad jednotlivými histologickými preparáty nemohly být všechny vzorky řádně oběma znalci prozkoumány) a záměrně odvrací pozornost a zamlčují ta zjištění, která hovoří o zásahu elektrického proudu (např. výbled na kůži M. K., modré či červené zbarvení v histologických preparátech, strukturu vláken srdce, otoků orgánů atd.), tak lze konstatovat, že obvinění opět napadají pouze proces hodnocení důkazů, který přísluší pouze obecným soudům, a to především soudu prvního stupně. Přesto je třeba zdůraznit, že příčina smrti poškozených AAAAA a M. K. byla jasně a bez důvodných pochybností objasněna již v trestné věci P. K., přičemž rozhodnutí soudů v této trestní věci je již pravomocné a nebylo shledáno ani vadné Ústavním soudem v rámci podané ústavní stížnosti. Nejvyšší soud považuje za vhodné také zdůraznit, že předmětem nyní projednávané věci není otázka viny týkající se odsouzeného P. K., nýbrž to, zda obvinění podali úmyslně ve věci odsouzeného P. K. nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek. Z pohledu tohoto závěru jsou pak i irelevantní námitky obviněných týkající se znaleckých posudků, které byly předloženy v rámci řízení o povolení obnovy řízení v trestní věci odsouzeného P. K., když jen pro jistou přesnost je nezbytné uvést, že tento návrh byl vzat zpět, takže řízení o obnově řízení neproběhlo, navíc soud prvního stupně se s jejich obsahem vypořádal.
52. Lze tedy uzavřít, že závěr soudů nižších stupňů, že se ze strany obviněných nejednalo o pouhé přehlédnutí nějaké skutečnosti či odlišný odborný názor dovolatelů, je založen na pečlivém hodnocení všech provedených důkazů, když skutečně nelze pominout úmyslné zkreslení vstupních údajů dovolateli a to jak již ze spisu, tak histologických preparátů bez jejich popisu, užití neadekvátních metod zkoumání spočívající v podstatě v nafocení nekvalitních fotografií histologických preparátů, doprovázené nesprávným vyhodnocením mikroskopických nálezů, jejich mylná interpretace a jako jejich závěry, které nemají podklad ve výsledcích pitvy ani oporu v dostupných lékařských poznatcích, včetně deformace závěrů odborné literatury atd. Výsledek jejich znaleckého zkoumání nemohl odpovídat požadavku řádného výkonu znalecké činnosti plynoucí z jejich odpovědnostního postavení znalce. Znalecké posudky byly nesprávné, kdy citace odborné literatury byly překrouceny, podstatné části zamlčeny, věnovaly se jiným či žádným tématům, případně pokud se týkaly věci, neodpovídaly zase skutečnostem zjištěným ze spisového materiálu. Tím, že oba znalci nedostatečně prozkoumali histologické preparáty (zejména s ohledem na čas strávený jejich zkoumáním, byť nebyli nikterak časově omezeni a sami práci s histologickými preparáty ukončili, když nemohli objektivně stihnout vidět všechny vzorky oba – vyměnit si je, a současně ze zvukové nahrávky z tohoto úkonu je zřejmé, že podstatnou část práce strávili komunikací mezi sebou), neměli tak ani podklad pro vypracování kvalitního a objektivního znaleckého posudku, čehož si museli být obvinění vědomi. Dané nedostatky vedly ke zpracování posudku, kdy „odborné závěry“ obviněného F. a M. se od skutečně správných odborných závěrů neliší jen v míře, která je běžně odůvodnitelná rozdílností pohledu znalce, nýbrž v míře tak rozsáhlé, která odůvodňuje učinění právního závěru o nepravdivosti tvrzení i neúplnosti posudku (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1438/2014).
53. Nejvyšší soud pro úplnost doplňuje, že je vždy nutné hodnotit celý proces utváření znaleckého posudku (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06), tj. včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Dle názoru Ústavního soudu „je třeba hodnotit celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ústavní soud si je vědom toho, že požadavek, aby orgán činný v trestním řízení hodnotil mj. též odbornou správnost znaleckého zkoumání a odbornou odůvodněnost závěrů znaleckého posudku, je velmi náročný. Uznává také správnost názoru, že orgán činný v trestním řízení nemůže sám nahradit odborné závěry znalce svými laickými názory. Je však třeba trvat na povinnosti orgánů činných v trestním řízení hodnotit znalecký posudek ze všech aspektů shora naznačených, včetně jeho odborné správnosti. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřovat závěrům znalce by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle jeho vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat.“ Z pohledu tohoto závěru je nezbytné uvést, že právě takto soudy nižších stupňů postupovaly, a právě na základě komplexního zhodnocení všech provedených důkazů, dospěly k závěru, že obviněnými předložený znalecký posudek ve věci odsouzeného P. K. byl nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný a že se tak stalo úmyslně, tedy že ze strany dovolatelů se nejednalo o nějaký jiný odborný názor, popř. o nějakou nedůslednost při provádění znaleckého posudku, nýbrž o záměrné jednání.
54. Na závěr je možno konstatovat, že zcela absurdní se jeví argumentace obviněného I. F., který akcentuje, že u hlavního líčení ve věci tehdy obviněného P. K. výslovně uvedl, že se se závěry vypracovaného znaleckého posudku úplně neztotožňuje, zejména ve vztahu k syndromu toxického šoku, když však vzhledem k podpisu na předmětném znaleckém posudku nemohl říci, že se závěry M. nesouhlasí. Nejprve je vhodné uvést, že obviněný I. F. uplatnil obdobnou argumentaci již v průběhu trestního řízení před soudy nižších stupňů, když ovšem neustále svoji výpověď měnil a poupravoval. Na tuto obhajobu soud prvního stupně reagoval, když logicky poukázal na skutečnost, že obviněný jednou tvrdil, že spoluobviněného R. M. před jejich spoluprací ve věci obviněného P. K. neznal a následně zcela nelogicky tvrdil, že považoval M. za odborníka v daném oboru, takže si protiřečil. Současně poukázal i na další rozpory ve výpovědích obviněného (např. obviněný nejdříve tvrdil, že se spoluobviněným M. téměř nekomunikoval a nekonzultoval i s ohledem na časovou tíseň vypracování znaleckého posudku, následně uváděl pouze e-mailovou komunikaci, pak připustil několik telefonních hovorů s M. a dostatečnou časovou dotaci, když ohledně nedostatečného času pro vypracování znaleckého posudku měnil svoji výpověď nesčetněkrát). R. M. v rámci svých výpovědí naopak tvrdil dostatečnou a častou komunikaci mezi nimi prostřednictvím telefonních hovorů a průběžného schvalování učiněných závěrů, jakož i vypracování předběžných odpovědí na otázky stanovené znaleckým posudkem, které se v konečné podobě výrazně nelišily. Již z tohoto je zřejmě nelogické a rozporuplné vyjádření obviněného I. F. ohledně okolností vypracování znaleckého posudku. Navíc je třeba uvést, že kdyby obviněný I. F. skutečně všechny vyslovené závěry znaleckého posudku nesdílel, není Nejvyššímu soudu zřejmé, proč by se pod znalecký posudek podepsal, jestliže jeho obsah prokazatelně znal a všechny závěry v něm učiněné byly mezi oběma znalci konzultovány, a to několikrát, jak je rovněž posléze tvrzeno. Podpis ve znaleckém posudku, s nímž nesouhlasí, vyjadřuje nepravdivé tvrzení učiněné ve vztahu ke znalecké doložce a v rozporu s poučením znalce.
55. Stran namítaného nezákonně provedeného důkazu (námitka obviněného R. M.) spisem P. K. (spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 5/2015), je předně třeba zdůraznit, že tato námitka směřuje do způsobu provádění důkazů a má ve své podstatě procesní charakter. Protože však obviněný R. M. v souvislosti s touto námitkou a námitkou neprovedení všech navrhovaných důkazů uplatnil námitku stran porušení práva na spravedlivý proces, Nejvyšší soud považoval za vhodné na tuto námitku blíže reagovat, neboť porušení práva na spravedlivý proces může za určitých okolností, které budou rozvedeny dále, naplňovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. I. ÚS 2832/18). Především je třeba zdůraznit, že obviněný R. M. poukazuje na zdravotní problémy spoluobviněného I. F. u hlavního líčení konaného dne 24. 1. 2019. Pokud Nejvyšší soud odhlédne od skutečnosti, že dovolatel I. F. netvrdí, že by on sám nebyl schopen se tohoto hlavního líčení zúčastnit a že tedy fakticky obviněný R. M. tuto námitku uplatňuje ve prospěch spoluobviněného, což mu nepřísluší, tak je nezbytné zdůraznit, že z protokolu o hlavním líčení není patrno, což nakonec netvrdí ani dovolatel R. M., že by obviněný I. F. uvedl, že mu snad zdravotní problémy znemožňují účast u hlavního líčení, tento obviněný toliko prostřednictvím obhájce požádal, aby mohl u výslechu sedět (viz č. l. 2286), což mu bylo umožněno. Poté obhájce obviněného a obviněný I. F. před koncem hlavního líčení sdělili, že nemohou pokračovat v hlavním líčení bez přestávek a jídla, aniž by výslovně požádali o přestávku (v průběhu hlavního líčení byly přestávky realizovány), přičemž následně soud pouze podle §213 odst. 1 tr. ř. předložil stranám spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 5/2015 a další spisy k nahlédnutí a to z důvodu, se spis musí vrátit Krajskému soudu v Ostravě. Z protokolu o hlavním líčení není patrno, že by snad obviněný I. F. či jeho obhájce proti tomuto postupu protestovali. Stranám byla zároveň dána možnost se k předloženému spisu vyjádřit, přičemž strany nenavrhly, aby byl spis čten jako celek či nějaká listina z tohoto spisu. Takový postup je zcela odpovídající ustanovení §213 tr. ř. Pokud obviněný R. M. namítá, že zdravotní komplikace měly za následek ztíženou schopnost rozhodování, aniž by uvedl koho (lze se domnívat, že obviněného I. F. a jeho obhájce, což ovšem tento obviněný netvrdí), tak není pochyb o tom, že obhájce obviněného R. F. na předložené spisy reagoval a požadoval nahlédnutí do spisu PČR Městského ředitelství policie Ostrava OOK, KRPT-257839/TČ-2017-070779, takže nepochybně mohl reagovat i na předložený spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 5/2015 a uvést, zda chce něco ze spisu konstatovat např. spisový přehled a na jeho podkladě jednotlivé listiny z tohoto spisu. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že není pochyb o tom, že spis Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 5/2015, byl proveden tím, že byl u prvního hlavního líčení předložen dle §213 odstavec 1 tr. ř. stranám, přičemž strany nežádaly jeho čtení podle §213 odst. 2 tr. ř., popř. přečtení nějaké listiny z tohoto spisu. Nelze ani přisvědčit argumentaci obviněného R. M., že nevěděli, co konkrétně bylo spisem jako důkaz provedeno a že neměli možnost do spisu nahlédnout, neboť stejným postupem podle §213 odst. 1 tr. ř. byly předloženy spisy Policie ČR, do nichž chtěl obviněný R. M. nahlédnout, což mu bylo následně i soudem umožněno. Kdyby skutečně tedy dovolatel chtěl do předmětného spisu v průběhu hlavního líčení nahlédnout, soudem by mu to bylo umožněno, popř. by bylo možné čtení vybraných č. listů postupem podle §213 odst. 2 tr. ř. Nad rámec tohoto závěru je také nezbytné uvést, že v průběhu dalších hlavních líčení obviněný R. M. nepožádal o opětovné předložení spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 50 T 5/2015 k nahlédnutí, což nepochybně mohl učinit, pokud doplnění dokazování tímto spisem považoval za nezbytné, když ani v rámci podaného dovolání neuvádí, jaké skutečnosti by měly být tímto spisem objasněny, takže se jedná o jistou akademickou diskuzi, přičemž nelze pominout, že podstatné části tohoto spisu byly založeny do nyní projednávané věci jako listinné důkazy a konstatovány v rámci hlavního líčení a strany se s nimi mohli seznámit (např. znalecké posudky, protokoly o hlavních líčeních, rozsudek soudu prvního stupně, rozsudek soudu druhého stupně).
56. Ve vztahu k námitkám obou obviněných stran existence opomenutých důkazů (např. nevypracování revizního znaleckého posudku, výslechů jednotlivých znalců z trestní věci P. K., zpracovatelů znaleckých posudků pro obnovu řízení ve věci obviněného K.) Nejvyšší soud považuje za vhodné předestřít nejprve některá obecná východiska týkající se tzv. opomenutých důkazů. Obecně lze tzv. opomenuté důkazy charakterizovat jako důkazy, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Za opomenuté důkazy se v rozhodnutích Nejvyššího soudu považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další). Z judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu zároveň ovšem vyplývá, že se nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1352/2014). Jinak řečeno, o případ tzv. opomenutých důkazů se nejedná tehdy, když se soudy zabývaly důkazním návrhem, přičemž rozhodly tak, že další dokazování v tomto směru nebudou provádět, neboť skutkový stav věci byl náležitě zjištěn ostatními v řízení provedenými důkazy a navrhovaný důkaz by neměl na posouzení skutkového stavu žádný vliv (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 Tdo 1347/2013) a svůj postup dostatečně zdůvodnily.
57. Z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu ohledně nevyhovění důkaznímu návrhu zároveň plyne, že neakceptování důkazního návrhu obviněného ze strany obecného soudu lze založit co do věcného obsahu odůvodnění toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (nálezy sp. zn. I. ÚS 733/01, III. ÚS 569/03, IV. ÚS 570/03, II. ÚS 418/03).
58. Z pohledu shora naznačených východisek bylo přistoupeno k argumentaci obviněných. Především je třeba zdůraznit, že soud prvního i druhého stupně hodnotily provedené důkazy komplexně a požadovaným důkazům obviněných nepřiřkly právní relevanci, neboť je vyhodnotily jako nadbytečné, což i explicitně v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je uvedeno, když Okresní soud v Ostravě důvod neprovedení dalších navrhovaných důkazů jednak odůvodnil v hlavním líčení, jednak v písemném odůvodnění rozsudku jejich nadbytečnosti. Jinak vyjádřeno, soud prvního stupně se neprovedením dalších důkazů důkladně zabýval v bodech 38. – 40. rozsudku, přičemž jak uvedl tento soud, další dokazování bylo i v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení, neboť skutkový stav, který byl zjištěn na základě provedeného dokazování, považoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., když i poukázal na postup obhajoby ve věci, který sice považoval za legitimní, který ovšem byl zaměřen na odvrácení pozornosti od merita věci a současně obvinění upozorňovali na skutečnosti, které již byly vyřešeny ve věci P. K., jehož případ prošel již všemi stupni soudní soustavy (tj. včetně Nejvyššího soudu) a rovněž Ústavním soudem, kdy nebyla vyřčena žádná pochybení ze strany obecných soudů. Lze tedy mít za to, že zvolenou argumentací o tzv. opomenutých důkazech se dovolatelé toliko domáhají pouze jiného hodnocení důkazů a prokázání vlastní verze zjištěného skutkového stavu, čímž se s rozhodovací praxí ohledně opomenutých důkazů zcela rozchází.
59. Nad rámec uvedené je vhodné poukázat i na vyjádření soudu prvního stupně v bodě 40. rozsudku, kde soud zcela správně vysvětlil rozdíl mezi svědkem a znalcem , na základě čehož je zřejmá rozdílné procesní postavení osoby znalce a svědka . „ Svědek je ten, kdo nabyl znalosti skutečností důležitých pro trestní řízení bez souvislosti s tímto řízením na základě fakticky existující situace, kterou pozoroval, vnímal svými smysly. Naproti tomu znalec opatřil znalosti skutečností, o kterých má podat na základě svých odborných znalostí posudek, teprve v průběhu trestního řízení a za jeho účelem.“ Je více jak evidentní, že výslech dalších znalců (zejména těch, kteří vypracovali znalecké posudky pro obnovu řízení v trestní věci P. K., když také nelze pominout, že návrh na obnovu řízení byl vzat zpět, takže tyto znalecké posudky nakonec nebyly ani jako důkaz v jiném řízení provedeny) nebyl v projednávané věci na místě, neboť tito nemohou vypovídat v postavení svědků, přičemž jejich znalecké posudky, vyhotoveny pro obnovu řízení ve věci obviněného K., byly provedeny jako listinné důkazy, což odpovídá ustanovení (srov. rozhodnutí č. 11/1982 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2013, sp. zn. 3 Tdo 643/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 1613/2016). Opětovně je třeba zdůraznit, že předmětem nyní projednávané věci není otázka viny odsouzeného P. K., nýbrž otázka, zda obvinění záměrně ve věci tohoto odsouzeného, podali nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek, aby účelově vykonstruovali jinou příčinu smrti u poškozených M. a AAAAA, a to ve prospěch obhajoby odsouzeného P. K.
60. Obecně lze připustit, že by nebylo možno založit výrok o vině toliko na tom, že v jiné trestní věci nebyl shledán správný znalecký posudek obviněných a že v této jiné věci soudy při formulaci skutkových zjištění vycházely z jiného znaleckému posudku, který byl následně ztvrzen revizním znaleckým posudkem. Takový postup by pro závěr o vině obviněných v nyní projednávané věci byl zcela nedostatečný a nesprávný, neboť takový závěr mohly učinit jen soudy rozhodující o podané obžalobě obviněných (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2018, sp. zn. 7 Tdo 787/2018, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 8 Tdo 255/2018), na základě důkazů před ním provedených. Z pohledu tohoto prezentovaného závěru je ovšem nezbytné akcentovat, že znalecké posudky vypracované ve věci odsouzeného P. K., tedy nejen znalecký posudek obviněných a jeho dodatek, ale i znalecké posudky MUDr. Smatonové, Ph.D. a MUDr. Dokoupila a revizní znalecký posudek ústavu Soudně lékařského oddělení Nemocnice České Budějovice a znalecké posudky, včetně vyjádření znalců v tomto hlavním líčení, byly v nyní projednávané věci provedeny jako listinné důkazy, takže strany měly možnost se k ním vyjádřit. Současně byly jako listinné důkazy provedeny i další znalecké posudky, které byly předloženy obhajobou v rámci obnovy řízení ve věci odsouzeného P. K. Tyto důkazy nepochybně představovaly jeden z okruhu důkazů, na základě kterých dospěly soudy nižších stupňů k závěru o vině obou obviněných, nikoliv ovšem jediný. Jinak řečeno, soudy v nyní projednávané věci založily výrok o vině nikoliv toliko na znaleckých posudcích, které byly předloženy ve věci odsouzeného P. K., nýbrž rovněž na základě dalších důkazů, které právě hodnotily v kontextu těchto znaleckých posudků, které byly provedeny jako listinné důkazy. Jednalo se zejména o výpovědi samotných obviněných, protokoly z hlavního líčení ve věci odsouzeného P. K., konkrétně výslechy znalců, ale zejména nahrávku ze dne 24. 9. 2015, která nepochybně přesně a výstižně vystihovala jednání obviněných při přípravě a realizaci znaleckého posudku, dále rozsudky ve věci nyní odsouzeného P. K. a další listinné důkazy, které soudy velmi pečlivě hodnotily v jejich vzájemném kontextu a na základě níž přesvědčivě zdůvodnili, zejména na základě jakých skutečností je nepochybné, že znalecký posudek předložený obviněným v trestní věci nyní odsouzeného P. K. je nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný a že ze strany obviněných se jednalo o úmyslné podání takového znaleckého posudku. Je tedy nepochybné, že soud prvního stupně se s těmito znaleckými posudky vypořádal v rámci odůvodnění rozsudku, a to jako s listinnými důkazy, a to z pohledu dalších provedených důkazů, takže by osobní výpověď těchto znalců do projednávané věci nepřinesla žádné nové skutečnosti, když tito by nemohli být ani vyslechnuti jako svědci, ale ani jako znalci k závěrům svých znaleckých posudků, neboť jejich znalecké posudky se týkaly jiné trestní věci.
61. Nejvyšší soud na závěr k problematice opomenutých důkazů zdůrazňuje, že dokazování nemůže být procesem bezbřehým, v němž by bylo nutné provést všechny navrhované důkazy, které mají s projednávanou věcí jakoukoli souvislost, meze dokazování jsou zákonem nastaveny v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. tak, že orgány činné v trestním řízení, tedy i soud, mají povinnost zjistit stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodování, o což se v tomto případě jedná. Předmětné povinnosti soudy nižších stupňů dostály.
62. Co se týče namítaného neobjasnění motivu protiprávního jednání (dovolatel I. F.), je třeba upozornit, že tato námitka je z hlediska naplnění zvoleného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. bezpředmětná, když objasnění motivu trestné činnosti není pro naplnění formálních znaků trestného činu podle §346 odst. 1 tr. zákoníku a §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku vyžadováno. Přesto je třeba souhlasit se soudy nižších stupňů, že obvinění v prokázaných souvislostech chtěli zpochybnit závěry znalců MUDr. Smatanové a MUDr. Dokoupila, a oslabit věrohodnost ostatních důkazů, kterými byl tehdy obžalovaný P. K. usvědčován ze skutku, pro nějž na něho byla rovněž podána obžaloba. V daných souvislostech nelze také pominout, že o významu znaleckého posudku obviněných nakonec svědčí i skutečnost, že soud poté, co přednesli své závěry ve věci nyní odsouzeného P. K. přistoupil k tomu, že nechal vypracovat revizní znalecký posudek. Není pochyb o tom, že se v daném případě jednalo o okolnost, která mohla mít pro rozhodnutí podstatný význam, kdyby je soudy nepokládaly za nesprávné, zavádějící a účelové.
63. Ohledně námitek vůči reviznímu znaleckému posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, vypracovaný Nemocnicí České Budějovice a. s. z hlediska jeho použitelnosti ve věci odsouzeného P. K. je možno pro stručnost poukázat na argumentaci soudu druhého stupně (viz bod 23. rozsudku), jež se s touto námitkou již vypořádal a s jehož závěry Nejvyšší soud souhlasí. Opětovně je možno konstatovat, že se jedná o argumentaci zcela zavádějící a zcela ignorující rozhodnutí Ministerstva spravedlnosti ČR (viz č. l. 2756-2759, 2807), z něhož je zřejmé, že příslušné správní řízení ve věci zániku práva vykonávat znaleckou činnost bylo zastaveno a současně je zde vysvětlena problematika duplicitního zápisu do II. oddílu seznamu znaleckých ústavů. Proto lze tuto námitku považovat za bezpředmětnou. Navíc se jedná o námitku o způsobu provádění důkazů v jiné věci, takže tato nemůže naplňovat zvolený dovolací důvod.
64. Ve vztahu k namítaným porušením zásad trestního řízení – zásadě bezprostřednosti a ústnosti (dovolatel R. M.) je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, zásadou ústnosti (§2 odst. 11 tr. řádu), zásadou veřejnosti (§2 odst. 10 tr. řádu), zásadou bezprostřednosti (§2 odst. 12 tr. řádu), a dále pak zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu), a presumpcí neviny (§2 odst. 5 tr. ř.). Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, neboť soud je ovlivněn přímo nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení těchto zásad, jak obviněný naznačoval. Především je třeba uvést, že obvinění byli k věci v rámci řízení před soudy velmi podrobně vyslechnuti, když svoje výpovědi v průběhu hlavních líčení i doplňovali a upřesňovali, takže zásady ústnosti a bezprostřednosti byly respektovány. Současně byly před soudem prvního stupně provedeny i listinné důkazy, ke kterým se mohly strany v rámci hlavního líčení vyjádřit, takže zásada bezprostřednosti byla rovněž dodržena, stejně tak zásada ústnosti. Je totiž nezbytné zdůraznit, že zásadu ústnosti nelze chápat tak, že by soud nemohl v hlavním líčení či veřejném zasedání provést listinný důkaz a z tohoto čerpat při formulování skutkových zjištění, tedy, že by pramenem důkazů byly pouze výpovědi obviněných, svědků či znalců. Zásada ústnosti ve vztahu k provedení listinných důkazů se realizuje tím, že soud předloží stranám listinné důkazy podle §213 odst. 1 tr. ř. a pokud o to některá ze stran požádá, tak je listina podle §213 odst. 2 tr. ř. přečtena, takže zásada ústnosti je realizována tím, že obviněný se může k takto provedenému důkazu listinou vyjádřit (viz §214 tr. ř.) a může požádat o jeho přečtení. Ve vztahu k tvrzenému nevyslechnutí svědků - znalců je třeba odkázat na předchozí úvahy Nejvyššího soudu obsažené v bodě 58. a 59. tohoto rozhodnutí.
65. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl rovněž ve vztahu k namítanému porušení zásady kontradiktornosti řízení a právu na obhajobu (dovolatel R. M.). Kontradiktornost řízení spočívá v zajištění možnosti, aby obviněný buď sám, případně prostřednictvím svého obhájce mohl uplatňovat procesní vliv v průběhu dokazování. Této možnosti se obviněnému dostalo, když se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům a navrhovat provedení dalších důkazů, když ovšem skutečnost, že jeho důkazním návrhům nebylo vyhověno sama o sobě neznamená porušení zásady kontradiktornosti řízení, neboť meze dokazování jsou stanoveny v §2 odst. 5 tr. ř. Jestliže se dovolatel R. M. v učiněném mimořádném opravném prostředku taktéž dovolává kontradiktornosti trestního řízení a že jsou žádoucí sporné závěry znalců v řízení, tak k tomu lze uvést, že důvodem zakotvením ustanovení §110a do trestního řádu byla snaha zákonodárce vyvážit ztížené procesní postavení obviněného, pokud jde o shromažďování důkazů, zde konkrétně o opatření znaleckého posudku a jeho následné předložení orgánům činným v trestním řízení, tedy i soudu. Rozhodně ale nebylo a není smyslem ustanovení §110a tr. ř., aby platilo, že kdo si vypracování znaleckého posudku zadá (tedy ho i zaplatí), budou jeho závěry předmětnou skutečnost kopírovat, tedy jinými slovy, posudek bude vyznívat ve prospěch strany, která si jej objednala. V praxi dochází a není to nijak výjimečné, že znalecký posudek předložený obhajobou, ale nakonec i poškozeným, upozorní na některé významné okolnosti, které byly při dosavadním dokazování pominuty, nebo vyhodnoceny nepřesně či dokonce nesprávně. Nepřichází ale v úvahu, aby se znalec (za účelem dosažení prospěchu strany zadávající vypracování posudku) propůjčil k jakýmkoli manipulativním postupům, které vedou k matoucím či vyfabulovaným závěrům, které mohou mít neblahý vliv na konečné rozhodnutí soudu či jiného orgánu uvedeného v zákoně. Takové počínání znalce je nesporně nejenom za hranou znalecké etiky, zákona o znalcích a tlumočnících /zák. č. 36/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nyní zákon č. 254/2019 Sb., ale je i v rozporu s trestním zákoníkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1438/2014). Nad rámec těchto úvah je třeba zdůraznit, že ustanovení §346 tr. zákoníku postihuje podání nepravdivého znaleckého posudku kteroukoliv stranou činnou v trestním řízení včetně situace, že o přibrání znalce rozhodne soud. Stran namítaného porušení práva na obhajobu je nutné uvést, že obecně platí, že právo na obhajobu patří k nejdůležitějším procesním právům a je garantováno jednak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách], ale i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Součástí práva na obhajobu je právo si zvolit v řízení obhájce nebo být zastupován obhájcem. Podle čl. 6 odst. 3 písm. e) Evropské úmluvy o lidských právech a svobodách, každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují. Na uvedené předpisy pak reaguje i trestní řád, konkrétně ustanovení §33 odst. 1 tr. ř. (právo zvolit si obhájce), §36 tr. ř. (důvody nutné obhajoby), §37 tr. ř. (zvolený obhájce), §38 tr. ř. (ustanovený obhájce). Nejvyšší soud po prostudování trestního spisu Okresního soudu v Ostravě má za to, že nepochybně jeho právo na obhajobu bylo v průběhu trestního řízení plně respektováno, když obviněný si zvolil obhájce a tento měl možnost se zúčastnit úkonů trestních řízení, podávat návrhy a činit opravné prostředky.
66. Ohledně obviněnými namítaného porušení práva na spravedlivý proces lze uvést, že rovněž tato uplatněná námitka nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obecně je ovšem třeba zdůraznit, že vzhledem k výkladu Ústavního soudu může porušení práva na spravedlivý proces zakládat naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz Stanovisko Ústavního soudu Pl. ÚS-st. 38/14 ze dne 4. 3. 2014, bod 14. a 26., nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. ÚS II. 669/05). O takový případ se ovšem v dané věci nejedná, když lze konstatovat, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v nezbytném rozsahu, přičemž skutkové závěry soudů mají oporu v provedených důkazech, kdy při jejich hodnocení nedošlo k žádné deformaci provedených důkazů, tyto byly hodnoceny v souladu s ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., takže skutkový stav byl zjištěn v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Odůvodnění rozhodnutí soudů pak odpovídá §125 odst. 1 tr. ř. Nad rámec shora uvedeného je dále nutno uvést, že právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám dovolatelů. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (viz rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Tyto zásady byly v daném řízení dodrženy a respektovány.
67. K argumentaci obviněných zásadou in dubio pro reo je nutno uvést, že uvedená zásada vyplývá z principu neviny (§2 odst. 2 tr. ř.). Tato námitka nemůže zvolený dovolací důvod založit, když směřuje výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a potažmo proti způsobu hodnocení provedených důkazů. Je tomu tak proto, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 7 Tdo 1525/2009, ze dne 6. 5. 2015, sp. zn. 11 Tdo 496/2015, ze dne 8. 1. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1569/2014 a na to navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 4 Tdo 467/2016, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2019, sp. zn. 5 Tdo 595/2018.).
68. Přesto je třeba uvést, že pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Platí též, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak vyjádřeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Současně je třeba ovšem zdůraznit, že existence rozporů mezi důkazy ale sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným předmětným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo, tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. O naznačenou situaci se v dané věci nejednalo, když v tomto směru je třeba odkázat na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které odpovídá §125 odst. 1 tr. ř.
69. Jak již bylo naznačeno, dovolatelé uplatnili právně relevantně námitku ohledně subjektivní stránky, byť s jistou dávkou tolerance. Stran subjektivní stránky Nejvyšší soud připomíná, že obecně platí, že závěr o zavinění musí být vždy prokázán výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat (srov. R 19/1971). Zavinění se chápe jako vnitřní, psychický stav pachatele k podstatným složkám trestného činu (P. Šámal a kol., Trestní zákoník: Komentář I., 1. vydání, Praha: C. H. Beck, s. 165) a musí být dán v době činu. Závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je nepochybně závěrem právním. Zavinění má dvě formy, úmysl (§15 tr. zákoníku) a nedbalost (§16 tr. zákoníku). Jak již bylo uvedeno, závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, když okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. například zprávy Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, a ze dne 16. 6. 1976, sp. zn. Tpjf 30/76 (uveřejněné pod č. 62/1973 a 41/1976 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12].
70. Pro naplnění skutkové podstaty přečinů křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §346 odst. 1 a podle §346 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se vyžaduje z hlediska zavinění úmysl, přičemž postačí úmysl eventuální [ §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku ]. Platí, že o zavinění ve formě úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu se dle §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku jedná tehdy, pokud pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s ním srozuměn. Srozumění pachatele u nepřímého úmyslu vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, čímž je míněna vůle, jež se projevila navenek, tj. chováním pachatele. Způsobení takového následku však není přímým cílem pachatele, ani nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem relevantním, tak i cílem nezávadným. Na takové srozumění se pak usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku , který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného. Trestní zákoník v §15 odst. 2 stanoví, že srozuměním ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoníku může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. Pro eventuální úmysl postačuje pouhá představa možnosti výsledku, kterou pachatel uskutečnil svým jednáním (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 1010/2014).
71. Z pohledu námitek obviněných, které jsou v převážné míře zejména vyjádřením nesouhlasu s hodnocením důkazů soudem prvního stupně, potažmo následně soudem druhého stupně, je nezbytné především uvést, že soudy nižších stupňů se subjektivní stránkou jednání obviněných výslovně zabývaly, když dospěly k závěru, že obvinění jednali v úmyslu přímém (viz bod 50. – 52. rozsudku soudu prvního stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy plně odkazuje.
72. Bez ohledu na tento shora prezentovaný závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné zdůraznit, že soudy nižšího stupně učinily řádně skutkové zjištění, z něhož plyne, že při zpracování znaleckého posudku nepostupovali dovolatelé způsobem, který je nezbytný od znalce, vzhledem k významu výstupu jeho činnosti (v podobě přesvědčivých, logických a z komplexu nezbytných podkladů dovozených správných odborných závěrů), očekávat. Ve skutkových zjištěních jsou jasně vyjádřeny základní nedostatky, které způsob zpracování znaleckého posudku zatěžují, jichž si dovolatelé vzhledem ke svému postavení dlouholetých soudních znalců museli být vědomi. Ty ve svém důsledku vedly ke zpracování posudku, jehož odborné závěry se od skutečně správných odborných závěrů neliší v míře, která je běžně odůvodnitelná rozdílností pohledu znalce (coby jistého subjektivního prvku, který se nutně projevuje i při zpracování znaleckého posudku), nýbrž v míře tak rozsáhlé, která odůvodňuje učinění právního závěru, že dovolatelé vypracovali znalecký posudek nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2016, sp. zn. 6 Tdo 1604/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 21/2018). Existuje celá řada skutečností a důkazů, na které poukazují soudy nižších stupňů a na podkladě kterých bylo možno učinit spolehlivý závěr o úmyslu obviněných podat nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek (blíže viz např. bod 51. rozsudku soudu prvního stupně). Kromě toho, že závěry obviněných, které v pozici znalců učinili, jsou v příkrém rozporu s realitou a revizním znaleckým posudkem či znaleckým posudkem v rámci pitevního protokolu je nutno zdůraznit, že pokud znalec k formulaci svých závěrů zkreslí vstupní údaje, současně aplikuje k dosažení závěrů neadekvátní metody, a navíc některé odborné závěry formuluje při absenci jakéhokoliv skutkového podkladu takovýchto závěrů, to vše doprovodí nepřesnými odkazy na odbornou literaturu, pak je nutné počítat s tím, že takto formulované závěry mohou být hrubě zkreslené, ne-li přímo nepravdivé. Zkreslení vstupních údajů, užití neadekvátních metod zkoumání, závěry nemající podklad v realitě, deformace závěrů odborné literatury atd., to vše svědčí o zlém úmyslu obviněných, přičemž to zároveň vylučuje, že by se jednalo o pouhé přehlédnutí či odlišný odborný názor obviněných (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 6 Tdo 1372/2012 anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 3 Tdo 21/2018). Z hlediska samotných závěrů obviněných jako znalců, je třeba též zdůraznit fakt, že podle revizního znaleckého posudku byly tyto závěry a stanoviska naprosto neakceptovatelné (podrobně viz revizní posudek), což je další z mnoha indicií svědčících o vině obviněných. Nad rámec tohoto závěru je třeba uvést, že o úmyslu obviněných podat nepravdivý, hrubě zkreslený a neúplný znalecký posudek nepochybně svědčí obviněnými předložený zvukový záznam, ze kterého je nepochybná snaha v rozporu s objektivními skutečnostmi vytvořit takový znalecký posudek, který by vyhovoval zcela obhajobě a kterým se oba obvinění snažili zamlčet skutečnou příčinu smrti poškozených AAAAA a M. K. v trestní věci P. K. vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 50 T 5/2015. Lze proto uzavřít, že argumentace obviněného stran nenaplnění subjektivní stránky byla sice uplatněna právně relevantně, ale je zjevně neopodstatněná.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
73. Ve vztahu k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je třeba uvést následující skutečnosti. Vzhledem ke konkrétním námitkám obviněného R. M., jež podřadil pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., je třeba souhrnně konstatovat, že tyto se s obsahovým zaměřením tohoto důvodu dovolání formálně, ale i věcně rozešly. Platí, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, pokud rozhodnutí napadené dovoláním učinil soudce (samosoudce, člen senátu, předseda senátu), který byl ve věci vyloučen z důvodů uvedených v §30 tr. ř. Tímto ustanovením je realizována zásada nestrannosti soudního rozhodování, která je propojena se zásadou soudcovské nezávislosti [ve smyslu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikované pod č. 209/1992 Sb., ve znění č. 41/1996 Sb. a č. 243/1998 Sb.) a v čl. 36, 37, 38 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů)]. Podle §30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Současně je třeba zdůraznit, že v rámci dovolání je možno namítat toliko vyloučení orgánu, který ve věci meritorně rozhodoval, tedy soudců, nikoliv např. vyloučení státního zástupce či policejního orgánu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1019/2003, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005). Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze zároveň dovodit, že předpokladem použití tohoto dovolacího důvodu je skutečnost, že podjatost senátu, samosoudce či předsedy senátu byla v případě varianty, že se skutečnost možného vyloučení neobjevila až dostatečně po právní moci rozhodnutí soudu druhého stupně, před soudy nižších stupňů namítnuta zákonným postupem a ve věci bylo vydáno rozhodnutí podle §30 tr. ř. Jinak vyjádřeno platí, že námitka podjatosti musela být obviněným řádně uplatněna v předchozím řízení před soudy nižších stupňů podle §31 odst. 1 tr. ř., popř. že o podjatosti rozhodoval soud sám z úřední povinnosti. Tedy v řízení před soudy nižších stupňů muselo být rozhodováno podle §30 odst. 1 tr. ř. nebo byla námitka podjatosti namítnuta nezpochybnitelným způsobem a soud porušil svou povinnost a o takové námitce nerozhodl podle §31 odst. 1 tr. ř.
74. Z uplatněných dovolacích námitek obviněného R. M. plyne, že důvod vyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně Mgr. Ritterová dovozuje z toho, že uvedená samosoudkyně do rozhodnutí podle jeho názoru vložila plno ironických poznámek a invektiv a že si sama udělala odborný názor na věc, aniž by si nechala zpracovat jakýkoliv posudek. Zdůrazňuje i skutečnost, že stížnostní soud se nevypořádal s veškerými námitkami, které v rámci stížnosti proti rozhodnutí o nepodjatosti samosoudkyně uplatnil. Z obsahu spisového materiálu zároveň vyplývá, že zmíněná okolnost, tj. že ve věci měla rozhodovat označená samosoudkyně jako vyloučený orgán, byla v řízení před Okresním soudem v Ostravě, jakož i Krajským soudem v Ostravě namítnuta. Před soudem prvního stupně dovolatel uplatnil námitku podjatosti samosoudkyně, přičemž o této námitce rozhodl Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 2 T 101/2018, tak, že podle §31 odst. 1 tr. ř. není samosoudkyně Okresního soudu v Ostravě Mgr. Ritterová z důvodů uvedených v ustanovení §30 odst. 1 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci vedené u tamějšího soudu pod sp. zn. 2 T 101/2018 (č. l. 2694). Proti tomuto usnesení podal obviněný stížnost, jež byla usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 5. 2020, sp. zn. 4 To 304/2019, podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta jako nedůvodná (č. l. 2747). Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě jmenované soudkyně tak byly splněny.
75. Především je třeba konstatovat, že obviněný R. M. dokonce nenamítá vyloučení explicitně z důvodů uvedených podle §30 odst. 1 tr. ř. Z obsahu dovolacích námitek, které jsou velmi stručné, lze toliko dovodit, že namítá vyloučení z důvodů uvedených v §30 odst. 1 tr. ř. Obecně je třeba uvést, že podjatost soudce pro poměr k věci nemůže představovat každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek obviněného, ale jen pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen ve věci spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz rozhodnutí č. 49/1995 Sb. rozh. tr.). Jinak vyjádřeno, na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat, přičemž tyto okolnosti je nezbytně nutné posuzovat výhradně se zřetelem na okolnosti projednávaného případu. Každá věc je totiž jedinečná, má zcela jiný obsah a zkoumají se vždy konkrétní skutečnosti v každé projednávané věci samostatně. V dané věci obviněný fakticky namítá, že samosoudkyně je vyloučena pro poměr k osobám, konkrétně k obviněnému pro tvrzený styl použitého jazyka a proto, že neprovedla jim požadované dokazování (nenechala si vypracovat znalecký posudek).
76. Jak již bylo naznačeno, podstatou vyloučení soudce pro podjatost ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. jsou tedy pochybnosti o nestrannosti takového soudce, které musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Zároveň je třeba zdůraznit, že za poměr k projednávané věci či osobám nelze považovat bez dalšího ani odlišný právní názor soudce ani poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícího přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§264 odst. 1, §265s odst. 1, §270 odst. 4, §314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2002, sv. 13, č. T 339). Na podjatost proto nelze usuzovat jen na základě názoru obviněného dovozovaného z okolností vytržených z kontextu všech skutečností (tj. nejen týkajících se osoby pachatele a projednávaného činu, ale i všech dalších stojících i mimo rámec projednávané věci) majících pro takové posouzení význam. Je proto nutné v případě možných pochybností o podjatosti soudců vždy zvažovat celý komplex v konkrétní věci zjištěných skutečností, podkladů a postojů soudců v ní rozhodujících, neboť teprve při souhrnném uvážení všech důležitých poznatků je možné učinit spolehlivý závěr o tom, zda zkoumaná námitka zpochybňující nestrannost soudce svědčí s přihlédnutím ke všem konkrétním okolnostem o podjatosti soudce či nikoli. Je proto vždy nutné vycházet z konkrétních okolností případu [k tomu srov. např. Hauschildt proti Dánsku, rozsudek pléna, 24. 5. 1989, č. 10486/83, §49]. Pouhá skutečnost, že soud rozhodl v neprospěch stěžovatele, není dostatečná k závěru, že soud nebyl nestranný [viz. Shalimov proti Ukrajině, rozsudek, 4. 3. 2010, č. 20808/02, §69].
77. Na základě těchto pravidel Nejvyšší soud posuzoval velmi stručnou námitku podjatosti samosoudkyně soudu prvního stupně. Po vyhodnocení obsahu uplatněné dovolací argumentace a písemného odůvodnění rozsudku považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že v jeho obsahu neshledal žádné známky libovůle ani samoúčelnosti sdělení, který by samosoudkyně v odůvodnění tohoto rozhodnutí rozvedla. Je naopak nutné zdůraznit, že samosoudkyně s ohledem na složitost věci a změny ve výpovědích obviněných, zejména I. F., považovala za vhodné na rozporuplné výpovědi obviněných a změny jejich výpovědi v průběhu řízení reagovat z toho pohledu, že přesně rozvedla, v čemž se tyto výpovědi liší oproti jejich předchozím výpovědím či jsou v rozporu s jinými provedenými důkazy. Takový postup měl vzhledem k složitosti věci opodstatnění. Lze tedy uzavřít, že podjatost samosoudkyně soudu prvního stupně nelze dovodit ze skutečnosti, že vkládala do textu odůvodnění kurzívou psané poznámky týkající se toho, v čemž se toto tvrzení obviněných liší proti jejich předchozím výpovědím či jejich výpovědím navzájem či jiným důkazům, a že se v reakci na jednotlivé provedené důkazy snažila důkladně a řádně zjistit skutkový stav tím, že obviněným kladla otázky, aby odstranila rozpory v jejich výpovědi navzájem, jak stran jejich předchozím tvrzením v přípravném řízení, při hlavním líčení a v trestní věci P. K. Podjatost soudce nelze ani dovozovat jen z rozsahu provedeného dokazování, zejména z toho, že soud neprovede všechny požadované důkazy.
78. Na závěr pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že podjatost soudce podle §30 odst. 1 tr. ř. nelze dovozovat z toho, jakým způsobem vede řízení, hodnotí provedené důkazy, odůvodňuje soudní rozhodnutí apod., s výjimkou případu, kdy by konkrétní postup soudce svědčil o jeho podjatosti ve věci (např. by obviněného hrubě urážel, napadal, zesměšňoval či hrubě opakovaně porušoval procesní předpisy apod.). O takový případ se v dané věci nejedná. Proto Nejvyšší soud na základě těchto zásad a podle obsahu spisu a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně dospěl k závěru, že uvedenou námitku nelze považovat za důvodnou, neboť v postupu samosoudkyně Mgr. Ritterové ani v jím vyslovených názorech nejsou patrné známky podjatosti. Naopak tento soud se znalostí obsahu spisu velmi podrobně a zodpovědně reagoval na všechny provedené důkazy, zejména na rozpory v těchto důkazech.
79. Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněných byla podána, jak již bylo naznačeno, částečně sice právně relevantním způsobem podřaditelným pod zvolený dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ovšem uplatněné námitky jsou zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze uvést, že tento nebyl uplatněn právně relevantním způsobem. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze konstatovat, že tento dovolací důvod nebyl naplněn, když jeho naplnění je vázáno na naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) nebo b) tr. ř.
80. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové vyhodnotil dovolání obviněných, rozhodl o nich způsobem uvedeným ve výroku tohoto usnesení. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněných v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
81. Na závěr považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že o dovoláních obviněných rozhodl v neveřejném zasedání, přestože oba obvinění nesouhlasili s projednáním věci bez nařízeného jednání a jeho osobní účasti, když takový postup umožňuje ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. Marta Ondrušová
předsedkyně senátu