ECLI:CZ:NS:2021:4.TDO.504.2021.1
sp. zn. 4 Tdo 504/2021
12
13
sp. zn. 4 Tdo 504/2021- 1721
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 6. 2021 o dovolání obviněného M. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 4 To 89/2020, v trestní věci vedené Městským soudem v Brně pod sp. zn. 6 T 51/2018, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se ohledně obviněného M. R. v rozsudcích Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 4 To 89/2020 a Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 6 T 51/2018 zrušují výroky o trestech uložených tomuto obviněnému.
Dále se zrušují i další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Nejprve je třeba uvést, že obviněný M. R. byl pro stíhanou trestnou činnost odsouzen poprvé již předcházejícím rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 6 T 51/2018, konkrétně pro zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za nějž mu byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Dále mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb, se stanovením jedné denní sazby na částku 500 Kč, tedy celkem ve výši 200.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finanční částky ve výši 132.484 Kč, které se nacházejí v úschově Městského soudu v Brně. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu společnosti M. K odvolání obviněného M. R., obviněné právnické osoby i státního zástupce Krajský soud v Brně svým usnesením ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 4 To 176/2019 tento rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b) a c) tr. ř. z podnětu všech odvolatelů zrušil a věc podle §259 odst. 1 tr. ř. vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný M. R. (spolu s obviněnou M.) byl posléze rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 6 T 51/2018 opětovně uznán vinným, a to zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zákoníku, jehož se dopustil tím, že v období od dubna 2013 do května 2016 jako jediný jednatel společnosti M., IČ: XY, se sídlem XY (nyní XY), v rámci činnosti této právnické osoby nakupoval pro provozovnu čerpací stanice LPG na adrese XY, zkapalněný ropný plyn určený pro výrobu tepla, jenž je podle §45 odstavec 1 písmeno f) zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních jako vybraný výrobek předmětem spotřební daně, a to dle §48 odstavec 1 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních s nulovou sazbou a část tohoto plynu pak nezákonně za porušení úřední uzávěry přepouštěl pomocí hadice z plničky propan -butanových bomb do cisterny určené ke skladování LPG určeného pro pohon motorů, jenž je podle §45 odstavec 1 písmeno e) zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních předmětem spotřební daně, a to podle §48 odstavec 1 zák. č. 353/2003 Sb. o spotřebních daních se sazbou 3.933,- Kč/t a následně jej prodával přes výdejní stojan do nádrží motorových vozidel s úmyslem získat neoprávněně majetkový prospěch, čímž způsobili únik na spotřební dani a DPH nejméně ve výši 2.966.277,- Kč, tedy České republice, zastoupené Celním úřadem pro Jihomoravský kraj, se sídlem v Brně, Koliště 17, 602 00 Brno, škodu na zkrácené spotřební dani a DPH nejméně ve výši 2.966.277,- Kč .
Za tento zločin mu byl podle §67 odst. 1 tr. zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výši 280 denních sazeb, se stanovením jedné denní sazby na částku 10.000 Kč, tedy celkem ve výši 2.800.000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl mu podle §69 odst. 1 tr. zákoníku uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců. Dále mu byl uložen podle §70 odst. 1 tr. zákoníku trest propadnutí věci, a to finančních prostředků ve výši 132.484 Kč, které se nacházejí v úschově Městského soudu v Brně. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněné právnické osoby M.
O odvolání obou obviněných proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Brně svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 4 To 89/2020 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. per analogiam z podnětu odvolání obviněného M. R. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o peněžitém trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. pak rozhodl znovu tak, že obviněnému M. R. za zločin, kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, uložil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku, za použití §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výši 280 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby byla stanovena na částku 10.000 Kč, tedy celkem 2.800.000 Kč. Odvolání obviněné právnické osoby M., bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti tomuto rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) a l ) tr. ř.
Obviněný první z uplatněných dovolacích důvodů spatřuje v existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Podle něj v takovém případě může Nejvyšší soud zasáhnout do skutkových zjištění soudů nižších stupňů a existence extrémního nesouladu je dovolacím důvodem ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (k tomu poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 12. 1. 2009 sp. zn. II. ÚS 1975/08, usnesení Nejvyššího sudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. 7 Tdo 448/2010, ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, ze dne 9. 8. 2006 sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
Dovolatel zdůraznil, že většina dokazování proběhla již v hlavním líčení před vydáním původního rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 6 T 51/2018, který byl zrušen usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. 4 To 176/2019. V původním rozsudku byl obviněný uznán vinným za páchání skutku minimálně od 16. 11. 2015 (období duben 2013 až 16. 1. 2015 měl soud za neprokázané), posléze v následujícím rozsudku soudu prvního stupně při nezměněném stavu dokazování dovodil dobu páchání trestného činu již od dubna 2013. Nalézací soud v bodě 44 odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že k tomu dospěl na základě doplnění dokazování v podobě výslechu utajeného svědka S. a svědka B. Z výpovědi svědka B. z hlavního líčení konaného dne 21. 1. 2020 přitom k pobytu obviněného v Řecku nic nevyplynulo. Obviněný se s tímto svědkem seznámil až po svém návratu z Řecka, proto se svědek B. k této otázce ani vyjádřit nemohl. Dále se blíže vyslovil k obsahu výpovědi utajeného svědka S., jehož výpověď považuje obviněný za nevěrohodnou a rovněž za účelovou konstrukci obžaloby, s čímž se oba soudy nijak nevypořádaly. Svědek S. nedokázal popsat, jak čerpací stanice vypadala a jak to celé mělo vypadat. Před svou výpovědí byl seznámen s obsahem trestního spisu, což vyplývá z jeho výpovědi u hlavního líčení konaného dne 6. 12. 2019, během níž uvedl, že ví o tom, že v přípravném řízení výpověď svědků byla nějaká, a není si jistý, jestli motivem byl strach nebo finanční prostředky, ale u soudu se jejich výpověď změnila ve prospěch obviněného, a že svědci K. a Š. u soudu lhali. Odvolací soud se s touto námitkou vypořádal tak, že jej označil za dedukci obhajoby, což si však obviněný není schopen ověřit s ohledem na institut utajení svědka a s ohledem na neveřejnost trestního spisu, do nějž nemohl nahlédnout. Tyto skutečnosti mu musely proto být sděleny obžalobou. Je dána důvodná obava, že jeho výpověď byla připravena státním zástupcem tak, aby vypovídal na podporu neprokázaných tvrzení obžaloby. Existují proto důvodné obavy o ústavní konformitu utajovaného svědka s ohledem na skutečnosti hodné zvláštního zřetele, neboť oběma soudy bylo zasaženo do práva obviněného na obhajobu.
Oba soudy se nedostatečně též vypořádaly s tím, že obviněný v období let 2013-2015 pobýval v Řecku. Popis skutku není správný, jelikož z něj plyne, že obviněný měl po celou dobu páchat trestnou činnost osobně. Pak však nelze přijmout vysvětlení odvolacího soudu, že po dobu svého pobytu v Řecku měl obviněný páchat trestnou činnost prostřednictvím jiných osob. K prokázání pobytu obviněného v Řecku byl proveden výslech svědků, listinné důkazy, například nájemní smlouva týkající se nájmu bytu v Řecku. Je nelogické a ekonomicky náročné, aby si obviněný vydržoval drahé bydlení v Řecku a četné letenky, případně jiné cestovní náklady, pokud by většinu času trávil v České republice. Tento rozpor namítl obviněný již v odvolání, avšak odvolací soud uvedl, že nebylo prokázáno, že obviněný v Řecku pobýval delší dobu s tím, že není oprávněn zasahovat do hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Obžaloba mu musí prokázat spáchání trestného činu v žalovaném období a nelze mít za prokázanou pouze skutečnost, že se obviněnému nepodařilo jeho dlouhodobý pobyt v zahraničí prokázat za situace, kdy nalézací soud zamítl veškeré návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Obviněný nemá žádnou důkazní povinnost. Je oprávněn hájit se způsobem, který uzná za vhodný. Orgány činné v trestním řízení pak musí obhajobu obviněného spolehlivě vyvrátit. Oba soudy neprovedly obhajobou navrhované důkazy k prokázání pobytu obviněného v letech 2013-2015 v Řecku, konkrétně výslech svědků K. N., P. J., T. R. a F. D., které oba považovaly za nadbytečné, a zdržující trestní řízení. Nejedná se tedy o typický tzv. opomenutý důkaz, avšak jejich zdůvodnění není dostatečné, ani přesvědčivé. S neprovedeným důkazem je nutno se v odůvodnění vypořádat a logicky a věcně přesvědčivým způsobem tento postup odůvodnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 13. 7. 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99, ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. I. ÚS 1135/17). Tímto nezákonným postupem bylo porušeno právo obviněného na spravedlivý proces.
V obou napadených rozsudcích též není blíže specifikováno, jak měl obviněný porušit úřední celní uzávěru. Naopak v bodě 34 odůvodnění prvostupňového rozsudku na str. 1 nalézací soud dovodil, že společnost M., měla na základě provedeného dokazování obcházet měřidlo průtokoměru a měřidlo dálkového přístupu bez porušení celních uzávěr. K námitce obviněného odvolací soud zopakoval argumentaci nalézacího soudu a nedoplnil, jakým způsobem, kdy a kým měla být uzávěra porušena a neodstranil tak vady vytýkané obviněným. Zejména se nevypořádal s tím, že na předmětné čerpací stanici celní správa prováděla pravidelné kontroly bez zjištění porušení celní uzávěry. Obviněný se dopustil porušení celní uzávěry – zadního zaplombovaného počitadla rozhodného pro stanovení výše spotřební daně až den před zásahem orgánů činných v trestním řízení z důvodu nefunkčního počitadla pro stanovení výtoče LPG ze stojanu pro motorová vozidla. Přední nezaplombované počitadlo slouží jen zákazníkům při čerpání pohonných hmot, není rozhodné pro stanovení výše daně. Obviněný nainstaloval na tento stojan z důvodu závady náhradní počitadlo a v pondělí chtěl informovat celní správu za účelem kontroly a zaplombování náhradního počitadla. Z důvodu zásahu orgánů činných v trestním řízení to však již nerealizoval. Obě měřidla vykazovala odlišné hodnoty a soudy se měly zabývat rozporem mezi těmito údaji a objasnit jeho důvody. Obviněný jej zdůvodnil závadou na kabeláži, kdy vadné kabely dávaly přednímu počitadlu falešné impulzy, což potvrdil nalézacímu soudu i nový provozovatel předmětné čerpací stanice svědek M. K. a svědek P. V. provádějící kontrolu předního počitadla a výměnu kabeláže (viz protokol o hlavním líčení ze dne 13. 11. 2018).
Nalézací soud nedovodil žádné závěry z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 7 T 133/2017, jenž zprostil pracovníky celní správy provádějící kontroly na předmětné čerpací stanici obžaloby pro trestný čin maření výkonu úřední osoby z nedbalosti v souvislosti s kontrolami celních uzávěr na této stanici. Není logické, aby v jednom řízení nebylo prokázáno porušení úředních uzávěr a v druhém byla dovozena vina z porušení totožných uzávěr, ačkoli byl v souladu s §9 odst. 1 věty druhé za středníkem tr. ř. vázán předchozím pravomocným rozhodnutím soudu nebo jiného státního orgánu. Stejná situace se dotýká i výše zjištěné škody, neboť v době rozhodování odvolacího soudu bylo vydáno pravomocné rozhodnutí celního úřadu pro Jihomoravský kraj o výši zkrácené spotřební daně. Oba soudy nižších stupňů nevysvětlily, z jakého důvodu správce daně dospěl ke škodě, tj. doměření daně nižší, než je škoda kladená k tíži obviněného. Správce daně doměřil za celé kontrolované období (překrývající se s dobou páchání stíhaného zločinu) společnosti M., celkem daň ve výši 1.877.949 Kč, avšak oba soudy dospěly ke škodě způsobené České republice ve výši nejméně 2.966.277 Kč. Výše škody je účelově vytvořena správnými aritmetickými operacemi státního zástupce s nepřesnými čísly . Tento rozpor je nepřímým důkazem potvrzujícím závadu předního počitadla výdejního stojanu, výše škody byla odečtena z údajů vadného předního nezaplombovaného počitadla, ačkoli pro určení výše daně je rozhodné zadní zaplombované počitadlo. Výše škody pak má rozhodující vliv i na úvahy soudu o druhu a výši trestu.
Obviněný rovněž považuje jemu uložený peněžitý trest za nezákonný, nepřiměřený a nedobytný, tedy nevykonatelný. Peněžitý trest se podle §68 odst. 6 tr. zákoníku neuloží, jestliže by byl nedobytný. Otázka dobytnosti peněžitého trestu je hmotněprávní podmínkou požadované zákonem pro jeho uložení (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1411/2010 či ze dne 16. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1544/2015 a ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Nalézací soud k majetkovým poměrům obviněného uvedl, že je nezaměstnaný, částečný invalidní důchodce, má tři děti, ke kterým má vyživovací povinnost, a že při stanovení konkrétní výměry tohoto trestu bylo přihlédnuto k nemovitému majetku obviněného. S ohledem na věk a zdravotní stav obviněného nemůže dosahovat vysoké výdělky ze závislé práce či podnikatelské činnosti. Odvolací soud se majetkovou situací obviněného nezabýval vůbec, pouze v souvislosti s novelizací trestního zákoníku výrok o uloženém peněžitém trestu změnil (zrušením náhradního trestu odnětí svobody) bez dotčení jeho výše. Opatření podkladů potvrzujících jeho majetkové poměry jsou nedostatečné, ačkoli je soud povinen si před uložením peněžitého trestu opatřit potřebné doklady pro stanovení jeho výše, neboť výše sazby musí být určena se zřetelem k osobním a majetkovým poměrům pachatele. Jeho neúplné zjištění brání posouzení splnění podmínky zakotvené v ustanovení §68 odst. 6 tr. zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2016 sp. zn. 5 Tdo 866/2016 a ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 702/2017). Nelze vycházet z poměrů obviněného v době páchání trestného činu, nýbrž v okamžiku uložení trestu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1544/2015). Nalézací soud při odkazu na vlastnictví obviněného nemovitého majetku jej blíže nezkoumal. Přitom účelově nepřihlédl k závazkům obviněného a zatížení jeho vlastnictví zástavním právem ve prospěch úvěrující banky a exekuce na výživné nezletilých dětí, a to i na výživné do budoucna. Výkon peněžitého trestu prodejem této nemovité věci nepřipadá v úvahu. Pouhá skutečnost, že obviněný je vlastníkem nemovité věci, není dostatečná pro konstatování dobytnosti peněžitého trestu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2014 sp. zn. 6 Tdo 538/2014). Námitku zřejmé nedobytnosti trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku lze považovat za námitku spadající pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho první alternativě (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, 19. 1. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1411/2010 či ze dne 16. 1. 2016 sp. zn. 6 Tdo 1544/2015). Propadnutí věci finančních prostředků ve výši 132.484 Kč je podle obviněného absurdní, neboť nebylo řádně prokázáno, že byly tyto prostředky získány z údajné trestné činnosti. Soudy se nedostatečně vypořádaly s tvrzením obhajoby, že se jedná o soukromé prostředky svědkyně S. R., což tato svědkyně sama potvrdila.
Proto obviněný v závěru navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 4 To 89/2020, jakož i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 6 T 51/2018 a zavázal tak nižší soudy svým právním názorem vysloveným v dovolání .
Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil tak, že odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Brně splňuje kritéria na něj kladená ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Nalézací soud v něm vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, a jakými úvahy se řídil při hodnocení provedených důkazů. Nelze dovodit, že by nalézací soud dospěl k dovolatelem zpochybňovaným skutkovým zjištěním po nekritickém hodnocení provedených důkazů. S argumentací obviněného, kterou do určité míry opakuje i nyní, se vypořádal také Krajský soud v Brně jako odvolací soud v rámci přezkumné činnosti ve shodě s §254 odst. 1 tr. ř. Tvrzení obviněného o založení extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněnými skutkovými zjištěními nejsou případná. Pokud námitky obviněného nedosahují úrovně tzv. extrémního rozporu, nelze je podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Se zpochybňováním přítomnosti obviněného v České republice se soudy vypořádaly v rámci hodnocení skutkových zjištění, které respektovalo kritéria §2 odst. 5 a 6 tr. ř., a z něhož vyplývá, že obviněný sice opakovaně cestoval do Řecka, avšak nepobýval tam dlouhodobě ve smyslu předkládaného tvrzení. Popis skutku zahrnuje podstatné jednání obviněného ve vztahu k daňovému subjektu a to k docílení daňového úniku na spotřební dani, resp. na dani z přidané hodnoty. Z hlediska použité právní kvalifikace není nezbytné v popisu skutku specifikovat každý úkon přepouštění plynu z nádrže pro plnění lahví do nádrže pro pohon motorů, k nimž došlo ze strany všech osob řízených obviněným, v rámci celého období od dubna 2013 do května 2016. Soudy se zabývaly i námitkami obviněného o absenci nedostatků z předcházejících kontrol, včetně porušení úředních uzávěr. Trestná činnost obviněného vykazovala podle státního zástupce sofistikovaný charakter ve způsobu manipulace s technickým zařízením, což omezovalo praktickou možnost jejího dřívějšího odhalení v rámci běžných kontrol, které podléhaly i ohlášení. Státní zástupce k námitkám týkajícím se výpovědi utajovaného svědka vystupujícího pod jménem F. S. shrnul, že nalézací soud ve svém rozhodnutí vysvětlil důvodnost opatření k ochraně totožnosti svědka v souladu s podmínkami podle §55 odst. 2 tr. ř. Výpověď utajovaného svědka nebyla výlučná pro odsouzení obviněného, neboť byla podporována dalšími důkazy ve věci, tedy výpověďmi dalších svědků, záznamy ze sledování, výsledky domovní prohlídky, výsledky daňové kontroly, aj. Obviněný (resp. obhajoba) v hlavním líčení měl možnost klást tomuto svědkovi dotazy a reagovat na jím předkládanou verzi skutkového děje, která se lišila od jeho vlastní, avšak tuto možnost nevyužil. Jestliže obviněný formuluje invektivu ohledně přípravy svědka na výslech státním zástupcem, je vyloženě spekulativní povahy a překračuje procesní hranice, za nichž lze standardně vyhodnocovat dokazování v trestním řízení. Námitka nevyslechnutí předmětných svědků K. N., P. J., T. R. a F. D. nepřestavuje předvídaný případ tzv. opomenutých důkazů, který by mohl znamenat nerespektování práva na spravedlivý proces ve světle judikatury Ústavního soudu. Městský soud v Brně se důkazním návrhem obviněného na výslech jmenovaných svědků zabýval a posuzoval jeho konkrétní význam pro řádné objasnění věci. Důkaznímu návrhu nevyhověl s odůvodněním jeho nadbytečnosti. Popsané neakceptování důkazního návrhu nevykazuje znaky libovůle. Soud disponoval potřebným okruhem důkazů, na jejichž základě bylo možno určit skutkový stav bez důvodných pochybností, a který vyhodnotil podle §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to se zaměřením na otázku pobytu obviněného v Řecku. Svědek M. B., jehož výpověď obviněný v dovolání zpochybňuje, byl slyšen na návrh obhajoby. Obsah jeho výpovědi v podstatných okolnostech korespondoval s výpovědí utajeného svědka F. S. a svědka T. Ř. Z dostupného materiálu dále nevyplývá, že by proces utváření znaleckého důkazu z oboru metrologie, včetně opatřování podkladů, které byly podrobeny znaleckému zkoumání k počítadlu na technickém zařízení, vykazoval nějaké relevantní deficity.
Dále má státní zástupce za to, že orgány činné v trestním řízení nejsou ve vztahu k rozsahu zkrácené daně vázány rozhodnutím správce daně o výši daně a o jejím doměření, jelikož řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně je otázkou viny ve smyslu §9 odst. 1 tr. ř. Dožaduje-li se obviněný s poukazem na §9 odst. 1 tr. ř. absence porušení úřední uzávěry zjištěné v jiné trestní věci, taková námitka neobstojí. Úřední uzávěra je výrazem zákonného opatření a může vyjadřovat faktický stav (např. potvrzuje totožnost zboží či zařízení) či právní stav (např. zboží či zařízení je pod celní kontrolou). Jestliže se bere na zřetel faktický stav úřední uzávěry, jde o otázku faktickou, kterou orgány činné v trestním řízení ani neposuzují postupem podle §9 odst. 1 tr. ř., ale je předmětem dokazování. Pakliže jde o otázku viny v nynějším případě – zde především ve vazbě na zvlášť přitěžující okolnost podle §240 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, orgány činné v trestním řízení ji posuzují samostatně. Předmětem trestního řízení je skutek a ten byl ve věci údajné trestné činnosti celníků vymezen odlišným způsobem, a proto rovněž z tohoto pohledu nemůže jít o rozdílné posuzování téže věci.
Poté státní zástupce obsahově vymezil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a uvedl, že výtka o zřejmé nedobytnosti uloženého peněžitého trestu podle §68 odst. 6 tr. zákoníku odpovídá tomuto dovolacímu důvodu v jeho první alternativě, tedy že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Je však nedůvodná. Nalézací soud vzal v potaz nezaměstnanost obviněného a jeho vyživovací závazky vůči dětem, neboť mimo jiné na takové skutečnosti odkazuje v příslušných pasážích odůvodnění rozsudku. Uložení peněžitého trestu ve výši 2.800.000 Kč bylo odůvodněné nemovitým majetkem zjištěným ve vlastnictví obviněného. Výše úniku na dani, resp. škody na zkrácené dani představující určitý majetkový profit, činila částku ve výši nejméně 2.966.277 Kč, což se zjevně též stalo podkladem pro stanovení výše peněžitého trestu. Zároveň je třeba vycházet spíše z presumpce dobytnosti než nedobytnosti peněžitého trestu ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku (arg. „je-li zřejmé, že“). Námitku týkající se nesplnění zákonných podmínek pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku je možné teoreticky podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., pokud lze takový trest uložit jen tehdy, jde-li o věc náležející pachateli. V posuzovaném případě však námitka obviněného primárně směřuje proti skutkovým zjištěním soudu, jestliže se dožaduje jiné verze o prokázání vlastnictví finančních prostředků, které se staly předmětem trestu propadnutí věci. Podle tvrzení obviněného mělo jít o finanční prostředky S. R. Teprve na základě zpochybnění skutkových zjištění usiluje obviněný o posouzení nepřípustnosti uloženého trestu. Jednalo se o bezprostřední výnos z trestné činnosti, které se obviněný dopustil v souvislosti s provozováním čerpací stanice LPG. V posuzovaném případě nebyly shledány zákonné překážky pro uložení trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 tr. zákoníku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. obviněný podle státního zástupce zřejmě spatřoval v druhé alternativě, avšak neuvedl výslovně požadovanou kombinaci s jiným dovolacím důvodem. Jeho obsah zčásti přizpůsobil vlastním formulacím. S ohledem na nedůvodně uplatněnou argumentaci podřazenou pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, a to v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) či c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 4 To 89/2020 je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Jeho dovolání splňuje náležitosti obsahu podle §265f odst. 1 tr. ř. a podal je prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v ustanovení §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. , tak ten je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na uvedený dovolací důvod se naopak není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný pod tento důvod dovolání ve skutečnosti podřadil výhradně námitky, jejichž povaha je primárně skutková či se dotýká domnělých procesních pochybení obou soudů, a tyto zaštítil prohlášením, že se zde jedná o extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a domáhá se tak již v pořadí druhého přezkumu skutkových závěrů učiněných nalézacím soudem, přičemž tyto již přezkoumal v rámci odvolacího řízení soud druhého stupně.
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (k tomu viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je proto nucen konstatovat, že těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně. Jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud obviněný po Nejvyšším soudu přesto požaduje opětovné přezkoumání skutkových zjištění a přezkum rozsahu dokazování učiněných soudem prvního stupně, činí tak proto, že je nespokojen s dosavadními skutkovými závěry učiněnými soudy nižších stupňů.
V dané souvislosti je třeba konstatovat, že zákonná úprava dovolacího řízení takovou možnost třetího stupně přezkumu umožňuje a to při vědomí ustálené judikatury Ústavního soudu, podle níž dovolací důvody nelze vykládat formalisticky a restriktivně a v rámci jejich interpretace je třeba mít vždy na zřeteli především ústavně zaručená základní práva a svobody (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004 sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 554/04, nebo stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 aj.). V duchu této doktríny ve své rozhodovací praxi sám připouští, že zásadu, s níž jako dovolací soud standardně přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nelze uplatňovat zcela bezvýhradně. Především pak ne při zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení měla za následek porušení základních práv a svobod obviněného ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Ani rozhodování o mimořádném opravném prostředku se totiž nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce, a proto je v jeho rámci nutno přihlížet i k závažným procesním vadám řízení, které zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Mezi taková flagrantní pochybení Ústavní soud zařadil především případy důkazů opomenutých, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě a provedenými důkazy. Jsou-li v dovolání vytýkána tato zásadní procesní pochybení, je zároveň třeba v konkrétní věci vždy vyhodnotit, zda skutečně měla nebo alespoň mohla mít podstatný význam pro konečné hmotněprávní posouzení stíhaného jednání (skutku). Jedině tehdy lze podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu připustit, že i skutkové námitky jsou způsobilé založit dovolací přezkum.
Žádnou z výše uvedených závažných procesních vad, která by znamenala neakceptovatelný zásah do ústavně garantované práva obviněného na obhajobu, porušení zásad spravedlivého procesu a současně měla přímý dopad na konečné právní posouzení skutku dovolatele, však řízení před soudy v posuzované trestní věci zatíženo nebylo.
Na tomto místě a v daných souvislostech je možno uvést, že oba soudy se patřičně vypořádaly s tím, zda a v jakém období obviněný pobýval v Řecku. Dovodily, že žádný svědek nepotvrdil, že by se zde obviněný zdržoval dlouhodobě (zejména svědci T. Ř. a J. K. potvrdili krátkodobé návštěvy Řecka na cca týden). Jezdil tam sice opakovaně, ale vždy na krátké období několika dnů, což potvrdila i jeho tehdejší partnerka svědkyně S. R. (i přesto instruoval zaměstnance o přečerpávání plynu). Dodávku plynu objednával i řídil ze zahraničí. Soudy rovněž vysvětlily, proč uznaly obviněného vinným za celé žalované období od dubna 2013 do května 2016. Uplatněnému hmotněprávnímu dovolacímu důvodu neodpovídá skutková zpochybnění, zda obviněný porušil celní uzávěru či nikoli. Sám přitom v dovolání připouští, že celní uzávěru – zadní zaplombované počitadlo rozhodné pro stanovení výše spotřební daně porušil údajně až dnem před zásahem orgánů činných v trestním řízení z důvodu nefunkčního počitadla pro stanovení výtoče LPG ze stojanu pro motorová vozidla a jeho výměnu za počitadlo náhradní. Obviněný tímto ale předkládá jiný průběh skutkového děje, než jak jej zjistil nalézací soud a jak vyplynulo z provedeného dokazování (zejména sledování obviněného a jeho způsobu nezákonné manipulace s měřidly odebraného plynu a jeho přečerpávání). Nalézací soud z něj dovodil sofistikovaný systém obviněného za účelem zkracování daňové povinnosti spočívající v tom, že nezákonně manipuloval s měřícím zařízením výdejního zařízení – stojanu, tj. i s úřední značkou, který vyměňoval za „náhradní“ měřidlo uložené na igelitové tašce uvnitř stojanu, které si pořídil v Polsku. Došlo tedy k elektronickému zásahu, jímž obešel měřidlo průtokoměru a měřidlo dálkového přístupu pro online kontrolu odběru množství plynu, do zařízení tedy bylo možno vložit náhradní počitadlo sloužící k výdeji. Posléze po výměně těchto měřidel přepouštěl pomocí hadice plyn nakoupený a určený pro výrobu tepla, který podléhá spotřební dani s nulovou sazbou, respektive jeho část z plničky propan - butanových bomb do cisterny určené ke skladování LPG určeného pro pohon motorů podléhajícího spotřební dani a následně jej prodával přes výdejní stojan do nádrží motorových vozidel s úmyslem získat neoprávněně majetkový prospěch. Neobstojí tedy předstíraný důvod rozdílu mezi množstvím odčerpaného plynu předkládaný obviněným v dovolání, že taková výměna a přečerpávání plynu byla způsobena vadou na kabeláži, kdy vadné kabely dávaly přednímu počitadlu falešné impulzy.
Oba soudy nižších stupňů se rovněž dostatečně vypořádaly s výpovědí utajovaného svědka S., přičemž ani tato námitka nepředstavuje zpochybnění právní kvalifikace skutku. Stejně tomu tak je u domněle opomenutých důkazů – návrhu obhajoby na vyslechnutí svědků K. N., P. J., T. R. a F. D. ohledně pobytu v Řecku, s jejichž nadbytečností se již nalézací soud pečlivě vypořádal a zdůvodnil, proč je neprovedl. Nalézací soud v bodě 32 odůvodnění svého rozsudku uvedl, že k této otázce již vyslechl svědky F. D., S. R., T. Ř., jakož i zaměstnance čerpací stanice společnosti M., tedy záležitost dostatečně objasnil a výslech dalších navrhovaných svědků by pouze prodloužil trestní řízení.
Dále se soudy podrobně zabývaly i výší škody, kdy nebyly povinny vycházet toliko z pravomocného rozhodnutí celního úřadu o výši zkrácené spotřební daně, neboť otázka existence a výše škody je základním znakem skutkové podstaty stíhaného zločinu a soudy jsou povinny při dovození viny pachatele tyto posoudit samostatně. Nalézací soud vycházel ze závěrů celního šetření, rovněž z účetnictví společnosti M., jakož i ve věci provedeného znaleckého posudku Vysoké školy chemicko-technologické. Nejvyšší soud tudíž ohledně zjištění výše školy odkazuje zejména na body 40-43 odůvodnění prvostupňového rozsudku, kde se výší škody nalézací soud zabýval, neboť obviněný ji v dovolání zpochybnil toliko z pohledu namítaného nedostatečného dokazování, byť obviněný tvrdí bez faktického zpochybnění právní kvalifikace skutku opak. Nejvyšší soud tak bez dalšího odkazuje na související pasáže odůvodnění odsuzujícího rozsudku, neboť není jeho úkolem je znovu podrobně rekapitulovat.
Z výše uvedených důvodů je tak nutné uzavřít, že pokud obviněný v dovolání uplatnil námitky skutkové či procesní týkající se rozsahu zjišťování skutkového stavu oběma soudy nižších stupňů a jimi učiněného hodnocení provedených důkazů, tak tyto neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se nejedná o nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nadto je obviněný předkládá opakovaně, ačkoli se s nimi vypořádal již soud nalézací, popřípadě posléze soud odvolací.
Zároveň Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by skutkové výhrady obviněného vůči procesnímu postupu nižších soudů byly opodstatněné. Ve vytýkaných směrech rozhodně nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu, provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními a tím i k nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů soud prvého stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž bylo s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Rovněž výtky ohledně opomenutých důkazů se neukázaly jako důvodné. V podrobnostech pak Nejvyšší soud odkazuje na přesvědčivá a podrobná odůvodnění obou ve věci vydaných rozhodnutí napadených dovoláním se závěrem, že k naplnění výše citovaného uplatněného dovolacího důvodu nedošlo.
Pokud jde druhý uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , tak ten lze uplatnit za předpokladu, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný jej uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že mu byl uložen peněžitý trest, ačkoli z důvodu jeho namítané nedobytnosti ve smyslu §68 odst. 6 tr. zákoníku, jeho uložení zákon nepřipouští.
K chápání nedobytnosti peněžitého trestu ve smyslu tohoto ustanovení jako dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. právě v jeho druhé variantě, tedy že byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, se opakovaně kloní i ustálená judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017 sp. zn. 7 Tdo 702/2017 publ. pod č. 9/2018 Sb. rozh. tr. a další). Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi zaujal názor, že uvažuje-li soud o uložení peněžitého trestu, je povinen si opatřit potřebné podklady pro stanovení výše peněžitého trestu a jestliže se mu je nepodaří obstarat v dostatečném rozsahu, je oprávněn sám odhadnout majetkovou situaci pachatele a z výnosů z něj a také z dalších podkladů. Současně je však nutno přihlédnout i k závazkům pachatele, které je povinen plnit ze svých příjmů a majetku.
Při rozhodování o druhu a výměře peněžitého trestu ukládaného obviněnému M. R. nalézací soud přihlédl k charakteru trestné činnosti se ziskem majetkového prospěchu dovozeného ze zjištěné škody v celkové výši nejméně 2.966.277 Kč, avšak nepostupoval důsledně podle §68 odst. 3, 4 a 6 tr. zákoníku. V odůvodnění odsuzujícího rozsudku ohledně uložení peněžitého trestu sice konstatoval, že obviněný je nezaměstnaný, částečný invalidní důchodce a má tři děti a při stanovení konkrétní výměry přihlédl k nemovitému majetku obviněného, k výši zkrácené daně a promyšlenosti páchání trestné činnosti, čímž s přihlédnutím k dosavadnímu řádnému vedení života dal obviněnému možnost, aby uhrazením peněžitého trestu odvrátil nutnost výkonu nepodmíněného trestu, jehož uložení zvažoval ve výměře okolo tří let, ale zároveň nedostatečně respektoval zmíněná zákonná kritéria pro ukládání peněžitého trestu zejména z hlediska určení počtu a výše denních sazeb a z hlediska jeho dobytnosti.
Bez konkrétních závěrů o osobních a majetkových poměrech obviněného v době rozhodnutí soudu totiž nebylo možné učinit závěr o dobytnosti peněžitého trestu ve výši 2.800.000 Kč tím spíše, že podle výpisů z katastru nemovitostí založených na č. l. 1183-1201 (provedených v hlavním líčení konaném dne 6. 9. 2018) nalézací soud musel zjistit, že předmětné nemovitosti ve vlastnictví obviněného jsou zatíženy exekucemi (s pověřením soudního exekutora JUDr. Petra Kociána, se sídlem Veveří 125, Brno), zástavním smluvním právem ve prospěch banky apod. Soud také nezkoumal, zda exekuce trvá, byla provedena, zastavena a podobně, tedy zda obviněný má možnost například prodejem těchto nemovitých věcí získat potřebný obnos použitelný na úhradu peněžitého trestu, jestliže nemá příjem ze zaměstnání, což bylo třeba doložit kupříkladu zprávou příslušného úřadu práce. Nalézací soud též nezkoumal, zda obviněný má příjem z podnikání a neprovedl s tím související šetření, stejně tak se nijak nezabýval rozsahem závazků obviněného. Závěr o důvodnosti uložení peněžitého trestu a zejména jeho konkrétní výše tak byl předčasný, neboť nalézací soud nedisponoval dostatečnými podklady pro jeho uložení. Tyto měl zkoumat tím pečlivěji, pokud oproti původnímu odsuzujícímu rozsudku ze dne 20. 6. 2019 sp. zn. 6 T 51/2018 při nezměněném skutkovém stavu ohledně skutečností týkajících se osobních a majetkových poměrů obviněného rozhodných pro uložení peněžitého trestu dovodil nově škodu ve výši nejméně 2.966.277 Kč a uložil peněžitý trest ve výši 2.800.000 Kč, ačkoli původně zjištěná škoda činila 200.000 Kč a peněžitý trest byl uložen ve stejné výši. Tedy nově uložený peněžitý trest mnohonásobně převyšuje původně uložený.
Výše uvedenými otázkami a odpověďmi na ně tak bylo nutno se při úvahách o uložení tohoto druhu a výše trestu blíže zabývat již v řízení před nalézacím soudem (pokud tomu tak nemělo být již v řízení přípravném), přičemž současně pochybil i odvolací soud, pokud absenci takového postupu aproboval svým závěrem o zákonnosti a přiměřenosti uloženého trestu. Ve svém důsledku totiž pouze v rozsudku soudu prvního stupně zrušil výrok o uloženém peněžitém trestu, přičemž jej uložil znovu ve stejném rozsahu, avšak s ohledem na novelu trestního zákoníku – zákona č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – účinné ke dni 1. 10. 2020, již obviněnému neuložil náhradní trest odnětí svobody. Tím ale neodstranil, resp. nenechal odstranit výše uvedené nedostatky zmíněné Nejvyšším soudem.
Pokud jde o zbývající výtku obviněného dotýkající se uloženého trestu propadnutí věci /§70 odst. 1 tr. zákoníku/, tedy že jej nebylo možno uložit s ohledem na skutečnost, že částka ve výši 132.484 Kč zajištěná během domovní prohlídky ve složce s označením LPG nepatří jemu, ale jiné osobě, je v daném ohledu ryze skutkového, a nikoli hmotněprávního charakteru, a proto jako taková nemůže s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obstát. Soudy přitom dospěly k nikoli nelogickému závěru, že předmětná částka pocházela z trestné činnosti obviněného a náležela jeho osobě. Vzhledem k tomu se touto námitkou dovolací soud dále nezabýval. Přesto i tato část výroku o trestu musela být zrušena, jelikož pokud dovolací soud musel přistoupit ke zrušení výroku o uložení peněžitého trestu a o podmínkách jeho případného znovuuložení bude dále vést řízení soud prvního stupně, nebylo možné ponechat v této části výrok o trestu (propadnutí věci) nedotčen. V opačném případě by totiž další řízení před nalézacím soudem již nebylo možné z důvodu překážky res iudicata.
Třetí uplatněný dovolací podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l ) tr. ř. , je naplněn, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) – g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) – k). Obviněný ve svém dovolání neuvedl, v jaké variantě jej uplatňuje. První z nich nemohla být aktuální, neboť odvolací soud splnil všechny procesní podmínky pro vydání svého rozhodnutí. Druhou variantu, tedy, že byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání uvedený v písm. g) tr. ř., obviněný svými námitkami, jak bylo výše konstatováno, nenaplnil. Naopak za důvodnou byla uznána jeho námitka směřující proti uloženému peněžitému trestu v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V důsledku toho byl v této části naplněn i dovolací důvod podle ustanovení pod písm. l ).
Na základě výše uvedených zjištění a závěrů Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal podané dovolání zčásti důvodným a zrušil v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 10. 2020 sp. zn. 4 To 89/2020 a v jemu předcházejícím rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 4. 6. 2020 sp. zn. 6 T 51/2018 výroky o trestech týkajících se dovolatele M. R. Dále pak zrušil i všechna ostatní obsahově navazující rozhodnutí, jež v důsledku tohoto rozhodnutí pozbyla svého podkladu (§265k odst. 1, 2 tr. ř.). Nejvyšší soud pak přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (§265l odst. 1 tr. ř.).
V novém řízení bude zejména třeba, aby soud provedl podrobné šetření ohledně osobních a majetkových poměrů obviněného a vyřešil otázku dobytnosti peněžitého trestu ve smyslu §68 odst. 3, 5 a 6 tr. zákoníku, zejména pak aby zkoumal veškerý příjem obviněného, jeho závazky, jakož i možnost dispozice obviněného s jeho nemovitým majetkem. V souvislosti s tím při případném opětovném uložení peněžitého trestu zohlední novelu trestního zákoníku – zákona č. 333/2020 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – účinné ke dni 1. 10. 2020, podle níž se již náhradní trest odnětí svobody neukládá.
Ve smyslu ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. je orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít podle odstavce 2 téhož ustanovení ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
Toto usnesení bylo Nejvyšším soudem vydáno za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 6. 2021
JUDr. František Hrabec
předseda senátu