ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.183.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 183/2021-1381
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 6. 2021 o dovolání, které podal obviněný R. H. A. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 67 To 244/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 2 T 171/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. H. A. odmítá .
Odůvodnění:
I.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 2 T 171/2017 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. H. A. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Za tento přečin a za sbíhající se účastenství jako organizátor zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, byl obviněný podle §206 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 54 měsíců. Obvodní soud pro Prahu 5 současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Moneta Auto, s. r. o., částku ve výši 321 001,78 Kč a poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., částku ve výši 787 393 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla společnost ŠkoFIN, s. r. o., se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 67 To 244/2020, tak, že podle §258 odst. 1 písm. d), f) tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněného uznal vinným přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„na přesně nezjištěném místě nejpozději do 12. 6. 2013 si ponechal osobní motorové vozidlo tovární značky Mercedes S 350 BlueTec, VIN: XY, rok výroby 2011, r. z. XY v hodnotě 1.164.336 Kč, ve vlastnictví poškozené společnosti ŠkoFIN, s.r.o., a vozidlo BRP 800, čtyřkolky Outlander 800R MAX LTD, VIN: XY, r. z. XY v hodnotě 270.700 Kč ve vlastnictví poškozené společnosti GE Money Auto s.r.o., kdy tato vozidla do té doby provozovala společnost A. E., jejíž byl jediným jednatelem a společníkem, přičemž aby se vyhnul povinnosti splácet dále úvěry ve výši 1.154.521 Kč, kterými byla vozidla financována, a eventuálně své odpovědnosti z titulu ručení, převedl smlouvou ze dne 12. 6. 2013 svůj obchodní podíl ve společnosti A. E. na pana N. L., nar. XY, občana Rumunska, který se téhož dne stal jednatelem společnosti, přičemž předmětná vozidla fakticky novému jednateli nepředal a ponechal si je ve své moci a znemožnil jejich užívání společnosti A. E. či jejich navrácení jejich vlastníkům, přičemž tímto jednáním způsobil věřitelům společnosti A. E.– poškozené společnosti ŠkoFIN s.r.o. škodu přinejmenším ve výši 550.269,72 Kč a poškozené společnosti GE Money Auto s.r.o. (nyní MONETA Auto, s.r.o.) škodu přinejmenším ve výši 122.025 Kč“ .
3. Za tento přečin a za sbíhající se účastenství jako organizátor zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku účinného do 30. 9. 2020, §240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, ho odsoudil podle §240 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2,5 roku, jehož výkon mu podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Odvolací soud současně zrušil podle §43 odst. 2 tr. zákoníku výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti Moneta Auto, s. r. o., částku ve výši 122 025 Kč a poškozené společnosti ŠkoFIN, s. r. o., částku ve výši 550 269,72 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla společnost ŠkoFIN, s. r. o., se zbytkem svého nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Na tomto místě Nejvyšší soud uvádí, že v této trestní věci rozhodoval již usnesením ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 250/2019, a to tak, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. 4. 2017, č. j. 2 T 171/2017-1131, zrušil a Obvodnímu soudu v Praze 5 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II.
5. Proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 67 To 244/2020 (dále také jen „napadený rozsudek“), podal obviněný dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a to jednak kvůli nesprávnému právnímu posouzení skutku, které spatřoval v nesprávné právní kvalifikaci a jednak z důvodu nesprávného zjištění skutkového stavu. V této souvislosti odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu, podle níž i námitky, jimiž je namítáno porušení základních práv a svobod, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Soudy nižších stupňů přitom svým postupem porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nepostupovaly v souladu s ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., což má za následek, že skutkové závěry jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ty byly hodnoceny v jeho neprospěch, přičemž důkazy svědčící v jeho prospěch nebyly vůbec provedeny nebo byly ignorovány.
6. Obviněný shrnul dosavadní průběh řízení a uvedl, že po zrušení obou původních rozsudků soudů nižších stupňů Nejvyšším soudem došlo v novém řízení ke změně v jeho neprospěch. To jednak z důvodu doplnění skutkové věty v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius , jednak uložením trestu, ve kterém není zohledněna doba uplynulé zkušební lhůty od právní moci zrušených rozhodnutí do okamžiku jejich zrušení Nejvyšším soudem a nového rozhodnutí (2 roky), v níž obviněný vedl řádný život, a jednak také z důvodu nezohlednění doby, která od spáchání skutku uplynula (7 let). V mezidobí od zrušení původních rozsudků soudů nižších stupňů navíc obviněný vykonal trest uložený mu rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, k němuž byl ve věci napadené dovoláním ukládán souhrnný trest, kdy zkušební lhůta podmíněně odloženého trestu odnětí svobody uplynula dne 12. 6. 2020. O žádosti obviněného o vydání rozhodnutí o osvědčení se ve zkušební lhůtě Obvodní soud pro Prahu 1 záměrně nerozhodoval a vyčkával rozhodnutí odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze. S odkazem na relevantní zákonná ustanovení obviněný uvedl, že sice lze formálně připustit možnost uložení souhrnného trestu z důvodu, že v době rozhodování nebylo o osvědčení dosud rozhodnuto, nicméně podle jeho názoru není smyslem zákonné úpravy poskytnout soudům možnost průtahů v rozhodování o osvědčení se pachatele ve zkušební lhůtě podmíněně odloženého trestu odnětí svobody, aby byly splněny podmínky pro uložení souhrnného trestu, nýbrž směřuje zejména na ty situace, kdy již v době rozhodování soudu existuje důvodné podezření, že se pachatel ve zkušební lhůtě neosvědčí. Obviněný měl navíc již v době rozhodování soudu prvního stupně podanou žádost o osvědčení, a nalézací soud tak měl vyčkat tohoto rozhodnutí, když bylo z dostupné evidence také zřejmé, že vedl ve zkušební době řádný život. Vyjádřil svůj nesouhlas s názorem, že ukládání souhrnného trestu je pro něj příznivější, když původní trest byl v době rozhodování soudu zcela vykonán a v řízení, jehož meritorní rozhodnutí je nyní napadnuto dovoláním, bylo rozhodováno o vině za přečin spáchaný před 7 lety a na který zákon stanoví trestní sazbu 1 až 5 let. V takovém případě mělo být v souladu s ustanoveními §38 odst. 2, §39 odst. 1, 3 tr. zákoníku přistoupeno k aplikaci §58 odst. 1 tr. zákoníku, či k uložení výchovného trestu na samé spodní hranici. Vzhledem k popsaným okolnostem tedy namítal, že mu měl být uložen výrazně nižší trest.
7. V další části dovolání obviněný brojil proti soudy nižších stupňů učiněným skutkovým zjištěním. Namítal, že aniž by došlo v novém řízení ke změně důkazní situace, když nebyly provedené ani žádné nové důkazy, dospěly soudy k jiným skutkovým závěrům než v původním řízení. V rozporu s §265s odst. 2 tr. ř. učinily v novém řízení závěr, že nepředal předmětná vozidla novému jednateli a ponechal si je, resp. si je přisvojil. Takový skutkový závěr je navíc v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy nebyly oprávněny měnit v neprospěch obviněného skutkové závěry učiněné v původním řízení, na základě vyjádřeného právního názoru Nejvyššího soudu v usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 250/2019, je mohly maximálně podřadit pod odpovídající právní kvalifikaci.
8. Obviněný tvrdil, že pro závěr, že si vozidla ponechal a nepředal je, neexistují kromě nevěrohodné výpovědi svědka N. L. žádné důkazy, naopak další důkazy prokazují opak. Spáchání skutku je časově vymezeno „nejpozději do dne 12. 6. 2013“ , když v tento den mělo podle důkazů dojít k převodu společnosti na jmenovaného svědka. Podle obviněného tak není zřejmé, zda si měl vozidla ponechat před převodem společnosti, k čemuž byl jako společník a jednatel oprávněn, či v okamžiku převodu společnosti. Uvedl však, že obě vozidla předal novému jednateli společnosti A., v jejíž dispozici i nadále zůstala, a proto se nemohl dopustit přečinu zpronevěry. Výpověď svědka N. L. byla „zcela nezákonně přeceněna“ a z hlediska její věrohodnosti nesprávně vyhodnocena, neboť jmenovaný prokazatelně nehovořil v řadě bodů pravdu (obviněný popsal, v čem spatřoval nepravdivost jeho výpovědi v kontextu dalších důkazů), když byl ignorován také možný motiv jeho nepravdivé svědecké výpovědi spočívající ve zbavení se trestní odpovědnosti za to, že nedostál finančním závazkům v rámci úvěrových splátek a převzatá vozidla pravděpodobně zpronevěřil sám.
9. Obviněný uvedl, že byť je jeho dovolací argumentace opakováním jeho obhajoby, soudy se s ní nejen náležitě nevypořádaly, ale důkazy svědčící v jeho prospěch ignorovaly, přičemž celkové hodnocení důkazů vykazuje znaky svévole s cílem dosáhnout za každou cenu jeho odsouzení.
10. Závěrem také namítl porušení zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku s tím, že odkázal na bod 51. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 6 Tdo 250/2019. S ohledem na uvedené pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjádřil také svůj souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
11. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Nejprve stručně shrnul dosavadní průběh řízení, jakož i obsah podaného dovolání. Po provedeném výkladu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že porušení zásady zákazu reformationis in peius podle §265s odst. 2 tr. ř. lze pod tento dovolací důvod podřadit již jen proto, že její porušení znamená vždy i porušení práva na spravedlivý proces a práva být stíhán nebo zbaven svobody toliko z důvodu a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Na daný případ se přitom podle státního zástupce ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. plně vztahovalo, neboť původní rozhodnutí byla zrušena z podnětu dovolání obviněného. Konstatoval však, že obviněný byl uznán vinným méně závažným trestným činem a taktéž nově uložený trest byl mírnější, než tomu bylo v původním řízení, a tak k porušení předmětné zásady v těchto právních parametrech nedošlo. Na základě obecných východisek vztahujících se k této zásadě se však přiklonil k závěru, že k jejímu porušení nedošlo ani při upřesnění formulace naplnění jednoho ze zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Podstatou výhrad Nejvyššího soudu v usnesení, jimiž zrušil původní rozsudky, byla neujasněná skutková zjištění, resp. nejasná skutková vyjádření v tzv. skutkové větě, ze které nebylo možné zjistit, kdy se měla vozidla reálně ocitnout mimo dosah oprávněného subjektu. Soudy použité výrazy „formálně předal“ a „přisvojil“ dostatečně konkrétně nevyjadřovaly to, co se s vozidly reálně stalo, aby bylo možno konstatovat závěr o naplnění všech znaků trestného činu zpronevěry, především znaku přisvojení si. Nejvyšší soud uložil soudům nižších stupňů v mezích §2 odst. 5, 6 tr. ř. ustálit skutková zjištění a ty následně přiléhavě právně posoudit. Pokud by již při zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí v řízení o opravném prostředku z dosud objasněného stavu věci, jak byl v rozhodnutích soudů nižších stupňů podán, bylo skutečně zřejmé, že žalovaný skutek trestným činem zpronevěry být nemůže, a že další řízení před soudem, v tomto případě prvoinstančním, na tom nemůže nic změnit, nemohl by dovolací soud již nechat pokračovat v trestním stíhání tím, že by věc vrátil nižšímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, ale sám by obviněného zprostil obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
12. Za zjevně neopodstatněnou považoval státní zástupce i námitku směřující do uloženého souhrnného trestu s tvrzením, že i tímto došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius . Jednak mu nebyl uložen přísnější trest, jednak byly splněny zákonné podmínky pro uložení souhrnného trestu. Pod uplatněný dovolací důvod nelze podle něj podřadit a porušení této zásady nelze dávat do souvislostí s nezapočítáním zkušební doby z trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2018, č. j. 67 To 228/2018-1163. Jestliže byl tento rozsudek zrušen, nemůže mít žádné právní účinky. Obviněný přitom podle státního zástupce ani neuvedl, jak by mělo započtení trestu vypadat, stejně tak neupřesnil, v čem měl nově vynesený výrok o trestu z takového nezapočítání porušit předmětný zákaz v jeho neprospěch. Státní zástupce poukázal na to, že zrušením původních rozsudků v této věci došlo k obnovení podmíněného trestu odnětí svobody z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015, z něhož se zkušební doba do běhu zkušební doby stanovené k souhrnnému trestu z nyní napadeného rozsudku započítává. Pod uplatněný dovolací důvod pak nelze podřadit ani námitku, podle níž obviněný spatřoval porušení zásady zákazu reformationis in peius z důvodu nezohlednění doby, která od spáchání skutku uplynula. Fakticky se totiž jedná o námitku přiměřenosti uloženého trestu, což je námitka, která nenaplňuje uplatněný ani jiný dovolací důvod. Poznamenal však, že právě doba, která od spáchání skutku uplynula, vedla odvolací soud ke zmírnění trestu.
13. Pakliže obviněný uplatnil námitku tzv. extrémního nesouladu, s tou se státní zástupce neztotožnil, přičemž uvedl, jaké důkazy obviněného usvědčovaly z jednání, kterým si přisvojil cizí věc, jež mu byla svěřena, a kterým na cizím majetku způsobil větší škodu. Obviněný tuto námitku vznesl na podkladě jiného hodnocení důkazů, jež by jeho postavení prospívalo, které však bylo odlišné od hodnocení učiněného soudy nižších stupňů a které nelze označit za rozporné s elementárními zásadami logiky. Státní zástupce konstatoval, že skutková zjištění, ke kterým soudy dospěly, jsou dostatečná pro konečný závěr o spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 tr. zákoníku.
14. Ačkoliv námitku o nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe pod uplatněný dovolací důvod podřadit lze, ani ji za opodstatněnou státní zástupce neshledal. Závěrem proto s ohledem na vše uvedené navrhl, aby bylo dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
16. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 67 To 244/2020 , je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
17. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
18. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
19. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř., §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
IV.
20. Se zřetelem k dovolací argumentaci Nejvyšší soud konstatuje, že námitky obviněného směřovaly převážně do oblasti skutkové a procesní, když bylo namítáno porušení zásad zakotvených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a také porušení práva na spravedlivý proces, práva na obhajobu, jakož i zásady in dubio pro reo , což podle něj vedlo k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Namítal extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními učiněnými v původním řízení a v řízení novém, přestože nedošlo k doplnění dokazování, a důkazní situace tak zůstala beze změny, přičemž skutková zjištění učiněná v novém řízení jsou taktéž v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Porušení zásady zákazu reformationis in peius spatřoval rovněž jednak v tom, že byla v rozsudku soudu prvního stupně, resp. v napadeném rozsudku odvolacího soudu doplněna skutková věta, jednak v uloženém trestu.
21. Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným obecným východiskům uvádí, že takové námitky obviněného stojí (s výjimkou níže uvedenou) mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu. Jelikož se však podle Ústavního soudu nemůže rozhodování o mimořádném opravném prostředku ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04), je třeba doplnit, že v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, tak i v rámci řízení o dovolání je nutno zásah do skutkových zjištění připustit, existuje-li extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, příp. právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. Jedná se o případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, čímž jsou pochybnosti o správnosti zjištěného skutkového stavu takové intenzity, že rozhodnutí soudu by mohlo svědčit o libovůli v jeho rozhodování (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 248/04 aj.).
22. Za případ extrémního nesouladu naopak nelze považovat tu situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované v §2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a na to navazujících právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu obviněného, avšak z obsahu provedených důkazů jsou odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Nadto lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
23. Nejvyšší soud uvádí, že v nyní posuzované věci extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat, když se s nimi ztotožňuje, a v podrobnostech proto na obě rozhodnutí odkazuje. K tomu je dále vhodné uvést, že není ani jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustil žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočil z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlil, což potvrdil již odvolací soud. To, že rozsah provedeného dokazování a hodnocení důkazů nekoresponduje s představami obviněného, samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ ( in dubio pro reo ), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
24. Obvodní soud pro Prahu 5 v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, na základě jakých důkazů uznal obviněného vinným ze spáchání daného přečinu a jak je hodnotil. Zjišťování skutkového stavu odpovídá základním zásadám trestního řízení, neboť při provádění důkazů, resp. jejich hodnocení byla dodržena ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mají odpovídající obsahové zakotvení v řadě důkazů, především ve svědeckých výpovědích a listinných důkazech. Přestože obviněný v dovolání zejména svědeckou výpověď N. L. zpochybňuje, soud prvního stupně se s jeho věrohodností vypořádal, přičemž uvedl, proč naopak neuvěřil obhajobě obviněného. Uvedené přitom důvodně konstatoval již Městský soud v Praze, který skutková zjištění soudu prvního stupně označil za úplná, správná a zcela odůvodněná. Ke korekci výroku o vině a trestu přistoupil „nikoliv z důvodu výtek ke skutkovým závěrům“ , ale toliko z důvodu novelizace trestního zákoníku, kterou došlo ke změně hranice výše škody ve smyslu §138 odst. 1 tr. zákoníku (zákon č. 333/2020 Sb.).
25. Nejvyšší soud dále uvádí, že vadami důkazního řízení se rozumějí vedle tzv. extrémního nesouladu (a ve spojení s ním) i případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a případy tzv. opomenutých důkazů. O tzv. opomenuté důkazy jde tehdy, když bylo procesními stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny – srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další).
26. Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě k porušení postulátu spravedlivého procesu nedošlo ani ve formě tzv. opomenutých důkazů, byť obviněný svou námitkou ani přímo tuto vadu nenamítá, pouze konstatuje, že soud prvního stupně zamítl jeho návrhy na doplnění dokazování pro nadbytečnost. Soud prvního stupně důkazní návrhy skutečně pro nadbytečnost zamítl, což však řádně odůvodnil (bod 17. rozsudku soudu prvního stupně).
27. K námitkám, které se vztahovaly k porušení zásady zákazu reformationis in peius Nejvyšší soud uvádí a opakuje již výše zmíněné, že byť se jedná o námitky procesní, nikoli hmotněprávní, ani v řízení o dovolání se při přezkumu napadených rozhodnutí nemůže Nejvyšší soud omezit jen na posouzení toho, zda argumentace dovolatele naplňuje jím uplatněný důvod dovolání, nýbrž musí rovněž, projednává-li dovolání obviněného a jsou-li jím v uvedeném směru vzneseny námitky stran porušení práva na spravedlivý proces, přezkoumat napadené rozhodnutí, resp. řízení mu předcházející, i z tohoto pohledu, neboť musí zabezpečit skutečnou realizaci ústavních garancí, která obviněnému v tomto směru (ať již Listinou základních práv a svobod, Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv, příp. jinými obdobnými lidskoprávními dokumenty) poskytují ochranu. Shledá-li proto Nejvyšší soud v postupu soudů nižších stupňů pochybení, která svou hloubkou zasahují a porušují právo obviněného na spravedlivý proces, musí v uvedeném směru zjednat nápravu, zpravidla formou vydání kasačního rozhodnutí.
28. Z takto vymezených hledisek proto Nejvyšší soud posuzoval i námitky stran tvrzeného porušení zákazu reformationis in peuis , byť jak dále uvedeno, námitka stran uloženého souhrnného trestu uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zčásti odpovídala.
29. Zákaz reformationis in peius , tj. „změny k horšímu“ , změny v neprospěch obviněného, je upraven pro řízení po přikázání věci Nejvyšším soudem v §265s odst. 2 tr. ř. Podle tohoto ustanovení bylo-li napadené rozhodnutí zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch.
30. Za změnu rozhodnutí v neprospěch obviněného je přitom nutno považovat každou změnu v jakémkoliv výroku, jenž se jej přímo dotýká, avšak musí tím být skutečně zhoršeno jeho postavení, přičemž takovou změnu je třeba hodnotit v celkovém kontextu určitého rozhodnutí a jeho dopadu na postavení obviněného.
31. Změna k horšímu může nastat ve skutkových zjištěních, v použité právní kvalifikaci, v druhu a výměře trestu, v ochranném opatření i v náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo vydání bezdůvodného obohacení (viz např. rozhodnutí č. 22/1999 Sb. rozh. tr. , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2013, sp. zn. 5 Tdo 741/2013 ).
32. V daném případě obviněný spatřuje porušení předmětné zásady jednak v doplnění skutkové věty výroku o vině, resp. v doplnění a změně skutkových zjištění, aniž by v novém řízení došlo k doplnění dokazování, a jednak v uloženém trestu.
33. Pokud jde o změnu ve skutkových zjištěních, není vyloučeno jejich doplnění nebo upřesnění, jestliže se tím nemění rozsah ani závažnost trestné činnosti, jejímž spácháním byl obviněný uznán vinným, nezpřísňuje se její právní kvalifikace ani uložený trest nebo nezvyšuje se rozsah způsobené škody, nemajetkové újmy nebo bezdůvodného obohacení a povinnosti obviněného k náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo k vydání bezdůvodného obohacení apod. Jde o případy, kdy popis skutkových okolností, které odůvodňují určitou právní kvalifikaci, není dostatečně výstižný a přesný a nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě vyjadřoval. Zákaz reformationis in peius se totiž nevztahuje na vlastní řízení, ale pouze na jeho výsledek, tedy na rozhodnutí (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 41/2007 Sb. rozh. tr.). Postavení obviněného je přitom třeba hodnotit v celém rozsahu určitého rozhodnutí a jeho následků, jak již shora uvedeno.
34. S ohledem na tato obecná východiska Nejvyšší soud konstatuje, že k porušení zásady zákazu reformationis in peius nedošlo tím, že v novém řízení po zásahu Nejvyššího soudu byla skutková věta upravena tak, že si obviněný přisvojil, resp. předmětná vozidla si ponechal ve své moci. Skutkové věty v rozhodnutích nižších stupňů zrušených Nejvyšším soudem totiž neodpovídaly zákonným znakům zvolené právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Konkrétně nebyl dostatečně vyjádřen znak předmětné skutkové podstaty, a to znak „přisvojení si“ . Nejvyšší soud však konstatuje, že ačkoliv v původním rozsudku soud prvního stupně v popisu skutku uvedl, že si obviněný předmětná vozidla přisvojil, přičemž pochybil, když dále uvedl, že s nimi naložil dosud nezjištěným způsobem, což mu bylo Nejvyšším soudem v zrušujícím usnesení vytknuto, z odůvodnění rozsudku plyne, že obviněný si předmětná vozidla „ponechal pro vlastní potřebu“ . Pokud jde pak o původní rozsudek odvolacího soudu, ten považoval z hlediska uplatněné právní kvalifikace za podstatnou již tu skutečnost, že došlo k formálnímu předání vozidel, přičemž ve skutkové větě výroku o vině rovněž dále uvedl, že „s vozidly bylo dále fakticky naloženo dosud nezjištěným způsobem“ . Ani takovýto popis skutku však nevyjadřoval to, co se s vozidly reálně stalo, a proto nebyl z tohoto hlediska zákonný znak „přisvojení si“ naplněn. Skutečnost, že se odvolací soud spokojil s tímto skutkovým závěrem o formálním předání vozidel, který v podstatě učinil i soud prvního stupně, však nebránila tomu, aby bylo v novém řízení vyjádřeno, že si obviněný předmětná vozidla ponechal pro vlastní potřebu a fakticky je nepředal, neboť tento závěr plynul ze skutkových zjištění učiněných již soudem prvního stupně v původním řízení, byť skutková věta těmto zjištěním neodpovídala.
35. Proto specifikoval-li soud prvního stupně, resp. odvolací soud v novém řízení po přikázání věci, že si obviněný předmětná vozidla ponechal, tedy uvedl, jak bylo s těmito vozidly reálně naloženo, nedošlo ke změně skutkových zjištění, nýbrž došlo pouze k jejich upřesnění a řádnému vyjádření ve skutkové větě tak, aby to odpovídalo znakům užité právní kvalifikace trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku. Porušení zákazu reformationis in peius v takovém postupu spatřovat nelze, neboť tuto zásadu nelze chápat tak, že pokud bylo odvolání podáno ve prospěch obviněného, není možné doplnit popis rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným, a to o okolnosti, které se nenacházely v tzv. skutkové větě výroku o vině (případně nebyly rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí). Doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, pokud takto nedošlo ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1185/2005). Jinými slovy řečeno v případě, jestliže použitá právní kvalifikace přichází v úvahu (není zcela vyloučena), avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, není dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby popsaný skutek náležitě vyjadřoval všechny zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným (Šámal, P., Púry, F. §265s [Řízení po přikázání věci]. In: Šámal, P. a kol. Trestní řád I, II, III. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3293.).
36. Nejvyšší soud na tomto místě uzavírá, že učiněná skutková zjištění odůvodňují závěr o naplnění všech znaků předmětné skutkové podstaty zpronevěry podle §206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku , přičemž zásada zákazu reformationis in peius porušena nebyla.
37. K porušení dané zásady však nedošlo ani při ukládání trestu, neboť obviněnému nebyl uložen přísnější trest, naopak byl mu uložen trest mírnější (při nezměněné výši trestu odnětí svobody byla zkrácena zkušební doba podmíněného odkladu výkonu tohoto trestu).
38. Namítal-li obviněný nepřiměřenost uloženého trestu v důsledku nezohlednění délky trestního řízení a doby, která uplynula od spáchání trestného činu, Nejvyšší soud uvádí, že tyto námitky pod uplatněný dovolací důvod podřadit nelze. Námitky vztahující se k hmotněprávnímu posouzení trestu, konkrétně k druhu a výměře uloženého trestu, lze uplatnit pouze prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle kterého byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. „Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zákona (nyní zejm. §39 tr. zákoníku a násl.) a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř.“ (rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
39. Určitý průlom může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně.
40. O takový případ se však v dané věci nejednalo, když odvolací soud při ukládání trestu zohlednil mj. právě i délku trestního řízení, když s ohledem na ni stanovil kratší zkušební dobu, na kterou trest odnětí svobody obviněnému podmíněně odložil.
41. Pokud jde o námitku, že obviněnému neměl být souhrnný trest vůbec ukládán a v tom spatřoval porušení zásady zákazu reformationis in peius , je třeba uvést, že taková námitka je podřaditelná pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byť jí tak obviněný neformuloval. Bylo jí totiž fakticky namítáno jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, neboť se týkala toho, zda mu měl být uložen trest souhrnný nebo samostatný s ohledem na ustanovení §43 odst. 4 tr. zákoníku ve spojení s §83 odst. 1, 4 tr. zákoníku. Porušení této zásady v ní však spatřovat nelze.
42. Obviněný uvedl, že trest, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 2. 2017, sp. zn. 6 T 68/2015 ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 5 To 260/2017, „zcela vykonal“ , a proto mělo být vyčkáno, než bude rozhodnuto ve smyslu §83 odst. 1 tr. zákoníku o tom, že se osvědčil, když měl navíc již v době rozhodování soudu prvního stupně v této věci podanou žádost o vyslovení osvědčení. K tomu je třeba uvést, že obviněnému sice uplynula zkušební doba dříve uloženého trestu výše citovanými rozhodnutími již dne 12. 6. 2020, zatímco Obvodní soud pro Prahu 5 v nyní posuzované trestní věci vynesl rozsudek až dne 9. 7. 2020 a Městský soud v Praze dne 6. 10. 2020, podstatným však je, že ani v době rozhodování Městského soudu v Praze právě dne 6. 10. 2020 nebylo o osvědčení se obviněného Obvodním soudem pro Prahu 1 podle §83 odst. 1 tr. zákoníku rozhodnuto. Nejednalo se ani o situaci ve smyslu §83 odst. 3 tr. zákoníku, podle něhož neučinil-li soud do jednoho roku od uplynutí zkušební doby rozhodnutí podle odstavce 1, aniž na tom měl podmíněně odsouzený vinu, má se za to, že se podmíněně odsouzený osvědčil.
43. Je proto třeba učinit závěr, kterého si je vědom i sám obviněný, že v okamžiku vyhlášení odsuzujícího napadeného rozsudku odvolacího soudu byla splněna podmínka souhrnnosti vůči trestu stanovenému v předchozí trestní věci, a proto byl postup podle §43 odst. 2 tr. zákoníku namístě.
44. Za hmotněprávní námitku je třeba označit i tu, kterou obviněný namítal neaplikování zásady subsidiarity trestní represe (§12 odst. 2 tr. zákoníku). Tou se zabýval již odvolací soud, přičemž ani Nejvyšší soud ji opodstatněnou neshledal.
45. Je třeba uvést, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Tím je vyjádřen princip použití trestního práva jako ultima ratio , z nějž vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Zásadu subsidiarity trestní represe však nelze interpretovat tak, že by i v případech dostatečně společensky škodlivých, mohla trestní odpovědnost nastoupit až po vyčerpání všech jiných dostupných právních prostředků. Princip ultima ratio totiž nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. mohly být a jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod.
46. Dospěje-li proto soud po odpovědném a objektivním zhodnocení všech okolností k závěru, že skutek naplňuje znaky posuzovaného trestného činu v míře předpokládané pro vyvození trestní odpovědnosti podle trestního zákoníku , pak i z pohledu zásady subsidiarity trestní represe nemůže být vadným konečný závěr o vině obviněného konkrétním trestným činem. To vyplývá z toho, že již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). V daném případě se přitom o „hraniční“ případ, který by nevykazoval potřebnou míru společenské škodlivosti ať už z hlediska způsobu jeho spáchání, tak z hlediska výše způsobené škody, když se jednalo o větší škodu, nejednalo. Jednání obviněného vykazovalo jisté znaky promyšlenosti a plánovitosti. Zcela bezpředmětná je v tomto směru argumentace obviněného, že poškozené společnosti neučinily potřebné kroky k vypátrání vozidel, neboť to byl on, kdo svým úmyslným zaviněním způsobil, že byla těmto společnostem způsobena škoda. Nebylo proto namístě uvažovat o uplatnění materiálního korektivu, neboť se rozhodně nejednalo o trestný čin, který by neodpovídal ani nejméně závažným běžně se vyskytujícím případům a nějakým způsobem se vymykal typově podobným případům trestného činu zpronevěry podle §206 tr. zákoníku.
47. Nejvyšší soud vzhledem ke všemu výše uvedenému uzavírá, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2020, sp. zn. 67 To 244/2020, ani jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 7. 2020, sp. zn. 2 T 171/2017, netrpí vytýkanými vadami, a zásah ze strany Nejvyššího soudu tak není namístě. Nejvyšší soud uvádí, že z hlediska práva na spravedlivý proces je klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu 21. 1. 2009, sp. zn. 3 Tdo 55/2009), přičemž i této povinnosti soudy nižších stupňů dostály, byť bylo odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu stručné.
48. Nadto Nejvyšší soud považuje za vhodné v této souvislosti stran námitkám opětovně uplatněným v dovolání ještě dodat, že zmíněnou problematikou, ale také problematikou nutností reakce (odpovědí) na stále se opakující otázky (argumentaci) obviněných se zabýval Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, mj. zmínil, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
49. Nejvyšší soud proto s ohledem na vše výše uvedené rozhodl tak, že dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [ v ] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 6. 2021
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu