ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.213.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 213/2021-193
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného A. K. , nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2020, č. j. 13 To 293/2020-166, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 2 T 153/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2020, č. j. 13 To 293/2020-166, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 8. 2020, č. j. 2 T 153/2020-152, a to pouze ve výroku o náhradním trestu odnětí svobody. Ve všech ostatních výrocích zůstal napadený rozsudek nezměněn. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 13. 8. 2020, č. j. 2 T 153/2020-152, byl A. K. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem ohrožení pod vlivem návykové látky podle §274 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a odsouzen podle §274 odst. 2 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a), §68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 50 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí 500 Kč, celkem 25 000 Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanové lhůtě vykonán, byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Dále byl obviněnému uložen podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu jednoho roku a šesti měsíců.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
2. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 10. 11. 2020, č. j. 13 To 293/2020-166, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, a to pro „nesprávné právní posouzení skutku a nesprávnou kvalifikaci skutku“. V rámci své argumentace poukázal na to, že podle jeho mínění byla porušena Listina základních práv a svobod (dále jen Listina), a to konkrétně v článku 40 odst. 2, pojednávající o presumpci neviny. Podle mínění obviněného nebylo v průběhu hlavního líčení prokázáno, že by usedl za volant a řídil motorové vozidlo po předchozím požití alkoholického nápoje. Na podporu shora uvedeného svého závěru argumentoval tím, že neexistuje jediný důkaz, který by ho z řízení pod vlivem alkoholu usvědčoval, a pokud byli ve věci slyšeni zasahující policisté, jejich výpovědi jsou nepoužitelné, a to s ohledem na existující judikaturu Nejvyššího soudu [sp. zn. 7 Tdo 347/2012]. Z uvedeného rozhodnutí následně na podporu svého závěru o nepoužitelnosti výpovědí těchto policistů obsáhle citoval příslušné pasáže. Dále uvedl, že se doznal k tomu, že způsobil dopravní nehodu, nepřiznal se však k tomu, že by řídil motorové vozidlo pod vlivem alkoholu, když „zejména nepodepsal záznam o kontrole řidiče podezřelého z požití alkoholu, což podle něj podporuje jeho tvrzení, že nesouhlasil s postupem policie“. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen dovoláním napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, ale také jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Svitavách a po zrušení vrátil věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný i Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že obviněný v rámci své argumentace uvedl pouze skutečnosti, kterými brojí proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Podle státního zástupce obviněný poukazuje pouze na svoji výpověď a výpověď svědka S. Pokud poukazuje na nepoužitelnost výpovědí zasahujících policistů, pak státní zástupce uvedl, že z jejich výpovědí bylo v souladu se zákonem použito pouze to, že byly u obviněného provedeny dechové zkoušky a jejich výsledek je prokázán. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný ignoruje závěry, které odvolací soud shrnul v bodě 11) svého usnesení a ve kterých je uvedeno, na základě kterých důkazů dospěly soudy k závěru o jeho vině, přičemž výpovědi policistů použity nebyly, navrhl státní zástupce dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř., a to i přes skutečnost, že jeho dovolání neobsahuje doslovný „odkaz na zákonné ustanovení §265b odst. 1písm. a) až l) nebo §265b odst. 2, o které se dovolání opírá“, neboť z dovolání vyplývá, že toto obviněný podává z „důvodu – nesprávného právního posouzení skutku a nesprávné kvalifikace skutku…“, z čehož nesporné, že obviněný hodlal uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda konkrétní námitky, o které se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod.
6. Z obsahu dovolaní obviněného je zřejmé, že tento uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora bod 4). Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo učiněno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
8. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné obviněným v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci jeho obhajoby vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. V této souvislosti je vhodné uvést, že stejně jako v dovolání, také v řízení před soudem prvního stupně argumentoval obviněný tím, že sice vozidlo v nočních hodinách řídil, ale to bylo v době, kdy ještě nepožil žádný alkohol. Následně se snažil o opravu auta, a když přidal otáčky (stále bylo napojeno na počítač, šlo o diagnostickou opravu) auto vystřelilo, na což nebyl připravený a došlo k tomu, že se vozidlo stalo neovladatelným a došlo k dopravní nehodě. Po této události vozidlo odstavil a v domě si na kuráž dal asi 4-5 panáků, které zapil jedním pivem, pak se vrátili s kamarádem (který s ním předtím jel na benzinku pro cigarety a po příjezdu s ním seděl ve vozidle, když se snažil obviněný o opravu vozidla) k vozidlu a v tu dobu kolem jela hlídka policie. Po pozitivních dechových zkouškách „nepodepsal ani dechovou zkoušku ani protokol, neboť neboural pod vlivem alkoholu“, ale napil se až po poškození dopravní značky a vozidla. Obdobnou argumentaci uplatnil obviněný rovněž ve svém odvolání a obsahově shodně ve své podstatě vyplývají i jím uplatněné námitky v dovolání. Okresní soud se s obhajobou obviněného vypořádal v rámci hodnocení důkazů zejména v bodech 12 – 15) odůvodnění svého rozsudku a odvolací soud pak v bodech 11 – 13 svého usnesení. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního, resp. druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [pouze za situace, že uvedené námitky lze pod uplatněný dovolací důvod podřadit].
9. K argumentaci obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Obviněný poukazuje na to, že došlo k porušení jeho práva v souvislosti s porušením principu presumpce neviny (in dubio pro reo), což ve svém důsledku ústí v porušení článku 40 odst. 2 Listiny. Nejvyšší soud v souvislosti s námitkami obviněného považuje za prvořadé upozornit dovolatele na tu skutečnost, že jeho odkaz na „nesprávné právní posouzení skutku..“ sice vzbuzuje zdání, že jde o relevantní uplatnění dovolacího důvodu, ale opak je pravdou. Primárně námitka obviněného spočívá v tvrzení, které je diametrálně odlišné od skutkového zjištění, které učinil soud prvního stupně, že - stručně řečeno - „obviněný řídil motorové vozidlo po přechozím požití alkoholu, kdy nebyl toto schopen ovládat …“. Oproti tomu se však obviněný snaží dovolací soud přesvědčit, že vozidlo se při opravě stalo neovladatelným, čehož důsledkem bylo jeho poškození a poškození dopravní značky, a až následně, po této události obviněný požil alkohol. Jde tedy o situaci, kdy obviněný předkládá vlastní verzi skutkového děje, odlišnou od skutkového zjištění nižších soudů. Nejde tedy u uplatnění hmotně právní argumentace, která je vymezena v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale o vlastní hodnocení důkazů obviněným s vyústěním v zásadně odlišné skutkové zjištění, než jaké učinily soudy nižších stupňů.
10. Ve vztahu k takto koncipovaným námitkám ohledně chybného hodnocení důkazů soudy v neprospěch obviněného a zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgány činné v trestním řízení), považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatel namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoliv však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007). Nejvyšší soud musí rovněž upozornit, že jako dovolací soud je zásadně vázán skutkovými zjištěními, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně, a námitky proti těmto skutkovým zjištěním, tedy i proti hodnocení důkazů jakožto nezbytnému předpokladu vyvození skutkových závěrů soudy, nemohou být předmětem přezkoumání v rámci řízení o dovolání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Nejvyšší soud neshledal žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými a právními závěry soudů obou stupňů.
11. V reakci na obviněným tvrzené porušení zásady in dubio pro reo je ještě nutno zmínit, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti a důkazní hodnoty, stejně jako úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení, je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav. Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Nadto lze dodat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
12. Ve vztahu k námitkám obviněného je nutno tohoto upozornit, že soudům vytýká, že při rozhodování o jeho vině vycházely z výpovědí policistů zasahujících na místě činu s tím, že informace, které jim sděloval nelze použít, a to s ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 347/2012. Z rozsudku soudu prvního stupně však mohl obviněný zjistit, že již nalézací soud na uvedené rozhodnutí upozornil a mj. v bodě 14) svého rozsudku doslovně uvedl, že „na výpovědi slyšených policistů u hlavního líčení ohledně této skutečnosti (sebeobvinění obžalovaného na místě činu) soud vinu obžalovaného nestaví a stavět nemůže“ . Obdobně se vyjádřil rovněž k uvedené problematice odvolací soud, který pregnantně v bodech 8) a 9) svého usnesení uvedl, proč k „k jakémukoliv sdělení obviněného učiněném na místě zasahujícím policistům“ nemůže být přihlíženo. Je-li podstatou dovolání obviněného tvrzení, že k výpovědím policistů nemělo být přihlíženo, pak patrně dovolatel přehlédl tu skutečnost, že soudy ve svých rozhodnutím uvedly, že k nim nepřihlížely (viz též bod 13 usnesení odvolacího soudu). Soud druhého stupně v bodech 10) až 12), zejména pak v bodě 11) rozvedl skutečnosti, na základě kterých závěr o vině obviněného učiněný nalézacím soudem obstojí. Úvahy soudu jsou zcela logické, když soud poukazuje na rozpory ve výpovědi obviněného a svědka S., který mu měl potvrdit, že alkohol pil až po dopravní nehodě. Rovněž tak je výstižný i odkaz na to, že obviněným a svědkem udávané množství vypitého alkoholu obviněným, by cca třicet minut po vypití nevykazovalo jednak při první dechové zkoušce 1,78 promile alkoholu a s odstupem doby stěží šlo o sestupnou hladinu, jak tomu bylo v předmětné trestní věci. Nad rámec uvedených úvah považuje Nejvyšší soud za podstatné zjištění (byť mu obviněný přikládá jiný a nepatřičný význam), že obviněný sice nepodepsal materiál prokazující, že se podrobil dechové zkoušce a jaký byl její výsledek, ale tento materiál objektivně prokazuje, že u obviněného uvedená hladina alkoholu v dechu byla v určitou dobu zjištěna, což je i v souladu s tím co obviněný uváděl, že před příjezdem policie požil alkohol, avšak jeho požití situuje až do doby po předmětné dopravní nehodě. Shora uvedenými logickými úvahami soudů nižších stupňů bylo dovozeno, že obviněný alkohol nevypil po vzniku dopravní nehody v množství jím uváděném (hladině neodpovídalo ani množství udávaného vypitého alkoholu ani doba, kdy tak měl učinit, ani neshoda mezi obviněným a svědkem v tom, jak tento alkohol konzumoval), ale před dopravní nehodou a v důsledku právě požitého alkoholu nebyl schopen bezpečně a s jistotou ovládat motorové vozidlo. I v návaznosti na tyto závěry nižších soudů považuje Nejvyšší soud na podporu jejich správnosti uvést, že je všeobecně známou skutečností, že polovina vypitého alkoholu se vstřebá cca za 15 minut. Obviněný si patrně neuvědomil v rámci své obhajoby, že celkové množství požitého alkoholu situuje do doby cca 02.00 hod. (v souvislosti s kamerovými záznamy cestou od benzinky – č. l. 95-96) a již první odběr byl proveden v 02.19 hod. Dále Nejvyšší soud v návaznosti na shora uvedené uvádí, že maximum koncentrace vypitého alkoholu (etanolu) je v krvi dosaženo za půl až 1 hodinu. Obhajobě obviněného pak neodpovídají objektivní záznamy k zjištěnému promile alkoholu v dechu obviněného, pokud v 02.24 hod. a následně 02.30 hod. bylo v dechu obviněného zjištěno 1,58 resp. 1,56 promile alkoholu, kdy v době cca 20-30 min. po obviněným tvrzeném požití alkoholu šlo o sestupnou fázi a nikoli vzestupnou fázi hladiny alkoholu v krvi, což vylučuje průběh děje uváděný obviněný stejně jako množství jím požitého alkoholu (též poukaz soudů nižších stupňů na rozpory ve výpovědi obviněného a svědka). Odkazuje-li obviněný na porušení presumpce neviny (in dubio pro reo), pak považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že „důvodné pochybnosti o vině, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech“, ve smyslu závěrů vyslovených Ústavním soudem v jeho rozhodnutí ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17 (viz bod 11), neexistují v případě závěrů nižších soudů a odůvodnění jejich rozhodnutí, ale stěží v rámci obhajoby lze připustit jako logickou a rozumnou námitku obviněného, že přestože se mu „v rámci cesty do obce XY za rodinou P. S. nepodařilo provést opravu předmětného vozidla (diagnostiku přes počítač), kdy jel slavit čarodějnice (celý večer a část noci nepil alkohol), aby v noci cca ke 02.00 hod. se rozhodl tuto opravu, která se mu předtím nezdařila, za snížených i světelných podmínek provádět.
13. V souvislosti s tvrzením obviněného, že ve vazbě na ustanovení §40 odst. 2 Listiny došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
14. V návaznosti na shora uvedené skutečnosti je vhodné poukázat též na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává.
15. Nejvyšší soud považuje za potřebné, byť opětovně, k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání a kterými se již soudy nižších stupňů zabývaly, nejen v souvislosti s již shora zmíněným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002, ale také z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání [ ve vztahu k porušení presumpce neviny též Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, sp. zn. II. ÚS 3068/17 (viz bod 11)].
16. Na základě shora uvedeného musí Nejvyšší soud konstatovat, že v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, a proto rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání [ podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. ]. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu