ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.516.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 516/2021-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného R. V., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 1. 2021, č. j. 4 To 639/2020-398, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 5 T 50/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 13. 10. 2020, č. j. 5 T 50/2020-378, byl obviněný R. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině citovaného rozsudku. Podle §143 odst. 1 tr. zákoníku byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel po dobu osmnácti měsíců a o nárocích poškozených na náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
2. Proti uvedenému rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích podali obviněný a státní zástupce [pouze do výroku o trestu, a to v neprospěch obviněného, neboť uložený trest považoval za nepřiměřeně mírný] odvolání, která Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 1. 2020, č. j. 4 To 639/2020-398, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl, že nebyla naplněna subjektivní a ani objektivní stránka přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku. Dále má za to, že závěry obou soudů jsou nepřezkoumatelné, čímž došlo k porušení práva na spravedlivý proces a dále existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, a to zejména ve vztahu k závěru soudů obou stupňů ohledně porušení povinnosti stanovené v §21 odst. 1, §30 odst. 2 a §21 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích. Obviněný má za to, že na základě provedeného dokazování není možné učinit závěr, že porušil povinnosti podle zákona o silničním provozu, čímž tedy nemohlo ani dojít k naplnění obecných znaků jakéhokoliv trestného činu. Dále má za to, že se soudy nezabývaly výpovědní hodnotou svědectví M. V., čímž se rozsudek nalézacího soudu, ale také usnesení odvolacího soudu stala nepřezkoumatelnými, když dále poukázal na to, že soudy nesprávně vyhodnotily časový sled událostí při hodnocení videozáznamu o dopravní nehodě. Poukázal na to, že řidič kamionu nijak nereagoval na předjetí a až v době, kdy obviněný začal odbočovat vpravo, začal řidič kamionu intenzivně brzdit, a proto podle obviněného není možné klást mu za vinu opožděnou reakci řidiče kamionu. Dále vyjadřuje své přesvědčení, že pokud by řidič kamionu začal brzdit dříve, tak by byl jeho odbočovací manévr z hlediska zákona zcela v pořádku. Vzhledem k výše uvedenému navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl a zprostil obviněného obžaloby.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, po stručném shrnutí dosavadního průběhu trestního řízení a obsahu dovolání, uvedl, že argumentaci obviněného sice lze v zásadě přiřadit pod uplatněný dovolací důvod, avšak s ohledem na vysokou míru obecnosti se k ní nelze kvalifikovaně vyjádřit. Dále poukázal na to, že z dotčených rozhodnutí je patrné, z jakých důkazů soudy vycházely, jak je hodnotily, jaká skutková zjištění učinily a nelze z nich dovodit ani existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a ani porušení práva na spravedlivý proces. Dále státní zástupce uvedl, že obviněný ve svém dovolání hodnotí některé důkazy, provádí jejich rozbor a na základě vlastního rozboru a vlastního hodnocení důkazů předkládá vlastní pro něj příznivější skutková zjištění. S ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání, případně aby podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. bylo v neveřejném zasedání učiněno i jiné než navrhované rozhodnutí.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný dovolací důvod uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III. Důvodnost dovolání
9. K námitce obviněného ohledně existence tzv. extrémního nesouladu-rozporu považuje Nejvyšší soud za prvořadé uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud předně konstatovat, že tyto jsou částečně obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat a vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [poukazoval mj. na to, že je potřeba celý nehodový děj posuzovat komplexně a nesouhlasí tak s hodnocením časové osy; jeho chování při brždění nebylo bezprostřední a intenzivní po předjetí kamionu; řidič kamionu na předjetí nijak nereagoval a pohyboval se neměnnou rychlostí, přičemž měl předpokládat nutnou korekci rychlosti a patřičně reagovat atd.] . S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, když např. v bodě 25 svého rozsudku soud prvního stupně uvedl, že „Skutečnost, že ze strany obžalovaného se jednalo o rychlý a neočekávaný odbočovací manévr, vyplývá i z výpovědi řidiče kamionu M. V. Svědek udržoval odstup před ním jedoucím osobním automobilem s vlekem a v momentě, kdy se předjíždějící motocyklista zařadil před něj, sundal nohu z plynu, ale v tu chvíli motocyklista začal okamžitě brzdit a uhýbat na zastávku…Z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že obžalovaný při předjíždění kamionu a dokonce i po jeho předjetí měl stále zapnutý levý ukazatel směru a po cca dvou až třech vteřinách, kdy se zařadil před kamion, rovnou přepnul ukazatel směru vpravo a současně začal intenzivně brzdit, aby se připojil ke svým kamarádům stojícím mimo vozovku bez ohledu na to, že právě předjel kamion jedoucí bezprostředně za ním rychlostí cca 90 kilometrů za hodinu… atd.“, a následně v reakci na odvolací námitky např. v bodech 11 – 15 svého usnesení odvolací soud, který se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně dále mj. uvedl, že „Odečtení jednotlivých parametrů (čas, rychlost a pozice) z kamerového záznamu tak, jak to provedl soud prvního stupně, je naopak velmi přesné a více než citlivě ohraničuje předjížděcí manévr obžalovaného na straně jedné od jeho odbočovacího manévru na straně druhé, a to přesto, že oba tyto manévry na sebe navazovaly ve velmi krátkém časosledu…Jak správně upozornil prvostupňový soud, odvolatelovo odbočování úzce souviselo s předchozím předjetím, při němž si obžalovaný jednak vynutil zkrácení bezpečného odstupu kamionu od svého motocyklu, a hned v návaznosti na to počal odbočovat způsobem, který svou unáhleností rozhodně nebyl opatrný, natož pak zvýšeně opatrný, jak vyžaduje ust. §21 odst. 1 zákona o silničním provozu… atd.“
11. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně (viz též bod 10), dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
12. S ohledem na charakter námitek uplatněných v dovolání obviněným [kdy poukazuje na nedostatky ve skutkovém zjištění; je zpochybňován zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř., hodnocení provedených důkazů atd.] považuje Nejvyšší soud za nezbytné obviněného upozornit, a to mj. i v souvislosti s otázkou zjišťování skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a zásadou in dubio pro reo, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci (§2 odst. 5 tr. ř.) a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i učiněnými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného a způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení, obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti] považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy obviněný namítá nesprávnost právního posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozuje zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
13. Dále považuje Nejvyšší soud v reakci na všeobecnou argumentaci obviněného k porušení práva na spravedlivý proces [byť na uvedenou námitku bylo reagováno již shora nejen v souvislosti s otázkou tzv. extrémního nesouladu] zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpělo, které však Nejvyšší soud neshledal.
14. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a porušení práva na spravedlivý proces, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
15. S ohledem na vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedené shora a obsah uplatněných dovolacích námitek, musí Nejvyšší soud konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze, a to ani s vyšší dávkou tolerance, jak by mohlo vyplývat z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudem prvního stupně, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že se nedopustil inkriminovaného jednání a že tedy nenaplnil skutkovou podstatu za vinu mu kladeného trestného činu. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
16. V souvislosti s předmětnou trestní věcí a dalším okruhem námitek obviněného, týkající se nenaplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu, musí Nejvyšší soud konstatovat, že ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněný spáchal přečin usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku v podstatě tím, že po dokončení předjetí nákladní soupravy řízené svědkem M. V. počal odbočovat vpravo do zálivu autobusové zastávky a při tom nedal včas před započetím odbočovacího manévru a bržděním znamení o změně směru jízdy vpravo, ohrozil za sebou jedoucího řidiče kamionu, kterého donutil reagovat prudkým bržděním, v důsledku čehož motocykl řízený poškozeným jedoucí za kamionem, i přes své intenzivní brždění narazil do zadní části kamionu a posléze došlo k jeho sklouznutí po vozovce do protisměru a střetu s protijedoucím vozidlem. V odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vedle obecných povinností účastníka provozu na pozemních komunikacích a řidiče, uvedených v příslušných ustanovení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, v planém znění (dále jen „zákon o silničním provozu”), shledaly soudy na straně obviněného zejména porušení ustanovení §21 odst. 1, 3 a §30 odst. 2 zákona o silničním provozu.
17. Podle §21 odst. 1 zákona o silničním provozu, při odbočování na křižovatce nebo na místo mimo pozemní komunikaci, musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy; při odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a musí dbát zvýšené opatrnosti a podle §30 odst. 2 zákona o silničním provozu, musí řidič dávat znamení o změně směru jízdy včas před započetím jízdního úkonu s ohledem na okolnosti provozu na pozemních komunikacích, zejména na řidiče jedoucí za ním a na povahu jízdního úkonu. Obviněný veškerou svoji argumentaci soustředil v tvrzení, že on žádné ustanovení neporušil, naopak k porušení povinností došlo jednak ze strany řidiče kamionu, který měl začít brzdit již před jeho odbočovacím manévrem, a pokud by tak učinil, jeho odbočovací manévr by byl z pohledu zákona v pořádku, jednak ze strany poškozeného, který nedodržel bezpečnou vzdálenost za před ním jedoucím kamionem.
18. Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že obviněný záměrně zdůrazňuje veškerá možná pochybení řidiče kamionu a soudům vytýká, že dostatečně nepřihlédly k tomu, že způsobem své jízdy ( pokud by měl lepší reakční dobu ) mohl řidič kamionu nehodě zabránit. Na tomto místě je vhodné obviněného upozornit, že časovým sledem událostí se velice podrobně zabýval soud prvního stupně v bodě 16 svého rozhodnutí a v bodě 25 svého rozhodnutí podrobně rozebírá porušení ustanovení zákona o silničním provozu. Odvolací soud pak ve shodě se soudem nalézacím dospěl v bodě 15 odůvodnění svého usnesení k totožným závěrům a zároveň obviněného správně v bodě 14 svého rozhodnutí upozornil, že ani odbočovací manévr, kterým se dostal před daný kamion, nebyl zcela v pořádku, když mj. uvedl, že „předjížděcí manévr tak nespočívá v tom, že předjíždějící si ‚natlačením se‘ mezi dvě vozidla (jedoucí vůči sobě v patřičném bezpečném odstupu) vynutí na předjížděném tvorbu nového bezpečného odstupu vůči sobě samému tím, že vklíněním do volného prostoru zkrátí vzdálenost mezi přídí předjížděného vozidla a zádí vozidla, se kterým předjel. Přitom právě takový závěr obžalovaný činí, neboť řidiči předjížděného kamionu V. adresuje výtku, že měl předpokládat zpomalování odvolatelova motocyklu a reagovat na to vytvořením si bezpečného odstupu od něho… atd.“
19. V návaznosti na shora uvedené je mj. nutno zdůraznit, že z výše uvedeného ustanovení §21 odst. 1 silničního zákona pak mj. vyplývá, že: „I když odbočující řidič začne dávat včas znamení o změně směru jízdy ještě před zahájením odbočování, nedochází tím automaticky k vyčerpání jeho povinnosti, protože má další významné povinnosti spočívající v tom, že při samotném odbočování nesmí ohrozit řidiče jedoucí za ním a současně musí dbát zvýšené opatrnosti. Dodržení všech těchto povinností je nutno posuzovat v každém jednotlivém případě s přihlédnutím k jeho konkrétním okolnostem, které pak odůvodňují závěr, zda střet předjíždějícího vozidla s vozidlem odbočujícím vlevo zcela zavinil jen jeden z řidičů nebo, jak je tomu v tomto případě, tento střet v různé míře oba řidiči spoluzavinili (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2013, sp. zn. 7 Tdo 918/2013).“ Obviněný si musel být vědom toho, že započal odbočovací manévr po tom, co předjel kamion jedoucí cca rychlostí 90 kilometrů za hodinu, a který se nachází bezprostředně za ním. Za takové situace si rozhodně nepočínal se zvýšenou opatrností [obviněný sám uvedl, že pracuje jako řidič kamionu, rovněž uvedl, že po předjetí kamionu jel chvíli před ním, ale již taktně nezmínil, že až do doby 14.19.28. se pohyboval při středu vozovky se zapnutým ukazatelem směru jízdy vlevo (kamion předjel v době 14.19.24) tedy po celou dobu jeho způsob jízdy nesvědčí pro závěr, že by chtěl odbočit vpravo, skutečnost, že mu mělo svítit brzdové světlo však nesvědčí pro závěr jeho intenzivního brždění v uvedené době cca 4-5 vteřin, když rovněž sám uvedl, že brzdové světlo svítí již v době, kdy se motocyklista dotkne brzdy, ale ještě nenastává brzdný účinek. Toto vše jsou skutečnosti, které byly obviněnému známy nejen jako řidiči motocyklu, ale i jako řidiči kamionu mu musely být známy okolnosti významné pro reakci řidiče kamionu, za situace, kdy v době 14.19.28 dává znamení o změně směru jízdy vpravo a v době 14.19.30. je téměř na dělící čáře vpravo, kdy rychlost kamionu musela být během uvedené doby snížena z 84 km/hod. na 63 km/hod a v následující vteřině na 40 km/hod. Uvedené skutečnosti svědčí o správnosti úvah soudů nižších stupňů o stylu jízdy obviněného] . Na situaci nemění nic ani spekulace obviněného týkající se reakční doby řidiče kamionu. Je sice pravdou, že reakční doba řidiče kamionu byla o 1 – 2 sekundy delší, než je běžná, ale byl to právě obviněný, který si svým jednáním vynutil zkrácení bezpečného odstupu kamionu od svého motocyklu, a hned v návaznosti na to počal odbočovat unáhleným a neopatrným způsobem. Nutno také podotknout, že obviněný mohl vzniklé situaci - prudkému brždění kamionu zabránit, pokud by si v době, kdy započal odbočovací manévr, počínal obezřetně a od samotného brždění a odbočování upustil, zvláště pak když si musel být vědom, že svým počínáním donutí kamion k prudkému brždění. Vzhledem k těmto skutečnostem dospěly soudy obou stupňů ke správnému závěru, že obviněný nedbal zvýšené opatrnosti a nedal včas před započetím odbočovacího úkonu a brzdění znamení o změně směru jízdy a donutil tak reagovat řidiče kamionu k prudkému brždění, když došlo i k sepnutí automatického brzdného systému, v důsledku čehož došlo ke střetu poškozeného se zadní částí kamionu. Soud prvního stupně pak také správně posoudil míru spoluzavinění poškozeného na vzniku dopravní nehody ( nedodržel bezpečnou vzdálenost od kamionu) , kterou promítl jak v právní kvalifikaci jednání obviněného, tak i ve výroku o náhradě škody.
20. K jednání v nedbalosti považuje Nejvyšší soud za dostačující uvést, že trestný čin je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí (nedbalost vědomá), nebo nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o tom vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl (nedbalost nevědomá). V případě obviněného s ohledem na všechny skutečnosti, které byly velmi podrobně rozvedeny v rozhodnutích soudů nižších stupňů nelze v jeho jednání spatřovat nevědomou nedbalost.
21. V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tak Nejvyšší soud pouze nad rámec své přezkumné činnosti k postupu soudů nižších stupňů při zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů považuje za vhodné uvést, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jejich výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). Soudy nižších stupňů tak v odůvodnění svých rozhodnutí správně hodnotily důkazy, ze kterých dovodily, že obviněný se dopustil přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 tr. zákoníku.
22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu