ECLI:CZ:NS:2021:6.TDO.675.2021.1
sp. zn. 6 Tdo 675/2021-28428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 7. 2021 o dovolání obviněného A. K., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 7/2020-28130, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 3/2016, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. K. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 19. 2. 2019, č. j. 10 T 3/2016-27891, uznán vinným zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 1) výroku o vině tohoto rozsudku a dále byl týmž rozsudkem uznán vinným organizátorstvím zločinu podvodu §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným v bodě 2) výroku o vině rozsudku a za uvedené zločiny byl odsouzen podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce, doplňkového pojišťovacího zprostředkovatele při zprostředkování pojištění nebo zajištění na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. [Týmž rozsudkem rozhodl nalézací soud také o vině a trestech ohledně dalších obviněných].
2. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 7/2020-28130, byl z podnětu odvolání (některých) spoluobviněných a státního zástupce (podaného v neprospěch obviněných) podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ve výroku o vině (ohledně obviněného a spoluobviněných Z. G., L. V. a L. P.) v rozsahu výroku pod bodem 2), výroku o trestu u obviněného (i dalších spoluobviněných), jakož i ve výroku o náhradě škody a podle §259 odst. 3 tr. ř. Vrchní soud v Olomouci znovu rozhodl tak, že uznal obviněného vinným pokusem zločinu podvodu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku spáchaným ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, kterého se dopustil jednáním popsaným ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a za uvedený pokus zločinu, jakož i za zločin, ohledně něhož zůstal napadený výrok o vině v bodě 1) rozsudku soudu prvního stupně nezměněn, byl obviněný podle §43 odst. 1 tr. zákoníku a §209 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činnosti samostatného zprostředkovatele, vázaného zástupce, doplňkového pojišťovacího zprostředkovatele při zprostředkování pojištění nebo zajištění na dobu pěti let. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto a jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V rámci své argumentace předně odmítl skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně a na ně navazující závěr o jeho vině a současně soudům nižších stupňů vytkl pochybení ohledně jimi provedeného hodnocení důkazů. V kontextu těchto tvrzení zpochybnil naplnění jak objektivní, tak subjektivní (ve vztahu k úmyslu uvedl, že tento nelze pouze předpokládat, ale je třeba jej na základě zjištěných skutečností prokázat a v jeho případě se o úmyslné jednání nejednalo) stránky za vinu mu kladených trestných činů, když uvedl, že se soudy nižších stupňů nezabývaly dobrovolností uzavření smluv ze strany klientů, délkou trvání těchto smluv a otázkou jejich placení či neplacení klienty, výší celkově způsobené škody, povahou “stornofondu”, nastavením podmínek výplaty provize samotné poškozené pojišťovně, jakož i skutečností, že uvedené provize nebyly vyplaceny a nebyla tak podle jeho názoru způsobena žádná škoda. Na základě všech těchto svých argumentů obviněný namítl extrémní rozpor mezi provedeným dokazováním a soudy nižších stupňů učiněnými skutkovými zjištěními, čímž došlo podle jeho názoru k porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. 1. 2021, č. j. 3 To 7/2020-28130, a zrušil a věc přikázal tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
4. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila, když ve vztahu k námitkám uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedla, že se ohledně skutkového stavu plně ztotožňuje s rozhodnutími soudů nižších stupňů. Jednání obviněného podle jejího mínění nezakládá možnost závěru o nevinně dovolatele. Obdobně vyjádřila nesouhlas s obviněným vznesenými argumenty, kdy hodnotila skutkové závěry soudů nižších stupňů, jakož i odůvodnění jejich rozhodnutí ve vztahu k zákonným náležitostem za zcela dostačující a souladné s příslušnými právními předpisy. O extrémní nesoulad se podle státní zástupkyně v žádném případě nejedná, jedná se v daném případě o nesouhlas obviněného s hodnotícími závěry nižších soudů, když upozornila na to, že soudy náležitě vyložily, z jakých důkazů vycházely a jakými úvahami se řídily při hodnocení důkazů i při posouzení příslušných zákonných ustanovení. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
III.
Důvodnost dovolání
9. S ohledem na námitku obviněného týkající se existence tzv. extrémního rozporu považuje Nejvyšší soud za vhodné nejprve zmínit, že extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá, že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, avšak v předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl. Pouze skutečnost, že se obviněný neztotožnil s hodnocením provedených důkazů a následně zjištěným skutkovým dějem, za situace, kdy se soudy vypořádaly se všemi důkazy a své úvahy řádným a logickým způsobem v odůvodnění svých rozhodnutí zdůvodnily, nelze považovat za extrémní nesoulad ve smyslu vyjádřeném v judikatorní praxi Ústavního a Nejvyššího soudu.
10. Nejvyšší soud musí rovněž konstatovat, a to plně v souladu se státní zástupkyní Nejvyššího státního zastupitelství, že námitky uplatněné v dovolání obviněným jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí [v řízení před nalézacím soudem poukazoval obviněný na to, že jeho jednání by mohlo být maximálně nedbalostní, kdy spoléhal na ostatní spolupracovníky; že klienti nebyli nepravdivě informováni o podmínkách pojištění; že poškozená pojišťovna věděla o systému podnikání obviněným; že výše škody byla nesprávně stanovena. V odvolacím řízení uváděl, že se nikdo nezabýval délkou trvání pojistných smluv ani způsobem a důvody jejich ukončení; že mu k tíži byly přičítány i provize, které nebyly vyplaceny; vyčíslená škoda nemá oporu v provedených důkazech; rovněž se vyjadřoval k stornofondu] . Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. [avšak pouze za situace, kdy je možno námitky v dovolání uplatněné pod dovolací důvod podřadit] .
11. S ohledem na shora uvedené lze konstatovat, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů či nezohlednění některých procesních zásad, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání. Nejvyšší soud musí konstatovat, že obviněný své námitky sice formálně opírá o uplatněný dovolací důvod, ovšem jím namítané vady pod tento dovolací důvod podřadit nelze. Obviněný svojí dovolací argumentací míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodů, neboť jeho námitky fakticky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu posouzení, ale primárně jimi brojí proti hodnocení důkazů, skutkovým zjištěním a domnělým procesním pochybením soudů nižších stupňů, přičemž nabízí své vlastní hodnocení provedených důkazů, vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, rozebírá svoji verzi události, vše s vyústěním do závěru, že zločin podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku nespáchal. Takto formulované dovolací námitky však nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu, a to ani z pozice jím tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces, kdy v souvislosti s uvedeným pojmem je potřebné obviněného upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutí odvolacího soudu, kterými podle dovolatele zmíněné rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal.
12. Nad rámec přezkumné činnosti je třeba v obecné rovině uvést, že v rámci zjišťování skutkového stavu bylo prokázáno, že obviněný jako osoba podnikající, a to ať jako osoba samostatně výdělečně činná či prostřednictvím společnosti L. podle zákona č. 38/2004 Sb., o pojišťovacích zprostředkovatelích a samostatných likvidátorech pojistných událostí, uzavřel s poškozenou mandátní smlouvu pro výhradního pojišťovacího agenta a současně s dalšími spoluobviněnými uzavřel další mandátní či obdobné smlouvy a vytvořil si tak svoji vlastní síť zprostředkovatelů pojištění obdobnou multilevel marketingu. V osobě obviněného tak vzniklo propojení mezi pojišťovnami a uvedenou sítí zprostředkovatelů, kteří se zaměřili na získávání zájemců o uzavření smlouvy o investičním životním pojištění, potažmo pak na inkaso provizí za takto uzavřené smlouvy. Za tímto účelem, jak již bylo řečeno, došlo k vytvoření sítě podřízených pojišťovacích zprostředkovatelů, jakož i dalších osob bez tohoto postavení, avšak plnících stejný úkol, kterým bylo zajištění co největšího počtu zájemců o uzavření smlouvy, k čemuž byli všichni motivování vyplácenými provizemi, pokud se jim podaří sehnat další zájemce o uzavření smlouvy. Činnost této sítě vedla ke kýženým výsledkům, když došlo k uzavření stovek smluv o životním pojištění a následně pak k žádosti o výplatu provizí obviněnému od poškozené v celkové výši v řádech miliónů korun, které měly být jednak k dispozici obviněnému a dále také tyto finanční prostředky měly umožňovat činnost sítě zprostředkovatelů tím, že z nich měly být vypláceny provize jednotlivým pojišťovacím zprostředkovatelům. Jednání obviněného tudíž naplnilo všechny znaky skutkové podstaty podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku a ve spolupachatelství podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, neboť měl v úmyslu obohatil sebe i zbylé obviněné tím, že zamlčel poškozené existenci sítě a její filosofii, spočívající zejména v úhradě prvních a více splátek za klienty nově uzavřených smluv o životním pojištění, což obviněnému umožnilo žádat o výplatu milionových provizí, a tímto způsobit poškozené škodu velkého rozsahu. Pokud se týká formy zavinění obviněný jednal v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Obviněného je třeba upozornit na tu skutečnost, že v omyl byla uváděna poškozená pojišťovna, a že jeho jednáním byla poškozené způsobena škoda, když část jeho podvodného jednání byla dokonána a v části zůstalo jeho jednání ve stadiu pokusu.
13. Nejvyšší soud považuje dále za potřebné uvést, že zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Učinit tak může jen zcela výjimečně, pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu namístě proto, aby byl dán průchod ústavně garantovanému právu na spravedlivý proces. Extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, když skutková zjištění soudů nemají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. Mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Brně, z nichž v napadeném rozsudku vycházel také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé není, jak již bylo shora řečeno, žádný extrémní rozpor. Soudy v odůvodnění přijatých rozhodnutí přesvědčivě a podrobně vysvětlily, z jakých důkazů vycházely a k jakým právním závěrům na jejich podkladě dospěly. Soudy jasně, srozumitelně a zejména logicky své hodnotící úvahy vysvětlily, přičemž se nedopustily žádné deformace důkazů a ani jiného vybočení z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. S námitkou obviněného, že uvedené závěry soudů obou stupňů, zahrnující hodnocení důkazů a právní posouzení jsou založeny na nesprávném vyhodnocení jednotlivých provedených důkazů, se pak nelze ztotožnit.
14. Není tak pochyb o tom, že shora popsané jednání obviněného nese charakteristické rysy trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, resp. zločinu podvodu, ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku. Obviněný znal postup vedoucí k získání provize od poškozené pojišťovny a byl obeznámen s tím, na podkladě jakých listin a zejména za jakých podmínek rozhoduje poškozená o výplatě provizí svým zprostředkovatelům. Obviněný usiloval o získání provize, a to ačkoliv věděl, že pro jejich výplatu nejsou splněny podmínky, neboť úhradu splátky neprovedli sami klienti, kteří to dokonce ve většině případů ani neměli v úmyslu, ale sám obviněný, popř. společnost L. či další zprostředkovatelé z jím vybudované sítě. S vědomím, že splnění podmínek, na jehož podkladě se výplaty provize domáhá, ve skutečnosti bylo splněno pouze formálně, předstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem věci. Činil tak s cílem sebe či jiného obohatit a způsobit na cizím majetku škodu. Věděl tedy, že zcela nedovoleně, bez vědomí a vůle oprávněného subjektu, usiluje o výplatu provize, a to ačkoliv při vědomí všech výše uvedených okolností by mu na ni nevznikl nárok. V kontextu výše shrnutého zjištěného skutkového stavu a jeho právního posouzení tak nemohou v dovolání obviněným uplatněné námitky dobrovolnosti uzavření smluv ze strany klientů a jejich samotné trvání a plnění, absence úmyslu obviněného či povaha “stornofondu”, nastavení podmínek výplaty provize a povědomí o činnosti obviněného ze strany samotné poškozené, obstát [k otázce délky trvání smluv a způsobu jejich ukončení se vyjádřil např. odvolací soud v bodě 46), k problematice „stornofondů“ soud prvního stupně v bodě 89), k problematice zpochybňované výši škody např. v bodě 101) a v bodě 102) pak mj. k subjektivní stránce trestného činu, kterým byl obviněný uznán vinným; odvolací soud pak úvahy nalézacího soudu dále logicky rozvedl v bodech 46-52 (v bodech 51-54) své úvahy k důvodům, pro které vyhověl odvolání státního zástupce mj. ve vztahu k obviněnému a zapojení obviněného do jednání pod bodem 2) výroku rozsudku].
15. Současně je vhodné uvést, že hodnocení důkazů soudem prvního i druhého stupně vtělené v souladu s §125 odst. 1 tr. ř. do odůvodnění jejich rozsudků je tak plně v souladu se základními pravidly logiky a v žádném případě nelze tvrdit, že by z odůvodnění rozsudku nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, popř. že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, což by mělo za následek výjimečnou přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu i co do skutkových závěrů (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
16. V souladu s obecným konstatováním uvedeným shora je zřejmé a Nejvyššímu soudu nezbývá než opětovně konstatovat, že obviněným vytknutá pochybení týkající se nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečného zjištění skutkového stavu a porušení práva na spravedlivý proces, lze označit za námitky skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním posouzení jeho jednání, aby následně bylo možno uzavřít, že právě posouzení pravé podstaty dovolacích námitek Nejvyšším soudem je podstatné z pohledu dalšího nazírání na podané dovolání, neboť Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
17. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 7. 2021
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu