ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.154.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 154/2021-243
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 3. 2021 o dovolání obviněného I. V. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 348/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 1 T 92/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného I. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 5. 8. 2020, sp. zn. 1 T 92/2020, byl obviněný I. V. uznán vinným v bodě 1) účastenstvím ve formě pomoci k přečinu krádeže podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku a v bodě 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku, za něž byl odsouzen podle §205 odst. 3 tr. zákoníku za užití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Ústí nad Labem ‒ pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 348/2020, z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce podaných proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. tento rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodech 1), 2) přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku, kterého se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tak, že
ad 1) v době od 22.20 hodin dne 23. 1. 2020 do 6.55 hodin dne 24. 1. 2020 po předchozí telefonické domluvě s dosud neustanoveným spolupachatelem, v objektu nacházejícím se na adrese XY, vylezl po stavebním lešení u zadní strany hotelu P., kde od dosud neustanoveného spolupachatele převzal část věcí, které spolupachatel odcizil poté, co v prvním patře silou vytlačil dostatečně nezajištěné (na ventilaci otevřené) okno, kterým prolezl do prostor kuchyně restaurace, z které odnesl popsané kuchyňské vybavení a další věci a finanční prostředky ve výši nejméně 11.268 Kč včetně klasické peněženky rozkládací, tzv. kasírtašky, a tímto jednáním způsobili škodu v celkové výši 90.018 Kč ke škodě poškozené společnosti Fine Bistronomy, s. r. o., se sídlem Březinova 453/6, Liberec V-Kristiánov, 460 05 Liberec, přičemž obviněný od neustanoveného spolupachatele takto převzal část popsaných věcí v celkové hodnotě minimálně 1.000 Kč, spolu s neustanoveným spolupachatelem s odcizenými věcmi slezl z lešení a z místa činu odnesl pryč, a následně u sebe část věcí minimálně v rozsahu věcí specifikovaných shora uschoval,
ad 2) dne 26. 2. 2020 okolo 16.15 hodin v Obchodním centru N. v ulici XY č. p. XY, XY v prodejně H&M vzal ze stojanů se zbožím 9 balení spodního prádla o ceně 3.341 Kč, tyto vložil do svého batohu a následně je pronesl z prodejny ven tak, že batoh držel nad bezpečnostními rámy a uvedené zboží si ponechal, čímž způsobil škodu poškozené společnosti H&M Hennes & Mauritz CZ, s. r. o., IČO 267 55 475, se sídlem Praha 1, Václavské náměstí 832/19, PSČ 110 00, ve výši 3.341 Kč,
a uvedeného jednání se dopustil přesto, že byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 1 T 181/2016, v právní moci téhož dne, pro přečin krádeže podle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 18 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, který vykonal dne 2. 5. 2019.
3. Za tento trestný čin byl obviněný odvolacím soudem odsouzen podle §205 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto i o nároku poškozeného.
II. Z dovolání obviněného
4. Obviněný podal prostřednictvím obhájce proti tomuto rozsudku odvolacího soudu, z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř. dovolání, které zaměřil výhradně proti části skutku popsané pod bodem 1). V tomto rozsahu odvolacímu soudu vytýkal, že uvedený dílčí útok nesprávně právně posoudil a že tento výrok je neúplný, protože neobsahuje všechny skutečnosti vztahující se ke skutkové podstatě přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že by způsobil škodu nepatrnou a že by čin spáchal vloupáním.
5. Skutková zjištění popisující jemu za vinu kladený dílčí útok v bodě 1) s poukazem na judikaturu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 3 Tdo 1465/2014, a rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, sp. zn. III. ÚS 84/94, sp. zn. III. ÚS 3136/09) označil za vadný pro existenci extrémnímu nesouladu s provedenými důkazy. Zejména nebylo objasněno, že by překonal jistící překážku s použitím síly, a proto chybí podklad pro závěr o naplnění formálního znaku skutkové podstaty přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť nic neodpovídá formálním podmínkám vloupání vymezeným v §121 tr. zákoníku, které předpokládá lest, nedovolené překonání uzamčení či překonání jiné jistící překážky za použití síly. O žádný takový způsob se u něj nejednalo. Rovněž nepovažoval za objasněné, že by si přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil, čili nebylo prokázáno jednání, jímž by naplnil objektivní stránku trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 tr. zákoníku (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 3 Tdo 185/2010, ze dne 25. 7. 2018, 8 Tdo 401/2018). Podle obviněného nebylo doloženo, že by naplnil subjektivní stránku uvedeného trestného činu, neboť na jeho straně zcela absentuje jakýkoliv úmysl, a navíc otázka zavinění nebyla odvolacím soudem reflektována ani ve skutkové větě výrokové části napadeného rozsudku vztahující se k dílčímu útoku v bodě 1). Z uvedených důvodů v této části skutkové věty chybí podklad pro právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku.
6. Podklad ve skutkových zjištěních podle obviněného nemá ani výše způsobené škody, protože za dostatečné nelze považovat konstatování, že „od neustanoveného spolupachatele převzal …věci v celkové hodnotě minimálně 1.000 Kč“, čímž v jeho případě nebyl naplněn formální znak trestného činu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť z popsaného zjištění nevyplývá škoda nikoli nepatrná.
7. Obviněný soudům rovněž vytkl, že se nezabývaly (ne)příčetností neustanoveného spolupachatele, ačkoli právě její zodpovězení je v projednávané věci zásadní i ve vztahu k uloženému trestu, jelikož v případě, že by hlavní pachatel byl shledán jako trestně neodpovědný např. pro nedostatek příčetnosti, pak by obviněný nemohl být za spáchání dílčího útoku v bodě 1) vůbec odsouzen.
8. Závěrem dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ‒ pobočky v Liberci ze dne 1. 10. 2020, sp. zn. 55 To 348/2020, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství podané dovolání neshledal důvodným, protože odvolací soud o vině obviněného rozhodl v souladu se zjištěným skutkovým stavem věci i právní kvalifikací, podle které čin obviněného posoudil.
10. Nedostatky neshledal v závěru o spáchání činu vloupáním, protože bylo prokázáno, že obviněný jednal po předchozí dohodě s neustaveným spolupachatelem a v době již probíhající krádeže vyšplhal po stavebním lešení za spolupachatelem, po římse k oknu, do něhož se natáhl (a proto na parapetu zanechal svůj otisk prstu), a to poté, co neustanovený spolupachatel silou vytlačil jen na ventilaci zajištěné okno v prvním patře a vnikl do prostor kuchyně restaurace, kde došlo k odcizení movitých věcí. Takové jednání vykazuje znaky vloupání s použitím síly. Rozhodné je, že obviněný se skutku dopustil jako spolupachatel, jednal ve společném úmyslu se spolupachatelem, který použil síly při překonání zajišťujícího mechanismu okna pootevřeného na ventilaci (viz bod 14. svého rozsudku odvolacího soudu). Překonáním jiné jistící překážky je např. přelezení vysokého plotu, popř. vyšplhání se po hromosvodu nebo okapové rouře do vyšších pater domu. Jistící překážkou je tedy i výškový rozdíl, který musí pachatel překonat způsobem, který představuje volbu přístupové cesty (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2015, sp. zn. 6 Tdo 1091/2015).
11. Přisvojení si cizí věci jejím zmocněním státní zástupce považoval též za naplněné, navíc poukázal na formálnost v tomto směru uplatněné námitky, jíž obviněný pouze deklaroval neprokázání tohoto znaku a bez bližšího vysvětlení napadal skutková zjištění soudu. Bylo však prokázáno, že si společným jednáním s neustanoveným spolupachatelem přisvojili cizí věci tím, že se jich společně zmocnili (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 6 Tdo 800/2018), jednali ve společném úmyslu a naplnili i tento zákonný znak dané skutkové podstaty. S ohledem na popsaný dílčí útok, z něhož je patrné, že obviněný jednal cíleně a chtěně, v bodě 1) není pochyb o jednání v přímém úmyslu s dalším spolupachatelem v rámci společného jednání.
12. Státní zástupce označil za nedůvodné i námitky proti výši škody, protože obviněný sice osobně převzal od spolupachatele a odnesl věci v hodnotě 1.000 Kč, ale se zřetelem na zásady spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku se mu přičítá celý škodlivý následek, neboť byl zahrnut jejich společným úmyslem, v jehož rámci byly odcizeny věci v celkové hodnotě přesahující 90.000 Kč, což je několikanásobně víc než po novelizaci trestního zákoníku zákonem č. 333/2020 Sb. s účinností od 1. 10. 2020 stanovená hranice pro škodu nikoli nepatrnou (10.000 Kč).
13. Za nemístnou s ohledem na závěry odvolacího soudu označil námitku o neposouzení příčetnosti spolupachatele, která navíc směřuje do rozsahu dokazování, jež pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadá. Nadto zmínil, že nalézací soud se touto otázkou v odůvodnění rozsudku v dostatečném rozsahu zabýval (viz bod 7.), avšak v souvislosti s původním posouzením jednání obviněného jako účastenství. Rovněž upozornil, že z obsahu věci nebyly zjištěny takové poznatky, které by doplňování dokazování v tomto směru opodstatňovaly, obzvláště když spolupachatel ustanoven nebyl.
14. Důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. dovolatel řádně nerozvedl, a jde tedy jen o zcela formalistickou námitku, jíž není podle čeho přisvědčit. Protože odvolací soud přistoupil k posouzení obou skutků jako jednoho pokračujícího trestného činu spáchaného dvěma dílčími útoky, zjednodušil skutkovou větu tak, že v ní nadbytečně neopakoval skutkové vyjádření znaku zpětnosti po popisu obou dílčích útoků, ale rozhodné skutečnosti vymezující speciální recidivu uvedl pouze jednou na konci celé skutkové věty a vztáhnul ji na oba dílčí útoky vymezené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, což plně odpovídá podstatě pokračování podle §116 tr. zákoníku.
15. Vzhledem ke všem takto rozvedeným skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto své rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
16. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněného, jehož případné stanovisko k němu Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
IV. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., podal ho obviněný jako osoba oprávněná podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
18. Prostřednictvím důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněný vytýkal, že výrok napadeného rozsudku ve vztahu ke skutku 1) neobsahuje všechny skutečnosti vztahující se ke kvalifikované skutkové podstatě přečinu krádeže podle §205 odst. 2 tr. zákoníku.
19. Uvedená argumentace však na uvedený důvod nedopadá, protože důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Jde tedy o dvě alternativy, jednak že nebyl vůbec učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí zcela chybí, jednak jde o výrok, který neobsahuje všechny náležitosti, což činí jeho výrokovou část neúplnou.
20. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku, apod. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
21. V obecné rovině chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, proti němuž obviněný výhrady zaměřil, a které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – srov. rozhodnutí č. 34/2000 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 18 pod č. T 421). Pokud soud druhého stupně vyhoví opravnému prostředku určité osoby jen částečně, ve zbytku ho již nezamítá, takže v tomto směru, tj. co do nevyhovění neúspěšné části opravného prostředku, nemůže jít o chybějící nebo neúplný výrok v rozhodnutí soudu druhého stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 17 pod č. T 417, a další). Tento způsob přístupu k částečnému vyhovění opravného prostředku byl pozměněn rozhodnutími Ústavního soudu, který nálezem ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, označil za vadu, že „odvolací soud opomenul uvést, jak rozhodl o odvolání; výrok odvolacího soudu se zúžil na nápravu nesprávnosti výroku o náhradě škody, není však patrné, jak rozhodl o odvolání proti výrokům o vině a o trestu“. V nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, uvedl, že „v napadeném usnesení chybí rozhodnutí o vině stěžovatele (dovolatelů) a ani není patrné, zrušil-li Nejvyšší soud výrok o trestu k dovolání státního zástupce nebo dovolatelů, a jak se dále vypořádal s dovoláními“.
22. V posuzované věci se však o žádnou takovou situaci, která by mohla představovat chybějící nebo neúplný výrok, nejedná. Podle způsobu, jakým odvolací soud rozhodl, je zřejmé, že nový celý výrok o vině a trestu učinil na podkladě jak odvolání obviněného, tak i státního zástupce podaného v neprospěch obviněného. Z podnětu odvolání obviněného odvolací soud přezkoumal všechny výroky a stejně tak učinil i k odvolání státního zástupce, s ohledem na něž změnil právní kvalifikaci z pomocníka podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, tedy samostatného skutku v bodě 1), na dílčí útok pokračujícího přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku. Tato změna v právním posouzení je sice dílčím způsobem pro obviněného přísnější (obecně se pomoc považuje za mírnější posouzení než spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku), čímž bylo vyhověno státnímu zástupci, avšak tím, že v rámci změny se čin pod bodem 1) stal součástí pokračujícího skutku, výsledkem je pouze jeden skutek posouzený jako jediný přečin krádeže. Je tak patrné, že celkový výsledek je ve prospěch obviněného příznivější (odpadlo právní posouzení jako účastenství), neboť mu byl uložen trest odnětí svobody o tři měsíce kratší nežli rozsudkem soudu prvního stupně, což bylo učiněno k odvolání obviněného. Je tedy zřejmé, že odvolací soud splnil své povinnosti a s oběma podanými odvoláními se vypořádal. Z těchto důvodů žádný výrok v rozhodnutí odvolacího soudu nechybí.
23. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uvedený důvod shledával v neúplném popisu skutku v tzv. skutkové větě výroku o vině, resp. v té její části, která se vztahuje k dílčímu útoku trestného činu krádeže popsanému v bodě 1), což však nelze podle shora uvedeného vymezení považovat za chybějící výrok nebo jeho neúplnost ve smyslu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř.
24. Pro nekonkrétnost zmíněné námitky, která je v rovině pouhého blíže nespecifikovaného prohlášení, lze jen pro úplnost dodat, že zásadně nelze za obviněného dotvářet dovolací argumentaci, ani suplovat jím neuvedené námitky, které sám nevyslovil, a spekulovat o tom, co a jak chtěl vyjádřit, neboť odpovědnost za formulaci obsahu dovolání leží primárně na obviněném (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 8 Tdo 791/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 6 Tdo 263/2014, ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015, ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1159/2015, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 6 Tdo 727/2019, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 452/07, aj.).
25. Jestliže obviněný v této souvislosti vytýkal v bodě 1) vady v právní kvalifikaci pro neúplnost skutkových podkladů pro její použití, takové námitky s důvodem podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nesouvisejí. Obviněný však v dovolání neuvedl, v čem nedostatečné vyjádření ve smyslu zákonných znaků §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku spočívalo. Je však třeba zdůraznit, že proti této právní kvalifikaci obviněný brojil především prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
VI. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
26. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
27. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. To vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právní vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř. a není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři, neboť hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. je právem a povinností soudu prvního stupně, jehož postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94).
28. Na skutkový stav je možné poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud je nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
29. Nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v zásadě v dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2002, sv. 16 pod č. T 396)]. Tato zásada je prolomena v případě nesprávné realizace důkazního řízení, má-li za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, zejména stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Takový přezkum skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání možný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
30. Podle obsahu podaného dovolání je zjevné, že obviněný namítal, že použitá právní kvalifikace jeho jednání jako přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku neodpovídá učiněným skutkovým zjištěním v bodě 1), protože sám nebyl tím, kdo se věcí zmocnil, ani nepřekonal překážku s použitím síly ve smyslu §205 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku ve spojení s §121 tr. zákoníku, a pokud si přisvojil cizí věci, nedosahovaly hodnoty škody nikoli nepatrné podle §205 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. V tomto právním posouzení spatřoval extrémní nesoulad.
31. Nejvyšší soud s ohledem na takto vytknuté nedostatky považuje za nutné zdůraznit, že obviněným vznesené námitky zčásti kopírují jím podané odvolání, které však směřoval proti právním závěrům, jež před zrušením odvolacím soudem učinil soud prvního stupně [čin v bodě 1) posuzoval jako účastenství ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku,], nikoliv proti právnímu posouzení, které vzešlo z odvolacího řízení, v němž bylo uvedené trestné jednání obviněného posouzeno jako dílčí útok pokračujícího přečinu krádeže spáchaného ve spolupachatelství (srov. §23 tr. zákoníku) s neustanovenou osobou (viz rozsudek odvolacího soudu shora). Z těchto důvodů lze za námitky, jimiž je třeba se zabývat, považovat ty, které mají vztah ke konečnému posouzení, neboť polemika s tím, proč nejde o účastenství, již v tomto případě nemá význam, jelikož té již bylo v rámci odvolacího řízení vyhověno.
32. Výhrady obviněného, že nenaplnil osobně znaky přečinu krádeže uvedené v §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku nemají opodstatnění. Jejich nedůvodnost vychází z povahy a podstaty spolupachatelství, s nímž se odvolací soud vypořádal a vysvětlil, proč s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti dospěl k závěru, že obviněný jednal jako spolupachatel. Zejména uvedl, že to byl on, kdo ve spojení s neustanoveným druhým pachatelem sám překonal překážku, když vylezl k oknu v prvním patře po lešení a po římse, neboť ze země bylo zcela nepřístupné, a následně v tomto místě převzal věci od pachatele, který se do objektu dostal vytlačením ventilačního okna, uvnitř připravil věci k odcizení, jež mu právě obviněný odebral a částečně je odnesl (viz body 13., 14. rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že obviněný se přímo podílel na odcizování věcí v roli, kterou pro tento účel měl s druhým pachatelem určenou. Pokud jde o výši škody, ta s ohledem na to, že jde o pokračující trestný čin, je dána součtem jednak věcí odcizených oběma pachateli v bodě 1) a rovněž škodou vypočtenou v bodě 2).
33. Nejvyšší soud k jinak správným závěrům odvolacího soudu pro úplnost dodává, že přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou (§138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném od 1. 10. 2020 – viz §2 odst. 1 tr. zákoníku) a čin spáchá vloupáním, přičemž byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán.
34. Výše popsané a rozvedené závěry korespondují s podmínkami a charakterem spolupachatelství vymezenými v §23 tr. zákoníku, podle kterého byl-li čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama. Spolupachatelství je založeno na společném jednání a úmyslu k tomu směřujícím. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo pokud každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 66/1955 a č. 17/1982 Sb. rozh. tr.), anebo když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí uveřejněná pod č. 36/1973 nebo č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). Společný úmysl spolupachatelů musí zahrnovat jak jejich společné jednání, tak sledování společného cíle, přičemž předchozí vzájemná výslovná dohoda není vyžadována a postačí, jde-li o dohodu konkludentní. Podstatné je, že u spolupachatelství musí každý z nich jednat, tzn., že každý musí zvláštním způsobem naplnit objektivní stránku dané skutkové podstaty.
35. Každý spolupachatel si však musí být vědom alespoň možnosti, že jednání jeho i ostatních spolupachatelů směřuje k spáchání trestného činu společným jednáním, a být s tím pro tento případ srozuměn.
36. Pro úplnost Nejvyšší soud k námitkám obviněného doplňuje, že spolupachatelství je formou trestné součinnosti spočívající v tom, že trestný čin spáchají společně nejméně dvě trestně odpovědné osoby, které jednají společně podle společného úmyslu. V daném případě námitka obviněného, že druhý se spolupachatelů mohl být nepříčetný, a výtka vůči soudům, že se touto otázkou nezabývaly, je zcela bez reakce na konkrétně zjištěné skutečnosti, protože nikde v obsahu spisu není uvedeno, že by ten, s kým se obviněný trestného jednání dopustil, byla osoba, která by vykazovala známky nepříčetnosti. Způsob provedení činu svědčí o tom, že spolupachatel obviněného byl orientován místem i časem, když pro obviněného na smluveném místě měl připravené věci k odnesení z objektu, kam se sám vloupal, a to způsobem plně odpovídajícím místním poměrům, když k vloupání a vniknutí do kuchyně umístěné v poschodí využil zcela reálnou i realizovatelnou možnost, včetně příležitosti použít lešení.
37. K námitce obviněného, že on nebyl tím, kdo překonal jistící překážku za použití síly, ani se nezmocnil cizí věci a nejednal v úmyslu takový čin spáchat, je třeba uvést, že z hlediska právního posouzení formy jednání je nutné hodnotit celkové chování obviněného tak, jak vyplynulo z výsledků provedeného dokazování. Z tohoto důvodu je nutné zkoumat všechny okolnosti, za kterých byla trestná činnost oběma pachateli páchána. Podstatné je, že šlo o společné jednání dvou osob, které bylo činěno ve vzájemné souhře. V této souvislosti lze zejména poukázat na skutkové závěry, z nichž plyne, že soud roli obviněného vymezil v bodě 1) tak, že se na společném jednání dohodl (ve skutkovém zjištění je uvedeno „po předchozí telefonické domluvě“) s další neustanovenou osobou, čímž vyjádřil, že vlastnímu jednání ve vnitřních a přilehlých venkovních prostorách hotelu předcházela dohoda obou pachatelů, v nichž byla patrná jejich vůle společně se podílet na realizaci záměru, který si společně stanovili při rozdělení rolí, jež budou uskutečňovat v rámci krádeže majetku z hotelové kuchyně a restaurace. Nerozhodné z hlediska naplnění posuzované skutkové podstaty je, že se každý z nich podílel na realizaci činu určitým jednáním. Významné však je, že oba při tomtéž činu jednali tak, že každý naplňoval objektivní znaky žalovaného přečinu. Neustanovený pachatel nejprve do objektu vnikl a připravoval tam věci, obviněný za ním vylezl k oknu, kde je od něj převzal a odnesl. Musel se k oknu dostat po lešení postaveném u budovy hotelu. Jednalo se o cílené jednání, v jehož rámci obviněný znal přesně místo i způsob, jak se k němu dostat, i to, u kterého z oken se má zastavit. Zde od tohoto druhého neustanoveného pachatele „P.“ převzal pytel s věcmi, které jím již byly odcizeny z místa, kde byly původně umístěny, a to v prostorách hotelové kuchyně a restaurace. Uvedený blíže nekonkretizovaný spolupachatel se do kuchyně dostal tak, že v prvním patře silou vytlačil dostatečně nezajištěné (na ventilaci otevřené) okno, kterým prolezl do prostor kuchyně restaurace. Byl to on, kdo se do hotelu vloupal tím, že překonal za použití síly jistící překážku, jejímž cílem bylo zabránit nepovolaným osobám ve vniknutí do budovy, přičemž po ukončení tohoto jednání v budově hotelu oba společně i s odcizenými věcmi a penězi v celkové hodnotě 90.018 Kč slezli z lešení a z místa odešli. Oba se proto těchto věcí zmocnili, kdy obviněný si část věcí v minimální celkové hodnotě 1.000 Kč ponechal a uschoval. Společně pak takto ke škodě poškozené společnosti odcizili věci v hodnotě 90.018 Kč. Z uvedeného je patrné společné jednání, vzájemná souhra a konkrétní způsob naplnění objektivní stránky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku.
38. Tím, že ukradené věci a peníze z místa odnesli a uschovali, vyloučili oprávněnou osobu z trvalé dispozice s nimi a sami si je neoprávněně a protiprávně přisvojili. Ačkoli tedy činnost každého z nich spočívala ve zdánlivě samostatných krocích, v daných souvislostech je podstatné, že se jednalo o společné jednání, neboť oba byli na místě činu současně přítomni, jednali na základě společné předchozí dohody a ve vzájemné shodě a kooperaci realizovali společný záměr, který také uskutečnili, a to za aktivního přispění každého z nich.
39. Kromě toho je třeba dodat, že aktivní podíl obviněného je zřejmý i z dalších okolností, které z provedeného dokazování vyplynuly. Mimo jiné ze samotné výpovědi obviněného se podává, že na místě činu v inkriminovanou dobu byl, vyšplhal po lešení, aby známému jménem „P.“, s nímž se seznámil ve výkonu trestu, na základě jeho žádosti pomohl odnést nějaké věci, jež mu jmenovaný oknem podal v igelitovém pytli. Teprve posléze dole na ulici si uvědomil, že „má problém“, a proto se chtěl pytle zbavit.
40. Posoudí-li se soudy zjištěná účast obviněných na činu popsaném ve výroku ad 1) rozsudku soudu druhého stupně, včetně příslušných pasáží jeho odůvodnění, je jasný podíl každého z pachatelů a je zřejmé, že obviněný se přímo účastnil páchání trestného činu krádeže. Není rozhodné, že se na celém jednání nepodílel každý stejnou měrou po celou dobu, neboť je nepochybné, že každý z nich byl do konkrétního dílčího útoku zapojen, a to nikoli nepodstatným způsobem. Jednání obou pachatelů na sebe navazovala, zčásti se prolínala, a to s maximální bezprostředností, s níž se vzájemně v jednání podporovali a doplňovali, a každý z obviněných se choval plně v souladu se společnou dohodou, na jejímž základě své záměry realizovali. Z konkrétního jednání obviněných je zřejmé, že každý z nich měl svůj vlastní podíl na celém činu, který byl ve spolupachatelství spáchán jejich společným jednáním, přestože do budovy hotelu vnikl za silového překonání jistící překážky pouze jeden z nich, tentýž pachatel v prostorách hotelu se zmocnil cizích věcí, zatímco druhý čekal venku na lešení před oknem na to, až mu první pachatel tyto odcizené předměty podá, aby s nimi poté společně z místa činu odešli a ukryli je. Ani případná rozdílná účast na spáchaném činu totiž bez dalšího neznamená, že se nemůže jednat o spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, pro něž je rozhodné, aby jednotliví aktéři plnili úlohu a byli zapojeni v souladu se subjektivním vztahem ke společnému záměru a cíli, jež je jejich společným činem sledován. Oba obvinění se podíleli na daném činu aktivním způsobem, díky čemuž mohl být trestný čin v souladu s jejich záměrem dokonán.
41. Právě tato jejich souhra a jednotnost při realizaci společného záměru je naplněním zásad spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, které ovládá celé jednání, jež společně spáchali. Role každého z obviněných byla umocněna chováním jich obou, neboť postupovali jednotně a koordinovaně, nikdo ze společného rámce jednání nevybočil, s čímž koresponduje to, že jejich jednotlivá jednání na sebe navazovala, případně se vzájemně prolínala (srov. rozhodnutí č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.). Vzhledem ke vzájemnému propojení jednání každého z pachatelů bylo možné realizovat čin zjištěným a popsaným způsobem. Je zřejmé, že naplňovali společným jednáním znaky přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), písm. b) tr. zákoníku. Jestliže je takový trestný čin spáchán úmyslným společným jednáním dvou nebo více osob, jde o spolupachatelství, při němž odpovídá každá z těchto osob (spolupachatelů), jako by trestný čin spáchala sama (§23 tr. zákoníku).
42. Ze stejného důvodu nelze přisvědčit ani výhradě obviněného proti závěru o výši způsobené škody, neboť i ta je zahrnuta u činu v bodě 1) spolupachatelstvím, a tudíž za škodu odpovídá každý ze spolupachatelů tak, jako kdyby čin spáchal sám, což vyplývá ze zásad spolupachatelství, a každému spolupachateli se tak přičítá celý rozsah spáchaného činu včetně celého následku, resp. účinku (celá škoda, celé zranění poškozeného apod.), pokud byly způsobeny společným jednáním a vztahoval se k nim jejich společný úmysl, což má význam zejména v těch případech, kde si spolupachatelé svou trestnou činnost rozdělili tak, že každý provedl jen část této společné trestné činnosti nebo jen někteří ze spolupachatelů trestný čin dovršili. To se týká především majetkových trestných činů (srov. přiměřeně např. rozhodnutí č. 41/1993 Sb. rozh. tr.; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 332, 333). Konkrétní míru jejich aktivity a podílu na celé trestné činnosti lze pak zohlednit v rámci ukládaného trestu [§39 odst. 7 písm. a) tr. zákoníku].
43. Takto rozvedené skutečnosti dokládají správnost závěru odvolacího soudu, že obviněný jednal ve vztahu k přečinu krádeže podle §205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku jako spolupachatel podle §23 odst. 1 tr. zákoníku, a to jak po objektivní, tak subjektivní stránce.
VII. Závěr Nejvyššího soudu
44. Na základě popsaných závěrů Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného nedůvodným, protože postupy a závěry soudů nevykazují nedostatky, na něž obviněný upozorňoval, a v řízení nebylo zjištěno ani porušení zásad spravedlivého procesu. Odvolací soud učinil správné právní závěry o vině obviněného.
45. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud, který uvedené poznatky učinil na podkladě přezkoumávaných rozhodnutí a připojeného spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 17. 3. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu