ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.233.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 233/2021-4751
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 5. 2021 o dovolání obviněného M. S. , nar. XY ve XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 13 To 130/2020, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 109/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. S. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 1. 2020, sp. zn. 3 T 109/2018, byl obviněný M. S. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, za který byl podle §240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 tr. zákoníku mu byla uložena povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil uhradil způsobenou škodu. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnických osob podnikajících podle živnostenského zákona č. 455/1991 Sb. a dále zákaz výkonu povolání a podnikatelské činnosti ve smyslu živnostenského zákona č. 455/1991 Sb. spočívající v nákupu a prodeji motorových vozidel na dobu pěti let. Podle §71 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částky 45 854,59 EUR, zajištěné na jeho účtu č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s., a částky 446 655 Kč, zajištěné na jeho účtu č. XY, vedeném u Komerční banky, a. s. Bylo též rozhodnuto o náhradě škody.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako odvolací soud usnesením ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 13 To 130/2020, odvolání obviněného i státního zástupce podané v neprospěch obviněného, zamítl podle §256 tr. ř. jako nedůvodná.
3. Podle tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku dopustil tím, že
v XY, okres Ústí nad Orlicí, ani jinde v období od 17. 6. 2010 do 31. 12. 2014 jako jediný jednatel společnosti R.., IČ: XY, se sídlem XY č. p. XY, XY [dále „společnost R.“], jediný společník této společnosti (od 17. 9. 2009 do 6. 6. 2014) a osoba fakticky řídící tuto společnost (od 17. 9. 2009 do 31. 12. 2014), jejímž předmětem činnosti bylo mimo jiné pořizování motorových vozidel ze zahraničí a jejich prodej v České republice, ani jako fyzická osoba, uskutečňující ekonomickou činnost, spočívající v pořizování motorových vozidel ze zahraničí a jejich následném prodeji, včetně daně z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), s cílem nepřiznat DPH z uskutečněného prodeje motorových vozidel vědomě nezavedl prodej ve výroku rozsudku uvedených vozidel do účetnictví ani do daňových přiznání společnosti R., k DPH za jednotlivá zdaňovací období od 2. čtvrtletí roku 2010 do 4. čtvrtletí roku 2014, a nepodal daňová přiznání k DPH ani jako fyzická osoba, přičemž předstíral, že vozidla byla pořízena v zahraničí a následně prodána v České republice jinými fyzickými a právnickými osobami, na které nechal vystavovat zahraniční faktury - daňové doklady, přestože uvedená vozidla ve skutečnosti sám pořídil a prodal, čímž porušil §21 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v období od 17. 6. 2010 do 31. 12. 2014, a zkrátil tak DPH o částku 1 605 630 Kč.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. 13 To 130/2020, podal obviněný M. S. prostřednictvím obhájce z důvodů §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání, které zaměřil proti způsobu provedeného dokazování, vadnému hodnocení důkazů a nedostatečnému odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, v němž spatřoval porušení pravidel spravedlivého procesu z důvodu tzv. extrémního rozporu.
5. Obviněný za extrémní rozpor považoval způsob hodnocení výpovědi svědků P. a R. T., neboť soud u výpovědi svědka P. T. nebral do úvahy, že byl již za obdobné krácení daní odsouzen, a že v posuzované trestní věci odmítl vypovídat, protože by si mohl přivodit trestní stíhání z důvodu nezdaněných dovozů (viz zvukový záznam hlavního líčení), že prokazatelně falšoval podpisy své manželky na dokladech a v předmětné době se jako dovozce a prodejce vozidel prezentoval na internetu. Soud nereflektoval, že tiskopisy dokladů odpovídaly svědkem v minulosti užívaným tiskopisům, na jejichž základě byl odsouzen, a že podnikání svědka v oboru dovozu a prodeje vozidel potvrdili i svědci M. R., P. B., P. D., J. F. a J. M. Extrémní rozpor spočíval v závěrech ohledně vozidla Octavia (VIN XY), s nímž obviněný neměl nic spolčeného, neboť ho koupil svědek P. T. a svědek L. C. připustil, že „přišel někdo na plnou moc od T.“. U vozidla Suzuki SX4 (VIN XY) doložil kompletní historii a prokázal, že uvedené v účetních sestavách skutečně existovalo, a tudíž mělo být vyřazeno z žalovaného skutku. Výhrady obviněný soustředil i vůči vozidlům spojeným se zesnulým J. D., s poukazem na nový důkaz výpisem z účtu společnosti R., kde je z údaje k 28. 1. 2013 patrno, že J. D., který jediný s účtem disponoval, zadal příkaz k úhradě ve prospěch účtu XY, což je zřejmý důkaz, že J. D. za společnost R. hradil DPH za IV. čtvrtletí roku 2012. Přitom ve výroku o vině je uvedeno několik vozidel zakoupených společností R., která do tohoto období spadají, u nichž soud vyčíslil zkrácenou daň na celkem 193 679 Kč. Důkaz, že společnost R. prostřednictvím J. D. vozidla v zahraničí nakupovala a platila převodem, a finančnímu úřadu odváděla DPH, odvolací soud nepřípustně opomněl, stejně jako důkaz o podnikatelské historii J. D.
6. Porušení zásady vyhledávací obviněný spatřoval v tom, že soud neprováděl ucelené dokazování a nerespektoval, že svědci P. D., J. F. potvrdili zakoupení vozů a plnění daňových povinností. Za důkazy nepodložený obviněný považoval závěr, že uvedené osoby obchody nedanily, protože neměl k dispozici účetnictví společnosti L. ani společnosti R., s. r. o., a dokazováním nebyly objasněny poměry u manželů T., jimž byla daň vyměřena, a T. se proti tomuto rozhodnutí nijak nebránili a podvolili se vymáhacímu procesu, což je další důkaz, že se jednalo o jimi zakoupená a dovezená vozidla. Svědek J. F. nejenže zdanění vozidel potvrdil, ale soudu také své kompletní účetnictví prokazující zdanění doložil. Obviněný měl za to, že soudy mu přičetly krácení daní, aniž by si ověřily, zda daně nebyly osobami uvedenými na dokladech v minulosti odvedeny. Námitky obviněný soustředil i proti domovní prohlídce, při níž byly odňaty věci uvedené pod body 1. až 19., listiny uvedené v úředním záznamu však podle něj nebyly mezi věcmi při této domovní prohlídce odňatými. Obviněný poukázal na tzv. „doktrínu ovoce z otráveného stromu“, jíž měl soud při dokazování brát do úvahy, byť není v našich poměrech přijata. Policejní orgán soupis listin provedl sám, bez jeho účasti či bez účasti nezúčastněné osoby, což i podle soudů byl vadný postup, který však bagatelizovaly.
7. U řady vozidel nedošlo k objasnění všech rozhodných skutečností, a proto při zachování pravidla in dubio pro reo by musela být z obžaloby vyřazena, což by mělo za následek i snížení celkové škody a následnou změnu právní kvalifikace. Obviněný poukazoval na to, že v prostorách dílny si nechávaly doklady i jiné osoby, než on sám (což tyto osoby ostatně potvrdily, jak vyplývá z doplnění jeho odvolání a tam uvedených citací svědeckých výpovědí). Proto mu nepřišlo od počátku zvláštní, že je s cizími doklady nalezenými v dílně konfrontován. V zájmu maximální procesní obrany k vozidlům vyjadřoval, že zrovna ten který konkrétní doklad u něj v dílně bez pochybností byl. K trestnímu stíhání přistupoval od počátku „čelem“, volil opatrnější variantu obhajoby a snažil se pro nalezení dokladů poskytnout vysvětlení, namísto zarytého mlčení. Odmítl argumentaci, že dokumenty by se do spisu nemohly dostat jiným způsobem, než z domovní prohlídky.
8. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že poměrně rozsáhlé odvolání o celkem 38 stranách řádně nepřezkoumal a vypořádal se s ním na pouhých 14 stranách (fakticky však na 10 stranách, poněvadž zbytek je rekapitulace obou odvolání). Z uvedených důvodů a důkazní situace nemohl odvolací soud dojít ke skutkovým zjištěním formulovaným ve výroku o vině a ponechat tento výrok beze změn.
9. Ze všech uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a podle §265 l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
10. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolatel nevznesl jedinou námitku, kterou by vytýkal nesoulad skutkových zjištění v tzv. skutkové větě a zákonných znaků zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku. Dovoláním pouze polemizoval s hodnocením důkazů, provedl vlastní obsáhlá důkazní hodnocení, prosazoval svou skutkovou verzi a odkazoval na procesní, nikoli hmotněprávní zásady presumpce neviny a in dubio pro reo , nebo zpochybňoval postup policejního orgánu při provedené domovní prohlídce, což jsou námitky, které směřují výlučně do skutkové a procesní oblasti a formálně deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají. Část námitek formuloval jako kritiku kvality odůvodnění odvolacího soudu, což je nepřípustné s ohledem na §265a odst. 4 tr. ř.
11. Tvrzený tzv. extrémní rozpor státní zástupce neshledal. Takovou vadu však obviněný nevytkl a domáhal se pouze hodnocení důkazů jiným, pro něj příznivějším způsobem. Skutková zjištění soudů nejsou v rozporu s provedenými důkazy a i odvolací soud se důkazní situací podrobně zabýval, vysvětlil, na základě jakých důkazů a úvah soudy dospěly k závěru, že označené osoby a společnosti předmětné obchody neuskutečnily a jednalo se o dovozy realizované na účet obviněného. Odvolací soud reagoval na opakované námitky obviněného, poukázal na nelogičnosti jeho obhajoby a vypořádal se i s nevěrohodností osob vypovídajících ve prospěch obviněného, neboť tyto s obviněným vědomě spolupracovaly (viz body 18., 28., 29. a 33. odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu). Kvalitu odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu podle státního zástupce nelze posuzovat podle kvantitativních hledisek spočívajících v porovnání počtu stran opravného prostředku a soudního rozhodnutí.
12. Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkou o průběhu domovní prohlídky, neboť byla provedena na základě řádně vydaného příkazu k domovní prohlídce a v souladu s ustanovením §84, §85 tr. ř. Procesně neobratný postup policejního orgánu při sepisu značného množství listin odňatých při domovní prohlídce nepředstavuje vadu zakládající existenci nezákonných důkazů. Tvrzení obviněného, že některé listiny mezi listiny zajištěné při domovní prohlídce mohly být podstrčeny, označil státní zástupce za spekulaci. Protože námitky na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, a nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost dovolacího soudu, není relevantně uplatněn ani dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Proto navrhl dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
III. Přípustnost dovolání
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného M. S. je podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podala včas (§265e odst. 1 tr. ř.) oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.).
IV. Formální podmínky dovolání
14. Ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
15. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatel odkázal na další důvod dovolání.
16. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři. Procesněprávní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze před soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
17. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
18. Nejvyšší soud však připouští, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupuje k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).
V. K námitkám obviněného
19. Podle obsahu podaného dovolání je zřejmé, že obviněný formálně zákonem stanoveným podmínkám nevyhověl, protože vytýkal nedostatky v procesním postupu při utváření dokazování nebo směřují proti vadám v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nekoresponduje. Vzhledem k tomu, že obviněný v procesních nedostatcích, které přezkoumávaným rozhodnutím vytýkal, spatřoval porušení zásad spravedlivého procesu, Nejvyšší soud posuzoval s ohledem na pravidla stanovená v článku 6 odst. 3 Úmluvy, zda došlo k extrémním procesním chybám [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
20. K nepoužitelnosti listin získaných při domovní prohlídce konané dne 7. 10. 2014 pro jejich, stručně řečeno, neznámý původ, je třeba uvést, že otázkou zákonnosti provedení domovní prohlídky a jejího průběhu, resp. zejména způsobu, jakým policejní orgán identifikoval listiny v rámci této domovní prohlídky zajištěné, se soudy zabývaly (bod 5. rozsudku nalézacího soudu, bod 39. usnesení odvolacího soudu) a poukázaly na určitou neobratnost při postupu policejního orgánu, avšak s tím, že nejde o vážnou vadu, které by měla za následek nepoužitelnost zajištěných listin. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožnil s tím, že v tomto konkrétním případě nastíněná procesní neobratnost policejního orgánu neměla vliv na zákonnost provedení domovní prohlídky (kterou obviněný ani nenamítal) a nemá za následek nepoužitelnost opatřených listinných důkazů. Vyjma tvrzení obviněného prezentovaného až u hlavního líčení není dána existence žádných skutečností nasvědčujících tomu, že by listiny zahrnuté do seznamu listin odňatých při domovní prohlídce nebyly listinami, které byly v provozovně obviněného fyzicky nalezeny. V daném stádiu trestního řízení totiž byly důkazy teprve opatřovány, mj. právě prostřednictvím domovní prohlídky (viz §82 odst. 1 tr. ř.), a teprve na základě nich bylo konstruováno konkrétní obvinění dovolatele. Soudy správně poukázaly na to, že obviněný se v přípravném řízení velmi podrobně vyjadřoval k tomu, proč byla při domovní prohlídce nalezena část účetnictví společnosti R., účetnictví společnosti R., doklady svědků R. T. a P. T., a že se taktéž vyjadřoval k jednotlivým odňatým dokladům, které se vztahovaly ke konkrétním vozidlům. Je třeba zdůraznit, že mezi těmito obviněným zpochybňovanými listinami se nacházejí originální doklady fakturačního a kontraktačního charakteru, mnohdy i zahraničního původu (kupní smlouvy holandských prodejců apod.), které policejní orgán nemohl předem obstarat a do spisu je zařadit k tíži obviněného. Nález takových listin pak plně koresponduje též s nálezy firemních razítek subjektů, s jejichž podnikáním neměl mít obviněný nic společného.
21. V kontextu obviněným zmíněné doktríny „plodů z otráveného stromu“ je vhodné zmínit, na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017, podle něhož k aplikovatelnosti této doktríny existuje v českém trestněprávním prostředí poměrně obsáhlá judikatura Ústavního i Nejvyššího soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2260/10 , publikovaný pod č. 50 ve sv. č. 64 Sb. nál. a usn.; usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 3318/09 ; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 6 Tdo 84/2013; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 11 Tdo 122/2015 atd.). Lze připomenout závěry Ústavního soudu z jeho nálezu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. I. ÚS 1677/13 (publikovaného pod č. 195 ve sv. 75 Sb. nál. a usn.), kde v návaznosti na svou předchozí judikaturu potvrdil svůj zdrženlivý přístup k této doktríně s tím, že je nutné přistupovat k hodnocení zákonnosti důkazů vždy diferencovaně s ohledem na konkrétní povahu a závažnost vady nastalé v procesu dokazování a nečinit paušální závěry, že celý důkaz získaný nebo odvozený z procesně nepřípustně provedeného úkonu je „otrávený“ [srov. též Draštík, A., Fenyk, J. a kol. Trestní řád . Komentář. I. díl (§1 až 179h). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2017, str. 804, 877, 878, 1196]. Tak tomu nebylo ani v této trestní věci. Policejní orgán neporušil žádná konkrétní ustanovení trestního řádu, pouze až dodatečně učinil detailní soupis a specifikaci zajištěných listin. Lze připomenout, že i Ústavní soud již mnohokrát na téma nezákonnosti domovní prohlídky konstatoval, že existence procesního nedostatku nemusí vždy vést ke zrušení napadených rozhodnutí (v poslední době zejména viz usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 1373/19).
22. Z uvedených důvodů nelze přisvědčit tomu, že by k namítaným důkazům nemělo být při ustanovování skutkového děje přihlíženo, a že by měly být vyloučeny ze souboru důkazů, z něhož soudy při rozhodnutí o vině obviněného vycházely. Z těchto důvodů nebylo možné uvedené výhradě obviněného přisvědčit.
23. K případnému opomenutí důkazu výpisem z účtu společnosti R. je třeba uvést, že z obsahu trestního spisu vyplývá, že obviněný v doplnění odvolání ze dne 31. 3. 2020 vytkl nalézacímu soudu nehodnocení otázky, zda společnost R. vozidla na ni psaná danila a vedla je v účetnictví, a v tomto kontextu upozornil na připojený důkaz v podobě výpisu z účtu zmíněné společnosti za období od 19. 1. do 19. 2. 2013, který měl potvrzovat, že J. D. za tuto společnost hradil DPH za IV. čtvrtletí roku 2012 (č. l. 4621). V předmětném doplnění odvolání rovněž podotkl, že dalším důkazem svědčícím o faktickém působení J. D. ve společnosti je mimo jiné skutečnost, že se jmenovaný jako odpovědný zástupce věnoval opravám silničních vozidel a dalších prostředků také v rámci společnosti S., přičemž v této souvislosti obviněný poukázal na výpis z živnostenského rejstříku společnosti S. (č. l. 4625). S ohledem na uvedené obviněný tvrzené důkazní návrhy explicitně nevznesl, ve svém řádném opravném prostředku toliko hodnotil postup nalézacího soudu týkající se provádění a hodnocení důkazů a s odkazem na jím přiložené listiny prezentoval vlastní náhled na důkazní situaci. Absenci požadavku na doplnění dokazování podporuje i protokol o veřejném zasedání konaném o odvolání, z něhož se podává, že obhájce obviněného po přednesu odvolání sdělil, že nemá návrhy na doplnění dokazování (č. l. 4675). Nelze tedy hovořit o opomenutém důkazu a nevypořádání se soudu nižšího stupně s návrhem obviněného na doplnění dokazování, o který by se jednalo jen tehdy, kdyby soudy na učiněný návrh dostatečně nereagovaly. Podle Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení sp. zn. I. ÚS 152/05) však není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, I. ÚS 733/01, III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí.
24. Námitce obviněného o extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy rovněž nebylo možné přisvědčit, protože soudy splnily povinnost řádně věc ze všech rozhodných hledisek objasnit. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (viz body 3. až 84. rozsudku nalézacího soudu, body 16. až 41. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. K výhradám obviněného zaměřeným na důkazní řízení Nejvyšší soud připomíná, že není jeho úkolem, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje. Orgány činné v trestním řízení shromáždily dostatečné množství důkazů potřebné kvality a tyto objektivně a pečlivě hodnotily (srov. §2 odst. 5, 6 tr. ř.).
25. Podle mínění Nejvyššího soudu je závěr o vině obviněného plně opodstatněný, neboť důkazy v řízení řádně provedené, na něž nelze nahlížet izolovaně, nýbrž ve vzájemných souvislostech a konfrontacích, umožňují bez pochybností konstatovat, že obviněný skutek popsaný v tzv. skutkové větě spáchal. Výsledky domovní prohlídky ve spojení s výpověďmi svědků, výpisy z obchodního rejstříku, obsahem spisů Okresního soudu v Ústí nad Orlicí sp. zn. 3 T 43/2012 a 2 T 123/2016, zprávami společnosti F. (okolnosti založení společnosti R.), společnosti H. T., (okolnosti přepravy vozidel), úřadu práce (zdravotní stav J. D.), Komerční banky, a. s. (dispoziční práva k účtům společnosti R.), výpisy z účtů této banky, znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, ekonomická odvětví různá, zpracovaný znalkyní Mgr. Ing. Dagmar Christophovou, výpověď této znalkyně a další důkazy vyvrací opakovaně uplatňovanou obhajobu obviněného o tom, že dovozy a prodeje vozidel byly uskutečněny subjekty od obviněného odlišnými, a naopak prokazují, že obviněný vytvořil poměrně rozsáhlý systém nákupu vozidel v zahraničí a jejich prodeje v České republice realizovaný s pomocí spřízněných osob, na které nechával v zahraničí fiktivně vyhotovovat faktury a tím výrazně zvýšit zisk z jejich následného prodeje v České republice.
26. V rozporu s obviněným namítaným vadným hodnocením důkazů je ucelené a komplexní pojetí hodnocení důkazů soudů nižších stupňů, důkazy řádně hodnotily a posuzovaly souvislosti mezi nimi, v jehož rámci posuzovaly rozpory mezi nimi, zejména mezi svědeckými výpověďmi osob sympatizujících s obviněným, které měly vědomou účast na praktikách obviněného, s důkazy objektivního charakteru.
27. Soudy v těchto souvislostech správně zhodnotily osobu obviněného i svědků, jejichž výpovědí se dovolával, a to zejména v návaznosti na jeho podnikatelskou historii. Pro úplnost lze dodat, že původně podnikal pod hlavičkou obdobně označené firmy R. Obou společností se zjevně účelově zbavil převodem na nového jednatele a společníka při podezření na aktivitu správce daně či po poznatcích o vlastním trestním stíhání (viz pasáže odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na straně 8 a 15). Takto zaangažovanou osobou je svědek M. R., který převzal společnost R., aniž pro to měl jakýkoli racionální důvod, převzetí společnosti odůvodňované původním tichým vkladem a následným profitem svědka z podnikání ve firmě bylo zcela vyvráceno.
28. Nejvyšší soud nepřisvědčil ani výhradám ohledně svědků P. T. a R. T. (nyní B.), resp. k okruhu vozidel, která měla být jimi zobchodována, a to s odkazem na vyčerpávající argumentaci soudů nižších stupňů (body 10. - 11. rozsudku nalézacího soudu, body 18. - 20. usnesení odvolacího soudů) upozorňující především na nepříznivou finanční situaci svědků (četné exekuce, absence řádného bydliště vedoucí k tomu, že se uchýlili k cirkusu) vylučující nákupy vozidel v zahraničí v tvrzené výši, chybějící ekonomický účel registrace svědka P. T. k DPH, a to i ve vazbě na jeho chystaný nástup do výkonu trestu, fakt, že svědkyně R. T., která uvedla, že jí její bývalý manžel sděloval, že vozidla nedovážel, popřela, že by podpisy na dokladech, které měla údajně vystavovat, byly její (mezi těmito doklady se nacházely i tiskopisové kupní smlouvy s ručně vyplněnými údaji, které se shodují s těmi, které obviněný používal při podnikání společnosti R. CZ, s. r. o., navíc se jednalo o smlouvy používané dalšími „prodejci“, přes něž byla vozidla zakoupená v Holandsku prodávána v České republice), a v neposlední řadě také na skutečnost, že v provozovně obviněného byla nalezena celá řada dokumentů vztahujících se k vozidlům, která měl svědek P. T. v zahraničí nakupovat, dokonce zde bylo uloženo i firemní razítko R. T. Ohledně vozidla Škoda Octavia (VIN XY) soudy všechny okolnosti řádně zjistily, stejně jako i u vozidla Suzuki SX4 (VIN XY), u něhož je zapotřebí akcentovat, že kupní smlouva, kterou mělo být vozidlo svědkem M. R. převedeno na kupujícího, je jako v ostatních případech ta, kterou při svém podnikání používal obviněný, přičemž podle fakturace nizozemského prodejce bylo vozidlo prodáno firmě R. Kromě toho je svědek R. osobou, kterou obviněný využíval při obchodech společnosti (srov. bod 3. a 42. rozsudku nalézacího soudu). Při těchto zjištěních soudů nižších stupňů tedy není v žádném rozporu s obsahem provedených důkazů, že označené obchody s automobily, které obviněný připisoval manželům T., resp. P. T., byly shledány jako fakticky provedené obviněným. Na tomto závěru nic nemění ani obviněným poukazované poznatky, že se měl svědek na internetu prezentovat jako dovozce a prodejce vozidel, že jeho podnikání údajně potvrdili svědci R., B., F., D. a M. (kteří jsou osobami na aktivitách obviněného přímo zaangažovanými, jak soudy nižších stupňů podrobně analyzovaly), či že svědek u hlavního líčení odmítl vypovídat, „protože by si mohl způsobit trestní stíhání z důvodu nezdaněných dovozů“ (v tomto případě tak nejde o výpověď svědka, nýbrž pouze o obecné uvedení důvodů, proč odmítl vypovídat, z něhož nemohou být dovozovány jakékoli skutkové poznatky).
29. Totožné závěry bylo možno soudy učinit v případě vozidel údajně podle dovolatele podléhajících řádné podnikatelské činnosti firmy R., J. D. (viz zejména bod 8. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a body 25. až 29. usnesení odvolacího soudu). Soudy objasnily, že J. D. činil i v rozhodném období jisté úkony (platby z firemního účtu apod.), nicméně zbývající komplex důkazů opět svědčí o tom, že šlo pouze o zástěrku k provedení obchodů obviněným. Je mimo pochybnost, že J. D. byl již v říjnu 2012, kdy společnost vznikla, ve velmi vážném zdravotním stavu onkologického onemocnění, jemuž dne 10. 4. 2013 podlehl. Již samotné založení firmy je tedy z pohledu do té doby provozovaného podnikání coby fyzické osoby nelogické (do té doby provozoval pro obviněného dovoz vozidel ze zahraničí, a obviněný měl v počítači uložen podnikatelský záměr společnosti, s níž formálně neměl nic společného), přičemž ani manželka J. D. až do jeho smrti neměla o existenci firmy žádné tušení. Soudy správně shledaly nepodstatným, zda byl jmenovaný upoután na lůžko od ledna nebo od března 2013 před svou smrtí. Rovněž lze přisvědčit soudům, že i nález účetnictví u obviněného svědčí o tom, že šlo ve skutečnosti o zastřené faktické podnikání obviněného. Nadto i v tomto případě holandský prodejce potvrdil prodej vozidla Dacia Lodgy dne 19. 4. 2013 (tedy 9 dnů po úmrtí J. D.), nicméně fyzicky vozidlo předal právě obviněnému. Soudy pak správně poukázaly na časové souvislosti i absurdity, kdy v úmyslu administrativně časově zařadit obchod ještě do období života J. D. byly smlouvy o prodeji v České republice u některých vozidel datovány dnem dokonce předcházejícím jejich zakoupení v Holandsku (viz bod 28. usnesení odvolacího soudu). Soudy se dostatečně vypořádaly i s výhradami obviněného směřujícími proti dalším automobilům formálně nakoupených společností R., a lze pro stručnost odkázat na příslušné pasáže odůvodnění rozsudku nalézacího soudu obsahující přehled důkazních poznatků nad rámec obecných zjištění uvedených výše (viz bod 46. ohledně vozidla BMW - VIN XY, bod 50. ohledně Toyoty RAV - VIN XY, bod 54. ohledně Ford Focus - VIN XY, bod 56. u vozidla Škoda Octavia -VIN XY, bod 60 u vozidla Škoda Superb - VIN XY).
30. Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že se soudy řádně a na základě dostatečného důkazního podkladu vypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi, a proto nebylo opodstatnění pro aplikaci pravidla in dubio pro reo , které vychází přímo z ústavního principu presumpce neviny ( čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Jeho obsahem je požadavek, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného, kdy ani vysoký stupeň podezření sám o sobě ještě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok.
31. V posuzované věci Nejvyšší soud shledal, že souhrn dostatečně kvalitních důkazů tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti předmětného skutku, objektivní i subjektivní stránku označeného zločinu a usvědčují z jeho spáchání obviněného. Pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo) , neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Nalézací soud pravidlo in dubio pro reo plně respektoval, jelikož oproti obžalobě podané v nezanedbatelně širším rozsahu vypustil ze skutkové věty ta vozidla, u kterých se nepodařilo opatřit doklad o jeho nákupu v zahraničí (neboť v takovém případě nebylo možné spolehlivě určit výši zkrácené DPH), a vozidla, u kterých vzhledem k absenci účetnictví za rok 2014 nebylo možné ani prostřednictvím znaleckého posudku spolehlivě určit, zda byla zahrnuta do účetnictví a do přiznání k DPH (byť se jeví vysoce pravděpodobným, že se tak nestalo). Stejně tak ve prospěch obviněného na základě písemného stanoviska Finančního úřadu pro Pardubický kraj (které bylo v rozporu s názorem znalkyně) posoudil nalézací soud sporné případy jako nákupy vozidel v tzv. zvláštním režimu podle §90 zákona č. 235/2004 Sb., tedy vyčíslil škodu na DPH nikoli z celé prodejní ceny, nýbrž pouze z rozdílu mezi nákupní a prodejní cenou (v podrobnostech viz body 16. až 17. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
32. K dalším námitkám o nesprávném hodnocení důkazů a nedostatku odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, zejména pak „stručnosti“ odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, je třeba zmínit, že soudy se nezpronevěřily povinnosti svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními obviněného (srov. přiměřeně nálezy ze dne 4. 9. 2002, sp. zn. I. ÚS 113/02 , ze dne 23. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 521/05 , ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. III. ÚS 151/06 , ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 677/07 , ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07 , ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 ). Zmíněnému pojmu „adekvátně“ nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování ve smyslu judikatury Ústavního soudu rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. „rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu“ s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ (viz kupř. nálezy ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. IV. ÚS 201/04 , ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. I․ ÚS 116/05 , ze dne 29. 1. 2007, sp. zn. IV. ÚS 787/06 , ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. III. ÚS 961/09 , ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pokud proti nim postaví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, resp. ze dne 1. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 162/13, a ze dne 13. 8. 2015, sp. zn. IV. ÚS 750/14).
33. Přezkoumávaná rozhodnutí takový ucelený argumentační systém, kterým je obhajoba obviněného vyvrácena, nepochybně skýtají a zmíněné pravidlo adekvátního vypořádání se s argumentačními tvrzeními uplatněnými stranami bylo soudy nižších stupňů evidentně dodrženo. Jak bylo výše rozvedeno, odvolací soud velmi podrobně a systematicky na obhajobu obviněného reagoval a náležitě se s ní v návaznosti na odůvodnění soudu prvního stupně vypořádal. Nelze tedy uzavřít, že by byl obviněný uznán vinným na základě důkazní či argumentační nedostatečnosti.
34. Protože dovolatel svoji domněnku o existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. spočívajícího v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení tomuto rozsudku předcházejícím, založil na polemice se skutkovými zjištěními soudů, dovolací soud se právním posouzením skutku či jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva nezabýval.
35. Se zřetelem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud konstatuje, že dovolání obviněného M. S. bylo podáno z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným ustanovení §265b tr. ř., a proto je podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž na jeho podkladě podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení, jež mu předcházelo. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu
Vypracoval:
Mgr. Pavel Göth