ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.317.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 317/2021-1936
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 4. 2021 o dovolání obviněné M. Z. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 To 65/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 38 T 95/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné M. Z. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 2019, sp. zn. 38 T 95/2017, byla obviněná M. Z. uznána vinnou zločinem podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, za který byla odsouzena podle §209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jenž jí byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Rovněž jí byl podle §73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti účetní na dobu tří let, a bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 To 65/2020, z podnětu odvolání obviněné podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnou uznal vinnou přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020), a to na skutkovém základě zkráceně popsaném tak, že
nejméně v době od 4. 2. 2015 do 9. 11. 2015 v Českých Budějovicích, popřípadě jinde, jako zaměstnankyně společnosti U., IČO: XY, se sídlem XY (dále jako „společnost U.“), pracovně zařazená jako účetní s odpovědností za výpočet mezd a odvodů na zdravotní a sociální pojištění za jednotlivé zaměstnance společnosti, včetně zadání plateb na účty zaměstnanců a správců zdravotního a sociální pojištění, se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch ve formě vylákání finančních prostředků zaměstnavatele, v rámci své pracovní činnosti opakovaně celkem nejméně v 32 případech bez vědomí a souhlasu zaměstnavatele, neoprávněně vyhotovila elektronické platební příkazy k bezhotovostním převodům finančních prostředků z bankovního účtu zaměstnavatele č. XY, vedeného u Raiffeisenbank, a. s., na bankovní účty č. XY vedený u mBank S. A., nebo č. XY vedený u ZUNO BANK AG, jejichž byla sama majitelkou, nebo č. XY u Komerční banky, a. s., patřící její dceři K. Z., a to konkrétně jednáním páchaným od 4. 2. 2015 do 9. 11. 2015 popsaným v bodech 1. až 32. tak, že vytvořila elektronické platební příkazy k bezhotovostnímu převodu finančních částek za jednotlivé uvedené měsíce, které byly následně pověřenou pracovnicí zaměstnavatele zpracovány, a konkrétní obviněnou vyplněné částky byly připsány na uvedené účty, přičemž jako právní důvod k převodu finančních prostředků předstírala výplatu mzdy nebo odměny své osobě, ač na tyto neměla právní nárok, popřípadě předstírala úhradu pojistného na zdravotní nebo sociální pojištění, a svoje bankovní účty vydávala za bankovní účty správců takového pojistného, přičemž následně takto neoprávněně převedené finanční prostředky nevrátila a použila pro vlastní potřebu na dosud nezjištěné účely, čímž způsobila společnosti U. škodu ve výši nejméně 712.103 Kč.
3. Za uvedený přečin odvolací soud obviněnou odsoudil podle §209 odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném od 1. 10. 2020) k trestu odnětí svobody na šestnáct měsíců, jehož výkon jí podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu třiceti měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku jí uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu činnosti účetní na dobu dvou let. Rovněž rozhodl o nároku poškozené k náhradě škody.
II. Z dovolání obviněné
4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím obhájce s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž vytýkala, že skutkový stav zjištěný soudy obou stupňů nedává dostatečný podklad pro právní posouzení skutku jako přečinu podvodu, a tudíž tato skutková podstata nebyla naplněna mimo jiné i pro nedostatek subjektivní stránky.
5. Nesprávné právní posouzení spatřovala v tom, že jednotlivé částky uvedené ve výroku o vině byly odůvodněny dohodou se zaměstnavatelem o odměnách, cestovních náhradách a úhradě přesčasů, obdobně jako tomu bylo u jiných zaměstnanců společnosti. Neztotožnila se proto se závěrem soudů, že neměla na finanční prostředky nárok, a tento závěr označila za extrémně nesouladný s výsledky provedeného dokazování (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, a ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04). Poukázala na to, že dohoda o odměnách byla věcí jednatele společnosti a dotčeného zaměstnance a nemusela mít písemnou formu, což mohl dosvědčit bývalý jednatel p. F., jehož soudy nevyslechly, a svědek D. H., vůči němuž namítla, že vypovídal v její neprospěch (viz tzv. tvrzení proti tvrzení), a nelze vyloučit jeho zájem na výsledku řízení ani snahu uškodit obviněné.
6. Soudy se sice zabývaly obecnou praxí účtování odměn v dané společnosti, ale přehlédly, že odměny obviněné byly účtovány odlišným způsobem, neboť nebyly evidovány na tzv. účtu mezd, což nezohlednily ani přes vypracovaný znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence Ing. Václava Poloka či zjištěné nedostatky n straně společnosti při účtování odměn u všech zaměstnanců, a tuto anomálii dostatečně ve prospěch obviněné nezhodnotily. Odkázala na úvahy soudů v některých částech přezkoumávaných rozhodnutí (body 13. a 16. rozsudku odvolacího soudu, a bod 32. soudu prvního stupně) a zmínila, že se znalec ve výslechu ze dne 13. 11. 2019 nezabýval tím, jak byly účtovány cestovní náhrady. Obviněná poukázala i na výpověď svědkyně D. B., která hovořila o špatném účtování, a na závěry nezávislého auditora ohledně změny vykazování pojistného u její zaměstnavatelské společnosti. Na základě těchto skutečností obviněná tvrdila, že odvolací soud pouze přejal argumentaci soudu prvního stupně, když vycházel pouze z formálního označení příkazu, nikoli jeho skutečného způsobu zaúčtování. Soudy přitom bez dalšího uvěřily výpovědi jednatele D. H., který dohody o odměnách účelově neguje. Zásadní otázkou byl způsob skutečného účtování, protože nebylo vyloučeno, že o finančních částkách pro obviněnou bylo účtováno na účtu cestovních náhrad. Odvolací soud se nezabýval textem uvedeným na platebních příkazech.
7. Podle obviněné neexistuje v provedeném dokazování dostatečný podklad pro závěr, že se jednalo o podvod, když soudy kromě nedostatečně objasněného způsobu účtování cestovních náhrad, opomněly provést navržené důkazy (výslech jednatele F. a znalecký posudek na odměňování obviněné) a skutková zjištění učinily v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dostatečným pro závěr o její vině nemůže být překvapení, které údajně projevil jednatel D. H. při zjištění částek, které si obviněná mimo stanovené podmínky vyplácela, a to, že podal trestní oznámení, neboť jím řízená společnost se sama snažila vyhnout trestnímu stíhání a dodala policii ex post účelově vytvořené podklady. Logickou není ani úvaha, že všem zaměstnancům společnosti byly odměny vypláceny jako cestovní náhrady, a že pouze u obviněné tomu bylo jinak. Trestní odpovědnost obviněné tak byla dovozena za současné existence významných pochyb, což svědčí o porušení zásady in dubio pro reo.
8. Výhrady obviněná vznesla i proti subjektivní stránce, protože podvod je úmyslným trestným činem a ona úmyslně nejednala, neboť žádné takové okolnosti zjištěny nebyly. S poukazem na rozhodnutí č. 60/1972-IV Sb. rozh. tr. uvedla, že jde o závěr právní, který musí vycházet z obsahu zajištěných důkazů, což se v její trestní věci nestalo. V jejím případě absentuje úmysl, protože soudy toliko identifikovaly jednotlivé platby, čímž zjistily objektivní stránku věci, avšak rezignovaly na posouzení jejího zavinění.
9. Při tvrzení, že nebyla řádně objasněna její vina, obviněná zpochybnila též výrok o náhradě škody, resp. vytkla, že v případě, kdy nebylo prokázáno její zavinění, nebyly splněny předpoklady, aby jí byla uložena povinnost nahradit vzniklou škodu. Za významné považovala, že v době pracovní neschopnosti nepřestala pro společnost vykonávat pracovní činnost, a to z domu, a i mimo pracovní dobu, což by nedělala dobrovolně a bezúplatně. Na uvedeném nemohlo nic změnit ani sjednání neplatné doložky o práci přesčas v rámci pracovní smlouvy, neboť ta dopadala pouze na práce přesčas v rozsahu 150 hodin v roce, což překročila během jediného měsíce. Rovněž připomněla, že i v adhezním řízení musí dojít ke zjištění skutkového stavu bez důvodných pochybností (srov. rozhodnutí č. 7/1968-I Sb. rozh. tr.).
10. Závěrem dovolání obviněná s poukazem na zásah do práva na spravedlivý proces navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. 10. 2020, sp. zn. 3 To 65/2020, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, anebo aby obviněnou zprostil obžaloby.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
11. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání uvedla, že argumentace obviněné směřuje k revizi skutkových zjištění ohledně finančních plateb formálně deklarovaných jako úhrada mzdy či povinných odvodů na zdravotním a sociálním pojištění, na bankovní účty, které ovládala, což jsou výhrady, které nemají povahu právně relevantních námitek, nýbrž jde o skutkové námitky, jež obviněná neučinila způsobilým předmětem dovolacího přezkumu, neboť samotná námitka extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním není podřaditelná pod některý z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. Naproti tomu zdůraznila, že skutkové závěry soudů nižších stupňů byly učiněny na základě postupu podle §2 odst. 5, 6 tr. ř. a vady nevykazují.
12. Poukázala-li obviněná na tzv. opomenuté důkazy, pak je odůvodnila pouze svým nesouhlasem s vyhodnocením opatřeného důkazního stavu věci, na jehož podkladě odvolací soud neshledal důvody k jeho doplnění (viz bod 16. odůvodnění rozsudku soudu odvolacího v návaznosti na body 10. až 15. tamtéž). Řízení předcházející vydaným rozhodnutím nesvědčí ani o porušení zásady in dubio pro reo , která má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako taková není způsobilá naplnit zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod. Jestliže soudy hodnotily provedené důkazy odlišným způsobem, než se domáhala obviněná, neznamená to automaticky porušení zásady volného hodnocení důkazů (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014).
13. Státní zástupkyně výhradu obviněné směřující proti nedostatkům v zavinění považovala za vadu založenou na tvrzení o nesprávném skutkovém zjištění, byť tak učinila s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 60/1972 Sb. rozh. tr., a protože obviněná uvedla jen skutkové výhrady, nesplnila podmínku, aby bylo možno se zabývat posouzením správnosti právní kvalifikace. Shodným způsobem pak postupovala, pokud soudům vytkla nesprávnost výroku o náhradě škody, a to s odkazem na již mimo dovolací důvod uplatněnou argumentaci proti výroku o vině.
14. Ze všech výše vyložených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné M. Z. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
15. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno obhájci obviněné, jenž k němu do dne 28. 4. 2021, kdy bylo konáno neveřejné zasedání, žádné připomínky Nejvyššímu soudu nezaslal.
IV. Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve shledal, že dovolání obviněné je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, který z podnětu odvolání obviněné zrušil rozsudek soudu prvního stupně, bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
17. Vymezení dovolacího důvodu je obligatorní náležitostí podaného dovolání (§265f odst. 1 tr. ř.), protože zároveň limituje obsah a rozsah přezkumné činnosti dovolacího soudu (§265i odst. 3 tr. ř.), obsah konkrétně uplatněných námitek, tvrzení i právních názorů, jimiž je podle dovolatele opodstatněno naplnění uplatněného dovolacího důvodu, a tudíž musí i věcně odpovídat některému zákonem stanovenému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) až l). Je tedy třeba chápat tyto důvody dovolání materiálně, proto nestačí na ně jen formálně poukázat v podaném dovolání, aby bylo učiněno zadost §265f odst. 1 tr. ř. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3154 až 3155).
18. Z těchto hledisek Nejvyšší soud dovolání posuzoval se zřetelem na podmínky, za kterých je možné dovolání opřít o důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Lze se jím domáhat zásadně nápravy právních vad, tedy toho, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, jenž Nejvyšší soud nemůže měnit (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.).
19. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu), nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03]. Výjimku z tohoto pravidla představuje námitka porušení pravidel spravedlivého procesu stanovená článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). K takovému přezkumu by však bylo možné přikročit jen tehdy, když by byla zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03).
20. Výrok o náhradě škody lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadat pouze tehdy, jsou-li jeho prostřednictvím vytýkány vady v nesprávném hmotněprávním posouzení, tj. v porušení hmotného práva, jímž se řídí režim náhrady škody, což je např. při porušení ustanovení upravujících odpovědnost za způsobenou škodu, rozsah náhrady apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2004, sv. 6 pod č. T 703 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1364/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 34 pod č. T 974), pro výhrady proti vadnému skutkovému zjištění výše škody tento dovolací důvod zásadně neslouží.
21. Z obsahu podaného dovolání je patrné, že obviněná těmto kritériím dostála pouze zčásti, protože dovolání zaměřila i proti vadnému posouzení subjektivní stránky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, což je námitka korespondující s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto Nejvyšší soud na podkladě této výhrady mohl posuzovat, zda je dovolání obviněné důvodné, a neztotožnil se tak s příliš striktním stanoviskem Nejvyššího státního zastupitelství, které výhrady obviněné i vůči zavinění považovalo za mířící proti nesprávně zjištěnému skutku.
V. K důvodnosti dovolání
22. Nejvyšší soud připomíná, že pokud obviněná učinila výhrady proti neúplnosti a nepřesvědčivosti provedeného dokazování a vadnému posouzení provedených důkazů, jde o námitky, které nemají hmotněprávní obsah, a tedy nebylo možné z jejich podnětu správnost zjištěného skutkového stavu posuzovat. Nejvyšší soud byl oprávněn v tomto kontextu posuzovat pouze to, zda soudy dodržely pravidla stanovená v §2 odst. 5, 6 tr. ř., případě podle §125 tr. ř., a nezpronevěřily se v extrémní míře svým procesním povinnostem, čímž by zapříčinily extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, založený na zásadním zjevném nerespektování zásad, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Pro toto posouzení vycházel z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, podle něhož zjistil, že dostatečným způsobem zachytil obsah jím provedených důkazů (srov. body 3. až 24. rozsudku soudu prvního stupně) a vysvětlil, jakým způsobem je hodnotil, a jaká skutková zjištění na základě nich učinil. Rovněž náležitě reagoval i na obhajobu obviněné a popsal své úvahy vedoucí k učiněné právní kvalifikaci (srov. body 25. až 35. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud, byť rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušil s ohledem na změnu zákona ohledně rozsahu škod vymezených v §138 tr. zákoníku podle změnového zákona č. 333/2020 Sb., se s argumentací soudu prvního stupně vztahující se ke skutkovým zjištěním zcela ztotožnil a v podrobnostech na jím učiněné závěry odkázal, přičemž žádné nedostatky nezjistil (viz body 10. až 17. přezkoumávaného rozsudku).
23. Nelze tedy přisvědčit obviněné, že by se odvolací soud nezabýval jejími námitkami v potřebné míře a pouze převzal názory soudu prvního stupně. Jestliže pro jeho správnost na rozsudek soudu prvního stupně odkázal, činil tak za situace, kdy se s ním ztotožnil a vady neshledal, což je případ, jenž nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces, neboť soud se zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost 28856/95, bod 73; nebo rozsudek ze dne 2. 10. 2014, ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 90 atd.). Tomuto postupu nebrání skutečnost, že byly v odvolacím řízení vzneseny nové důkazy, pokud nadřízený soud odůvodnil, proč na jeho ztotožnění se s rozhodnutím soudu nižšího stupně nemohly ničeho změnit (srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 5. 2017, ve věci Ruminski proti Švédsku, stížnost č. 17906/15, bod 33; a další).
24. Přes obecnost obviněnou tvrzených vad procesní povahy je namístě zmínit, že soudy se zabývaly v potřebné míře rozsahem provedeného dokazování i důvodností jí vznášených výhrad a návrhů na doplnění dokazování, a zejména odvolací soud vysvětlil, proč další dokazování není třeba. Uvedl, že důkazy, jejichž provedení se obviněná domáhala, nejsou způsobilé odůvodnit jiné rozhodnutí o podané obžalobě, než jaké již bylo vydáno soudem prvního stupně, neboť by nepřinesly žádné nové poznatky, a tudíž označil navrhované dokazování za nadbytečné a upustil od jeho provedení (srov. bod 16. rozsudku odvolacího soudu). S ohledem na tento postup se v přezkoumávané věci nejedná o tzv. opomenuté důkazy, neboť o ty může jít jen tehdy, když ve vztahu k jejich zamítnutí odůvodnění soudů neobsahuje zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecnou, neodpovídající povaze a závažnosti věci nebo je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, a další]. Takové pochybení však nebylo obviněnou namítáno a ani z přezkoumávaných rozhodnutí neplyne.
25. Skutečnost, že obviněná neměla na jí vyplacené finanční prostředky nárok, která byla podstatnou námitkou směřující proti vadnosti učiněných skutkových zjištění, soudy pečlivě posuzovaly a na její objasnění dokazování zaměřily. Jen pro úplnost na doložení toho, že se nejedná o žádný, natož extrémní nedostatek, lze zmínit, že soudy nevyšly pouze ze svědectví jednatele D. H., ale i dalších především listinných podkladů. Soud vysvětlil, v jakých bodech tvrzením jednatele D. H. neuvěřil, detailně vylíčil důvody závěru, proč byly obviněné finanční prostředky vypláceny neoprávněně, a objasnil, na základě jakých skutečností byla její obhajoba bezpečně vyvrácena (srov. body 30. až 34. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud k námitkám obviněné v uvedených závěrech a úvahách vady neshledal (srov. zejména body 12. až 16. rozsudku odvolacího soudu). Uvedené svědčí pro závěr, že soudy zkoumaly především věrohodnost svědka D. H., příp. jeho zainteresovanost na výsledku řízení, avšak v zásadě jím uváděné skutečnosti týkající se podvodně vylákaných finančních prostředků obviněnou, nevykazovaly rozpory, byť mohl zastírat, že společnost se ve vztahu k odměnám u jiných zaměstnanců nechovala zákonně souladným způsobem. Nutno však podotknout, že pokud obviněná tvrdila, že posuzovanými částkami byly její odměny za práci přesčas apod., způsob, jakým je prezentovala a na své účty přeposílala, standardům ve společnosti u jiných pracovníků neodpovídal. U nich byly odměny vykazovány jako práce přesčas, u sebe je prezentovala jako „odměnu“ nebo „odvody na sociální pojištění“, tedy zcela v rozporu se zažitou, byť nikoliv se zákonem konformní, praxí. Soud si rovněž uvědomoval stěžejní význam výpovědi svědka D. H., jakožto jednatele společnosti U., a z tohoto důvodu, při plném respektu k zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., jeho věrohodnost posuzoval, a to se zřetelem na všechny ve věci provedené důkazy, které hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Z těchto důvodů mohl jeho výpověď vzít jako základ pro učiněná skutková zjištění. Lze jen dodat, že v odůvodnění dovoláními napadených rozhodnutí je dostatek podkladů pro závěr, že soudy nepominuly existenci rozporů mezi jednotlivými důkazy, ale naopak splnily svou povinnost podle §2 odst. 6 tr. ř. zhodnotit věrohodnost a pravdivost každého důkazu jednotlivě, a poté v souhrnu s ostatními důkazy, a to vždy ve vztahu ke konkrétní skutečnosti v souladu s pravidly stanovenými v §125 tr. ř., což dostatečně srozumitelně a logicky vysvětlily.
26. Soudy se zásadě presumpce neviny a z ní pramenícího principu in dubio pro reo či dalším zásadám a principům, jimiž je ovládáno trestní řízení a na něž obviněná v dovolání poukazovala, nezpronevěřily. Je třeba připomenout, že tyto zásady nelze zásadně vykládat tak, že by jakékoli nejasnosti ohledně skutkového děje musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Uplatnění zásady presumpce neviny je namístě až tehdy, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si verzí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02), což je však situace, která v přezkoumávané věci nenastala.
27. Ze všech rozvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že v přezkoumávané věci nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění, ani o kardinálně nelogických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1800/2010 ze dne 19. 8. 2010). Přezkoumávaná rozhodnutí a řízení jim předcházející nevykazují libovůli nebo snahu vyhnout se plnění svých povinností ve vztahu k rozsahu a způsobu provedeného dokazování, a proto se v projednávané věci nejedná ani o případnou existenci tzv. deformace důkazů, tj. vyvozování skutkových zjištění, která v žádném smyslu nevyplývají z provedeného dokazování [srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09), či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97], a tudíž ani pravidla spravedlivého procesu v této věci porušena nebyla (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. II. ÚS 2800/11, ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. II. ÚS 1067/10, či ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1326/13, aj.).
28. Při správnosti učiněných skutkových závěrů se lze zabývat námitkami obviněné proti úmyslnému zavinění přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, protože okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001 a další). Z těchto důvodů Nejvyšší soud na rozdíl od vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství v dovolání obviněné shledal hmotněprávní výhradu, jíž je pro její důvodnost nutno posoudit, a to i s ohledem na postup řízení, na základě něhož k uvedenému závěru o vině obviněné došlo.
29. Zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku (ve znění účinném ke dni 1. 10. 2020) se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Odvolací soud podle tzv. právní věty shledal, že obviněná tento přečin spáchala v alternativě, že uvedla jiného v omyl. Jedná se o úmyslný trestný čin, přičemž se nevyžaduje úmysl přímý [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku], ale postačí i prokázání úmyslu nepřímého [§15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku].
30. Pro určení důvodnosti obviněnou vznesených námitek bylo třeba posoudit, zda provedené dokazování a výsledky z něj vyplývající, postačovaly pro závěr, že naplnila znaky trestného činu podvodu v souladu s podmínkami pro závěr o úmyslném zavinění.
31. Soudy dovodily, že „obviněná se záměrem získat neoprávněný majetkový prospěch ve formě vylákání finančních prostředků zaměstnavatele, v rámci své pracovní činnosti, opakovaně celkem nejméně v 32 případech, bez vědomí a souhlasu svého zaměstnavatele, neoprávněně vyhotovila elektronické platební příkazy k bezhotovostním převodům finančních prostředků …“. Tyto okolnosti svědčí o tom, že se přečinu podvodu dopustila v úmyslu přímém podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (srov. body 35. rozsudku soudu prvního stupně a 17. rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud při správnosti tohoto závěru doplňuje, že odpovídá souboru skutečností, jež tvoří kompletní slovní popis předmětného jednání tak, že mohlo být náležitě právně zavinění obviněné posouzeno (srov. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 182/04). Existenci zavinění soudy v této věci dovozovaly nejen z charakteru a způsobu počínání obviněné před činem a při jeho realizaci, ale i po něm. Způsob, jakým subjektivní stránku vyjádřily v popisu skutku, je dostačující a vyplývá z ostatních rozhodných skutkových okolností, přičemž je bez významu, že by mohl být podrobnější nebo důkladnější (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 1652/2008).
32. Nejvyšší soud s ohledem na uvedená zjištění i výše rozvedené podstatné zásady shledal, že soudy správně dovodily, že obviněná jednala s přímým úmyslem se obohatit, protože záměrně se znalostí vedení účetnictví a jeho limitů v předmětné společnosti, neoprávněně a bez souhlasu a vědomí jednatele společnosti si sama vyplácela finanční prostředky, aniž by na ně měla jakýkoli hajitelný nárok. Jednala zcela cíleně a chtěně za účelem dosažení vlastního majetkového prospěchu. Listinné podklady, které upravovaly její mzdu, svědčily o částce ve výši 70.000 Kč, která jí měla být měsíčně vyplácena. Žádné odměny, a to ani za práci přesčas nebyly doloženy. Obviněná nechávala odesílat předmětné částky na vícero účtů, ať svých nebo své dcery, a označovala je jako úhradu mzdy nebo povinné odvody na sociální a zdravotní pojištění, což vůbec nekorespondovalo s praxí vyplácení odměn formou cestovních náhrad, jež byla ve společnosti zavedena. Činila tak přitom i několikrát v průběhu jednoho kalendářního měsíce a svoji základní mzdu tak neoprávněně navyšovala, a to i o více než dvojnásobek. Za takových okolností dokonce její příjem převyšoval i pravidelný měsíční příjem samotného jednatele společnosti (č. l. 1477 až 1478 spisu), a to i se započtením jemu poskytovaných cestovních náhrad. Stěžejním je rovněž fakt, že jednatel společnosti D. H. vůbec o odměnách obviněné v takovém rozsahu nevěděl, ale souhlasit se soudy nižších stupňů, že je dosvědčující i jím projevené spontánní překvapení, když zjistil, o jaké částky si obviněná plat navyšovala. Objektivně při kontrole účetnictví bylo zjištěno, že v průběhu devíti měsíců podvodně vylákala nejméně částku ve výši 712.103 Kč. Za těchto okolností proto nelze uvažovat o jiném závěru, než že věděla, co činí, a chtěla způsobem uvedeným v zákoně poškodit zájem tímto zákonem chráněný [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku].
33. Nejvyšší soud na podkladě těchto zjištění námitky obviněné, že nejednala úmyslně, neshledal důvodnými, protože soudy dostatečně zvážily všechny podstatné skutečnosti, podle kterých na zavinění obviněné usuzovaly (srov. rozhodnutí č. 19/1969 a 19/1971 Sb. rozh. tr.), a vycházely ze souhrnu všech učiněných zjištění, aniž by předem přikládaly zvláštní význam některému důkaznímu prostředku (srov. rozhodnutí č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.), a proto Nejvyšší soud závěr o tom, že se obviněná dopustila svého jednání v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku shledal správným a v souladu s rozhodnými kritérii.
34. Při správnosti skutkových zjištění i právního posouzení je zcela nedůvodnou námitka obviněné, že jí byla neoprávněně uložena povinnost k náhradě škody, neboť výše škody, kterou způsobila za vinu jí kladeným přečinem, má odraz ve výroku o náhradě škody, a tedy vychází z dostatečně objasněného skutkového stavu. Proto bylo plně v souladu s trestním řádem rozhodnuto i o povinnosti obviněné nahradit škodu poškozené společnosti, na jejíž úkor se obviněná obohatila, a která se s nárokem na náhradu škody včas a řádně připojila k trestnímu řízení (§43 odst. 3 tr. ř.). Pokud obviněná tuto povinnost zpochybňuje, jedná se pouze o účelovou snahu vyvinit se z následků svého protiprávního jednání, která je navíc v rozporu s tím, co bylo soudy nižších stupňů v této věci prokázáno a zjištěno.
VI. Závěr
35. Nejvyšší soud na základě všech uvedených úvah a zjištění dospěl k závěru, že dovolání obviněné je nedůvodné, protože bylo soudy po všech stránkách objasněno, že naplnila znaky přečinu podvodu podle §209 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (ve znění účinném ke dni 1. 10. 2020) a důvodně má způsobenou škodu nahradit. Tento závěr mohl dovolací soud učinit podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí i připojeného spisového materiálu, z nichž vyplynuly všechny rozhodné skutkové i právní okolnosti, podle nichž Nejvyšší soud shledal, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 4. 2021
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu