ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.579.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 579/2021-598
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 7. 2021 o dovolání obviněného R. G. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kuřim, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 5 To 234/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově sp. zn. 101 T 105/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. G. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 101 T 105/2019 (dále „soud prvního stupně“), byl obviněný R. G. uznán vinným v bodech I. 1), 3), 5) a II. 1), 2) přečinem porušování domovní svobody, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku; v bodech I. 2), 4), 5) a II. 1), 2) přečinem krádeže, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. a), písm. b), odst. 2 tr. zákoníku; a v bodě I. 3) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku, §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Rovněž bylo rozhodnuto o nárocích poškozených k náhradě škody.
2. Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 5 To 234/2020, z podnětu odvolání státního zástupce zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. znovu o vině, trestu a náhradě škody rozhodl tak, že podle §45 odst. 1 tr. zákoníku z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 11 T 111/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 5 To 46/2020, zrušil výrok o vině a trestu, jakož i další výroky, které měly v uvedeném výroku o vině svůj podklad, a obviněného uznal vinným v bodech I. 1), 3), 4), 5) a II. 1), 2) přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, v bodech I. 2), 4), 5) a II. 1), 2 přečinem krádeže, dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 k §205 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a v bodě I. 3) zločinem znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, na stejném skutkovém základě jako soud prvního stupně, spočívajícím v tom, že
v bodě I. 1) v přesně nezjištěné době od 22:30 hodin dne 19. 4. 2019, do 05:30 hodin dne 20. 4. 2019, v XY, okres XY, na ulici XY, vnikl nezjištěným způsobem do společných prostor vchodu do domu, kde následně bez právního důvodu a bez souhlasu uživatelky bytu vniknul po vykopnutí uzamčených vstupních dveří do přízemního bytu č. 3 nájemkyně A. S., tento prohledal se záměrem zde najít svůj mobilní telefon nezjištěné značky, který zde zanechal a poté, kdy jej v bytě našel, z bytu odešel, čímž způsobil A. S. poškozením vstupních dveří bytu škodu ve výši 949 Kč,
2) v přesně nezjištěné době dne 10. 5. 2019, v XY, okres XY, na ulici XY, veden záměrem získat vhodné věci, v přízemním bytě č. 3 nájemkyně A. S., která jej do bytu dobrovolně vpustila, využil nepozornosti A. S. a z volně odložené peněženky, která se nacházela na vnitřním parapetu okna v bytě, jí odcizil finanční hotovost ve výši 2.300 Kč a z bytu odešel, čímž A. S. způsobil odcizením finanční hotovosti škodu ve výši 2.300 Kč,
3) dne 15. 5. 2019, kolem 05:30 hodin, v XY, okres XY, na ulici XY, veden záměrem dosáhnout svého sexuálního uspokojení, poté, kdy uživatelka bytu A. S. otevřela dveře bytu, držel v ruce plastovou trubku o délce 1 metr a průměru 20 x 2,8 mm, o které řekl, že ji má na ni, avšak proti A. S. ji nepoužil, bez právního důvodu a bez souhlasu uživatelky bytu A. S. násilím vnikl do jejího přízemního bytu č. 3 tak, že ji zatlačil dovnitř, na její výzvy k opuštění bytu nereagoval, přistoupil k ní s tím, že spolu budou mít pohlavní styk, což A. S. kategoricky odmítla, R. G. ji však povalil na postel, lehl si na ni, stáhl jí legíny, čemuž se bránila, odstrkovala jej, plakala a žádala, ať svého jednání zanechá, on ji však uchopil rukou pod krkem a na krku ji stiskl, a přestože ho opakovaně vyzývala, aby jednání zanechal a byt opustil, že s ním nechce mít pohlavní styk, poté, kdy se vrátila z WC, kde ji stále sledoval, ji opět povalil na postel, žádal, aby si svlékla zbývající oblečení, což odmítla, takže R. G. jí toto oblečení proti její vůli svlékl sám, takže byla nahá, přitom se bála, aby jí s ohledem na předchozí násilné jednání a škrcení na krku neublížil a neměla sílu se mu dále bránit, takže R. G. se podařilo zasunout penis dvakrát do její pochvy, avšak k ejakulaci nedošlo, přitom jí také zasunoval své prsty do její pochvy a osahával ji na prsou, přičemž A. S. u toho plakala a svého jednání R. G. zanechal, když přišla do bytu její spolubydlící N. U.,
4) poté, kdy se dopustil vůči A. S. násilného jednání uvedeného pod bodem 3) obžaloby, veden záměrem získat vhodné věci, při odchodu z bytu A. S. odcizil ze zásuvky kuchyňské linky kuchyňský nůž v hodnotě 150 Kč, na jehož koupi se rovným dílem podílela se spolubydlící N. U. a z bytu odešel, čímž A. S. a N. U. způsobil odcizením nože škodu ve výši 150 Kč,
5) v době od 16:00 hodin do 16:05 hodin dne 24. 5. 2019, v XY, okres XY, na ulici XY, bez právního důvodu a bez souhlasu majitelů rodinného domu, vstoupil na otevřený neoplocený pozemek rodinného domku, kde následně vniknul do otevřené garáže, která je jeho součástí, ze které odcizil pánské horské jízdní kolo zn. Merida, modré barvy, s připevněnou dětskou sedačkou v hodnotě 5.500 Kč, čímž způsobil I. B. škodu odcizením horského kola s dětskou sedačkou ve výši 5.500 Kč,
v bodech II. 1) a 2) odvolací soud znovu popsal skutky, které byly v souladu s podmínkami §45 odst. 1 tr. zákoníku převzaty z výroku o vině z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 11 T 111/2019, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2020, sp. zn. 5 To 46/2020 (dovolání proti nim směřovat nemůže, proto není třeba uvádět jejich popis),
přičemž shora uvedených jednání pod body I. 2), 4) a 5), II. 1), 2) se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 103 T 223/2015, který nabyl právní moci dne 9. 2. 2016, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. 7 To 344/2015, potrestán mimo jiné pro přečin krádeže dle §205 odst. 1 písm. b), odst. 2, 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, který vykonal dne 6. 7. 2018.
3. Obviněného za uvedené trestné činy odvolací soud odsoudil podle §185 odst. 2 tr. zákoníku ve spojení s §43 odst. 1 tr. zákoníku a §45 odst. 1 tr. zákoníku ke společnému úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků a devíti měsíců, pro jehož výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Rovněž rozhodl o nárocích poškozených k náhradě škody.
4. Odvolání obviněného podané proti rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, jímž brojil výlučně proti činům v bodech I. 2) a 3) výroku o vině a výroku o trestu a v tomto rozsahu vytýkal, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. U zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku tvrdil, že nenaplnil všechny znaky této skutkové podstaty, protože nedošlo k donucení poškozené k pohlavnímu styku násilím ani pohrůžkou násilí, a v jeho jednání nelze shledávat ani úmyslné překonání údajného odporu poškozené. Odvolacímu soudu obviněný vytkl, že tyto výhrady uvedené v odvolání nezkoumal a nezabýval se jimi.
6. Vady obviněný shledával i v existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a to s poukazem na neúplné dokazování, protože soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví lékařství a gynekologie za účelem zjištění úpravy jeho pohlavního orgánu a současného prokázání možnosti poranění, které by utrpěla poškozená, kdyby došlo k násilnému pokusu o pohlavní styk. Krajský soud tento důkaz neprovedl, ani neuvedl důvod, proč tak neučinil, čímž zatížil řízení vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09, ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 3 Tdo 603/2016, ze dne 7. 5. 2019, sp. zn. 4 Tdo 504/2019). Závěry o vině obviněný označil za neprávné, protože soud je založil výlučně na výpovědi poškozené A. S., která neměla na těle žádné stopy po jakémkoli násilí. K extrémnímu rozporu přispěl i nedostatek odůvodnění v rozsudku soudu druhého stupně, jenž se nevypořádal s námitkami obviněného směřujícími vůči výroku o vině pod bodem I. 2) rozsudku soudu prvního stupně, tyto výhrady nezohlednil a zcela je ve svém rozhodnutí pominul. V tomto postupu obviněný shledal porušení práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Extrémní nesoulad podle obviněného spočíval v nesprávném postupu soudu, jenž vykrystalizoval v závěr o věrohodnosti výpovědi svědkyně A. S., o níž soudy své rozhodnutí opřely, aniž by zkoumaly jím uplatněné výhrady, že k násilí nedošlo, což potvrzují i lékařské zprávy, přičemž pokud by se předmětný skutek stal tak, jak je obviněnému kladeno za vinu, musely by být u poškozené zjištěny alespoň minimální stopy po násilí. Soudy se však s uvedenou skutečností nijak nevypořádaly, což zapříčinilo nesprávnou právní kvalifikaci jednání obviněného jako zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
8. Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265l odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 12. 2020, sp. zn. 5 To 234/2020, jakož i rozsudek Okresního soudu v Kraviné – pobočky v Havířově ze dne 1. 6. 2020, sp. zn. 101 T 105/2019, a to co do výroku o vině v rozsahu bodů I. 2) a I. 3) napadených rozsudků a co do výroku o trestu.
9. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že námitky jsou pouhým opakováním obhajoby známé již z předchozích stadií trestního řízení, s nimiž se soudy dostatečně zabývaly. Neztotožnila se s tvrzením obviněného o vadném procesním postupu soudů a existenci extrémního nesouladu. Ze zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněný usvědčen zejména výpovědí poškozené A. S., která opakovaně v přípravném řízení i při hlavním líčení tvrdila, že obviněný po ní žádal pohlavní styk, ale ona jej odmítla, bránila se mu a plakala. I přesto ji uchopil pod krkem, stiskl ji, proti její vůli ji svlékl, přičemž s ohledem na jeho předchozí jednání se již poškozená nebránila, neboť se bála a neměla k tomu sílu. V souladu s výpovědí poškozené je i výpověď svědkyně N. U. a Z. S., a bylo možné se opírat i o komunikaci obviněného s poškozenou v aplikaci messenger. Při ohledání místa činu byla rovněž nalezena plastová trubka, o níž se poškozená ve výpovědi zmiňovala.
10. Ve shodě s názorem soudu druhého stupně měla státní zástupkyně za to, že meritorní rozhodnutí v této věci netrpí vytýkanými vadami, které by bylo možné napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné.
11. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno prostřednictvím obhájce obviněnému k případné replice, kterou však do konání neveřejného zasedání neučinil.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud, jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
IV. K důvodům dovolání obecně
13. Dovolání obviněný opřel o §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde o důvod, který slouží k nápravě právních vad, a proto je jeho prostřednictvím zásadně možné vytýkat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Z jeho dikce plyne, že na jeho podkladě zásadně nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006, seš. 27, č. T 912).
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud, vyjma situace, kdy je zjištěn extrémní nesoulad, nemůže učiněná skutková zjištění změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, aj.).
15. Pouze v případě, kdy jsou namítány extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, nebo závažná porušení zásad spravedlivého procesu, je možný zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do hodnocení důkazů (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94). Takový přezkum skutkových zjištění je v dovolacím řízení přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05). K takovému přezkumu je Nejvyšší soud povinen proto, aby posoudil, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatele, a to včetně jeho práva na spravedlivý proces. Ústavní soud výslovně konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz §54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci J. a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl.ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].
16. Nejvyšší soud podotýká, že pro rozsah jeho přezkumné povinnosti ve vztahu k dovoláním napadených rozhodnutí platí, že je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy, a proto musí obviněný nedostatky svědčící o porušení pravidel spravedlivého procesu v dovolání skutečně vytknout a vyložit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
V. K námitkám obviněného
17. Podle obsahu podaného dovolání Nejvyšší soud shledal, že obviněný v souladu s důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal právní vady, protože poukazoval u zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na to, že nedošlo k naplnění znaku donucení násilím a pohrůžkou násilím. Vytýkal též nedostatečné objasnění svého zavinění, což rovněž míří proti správnosti právního posouzení činu, a proto z podnětu těchto námitek Nejvyšší soud mohl zkoumat, zda je jeho dovolání důvodné.
18. Nejprve bylo třeba posoudit důvodnost výhrad týkajících se nedostatků v procesních postupech soudů, jež obviněný spatřoval v neprovedení navržených důkazů, což mělo vést k porušení spravedlivého procesu z důvodu existence tzv. opomenutých důkazů. Proto se Nejvyšší soud zabýval rozsahem provedeného dokazování a mírou objasnění všech rozhodných skutečností v rozsahu stanoveném v §2 odst. 5 tr. ř., a to tím spíše, když v této trestní věci jde z velké části o skutky, jimž byli přítomni jen obviněný a poškozená A. S., jejíž výpověď je určující pro závěry o vině v bodech I. 2), 3), vůči nimž obviněný své dovolání zaměřil.
19. Nejprve je třeba připomenout, že soud prvního stupně se při provádění dokazování soustředil na objasnění všech rozhodných skutečností, a z tohoto důvodu posuzoval i věrohodnost tvrzení poškozené A. S., vůči níž směřovala převážná část trestného jednání, jež je obviněnému kladeno za vinu. Výpověď poškozené soud prvního stupně shrnul v bodech 13. až 19. rozsudku a v bodě 29. rozvedl, že s poukazem na ostatní popsané důkazy, které jsou s její výpovědí v souladu, z jejího svědectví vycházel. Odvolací soud na tuto činnost soudu prvního stupně navázal a ve veřejném zasedání ji v souladu s požadavky obviněného uvedenými v odvolání, vyslechl, a tedy měl prostor pro to, aby její věrohodnost na základě vlastních poznatků posoudil. Současně i vysvětlil, z jakých důvodů její výpověď nejeví známky snahy obviněnému přitěžovat, nezjistil žádné podstatné rozpory a v souvislosti s dalšími ve věci soudem prvního stupně provedenými důkazy nespatřoval důvod pro to, aby nebylo možné z jí uváděných skutečností vycházet (srov. body 6 až 12. rozsudku odvolacího soudu).
20. Na základě těchto poznatků Nejvyšší soud shledal, že z obsahu napadených rozhodnutí a způsobu, jakým se soudy se všemi rozhodnými skutečnostmi, jakož i s výhradami obviněného, vypořádaly, je zřejmé, že věnovaly posouzení věrohodnosti obviněného i poškozené potřebnou pečlivost ve snaze řádně skutkový stav objasnit. Je tedy zjevné, že postupovaly při plném respektu k zásadám uvedeným v §2 odst. 6 tr. ř., a především věrohodnost poškozené posuzovaly se zřetelem na všechny ve věci provedené důkazy, které hodnotily jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech a své závěry dostatečně a podrobně vysvětlily v příslušných částech přezkoumávaných rozhodnutí.
21. Z uvedených důvodů nebylo možné přisvědčit obviněnému v tom, že soudy pochybily, pokud svá skutková zjištění opřely o skutečnosti vycházející z výpovědi poškozené.
22. K námitce obviněného, že odvolací soud ignoroval jeho důkazní návrh na provedení znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví lékařství a gynekologie, v čemž spatřoval tzv. opomenutý důkaz, je vhodné zmínit, že o něj by se jednalo, jen kdyby šlo o situaci, v níž bylo účastníkem řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (eventuálně zcela opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Šlo by o něj i tehdy, kdyby v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj., soud by je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 29. 11. 1996 sp. zn. IV. ÚS 185/96, ze dne 20. 2. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000, ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000). Po posouzení postupu soudů obou stupňů v posuzované věci, lze uzavřít, že jde o námitky nedůvodné, protože v odvolacím řízení se jednalo o opakovaný důkazní návrh, který obviněný vznesl již při hlavním líčení dne 27. 1. 2020, a na který soud prvního stupně reagoval a usnesením jej jako nadbytečný zamítl (srov. protokol na č. l. 401 spisu). Uvedený postup odůvodnil i v písemném vyhotovení rozsudku tím, že neshledal důvody k vypracování znaleckého posudku, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že obviněný měl problém s erekcí, do poškozené se mu podařilo vniknout pouze dvakrát, tudíž u poškozené ani nemohlo dojít k jejímu zranění v oblasti genitálu (srov. bod 32. rozsudku soudu prvního stupně). Proto, když odvolací soud na uvedený, již vypořádaný a zamítnutý, důkazní návrh nereagoval, nedopustil se pochybení prezentovaného obviněným.
23. Jen pro úplnost Nejvyšší soud shrnuje, že soudy ve zkoumané věci braly všechny rozhodné skutečnosti v úvahu, přičemž není možné dospět k závěru, že by se (ve vztahu k důkazním návrhům obviněného) jednalo o důkazy, které by nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž by v řízení nebylo soudem vůbec rozhodnuto, a proto není trestní řízení zatíženo vadou spočívající v tzv. opomenutých důkazech, neboť nejde o procesní situaci předpokládanou např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 262/04, ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 118/09, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/09. Nejvyšší soud proto námitce obviněného o existenci opomenutých důkazů nepřisvědčil.
24. Nebylo možné se ztotožnit s obviněným ani v tom, že by odvolací soud zanedbal svou povinnost vypořádat se s jeho námitkami a nereagoval na jím vznesené výhrady vůči právní kvalifikaci jednání pod bodem I. 2) výroku o vině. Z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, byť toto neobsahuje reakci na každou vznesenou námitku, je patrné, že se odvoláním obviněného odvolací soud zabýval a posuzoval jím uváděné nedostatky v konfrontaci s rozsudkem soudu prvního stupně. Jasné skutečnosti shrnul se závěrem, že okolnosti rozvedené soudem prvního stupně jsou správné, k některým podal své vysvětlení, přičemž provedl i vlastní dokazování, a to výslechem svědkyň H. S. a A. S., jež sám posoudil, a na tom podkladě učinil i závěry týkající se odvolacích námitek obviněného (viz body 8. a 9. rozsudek odvolacího soudu).
25. Tento postup soudu druhého stupně neodporuje judikatuře Ústavního soudu, podle níž, byť musí být v odůvodnění soudních rozhodnutí zásadně každá námitka vypořádána, musí se tak stát toliko úměrně k její relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13). Odvolací soud v přezkoumávané věci přihlédl i k celkovému kontextu řízení před soudem prvního stupně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Významným je, že obviněný obdobnou námitku vznášel v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech. Nemohl proto důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, když v mezidobí nedošlo ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností.
26. Nereagoval-li odvolací soud v odůvodnění rozsudku výslovně na všechny obviněným vznesené odvolací námitky, neznamená to vadu. Soud druhého stupně má sice povinnost vypořádat se s námitkami odvolatele, avšak ji porušuje, jen tehdy, když ignoruje námitky vůči důkazům, na něž nalézací soud odkazuje jako na klíčové pro učiněné skutkové závěry (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 3. 1998, sp. zn. II. ÚS 122/96, a ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 1104/08). Uvedené plyne i z toho, že se nevyžaduje podrobná odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a kromě shora uvedené judikatury i rozsudek ESLP ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, §59-60). Podmínkou takového postupu je však to, že z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně musí být patrné, že se všemi důležitými otázkami skutečně zabýval, a že se nespokojil s pouhým potvrzením závěrů soudu nižší instance (srov. nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/2017-1), čemuž odvolací soud dostál, a proto k porušení práva na spravedlivý proces v posuzované věci nedošlo.
27. Povinnost řádně odůvodnit své rozhodnutí totiž ani podle ustálené judikatury ESLP neznamená pro obecné soudy nutnost detailně odpovědět na každý argument stěžovatele, navíc se její rozsah liší podle druhu rozhodnutí a konkrétních okolností případu ( srov. např. z rozhodnutí ESLP rozsudek velkého senátu ze dne 21. 1. 1999 ve věci García Ruiz proti Španělsku , stížnost č. 30544/96, bod 26. nebo rozsudek ze dne 4. 10. 2007 ve věci Sanchez Cardenas proti Norsku, stížnost č. 12148/03, bod 49. a další. Porušením práva na spravedlivý proces tak může být zejména stereotypní či automatizované odůvodnění určitých typů rozhodnutí (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 24. 1. 2017 ve věci Paradiso a Campanelli proti Itálii, stížnost č. 25358/12, bod 210.), například když soud nereaguje na tvrzení, které si vyžaduje specifickou odpověď, neboť to by mohlo být pro výsledek řízení rozhodující (srov. rozsudek ESLP ze dne 3. 5. 2007 ve věci Bochan proti Ukrajině, č. stížnosti 7577/02) . Porušením práva na spravedlivý proces není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii, stížnost č. 81/04, bod 48.), na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii , stížnost č. 36755/06, bod 31.).
28. S ohledem na problematiku v této věci je třeba zmínit, že stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku, stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku, stížnost č. 15319/09, bod 60.; rozsudek ESLP ze dne 27. 9. 2007 ve věci Nitschkeho pozůstalost proti Švédsku, stížnost č. 6301/05, bod 42.; či rozsudek ESLP ze dne 13. 1. 2009 ve věci Taxquet proti Belgii , stížnost č. 926/05, bod 40.).
29. Nejvyšší soud na podkladě uvedeného k námitkám obviněného zaměřeným proti vadnosti skutkových zjištění uzavírá, že jim nelze přisvědčit. Soudy své povinnosti splnily, posuzovaný skutek (výrok ad I. 2 a 3) byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). V posuzované věci není patrná existence tzv. extrémního nesouladu, neboť ani přes námitky obviněných vůči způsobu, jakým se odvolací soud vypořádal s jejich odvolacími námitkami, a rozsahu odůvodnění napadeného rozsudku, v obsahu napadených rozhodnutí nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech či opomenutí nebo nehodnocení provedených důkazů. Soudy nižších stupňů při koncipování svých závěrů adekvátně reagovaly na setrvalou obhajobu obviněných a rovněž nevybočily z mezí daných ustanovením §125 odst. 1 a §134 odst. 2 tr. ř., a tudíž jim nelze vytýkat svévoli či libovůli při rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Lze připomenout, že ani právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15), o které se v této věci jednalo. Proto lze konstatovat, že postupem soudů k porušení pravidel spravedlivého procesu garantovaného články 36 až 40 Listiny a článkem 6 Úmluvy nedošlo.
30. Z těchto důvodů Nejvyšší soud pro další závěry týkající se posouzení správnosti právní kvalifikace z uvedeného skutku vycházel.
VI. K výhradám proti použité právní kvalifikaci u zločinu znásilnění
31. Výhrady obviněného směřovaly také proti nesprávnému posouzení znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1 (první alinea), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a vytýkal jimi vadné posouzení znaků užití násilí a zavinění, a Nejvyšší soud zkoumal, zda jsou důvodné.
32. Uvedeného zločinu se dopustí ten, kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku, a tento čin spáchá souloží nebo jiným pohlavním stykem provedeným způsobem srovnatelným se souloží.
33. Odvolací soud uvedený trestný čin shledal podle tzv. právní věty v alternativě, že obviněný „jiného násilím donutil k pohlavnímu styku a čin spáchal souloží“.
34. Za násilí se považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli, aniž by bylo nutné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, avšak pachateli musí být její nevole zjevná (srov. srovnávací materiál č. 17/1982, str. 128 a 129 Sb. rozh. tr., rozhodnutí č. 1/1980 Sb. rozh. tr. nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 11 Tdo 294/2014; ze dne 1. 8. 2018, sp. zn. 3 Tdo 885/2018; ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 603/2018, aj.). Násilí nemusí být nevyhnutelně spojeno se vznikem újmy na zdraví, jeho podstata tkví v přímém útoku proti tělu oběti, může jít i o fyzickou sílu nízké intenzity.
35. Donucením jiného k pohlavnímu styku se rozumí překonání jeho vážně míněného odporu nebo jeho podlehnutí při seznání beznadějnosti kladení odporu, s ohledem na to, že mu pachatel za použití násilí nebo pohrůžky násilí nebo pohrůžky jiné těžké újmy nedal žádnou možnost odpor projevit. Výsledkem násilí nebo pohrůžky násilí nebo jiné těžké újmy je, že taková osoba po vyjádření vážně míněného nesouhlasu a projeveném odporu upustí od dalšího vzdoru pro např. pro zřejmou beznadějnost nebo z odůvodněného strachu, že pachatel svou pohrůžku násilí uskuteční. Podstatným je posoudit, zda odpor oběti je vážně míněný, protože byl-li pouze předstíraný, nejde o donucení. O donucení také nejde, když sice poškozená osoba zpočátku klade odpor, ale později s pohlavním stykem dobrovolně souhlasí a takový projev je z jejího chování patrný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2019, sp. zn. 8 Tdo 935/2019).
36. V posuzované věci soudy vycházely ze skutkového stavu spočívajícího v tom, že obviněný jednal tak, že když poškozená otevřela„… držel v ruce plastovou trubku … řekl, že ji má na ni, avšak proti A. S. ji nepoužil … násilím vnikl do jejího přízemního bytu … zatlačil ji dovnitř … přistoupil k ní s tím, že spolu budou mít pohlavní styk, což kategoricky odmítla … povalil ji na postel, lehl si na ni, stáhl jí legíny, čemuž se bránila, odstrkovala jej, plakala a žádala, ať svého jednání zanechá, on ji však uchopil rukou pod krkem a na krku ji stiskl … žádal, aby si svlékla zbývající oblečení, což odmítla … toto oblečení proti její vůli svlékl sám“. Z uvedených skutkových zjištění soudy usuzovaly na naplnění znaku násilí, k němuž soud prvního stupně uzavřel, že tento znak byl naplněn, protože se ze strany obviněného jednalo o násilné jednání, spočívající v tom, že obviněný si nejprve s trubkou v ruce vynutil vstup do bytu poškozené a způsobem shora uvedeným se dožadoval sexu, který si vynutil opakovaným působení fyzickou silou na poškozenou, kterou „zatlačil do bytu“, „povalil na postel“, „stáhl jí legíny“, „tiskl ji rukou na krk“ a „proti její vůli ji svlékl“. Ze všech těchto jednotlivých jednání plyne násilné chování, v němž je obsažen jak projev síly, tak i snahy domoci se i přes odpor poškozené záměru uskutečnit s ní pohlavní styk, k němuž došlo (v podrobnostech srov. body 28. až 30. rozsudku soudu prvního stupně, body 9. až 11. rozsudku odvolacího soudu).
37. Nejvyšší soud se z uvedených důvodů plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, jež považuje za správné a odpovídající znaku násilí u zločinu znásilnění, pro nějž svědčí všechny zjištěné skutečnosti, a proto námitky obviněného zaměřené tímto směrem nepovažoval za důvodné.
38. Nedostatky v právních závěrech soudů nelze shledávat ani u zavinění, ohledně něhož obviněný v dovolání též naznačil nedostatky, které blíže neobjasnil, a proto lze pouze stručně zmínit, že trestný čin podle §185 odst. 1 tr. zákoníku je úmyslným trestným činem, u kterého zásadně stačí zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.
39. Zavinění je vnitřní psychický vztah pachatele ke skutečnostem zakládajícím trestný čin a je vybudováno na dvou složkách, a sice na složce vědomostní (intelektuální) a složce volní. Složka intelektuální zahrnuje jak vnímání, tak i představu určitých okolností, může být v podstatě odstupňována tak, že subjekt o určitých okolnostech ví jistě, případně si určité okolnosti představuje jako možné anebo určité okolnosti nezná, neví o nich. Složka volní může být též odstupňována a vyjadřuje pachatelův kladný vztah k takovým okolnostem, které si logicky musí představovat alespoň jako možné, přičemž subjekt může některé okolnosti chtít, případně může být s určitými okolnostmi srozuměn, anebo na druhou stranu určité okolnosti nechce, není s nimi ani srozuměn, nemá k nim kladný volní vztah (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2018, sp. zn. 8 Tdo 97/2018, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 512/2018).
40. Soudy výslovně závěr o formě zavinění v přezkoumávaných rozhodnutích neuvedly, nelze však pochybovat o tom, že obviněný jednal podle všech objektivních okolností věci v přímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tzn., že chtěl způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem jím chráněný. V konkrétním případě si chtěl i přes odpor poškozené násilím vynutit soulož. Uvedené pramení ze soudy zjištěných skutečností podložených výsledky provedeného dokazování, kdy obviněný při násilném vynucení si vstupu do bytu poškozené svůj záměr výslovně vyjádřil, když k ní přistoupil s tím, že „spolu budou mít pohlavní styk“, který pak výše popsaným způsobem uskutečnil. Není tedy pochyb o tom, že jednal chtěně s cílem dosáhnout svého záměru, který realizoval s neústupností, neboť poškozená ho nechtěla vpustit do svého bytu, a proto již v této chvíli obviněný překonal její nesouhlas tím, že ji do bytu zatlačil a násilím do něj vnikl. Na výzvy poškozené, aby byt opustil, nereagoval, namísto toho na ni začal fyzicky naléhat, aby se mu podvolila. Ve chvíli, kdy se aktivněji bránila, přikročil k jejímu škrcení, aby její odpor překonal. Následkem tohoto aktivního jednání vůči poškozené bylo, že se obviněnému povedlo dvakrát zasunout penis do její pochvy, případně jí do pochvy zasunout prsty a osahávat ji na prsou, čímž podstatným a násilným způsobem zasáhl do její tělesné integrity a trestný čin znásilnění dokonal, ač u něj k ejakulaci nedošlo.
VII. Závěr
41. Podle uvedených skutečností nebylo možné přisvědčit dovolání obviněného o nesprávnosti použité právní kvalifikace, protože z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí je zjevné, že soudy při správnosti učiněných skutkových zjištění posoudily čin, jenž je obviněnému kladen za vinu, v souladu se zákonným vymezením jednotlivých znaků skutkové podstaty zločinu znásilnění podle §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, podle něhož jemu za vinu kladené jednání v bodě I. 3) správně kvalifikovaly.
42. Ze všech takto rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného považoval za zjevně neopodstatněné, neboť v postupech a závěrech soudů nižších stupňů neshledal obviněným vytýkaná pochybení, přičemž veškeré soudy učiněné závěry mají podklad v obsahu spisu i napadených rozhodnutích, stejně jako i v zákonné úpravě a na ni navazující judikatuře soudů.
43. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud mohl důvodnost dovolání posoudit na základě odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. 7. 2021
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu