ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.970.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 970/2021-16200
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 29. 9. 2021 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Šámalové a soudců Mgr. Pavla Götha a JUDr. Věry Kůrkové o dovolání obviněného L. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 6/2017, takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se z podnětu dovolání obviněného L. Š. zrušují usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, v rozsahu, v němž bylo podle §256 tr. ř. v části týkající se výroku o trestu zamítnuto odvolání obviněného L. Š., a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, ve výroku o trestu, který byl tomuto obviněnému uložen.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265m odst. 1 tr. ř. se znovu rozhoduje tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem III. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, ve znění usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea první, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, se
obviněný
L. Š. ,
nar. XY v XY , bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem,
odsuzuje
podle §331 odst. 4 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků a 6 (šesti) měsíců. Podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku se pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice s ostrahou.
Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku se obviněnému ukládá peněžitý trest ve výši 365.000 (tři sta šedesát pět tisíc) Kč vyměřený v počtu 365 denních sazeb s jednou denní sazbou ve výši 1.000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) se pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoví náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
Podle §70 odst. 1 písm. c), odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 5. 2015) se obviněnému ukládá trest propadnutí věci, finančních prostředků zajištěných při domovní prohlídce u obviněného, a to částek 165.000 Kč a 645 EUR uložených na Policii České republiky, Správy logistického zařízení, na depozitním korunovém účtu č. XY a eurovém účtu č. XY. Tyto propadlé finanční prostředky připadají státu.
Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku se obviněnému ukládá trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Celní správy České republiky na dobu 10 (deseti) let.
Jinak zůstávají uvedená rozhodnutí nezměněna.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 56 T 6/2017, byl obviněný L. Š. (dále „obviněný Š.“ nebo „dovolatel“) v bodě III. uznán vinným zločinem přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle popsaných skutkových zjištění dopustil tím, že
společně s obviněným M. S., o jehož dovolání bylo rozhodnuto Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 37/2021, za součinnosti obviněného J. Š. působícího jako celní deklarant, který nejméně v době od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013 předával příslušníkům celní správy, zařazeným na Celním úřadě XY, resp. územním pracovišti ve XY, obviněným L. Š., služebně zařazenému po celou tuto dobu jako koordinátor, resp. koordinátor celního řízení, a M. S., služebně zařazenému jako vedoucí oddělení celního úřadu a od 1. 1. 2013 jako referent původu zboží, ve své garáži na ulici XY nebo na jiných nezjištěných místech peníze v hotovosti, a to konkrétně přinejmenším v částce 7 000 Kč za každý proclený kontejner, jehož proclení vyřizoval na Celním úřadě XY, pro spoluobviněnou L. T. T. T., a to v úmyslu ovlivnit jejich postup a postup dalších celníků při celním řízení a dosáhnout příznivějšího zacházení v jím řešených případech, včetně možnosti získání interních informací a dojednání vhodných kontejnerů, u nichž může být provedena kontrola, oproti jiným, u nichž by provedení kontroly bylo pro dovozce a deklaranta riskantní, přičemž obvinění M. S. a L. Š. od něho tyto úplatky přijímali, obviněný J. Š. jim takto dohromady za uvedené období poskytl částku nejméně 5.229.000 Kč, odpovídající 747 procleným kontejnerům, když peníze si od něho nejprve, přinejmenším do října 2011, přebíral obviněný M. S., jehož posléze po vzájemné dohodě nahradil L. Š., s penězi oba následně naložili přesně nezjištěným způsobem, a obvinění M. S. i L. Š. takto oba přijímali od obviněného J. Š. peníze v úmyslu získat pro sebe tímto způsobem celkově nezjištěnou částku výrazně přesahující 500.000 Kč.
2. Za tento zločin byl obviněný Š. podle §331 odst. 4 tr. zákoníku odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti a půl roku, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 365.000 Kč, vyměřený jako 365 denních sazeb po 1.000 Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, mu byl podle §69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to částky 86.862 Kč uložené na bankovním účtu č. XY vedeném u České spořitelny, a. s., částky 133.200 Kč uložené na bankovním účtu č. XY vedeném u Raiffeisen stavební spořitelny, a. s., a částek 165.000Kč a 645 EUR zajištěných při domovní prohlídce u obviněného. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu zaměstnání ve služebním poměru příslušníka Celní správy České republiky na dobu deseti let.
3. Výroky I., II., III. tohoto rozsudku bylo rozhodnuto též o vině a trestech dalších spoluobviněných a spolupachatelů, kteří si v této trestní věci dovolání buď vůbec nepodali [obvinění L. T. T. T., nar. XY, N. T. T., nar. XY, D. T. T., nar. XY (bod I.), N. M. P., nar. XY, D. N. T., nar. XY, M. T. T. T., nar. XY, L. T. K. P., nar. XY, P. T. T., nar. XY, P. D. T., nar. XY, P. T. D., nar. XY (bod II.), J. Š., nar. XY (bod III.)], nebo si dovolání podali a tato jsou vedena pod sp. zn. 8 Tdo 38/2021 [D. D. K., nar. XY, V. T. U., nar. XY, D. T. T. L., nar. XY (bod I.)], nebo pod sp. zn. 8 Tdo 37/2021 [obvinění M. S. nar. XY (bod III.), a D. T. T. H., nar. XY (bod I.)], z níž byla věc obviněného L. Š. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí. Též bylo rozhodnuto o zproštění obviněných T. M. D., nar. XY, J. B., nar. XY, J. Ch., nar. XY, S. Z., nar. XY, J. A., nar. XY, a T. S., nar. XY, obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
4. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, odvolání podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně obviněným L. Š. (stejně jako i dalších odvolatelů D. T. T. H., M. S., L. T. T. T., N. T. T., J. Š., L. T. L., N. M. P., L. T. K. P., P. T. T. a P. D. T., a státního zástupce v neprospěch obviněných do výroků o vině i trestech a zprošťujícího výroku) podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Z obsahu dovolání
5. Obviněný L. Š. dovolání podané proti shora u vedenému rozsudku soudu prvního stupně opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. směřující proti výroku o vině i trestu. Z procesní opatrnosti dovolání podal rovněž z důvodů podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f), h), k) tr. ř.
6. Na podkladě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Tvrdil, že skutkové závěry spočívají na nesprávných skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedených důkazech. Odmítal, že od obviněného J. Š. přijal jakýkoli úplatek, a tvrdil, že závěr o vině nemá oporu v provedených důkazech, neboť nevyplynul z žádné ze svědeckých výpovědí.
7. Výroku o vině obviněný vytýkal nesprávnost skutkových zjištění, protože jsou založená na nevěrohodné výpovědi obviněného J. Š. Popíral, že by se činu, jenž mu je kladen za vinu, dopustil, a pokud byl zaznamenán jeho pobyt v garáži spoluobviněného, jak zachycuje i fotografie, vysvětlil, že se u něj byl podívat na motocykl Harley Davidson, obdobně jako tomu bylo i v případě spoluobviněného M. S., neboť vyjížďky na motorce byly jejich společným koníčkem. Stejný důvod měly i společné schůzky, ať u obviněného J. Š. nebo v restauraci na XY. Odkaz na lístečky s poznámkami o celnících a částkách 7.000 Kč nalezené při domovní prohlídce u obviněného J. Š., nelze vztahovat bez dalšího právě k němu, neboť se mohlo jednat o jakéhokoli jiného celníka v České republice. Nekonzistentní v tomto směru byla výpověď spolupracující obviněné L. T. T. T. (dále „obviněná T.“). Rozporoval rovněž výši částky, kterou měl každý z celníků obdržet s poukazem na obsah výpovědi obviněné T., která uváděla, že spoluobviněnému J. „Š. předávala částku 11.000 Kč za celkové služby + za každý kontejner + clo + za další služby“, přičemž v její výpovědi nikdy jeho jméno nezaznělo, ani ho neznala. Protože z e-mailové komunikace mezi touto obviněnou a obviněným J. Š. nevyplynulo, s kterým z celníků jsou domluveni, je třeba tuto skutkovou nejasnost vyložit ve prospěch obviněných celníků.
8. Vadu obviněný shledával i ve způsobu, jakým byla zjištěna výše škody, neboť tato vada má dopad na správnost právní kvalifikace, a to zejména pro výměru trestu [tuto skutečnost podložil důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]. Poukázal na nepřesné stanovení počtu kontejnerů, za něž měl brát úplatky, neboť obviněná T. se vyjadřovala pouze k 93 (původně k 97) kontejnerům, byli uznáni vinnými za celkový 747 kontejnerů, zatímco vietnamských spoluobviněných se týká pouze 93 z nich. Nebylo mu ani prokázáno, že by se popsaného jednání dopustil v úmyslu opatřit sobě majetkový prospěch ve výši přesahující 500.000 Kč, neboť nebylo zjištěno, jaká částka měla připadnout právě jemu.
9. Výroku o trestu, vůči němuž brojil s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný vytýkal, že pro ukládání trestu zabrání věci nebylo prokázáno, že by u něj zajištěné peníze v hodnotě 165.000 Kč pocházely z trestné činnosti. U trestu propadnutí věci týkajícího se částek 86.862 Kč a 133.200 Kč uložených na účtech obviněného poukázal na jeho nesprávnost i nemožnost jej vykonat, neboť zajištění peněžních prostředků na obou těchto účtech bylo usnesením policejního orgánu ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. OKFK-219-898/TČ-2011-251201, zrušeno, protože důvody zajištění pominuly, když nebylo prokázáno, že by tyto zajištěné finanční prostředky pocházely z trestné činnosti. Naopak obviněný jejich legální původ doložil výpisy z účtů a výsledky dědického řízení. Výroky soudů o propadnutí věci tak postrádají uvedení toho, na základě jakých důvodů bez splnění zákonných podmínek obviněnému tento trest uložily.
10. Výhrady obviněného směřovaly i proti nepřiměřené délce trestního řízení, které trvalo více jak sedm roků, což odůvodňuje buď zastavení jeho trestního stíhání, anebo snížení uloženého trestu (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 535/03, jakož i judikaturu ESLP např. ve věcech Bunkate proti Nizozemsku , rozsudek ze dne 26. 5. 1993, stížnost č. 13645/88, §§21-23; Matwiejczuk proti Polsku , rozsudek ze dne 2. 12. 2003, stížnost č. 37641/97; Barfuss proti České republice , rozsudek ze dne 31. 7. 2000, stížnost č. 35848/97).
11. S ohledem na tyto námitky dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 1. 2020, sp. zn. 2 To 72/2019, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, a poté aby podle §265l odst. 3 tr. ř. nařídil projednání věci v jiném složení senátu.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
12. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného v písemném vyjádření uvedl, že neshledal k důvodům podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř., o něž obviněný dovolání opřel, žádné konkrétní námitky, neboť mimo formálního odkazu na ně v úvodu dovolání je v dalším textu dovolání již vůbec nezmínil, a proto k nim nelze v dovolacím řízení přihlížet. U důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný pouze polemizoval s hodnocením důkazů soudy a odmítal prakticky všechna skutková zjištění relevantní pro závěr o jeho vině s požadavkem na to, aby provedené důkazy byly hodnoceny způsobem odpovídajícím způsobem jeho požadavkům, zejména u výpovědi spoluobviněného J. Š. Zmínil, že se nalézací soud v bodech 460., 461. a 468. rozsudku vypořádal s tím, proč i přes určitou variabilitu výpovědi tohoto spoluobviněného považoval jeho výpověď za hodnověrnou v části, ve které vypovídal o předávání úplatků celníkům. Jde však o skutkové závěry, které nekorespondují s podmínkami pro uplatnění důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. rovněž neodpovídají námitky, které k němu obviněný přiřadil. Použití kvalifikované skutkové podstaty podle §331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku je otázkou právních závěrů, které jsou podloženy skutkovými závěry, jež obviněný odmítá. Celková výše úplatků předaných obviněným J. Š. ve výši 5.229.000 Kč spoluobviněným L. Š. a M. S. hranici značného prospěchu mnohonásobně převyšovala, jak nalézací soud v bodě 470. rozsudku logicky vyložil, a to i při zohlednění toho, že se o přijaté úplatky patrně museli tito obvinění dělit s dalšími osobami. Námitky, ve kterých obviněný považuje za prokázané, že předmětné finanční prostředky nepocházely z trestné činnosti, jsou skutkové povahy (viz bod 597. odůvodnění rozhodnutí).
14. Délku trestního řízení v předmětné trestní věci sice nelze ani podle státního zástupce považovat za přiměřenou, avšak k mimořádnému rozsahu předmětné trestní věci a počtu obviněných není důvodu hovořit o porušení jejich ústavně garantovaného práva, když byl této okolnosti přizpůsoben trest odnětí svobody uložený mírně nad spodní hranicí zákonné trestní sazby. Proto je bezpředmětný i požadavek na zastavení trestního stíhání. Za situace, kdy dovolatel neuplatnil žádné relevantní námitky v rámci jím vznesených dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., není naplněn ani důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Protože státní zástupce shledal dovolání obviněného L. Š. podaným mimo jakýkoliv dovolací důvod, navrhl, aby ho Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
15. Obviněný na toto vyjádření reagoval odmítnutím uvedených tvrzení z týchž důvodů, jaké rozvedl v dovolání, a doplnil, že nevěrohodnost spoluobviněného J. Š. vyplývá i z bodu 153. prvostupňového rozsudku, kdy se doznává k tomu, že úmyslně v přípravném řízení uvedl nepravdivé údaje ve svém Prohlášení, od něhož se později distancoval. Navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání v plném rozsahu, včetně návrhu na postup podle §265l odst. 3 tr. ř. a přikázání věci v jiném složení senátu.
16. Ve veřejném zasedání konaném Nejvyšším soudem obviněný i jeho obhájce setrvali na obsahu podaného dovolání i své replice učiněné k vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání.
17. Státní zástupce přítomný u veřejného zasedání se vyjádřil v souladu s písemným vyjádřením Nejvyššího státního zastupitelství, alternativně však zmínil, že pokud jde o námitky obviněného směřující proti výroku o trestu propadnutí věci, bude na Nejvyšším soudu, aby zvážil, zda dopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle obsahu dovolání lze spíše dovodit, že nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit. Pro případ, že Nejvyšší soud dospěje k odlišnému závěru, ponechal na něm, jaký závěr na jejich základě vyvodí.
IV. K přípustnosti dovolání obecně
18. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno oprávněnou osobou [§265d odst. 1 písm. a), c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
19. Dovolání lze podrobit věcnému přezkumu pouze v případě, že bylo uplatněno v souladu s označenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 tr. ř. a Nejvyšší soud je těmito důvody vázán (viz §265i odst. 3 tr. ř.). Rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z důvodů uvedených v dovolání, a nikoliv jen z toho, jaký důvod obviněný formálně označil. Samotné konstatování některého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. k přezkumné činnosti dovolacího soudu nepostačuje. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální. Od toho se odvíjí i přezkumná činnost Nejvyššího soudu, který je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Z tohoto důvodu se Nejvyšší soud nezabýval v dovolání naznačenými dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) tr. ř., které obviněný pouze takto vyjmenoval a konstatoval, že je uvádí jen „z procesní opatrnosti“, aniž k nim uvedl jakékoli věcné argumenty, protože v dovolání zásadně nelze uvést důvody bez argumentů ani argumenty bez důvodů.
20. Nejvyšší soud na základě těchto kritérií posuzoval, zda dovolání vztahující se k námitkám, které se opírají o důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h), k), l) tr. ř., k nimž obviněný podstatné skutečnosti uvedl, s jejich zákonným vymezeným korespondují, případně zda jsou důvodné.
21. Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je možné napadnout rozhodnutí soudu druhého stupně, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud shledal, že soud druhého stupně podaná odvolání podle §254 odst. 1 tr. ř. věcně přezkoumal a pro jejich nedůvodnost je všechna podle §256 tr. ř. zamítl, tedy je neodmítl z formálních důvodů, mohl být tento dovolací důvod použit jen při existenci vad naplňujících některý z dalších dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Obviněný dovolání podal též s odkazem na další důvody, a tudíž uplatnil důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho druhé alternativě. Nejvyšší soud proto dále posuzoval splnění podmínek vztahujících se k §265b odst. 1 písm. g), h), k) tr. ř., o něž dovolání též opřel.
22. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho prostřednictvím lze namítat zásadně vady právní povahy, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Na jeho podkladě nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních.
23. Uvedená zásada je spojena s požadavkem, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03, ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03, aj.). Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neslouží k nápravě procesních nedostatků, a to jak v řízení samotném, tak ani v postupech soudů při provádění důkazů, a proto nelze prostřednictvím tohoto důvodu namítat jejich neúplnost. Toto pravidlo je však limitováno případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není těmito argumenty naplněn (srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.).
24. Ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. připouští možnost namítat vady výrok o trestu, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jeho prostřednictvím je tedy možné vytýkat jen to, že obviněnému byl uložen druh trestu, který zákon vůbec nepřipouští, anebo byl uložen mimo trestní sazbu, která je pro konkrétní trestný čin trestním zákonem stanovena. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v §52 tr. zákoníku bez splnění těch podmínek, jež zákon předpokládá, tj., pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu s ohledem na jeho zvláštní zákonné podmínky. Může jít i o případ kumulace dvou nebo více druhů trestů, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Jde též o takový druh trestu, jejž nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se rozhoduje o trestném činu. Za uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se považuje případ, kdy u odstupňovatelných druhů trestu, jež mají určitou sazbu vymezenou trestním zákoníkem, se vyměří trest, který zákonnou maximální hranici přesahuje. U trestu odnětí svobody je konkrétní hranice trestní sazby stanovena v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
25. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §37 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
26. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. je naplněn, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím výrokem ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu. V případě výroku o nepodmíněném trestu odnětí svobody bude neúplným výrokem o trestu, jestliže soud nerozhodne o způsobu jeho výkonu podle §56 tr. zákoníku, apod. Za neúplný se považuje výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným by byl takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157-314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 až 3174).
V. K výhradám zaměřeným proti výroku o vině
27. Obviněný v dovolání výroku o vině vytýkal nedostatky spočívající v extrémním nesouladu proto, že odvolací soud se jím uplatněnými námitkami dostatečně nezabýval a jeho rozhodnutí je nepřezkoumatelné. Svou verzi obviněný založil na tvrzení, že žádný úplatek od spoluobviněného J. Š., kterého považoval za nevěrohodného, nepřevzal a o výpověď obviněné T. nebylo možné skutkové závěry opírat. Namítal nedostatečné zjištění výše škody a nebylo zjištěno, v čem spočíval jemu za vinu kladený prospěch, což jsou námitky, které směřují proti učiněným skutkovým zjištěním. V zásadě jde o polemiku se způsobem, jakým soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy, a tedy na označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadají, protože obviněný jimi primárně nevytýkal právní nedostatky, ale pouze polemizoval s učiněnými skutkovými zjištěními. V takovém případě je zásah Nejvyššího soudu do provádění a hodnocení důkazů možný jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, nebo ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94), pokud dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
28. Ve smyslu této zásady Nejvyšší soud zkoumal, zda jde v posuzované věci o extrémní vady, které by se promítly do porušení zásad spravedlivého procesu. Shledal podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, že takto formulované výhrady nemají oporu ve výsledcích provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištěních pod bodem III., které mají návaznost na trestnou činnost ostatních obviněných popsanou především v bodě I. rozsudku soudu prvního stupně. U dovolatele šlo o společné jednání s dalšími spoluobviněnými spočívající v tom, že obviněný J. Š. působící jako celní deklarant, v době od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013, předával obviněným, mimo jiné i dovolateli, ve své garáži nebo na jiných nezjištěných místech peníze v hotovosti, a to konkrétně přinejmenším v částce 7.000 Kč za každý proclený kontejner (viz body I., II.), jehož proclení vyřizoval na Celním úřadě XY pro spoluobviněnou T. za to, že v průběhu celního řízení vybraní celníci neplnili své povinnosti v souladu s předepsanými pracovními postupy. Jejich cílem bylo při celním řízení dosáhnout příznivějšího zacházení v jím řešených případech, včetně možnosti získání interních informací a dojednání vhodných kontejnerů, u nichž může být provedena kontrola, oproti jiným, u kterých by provedení kontroly bylo pro dovozce a deklaranta riskantní. Obviněný Š. tyto úplatky přijímal. Za uvedené období obviněný J. Š. poskytl všem celníkům úplatky v celkové částce nejméně 5.229.000 Kč, a to za 747 vadně proclených kontejnerů. U každého z těchto celníků šlo o jednání vedené úmyslem získat pro sebe tímto způsobem celkově nezjištěnou částku výrazně přesahující 500.000 Kč.
29. S námitkami obviněného Š. směřujícími proti těmto skutkovým závěrům obdobný těm, jež uplatnil v dovolání, se soudy vypořádaly, reagovaly na ně a na jejich objasnění zaměřily i prováděné dokazování. Z obsahu rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že nalézací soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy své závěry opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, přičemž zejména vycházely z výpovědí dovolatele, z obsahu tvrzení dalších obviněných, zejména J. Š. a S. Z., i zaměstnanců celní správy z řad kolegů, případně nadřízených obviněných celníků, M. F., Z. G., P. V., R. K., P. V., P. V. (viz bod 422. rozsudku soudu prvního stupně). Podkladem byly i listinné důkazy [viz chatová komunikace mezi obviněným J. Š. z adresy xy@xy.com a obviněnými T. (xy@xy.com) a N. T. T. (xy@xy.com viz č. l. 5139 a násl.), ze záznamů odposlechů telefonických hovorů obviněného J. Š. (viz body 431. až 441. rozsudku), protokolů o sledování osob obviněných a záznamů při nich pořízených (bod 448. rozsudku), směnek vystavených obviněným M. S. (bod 449. rozsudku), materiálů a dokumentů zajištěných při domovní prohlídce u obviněného J. Š. (body 450., 451. rozsudku), ze zpráv celní správy k počtu kontejnerů vyclených pro společnosti ovládané obviněnou T. v posuzovaném období celním deklarantem obviněným J. Š. (viz č. l. 13728 spisu a bod 454. rozsudku), atd.].
30. Uvedené důkazy nalézací soud hodnotil způsobem, jejž rozvedl v rozsudku, kde též vysvětlil, které z nich považoval za věrohodné a tvořící ucelený řetězec prokazující skutkový děj, a tím i vinu obviněných bez důvodných pochybností, což vyplynulo mimo jiné i z výpovědi spoluobviněného J. Š., jenž tuto skutečnost na rozdíl od obviněného zcela doznal, a vysvětlil, že vzal za prokázané, že spoluobviněný J. Š. v inkriminované době poskytoval nejdříve obviněným M. S. a L. Š. úplatky, a to konkrétně částku 7.000 Kč za každý kontejner proclívaný pro obviněnou T. Soud vysvětlil, proč i přes rozpory a změny činěné v průběhu trestního řízení, posoudil jeho výpověď jako věrohodnou, když kladl důraz na to, že v částech, ve kterých mu uvěřil, nezůstala osamocena, nýbrž byla potvrzena a podpořena řadou dalších důkazů. Případné změny ve výpovědi tohoto obviněného vysvětlil jeho snahou o zmírnění vlastní viny, a tudíž i o zmírnění viny spoluobviněných, zatímco ve vztahu ke skutečnosti, že obviněné celníky uplácel, jakož i ve výši částky, kterou jim poskytoval, byla jeho výpověď konzistentní od počátku trestního řízení. Soud neshledal důvod pro závěr, že by si měl uplácení dovolatele zcela vymyslet a jak jeho, tak i sám sebe takto nepravdivě obviňovat. Dalším usvědčujícím důkazem byla obviněným J. Š. vedená evidence plateb, která u něho byla nalezena při domovní prohlídce, směnky mezi ním a obviněným M. S, jimiž měly být zakryty nelegální finanční toky mezi oběma obviněnými, k nimž podal vysvětlení i obviněný M. S., jehož argumenty soud považoval za ryze účelové a vnitřně rozporné. Verze obviněného J. Š. byla podpořena též výpovědí spolupracující obviněné T. i obsahem telefonické a chatové komunikace mezi nimi, z níž vyplynul celý mechanismus fungování celních kontrol ve XY v zájmu obviněných vietnamských obchodníků, jakož i okolnosti a účel vystavení směnek. Z uvedených důkazů vyplynula i minimální výše úplatku 7.000 Kč za proclený kontejner v období od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013, přičemž v inkriminovaném období se jednalo o 747 kontejnerů, z nichž 93 se týká trestné činnosti posuzované pod bodem I. napadeného rozsudku. Další z nich nesouvisely sice s nelegální činnosti spolupracující obviněné T., avšak korespondovaly s činností obviněného J. Š. popsanou ve výroku pod bodem III. napadeného rozsudku.
31. Nalézací soud právě výpověď obviněného J. Š. poměřoval s obsahem ostatních ve věci provedených důkazů a shledal, že na sebe navazují a vzájemně se podporují. Posoudí-li se postup soudu prvního stupně, nelze v něm shledat vady, protože odpovídá podmínkám §2 odst. 5, 6 tr. ř., nevykazuje namítané nedostatky, neboť soudy respektovaly zásadu, že hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, provádí zásadně obecné soudy, jež jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé (srov. přiměřeně nálezy Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06, ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14, či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15). Z obsahu přezkoumávaného rozsudku plyne, že se soud nezpronevěřil zásadám, na nichž je provádění důkazů a jejich hodnocení založeno.
32. Vytýkal-li obviněný, že nedostatky a vady či nepřesnosti nebo neúplnosti při zjišťování výše způsobené škody mely dopad na nesprávnost uložení výše trestu, činil tak zcela neopodstatněně s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jímž lze vznášet námitky jen proti výroku o trestu, avšak ze zcela jiných důvodů, lze však připustit, že tyto námitky, pokud by se netýkaly pouze nedostatku ve skutkových zjištěních, na kterých je obviněný vystavěl, by dopadaly na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Také je třeba upřesnit, že v posuzovaném případě se nejedná o škodu, ale výši celníkům poskytnutých úplatků, protože jde o zločin přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jehož se podle tzv. právní věty dopustil v modifikaci, že „v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu pro sebe přijali úplatek a takový čin spáchali jako úřední osoby v úmyslu opatřit sobě značný prospěch“. Podle této skutkové podstaty v její základní podobě (§331 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku) není znakem způsobení škody, ostatně škoda není ani u kvalifikačního znaku podle odstavce 4 písm. b), který je vymezen úmyslem získat značný prospěch. V době rozhodování soudů značný prospěch představovala podle §138 odst. 1 tr. zákoníku částka 500.000 Kč, od 1. 10. 2020, na základě zákona č. 333/2020 Sb. tuto hranici tvoří částka 1.000.000 Kč. Tato nová právní úprava však na trestné jednání obviněných nedopadá, protože soudy rozhodovaly, v době před účinností tohoto zákona, odvolací soud 30. 1. 2020 (srov. čl. II. zák. č. 333/2020 Sb.). Na základě takto stanovených formálních znaků uvedeného zločinu soudy rozhodné skutečnosti objasňovaly tak, aby prokázaly, k jaké výši prospěchu směřovalo jednání obviněného. Dopustil se ho jako celník, jenž byl v postavení úřední osoby, a pokud úplatky přijímal proto, aby se daňovým poplatníkům zkrátila jejich daňová nebo celní povinnost, činil tak v rozporu se svými povinnostmi při obstarávání věci obecného zájmu.
33. Posoudí-li se postup soudů při objasňování uvedených skutečností, je zjevné, že úmysl obviněného směřující k získání značného prospěchu dostatečně prokázaly. Jen pro úplnost v této souvislosti se jeví vhodným poznamenat, že k naplnění uvedeného kvalifikačního znaku postačí prokázání toho, že obviněný směřoval k tomu, aby značný prospěch získal, ale není třeba, aby k jeho získání skutečně došlo. Proto postačí, když je skutkově objasněno, že k takové výši reálně směřoval (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3163), což soudy respektovaly, a se zřetelem na toto právní vymezení ve věci své úvahy vyjádřily.
34. Závěry týkající se objasnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku jsou založeny na výsledcích provedeného dokazování, jež skýtají potřebný podklad pro závěr, že byl jak úmysl obviněného, tak i výše prospěchu, k němuž směřoval, řádně objasněn. Soud vysvětlil, že pro určení minimálního prospěchu vycházel z násobku částky 7.000 Kč, což byla taxa za jeden kontejner, kterou každý z obviněných celníků obdržel, a počtu 747 kontejnerů, na kterých obvinění v této trestní věci participovali, tedy nikoliv jen těch, které byly prokázány vůči konkrétním osobám obviněným pro trestný čin podle §240 tr. zákoníku, ale i těch, u nichž konkrétní pachatelé obviněni nebyli. Uvedená částka činí 5.229.000 Kč jako minimální výše úplatků, které postupně obvinění celníci, tedy i obviněný L. Š., od obviněného J. Š. v období od 1. 1. 2010 do 7. 5. 2013 přijali. Nebylo jednoznačně prokázáno, jaký díl z této částky (podíl) převzal každý z nich, nicméně i za předpokladu, že by se dělili s jinými celníky, připadla na každého z nich částka na úplatcích přesahující hranici značné škody 500.000 Kč. Pro závěr o uvedené okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačovalo, jak bylo uvedeno, že obviněný k takové výši prospěchu směřoval, což bylo provedeným dokazováním dostatečně objasněno (viz body 458. až 470. rozsudku).
35. Soud k trestné činnosti kladené obviněnému Š. za vinu shledal zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neboť výsledky provedeného dokazování bylo objasněno, že chtěl jednáním kladeným mu za vinu přijímat úplatky, a tím porušit zákonem chráněný zájem na řádném, nestranném a zákonném obstarávání věcí obecného zájmu ve smyslu uvedené skutkové podstaty přijetí úplatku podle §331 odst. 1 alinea 1, odst. 4 písm. b) tr. zákoníku (viz bod 509. rozsudku).
36. Nejvyšší soud z těchto důvodů, když byly řádně vyjádřeny a vysvětleny všechny rozhodné skutečnosti, nedostatky při objasňování znaku značného prospěchu, jak obviněný namítal, nezjistil. Posuzovaný skutek (výrok III.) byl objasňován podle pravidel vymezených v §2 odst. 5, 6 tr. ř. a souhrn důkazů, o něž soudy své závěry opřely, tvoří logickou a ničím nenarušenou soustavu (srov. rozhodnutí č. 38/1968-III., IV. Sb. rozh. tr.). Nebyl shledán tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci. V rozsudku soudu prvního stupně nic nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech či opomenutí nebo nehodnocení provedených důkazů. Soud prvního stupně své úvahy a závěry vtělil do odůvodnění přezkoumávaného rozsudku v souladu s podmínkami §125 tr. ř. a dostatečně logicky své závěry vysvětlil (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09), čemuž soudy v posuzované věci dostály, a tudíž nedošlo ani porušení principu in dubio pro reo .
37. Nebyla zjištěna ani nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, i když, že pojal odůvodnění velmi úsporně. I přesto v bodech 18. až 31. konstatoval, že vzhledem k preciznímu a podrobnému vypořádání jednotlivých důkazů i námitek obviněných, které jsou opakováním jejich obhajoby po celé trestní řízení, se bude v odůvodnění svého usnesení věnovat pouze těm, které jsou z hlediska odvolacího řízení významné, nově provedené až před odvolacím soudem, nebo je třeba na jejich základě některou skutečnost zdůraznit či vyložit (znalecký posudek Mgr. Vladimíra Leina, návrhy na doplnění dokazování, námitky proti výši uloženého trestu odnětí svobody a peněžitému trestu), přičemž ve zbývajícím rozsahu odkázal na obsah odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, s nímž se ztotožnil a jež s ohledem na učiněné námitky obviněných považoval za dostatečné a vyčerpávající, a to mimo jiné zejména proto, že soud prvního stupně při koncipování svých závěrů adekvátně reagoval na setrvalou obhajobu obviněných, a tudíž nebyla v jeho závěrech zjevná svévole ani libovůle při rozhodování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1235/09, či ze dne 4. 6. 1998, sp. zn. III. ÚS 398/97). Konkrétně je však třeba zmínit, že odvolací soud námitky obviněného Š. zaznamenal (viz body 16. a 17.), a byť nikoliv adresně, v bodě 19. a 20. na ně reagoval v rámci shrnujícího závěru, že pokud námitky všech obviněných směřovaly proti vadnosti učiněných skutkových zjištění, s ohledem na konstatovaný úplný a dostačující postup soudu prvního stupně jsou takové námitky nedůvodné. Poukázal, i když nikoliv jmenovitě, i na to, že soud prvního stupně se dostatečně věnoval věrohodnosti výpovědi obviněné T. a vysvětlil, z jakých důvodů jí uvěřil či nikoli (viz bod 25. usnesení odvolacího soudu). Výhradami dovolatele proti výroku o trestu se zabýval v bodě 30., kde stručně konstatoval, že uložený trest odpovídá všem zákonným podmínkám, s nimiž se soud prvního stupně řádně vypořádal.
38. Posoudí-li se obsahová stránka odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, lze uzavřít, že dodržel postup, který neodporuje ani judikatuře Ústavního soudu, podle níž, i když se soudy musí vypořádat s námitkami obviněných, je třeba zachovat relevanci (viz např. jeho nálezy ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 1895/14, ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 169/09, či ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. II. ÚS 3624/13), a to s přihlédnutím k celkovému kontextu řízení před obecnými soudy, který za určitých okolností může připouštět i implicitní vypořádání se s námitkou (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3441/11). Lze tak jen zdůraznit ve smyslu usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. IV. ÚS 2685/20, že „účastník řízení, který určitou námitku vznáší v souvislosti s jedním řízením opakovaně v různých svých procesních úkonech, nemůže důvodně očekávat, že bude pokaždé vypořádána se stejnou pečlivostí a ve stejném rozsahu, nedošlo-li v mezidobí ke změně relevantních okolností tak, že již jednou podrobně vypořádaná námitka tím nabyla konotací, pro něž si vyžaduje zcela novou reakci ze strany obecných soudů vyplývající z této změny okolností. Porušením práva na spravedlivý proces podle ESLP není ani úplné nereagování na námitky, které by ve světle soudem učiněných skutkových zjištění zjevně nemohly obstát či výsledek řízení změnit (srov. k tomu rozsudek ESLP ze dne 17. 6. 2008 ve věci Victor Savitchi proti Moldávii , stížnost č. 81/04, bod 48.; či usnesení ESLP ze dne 29. 8. 2000 ve věci Jahnke a Lenoble proti Francii , stížnost č. 40490/98), jakož i nereagování na námitky zjevně irelevantní, zjevně neopodstatněné, mající zneužívající povahu či jinak nepřípustné vzhledem k jednoznačné právní úpravě či praxi (srov. rozsudek ESLP ze dne 11. 10. 2011 ve věci Fomin proti Moldávii , stížnost č. 36755/06, bod 31.). Stručnější odůvodnění soudu rozhodujícího o opravném prostředku tam, kde se ztotožnil s rozhodnutím soudu nižšího stupně, nepředstavuje přitom z hlediska práva na spravedlivý proces problém, pokud se nadřízený soud zabýval podstatnými problémy, které mu byly v opravném prostředku předloženy (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 21. 5. 2002 ve věci Jokela proti Finsku , stížnost č. 28856/95, bod 73.; rozsudek ESLP ze dne 2. 10. 2014 ve věci Hansen proti Norsku , stížnost č. 15319/09, bod 60.). Jestliže tedy odvolací soud v odůvodnění rozsudku nereagoval výslovně na všechny obviněným vznesené námitky, nedošlo k porušení závazku plynoucího z článku 6 odst. 1 Úmluvy promítnutého do podmínek kladených na odůvodnění soudních rozhodnutí, protože ani z něj nevyplývá povinnost podat podrobnou odpověď na každý argument (vznesenou námitku), protože odvolací soud se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění soudu nižšího stupně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, a rovněž rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 21. 1. 1999 ve věci Ruiz García proti Španělsku , stížnost č. 30544/96, §26, a rozsudek ESLP ze dne 19. 12. 1997 ve věci Helle proti Finsku , stížnost č. 20772/92, §59-60).
39. Ze všech těchto důvodů námitky obviněného L. Š. zaměřené proti výroku o vině nebyly shledány důvodnými, protože skutkové i právní závěry soudů jsou podloženy dostatečnými skutkovými i právními argumenty, jež soudy v souladu se zákonnými podmínkami vyložily. Proto ohledně výroku o vině ponechal přezkoumávaná rozhodnutí beze změny.
VI. K námitkám obviněného proti výroku o trestu
40. Vytýkal-li obviněný nepřiléhavě s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. vadné posouzení podmínek pro uložení druhu a výše trestu se zřetelem na nesprávné zhodnocení okolnosti týkající se výše prospěchu, k němuž jeho úmysl směřoval, Nejvyšší soud na tyto námitky reagoval v bodech 32. až 35. shora. Postačí proto již jen doplnit, že závěr o naplnění okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby podle §331 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku z výše rozvedených důvodů nevzbuzuje pochybnosti. Skutková zjištění, z nichž právní posouzení činu vychází, byla dostatečně výsledky provedeného dokazování prokázána. Není proto důvodu pochybovat o důvodnosti ukládání trestu podle této zvýšené trestní sazby.
41. Obviněný výrok o trestu napadal i pro jeho neúplnost s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., avšak neuvedl, z jakých důvodů by měl být tento důvod naplněn. Použitou argumentací směřující jeho prostřednictvím proti ukládanému trestu propadnutí věci, se dostává zcela mimo smysl a účel tohoto dovolacího důvodu (viz bod 26. shora). V obsahu dovolání chybějící výrok ani jeho případnou neúplnost neuvádí, ani na ně nepoukazuje, ale zdůraznil nesprávnost rozhodnutí o propadnutí částky 86.862 Kč uložené na účtu č. XY u České spořitelny, a částky 133.200 Kč na účtu č. XY u Raiffeisen stavební spořitelny, protože tyto finanční prostředky nepocházejí z trestné činnosti, když tuto skutečnost dosvědčuje i usnesení policejního orgánu ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. OKFK-219-898/TČ- 2011-251201, jímž bylo rozhodnuto o zrušení zajištění těchto peněžních prostředků právě proto, že z trestné činnosti nepocházejí. Tyto výhrady, které nedopadají na důvod podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., odpovídají důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., protože obviněný brojil proti tomu, že mu byl trest propadnutí věci uložen, ač ukládán být v této části nemohl. Byl tedy uložen v rozporu se zákonnými podmínkami stanovenými v §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nejvyšší soud, v této části dovolání shledal, že koresponduje se zákonem stanoveným důvodem dovolání, neodmítl je proto podle §265i odst. 1 tr. ř., ale přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zmíněnou část, která se tohoto dovolatele ve výroku o trestu týkala, a dospěl k závěru, že dovolání směřující proti výroku o trestu propadnutí věci je důvodné, a to z následujících důvodů.
42. Soud prvního stupně v bodě 597. rozsudku konstatoval, že uvedený trest obviněnému uložil podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. Nevysvětlil však důvody, které jej k tomu vedly, ani to, zda pro něj jsou u všech finančních částek, jichž se týkal, splněny zákonem stanovené podmínky. Proto je potřeba doplnit, že uvedené ustanovení odpovídalo znění účinnému v době spáchání činu, tj. od 1. 1. 2010 do 31. 5. 2015 podle něhož „ (1) Soud může uložit trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a) které bylo užito k spáchání trestného činu, b) která byla k spáchání trestného činu určena, c) kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj, nebo d) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc nebo jinou majetkovou hodnotu uvedenou pod písmenem c), pokud hodnota věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené pod písmenem c) není ve vztahu k hodnotě nabyté věci nebo jiné majetkové hodnoty zanedbatelná. (2) Trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty může soud uložit, jen jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli. “
43. V době, kdy rozhodoval soud prvního stupně dne 5. 12. 2018, tj. za účinnosti zákona č. 55/2017 Sb., již §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo změněno tak že: „ (1) Soud uloží trest propadnutí věci, kterou pachatel získal trestným činem nebo jako odměnu za něj. (2) Soud může uložit trest propadnutí věci, a) které bylo užito ke spáchání trestného činu nebo která byla k spáchání trestného činu určena, nebo b) kterou pachatel, byť jen zčásti, nabyl za věc uvedenou v odstavci 1, pokud hodnota věci uvedené v odstavci 1 není ve vztahu k hodnotě nabyté věci zanedbatelná. “.
44. Při zvážení podmínek stanovených v §2 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější, je třeba zmínit, že v případě obou znění změnových zákonů se změna netýkala otázky viny, ale v tomto případě trestu propadnutí věci. Proto je třeba brát do úvahy i §3 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož lze uložit vždy pouze takový druh trestu, který dovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje, které je výjimkou z §2 odst. 1 tr. zákoníku a ze zásady, že se dřívějšího zákona užije jako celku, neboť má za účel přizpůsobit trest ukládaný sice za účinnosti nového trestního zákona, ale podle předpisů dříve účinných, novému systému trestů (srov. rozhodnutí č. 19/1962 Sb. rozh. tr.). Soudy při posuzování rozhodných okolností musí mít na zřeteli i podmínky, jež vymezil ESLP ve svém rozsudku ze dne 18. 2. 2020 ve věci Jidic proti Rumunsku , stížnost č. 45776/16, podle něhož vnitrostátní soudy musí komplexně posoudit konkrétní okolnosti skutku, které jsou významné pro určení jeho závažnosti, a tím případné ne/aplikovatelnosti toho či onoho druhu trestu, jehož uložení příslušný zákon obecně umožňuje. Příznivost zákona nelze zkoumat jen v obecné rovině, například porovnáním trestních sankcí, jejich uložení zákonný účinný v době spáchání a zákon nový umožňují (srov. též rozsudek ESLP ve věci Scoppola proti Itálii , ze dne 17. 9. 2009, stížnost č. 10249/03).
45. Pro posuzovanou věc je ve smyslu obviněným uvedených námitek rozhodné, že v obou srovnávaných zákonech se uvedený trest vtahoval k věci, „ kterou pachatel získal trestným činem , nebo jako odměnu za něj“. Ve znění zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nebyla soudu uložena povinnost uvedený trest ukládat, ale bylo mu ponecháno na úvaze, zda uvedený druh trestu v daných souvislostech pachateli vyměří („ soud může uložit “). Pozdější právní úprava však tuto fakultativnost v souvislosti s věcí, kterou pachatel získal trestným činem [případně s dalšími alternativami uvedeným v bodech a) až c)], zpřísnil. Toto zpřísnění se projevilo i v následných změnách, protože na základě zákona č. 287/2018 Sb., účinného od 1. 2. 2019, ustanovení §70 odst. 1 tr. zákoníku zní tak, že „ Soud uloží trest propadnutí věci, která je bezprostředním výnosem z trestné činnosti “. Podle odst. 2 téhož ustanovení platí, že „ Soud může uložit trest propadnutí věci, a) která je nástrojem trestné činnosti, nebo b) která je zprostředkovaným výnosem z trestné činnosti, pokud hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci tvořící zprostředkovaný výnos z trestné činnosti zanedbatelná “.
46. Z hlediska shora uvedených pravidel vymezených §2 odst. 1 tr. zákoníku je zřejmé, že pro ukládání trestu propadnutí věci je pro obviněného příznivější právní úprava platná v době spáchání činu, jak soud prvního stupně správně určil (viz též shodný výklad podaný in ŠÁMAL, P. a kol. Trestní odpovědnost právnických osob . Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, s. 431 bod 5.).
47. Při dodržení uvedených zásad však soud prvního stupně pochybil, když nezkoumal, zda pro to, aby obviněnému uvedený trest uložil, byly splněny všechny uvedeným zákonem stanovené podmínky. Zejména nezkoumal v potřebné míře na základě důkazy podložených skutečností, zda mohl uvedený trest aplikovat na všechny věci, finanční prostředky, tzn., zda byla pro jeho uložení splněna podmínka, že je obviněný získal posuzovaným trestným činem. Je-li ukládán trest propadnutí věci podle §70 tr. zákoníku u více věcí (byť téhož druhu), je třeba u každé jednotlivé věci zkoumat, zda splňuje podmínky pro uložení tohoto druhu trestu, neboť u každé jednotlivé věci je soud povinen se zabývat tím, zda jde o věc získanou trestným činem nebo jako odměna za něj, eventuálně o bezprostřední výnos z trestné činnosti (případně další alternativy trestním zákoníkem ve znění novel stanovené pro jeho uložení), neboť každá z věcí může mít jiný původ, mohla být získána za jiných okolností, podle nichž je třeba s ohledem na výsledky provedeného dokazování posuzovat, zda odpovídají zákonem stanoveným hlediskům.
48. V posuzované věci soudy tuto povinnost nerespektovaly a uvedená kritéria pro použití §70 odst. 1 tr. zákoníku na všechny finanční prostředky, o jejichž propadnutí rozhodly, neposuzovaly a nezkoumaly je s ohledem na výsledky provedeného dokazování. Proto nezjistily, že u některých uvedených částek toto zákonné kritérium splněno nebylo.
49. Nejvyšší soud s ohledem na tyto skutečnosti, které soudy při ukládání trestu propadnutí věci pominuly, podle obsahu spisu, když doplnil sám dokazování o protokol o domovní prohlídce shledal, že závěr, že jde o věc pocházející z trestné činnosti, je možné učinit pouze u částek 165.000 Kč a 645 EUR, protože u nichž ze zajištěných důkazů vyplynulo, že tyto finanční prostředky byly zajištěny při domovní prohlídce provedené dne 7. 5. 2013 jako neodkladný a neopakovatelný úkon podle §158 odst. 3 písm. i) tr. ř. v místě trvalého bydliště obviněného v XY. Podle protokolu o této prohlídce (viz č. l. 2389 spisu) byla částka 45.000 Kč (8x 2000, 29x 1000 Kč) nalezena v ložnici v šatní skříni, náprsní kapse zimní bundy, částka 120.000 Kč (18x 2000, 84x 1000 Kč), dále byla nalezena částka 120.000 v mincích, a to nalezena v obývacím pokoji, v rohové skříni mezi šaty v igelitových sáčcích. Částka 645 EUR se nacházela v obývacím pokoji v komodě v černé peněžence. S ohledem na tyto okolnosti nálezu i charakteru uložení a počtu bankovek lze důvodně shledat, že jde o prostředky pocházející z trestné činnosti obviněného, konkrétně z úplatků přijatých od obviněného J. Š., protože pro takový závěr svědčí jak jejich množství, tak i to, že byly obviněným skryty, a nebyly např. vloženy na domácí účet vedený u České pojišťovny.
50. Podle Nejvyšším soudem doplněného dokazování bylo Zprávou Vrchního státního zastupitelství v Praze, Odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, ze dne 28. 7. 2021 zjištěno, že tyto finanční prostředky byly Státním zástupcem Vrchního státního zastupitelství v Praze ze dne 24. 4. 2017, sp. zn. 7 VZV 18/2013-2234, v návaznosti na ustanovení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 7 To 70/2017 (právní moc dne 19. 10. 2017) zajištěny podle §77b odst. 3 tr. ř. ve spojení s §79a odst. 1 tr. ř., ve znění novely zákona č. 55/2017 Sb., jako výnos z trestné činnosti (srov. též č. l. 11013), a jsou stále uloženy částka 165.000 Kč na depozitním korunovém účtu Policie České republiky, Správy logistického zařízení č. 6015-5504881/0710, a částka 645 EUR na eurovém účtu policie č. 34534-5504881/0710 (viz č. l. 16119 až 16127) spisu.
51. Z uvedeného je dostatečně zřejmé, že okolnosti, za kterých byly posuzované finanční prostředky nalezeny, jakož i způsob jejich uložení svědčí o tom, že šlo o věci pocházející z trestné činnosti obviněného, a jsou proto jejím výnosem, v této věci pocházejí z úplatků, jež obviněný Š. přijímal. Tím byly splněny zákonné předpoklady podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku a byla dodržena i podmínka, že tyto věci existovaly v době vyhlašování rozsudku a byly pro účely propadnutí trestu dosažitelné (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 60/1956 Sb. rozh. tr.). V této části Nejvyšší soud ohledně uvedených finančních prostředků vady neshledal.
52. Odlišná zjištění Nejvyšší soud však učinil u částek 86.862 Kč na účtu č. XY u České spořitelny a 133.200 Kč na účtu č. XY u Raiffeisen stavební spořitelny, neboť vztah těchto finančních prostředků k trestné činnosti spáchané obviněným Š. nezjistil. Nejvyšší soud provedl důkaz uvedenými účty, a z jejich obsahu zjistil podle výpisu a bankovních pohybů bank, na nichž se nacházely, k účtu č. XY u České spořitelny (č. l. 9824 a násl. spisu), že finanční prostředky na něm jsou tvořeny převážně mzdou obviněnému poskytovanou jeho zaměstnavatelem a transakce na něm činěné jsou převážně výběry pro zcela obvyklé domácí záležitosti. Nešlo tedy o žádné podezřelé pohyby (které by byly ukládány z úplatků). Pokud jde o účet č. XY u Raiffeisen stavební spořitelny, byl založený dne 3. 6. 2010 (tedy v době před počátkem páchání trestné činnosti) na základě smlouvy o stavebním spoření a o zřízení vkladového účtu, u něhož způsob platby byl jednorázovým vkladem 120.000 Kč dne 8. 6. 2010, na němž byla ke dni 1. 1. 2013 částka 131.780 Kč (srov. č. l. 9837, 9842 spisu). Na základě těchto skutečností je zjevné, že jde o částky, které nemají žádný vztah k trestné činnosti obviněného, neboť uvedený účet je stavebním spořením, na nějž neplynuly žádné prostředky, které by bylo možné označit za výnos z trestné činnosti, a obdobný závěr svědčí i pro účet u České spořitelny, na němž peněžní pohyby neplynuly z trestné činnosti obviněnému kladené za vinu. Je třeba v souladu s dovoláním obviněného též poznamenat, že obdobný závěr učinil ohledně obou zmiňovaných účtu i policejní orgán v přípravném řízení, a proto na základě stejných poznatků o původních zajištění těchto peněženích prostředků rozhodl usnesením ze dne 17. 7. 2013 pod sp. zn. OKFK-219-898/TČ-2011-251201 tak, že podle §79a odst. 3 tr. ř. s předchozím souhlasem státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze zrušil jejich zajištění, neboť proto, aby byly zajištěny, pominuly důvody. Tento postup odůvodnil tím, že peníze na těchto účtech aktuálně se nacházející nepocházejí z trestné činnosti (viz č. l. 9844 spisu).
53. Na základě popsaných poznatků Nejvyšší soud dospěl k závěru, že výrok o trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, jenž byl obviněnému Š. shora popsaným způsobem uložen, ohledně finančních prostředků odpovídajících částce 86.862 Kč uložené na účtu č. XY u České spořitelny a částce 133.200 Kč na účtu č. XY u Raiffeisen stavební spořitelny, nesplňuje zákonem předepsané podmínky, neboť tyto peníze nebyly získány trestným činem, a tudíž se jich trest propadnutí věci nemůže týkat.
54. Z tohoto důvodu bylo na Nejvyšším soudu, když shledal tuto vadu jen u části týkající se jednoho druhu trestu, a to u propadnutí věci [§70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], aby zjištěný nedostatek napravil. Nemohl však zrušit přezkoumávaný rozsudek ve výroku o trestu jen ohledně tohoto dílčího trestu, neboť mu v tom bránila zásada vyslovená v rozhodnutí č. 40/2011-II. Sb. rozh. tr., podle níž je-li mimořádný opravný prostředek (např. dovolání) důvodný jen ve vztahu k jednomu z více druhů uložených trestů, musí příslušný soud rozhodující o něm při nedotčeném výroku o vině zrušit v napadeném rozhodnutí celý výrok o trestu týkající se všech uložených druhů trestů. Zrušením oddělitelného výroku pouze ohledně jednoho druhu trestu (např. podle §265k odst. 2 tr. ř.), proti kterému byl důvodně podán mimořádný opravný prostředek, a ponecháním nedotčeného výroku o uložení jiného druhu trestu by totiž zůstala věc pravomocně skončená a následnému trestnímu řízení vedenému jen o dalším druhu trestu by bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. (viz přiměřeně rozhodnutí č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). Proto, aby tuto vadu napravil, byl Nejvyšší soud povinen zrušit celý výrok o trestu a o celém trestu znovu rozhodnout. Rozhodoval znovu tak, že obviněnému Š. uložil trest odnětí svobody, peněžitý trest i trest zákazu činnosti zcela ve shodě a v souladu s tím, jak o těchto druzích trestu již rozhodl soud prvního stupně, a to plně na základě důvodů, pro které uvedené tresty (i v intencích rozhodnutí odvolacího soudu) soud prvního stupně ukládal. Jen pro úplnost je vhodné k námitkám obviněného uvést, že u trestu odnětí svobody, jenž mu byl vyměřen podle trestní sazby od pěti roků do dvanácti let, bylo při uložení trestu v trvání šesti roků a šesti měsíců přihlédnuto ke všem rozhodným skutečnostem ve smyslu §38 až §42 tr. zákoníku, a kromě jiného i k době, která uplynula od spáchání činu. Uvedený trest tudíž nelze považovat za neúměrný nebo nepřiměřeně přísný, protože jde o závažný a společensky velmi nebezpečný čin svědčící o dlouhotrvající korupci mezi úředními osobami. Jeho výše plně odpovídá všem rozhodným skutečnostem, a to i delší době, která do rozhodnutí nalézacího soudu od jeho spáchání uplynula (viz bod 537. rozsudku). Soud prvního stupně výslovně uvedl, že přihlédl k době, která uplynula od spáchání trestného činu, a s tím spojené délce trvání trestního řízení, které do okamžiku vyhlášení jeho rozsudku trvalo již více než pět a půl roku (celkem déle než sedm let). Obviněnému Š. ukládal trest odnětí svobody sice jako nepodmíněný v trvání šesti a půl roku, avšak při spodní hranici či dolní polovině zákonného rozpětí trestní sazby dané na posuzovaný trestný čin podle §331 odst. 4 tr. zákoníku. Uvedený postup koresponduje se zásadou, že délka trestního řízení je korigována trestem kratšího trvání, a proto nepřicházelo v úvahu zastavení trestního řízení (srov. přiměřeně např. rozhodnutí č. 41/2020 Sb. rozh. tr.). Takový postup koresponduje s dalšími obecnými požadavky (viz KMEC, J., a kol. Evropská úmluva o lidských právech . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 784, např. rozsudek ve věci Sommer proti Itálii ze dne 23. 3. 2010, stížnost č. 36586/08, aj.). Nejvyšší soud i posuzované věc i z těchto názorů vyšel a bral je do úvahy (přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 8 Tdo 426/2016, aj.).
55. U peněžitého trestu, proti jehož výši nebo výměře výhrady obviněný v dovolání nevznesl, měl Nejvyšší soud při jeho ukládání na zřeteli novelu trestního zákoníku provedenou zákonem č. 333/2020 Sb., účinnou od 1. 10. 2020, která změnila zčásti §68 tr. zákoníku, avšak především nově vymezila způsob výkonu peněžitého trestu v ustanovení §69 tr. zákoníku. Podstatná je změna §69 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož „ Jestliže pachatel nezaplatí peněžitý trest na výzvu soudu nebo do uplynutí doby, na kterou byl výkon trestu odložen anebo na kterou byly povoleny splátky, a pokud je zřejmé, že by vymáhání peněžitého trestu mohlo být zmařeno nebo by bylo bezvýsledné, přemění soud peněžitý trest nebo jeho zbytek v trest odnětí svobody a rozhodne zároveň o způsobu jeho výkonu; přitom každá zcela nezaplacená částka odpovídající jedné denní sazbě se počítá za dva dny odnětí svobody “. V době, kdy obviněný čin spáchal, tj. ve znění účinném do 1. 10. 2020, platilo podle §69 odst. 1 tr. zákoníku, podle něhož se obviněnému stanovil pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody až na čtyři léta . S ohledem na tyto změny Nejvyšší soud posuzoval z hledisek §2 odst. 1 tr. zákoníku, zda pozdější úprava je pro obviněného příznivější. Vycházel z toho, že uložení náhradního trestu je třeba považovat za obsahovou složku trestnosti činu, neboť jde o zákonem určenou součást ukládání peněžitého trestu (přiměřeně srov. rozhodnutí č. 5/2011 Sb. rozh. tr.).
56. Nejvyšší soud zvažoval, že podle nové právní úpravy náhradní trest odnětí svobody pro případ, že peněžitý trest nebude řádně a včas vykonán, není nadále již ukládán jako paušální pevně stanovený trest odnětí svobody, ale vychází se pro jeho nezaplacení ze stanoveného přepočtu. Bude tudíž rozhodováno až s ohledem na konkrétní poměry a situaci obviněného. Celkové vyznění podmínek, za nichž bude o výkonu peněžitého trestu rozhodováno, bude vycházet z individuálních okolností, nikoliv z předem stanovené výše trestu, jako tomu bylo v právní úpravě podle §69 odst. 1 tr zákoníku účinného do 1. 10. 2020. Nejvyšší soud je však v současné době v situaci, kdy zvažuje konkrétní stav a porovnává již uložený peněžitý trest za podmínek, které jsou vyloženy v přezkoumávaném rozhodnutí, a tyto posuzuje s ohledem na uvedené nové ustanovení §69 odst. 2 tr. zákoníku z hledisek §2 odst. 1 tr. zákoníku. Proto musí mít na poměti, že obviněnému Š. byl podle staré právní úpravy §69 odst. 1 tr. zákoníku pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, soudem prvního stupně již uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku (v případě částečného splnění by se mu přeměňovala z této výměry trestu odnětí svobody poměrná část srov. §344 odst. 3 tr. ř.). Podle nové právní úpravy by však bylo rozhodné, že mu byl peněžitý trest vyměřen jako 365 denních sazeb, protože nová úprava pro případ neuhrazení peněžitého trestu stanoví, že každá zcela nevykonaná denní sazba se počítá za dva dny odnětí svobody. V tom případě, jestliže by nevykonal celý peněžitý trest, by mu přeměněn na náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou roků (365 krát 2). Je tedy zřejmé, že nová právní úprava ve smyslu zákona č. 333/2020 Sb., by pro obviněného Š. v této trestní věci nebyla příznivější. Z těchto důvodů při novém ukládání peněžitého trestu Nejvyšší soud použil právní úpravu účinnou v době spáchání činu obviněného, tedy ve shodě s tím, jak učinily i soudy nižších stupňů, když s ohledem na všechny výše rozvedené skutečnosti neměl důvod počet denních sazeb ani výši jedné sazby měnit, a pro případný výkon peněžitého trestu, by mu byl přeměna na přísnější trest odnětí svobody.
57. Trest propadnutí věci Nejvyšší soud z důvodů výše zjištěných změnil a upravil ho tak, že na rozdíl od soudu prvního stupně do výroku o tomto trestu podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku nezahrnul částky 86.862 Kč a 133.200 Kč, u kterých podmínky pro jejich propadnutí z důvodů shora rozvedených neshledal. Trest propadnutí proto vyslovil pouze u peněžních prostředků, které podmínky pro jejich uložení podle §70 dost. 1 písm. c) tr. zákoníku splňovaly, a to u částek 165.000 Kč a 645 EUR, u nichž bylo prokázáno, že náležejí obviněnému Š. (§70 odst. 2 tr. zákoníku ve znění účinném v době spáchání činu; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 341/2016), bylo zjištěno, že byly nalezeny při domovní prohlídce v trvalém bydlišti obviněného a v jím užívaných věcech (zimní bunda uložená ve skříni), a pocházely z trestného činu podle §331 tr. zákoníku (byly přímým výnosem z přijatých úplatků) a obviněný je tedy tímto trestným činem získal. V době rozhodnutí Nejvyššího soudu byly tyto peníze orgány činným v trestním řízení zajištěny a jsou uloženy na shora uvedených účtech Policie České republiky, což splňuje podmínku, že pro to, aby věc, která se má prohlásit za propadlou, musí době vyhlašování rozsudku existovat a být dosažitelná (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 60/1956 Sb. rozh. tr.; viz též ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 865).
VII. Závěr
58. Všechny výše rozvedené a popsané skutečnosti vedly Nejvyšší soud k závěru, že o dovolání obviněného L. Š. rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno, neboť důvodnou shledal pouze námitku vůči trestu propadnutí věci podle §70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku. V ostatních částech proti výroku o vině a výroku o ostatních druzích trestu dovolání nebylo shledáno důvodným.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 9. 2021
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu