ECLI:CZ:NS:2022:24.CDO.3577.2020.1
sp. zn. 24 Cdo 3577/2020-755
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně M. K., narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Janem Altem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo náměstí č. 512/16, proti žalovanému R. M., narozenému XY, bytem XY, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 11 C 224/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. května 2020, č. j. 18 Co 33/2020-429, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
V řízení zahájeném žalobou žalobkyně podle odkazu soudu v dědickém řízení po M. M., zemřelém dne 29. 4. 2018 (dále jen „zůstavitel“), Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 23. 9. 2019, č. j. 11 C 224/2018-247, určil, že žalobkyně je dědičkou zůstavitele (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
K odvolání žalovaného (jeho právní předchůdkyně) Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 5. 2020, č. j. 18 Co 33/2020-429, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (jeho právní předchůdkyně) dovolání. Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatel předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a Ústavního soudu v otázce posouzení irelevantnosti prokazované skutečnosti (ve vztahu k předmětu řízení) a nadbytečnosti navržených a neprovedených důkazů. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že akceptoval jako správnou úvahu soudu prvního stupně, že navržené důkazy jsou nadbytečné, případně, že skutečnosti, které mají navržené důkazy prokázat, nemají relevantní souvislost s předmětem řízení, pročež aproboval neprovedení navržených „listinných důkazů, a to výpisem z osobních účtů, dokladem SIPO, dokladem o vyúčtování, pitevní zprávy, výpisy z katastru nemovitostí, darovací smlouvou, zprávou Městského úřadu Chvaletice, korespondencí obecného zmocněnce žalované léčebně, notáři, korespondencí právního zástupce žalobkyně obecnému zmocněnci žalované“, což náležitě ani nezdůvodnil. V důsledku toho má rozsudek za nepřezkoumatelný a skutkový stav za nedostatečně zjištěný. Dále namítl, že nebyl poučen, že „písemná výpověď“ M. M. není považována za relevantní, přičemž tento důkaz mohl (měl) soud provést sám, neboť byl potřebný ke zjištění skutkového stavu a vyplýval z obsahu spisu (bod III. dovolání). Pod bodem IV. dovolání kritizuje závěr odvolacího soudu o naplnění obou legálních znaků společné domácnosti s tím, že dle něj „(a)ni jeden z těchto předpokladů však provedeným dokazováním nebyl prokázán a nebyl naplněn“, čímž se odvolací soud měl odchýlit zejména od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2002, sp. zn. 21 Cdo 627/2001. Konečně odvolacímu soudu vytýká „protiústavnost rozhodnutí“ spočívající jak v jeho nepřezkoumatelnosti, která zároveň představuje porušení práva na spravedlivý proces, tak v tom, že dovolateli „není poskytována rovnost v právech ve vztahu k obecným soudům, kdy čl. 1 Listiny zakládá právo na stejné rozhodování ve stejných případech a zároveň vylučuje libovůli při aplikaci práva“ (bod V. dovolání). Navrhuje, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb., kterým se mění zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“.
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud, jako soud dovolací, zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětluje, že jen soudu přísluší rozhodnout, které z navržených důkazů provede a které nikoli (§120 odst. 1 o. s. ř.) [srov. například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. 21 Cdo 1850/2011, ze dne 23. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, ze dne 3. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2701/2016, ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4636/2016], což akceptuje ve své nálezové judikatuře též Ústavní soud (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1994, sp. zn. III. ÚS 150/93, ze dne 1. 11. 1995, sp. zn. II. ÚS 92/95, ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. I. ÚS 307/98, a ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. I. ÚS 455/06). Důkazní návrh účastníka řízení mohou soudy odmítnout, s náležitým odůvodněním, toliko ze tří důvodů: 1. skutečnost, kterou má důkaz prokázat, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. není-li důkaz způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost a 3. je nadbytečný, tedy byla-li by skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navržen, již s potřebnou mírou jistoty prokázána či vyvrácena (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nebo ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
Těmto požadavkům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu odvolací soud dostál, pokud akceptoval důvody, pro které nebyly k důkazu provedeny listiny (pitevní zpráva, korespondence obecného zmocněnce žalované léčebně, notáři, jakož i korespondence právního zástupce žalobkyně obecnému zmocněnci žalované, darovací smlouva a doklad o vyúčtování), neboť skutečnosti, které měly tyto důkazy prokázat - zdravotní stav zůstavitele, obsah korespondence (původně) obecného zmocněnce žalované, vlastnictví, resp. právní důvod užívání bytové jednotky, ani výše odběru dodaných médií -, nemají relevantní souvislost s předmětem řízení. Uvedené se ostatně týká i výpisu z katastru nemovitostí, stejně jako zprávy Městského úřadu Chvaletice, což představuje vedle nadbytečnosti další důvod pro odmítnutí provedení i těchto důkazů.
Přestože odvolací soud výslovně neuvedl důvody, proč aproboval, že k důkazu nebyly provedeny listiny, a sice výpis z osobních účtů a doklady SIPO (ačkoliv v případě ostatních navržených a neprovedených důkazů tak v bodě 12 napadeného rozsudku učinil), z kontextu odůvodnění, zejména z bodu 22 napadeného rozsudku, je zřejmé, že také v případě těchto navržených důkazů se jednalo o situaci, kdy skutečnosti, které měly tyto důkazy prokázat, neměly relevantní souvislost s předmětem řízení.
Pro žalovaným kritizovaný právní závěr o naplnění legálních znaků společné domácnosti byla rozhodující jednak zjištění o okolnostech svědčících o úmyslu zůstavitele a žalobkyně založit a vést trvalé soužití, jednak o tom, že společně uhrazovali náklady na potřeby domácnosti, tedy bez vzájemného rozlišování hospodařili se svými příjmy. Společné bydlení v témž bytě není k naplnění prvně zmíněného legálního znaku bezpodmínečně nutné (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013; k tomu, že se v současných poměrech prosadí dosavadní pojetí, viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2019, sp. zn. 24 Cdo 2580/2019, ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1496/2020, nebo ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 24 Cdo 2369/2020). V případě druhého legálního znaku společné uhrazování neznamená ani uhrazování stejnými podíly, ani uhrazování v penězích (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4795/2009). Zjistil-li odvolací soud (mimo jiné) jak okolnosti svědčící o úmyslu zůstavitele a žalobkyně založit a vést společné soužití, tak osobní péči žalobkyně o společné potřeby, s ohledem na právě uvedené závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které představují ultima ratio (nejzazší řešení) posuzované věci, žalovaným tvrzené skutečnosti jak o tom, že to byl pouze zůstavitel, kdo hradil náklady na bydlení, tak o tom že rok před jeho smrtí v bytě ve vlastnictví žalobkyně byl zaznamenán vyšší odběru plynu, k prokázání jejichž pravdivosti označil zmíněné důkazní prostředky, nemají relevantní souvislost s předmětem řízení.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se neodchýlil od výše uvedené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (jakož i Ústavního soudu), a proto položená otázka přípustnost dovolání nezakládá.
Namítá-li dovolatel dále, že dovoláním napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, pak nepředkládá dovolacímu soudu otázku procesního práva, kterou odvolací soud řešil a správnost řešení, které by mohl dovolací soud přezkoumat. Odvolací soud nepochybně neřešil, ani implicite, otázku, zda je jeho rozhodnutí přezkoumatelné či nikoliv. Dovolatel v tomto případě nečiní nic jiného, než že vytýká odvolacímu soudu vadu řízení. Námitky vad řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem kritériím stanoveným v §237 o. s. ř. neodpovídají (vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. nejsou ostatně ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. např. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 7. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1891/2014, ze dne 14. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2015/2014, a ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014), což není případ posuzované věci.
Uvedenému ostatně odpovídá i to, že odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku nebylo na újmu uplatnění práv dovolatele, resp. z obsahu dovolání rozhodně nevyplývá, že by dovolatel byl kvalitou odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu jakkoliv omezen v dovolací argumentaci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Za této situace nemůže být přípustnost dovolání založena ani poukazem na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) [k nezbytnosti, aby námitka založená na tvrzeném porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, uplatněná jako dovolací důvod, splňovala předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., srov. například nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16].
Pokud má dovolatel za to, že v důsledku neprovedení jím navržených důkazů, nebyl skutkový stav zjištěn dostatečně, zpochybňuje zjištění odvolacího soudu o skutkovém stavu věci, ze kterého vycházel. Námitky založené na kritice nedostatečně (a nesprávně) zjištěného skutkového stavu věci přípustnost dovolání přitom založit nemohou. Nejvyšší soud již mnohokrát judikoval, že skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je nezbytnou náležitostí dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně podmínkou jeho projednatelnosti (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016).
Vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nezbytně předpokládá zformulování otázky hmotného nebo procesního práva (na jejímž řešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu) a uvedení okolností, z nichž by bylo možné usuzovat, o který ze čtyř v úvahu připadajících předpokladů přípustnosti v posuzované věci jde (má jít). Shodně k vymezení přípustnosti dovolání, jakož i toho, že vymezení právní otázky nelze zaměňovat s důvodem dovolání, přistupuje též judikatura Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. IV. ÚS 1729/21, a sp. zn. IV. ÚS 1817/21).
K dovolací argumentaci uvedené pod bodem IV. dovolání nebyla dovolatelem zformulována konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva (prima facie nevyplývá ani z obsahu dovolání) a není na dovolacím soudu, aby ji domýšlel. Kromě toho nelze přehlédnout, že tato část dovolací argumentace je založena na vlastních skutkových tvrzeních (skutkových závěrech) dovolatele. Uvedené předurčuje, že případné zpochybnění správnosti právního posouzení by dovolatel činil na základě jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (k tomu srov. například již zmíněně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní).
Při absenci vymezení konkrétní otázky, jíž by se měl Nejvyšší soud zabývat, nemohlo ke způsobilému vymezení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. dojít.
Uvedené se týká i námitky porušení ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 1 Listiny. Taktéž v případě této námitky byl dovolatel povinen vymezit obsahové náležitosti stanovené pro dovolání občanským soudním řádem (k tomu viz již zmíněný nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), a protože tak neučinil, je i v tomto případě jeho výtka irelevantní. Navíc přehlíží, že vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, nejde - jak uvádí dovolatelem zmíněná nálezová judikatura Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 355/02) - o typově shodný případ.
Ústavní soud v plenárním nálezu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zdůraznil, že §241a odst. 2 o. s. ř. stanovuje srozumitelný, legitimní a přiměřený požadavek na obsah podaného dovolání, přičemž pro poměry posuzované věci je z citovaného stanoviska klíčové, že odmítnutí dovolání pro nenaplnění zákonem stanovených náležitostí nemůže být považováno za přepjatě formalistické.
Vzhledem k absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání Nejvyšší soud uzavírá, že podané dovolání trpí v této části vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a jež nebyla odstraněna v zákonné lhůtě (§241b odst. 3, §243b a §243c odst. 1 o. s. ř.).
Dovolatel napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též v části výroku I., kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o nákladech řízení, a ve výroku II. o nákladech odvolacího řízení, avšak přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům je podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Proto Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání v celém jeho rozsahu odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., zčásti jako nepřípustné, zčásti pak i jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 6. 2022
JUDr. Roman Fiala
předseda senátu