ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3124.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3124/2021-190
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce J. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Alešem Dvouletým, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, za účasti: hlavní město Praha , se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, IČ 00064581, zastoupené JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1/1059, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 24 C 65/2018, o dovolání hlavního města Prahy proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Hlavní město Praha je povinno zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč k rukám advokáta JUDr. Aleše Dvouletého do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 29 Co 210/2020-144, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 12. 2. 2020, č. j. 24 C 65/2018-70, jímž bylo rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj a hl. m. Prahu ze dne 19. 10. 2018, č. j. PÚ 699/91/2, nahrazeno výrokem, dle něhož žalobce není vlastníkem části parcely č. XY dle PK o výměře 124 280 m 2 v katastrálním území XY a za nevydanou nemovitost mu náleží náhrada podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů prvostupňového řízení (výrok I. rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podalo dovolání hlavní město Praha. Dovolatel vytýkal extrémní nesoulad skutkových závěrů odvolacího soudu s provedenými důkazy, poukazuje na okolnost, že žalobce, jemuž za zastavěnou část odňatého pozemku byla již vyplacena peněžitá náhrada podle §14 zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, svůj nárok dle zákona o půdě řádně neuplatnil.
Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241b odst. 3, věty první, o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je přitom třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř., podle něhož „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezených otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí tedy dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž lze usuzovat, že v souzené věci jde (má jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. pak nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb.); úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu. Srov. k tomu dále usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Z podání dovolatele se žel, a to ani s přihlédnutím k jeho obsahu – jakkoli jsou z něj patrné kritické výtky k rozhodnutím soudů nižších stupňů – vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. nepodává. Charakter právních otázek přitom zjevně nenaplňuje dovolatelova polemika s hodnocením důkazů a skutkovými konkluzemi soudů nižšího stupně.
Nejvyšší soud tak dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Závěry odvolacího soudu implikující možnost domáhat se náhrady za nevydanou nemovitost v režimu zákona o půdě vzdor tomu, že za tutéž nemovitost byla již vyplacena náhrada dle zákona č. 403/1990 Sb. – vyplacení náhrady dle zákona č. 403/1990 Sb. nevytváří ve vztahu k řízení o náhradě dle zákona o půdě překážku věci rozhodnuté – ostatně korespondují jak závaznému právnímu názoru dovolacího soudu vyslovenému v rozsudku ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 303/2021, vyhlášenému v projednávané věci, tak i v něm citované judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 105/94, publikovaný pod č. 23/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 14. 9. 1995, sp. zn. IV. ÚS 59/95, publikovaný pod č. 49/1995 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 9. 7. 1998, sp. zn. III. ÚS 206/98, publikovaný pod č. 80/1998 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 21. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 80/96, publikovaný pod č. 51/1996 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, a rovněž stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95, publikované pod č. 16/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4835/2016 a ze dne 13. 5. 2020, sp. zn. 28 Cdo 546/2020).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání hlavního města Prahy bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalobce patří odměna advokáta ve výši 3 100 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/ a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 4 114 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz .
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2022
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu