ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3137.2022.1
sp. zn. 28 Cdo 3137/2022-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců: a) A. C., narozená XY, bytem XY, b) M. R., narozený XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, proti žalovanému: Muzeum hlavního města Prahy , se sídlem v Praze 1, Kožná 475/1, identifikační číslo osoby: 00064432, zastoupenému JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, o zaplacení částky 419.708,- Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 241/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. dubna 2022, č. j. 12 Co 61/2022-156, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 14.471,60 Kč k rukám jeho zástupce, JUDr. Jiřího Linke, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 791/39, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 12 Co 61/2022-156, potvrdil ve věcných výrocích III. a IV. [kterými byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 419.708,- Kč s příslušenstvím (z celkově žalovaných 491.025,20 Kč s příslušenstvím) pro každého z žalobců] a ve výroku o nákladech řízení V. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 30. 9. 2021, č. j. 12 C 241/2014-101 (výrok I.) a každému ze žalobců uložil povinnost nahradit žalovanému k rukám jeho zástupce náklady odvolacího řízení ve výši 14.471,60 Kč (výrok II.).
2. Odvolací soud opíraje se o výsledky dokazování provedeného soudem prvního stupně vyšel z těchto pro věc relevantních skutkových zjištění:
- Každý ze žalobců je v podílu 97/540 (menšinovým) spoluvlastníkem domu č. p. XY, jenž je součástí pozemku parc. č. XY v obci XY a katastrálním území XY (adresa XY) – dále „dům“. Většinovým vlastníkem domu v podílu 153/270 je hlavní město Praha a žalovaný je jeho příspěvkovou organizací, přičemž zřizovací listina ze dne 8. 6. 2012 dává žalovanému v rámci plnění předmětu činnosti oprávnění hospodařit s domem v rozsahu odvozeném od spoluvlastnického podílu zřizovatele.
- Žalovaný při výkonu své činnosti mimo jiné od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále „rozhodné období“) nadužíval na úkor žalobců a dalších menšinových spoluvlastníků spoluvlastnický podíl svého zřizovatele tím, že v rozhodném období užíval, vyjma obchodních prostor v prvním nadzemním podlaží domu o výměře 109 m 2 , celý dům. Za toto užívání nad rámec spoluvlastnického podílu většinového spoluvlastníka žalovaný každému ze žalobců zaplatil částku 448.471,80 Kč (z celkově požadované částky 939.497,- Kč pro každého z žalobců).
- V řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 C 231/2013 nárokovali žalobci (jako právní nástupci původní žalobkyně E. R. a menšinoví spoluvlastníci v podílu 3/270 na domě) za období od 1. 1. 2012 do 20. 11. 2013 na žalovaném vydání bezdůvodného obohacení nadužíváním spoluvlastnického podílu.
- Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19. 12. 2018, č. j. 42 C 231/2013-499, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 12 Co 237/2019-606, bylo pravomocně rozhodnuto o povinnosti žalovaného doplatit, mimo jiných menšinových spoluvlastníků, i žalobcům (coby právním nástupcům paní E. R) náhradu bezdůvodného obohacení za nadužívání spoluvlastnického podílu na domě ve výši 3.217,50 Kč s příslušenstvím; co do částky 39.164,10 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta. Náhrada bezdůvodného obohacení byla přitom stanovena v závislosti na výši obvyklého nájemného zjištěného znaleckým posudkem ze dne 18. 7. 2016, č. N 33365/16, znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o. (dále též „Znalec“), včetně dvou dodatků k posudku a slyšení zástupce Znalce u jednání soudu. Posudek Znalce pak kromě vlastního určení obvyklého nájemného, podrobil dle zadání soudu revizi i další v řízení předložené znalecké posudky, a sice znalecké posudky Institutu regionálních informací, s. r. o. a znalců Eduarda Hölzela (posudek předložen žalovaným) a Ing. Ladislava Kubíka (posudek předložen žalobci). Dovolání některých ze žalobců (nikoliv však A.C. a M. R.) směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 12. 2019, č. j. 12 Co 237/2019-606, odmítl jako nepřípustné Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 1957/2020-646 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí dovolacího soudu, přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), a ústavní stížnost směřující proti označenému usnesení dovolacího soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou Ústavní soud usnesením ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3351/20 (toto usnesení je, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, přístupné na webových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).
3. Odvolací soud se v přítomné právní věci (o zaplacení částky 491.025,20 Kč s příslušenstvím pro každého z žalobců z titulu bezdůvodného obohacení získaného nadužíváním spoluvlastnického podílu žalovaným na domě na úkor žalobců) posuzované se zřetelem k ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, podle ustanovení §451 odst. 1 a 2, §456 a §458 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ztotožnil s postupem soudu prvního stupně, který pro řešení sporné otázky výše bezdůvodného obohacení získaného žalovaným použil skutková zjištění získaná dokazováním provedeným v předchozí skutkově i právně (téměř) totožné věci projednávané v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 4 C 231/2013. Použitelnost závěrů posudku Znalce o výši obvyklého nájemného, jehož by bylo možné dosáhnout pronájmem domu, odůvodnil nejen identickým obdobím, za něž bylo obvyklé nájemné Znalcem v předchozí věci zjišťováno, při zachování i totožnosti účastníků [s tím rozdílem, že žalobci v předchozím řízení vystupovali jako spoluvlastníci podílu jejich právní předchůdkyně jako žalující e) a f)], ale i skutečností, že správnost závěrů učiněných nalézacím i odvolacím soudem byla podrobena přezkumu v dovolacím řízení Nejvyšším soudem a z podnětu ústavní stížnosti i Ústavním soudem. Zdůraznil, že soud prvního stupně se opětovně i v nynějším řízení dostatečně vypořádal s námitkami žalobců proti závěrům posudku Znalce o výši obvyklého nájemného, a proto ani odvolací soud neměl důvod odchýlit se od svých závěrů vyjádřených ve svém rozsudku ze dne 10. 12. 2019, č. j. 12 Co 237/2019-606. Odvolací soud rovněž kvitoval způsob, jakým soud prvního stupně hodnotil jednotlivé znalecké posudky, a předestřel důvody, pro které za základ svého rozhodování vzal právě posudek Znalce. Připomněl přitom, že při hodnocení znaleckého posudku soud prvního stupně nijak nevybočil z mantinelů, které pro hodnocení tohoto důkazu stanovila judikatura Nejvyššího soudu (odvolací soud odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, a ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Dále uzavřel, že Znalec přesvědčivým způsobem vysvětlil svůj postup při stanovení výše plnění, které se má žalobcům jako menšinovým spoluvlastníkům dostat, a proto nebylo třeba ani vycházet z jiného znaleckého posudku, respektive k reviznímu posudku Znalce nechat zpracovat další revizní posudek. Žalobcům se pak na základě soustředěné kritiky závěry posudku Znalce nepodařilo znevěrohodnit do té míry, že by právě pro jedno z řady období nebylo možné z tohoto posudku jako podkladu pro soudní rozhodnutí vycházet. Z předestřených skutečností pak odvolací soud konkludoval absenci podmínek pro přerušení řízení do skončení řízení před Evropským soudem pro lidská práva zahájeným z podnětu stížnosti žalobců, stejně jako do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Co 352/2021. Odvolací soud vysvětlil, že odkazovaná řízení se týkají jiných období, za něž je žalobci vydání bezdůvodného obohacení žádáno, přičemž současně nevyloučil potencionálně odlišné rozhodnutí o výši plnění, pokud bude za jiné konkrétní období revizním znaleckým posudkem stanovena jiná výše plnění.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobci, jež je považují ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále „o. s. ř.“), za přípustné pro „vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny“ a dále přípustnost dovolání dovozují i proto, že „dotčené rozhodnutí odpovědělo otázky hmotného i procesního práva v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu (mimo jiné neúplné právní hodnocení).“
5. Žalobci za procesní vadu, kterou zatížil řízení odvolací soud a jež ve svém důsledku vedla k porušení jejich práva na spravedlivý proces, označili takový postup odvolacího soudu, který ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nevedl k přerušení řízení až do pravomocného skončení jiného řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Co 352/2021. V něm totiž jiný senát odvolacího soudu předběžně zvažoval relevantnost námitek žalobců o nesprávnosti, nepřezkoumatelnosti a metodologické vadnosti posudku Znalce, jenž se stal podkladem pro zjištění obvyklé ceny nájemného (a tedy i výše náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení) v přítomné právní věci a měl být revizním posudkem soudem ustanoveného znaleckého ústavu, Vysokou školou ekonomickou
v Praze – Institutem oceňování majetku (dále „VŠE“) k vyloučení jakýchkoliv pochybností podroben reviznímu posouzení. Odvolací soud však rozhodl předčasně, přičemž dle mínění žalobců nemůže vydání rozhodnutí soudem být oním jiným vhodným opatřením, jež soud může namísto přerušení řízení učinit. Žalobci při řešení této otázky poukázali na závěr vyplývající v poměrech shodně koncipovaného ustanovení §112 o. s. ř. z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 263/13 (správná spisová značka je III. ÚS 236/13).
6. Žalobci v dovolání dále namítali procesní nezpůsobilost posudku Znalce, jenž byl v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 4 C 231/2013 zadán a vypracován jako posudek revizní, avšak ještě dříve, než mohl být k závěrům posudku, jenž se stal podkladem pro stanovení výše žalované náhrady, vyslechnut znalec Ing. Ladislav Kubík. Ustanovení §127 odst. 2 o. s. ř. přitom soudu nedává jinou možnost, než znalce před případným vypracováním jiného (revizního) posudku požádat o vysvětlení. Tím, že tak odvolací soud v přítomné právní věci neučinil a nereflektoval tomu korespondující důkazní návrh žalobců, zatížil řízení vadou, kterážto je o to zřejmější v situaci, kdy v dalších řízeních týkajících se obdobných právních věcí soud nalézací i soud odvolací ze znaleckých posudků znalce Ing. Ladislava Kubíka vycházely. Další výtky žalobců směřovaly proti takovému postupu Znalce, který metodologicky chybně a nedůvodně u 47 % výměr podlahových ploch použil koeficient, jímž krátil dle jejich užitné hodnoty výslednou cenu obvyklého nájemného, přičemž správný postup měl být takový, že jednotková cena obvyklého nájemného měla být stanovena za celou podlahovou plochu (nikoliv u každého pronajatého prostoru zvlášť) a užitná hodnota různých prostor s odlišným využitím zprůměrována. Dovolací soud by se tak měl dle mínění žalobců vyjádřit k tomu, zda jsou obecné soudy oprávněny samostatně hodnotit metodologické vady důkazu – posudku, a to obzvláště v případech, kdy vady jsou zřejmé i laikovi. V této souvislosti poukazují na ustanovení §2 odst. 5 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „oceňovací zákon“) a §1a odst. 2 vyhlášky č. 441/2013 Sb., k provedení zákona o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále „oceňovací vyhláška“). Odvolací soud dle úsudku žalobců nehodnotil posudek Znalce z pohledu formální logiky a přehlédl, že Znalec průměrnou hodnotu za 1 m 2 u komparovaných vzorků porovnává se specifickou hodnotou každého 1 m 2 u posuzované nemovitosti, čímž nerespektoval ustanovení §1a odst. 2 písm. b) a f) oceňovací vyhlášky určit obvyklou cenu, jež vychází z vyhodnocení souboru upravených cen. Žalobci rovněž namítali nepřezkoumatelnost posudku Znalce při určení ceny jednotkového nájemného u prostor označených v posudku jako 3.a. až 3.d., přičemž současně dovozovali i nesprávnou výši jednotkového nájemného za uvedené prostory částkou 400,- Kč/m 2 /měsíc (namísto ocenění provedeném v posudku znalce Ing. Kubíka částkou 800,- Kč/m 2 /měsíc). Žalobci uzavřeli, že pokud odvolací soud rovněž nehodnotil posudek Znalce z pohledu přezkoumatelnosti jeho závěrů dle ustanovení §2 odst. 5 oceňovacího zákona a ustanovení §1a odst. 3 oceňovací vyhlášky (a se zřetelem k výše tvrzené absenci posouzení z pohledu pravidel formální logiky), pak porušil pravidla pro hodnocení důkazu znaleckým posudkem vymezená judikaturou Nejvyššího soudu.
7. Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud přerušil dovolací řízení do skončení věci vedené Evropským soudem pro lidská práva pod č. 54651/20 ke stížnosti žalobců do řízení vedených Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 231/2013, Městským soudem v Praze pod sp. zn. 12 Co 237/2019 a Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 1193/20, popřípadě přerušil řízení do skončení věci projednávané Městským soudem v Praze pod sp. zn. 16 Co 352/2021, a dále zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
8. V doplnění dovolání žalobci s odkazem na znalecký posudek VŠE dovozovali relevanci dovolacích námitek vztahujících se jednak k nepřezkoumatelnosti závěru o stanovení jednotkového nájemného z prostor označených jako 3.a. až 3.d. a dále k metodologické vadě posudku Znalce, který následně po výběru srovnatelných prostor uplatnil v případě domu krátící koeficient pro prostory typu kuchyňka či sociální zázemí, ač ve vybraných vzorcích k porovnání byly tyto prostory zahrnuty do hrubé podlahové plochy, z níž bylo jednotkové nájemné určeno. Konečně žalobci poukázali i na kritiku postupu znalce, který použil srážkový koeficient související s tzv. plnou obsazeností domu, který se ovšem užívá při stanovení obvyklého nájemného, které má odpovídat hrubému potencionálnímu výnosu, nikoliv tzv. hrubému efektivnímu výnosu, přičemž rizika související s faktorem plné obsazenosti domu z porovnávaných vzorků nejsou nijak zjistitelná.
9. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobců poukazuje v prvé řadě na jeho nepřípustnost, neboť dovolatelé kromě citace ustanovení §237 o. s. ř. nepředkládají dovolacímu soudu žádnou konkrétní otázku procesního nebo hmotného práva, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu záviselo. Dále oponují názoru dovolatelů, že měl odvolací soud řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit až do zpracování revizního znaleckého posudku k posudku Znalce v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Co 352/2021. Dovozují, že pro takové procesní rozhodnutí nebyl žádný důvod, neboť s námitkami žalobců směřujícími proti posudku Znalce se soudy obou stupňů vypořádaly a navíc revizní znalecký posudek se měl vyjádřit nikoliv k posudku Znalce č. N 33365/16 ze dne 18. 7. 2016, z něhož soudy vycházely v předmětné právní věci, ale k jinému posudku č. N 33126/15 ze září 2015. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v usnesení ze dne 10. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 1957/2020-646, žalovaný nesouhlasí ani s dovolacími výtkami o procesní nepoužitelnosti posudku Znalce, jejichž relevance byla právě v předcházejícím řízení týchž účastníků ve skutkově i právně identické věci vyvrácena. Žalovaný s použitím vlastní argumentace vyvrací i námitky žalobců o metodologických vadách posudku Znalce týkajících se uplatnění koeficientů krácení jednotkového nájemného určitých ploch a obhajuje možnost znalecké úvahy vycházející z odborné kompetence Znalce. Nesdílí rovněž názor, že by závěr posudku Znalce byl nepřezkoumatelný, přičemž poukazuje na nebývalou šíři úkolu, s nímž se Znalec vypořádal a učiněné konkluze objektivně a přesvědčivě vysvětlil. Žalovaný rovněž podotýká, že argumenty žalobců obsažené v části IV. a V. dovolání lze vnímat jako pokus žalobců o skutkový přezkum věci třetí instancí, kterou Nejvyšší soud nepochybně není, přičemž s odkazem na jím specifikovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, jakož i Ústavního soudu, připomíná, že námitky proti hodnocení důkazů nenaplňují zákonný dovolací důvod. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud dovolání odmítl.
10. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnými osobami (účastníky řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda má dovolání žalobců veškeré obligatorní náležitosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§241a odst. 1 až 3 o. s. ř.) a zda jeho obsah lze následně poměřovat s některým z důvodů přípustnosti dovolání (§237 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
12. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
13. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (k náležitostem dovolání srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo body 38. a 39. stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo publikováno pod číslem 460/2017 Sb., a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
14. Ve vztahu k dovolacím námitkám kritizujícím postup odvolacího soudu, který nepřerušil řízení v přítomné právní věci až do skončení stížnostního řízení u Evropského soudu pro lidská práva, respektive do skončení řízení o odvolání žalobců vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Co 352/2021, sami dovolatelé artikulované výtky vymezují jako procesní vadu, vadu řízení, která ve svém důsledku zasáhla do práva dovolatelů na spravedlivý proces. Žalobci však přehlížejí, že námitky obsahově směřující proti procesnímu pochybení odvolacího soudu samostatně přípustnost dovolání nezakládají a současně jejich prostřednictvím nelze uplatnit zákonný dovolací důvod. Jediným způsobilým dovolacím důvodem (v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) ovšem může být pouze nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (srovnej §241a odst. 1 o. s. ř.). K vadám řízení dovolací soud ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. (tedy i k tzv. jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) přihlédne jen tehdy, pokud z jiných důvodů shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014); o takový případ však v projednávané věci nejde.
15. Pro případ, že bylo možné ve formulaci použité v bodě 17. odůvodnění dovolání spatřovat (při velmi benevolentním posouzení) vymezenou otázku procesního práva, pak se z dovolání nijak nepodává, jaký vztah mělo řešení této otázky odvolacím soudem k ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, tedy jinak řečeno, který z důvodů přípustnosti dovolání upravených v ustanovení §237 o. s. ř. žalobci uplatnili. V návaznosti na vymezený důvod přípustnosti by pak byli dovolatelé povinni, vyjma případu otázky v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešené, poukázat na ta konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, s jejichž závěry řešení otázky přijaté odvolacím soudem konfrontují. Žalobci ovšem zjevně vedeni úsudkem o procesní vadě spočívající v postupu odvolacího soudu, který řízení k jejich návrhu nepřerušil, uplatněnou argumentací přípustnost dovolání nezaložili (k ústavněprávní konformitě požadavku na řádné vymezení některého z předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. srovnej body 38. a 39. odůvodnění stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). Ač může být poukaz na judikaturu Ústavního soudu za přesně vymezených okolností rovněž důvodem pro založení přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. [tehdy závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, jejíž řešení lze konfrontovat s judikaturou Ústavního soudu (srovnej výrokovou část třetí a bod 43. odůvodnění shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu)], odkaz žalobců na nález Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 236/13, není případný, neboť jeho závěry se do poměrů projednávané věci promítnout nemohou. V odkazované věci totiž Ústavní soud posuzoval nejen odlišnou procesní problematiku [nikoliv splnění podmínek pro přerušení řízení dle ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ale pro spojení skutkově i právně totožných věcí týkajících se stejných účastníků ke společnému projednání], nýbrž současně i dopady takového postupu obecných soudů do poměrů žalovaného účastníka řízení. Ústavní soud konstatoval, že nespojením zásadně totožných věcí (lišících se toliko obdobími, za něž bylo samostatně žalováno) i bez návrhu účastníka řízení zapříčinily obecné soudy na straně žalovaného (u něj bylo Ústavním soudem přihlédnuto i k jeho nepříznivým sociálním poměrům) vznik kumulované povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež by ještě jeho tíživé poměry více zhoršila; z předestřeného stručného popisu odkazované věci je tak zřejmá nesprávná argumentace dovolatelů judikaturou Ústavního soudu, jež se do poměrů přítomné právní věci nemůže prosadit.
16. Sluší se připomenout, byť s vědomím již určité procesní nadbytečnosti (vzhledem k absenci řádného vymezení některého z důvodů přípustnosti dovolání žalobci), že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Posouzení podmínek pro přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je do značné míry na úvaze soudu a musí výrazně odrážet okolnosti konkrétního případu (k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014). Důvody k přerušení řízení jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, vztahuje se k danému skutkovému stavu a soud si ji může vyřešit sám podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. Z hlediska hospodárnosti řízení je pak třeba vždy posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, tj. zda nebude účelnějším, vyřeší-li si soud otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, předběžně sám (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, publikovaný v časopise Soudní judikatura z oblasti občanského, obchodního a pracovního práva pod č. 169/2011). Úvahu odvolacího soudu o přerušení nebo nepřerušení řízení podle citovaného ustanovení přitom může dovolací soud přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti. Předmětem dovolacího řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, totiž nemůže být přezkum úvah odvolacího soudu o tom, zda v té které konkrétní věci je z hlediska hospodárnosti řízení namístě řízení přerušit či nikoliv (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4352/2015, a ze dne 12. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 2589/2013).
17. V poměrech projednávané věci nelze procesnímu postupu odvolacího soudu, který k návrhu žalobců řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nepřerušil a o věci dovoláním dotčeným rozsudkem meritorně rozhodl, ničeho vytknout. Probíhající stížnostní řízení před Evropským soudem pro lidská práva by nemohlo být na výsledné rozhodnutí žádný vliv, neboť ani případné konstatování porušení některého z práv garantovaných Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod nepředstavuje vyřešení otázky významné pro rozhodnutí v přítomné právní věci. Tou je stanovení náhrady za vzniklé bezdůvodné obohacení v závislosti na určení výše obvyklého nájemného. Konkluzi odvolacího soudu o nepřerušení řízení vzhledem k probíhajícímu řízení před jiným senátem odvolacího soudu (řízení u Městského soudu v Praze sp. zn. 16 Co 352/2021), jehož předmětem je posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení za jiné žalované období, byť za účasti stejných žalobců a žalovaného, nelze označit za zjevně nepřiměřenou v situaci, kdy případně i jiný závěr o výši obvyklého nájemného za jiné než v tomto řízení posuzované období nemůže být pro soudy závazný. Nejvyšší soud považuje za vhodné zdůraznit, že podmínky pro aplikaci ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. a fakultativní přerušení řízení až do pravomocného skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Co 352/2021, respektive slovy žalobců, do jimi očekávaného potvrzení vad posudku Znalce revizním znaleckým posudkem VŠE, nebyly naplněny zejména proto, že v předchozím řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 42 C 231/2013 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 12 Co 237/2019) byl posuzován nárok na vydání bezdůvodného obohacení mezi stejnými účastníky za identické období (vyjma chybějících posledních 41 dnů roku 2013), přičemž závěry posudku Znalce o zjištění ceny obvyklého nájemného jsou plně uplatnitelné i v přítomné právní věci. Problematika úplnosti, přesvědčivosti a přezkoumatelnosti znaleckého závěru se pak stala nejen předmětem posouzení v řízení vedeném před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 12 Co 237/2019, ale i v řízení před Nejvyšším soudem, který usnesením ze dne 10. 8. 2020, č. j. 28 Cdo 1957/2020-646, dovolání žalobců a) až d) založené na v zásadě totožné argumentaci jako v nyní projednávané věci jako nepřípustné odmítl. Ústavní stížnost žalobců směřující proti rozhodnutím obecných soudů pak byla usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3351/20, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
18. Poukazují-li žalobci na zákonný text ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. [„Pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.“] a odvolacímu soudu vytýkají, že za „jiné vhodné opatření“ nelze považovat vydání rozhodnutí o věci samé, pak je třeba žalobcům připomenout, že jiným vhodným opatřením citované ustanovení rozumí alternativu k přerušení řízení jako procesnímu opatření, jež reaguje na existující překážku postupu řízení (viz označení institutu upraveného v ustanovení §107 až 110 o. s. ř.). Neshledá-li soud žádnou překážku pro vydání rozhodnutí (jako tomu bylo v projednávané věci), pak rozsudek o věci samé nemůže být alternativou přerušení řízení a ani jiného vhodného opatření.
19. Dovolání žalobců není rovněž přípustné pro řešení vymezených otázek majících svůj původ v námitkách o procesní nezpůsobilosti, metodické vadě a nepřezkoumatelnosti posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o.
20. Nejvyšší soud i v přítomné právní věci odkazuje na své usnesení ze dne 10. 8. 2022, č. j. 28 Cdo 1957/2020-646, v němž ve věci týchž účastníků ve skutkově i právně identické věci (týkající se téhož žalovaného období s výhradou jeho konce ke dni 20. 11. 2013 a nikoliv ke dni 31. 12. 2013 a s přihlédnutím k pozici žalobců jako spoluvlastníků domu v podílu náležících jejich právní předchůdkyni) z podnětu shodných dovolacích námitek vyložil, že „r ozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálená v tom smyslu, že zákon (§127 odst. 2 o. s. ř.) nestanoví předpoklady pro nařízení vypracování tzv. revizního znaleckého posudku a ponechává je na úvaze soudu; jeho vypracování bude přicházet do úvahy zejména tam, kde soud bude mít pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2824/2011, a ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1008/2015, a ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5391/2014).
21. K hodnocení důkazu znaleckým posudkem a k limitům přezkumu posudku a jeho závěrů soudem pak v citovaném usnesení Nejvyšší soud uvedl, že „z nalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle ustanovení §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. nepodléhají. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, zda posudek znalce má všechny formální náležitosti, tedy zda závěry uvedené ve vlastním posudku jsou náležitě odůvodněny a zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda znalec vyčerpal úkol v rozsahu, jak mu byl zadán, zda přihlédl ke všem skutečnostem, s nimiž se měl vypořádat, zda jeho závěry jsou podloženy výsledky řízení a nejsou v rozporu s výsledky ostatních provedených důkazů. Soud však nemůže přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů znalce, neboť k tomu soudci nemají odborné znalosti anebo je nemají v takové míře, aby mohli toto přezkoumání zodpovědně učinit. To však neznamená, že je soud vázán znaleckým posudkem, že jej musí bez dalšího převzít. Má-li soud pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se ke správnosti již podaného posudku (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011, ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, jakož i dovolateli odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 589/2014). Povinnost soudu vypořádat se se vším, co vyšlo v řízení najevo, pak neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 915/2019).“
22. Shodně jako v předchozí právní věci i v té nyní projednávané rovněž platí ve vztahu k výtkám žalobců o „procesní nepoužitelnosti“ posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o., (revizní znalecký posudek ze dne 18. 7. 2016, č. N33365/16) a o nesprávném hodnocení dokazování provedeného znaleckými posudky, že jejich prostřednictvím žalobci zjevně polemizují se skutkovými a nikoliv právními závěry. Skutkovými zjištěními soudů nižšího stupně je přitom dovolací soud dle účinné procesní úpravy vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3420/2015, a ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2515/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 998/2016, dále viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. II. ÚS 538/16, bod 10, ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 1766/16, bod 6, a ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2050/17, bod 17), přičemž k námitkám vůči hodnocení provedených důkazů s účinností od 1. 1. 2013 není k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a dále v poměrech do 31. 12. 2012 například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Sluší se doplnit, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není ani zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené polemiky o procesní nezpůsobilosti důkazu posudkem znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o. tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
23. Shodně ani námitky o nepřezkoumatelnosti a metodických vadách posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o. nezakládají přípustnost dovolání a nepředstavují rovněž argumentaci polemizující se správností právního posouzení věci odvolacím soudem (i když se o to žalobci odkazem na konkrétní ustanovení oceňovacího zákona a oceňovací vyhlášky snaží). Nejvyšší soud opětovně poukazuje na fakt, že hledisky, podle nichž mohou soudy znalecký posudek a jeho závěry přezkoumávat, se soudy obou stupňů i s odkazem na svůj postup v předchozí právní věci dostatečně zabývaly, revizní posudek znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o. zhodnotily v souladu s výše citovanou judikaturou a řádně vysvětlily, z jakého důvodu čerpaly své závěry o výši obvyklého nájemného v rozhodném období právě z tohoto důkazu. Znalecký ústav vyčerpal úkol v rozsahu, v jakém mu byl zadán (provedl revizi znaleckých posudků znalců Ing. Ladislava Kubíka a Eduarda Hölzela a jimi přijatých závěrů o výši obvyklého nájemného za období roku 2012, vycházeje z aktuálního stavebnětechnického stavu domu a vnitřních prostor a nově určil pro žalované období výši obvyklého nájemného). Kriticky zhodnotil i závěry posudků shora jmenovaných znalců, zejména s přihlédnutím k požadavku na výběr komparatibilních vzorků, které u obou revidovaných znaleckých posudků výslednou cenu obvyklého nájemného zkreslily (výběr kancelářských prostor kategorie A oproti posuzovaným kancelářských prostorám kategorie C), nesprávně zvolené metodě porovnávací, metodě ekonomického nájemného, u posudku znalce Ing. Kubíka a nezahrnutím některých ploch do stanovení jednotkového nájemného u obou znalců. Závěry týkající se vlastního určení obvyklého nájemného jsou pak podrobně a přesvědčivě odůvodněny v části 4. posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o ., včetně zvolené metody ocenění a úvah vedoucích ke stanovení jednotkového nájemného u jednotlivých prostor. Na konto námitek o nepřezkoumatelnosti a metodických vadách posudku znaleckého ústavu EQUITA Consulting, s. r. o. předestřených žalobci s oporou ve znaleckém posudku VŠE, jenž byl ovšem vypracován pro potřeby jiného soudního řízení pro jiné období, považuje Nejvyšší soud za vhodné poznamenat, že je jimi napadána věcná správnost posudku a postup znalce při jeho vypracování, včetně kritizované aplikace krátících koeficientů, tedy faktory dotýkající se odborné znalecké kompetence, do níž soudy ingerovat nemohou a v případě přesvědčivého vysvětlení zvoleného postupu (jako v projednávané věci) nepodléhají přezkumu. Ostatně, Nejvyšší soud, byť jde o jednotlivost, nepřehlédl, že ani znalecký posudek VŠE nepřisvědčil stanovení výše jednotkového nájemného za prostory 3a. až 3d. v částce 800,- Kč/m 2 /měsíc, jež prosazovali v dovolání (s užitím argumentace o nepřezkoumatelnosti přijatého závěru) žalobci s odkazem na znalecký posudek Ing. Kubíka. Ba dokonce, posudek VŠE jednotkové nájemné z těchto prostor stanovil částkou 336,- Kč/m 2 /měsíc oproti částce 400,- Kč/m 2 /měsíc dle posudku EQUITA Consulting, s. r. o.
24. Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobců není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
25. Protože žalobci napadli dovoláním rozsudek odvolacího soudu bez výslovného uvedení, že by dovoláním byl dotčen jen některý z výroků (nebo jeho části) rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se Nejvyšší soud přípustností dovolání i ve vztahu k části výroku I. v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně i ve výroku V. o nákladech řízení, jakož i ve vztahu k výroku II. o nákladech odvolacího řízení. Proti označeným výrokům však není dovolání objektivně - ze zákona - přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
26. Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátem, jsou žalobci povinni žalovanému tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 14.471,60 Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 11.660,- Kč (tarifní hodnota 2x 419.708,- Kč) - §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, a §7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu. Protože zástupce žalovaného je plátcem daně z přidané hodnoty [§137 odst. 3 písm. a) o. s. ř. a §14a odst. 1 advokátního tarifu a §23a zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů] navyšují se výše uvedené položky náhrady nákladů právního zastoupení o náhradu 21% daně z přidané hodnoty ve výši 2.511,60 Kč.
27. Místem splnění náhradové povinnosti je zástupce žalovaného, který je advokátem (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 13. 12. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu