ECLI:CZ:NS:2022:28.CDO.3760.2021.1
sp. zn. 28 Cdo 3760/2021-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobce Cisterciáckého opatství Osek , se sídlem v Oseku, Rooseveltova 1, identifikační číslo osoby: 49086910, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Podkovce 281/10, pobočka v Praze 6, Thákurova 676/3, proti žalované Národní galerii v Praze , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 606/12, identifikační číslo osoby: 00023281, zastoupené Mgr. Štěpánkou Vincencovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Černomořská 384/9, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 35 C 52/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. srpna 2021, č. j. 54 Co 222/2021-218, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 2.800,- Kč k rukám její zástupkyně, Mgr. Štěpánky Vincencové, advokátky se sídlem v Praze 10, Černomořská 384/9, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 3. 2021, č. j. 35 C 52/2017-174, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení projevu vůle žalované uzavřít se žalobcem dohodu o vydání ve výroku označených movitých věcí (dále „předmětné věci“) ve smyslu zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13, publikovaného pod č. 177/2013 Sb. – dále „zákon č. 428/2012 Sb.“ (výrok I.). Rozhodl rovněž o povinnosti žalobce nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady řízení ve výši 18.850,- Kč (výrok II.).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 10. 8. 2021, č. j. 54 Co 222/2021-218, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a žalobci uložil povinnost nahradit žalované k rukám její zástupkyně náklady odvolacího řízení ve výši 5.600,- Kč (výrok II.).
Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, že původní zemědělský majetek právního předchůdce žalobce byl předmětem konfiskace dle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., o konfiskaci a urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel českého a slovenského národa – dále „dekret č. 12/1945 Sb.“ (žalobci proto tyto nemovitosti nebyly dle zákona č. 428/2012 Sb. vydány, kdy i jeho ústavní stížnost proti dotčeným rozhodnutím byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18). Vyhláškou Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948, č. j. 10079/48-X-249/41, pak byla vyhlášena rovněž konfiskace objektů kláštera v Oseku dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy (dále „dekret č. 108/1945 Sb.“). Soudy nižších instancí proto konstatovaly, že majetek právního předchůdce žalobce byl předmětem konfiskace dle dekretu č. 108/1945 Sb., jež se vždy týkala veškerého majetku dotčené osoby, pročež nebylo potřeba, aby byl v konfiskačním výměru výslovně uveden také inventář areálu kláštera; bylo by ostatně nelogické, aby vybavení kláštera (příslušenství) na rozdíl od samotného klášterního komplexu konfiskaci nepodléhalo. Neshledaly přitom, že by vydání konfiskační vyhlášky na areál kláštera již v rozhodném období bylo projevem náboženské perzekuce právního předchůdce žalobce (tím by mohlo být například v případě, že by vyhláškou byla svévolně nahrazena či anulována dřívější rozhodnutí), a uvedly, že ani případné vady konfiskační vyhlášky nejsou způsobilé zpochybnit účinky konfiskace.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně toliko proti výroku I.) podal žalobce dovolání. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), spatřuje v odklonu odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu (reprezentované zejména nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20 – zmíněné nálezy, stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu, jsou přístupné na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ). Má za to, že obecné soudy jsou povinny zhodnotit, zda bylo prokázáno provedení konfiskace, a to u každé předmětné věci individuálně. Dále namítá, že odvolací soud nepřihlédl k okolnosti, že konfiskační vyhláška byla vydána v rozhodném období, což dle názoru dovolatele svědčí pro závěr, že šlo o projev náboženské perzekuce ze strany komunistického režimu, čímž je konstituována majetková křivda ve smyslu ustanovení §5 písm. j) zákona č. 428/2012 Sb. Dle dovolatele vyložil odvolací soud pojem perzekuce nepřípustně restriktivně, jestliže za ni považoval toliko takové rozhodnutí vydané v rozhodném období, jímž byly svévolně nahrazovány dřívější akty. Za notorietu pak označil skutečnost, že církevní právnické osoby čelily v období od 25. 2. 1948 plošně politické a náboženské perzekuci ze strany komunistického režimu. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I. zrušil.
Žalovaná označila dovolání žalobce za nepřípustné a rozsudek odvolacího soudu za věcně správný. Připomněla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021 (toto usnesení, stejně jako dále uvedená rozhodnutí dovolacího soudu, je přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), vydané ve skutkově obdobné věci téhož žalobce. Podotýká rovněž, že dovolatel polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu, jež však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 10. 8. 2021 (srovnej bod 2., části první článku II. zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony); po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatele advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobce přípustné (§237 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce pro žádnou z jím vymezených právních otázek není přípustné.
Z dosavadní judikatury dovolacího soudu vyplývá, že základním zákonným předpokladem aplikace zákona č. 428/2012 Sb. je mimo jiné okolnost, že k majetkové křivdě došlo v tzv. rozhodném období, jež zákonodárce vymezuje v ustanovení §1 citovaného zákona a jehož počátek určil datem 25. 2. 1948, tedy datem nástupu režimu, který již zcela vědomě, programově a trvale porušoval principy právního státu (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1754/2019, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019).
V rozhodovací praxi Ústavního soudu i Nejvyššího soudu byl opakovaně vysloven také závěr, že právním důvodem konfiskace majetku podle dekretu č. 108/1945 Sb. byl dekret samotný; docházelo k ní tudíž k datu jeho účinnosti (30. 10. 1945), k němuž se konfiskované věci staly majetkem Československého státu, přičemž následné konfiskační rozhodnutí (vyhláška či výměr) mělo jen deklaratorní charakter (srovnej např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb., nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 317/96, nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 129/99, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4922/2016). Pro přechod vlastnického práva na stát konfiskací nebylo potřeba ani faktického převzetí dotčených věcí státem ani intabulace (v případě nemovitostí), jež měla ráz pouze deklaratorní (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1830/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3921/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1571/2020, a v nich citovaná rozhodnutí).
Konfiskace pak dopadala na všechen majetek dotčené osoby, byla-li jako osoba, jejíž majetek konfiskaci podléhal, ze strany státních orgánů takto označena, tedy byla-li z hlediska dekretu č. 108/1945 Sb. kategorizována (srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 89/94 , usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2456/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1963/2019). Byl-li majetek dotčené osoby konfiskován již na základě dekretu č. 108/1945 Sb., není významné, že stejný majetek byl následně podroben také jiným postupům; je totiž logické, že i kdyby věci byly dotčeny několika řízeními, jejichž cílem bylo zbavit vlastnického práva původního vlastníka, nemohlo by mít pozdější řízení za následek anulaci dřívějšího (srovnej přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, či jeho usnesení ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. III. ÚS 1852/20; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2402/2019, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3669/2019, nebo ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1012/2020).
Nemůže proto založit přípustnost dovolání námitka žalobce, že odvolací soud nezkoumal, byla-li konfiskace reálně provedena, a to i jednotlivě ve vztahu ke každé konkrétní předmětné věci. Výše citované konkluze nebyly přitom popřeny ani dovolatelem odkazovanými nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 1920/20, a ze dne 23. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 1975/20, v nichž se Ústavní soud na základě konkrétních skutkových zjištění učiněných v daných věcech přiklonil k závěru, že majetek, o nějž v řízení šlo, nemusel být konfiskován, nýbrž mohl přejít na stát na základě skutečností konstituujících majetkovou křivdu dle ustanovení §5 zákona č. 428/2012 Sb. V obou nálezech Ústavní soud potřebu zkoumat reálné provedení konfiskace formuloval na základě - s projednávanou věcí - nesouměřitelných skutkových poměrů, kdy stát k církevnímu majetku postiženému konfiskačním dekretem již v rozhodném období uplatnil postup podléhající režimu zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy.
Závěry dovolatelem odkazovaných nálezů Ústavního soudu v posuzované věci nejsou ani přiléhavé za situace, kdy o konfiskaci movitých věcí, které jsou předmětem tohoto řízení, kromě vyhlášky Okresního národního výboru v Duchcově ze dne 18. 6. 1948, č. j. 10079/48-X-249/41, nepřímo svědčí také konfiskace zemědělského majetku právního předchůdce žalobce dle dekretu č. 12/1945 Sb., kdy oba dekrety vymezují subjekty, jejichž majetek konfiskacím podléhá, obdobně, pročež byl-li zemědělský majetek dovolatele konfiskován dle dekretu č. 12/1945 Sb., není nikterak excesívní závěr o konfiskaci dalšího (nezemědělského) majetku dle dekretu č. 108/1945 Sb.; ostatně i Ústavní soud v dovolatelem odkazovaných nálezech výslovně zdůraznil odlišnost těchto případů od konfiskace majetku Cisterciáckého opatství Osek [ve vztahu k němuž nálezem ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2056/18, aproboval závěr soudů nižších stupňů, že zemědělský majetek Cisterciáckého opatství Osek byl konfiskován (dle dekretu č. 12/1945 Sb.) a že následné podrobení téhož majetku postupu dle zákona č. 142/1947 Sb. bylo již bez právního významu].
Sluší se dodat, že nemůže obstát ani argumentace dovolatele (ve vztahu ke konfiskační vyhlášce vydané Okresním národním výborem v Duchcově dne 18. 6. 1948) o zneužití dekretu č. 108/1945 Sb. totalitní mocí ve snaze zabavit majetek žalobce. Odvolací soud se v souladu s ustálenou judikaturou (kromě dovolatelem odkazovaného nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 2. 1997, sp. zn. III. ÚS 225/96, srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2620/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 2456/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1963/2019) zabýval otázkou, zda nedošlo ke zneužití dekretů, byla-li konfiskace dovršena (vydání konfiskační vyhlášky či výměru) v rozhodném období, přičemž nelze přisvědčit dovolateli, že by zde vycházel z restriktivní interpretace pojmu „náboženské perzekuce“. Samo vydání konfiskační vyhlášky v rozhodném období ani obecné tvrzení žalobce, jež sám žalobce vnímá jako notorietu, o plošné politické a náboženské perzekuci církevních právnických osob ze strany komunistického režimu v období od 25. 2. 1948 neimplikuje bez dalšího závěr, že šlo o projev zneužití dekretů a perzekuci žalobce (proto ostatně výše citovaná rozhodovací praxe soudy zavazuje zabývat se touto otázkou, což by bylo nadbytečné, postačovalo-li by pro závěr o perzekuci konkrétní osoby zjištění o vydání vyhlášky v rozhodném období, popřípadě o plošné perzekuci církevních právnických osob). Rozhodnutí odkazovaná v této souvislosti dovolatelem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2001/98, a nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 2. 1998, sp. zn. I. ÚS 23/97, a ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. I. ÚS 617/08) týkají se pak situací, kdy šlo – na základě podrobných skutkových zjištění v daných věcech – o zjevnou diskriminaci dotčených (fyzických) osob s cílem likvidace „třídních rozdílů“; o takový případ v posuzované věci nejde. Do poměrů zákona č. 428/2012 Sb. se přitom nijak nepromítá ani dovolatelem citovaná pasáž odůvodnění plenárního nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 10/13 (bod 208. odůvodnění nálezu pléna), vážící se k restitučnímu titulu založenému na vydání rozhodnutí, jež bylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího uznávaná lidská práva a svobody; jde totiž o rekapitulaci závěrů týkajících se uplatnění restitučních nároků osob podle jiných restitučních předpisů, jejichž prostý přenos do kontextu jiné restituční normy možný není (srovnej zejména usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 1999, sp. zn. II. ÚS 18/97). Validita teze o nepřenositelnosti závěrů formulovaných při aplikaci jedné restituční normy do kauz posuzovaných podle jiné restituční normy (zde zákona č. 428/2012 Sb.) je ostatně petrifikována zařazením ustanovení §8 odst. 1 písm. h) do zákona č. 428/2012 Sb. Citované ustanovení přitom odpovídá nejen právně-politické vůli demokratického zákonodárce zmírnit jen ty majetkové křivdy spáchané na církvích a náboženských společnostech, k nimž došlo v rozhodném období, tedy po 25. únoru 1948, ale z procesu restituce církevního majetku vyloučit případy, kdy takový majetek byl konfiskován podle tzv. Benešových dekretů. Konkluze o upřednostnění restitučního titulu před výlukovým důvodem dle ustanovení §8 odst. 1 písm. h) zákona č. 428/2012 Sb. je přitom s ohledem na jeho jednoznačné vymezení v právním předpisu jen obtížně obhajitelná. Její - snad nezamýšlený - důsledek by přitom mohl svádět k úsudku o prolomení tzv. Benešových dekretů minimálně v některých případech.
Nejvyšší soud rovněž poukazuje na to, že v obdobné věci téhož žalobce již rozhodoval, a to usnesením ze dne 12. 10. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2522/2021, jímž bylo dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 4. 2021, č. j. 53 Co 68/2021, podané z obdobných důvodů jako v dané věci, pro nepřípustnost odmítnuto. Nebylo proto v dané věci ani možné rozumně očekávat, že by dovolací soud rozhodl odlišně.
K výtkám dovolatele jest pak dodat, že na místě nebyl ani postup podle ustanovení §118a o. s. ř., jenž přichází v úvahu pouze tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li naopak v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. přistupovat (srovnej např. dovolatelem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněný pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, nebo dále též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, ze dne 18. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4668/2009, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005, ústavní stížnost proti němuž Ústavní soud usnesením ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. II. ÚS 532/06, odmítl). Jestliže tedy odvolací soud o věci rozhodl nikoliv na základě závěru o neunesení důkazního břemene jednou z procesních stran, nýbrž na podkladě zjištěného skutkového stavu (po zhodnocení dokazování čerpal z provedených důkazů skutková zjištění v rozsahu umožňujícím rozhodnout o věci samé), poučení žalobce dle ustanovení §118a o. s. ř. zjevně nebylo třeba. Účastníka řízení přitom nelze poučovat o tom, že procesního úspěchu by snad mohl dosáhnout na jiném než za řízení zjištěném skutkovém základě (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4072/2011, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2237/2016).
Ze shora uvedeného plyne, že dovolání žalobce není přípustné, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Protože dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady související se zastupováním advokátkou, je žalobce povinen žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady nákladů dovolacího řízení činí celkovou částku 2.800,- Kč. Náhrada v uvedené výši vychází ze součtu mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (sepis vyjádření k dovolání) ve výši 2.500,- Kč – §1 odst. 2, §2 odst. 1, §6 odst. 1, §7 bod 5. a §9 odst. 3 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátního tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále „advokátní tarif“), a náhrady paušálně určených hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč – §11 odst. 1 písm. k) a §13 odst. 4 advokátního tarifu.
Místem splnění náhradové povinnosti je zástupkyně žalované, která je advokátkou (§149 odst. 1 o. s. ř.). Lhůta ke splnění povinnosti byla určena podle ustanovení §160 odst. 1, část věty před středníkem, a §167 odst. 2 o. s. ř., neboť ke stanovení lhůty jiné neshledal dovolací soud žádný důvod.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 18. 1. 2022
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu