ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.1379.2021.1
sp. zn. 3 Tdo 1379/2021-3441
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 2. 2022 o dovoláních, která podali obvinění J. A., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a L. Š., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 6 To 124/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 81/2017, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu se dovolání obviněného J. A. odmítá.
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné L. Š. odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 10 T 91/2017 byli obvinění J. A. a L. Š. uznáni vinnými zločinem podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to byl obviněný J. A. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen též peněžitý trest ve sto denních sazbách s výší jedné sazby sedm set korun českých, celkem 70 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře sedmi měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Obviněný L. Š. byla podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku za použití §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněné uložen též peněžitý trest ve sto denních sazbách s výší jedné sazby tři sta padesát korun českých, celkem 35 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené době vykonán, náhradní trest odnětí svobody ve výměře tří měsíců. Podle §73 odst. 1, 3 trestního zákoníku byl obviněné dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu tří roků. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněné uložena povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného K. P. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti všech obviněných společně a nerozdílně zaplatit způsobenou škodu.
2. O odvolání obviněných proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 6. 2021 sp. zn. 6 To 124/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. e), f), odst. 2 trestního řádu zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech a o náhradě škody a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu rozhodl tak, že obviněného J. A. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let, a podle §82 odst. 2 trestního zákoníku obviněnému uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Obviněnou L. Š. podle §209 odst. 4 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody ve výměře třiceti měsíců, jehož výkon podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku obviněné uložil povinnost ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradit škodu způsobenou trestným činem. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku obviněné dále uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu tří roků. Tímtéž rozsudkem rozhodl o trestu obviněného K. P. O nároku poškozené rozhodl podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 1 trestního řádu.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění J. A. a L. Š.
4. Obviněný J. A. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Namítl, že ve věci došlo k zásadnímu pochybení soudů obou stupňů, kdy oba soudy hodnotily jeho jednání velice zjednodušeně a nepřesně. Soudy pochybily jak v právním hodnocení skutku samotného, tak i v právním hodnocení občanskoprávních aspektů celé věci. Obviněný zopakoval, že nabídku podílu na jednotlivých svozech, za kterou bude hrazena paušální odměna, mu učinil spoluobviněný K. P. Ten pracoval jako dispečer poškozené společnosti a obviněný J. A. a L. Š. nevěděli o žádném omezení ohledně dojednávání přeprav, domnívali se, že K. P. jedná korektně a v rámci svého oprávnění. Kyvadlová a svozová doprava ze strany společnosti M. proběhla. Do jednoho roku od provedení přepravy mohli obvinění předložit výpisy z GPS kamionů. Faktury byly za poškozenou kontrolovány nejen K. P. Veškeré faktury také byly zahrnuty do účetnictví a byla z nich odvedena daň. Pokud z elektronické komunikace vyplývá, že K. P. požadoval za možnost provádění svozů „všimné“, svědčí to maximálně o přečinu podplácení podle §332 trestního zákoníku, nikoliv pro závěr o spáchání podvodu. Soudy se podle obviněného odklonily od základních zásad v trestním řízení a věc zásadním způsobem zjednodušily do roviny, která je nepřípustná.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozsudky zrušil a věc vrátil obžalobě.
6. Obviněná L. Š. odkázala na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Obviněná má za to, že její obhajoba nebyla před soudy vyvrácena. Učiněná skutková zjištění jsou podle názoru obviněné v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Z žádného důkazu neplyne, že obchodní společnost M. neprovedla plnění, které účtovala. Svědci L. H. a H. W. H. jsou zaujatí. Naopak svědci B., I. a K. provedení svozů potvrdili. Spoluobviněný P. byl podle obviněné oprávněn uzavírat smlouvy o přepravě. Cena za svoz byla stanovena jako pevná, proto byla účtována vždy ve stejné sazbě. Závěry soudů by znamenaly, že svozy byly provedeny zdarma. Podle názoru obviněné nebylo prokázáno provedení činu ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Rozsudek soudu prvního stupně prakticky neobsahuje odůvodnění, což zatěžuje celé řízení vážnou procesní vadou a způsobuje nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí. Ve vztahu k zavinění obviněná uvedla, že nebylo nade vší rozumnou pochybnost prokázáno, že by věděla o tom, že faktury, které vystavuje podle pokynů a informací obviněného P., by měly být fiktivní. Obviněná vždy jednala jako statutární orgán obchodní společnosti a nebylo prokázáno, že by svým jednáním obohatila sebe. Proto nemůže být subjektem trestné činnosti. Pachatelem trestné činnosti by mohla být přímo obchodní společnost M. Závěrem obviněná odkázala na zásadu ultima ratio s tím, že celá věc je pouze nešťastná záležitost mezi dvěma obchodními společnostmi, která je zcela řešitelná běžnými prostředky civilního práva.
7. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 1. 2020 sp. zn. 10 T 81/2017 a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 6. 2021, č. j. 6 to 124/2020-3351, a poté postupoval podle §265k odst. 1 trestního řádu za použití §265r odst. 1 písm. b) trestního řádu a přikázal odvolacímu soudu, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
8. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného J. A. uvedl, že uplatněné námitky nelze pod tvrzený (ani jiný) dovolací důvod přiřadit, současně nelze na jejich základě dovodit ani vadu extrémních vnitřních rozporů, která by výjimečně mohla odůvodnit zásah dovolacího soudu do oblasti dokazování a skutkových zjištění. To, že obviněný nesouhlasí se způsobem, jímž soudy hodnotily důkazy, že se neztotožňuje se skutkovými zjištěními soudů nebo že nepovažuje rozsah provedeného dokazování za dostatečný, není dovolacím důvodem. Státní zástupce proto navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
9. K dovolání obviněné L. Š. státní zástupce uvedl, že rozhodná skutková zjištění soudů mají oporu v provedených důkazech, a to především v listinných důkazech týkajících se jednotlivých obchodních případů, v e-mailové komunikaci, ve výpovědích svědků, především pak ve výpovědích zástupců poškozené společnosti atd. Usvědčující důkazy spolu korespondují, a tak o vině neexistují důvodné pochybnosti, a už vůbec nelze shledat extrémní vnitřní rozpory v závěrech soudů. K odkazu obviněné na princip ultima ratio státní zástupce uvedl, že existence původního občanskoprávního vztahu sama o sobě nevylučuje trestní odpovědnost. To platí především v situaci, která existuje v řešeném případě, tedy když byla existence občanskoprávního vztahu záměrně zneužita ke spáchání trestné činnosti. Samotná trestná činnost, o kterou v této kauze jde, nevykazuje žádné výjimečné rysy, díky kterým by bylo možno říci, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžné u typově shodné trestné činnosti. Uplatnění trestní odpovědnosti je tedy v tomto případě namístě. K výhradě, že došlo nanejvýše k obohacení společnosti M. nikoliv k obohacení obviněné, a tak by za pachatele podvodu měla být považována jmenovaná společnost, státní zástupce odkázal na závěr okresního soudu, podle kterého si podvodně získané peníze rozdělili obvinění. Nicméně ani v případě, že by příjemcem inkriminovaných peněžních prostředků byla společnost M. nevylučovalo by to trestní odpovědnost obviněné. Podvodu se totiž dopustí nejen ten, kdo obohatí sebe, ale i ten, kdo obohatí jiného. Z těchto důvodů státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
10. Obvinění J. A. i L. Š. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. a) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
12. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
13. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takové vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
14. Mimoto Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). S účinností od 1. 1. 2022 se jedná o samostatný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
15. Dovolací argumentace obviněného J. A. byla založena výlučně na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Jeho námitky nenapadaly právní posouzení skutku, nýbrž se snažil jejich prostřednictvím prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Námitkami tohoto typu tudíž deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 nenaplnil. Nezaložil tím ani přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. Nad její rámec Nejvyšší soud uvádí, že výhrady obviněného uvedené v dovolání jsou opakováním jeho obhajoby z předchozích stádií trestního řízení, přičemž soudy se s jednotlivými námitkami náležitě vypořádaly, a lze tudíž odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Všichni tři obvinění byly bezpečně usvědčeni provedenými důkazy, především výpověďmi svědků L. H. a H. W. H. Skutkové závěry soudů mají dále oporu v listinných důkazech týkajících se jednotlivých obchodních případů a v emailové komunikaci mezi jednotlivými obviněnými.
16. Deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 neodpovídala ani ta část dovolání obviněné L. Š., v níž polemizovala se skutkovými zjištěními soudů a prosazovala svou obhajobu, že provedené důkazy její vinu neprokazují. Takové námitky nenapadaly právní posouzení skutku, což je ostatně patrné již z toho, že pravidlo in dubio pro reo , na nějž v této souvislosti nepřímo odkazovala, a které plyne ze zásady presumpce neviny, má vztah ke zjišťování skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování. Toto pravidlo se týká právě jen otázek skutkových, nikoliv otázky právního posouzení skutku či otázky jiného hmotně právního posouzení. Proti zjištěnému skutkovému stavu věci argumentovala obviněná relevantně pouze s odkazem na existence extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudů a provedenými důkazy. V tom však nelze obviněné přisvědčit. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpí žádnými podstatnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu do skutkového podkladu rozhodnutí z důvodu porušení práva obviněné na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) toliko na základě odvolání státního zástupce neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Odvolací soud zdůraznil obsah usvědčujících důkazů, analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
17. Obviněná dále namítla, že nemohla naplnit skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 trestního zákoníku, jelikož nebylo prokázáno, že by svým jednáním obohatila sebe. Její námitka především nekoresponduje se skutkovým závěrem nalézacího soudu, podle nějž si získané finanční prostředky rozdělili obvinění. Navíc nekoresponduje s objektivní stránkou trestného činu podvodu, která mj. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu tak mohou být zainteresovány celkem čtyři rozdílné osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2000, sp. zn. 8 Tz 136/2000, uveřejněný pod č. 5/2002 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). K námitce obviněné, že vždy jednala jako statutární orgán obchodní společnosti, a tudíž pachatelem trestné činnosti mohla být jedině společnost M., lze odkázat na větu první §9 odst. 3 zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, podle které trestní odpovědností právnické osoby není dotčena trestní odpovědnost fyzických osob uvedených v §8 odst. 1 tohoto zákona a trestní odpovědností těchto fyzických osob není dotčena trestní odpovědnost právnické osoby.
18. Opodstatněný není ani odkaz obviněné na princip ultima ratio . K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
19. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 trestního řádu).
20. V projednávané věci jednání obviněné naplnilo všechny obligatorní znaky zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. d) trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu, úmyslná forma zavinění i výše způsobené škody zjevně vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Mimotrestní způsob řešení by neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotným poškozeným, tak zejména společnosti jako celku.
21. Podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Poněvadž ve věci obviněného J. A. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu o jeho odmítnutí. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné L. Š. nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud jí podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 24. 2. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu