ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.186.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 186/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný J. R. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 6 To 253/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 5 T 56/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného J. R. odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 T 56/2018 , byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §148 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění dopustil jednáním spočívajícím v tom, že dne 26. 7. 2017 ve 21:30 hodin v XY na silnici č. I/30 řídil ve směru jízdy od Prahy osobní motorové vozidlo tovární značky a typu Opel Astra, r. z. XY, kdy v místech zastávky MHD XY vjel v rozporu s ustanovením §4 písm. a), písm. b), §5 odst. 2 písm. f) zákona č. 361/2000 Sb. o provozu na pozemních komunikacích na přechod pro chodce v době, kdy po něm přecházel poškozený J. B., nar. XY, který utrpěl střetem lehké poranění spočívající ve vykloubení pravé kosti pažní s odlomením velkého hrbolu bez posunu, zhmoždění a oděrky bederní krajiny, se kterým byl hospitalizován od 26. 7. 2017 do 27. 7. 2017 v XY nemocnici v XY s následnou dobou léčení 2 – 3 měsíce .
Za to by odsouzen podle §148 odst. 1 tr. zákoníku za užití §67 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3, 5 tr. zákoníku k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 500 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 50.000 Kč.
Podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku bylo určeno, že peněžitý trest může být zaplacen v nejvýše 10 pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 5.000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 16 (šestnácti) měsíců.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost na náhradě majetkové škody uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ: 41 19 75 18, částku ve výši 11.931 Kč.
Proti rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 5 T 56/2018, podal obviněný J. R. odvolání, které směřoval do výroku o vině i trestu. Odvolání v neprospěch obviněného podal státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem, a to do výroku o trestu.
O odvoláních rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 6 To 253/2021 , a to tak, že pod bodem I. podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek k odvolání státního zástupce částečně zrušil v celém výroku o uloženém peněžitém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §148 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku obviněného odsoudil k peněžitému trestu v počtu 100 denních sazeb, přičemž výše denní sazby činí 1.000 Kč, tedy k celkovému peněžitému trestu ve výměře 100.000 (sto tisíc) Kč.
Podle §68 odst. 5 věty druhé tr. zákoníku bylo uloženo, aby byl peněžitý trest zaplacen v nejvýše 10 pravidelných měsíčních splátkách v minimální výši 10.000 Kč, přičemž výhoda splátek peněžitého trestu odpadá, jestliže obviněný nezaplatí dílčí splátku včas.
Pod bodem II. bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného.
II.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 6 To 253/2021, podal obviněný dovolání (č. l. 366-374), v rámci něhož uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ( ve znění účinném do 31. 12. 2021 ), tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný zejména namítá, že odvolací soud porušil zásadu in dubio pro reo a důkazy hodnotil stejně jako soud nalézací zcela jednostranně v jeho neprospěch. Poukazuje na svědecké výpovědi svědkyň R. D. a M. P., stejně jako poškozeného J. B., kteréžto byly hodnoceny jako věrohodné, přestože jsou vzájemně rozporné, zatímco výpovědi svědkyň E. R. a H. L. byly hodnoceny jako nevěrohodné s odkazem na jejich příbuzenský vztah k dovolateli. Z toho, jak vypověděla svědkyně H. L. o průběhu nehody, však nelze dovodit, že by dopravní situaci nevěnovala pozornost a jelikož byla poučena o následcích křivé výpovědi, nelze přisvědčit ani tomu, že tomuto důkazu nelze věřit, jelikož je svědkyně dcerou dovolatele. Pokud byly stran této svědkyně pochybnosti o její věrohodnosti, měl soud svědkyni v souladu se zásadou ústnosti vyslechnout namísto toho, aby přiměl strany ke čtení úředního záznamu o podaném vysvětlení. V rámci hodnocení důkazů pak této svědkyni podsunul něco, co z úředního záznamu neplyne.
Dále obviněný namítá extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a právním posouzením věci s tím, že se soudy věcně nezabývaly jeho argumentací. Nebyl rovněž proveden znalecký posudek z oboru dopravy. S vyjádřením znalce z oboru dopravy, které soud zmiňuje jako konzultaci, se neměl možnost seznámit, neboť se o jeho existenci dozvěděl až z rozsudku. Byla mu tak odepřena možnost navrhnout předvolání tohoto znalce. Obviněný rovněž trvá na tom, že skutek se z technického hlediska nemohl odehrát tak, jak je popsáno ve skutkové větě. Předkládá vlastní úvahy a výpočty, na jejichž podkladě dospěl k závěru, že verze soudu prvního stupně, že ve vzdálenosti 52,8 metru před přechodem mohl a měl vidět přecházejícího poškozeného a dvě svědkyně, je nesprávná a relevantním výpočtem nepodložená. Trvá na tom, že se ze strany poškozeného a obou svědkyň jednalo o záměrný manévr, kdy poškozený i svědkyně čekali u přechodu, než sjede z dálnice, projede kruhovým objezdem a dorazí k přechodu, kde jej svědkyně přiměly snížit rychlost a poškozený následně na vozidlo asi 8 metrů za přechodem s minimálním rizikem naskočil. Účelem takového jednání bylo podle dovolatele vylákání pojistného plnění. Podle dovolatele není soudem prvního stupně akceptovaná verze pravdivá a není jediná z možných, a ani ze závěrů znalců lékařů nevyplývá s určitostí, že by k předmětným poraněním poškozeného došlo výhradně a jedině při předmětné kolizi, resp. má za to, že předmětné zranění v době nehody již poškozený měl. Obsáhle rozebírá odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, předkládá hodnocení provedených důkazů, zejména pak výpovědí svědkyň D., P. a R., a z nich se podávající skutkový stav, a to vše se závěrem, že s těmito nesouhlasí, neboť je zcela zjevné, že střet jeho vozu s poškozeným přecházejícím na přechodu je vyloučen, a naopak je podle dovolatele doloženo, že ke střetu došlo až za přechodem.
Obviněný dále uvádí, že soudy odmítly jeho obhajobu s tím, že je jeho vinou, že nemají k dispozici žádné objektivní důkazy, přitom je věcí přípravného řízení zajistit si veškeré potřebné podklady, jako např. technické parametry vozidla a plánek místa střetu. Ohrazuje se rovněž proti závěru, že měl vozidlo po střetu přemístit v úmyslu zastřít místo, kde k nehodě došlo. Uvádí, že se pouze v souladu s ustanoveními zákona č. 361/2000 Sb. snažil umožnit provoz na pozemních komunikacích odstavením vozidla tak, aby nepřekáželo plynulosti provozu.
V bodech VI. a VII. dovolání se obviněný podrobněji vyjádřil ke zraněním poškozeného, kdy poukázal na rozpory, které shledává mezi odůvodněním rozsudku nalézacího soudu a svým vlastním hodnocením ve věci provedených důkazů k této otázce. Rovněž poukazuje na závěry znaleckých posudků MUDr. Jiřího Vrzala a prof. MUDr. Přemysla Strejce, DrSc., kdy má za to, že tyto si v jádru neprotiřečí a ve svých závěrech podporují jeho verzi, že ke vzniku zranění poškozeného nemohlo dojít tak, jak uvádí soud prvního stupně. Přípravné řízení nebylo provedeno tak, aby byly provedeny všechny důkazy. Nic nebránilo tomu, aby byly provedeny rekonstrukce či vyšetřovací pokus, jak navrhoval, aby znalci z oboru dopravy byly položeny otázky v tom smyslu, zda jsou jeho výpočty vycházející z obecně známých fyzikálních zákonů správné a zda verze, které uvěřil soud prvního stupně, je z technického hlediska vůbec možná. Potřebné bylo ověřit klíčové premisy, tj. vztah vozidla k přecházení poškozeného a vztah kolize k umístění přechodu pro chodce. Jemu navrhovanému doplnění dokazování rekonstrukcí, vyšetřovacím pokusem a znaleckým posudkem z oboru dopravy však nebylo vyhověno.
Obviněný trvá na tom, že během celého trestního stíhání byla porušována presumpce neviny. Uvádí, že se nejedná o úmyslný trestný čin a nelze mu přičítat k tíži, že se cítí být nevinen a že se v intencích ustanovení §33 tr. ř. hájí tím, co vnímal ze svého subjektivního hlediska. Rovněž jej nelze trestat za to, že nepřistoupil na opakovaně navrhovanou variantu postupu podle §307 a násl. tr. ř. Poukazuje na to, že od nehody po vydání rozsudku v odvolacím řízení uběhly 4 roky a 2 měsíce a řízení tak trpí evidentními průtahy, na nichž se však osobně nijak nepodílel, ale které ovlivnily taktiku jeho obhajoby. Závěrem obviněný napadá jemu uložený trest zákazu činnosti, který označuje za formalistický. Od 26. 7. 2017 nespáchal žádný dopravní přestupek, jako řidič jezdí bez nehod a uložený trest postrádá preventivního účelu, neboť je mu bráněno v tom, aby jako řidič staršího věku praktikoval. Navíc je citelným zásahem do života jeho manželky, o níž se dovolatel stará, neboť trpí onkologickým onemocněním a musí jezdit na pravidelné odborné kontroly. Následkem zákazu řízení, který mu byl uložen, je tedy nucena cestovat městkou hromadnou dopravou, kde je vysoké riziko nákazy. Uložený peněžitý trest pak obviněný shledává nepřiměřeným jeho příjmové situaci, která se od roku 2018 značně změnila, neboť od března 2020 nepracuje a je ve starobním důchodu s příjmem 18.000 Kč. Byly tak opomenuty důkazy svědčící v jeho prospěch.
Na základě výše uvedených námitek obviněný navrhl, aby jej Nejvyšší soud podle §226 písm. b), c) tr. ř. zprostil obžaloby, případně aby dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2021, č. j. 6 To 253/2021-344, zrušil podle §265k tr. ř. a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu věc znovu projednat a rozhodnout.
K dovolání obviněného se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v rámci vyjádření doručeném Nejvyššímu soudu dne 2. 2. 2022, sp. zn. 1 NZO 55/2022.
Poté, co zopakoval dosavadní průběh řízení a námitky obviněného, uvedl, že dovolatel opakuje ve svém dovolání obhajobu, kterou uplatnil již před nalézacím soudem a kterou shrnul ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. S těmito jeho námitkami se proto již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. Nalézací soud tak učinil v odstavcích 36. - 46. odůvodnění svého rozsudku, rovněž se vyjádřil k odmítnutí dovolatelem navrženého doplnění dokazování o znalecký posudek z oboru dopravy. Odvolací soud pak posoudil hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění v odstavcích 6. - 12. odůvodnění svého rozsudku a rovněž se vypořádal s novými důkazními návrhy dovolatele. Státní zástupce se s argumentací soudů ztotožňuje a v podrobnostech na ni odkazuje, neboť nepovažuje za nezbytné ani rozumné ji opakovat. Soudy řádně odůvodnily, proč dovodily místo střetu právě na přechodu pro chodce a proč považuje tvrzené spiknutí chodce se svědkyněmi za absurdní. Věcně adekvátním způsobem odůvodnily i to, proč nevyhověly důkazním návrhům obhajoby. Státní zástupce dále rozvedl své závěry stran namítaného porušení zásady in dubio pro reo, kdy uvedl, že samotné porušení zásady in dubio pro reo dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Tvrdí-li pak obviněný existenci extrémního rozporu mezi provedeným dokazováním a učiněným skutkovým zjištěním, je z textu dovolání patrno, že se v podstatě jedná o námitky týkající se uvedené zásady in dubio pro reo. K námitce neprovedení znaleckého posudku z oboru doprava pak uvedl, že jeho neprovedení nelze soudům nijak vytýkat, přičemž dovolateli nic nebránilo nechat si pro účely obhajoby posudek vypracovat. Stran rozsáhlých výpočtů na str. 5 až 7 dovolání státní zástupce uvedl, že tyto dokládají jen to, že jím tvrzená poloha na dálnici v době odjezdu autobusu nemůže z technického hlediska obstát. Výpočty dovolatele jsou tak jen nástrojem k popření výpovědí svědků-chodců a k prosazení teze dovolatele, že svědci na něj u přechodu číhali, aby se zde o jeho vozidlo jeden z nich fiktivně zranil. Argumentaci obviněného shledává jako vnitřně rozpornou, kdy na jedné straně dovolatel v podstatě tvrdí, že svědci na něj u přechodu čekali, ale současně tvrdí i to, že je tam čekat neviděl a všiml si jich až v posledním okamžiku před nárazem. Dovolatel tedy posuzuje svou výpověď jinou logikou než výpověď svědků. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. 3 Tdo 894/2016) a Ústavního soudu (sp. zn. III. ÚS 674/15) státní zástupce konstatoval, že pro naplnění základních znaků dané skutkové podstaty je v zásadě bezpředmětné, zda na sebe chodec s řidičem mají nějaký výhled a jaký. Ani to, že řidič chodce na přechodu nevidí, nepostačuje k tomu, aby mohl na přechod vjet rychlostí, kterou by při prázdném přechodu bylo možno považovat za přiměřenou nebo rychlostí v místě povolenou. Na přechodu pro chodce je chodec chráněn bez ohledu na to, zda jej řidič vidí či nevidí – pokud na část přechodu nevidí, musí tam chodce předpokládat a tomu přizpůsobit rychlost své jízdy. Státní zástupce konstatoval, že dovolatelem tvrzené alternativní skutkové zjištění odporuje provedenému dokazování.
Ve vztahu k námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že dovolatel k této námitce nic bližšího neuvádí a nelze se tedy k ní jakkoli vyjádřit. Stran námitky uložených trestů, které dovolatel shledává nepřiměřeně přísnými, pak uvedl, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. V rámci dovolacích důvodů se tedy dovolací soud přiměřeností uloženého trestu zabývat nemůže a zejména nemůže ani hodnotit, zda soudy postupovaly podle §39 tr. zákoníku. výjimkou by byl postup soudu v rozporu se zásadou proporcionality trestních sankcí, kteroužto námitku však obviněný neuplatnil.
Vzhledem k výše uvedeným závěrům státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. R. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
III.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům: Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 6 To 253/2021, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam, neboť soud druhého stupně z podnětu odvolání státního zástupce zrušil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve výroku o uloženém trestu, o kterém poté nově rozhodl, čímž vytvořil obdobnou procesní situaci, jako by odvolání do výroku o vině zamítl, kdy současně odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným J. R. vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 /nyní §265b odst. 1 písm. h) tr. ř./ .
V rámci uvedeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí právní posouzení jiné skutkové okolnosti, která má význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom vyplývá, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat toliko vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03).
Nejvyšší soud tedy není v rámci tohoto dovolacího důvodu oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat postup soudů nižších stupňů při dokazování a hodnocení důkazů, ale vychází toliko z konečných skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů a v návaznosti na tato stabilizovaná skutková zjištění posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení. Tato skutková zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není jakousi třetí instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť těžiště dokazování leží v řízení před soudem prvního stupně, jehož skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat toliko soud odvolací prostředky k tomu určenými zákonem (např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci předmětného dovolacího důvodu jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví). Předpokladem existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je tedy nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti.
Nejvyšší soud dále podotýká, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování stěžejní a zda jsou tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence.
V této souvislosti je proto třeba odmítnout námitky obviněného, jejichž prostřednictvím napadá hodnocení důkazů soudu prvního, a potažmo druhého stupně jako tendenční, činěné výlučně v jeho neprospěch. Obviněný akcentuje především skutečnost, že soudy hodnotily důkazy v jeho neprospěch, resp. v rozporu se zásadou in dubio pro reo , neboť „ odvolací soud při svém rozhodování porušil zásadu in dubio pro reo a důkazy hodnotil obdobně jako soud I. stupně zcela jednostranně v můj neprospěch “ , kdy porušení této zásady spatřuje zejména v tom, že výpovědi svědkyň R. D. a M. P. byly soudem hodnoceny jako věrohodné, zatímco výpovědi svědkyň E. R. a H. L. byly hodnoceny jako nevěrohodné z toho důvodu, že svědkyně jsou v příbuzenském vztahu s dovolatelem. Dále porušení této zásady spatřuje v tom, že „ odvolací soud se věcně nezabýval mojí argumentací opřenou o fyzikální zákony a nevzal ji ve vzájemných souvislostech s dalšími provedenými důkazy “.
K námitce porušení zásady in dubio pro reo, explicitně obviněným vznesené, Nejvyšší soud připomíná, že tato zásada v pochybnostech ve prospěch obviněného , jakožto subprincip zásady presumpce neviny vyjádřené v §2 odst. 2 tr. ř., neznamená, že stojí-li proti sobě dvě odlišné výpovědi – obviněného a obžaloby, je třeba vždy rozhodnout ve prospěch obviněného , ale je zárukou pro obviněného, že v případě, že po provedení a zhodnocení veškerých dostupných důkazů nebude možné se jednoznačně přiklonit k jedné nebo druhé verzi skutkového děje, bude vždy rozhodnuto ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02). K tomuto lze odkázat na bohatou judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu – např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1533/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1504/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 11 Tdo 291/2017). V projednávaném případě však taková situace nenastala. Odlišné hodnocení obžalobou a obhajobou bez dalšího porušení této zásady nezakládá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1358/2015). Tato zásada přichází v úvahu za situace, kdy není možné žádným dokazováním odstranit pochybnosti o skutkové otázce podstatné pro rozhodnutí soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1475/2016). Pouhé odlišné hodnocení obviněného tedy ani v případě, kdy by bylo konkretizováno vznesenými námitkami, nepostačuje pro závěr o pochybení soudů při hodnocení provedených důkazů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2013, sp. zn. 3 Tdo 461/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 3 Tdo 563/2017).
Nelze současně opomenout, že pravidlo „in dubio pro reo“ vyplývá ze zásady presumpce neviny zakotvené v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a §2 odst. 2 tr. ř. a má tedy vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§2 odst. 5 tr. ř.), kdy platí „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Je tudíž zjevné, že toto pravidlo má procesní charakter, týká se jen otázek skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněným zvolený (avšak ani žádný jiný) dovolací důvod.
Je třeba upozornit i na to, že v rámci dovolání není v zásadě přípustné tvrdit stejné námitky, které dovolatel uplatnil již v odvolání a s nimiž se odvolací soud řádně vypořádal, jak činí dovolatel v projednávané věci. Obsah jím podaného dovolání se až na drobné detaily shoduje s jím podaným řádným opravným prostředkem. Obviněný přitom ve většině uplatňuje námitky, jejichž prostřednictvím napadá soudy zjištěný skutkový stav věci, tedy takové, které pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 podřadit nelze.
Pokud jde o námitky nedostatečného odůvodnění dotčených rozhodnutí, zejména pak odvolacího soudu (kdy konkrétně odkazuje na pasáže, s nimiž vyslovuje nesouhlas), jedná se o výhrady spočívající ve zpochybnění správnosti a přesvědčivosti odůvodnění rozhodnutí, neboť těmito námitkami toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudních rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku soudních rozhodnutí, tedy je dovozováno porušení §125 odst. 1 tr. ř. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle §265a odst. 4 tr. ř., je dovolání proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.
S ohledem na skutečnosti rozvedené v předcházejících odstavcích je zřejmé, že citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky obviněného, v jejichž rámci namítal nesprávné hodnocení důkazů (zejména se jedná o jeho vlastní výpověď a výpověď poškozeného J. B., stejně jako svědkyň R. D. a M. P., které označil za vzájemně rozporné, a svědkyň E. R. a H. L., znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví ortopedie MUDr. Jiřího Vrzala, znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství prof. MUDr. Přemysla Strejce, DrSc., plánek a fotodokumentaci dopravní nehody) a poukazoval na nesprávně zjištěný skutkový stav věci (zejména stran technických a časových okolností vzniku dopravní nehody, místa, kde došlo ke střetu, mechaniky zranění poškozeného a toho, kdy k těmto zraněním došlo, motivu a vzájemného vztahu poškozeného a svědkyň D. a P.), kdy současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům (obecná námitka, že tvrzené skutečnosti z provedených důkazů nevyplývají) a předkládá vlastní verzi skutkového stavu věci (kdy trvá na tom, že se ze strany poškozeného a svědkyň D. a P. jednalo o záměrný manévr, jehož cílem bylo vylákání pojistného plnění, kdy si poškozený způsobil tvrzená zranění předtím a následně se snažil za pomoci jmenovaných svědkyň fingovat dopravní nehodu, k níž došlo až asi 8 metrů za přechodem pro chodce, nikoli na přechodu).
Takto uplatněné námitky se ve skutečnosti týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (v prospěch obviněného) k revizi skutkových zjištění, ze kterých odvolací soud při hmotněprávním posouzení skutku vycházel. To znamená, že obviněný výše uvedený dovolací důvod nezaložil na hmotněprávních - byť v dovolání formálně proklamovaných - důvodech, nýbrž na procesním základě (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhal přehodnocení soudem učiněných skutkových závěrů .
Jak je uvedeno výše, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /nyní §265b odst. 1 písm. h)/, který obviněný J. R. uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotněprávní posouzení skutku nebo o hmotněprávní posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci tohoto dovolacího důvodu tedy není možné ani polemizovat se skutkovými závěry soudu, např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz je pro skutkové zjištění více důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr, jak činí dovolatel. Namítá totiž, že ze skutkových zjištění založených na provedeném dokazování nevyplývá závěr o jeho nedbalostním jednání coby řidiče osobního vozidla, kterým srazil na přechodu pro chodce poškozeného, v důsledku čehož poškozený utrpěl zranění. Předkládá vlastní náhled na to, co z provedených důkazů vyplývá, resp. jaká skutková zjištění. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, odst. 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř. Obviněný se tedy v tomto směru s jím uplatněným dovolacím důvodem míjí.
I přes tu skutečnost, že námitky obviněného, jimiž brojí proti hodnocení důkazů a učiněným skutkovým zjištěním, nelze podřadit pod jím užitý dovolací důvod a nenaplňují zároveň žádný jiný z dovolacích důvodů, Nejvyšší soud ve shodě s judikaturou Ústavního soudu nepřehlíží, že jakkoliv skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje jeho přezkumná povinnost, tak tuto zásadu nelze uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize s postuláty spravedlivého procesu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04). Právo na spravedlivý proces však není možno vykládat tak, že obviněnému garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá jeho představám (srov. nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04). Uvedeným základním právem je "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy .
Je na místě připomenout, že již před novelou trestního řádu č. 220/2021 Sb., která nabyla účinnosti dne 1. 1. 2022, byl se zřetelem k zásadám, které vyplývají z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces dovolací důvod podle písm. g), resp. jeho rozsah rozšířen na podkladě judikaturní praxe i na případy, kdy soudy pochybily naprosto markantním a křiklavým způsobem narážejícím na limity práv spojených se spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní síly.
Podle Ústavního soudu může k takovému porušení dojít i prostřednictvím nesprávné aplikace práva procesního, konkrétně nesprávnou realizací důkazního řízení, přičemž rozlišuje tři základní situace – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění nemají návaznost na provedené dokazování – jak specifikoval ve svém nálezu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Uvedené judikatorní praxi odpovídá nově vymezený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, přičemž dosavadní znění dovolacího důvodu podle písm. g), jak jej uplatnil dovolatel, byl bez obsahových změn novelou trestního řádu zařazen pod písm. h).
Pokud by námitky obviněného dotýkající se některé z těchto tří situací byly důvodné, umožňovaly by Nejvyššímu soudu průlom do skutkových zjištění soudu prvního stupně. Z tohoto hlediska je třeba se jimi zabývat i přesto, že obviněný nemohl uplatnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž na takto specifikované vady výslovně dopadá.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je totiž dán tehdy, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
O žádný z uvedených případů se v projednávané věci nejedná. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný nevznáší. Poukazuje toliko v obecné rovině na to, že nebyl seznámen s „vyjádřením jakéhosi znalce z oboru dopravy“ a neměl možnost jej předvolat k výslechu. Uvedený přípis je založen na č. l. 200 a jedná se toliko o sdělení znalce Ing. Tomáše Rozlivky k dotazu soudu (č. l. 196), zda lze na podkladě vstupních údajů a podkladů vypracovat znalecký posudek z oboru doprava za účelem zjištění příčin a vzniku dopravní nehody (rychlosti vozidla, polohy místa střetu, rychlosti pohybu chodce atd.). Jelikož oslovený znalec konstatoval, že k vypracování znaleckého posudku nemá dostatek objektivních podkladů, bylo by takové vypracování zcela bezpředmětné. Nejednalo se tedy o žádný důkaz, k němuž by se mohl obviněný jakkoli vyjadřovat.
Pokud pak obviněný uplatňuje námitku, že se soudy řádně nezabývaly jím podanými důkazními návrhy, lze v obecné rovině uvést, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti a to v rozsahu, který je nezbytný pro příslušné rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Přitom musí být dodrženy mantinely spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu je třeba zásadu spravedlivého procesu vyplývající z čl. 36 Listiny základních práv a svobod vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mimo jiné i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také – pokud návrhu na jejich provedení nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny a v důsledku toho i s čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky. Jedná se takto o tzv. opomenuté důkazy, tedy takové, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, a proto uvedený postup téměř vždy založí nejenom nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (k tomu nálezy Ústavního soudu uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ve věcech III. ÚS 51/96-svazek 8, nález č. 57, sp. zn. II. ÚS 402/05, číslo judikátu 2/2006 nebo sp. zn. IV. ÚS 802/02 číslo judikátu 58/2004). Ačkoliv soud není povinen provést všechny navržené důkazy (k tomu nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93), z hlediska práva na spravedlivý proces musí jeho rozhodnutí i v tomto směru respektovat klíčový požadavek na náležité odůvodnění ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. nebo §134 odst. 2 tr. ř. (k tomu např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1285/08).
V projednávané věci se však o takovýto případ nejedná. Pokud obviněný v této souvislosti vznáší námitku, že nebyly provedeny jím navrhované důkazy, lze odkázat zejména na bod 33. rozsudku nalézacího soudu, kde se nalézací soud vyjádřil právě k návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudek z oboru doprava, resp. k jeho neúčelnosti s tím, že „ praktický význam takového posudku, který nemá pro své zpracování dostatečné množství vstupních dat, je nicotný, neboť nemůže do řešení dopravní nehody vnést nového světla “. Obviněný po střetu s poškozeným přeparkoval vozidlo, tedy kromě drobné promáčkliny na vozidle se již nepodařilo zajistit jakékoli další technické stopy. Odvolací soud se pak zabýval i návrhem obviněného na doplnění dokazování rekonstrukcí a vyšetřovacím pokusem, kdy v bodě 12. odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že „ namítané neprovedení vyšetřovacího pokusu či rekonstrukce rovněž není namístě, když soud prvního stupně si pro své meritorní rozhodnutí opatřil důkazy v dostatečném rozsahu “. Poukázal přitom na skutečnost, že ohledně příčiny vzniku předmětné dopravní nehody nebyly žádné pochybnosti zjištěny, neboť zde existují objektivní důkazy v podobě výpovědí přímých svědků a rovněž i listinné důkazy.
Uvedené námitce tedy Nejvyšší soud nepřisvědčil.
Stran případné existence zjevného rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, možno uvést, že takovýto rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V posuzovaném případě však Nejvyšší soud žádný zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Ústí nad Labem, která se stala podkladem napadeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, neshledal.
Skutková zjištění soudů mají jasnou obsahovou návaznost na provedené důkazy, a to jak svědecké výpovědi poškozeného J. B., svědkyň R. D. a M. P., které byly přímými svědkyněmi dopravní nehody, a svědkyň E. R. a H. L., které cestovaly s dovolatelem, tak listinné důkazy, zejména pak znalecké posudky z oboru zdravotnictví. Je třeba konstatovat, že po stránce obsahové byly soudem nalézacím hodnoceny obezřetným způsobem právě v souladu s jinými objektivně zjištěnými okolnostmi, a to nejen ve svém celku, ale v každém tvrzení, které z nich vyplývalo (zejména body 36. – 46. rozsudku soudu prvního stupně, body 9. – 12. napadeného rozsudku odvolacího soudu). Nalézací soud se podrobně vypořádal s obhajobou obviněného a s jeho verzí událostí, která je tvořena dvěma stěžejními body. Zaprvé, že ke střetu došlo 6 až 8 metrů za přechodem, a zadruhé, že si zranění poškozený způsobil ještě před nehodou a jednalo se z jeho strany o úmyslnou snahu poškodit obviněného a vylákat pojistné plnění. Nalézací soud v bodě 39. rozsudku rozvedl, na podkladě jakých úvah zcela neuvěřil výpovědím svědkyň R. a L., v bodě 40. a 41. pak rozvedl celou rekonstrukci nehodového děje včetně výpovědí poškozeného a přímých svědků D. a P., kdy stěžejním závěrem na podkladě provedeného dokazování byla skutečnost, že poškozený šel po přechodu pro chodce, kde rovněž došlo ke srážce. Úvahy obviněného, že se poškozený domluvil na spolupráci se svědkyněmi D. a P. a společně naplánovali akci, při níž se již zraněný poškozený vrhl před vůz dovolatele, aby vylákal pojistné plnění, se jeví jako zcela absurdní. Znalci možnost, že se poškozený zranil již dříve, vyloučili, mechaniku zranění označili za zcela zjevně možnou, kdy je zřejmé, že zranění vznikla v příčinné souvislosti se srážkou s vozidlem obviněného (body 43. a 44. rozsudku). Slovní vyjádření toho, zda poškozený na auto „naskočil“, „dosedl“ či se na něj „hodil“ je tedy v podstatě zcela irelevantní, neboť příčinná souvislost mezi samotnou srážkou, kteroužto obviněný nerozporuje, a zraněními poškozeného je dána. Nejvyšší soud shledává zcela nadbytečným opakovat uvedené závěry nalézacího, a potažmo odvolacího soudu, s nimiž se zcela ztotožňuje, a proto na tyto ve zbytku odkazuje.
Jak již uvedl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 27. 7. 2016, sp. zn. 3 Tdo 894/2016, ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu stanoví, že řidič nesmí ohrozit nebo omezit chodce, který přechází pozemní komunikaci po přechodu pro chodce nebo který zjevně hodlá přecházet pozemní komunikaci po přechodu pro chodce, v případě potřeby je řidič povinen i zastavit vozidlo před přechodem pro chodce, přičemž soudní praxí je předmětná povinnost řidiče uvedená v ustanovení §5 odst. 2 písm. f) zákona o silničním provozu považována za povinnost důležitou, neboť jejím porušením dochází ke střetu mezi motorovým vozidlem a chodcem, kdy chodec je v takovémto případě ohrožen na zdraví a životě, přičemž může dojít i k fatálním následkům. Zvýšená ochrana chodce jako účastníka silničního provozu je patrná i z judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud v nálezu ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. III. ÚS 674/15 neshledal, že by bylo porušením práv a svobod řidičů, pokud zákonodárce vytváří „ chráněný prostor (např. přechod přes vozovku), v němž musí řidič bez dalšího přítomnost chodce, jako zásadně slabšího a zranitelnějšího účastníka (přesto však rovněž účastníka silničního provozu též s právy a povinnostmi), předpokládat, nepřesvědčí-li se svými smysly o opaku “, tedy není zjevně nespravedlivé „ požadovat po řidiči, aby předvídal, že chodec vstoupí do vozovky v době, kdy sám nemá o stavu celé vozovky přehled, tedy stanovení povinnosti předvídat náhlý přechod chodce zpoza jiného automobilu, blokujícího polovinu přechodu“ . Je tak zcela nesprávná úvaha obviněného, že neexistuje „ochrana prázdného přechodu“, neboť v místě přechodu je třeba si počínat vždy tak, aby se případná hrozba srážky s chodcem minimalizovala. Pokud tedy nemá např. v důsledku nedostatečného osvětlení jasný výhled, musí si počínat se zvýšenou pozorností a přizpůsobit rychlost jízdy dané situaci. Na jedné straně obviněný uvádí, že poškozeného a obě svědkyně na přechodu neviděl, současně však konstatuje, že zde svědkyně čekaly, aby jej donutily ke snížení rychlosti a poškozený mohl před jeho auto vstoupit bez toho, aby byl nějak zraněn. Uvedená tvrzení obviněného nemají oporu v provedeném dokazování, na čemž nemění nic ani jeho podrobné teoretické výpočty. Nadto bylo postaveno na jisto, jak uvedeno výše, že ke střetu došlo na přechodu pro chodce, nejednalo se tedy o „prázdný přechod“.
Nejvyšší soud konstatuje, že porušení důležité povinnosti bylo v projednávané věci shledáno v porušení ustanovení zákona o silničním provozu, kdy obviněný v postavení řidiče osobního automobilu coby účastník silničního provozu nedbal potřebné opatrnosti a nedal přednost poškozenému coby chodci pohybujícímu se na přechodu pro chodce, kdy do chodce osobním automobilem narazil a způsobil mu zranění.
Obviněný dále vznáší námitky proti jemu uloženému peněžitému trestu s tím, že se jedná o trest nepřiměřeně přísný, neboť se u něho za poslední čtyři roky zásadně změnila jeho finanční situace. Rovněž brojí proti trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel, kdy tento trest citelně zasahuje do jeho rodinného života, jelikož nadále nemůže efektivně pomáhat své nemocné manželce, o níž se stará.
Obecně lze pod jiné hmotněprávní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /nyní h)/ podřadit zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva, a to jak hmotného práva trestního, tak i jiných právních odvětví.
Teoreticky pak (jiné) hmotněprávní posouzení zahrnuje i otázky ukládání trestu . Při výkladu tohoto pojmu ve vztahu k tomuto zákonnému dovolacímu důvodu je však nutno brát na zřetel také jeho vztah k ostatním zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. V tomto konkrétním případě je pak významný vztah k ustanovení §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. /dříve písm. h)/ a jeho důsledky. Podle tohoto ustanovení je důvod dovolání dán tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jedná se tedy o dovolací důvod, kterým lze napadat toliko pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu, a to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem.
Pokud tedy má některá z osob oprávněných podat dovolání námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, může je uplatnit pouze v rámci tohoto speciálního zákonného dovolacího důvodu, a nikoli prostřednictvím jiného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 tr. ř. Aby pak došlo k jeho naplnění, musí být v textu dovolání namítána existence jedné z jeho dvou alternativ, tedy že došlo k uložení nepřípustného druhu trestu či druhu trestu sice přípustného, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Nelze tedy prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. namítat jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 a násl. tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu . Předmětný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ve znění od 1. 1. 2022 však nebyl obviněným uplatněn, byť s ohledem na jím přednesenu argumentaci lze usoudit, že by k naplnění tohoto dovolacího důvodu nedošlo.
Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení , na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, který obviněný uplatnil, je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takovýto druh námitek však obviněný nevznáší.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve vztahu k uloženému trestu nelze podat pouze z důvodu, že se uložený trest jeví jako nepřiměřeně mírný nebo přísný.
Z obsahu dovolání obviněného je zjevné, že jeho výtky vůči uloženému peněžitého trestu jsou zaměřeny co do jeho výše, kdy uložený peněžitý trest ve výši 100.000 Kč shledává nepřiměřeně přísným. Obviněný argumentuje tím, že soudy nesprávně posoudily jeho stávající ekonomickou a finanční situaci, resp. nepřihlédly ke změně rozhodných skutečností, kdy poukazuje zejména na to, že je od března 2020 ve starobním důchodě a stará se o nemocnou manželku, kterou musí vozit na lékařské prohlídky. S tím souvisí i jeho námitka vztahující se k uloženému trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 16 měsíců, kdy poukazuje na to, že od 26. 7. 2017 jako řidič nespáchal žádný dopravní přestupek a jako držitel řidičského oprávnění jezdil bez nehod. Svými námitkami tak nenamítá jiné nesprávné hmotně právní posouzení ve smyslu uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021, ale porušení obecných zásad pro ukládání trestu podle §39 odst. 3 tr. zákoníku, čímž se zcela míjí s uplatněným dovolacím důvodem.
Stran uložených trestů Nejvyšší soud uvádí, že nalézací soud nepřistoupil ve smyslu ustanovení §148 odst. 1 tr. zákoníku k uložení trestu odnětí svobody, který je u uvedené skutkové podstaty stanoven až na 1 rok, ale toliko s ohledem na jím zohledněné polehčující okolnosti (bod 50. rozsudku nalézacího soudu) k uložení peněžitého trestu, tedy trestu alternativního, ve spojení s trestem zákazu činnosti ve výměře 16 měsíců. Trest zákazu činnosti byl obviněnému uložen jako trest výchovný, kdy nalézací soud uvedl, že „ důvodem jeho navýšení nad základní zákonnou výměru (rozmezí jednoho roku do deseti let) byla zejména důležitost porušené povinnosti a celkové okolnosti dopraví nehody, kdy pouze dílem náhody nedošlo ke zranění více osob či dokonce k tragickým následkům dopravní nehody “ (bod 52. rozsudku). Odvolací soud se s tímto závěrem ztotožnil a nevyhověl námitkám státního zástupce, že měla být trestní výměra trestu zákazu činnosti zvýšena.
Nejvyšší soud poznamenává, že neuložení trestu zákazu činnosti by v projednávané věci odporovalo všem obecným zásadám při ukládání trestu za uvedenou trestnou činnost, ke které došlo při řízení motorového vozidla. Motorové vozidlo, které není bezpečně ovládáno či nejsou při jeho řízení dodržována pravidla silničního provozu, je nepřehlédnutelným rizikem pro ostatní řidiče, majetek i osoby účastné provozu na dopravních komunikacích. V případě obviněného lze mluvit o štěstí, že jeho jednání nevedlo k závažnějším následkům. Není proto případná námitka obviněného, že mu zákaz řízení zasahuje do osobního života a života jeho rodiny, neboť v rámci péče o rodinu potřebuje řídit. Omezení, které s sebou zákaz řízení přináší, je následkem jeho vlastního nezodpovědného jednání, kterým zasáhl i do života vlastní rodiny. Výchovný prvek pro udělení takového trestu je tedy v jeho případě zjevný.
Stran peněžitého trestu lze uvést, že odvolací soud změnu výše uloženého peněžitého trestu rozvedl v bodě 14. napadeného rozsudku, kdy poukázal na to, že peněžitý trest ve výši jednoho měsíčního platu (50.000 Kč) není dostačující, resp. nejednalo by se o trest citelný, zejména s ohledem na závažnost spáchaného trestného činu a naprostou absenci jakékoli sebereflexe obviněného stran způsobení nehody, při níž srazil chodce na přechodu. Soud tedy přihlédl k povaze a závažnosti trestného činu spáchaného ve formě zavinění z nedbalosti, a rovněž i k osobním a majetkovým poměrům pachatele, neboť obviněný vzhledem ke své profesi dlouhodobě dosahoval vyšších finančních příjmů. Sama skutečnost, že poslední rok je již v důchodu, nepostačuje k tomu, aby bylo možno shledat jemu uložený peněžitý trest jako nepřiměřený, přičemž nelze přehlédnout, že obviněnému bylo v souladu s ustanovením §68 odst. 5 tr. zákoníku umožněno využít měsíčních splátek. Nutno uvést, že peněžitý trest se v souladu s §68 odst. 1, 2 tr. zákoníku ukládá v denních sazbách a činí nejméně 20 a nejvíce 730 celých denních sazeb, přičemž denní sazba činí nejméně 100 Kč a nejvíce 50.000 Kč. Obviněnému byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000 Kč, což je částka představující 10 denních sazeb po 10.000 Kč. V tomto ohledu se tedy nejedná o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo o trest uložený ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoníku na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Nejvyšší soud neshledal, že by v jakémkoli ohledu došlo ke kolizi uložených trestů s právem obviněného na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud shledal námitky obviněného neopodstatněnými. Obviněný současně uplatnil námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení, a Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) trestního ř. “ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002 - Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
IV.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne , jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. R. odmítl .
Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Petr Šabata
předseda senátu