ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.196.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 196/2022-5729
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 6. 2022 o dovoláních, která podali obvinění V. Č., nar. XY, trvale bytem XY, XY, a M. B., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2021, sp. zn. 2 To 58/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 1/2017 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněných V. Č. a M. B. odmítají.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 25. 4. 2019 sp. zn. 46 T 1/2017 byli uznáni vinnými obviněný V. Č. ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku zčásti dokonaného a zčásti ukončeného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku a obviněný M. B. ze spáchání pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku ke zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, zčásti dokonanému a zčásti ukončenému ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl obviněný V. Č. podle §209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zařazen do věznice s ostrahou. Podle §67 odst. 1 trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb po 3 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu, prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků. Obviněnému M. B. byl podle §209 odst. 5 trestního zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných A. R. a L. B. Podle §102 trestního zákoníku a §101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku byla společnosti T. zabrána náhradní hodnota spočívající v zabrání částky 55 960 851,05 Kč. Podle §228 odst. 1 trestního řádu byla obviněným A. R. a V. Č. uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené České republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu škodu ve výši 97 645 445,20 Kč. Podle §229 odst. 2 trestního řádu byla Česká republika zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. O odvolání obviněných a zúčastněné osoby T. proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 10. 8. 2021 sp. zn. 2 To 58/2019 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodná zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 10. 8. 2021 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláními obvinění V. Č. a M. B.
4. Obviněný V. Č. uplatnil důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu ve spojení s důvody podle §265b odst. 1 písm. a) a g) trestního řádu. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje obviněný především v tom, že mu nebylo umožněno vypovídat v řízení před odvolacím soudem, přestože obhajoba jeho výslech řádně navrhla. Obviněný v hlavním líčení vypovídal pouze monologickou formou, před odvolacím soudem mu však nebylo umožněno vypovídat formou odpovědí na pokládané otázky. Odvolací soud se navíc nijak nevypořádal s tím, co obviněný uvedl v rámci posledního slova. Neumožnil tedy obviněnému ani monologickou výpověď v materiálním smyslu slova. Do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod zasáhly soudy také tím, že k návrhu obviněného nevyslechly osoby, s jejichž výpověďmi měla být konfrontována výpověď svědkyně V. Návrh na výslech tří potenciálních svědkyň i členů orgánů společnosti T. zamítly soudy bez odpovídající odůvodnění. Obviněný dále namítl, že výrok o náhradě škody je nepřezkoumatelný. V řízení nebylo prokázáno, jak velká škoda měla vzniknout ministerstvu. V rozsahu, v jakém je výkupní cena elektřiny hrazena konečnými spotřebiteli, totiž škoda ministerstvu vůbec nevzniká. Ve vztahu k důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu obviněný uvedl, že bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce. Věc byla přerozdělena od Mgr. Novotného k Mgr. Jirsovi z důvodu pracovního přetížení příslušného předsedy senátu, ačkoliv v rozvrhu práce se pravidlo o přidělení věci soudcům podle počtu napadených a neskončených věcí neobjevuje. Obviněný k tomu odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03. Protiprávní byla podle názoru obviněného také změna přísedících určených pro senát 46 T na přísedící příslušné pro senát 52 T, protože věc byla přidělena jinému soudci, nikoliv jinému senátu.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 8. 2021, č. j. 2 to 58/2019-5549, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2019, č. j. 46 T 1/2017-4458, podle §265k odst. 2 věty druhé trestního řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušení rozhodnutí, která vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 trestního řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu.
6. Obviněný M. B. opřel své dovolání o důvody podle §265b odst. 1 písm. a), g) a l) trestního řádu. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu obviněný namítl, že ve věci rozhodoval nezákonný soudce, který podle rozvrhu práce připadal až jako šestý v pořadí. Zákonnému soudci byla věc odňata proto, že mu více než osm měsíců po nápadu věci sp. zn. 46 T 1/2017 napadla další rozsáhlá věc sp. zn. 46 T 5/2018. Pokud by byla důvodem skutečně přetíženost, měla být jinému soudci přidělena později napadlá věc. Podle názoru obviněného je třeba otázku přetíženosti soudce posuzovat k okamžiku nápadu dané věci. Navíc nebyl důvod ke změně dalších členů senátu - přísedících. Obviněný dále namítl, že ve věci rozhodující soud nebyl místně příslušný, jelikož k jednání obviněných došlo v Ústeckém kraji. Nesprávné právní posouzení skutku a nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu spatřuje obviněný v tom, že provedené důkazy nijak neprokazují nejen jeho úmysl pomáhat údajným hlavním pachatelům, ale dokonce ani jeho vědomost o tom, že vůbec nějaké licenční řízení před ERÚ probíhá a že jím vyhotovené revizní zprávy měly být použity jako důkaz v licenčním řízení. Z provedených důkazů rovněž nevyplývá, že by obviněný kohokoliv uváděl v omyl nebo že je jeho revizní zpráva nepravdivá. Aby mohl být obviněný jako revizní technik stíhán a odsouzen, pokusila se obžaloba kreativně kvalifikovat jeho jednání jako účastenství ve formě pomoci ke zločinu podvodu, ačkoliv se jedná o kvalifikaci nepřípadnou, která nebyla podložena důkazy. Obviněný se s dalšími obviněnými v této věci neznal ani s nimi nekomunikoval. Napadená rozhodnutí podle obviněného vůbec neobsahují odůvodnění údajného spolupachatelství či účastenství ve formě pomoci. Uložený trest podle názoru obviněného neodpovídá zákonným hlediskům, jelikož není pravdou, že by obviněný neprojevil žádné známky sebereflexe. Naopak doznal některá pochybení a vyhotovil prohlášení viny, které zaslal odvolacímu soudu. Obviněný však nadále odmítá přiznat něco, co nespáchal, jen proto, aby naplnil přání soudů. Obviněný se domnívá, že byly splněny podmínky pro postup podle §58 odst. 1 a 6 trestního řádu. Rovněž poukázal na podstatný nepoměr v trestech ve vztahu k dalším obviněným. K důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu obviněný namítl, že pro zamítnutí odvolání usnesením vrchního soudu nebyly splněny procesní podmínky, neboť rozsudek nalézacího soudu měl být zrušen podle §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) a e) trestního řádu. Obviněný dále namítl, že ústavněprávního rozměru dosahuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, kdy se odvolací soud nijak nevypořádal s obhajobou obviněného, že jím zpracované revizní zprávy se týkaly revize toliko části FVE M. Pokud měly soudy pochybnost o tom, zda šlo o revizní zprávu na celou FVE, měly postupovat v souladu se zásadou in dubio pro reo . Za opomenuté důkazy považuje obviněný revizní zprávy na FVE K. a FVE K., které obviněný navrhl provést jako listinný důkaz. Tyto listiny však k důkazu provedeny nebyly a odvolací soud se jimi nijak nezabýval.
7. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Olomouci i rozsudek Krajského soudu v Brně, a věc přikázal Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu, případně aby věc přikázal místně příslušnému Krajskému soudu v Ústí nad Labem.
8. Opisy dovolání obviněných byly předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslány k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného V. Č. uvedl, že obviněný opakuje obhajobu, kterou již písemně i ústně uplatnil před nalézacím i odvolacím soudem. S těmito námitkami se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. K námitce obviněného, podle které nebylo vyhověno jeho návrhu, aby jej odvolací soud vyslechl u veřejného zasedání, státní zástupce uvedl, že obviněný k věci již vypovídal v hlavním líčení. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012 sp. zn. 3 Tdo 87/2012 proto není přiléhavý. Obhajobou požadovaný procesní postup vzbuzuje u státního zástupce dvě pochybnosti. Výpověď, při níž by měl obviněný pouze odpovídat na kladené otázky, nekoresponduje s §92 odst. 4 trestního řádu, podle kterého mohou být obviněnému kladeny otázky teprve v návaznosti na jeho předchozí souvislé vyjádření. Řízený dialog obviněného a obhájce evokuje spíše představu připraveného vystoupení než spontánní výpovědi. Státní zástupce má za to, že z práva obviněného vyjádřit se v každé fázi řízení neplyne i jeho právo své vyjádření v každé fázi řízení zopakovat. Právo na opakování již učiněných vyjádření nelze dovodit z procesních ani ústavních předpisů a je spíše nástrojem obstrukce ze strany obviněného. K námitce existence opomenutých důkazů státní zástupce uvedl, že úvahy soudů o nadbytečnosti dalšího dokazování nelze označit za nelogické ani svévolné. Pokud soudy shledaly a adekvátním způsobem odůvodnily, že navrhované důkazy jsou nadbytečné, odpovídá to důvodům, na nichž lze založit neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení podle judikatury Ústavního soudu. Pokud obviněný namítl nesprávnost výroku o náhradě škody, odkázal státní zástupce na příslušné pasáže napadených rozhodnutí, kde se již soudy s argumentací obhajoby vypořádaly. Státní zástupce nesdílí ani námitku obviněného, podle které byl nalézací soud nesprávně obsazen. Podle státního zástupce existuje rozdíl mezi konkrétními okolnostmi ve věci obviněného a ve věci judikované v nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03. V nynější věci existovalo v rozvrhu práce předem dané pořadí jednotlivých soudců, takže výběr konečného soudce byl odůvodněný a učiněný na základě předem daných pravidel.
9. Také obviněný M. B. opakuje podle názoru státního zástupce obhajobu, se kterou se již vypořádaly soudy v odůvodnění svých rozhodnutí. K odkazu obviněného na obsah předchozího odvolání poukázal státní zástupce na rozhodnutí uveřejněné pod č. 46/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. K námitce týkající se místní příslušnosti soudů, uvedl státní zástupce, že dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu je pouze porušení příslušnosti věcné, nikoliv místní. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů, nejde-li o extrémní porušení předmětné zásady. Argumentaci soudů nelze podle státního zástupce označit za nelogickou ani svévolnou. Námitku opomenutých důkazů, konkrétně provedení revizních zpráv FVE K. a FVE K., považuje státní zástupce za neopodstatněnou. Odvolání obviněného tento důkazní návrh obsahuje a odvolací soud se k němu v odůvodnění svého usnesení skutečně nevyjádřil. Z obsahu protokolu o veřejném zasedání je však patrno, že k dotazu předsedy senátu na návrhy k doplnění dokazování učinil obviněný jediný návrh, který se týkal jeho prohlášení o vině. Odvolací soud proto mohl důvodně předpokládat, že obviněný na jiným důkazních návrzích již netrvá. K námitce, že nalézací soud byl nesprávně obsazen, odkázal státní zástupce na vyjádření k obdobné argumentaci obviněného V. Č. Státní zástupce dále uvedl, že otázka přiměřenosti trestu, včetně otázky podmíněného odložení trestu odnětí svobody, žádnému z dovolacích důvodů neodpovídá. Cestou dovolání se tedy nelze domáhat snížení trestu podle §58 odst. 1 trestního zákoníku. Uložený trest není podle názoru státního zástupce ani porušením principu proporcionality trestní represe, resp. zásady proporcionality trestních sankcí. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu, vychází obviněný z nesprávného názoru, že k porušení procesních podmínek může dojít i tím, že se odvolací soud dostatečně nevypořádá s odvolacími námitkami obviněného. Uvedené porušení procesních podmínek však spočívá v tom, že odvolací soud napadené rozhodnutí vůbec věcně nepřezkoumával, což není případ této trestní věci.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu obě dovolání odmítl, neboť jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
11. Obvinění V. Č. i M. B. jsou podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání byla podána v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňují formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
12. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadají pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byli obvinění uznáni vinnými a byly jim uloženy tresty.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které se dovolání opírají, lze podřadit pod dovolací důvody, na které je v dovoláních odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
14. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu. Ten je dán v případech, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Soud nebyl náležitě obsazen, jestliže obsazení soudu neodpovídalo §27, §31 a §35 zákona o soudech a soudcích. Tak tomu bude, zejména když rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát soudu složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle §197 trestního řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Kdyby však namísto samosoudce rozhodl senát, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu by nebyl dán. Obsazením soudu se rozumí nejen to, zda soud rozhodl v senátě nebo samosoudcem a zda senát byl správně složen z hlediska poměru počtu soudců a přísedících, ale i to, zda v senátě zasedali ti soudci a přísedící, kteří k tomu byli povoláni podle předem stanovených pravidel uvedených v rozvrhu práce soudu.
15. Právo na zákonného soudce zakotvuje na ústavní úrovni čl. 38 odst. 1 Listiny, podle jehož znění nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci s tím, že příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Tímto zákonem je zákon o soudech a soudcích, který upravuje základní pravidla pro přidělování věcí, které mají být u soudu projednány a rozhodnuty, v §41 až §45. Konkrétní pravidla pak stanoví rozvrh práce každého soudu, který vydává předseda soudu po projednání se soudcovskou radou na období kalendářního roku a je veřejně přístupný (§41 zákona o soudech a soudcích). V rozvrhu práce soudu se zejména jmenovitě určují soudci tvořící senát, samosoudci, přísedící, asistenti soudců, vyšší soudní úředníci, soudní tajemníci a soudní vykonavatelé, kteří budou působit v jednotlivých soudních odděleních [§42 odst. 1 písm. a) zákona o soudech a soudcích]. Právo na zákonného soudce představuje podstatný prvek dotváření soudcovské nezávislosti na straně jedné a pro účastníky řízení cennou záruku vyloučení libovůle při výběru soudců na straně druhé. I přes tuto jeho povahu a relativně striktní znění čl. 38 odst. 1 Listiny nejde o právo absolutní (neomezitelné). Do střetu s jeho dodržením se může dostat například požadavek na nestranného soudce (čl. 36 odst. 1 Listiny) nebo požadavek průběhu řízení bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny). To v určitých situacích umožňuje odnětí věci zákonnému soudci a jeho nahrazení soudcem jiným, existuje-li pro to relevantní důvod a stane-li se tak na základě předem daných, známých a transparentních pravidel vylučujících libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3011/20).
16. V projednávané věci obvinění namítli porušení práva na zákonného soudce, neboť ve věci nerozhodoval soudce, jemuž věc původně napadla, ale soudce, kterému byla věc z důvodu přetíženosti původního soudce místopředsedou soudu přidělena, a to v rozporu s rozvrhem práce. Obviněný M. B. rozporoval samotnou otázku přetíženosti původního soudce. Přetížení původního soudce totiž podle obviněného souviselo s trestní věcí napadlou více než osm měsíců po nápadu projednávané věci, tudíž měla být jinému soudci přidělena ona později napadlá věc. Podle názoru obviněného V. Č. bylo při přidělení jinému soudci použito pravidlo, které se v rozvrhu práce neobjevuje, a šlo tedy o libovůli místopředsedy soudu. Oba obvinění dále namítli, že došlo k protiprávní změně přísedících. Věc měli rozhodovat přísedící z původního senátu, nikoliv přísedící příslušní pro senát, kterému byla věc přidělena později.
17. Uvedené námitky obviněných jsou sice z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu relevantní, nebylo jim však možno přisvědčit.
18. Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že obžaloba Krajskému soudu napadla dne 11. 10. 2017 a věc byla podle rozvrhu práce přidělena předsedovi senátu Mgr. Aleši Novotnému ze soudního oddělení 46 T a zaevidována pod sp. zn. 46 T 1/2017. Ve dnech 11. 1. 2018, 10. 4. 2018 a 25. 6. 2018 opakovaně předložil předseda senátu Mgr. Aleš Novotný spis místopředsedovi krajského soudu s tím, že není ve lhůtě podle §181 odst. 3 trestního řádu schopen ve věci provést tam předpokládané úkony. S ohledem na jiné neskončené trestní věci byl teoretický předpoklad nařídit hlavní líčení v této věci nejdříve v prvním čtvrtletí roku 2019. Mimoto předseda senátu Mgr. Aleš Novotný v poslední předkládací zprávě místopředsedovi krajského soudu avizoval, že mu nově napadly další extrémně rozsáhlé věci (mj. sp. zn. 46 T 5/2018), kterým se bude moci věnovat nejdříve v roce 2020. Místopředseda Krajského soudu v Brně JUDr. Aleš Flídr opatřením ze dne 12. 7. 2018 rozhodl o přidělení věci předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi, soudní oddělení 52 T. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že předseda senátu 46 T je přetížen. Ze zastupujících soudců měl JUDr. Michael Vrtek, Ph.D. (soudní oddělení 39 T) zastaven nápad, JUDr. Jaroslava Bartošová (soudní oddělení 40 T) měla po Mgr. Aleši Novotném druhý největší počet neskončených věcí a JUDr. Andrea Svobodová (soudní oddělení 48 T) měla neskončených 9 věcí s 27 obviněnými osobami. Nejmenší počet věcí měl Mgr. Daniel Plšek (soudní oddělení 53 T), měl však zastaven nápad. Místopředseda soudu proto rozhodl o přidělení věci Mgr. Petru Jirsovi (soudní oddělení 52 T), který měl neskončené 4 věci s 15 obviněnými.
19. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o tom, že v projednávané věci předseda senátu Mgr. Aleš Novotný skutečně opakovaně nebyl schopen ze závažných důvodů učinit žádný úkon směřující k rozhodnutí věci ve lhůtě stanovené v §181 odst. 3 trestního řádu. Těmito závažnými důvody bylo přednostní projednávání jiných trestních věcí, které napadly dříve než nyní projednávaná věc (zejm. mimořádně rozsáhlá věc sp. zn. 46 T 5/2015) nebo se jednalo o věci vazební (srov. §2 odst. 4 věta druhá za středníkem trestního řádu). Předseda senátu Mgr. Aleš Novotný byl za popsané situace nepochybně přetížen neskončenými věcmi, a bylo na místě učinit v souladu s rozvrhem práce vhodné opatření k zajištění plynulosti řízení, jak ostatně předsedovi soudu ukládá §181 odst. 3 in fine trestního řádu. Bez významu byla v tomto ohledu trestní věc vedená pod sp. zn. 46 T 5/2018, jak na ni odkázal obviněný M. B., neboť začátek jejího projednávání byl avizován až po nyní projednávané věcí.
20. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2018, ve znění účinném od 1. 7. 2018 (viz §42 odst. 2 a 3 zákona o soudech a soudcích), Nejvyšší soud zjistil, že předseda soudu a z jeho pověření místopředseda soudu pro věci trestní mohou v případě dlouhodobé nepřítomnosti soudce (nemoc, dočasné přidělení u jiného soudu apod.), přetížení senátu v důsledku přidělení věcí zcela mimořádné povahy a rozsahu, a také k zajištění plynulosti řízení (zejména ve věcech vazebních), rozhodnout o zastavení nápadu tomuto soudci, případně rozhodnout o přidělení věci jinému soudci, pokud ve věci nebyl učiněn žádný úkon. Pokud jde o pravidla, podle kterých se jiný soudce vybere, rozvrh práce stanoví, že přednostně se věci přidělují podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení postupně zastupujícím soudcům. Soudní oddělení 46 T zastupují podle tabulky soudní oddělení 39 T, 40 T a 48 T. Rozvrh práce počítá i s tím, že takto určenému zastupujícímu soudci věc přidělena nebude, nýbrž bude přidělena soudci jinému. Důvod přidělení nebo nepřidělení věci zastupujícím soudcům, případně přidělení věci jinému soudci, musí být ve spise vždy odůvodněn. Z rozvrhu práce dále vyplývá, že účelem pravidel pro rozdělování trestního nápadu je zajištění objektivního a rovnoměrného rozdělení nápadu mezi soudní oddělení a jednotlivé předsedy senátu. Snaha o dosažení účelu v rozvrhu práce je základním výkladovým pravidlem v případě jakýchkoliv nejasností či řešení situací rozvrhem práce neupravených. Z uvedeného vyplývá, že pravidlo přidělení věci jinému soudci podle zásad o zastupování stanovených v tabulce soudních oddělení pouze doplňuje základní pravidlo, kterým je rovnoměrné rozdělení nápadu mezi soudní oddělení a jednotlivé předsedy senátu. To ostatně koresponduje s požadavkem na rozvrh práce upraveným v §42 odst. 1 písm. d) bod 3 zákona o soudech a soudcích, podle kterého pravidla přidělování věcí mají být stanovena tak, aby pracovní vytížení jednotlivých soudních oddělení bylo, pokud je to možné, stejné.
21. Shora popsaná situace postavila příslušného místopředsedu soudu před otázku, jak zajistit rychlost a plynulost řízení a zamezit hrozícím průtahům v trestním stíhání obviněných (srov. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 38 odst. 2 Listiny, §2 odst. 4 trestního řádu). Pokud by věc přidělil některému ze dvou v úvahu připadajících soudců soudních oddělení přednostně určených k zastupování, kteří měli rovněž mnoho neskončených věcí, bylo by to zjevně ve vztahu k požadavku řízení bez zbytečných průtahů nedostatečné. Navíc by takový postup zvyšoval disproporci v pracovním vytížení jednotlivých soudních oddělení, přičemž naopak rovnoměrné rozdělení nápadu mezi soudní oddělení v obecné rovině umožňuje nejrychlejší vyřízení napadlých věcí. Logickým a nejobjektivnějším způsobem, jak realizovat obecné pravidlo uvedené v rozvrhu práce, jímž je právě rovnoměrné rozdělení nápadu, by představovalo přidělení věci předsedovi senátu s nejmenším počtem neskončených věcí. Tento soudce však měl zastavený nápad. Věc proto byla předělena soudci, který měl jako další v pořadí nejméně neskončených věcí. Nejvyšší soud v postupu místopředsedy krajského soudu neshledává prvky libovůle. Přidělení věci předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi ze soudního oddělení 52 T odpovídalo nejen účinnému rozvrhu práce, ale i zákonným a ústavním požadavkům.
22. Obviněným nelze přisvědčit ani v tom, že v senátu rozhodujícím v této věci měli zasednout přísedící příslušní k soudnímu oddělení 46 T a v souvislosti s přidělením věci jinému soudci došlo k protiprávní změně přísedících. V projednávané věci rozhodoval Krajský soud v Brně v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Jirsy (soudní oddělení 52 T) a přísedících Vladimíry Malé a Ing. Daniely Tesařové (přísedící pro soudní oddělení 52 T). Podle přílohy A) rozvrhu práce Krajského soudu v Brně na rok 2018, ve znění účinném od 1. 7. 2018, je pro každé soudní oddělení veden samostatný seznam přísedících. Předseda senátu (soudce), jemuž byla věc po nápadu přidělena, zařazuje přísedící určené pro dané soudní oddělení do senátů k rozhodování v jednotlivých trestních věcech v pořadí, v němž jsou vedeni v rozvrhu práce. Přihlíží přitom k časovým možnostem jednotlivých přísedících, k jejich zdravotnímu stavu, k době zbývající do konce jejich funkčního období a k případné odbornosti přísedícího. Před přidělením věci předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi opatřením místopředsedy soudu ze dne 12. 7. 2018, nebyl ve věci proveden žádný úkon a příslušný senát nebyl sestaven. Žádní přísedící ze soudního oddělení 46 T tedy nebyli do senátu určeni. Přidělením věci jinému soudci, tudíž nemohlo dojít ani ke změně ve složení senátu. Po přidělení věci předsedovi senátu Mgr. Petru Jirsovi ze soudního oddělení 52 T byl senát sestaven v souladu s rozvrhem práce právě z přísedících, určených pro toto soudní oddělení.
23. Deklarovanému důvodu dovolání vůbec neodpovídá výhrada obviněného M. B., podle které ve věci rozhodoval soud, který nebyl místně příslušný. Porušení pravidel o místní příslušnosti soudu podle §18 trestního řádu nemůže být dovolacím důvodem, neboť podle §265b odst. 1 písm. a) trestního řádu lze napadnout nepříslušnost soudu toliko věcnou, nikoliv místní.
24. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takové vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
25. Mimoto Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz, skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou případů vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). S účinností od 1. 1. 2022 se jedná o samostatný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
26. V případě obviněného V. Č. odpovídají jeho námitky svou podstatou deklarovanému dovolacímu důvodu. Jedná se ovšem o námitky neopodstatněné.
27. Především nelze souhlasit s výhradou obviněného, podle které bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, když mu nebylo umožněno vypovídat v řízení před odvolacím soudem. Odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 3 Tdo 87/2012, uveřejněné pod č. 51/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 11 Tdo 25/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 6 Tdo 14/2022) není přiléhavý. V citovaných věcech šlo o to, že obvinění v průběhu trestního stíhání využili svého práva a nevypovídali, vyjádřit se k obvinění hodlali až v řízení před odvolacím soudem. Odvolací soudy pak jejich návrhy zamítly s tím, obvinění měli možnost se plně k trestné činnosti vyjádřit jak v přípravném řízení, tak u hlavního líčení, přičemž je právem obviněného, jakou si zvolí obhajobu. Takový postup odvolacích soudů odmítl Nejvyšší soud s odůvodněním, že uplatní-li obviněný právo uvést okolnosti a důkazy sloužící k jeho obhajobě až v hlavním líčení nebo v odvolacím řízení, je to jen realizací jeho práva hájit se, jak uzná za vhodné. Jeho obhajoba nemůže být odmítnuta jen na základě „opožděného uplatnění“. V nyní pojednávané věci však obviněný V. Č. k věci vypovídal již v předchozích stádiích trestního řízení, proto bylo čistě na zvážení odvolacího soudu, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu vyhoví či nevyhoví návrhu obviněného na doplnění dokazování jeho dalším výslechem (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2017, sp. zn. 7 Tdo 509/2017, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 4 Tdo 610/2013).
28. Po formální stránce měl výslech obviněného ve veřejném zasedání o odvolání podle návrhu obhajoby proběhnout v podobě dialogu, kdy obviněnému měly být kladeny otázky ze strany jeho obhájců, jelikož u hlavního líčení podal obviněný pouze monologovou část výpovědi (dále využil svého práva a odmítl odpovídat na dotazy). V podstatě se tak jednalo o návrh obhajoby, aby obhájcům bylo umožněno provést výslech obviněného. Podle §215 odst. 2 trestního řádu však takovému návrhu není předseda senátu povinen vyhovět. Pro úplnost je třeba poznamenat, že dialogová část výpovědi není na rozdíl od monologové části povinnou součástí výslechu obviněného (srov. §92 odst. 2 a 3 trestního řádu) a slouží jen k případnému odstranění neúplnosti, nejasnosti nebo rozporů ve výpovědi obviněného. Okolnost, zda je výpověď obsahuje, posuzuje sám vyslýchající orgán podle okolností případu (viz Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 1420). Na návrh obhajoby na výslech obviněného u veřejného zasedání o odvolání tudíž nelze pohlížet ani jako na požadavek o pokračování v hlavním líčení nedokončené výpovědi obviněného.
29. K obsahové stránce navrhovaného výslechu obviněný k dotazu předsedy senátu odvolacího soudu uvedl, že má spočívat v zopakování důležitých věcí a uvedení „na pravou míru“ informací, které zkreslil nalézací soud. Účelem dokazování v odvolacím řízení není bez dalšího opakování důkazů provedených před nalézacím soudem. Dokazování v odvolacím řízení je třeba chápat jako prostředek sloužící k tomu, aby byly výsledky původního dokazování, na nichž spočívá přezkoumávaný rozsudek, buď potvrzeny jako správné, anebo aby správnost původního dokazování a jeho hodnocení byla zpochybněna a umožnila nápravu vad napadeného rozsudku. Meze doplnění dokazování před odvolacím soudem jsou limitovány potřebou spolehlivě rozhodnout o odvolání a odvíjejí se od obsahu a rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je určována zásadně obsahem podaného odvolání. Pokud hodlal obviněný polemizovat s hodnotícími úvahami nalézacího soudu, měl tak učinit především v odvolání, nikoliv ve své výpovědi před odvolacím soudem. Odvolací soud na podkladě podaného odvolání nezjistil vady napadeného rozsudku týkajících se skutkových zjištění, a sám proto neviděl potřebu doplnit dokazování o výslech obviněného. Vyjádření obviněného ve veřejném zasedání, že hodlá opakovat již učiněná vyjádření a polemizovat se skutkovými závěry nalézacího soudu, potřebu doplnit dokazování před odvolacím soudem rovněž neodůvodnilo. Odvolací soud proto nepochybil, když návrh obhajoby na doplnění dokazování výslechem obviněného (spolu se všemi ostatními návrhy na doplnění dokazování) usnesením vyhlášeným ve veřejném zasedání o odvolání v souladu s §263 odst. 6 trestního řádu zamítl.
30. Obviněný V. Č. dále namítl porušení práva na spravedlivý proces tím, že soudy jeho návrh na výslech tří potenciálních svědkyň a členů orgánů společnosti T. zamítly bez odpovídající odůvodnění. K otázce tzv. opomenutých důkazů lze odkázat na bohatou judikaturu Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 61/94, III. ÚS 95/97, III. ÚS 173/02, III. ÚS 569/03, III. ÚS 139/05, III. ÚS 359/05, sp. zn. I. ÚS 118/09 a další). Právu obviněného navrhovat důkazy odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených důkazních návrzích rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit pouze třemi důvody. Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Právě z posledně uvedeného důvodu nadbytečnosti zamítl odvolací soud důkazní návrhy obviněného V. Č. ke slyšení uvedených svědků. Postup soudu lze s ohledem na důkazní situaci označit za logický a adekvátní. Obviněný V. Č. byl z účasti na trestné činnosti usvědčen nikoliv jen výpovědí svědkyně I. V., ale řadou dalších svědeckých výpovědí i listinných důkazů. O informovanosti obviněného Č. o průběhu výstavby elektrárny vypověděl mj. svědek R. M., který podle své výpovědi jednal jak s obviněným A. R., tak obviněným Č., když na podzim 2010 navíc začaly legislativní turbulence a každý týden se vyhodnocovalo, zda se elektrárna stihne dostavět včas. Tento svědek se také jednou či dvakrát sešel a jednal s obviněnými R. a Č. a domlouvali finanční záležitosti. Také svědek M. R. jako výkonný ředitel společnosti M., generálního dodavatele stavby potvrdil, že ohledně dodržování harmonogramu a stavu stavby většinou telefonicky komunikoval i s obviněným Č. Výpovědi svědkyně I. V., že ohledně dokladů týkajících se společnosti T. komunikovala výhradně s obviněným Č., který jí udílel pokyny, jakým způsobem s těmito podklady dále nakládat, koresponduje čl. 26. 1. Smlouvy o dílo, dle kterého měly být veškeré listiny doručovány k rukám Č. Dne 5. 11. 2010 byl společností M. přímo obviněnému Č. elektronickou cestou zaslán dodatek č. 2 ke smlouvě o dílo a prohlášení o přechodu vlastnictví s tím, že dílo o výkonu 4,4 MW již bylo zrealizováno. Přitom zejména ze stavebních deníků a výpovědí svědků (např. V. H.) jednoznačně vyplynulo, že FVE nebyla do konce roku dokončena a práce pokračovaly ještě v roce 2011. Obviněná L. B. ve výpovědi potvrdila, že se místního šetření 19. 11. 2010 zúčastnil také obviněný Č. Průběh výstavby je zobrazen i na fotografiích pořízených dne 21. 11. 2010 – tedy 2 dny po účasti mj. obviněného Č. na místním šetřením, kdy je zřejmé, že zhruba jedna čtvrtina elektrárny ještě není dokončena, což obviněný i při vědomí informací, které o průběhu výstavby měl, prostě nemohl nevidět. Z obou protokolů sepsaných v rámci místního šetření konaného dne 19. 11. 2010 vyplývá, že v rámci ústního jednání stavebník (za stavebníka jednal i obviněný Č.) předložil mimo jiné i zprávu o výchozí revizi elektrického zařízení. Ostatně již dne 5. 11. 2010 při podávání žádosti o povolení prozatímního užívání stavby ke zkušebnímu provozu oba obžalovaní museli vědět, že na energetické zařízení, ohledně něhož toto povolení žádají, musí být vystavena revizní zpráva. Samotnou nepravdivou revizní zprávu poslal svědek R. obviněnému Č. emailem dne 1. 11. 2010. Obviněný pak podle provedených důkazů rovněž schvaloval faktury na dodávku a instalaci fotovoltaických panelů v době, kdy již měla být FVE jako celek zrevidována, musel tedy vědět, že revize ze dne 31. 10. 2010 nemůže odpovídat skutečnosti. Vědomost obviněného Č. o průběhu výstavby FVE i průběhu licenčního řízení dokládají také emaily z 21. 9. 2010, 18. 10. 2010, 12. 11. 2010, 2. 12. 2010 a 10. 12. 2010.
31. Výhradu nesprávného určení výše způsobené škody uplatnil obviněný V. Č. již v předchozích stádiích trestního řízení, přičemž soudy se s ní přiléhavě vypořádaly. Na jejich rozhodnutí lze v podrobnostech odkázat s tím, že podpora výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů byla poskytována ze státního rozpočtu Ministerstvem průmyslu a obchodu bez ohledu na to, jakým způsobem byly tvořeny jednotlivé složky podpory. Jediným poškozeným je tak Česká republika zastoupená právě zmíněným ministerstvem, přičemž výše škody odpovídá rozdílu výkupních cen vyplácených pro zařízení uvedená do provozu v roce 2010 a pro zařízení uvedená do provozu v roce 2011, a to s odpočtem tzv. solární daně a tzv. silové elektřiny. Obiter dictum k takto určenému rozdílu mezi výkupními cena je však třeba odkázat na zákon č 330/2010 Sb., kterým byl změněn zákon o podpoře využívání obnovitelných zdrojů. S účinností od 1. 3. 2011 podle §3 odst. 5 uvedeného zákona v případě elektřiny vyrobené využitím energie slunečního záření se podpora vztahovala pouze na elektřinu vyrobenou ve výrobně elektřiny s instalovaným výkonem výrobny do 30 kWp, která je umístěna na střešní konstrukci nebo na obvodové zdi jedné budovy spojené se zemí pevným základem evidované v katastru. U ostatních zdrojů výroby elektřiny uvedených do provozu po 1. 3. 2011, nebyla výroba elektřiny za využití energie slunečního záření podporována žádnou částkou. Některé důkazy (například výpověď svědka M. R.) přitom naznačují, že FVE M. dokončena až v polovině roku 2011, a k udělení licence a řádnému uvedení do provozu tak mělo dojít až v této době. Blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 3 Tdo 1171/2021.
32. Dovolací argumentace obviněného M. B. byla založena zejména na zpochybňování zjištěného skutkového stavu věci v rozhodnutích soudů obou stupňů. Výhrady uvedené v dovolání jsou opakováním obhajoby z předchozích stádií trestního řízení, přičemž soudy se s námitkami obviněného náležitě vypořádaly a lze odkázat na odůvodnění jejich rozhodnutí. Napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ani Krajského soudu v Brně netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces při zjišťování skutkového stavu věci [srov. důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022]. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není případný poukaz obviněného na pravidlo in dubio pro reo .
33. Obviněný byl z účasti na trestné činnosti bezpečně usvědčen řadou provedených důkazů. Přesvědčivě byla vyvrácena jeho obhajoba, že jím vypracované revizní zprávy se týkaly revize toliko části FVE M. Ve věci figuruje celkem pět verzí revizní zprávy, které všechny mají společné číslo (BM 27-2010), datum provedení revize (v době od 28. 10. do 31. 10. 2010) i datum vystavení dne 31. 10. 2010. Ačkoliv se rozsah revidovaného zařízení a počet instalovaných FV panelů v jednotlivých verzích různí, naměřené hodnoty izolačního odporu a impedanční smyčky měřeného zařízení jsou pro všechny verze stejné. Již první verze revizní zprávy vytvořená dne 31. 10. 2010 obsahuje podrobný popis provedených měření a zkoušek, jejichž výsledné hodnoty jsou u všech verzí revizní zprávy zcela shodné. Poměrně jednoduchou logikou lze proto dovodit, že revizní technik musel tyto hodnoty včetně tzv. impedanční smyčky, naměřit nejpozději dne 31. 10. 2010, takže údaj o době provedení revize od 28. 10. do 31. 10. 2010, který je u všech verzí revizní zprávy stejný, odpovídá zjištěným skutečnostem bez ohledu na to, zda různé verze revizní zprávy vypracoval obviněný 31. 10. 2010, 2. 11. 2010 anebo v prosinci 2010, kdy opakovaně měnil jen počty FV panelů. Poukázat je třeba i na vývoj různých verzí obhajoby obviněného M. B., který nejprve tvrdil, že po vykonání revize VN části provedl revizi i části NN, aby pak v hlavním líčení dne 15. 4. 2019 sám svoje tvrzení zpochybnil sdělením, že jeho revizní zpráva se vlastně týká jen kabelového vedení, které je uvedeno v části 3. označené názvem - Naměřené hodnoty. Pokud však obviněný tvrdí, že provedl pouze revizi kabelového vedení, pak těžko mohl provést prohlídky a zkoušky uvedené v revizní zprávě v soupisu provedených prací a závěrem konstatovat, že volně položené kabely, které údajně pouze revidoval, jsou řádně smontované, upevněné, instalované a seřízené a těžko mohl provést např. funkční zkoušku NN rozvaděčů. Ani ze závěrů znaleckých posudku předložených obhajobou (VUT v Brně a VŠ báňská) nevyplývá, že obviněný revidoval jen některé volně položené kabely. Podstatným pak zůstává, že již samotná první verze jeho revizní zprávy ze dne 31. 10. 2010 obsahuje zcela evidentně nepravdivé údaje. Popisuje totiž měření na kabelech vedoucích do v té době neexistujících kiosků, přičemž jím popisované rozvaděče ANG byly na stavbu dodány až dne 16. 12. 2010. Nalézací soud přitom provedl pečlivé dokazování k vývoji prací na stavbě FVE, kdy vycházel z podrobně vedených stavebních deníků a výpovědí jednotlivých pracovníků. Již revizní zpráva ze dne 31. 10. 2010 byla tedy v podstatných bodech nepravdivá, nepopisovala skutečný stav FVE a nemohla v žádném případě potvrdit bezpečnost FVE M. Skutečnost, že revizní zpráva neodpovídala zjištěnému reálnému stavu, tj. stavu v jakém se FVE k datu provádění revize nacházela, přitom nelze zhojit ani tvrzením, že revizní technik solární panely, ani jejich vzájemné propojení nerevidoval, a ani neměl povinnost je revidovat. Pro posouzení věrohodnosti revizní zprávy je totiž podstatné to, co je v ní uvedeno, tedy v ní tvrzený rozsah revize, nikoli to, co dle svého tvrzení měl či neměl revizní technik revidovat. Předmětná revizní zpráva měla navodit dojem revize kompletního zařízení, ačkoliv si obviněný B. musel být vědom naprosté technologické nedokončenosti FVE M.
34. Lze tudíž dovodit zjevný úmysl obviněného M. B. vyhotovit na zakázku nepravdivou revizní zprávu, přičemž jediným důvodem tohoto postupu byla snaha společnosti T. zajistit si do konce roku 2010 udělení licence a tím následně i výhodnější výkupní ceny za solární energii. Jednal tudíž minimálně ve formě úmyslu eventuálního podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku. Nic na tom nemění ani výhrada obviněného, že ostatní spoluobviněné neznal a nestýkal se s nimi. Postačí, že věděl, k jakému účelu bude jím vypracovaná nepravdivá revizní zpráva použita a byl s tím srozuměn. K trestní odpovědnosti pomocníka totiž postačuje i jeho hrubá představa o základních skutkových okolnostech týkajících se trestného činu hlavního pachatele, k němuž směřovala pomoc (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, sp. zn. 5 Tdo 872/2020). Příčinný vztah mezi jednáním pomocníka a spáchaným trestným činem (jeho následkem) se nadto nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnosti či osoby, které ve svém výsledku spolupůsobí při vzniku následku, pokud jednání pachatelů zůstává takovou skutečností, bez které by k následku nebylo došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2018, sp. zn. 4 Tdo 886/2018). Právní posouzení účasti obviněného M. B. na trestném činu jako pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku je proto přiléhavé.
35. Za opodstatněnou nepovažuje Nejvyšší soud ani námitku opomenutých důkazů, za které obviněný M. B. považuje návrhy na doplnění dokazování revizními zprávami na FVE K. a FVE K. Obviněnému lze přisvědčit do té míry, že odvolací soud se s uvedenými návrhy v odůvodnění svého rozhodnutí nijak nevypořádal. Postup odvolacího soudu ovšem navazuje na změnu obhajoby obviněného ve veřejném zasedání o odvolání. K dotazu předsedy senátu totiž obhájce obviněného navrhl jediný důkaz, kterým byl výslech obviněného M. B. k prohlášení viny podle §206c trestního řádu. Zjevnou snahou obhajoby bylo, aby obviněný projevil sebereflexi, kterou u něj postrádal nalézací soud, a tím dosáhnout mimořádného snížení trestu. Odvolací soud proto oprávněně předpokládal, že obviněný na svých předchozích návrzích na doplnění dokazování již netrvá. Nehledě na uvedené je třeba zdůraznit, že s uvedenými návrhy se vypořádal již nalézací soud. Rovněž dovolací soud je považuje za nadbytečné, jelikož otázka předmětu revizní zprávy již byla v řízení bez důvodných pochybností prokázána a obhajoba obviněného o dílčím zaměření revize vyvrácena.
36. Pokud jde o námitku obviněného M. B. směřující k výši uloženého trestu, pak dovolací soud konstatuje, že s poukazem na žádný dovolací důvod podle §265b odst. 1 trestního řádu se nelze úspěšně domáhat toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití §58 trestního zákoníku pod dolní hranicí jeho zákonné trestní sazby, pokud soud tohoto oprávnění nevyužil a nepostupoval podle citovaného ustanovení, ale vyměřil trest odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby. Použití §58 odst. 1 trestního zákoníku je pouze fakultativní, takže ho nemohou odůvodnit námitky proti uložení trestu, který dovolatel považuje za nepřiměřeně přísný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 872/2006, či ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 317/2020). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu [do 31. 12. 2021 se jednalo o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). V řízení o dovolání není možné přezkoumávat ani dodržení §38 trestního zákoníku. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). O takovou situaci se však v případě obviněného M. B. nejedná a lze se tak ztotožnit s odůvodněním uloženého trestu v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu.
37. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) trestního řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu. Z argumentace obviněného V. B. plyne, že podle jeho přesvědčení byl v řízení předcházejícím napadenému rozhodnutí dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Jelikož však na základě dovolací argumentace obviněného nemohlo být zjištěno žádné pochybení zakládající důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, zjevně nemohly být opodstatněné ani výhrady obviněného poukazující na §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu. Obdobně je tomu i v případě, kdy bylo namítáno nesplnění procesních podmínek pro rozhodnutí odvolacího soudu. Tato varianta dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l ) trestního řádu je dána pouze v případě, kdy rozhodnutím o řádném opravném prostředku byl obviněnému ve skutečnosti odepřen přístup k soudu druhého stupně, protože tento soud řádný opravný prostředek chybně zamítl či odmítl podle §148 odst. 1 písm. a), b) trestního řádu nebo podle §253 odst. 1, 3 trestního řádu, aniž z jeho podnětu napadené rozhodnutí soudu prvního stupně meritorně přezkoumal. K takové procesní situaci ovšem u obviněného M. B. nedošlo.
38. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněných nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 1. 6. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu