ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.229.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 229/2022-401
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný I. H., nar. XY v XY, nyní bytem XY, okres XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020 sp. zn. 3 To 20/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 1 T 159/2017, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 10. 2019, sp. zn. 1 T 159/2017 , byl obviněný I. H. uznán vinným ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Za to byl podle §228 odst. 1 trestního zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a §68 odst. 1, 2, 3 trestního zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb s výší jedné sazby 1 000 Kč, tedy 20 000 Kč. Podle §69 odst. 1 trestního zákoníku pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 6. 2020, sp. zn. 3 To 20/2020 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 6. 2020 [§139 odst. 1 písm. b) c) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Obviněný namítl, že se odvolací soud nezabýval námitkami uplatněnými v odvolání a nevyvrátil jeho obhajobu. Soudy učinily nesprávné skutkové a právní závěry, čímž byl porušen §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, a dále §120 odst. 3 trestního řádu a 125 odst. 1 trestního řádu. Soudy nepostupovaly důsledně podle zásady presumpce neviny, resp. pravidla in dubio pro reo . Podle názoru obviněného se soudy nedostatečně vypořádaly s otázkou uživatelských vztahů k předmětným pozemkům. Ve vztahu k pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY obviněný namítl, že společnost A. f. m. se souhlasem České republiky na pozemku hospodařila i v momentě pozemkových úprav a převodu vlastnického práva z České republiky na Římskokatolickou církev. Nájemní smlouva byla uzavřena v ústní formě a společnosti A. f. m. byl také zpětně vymezen nájem. V souladu s §2345 odst. 2 občanského zákoníku a §2347 občanského zákoníku nemohl být ke dni 11. 4. 2017 ukončen nájemní vztah se společností A. f. m., neboť výpověď byla zaslána v červenci 2016, proto pacht mohl být ukončen nejdříve ke dni 30. 9. 2017. I pokud by společnosti A. f. m. nesvědčil pachtovní vztah, jednalo by se podle §995 občanského zákoníku o řádnou, poctivou a pravou držbu. O opaku by byl oprávněn rozhodovat toliko civilní soud v rámci podané žaloby. Obviněný měl tudíž za to, že výpověď z pachtu pozemku je účinná až ke dni 30. 9. 2017. K pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území V. obviněný uvedl, že nebyl poškozeným Z. několik let obhospodařován. I zde se jednalo o řádnou, poctivou a pravou držbu. Ohledně pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území XY obviněný namítl, že nebyla zachována totožnost skutku. V návrhu na potrestání bylo uvedeno, že již proběhla pozemková úprava. Ta však byla dokončena až v roce 2020. K úpravě popisu skutku v tomto ohledu došlo až na základě závěrečné řeči státního zástupce. Obhajoba nemohla v rámci řízení před soudem na tuto změnu adekvátně reagovat. Obviněný se domnívá, že společnost A. f. m., měla k pozemku užívací právo. Odkázal přitom na §22 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a na předávací protokol mezi ZD XY a společností A. V., právním předchůdcem společnosti A. f. m. K ukončení nájemního vztahu k předmětnému pozemku podle názoru obviněného do dnešního dne nedošlo. Žádný z údajných poškozených nikdy věc neřešil v civilněprávní rovině. Skutečnost, že poškození v trestním řízení dokládají nové pachtovní smlouvy, však neznamená, že byl řádně ukončen předchozí užívací vztah. Před tím, než byli poškození zapsáni do veřejného registru půdy LPIS, byla u pozemku vedena společnost A. f. m., což jednoznačně potvrzuje závěr, že na těchto pozemcích hospodařila. I pokud by soudy měly za to, že nájem či pacht k danému pozemku nebyl sjednán, pak je na místě užít ustanovení o držbě.
4. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje obviněný v tom, že užívání pozemků bez právního důvodu samo o sobě není podstatou přečinu poškozování cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Zcela absentuje podstata přečinu, tedy zda vůbec došlo k poškození cizí věci a zda tato věc sama o sobě existovala. Ve vztahu k pořízeným fotografiím obviněný popírá, že by snímky mohly být pořízeny dne 11. 4. 2017 a na předmětných pozemcích. Současně zdůraznil, že společnost A. f. m. užívá bezorebné technologie, a proto je vyloučeno, aby se dopustil skutku tím, že by při osevních pracích zaoral vzrostlou pšenici. Obviněný nesouhlasí ani se způsobem určení výše škody, kdy soudy vycházely pouze z odborného vyjádření ohledně odhadovaných nákladů v měsíci březnu, nikoliv z obvyklých nákladů či skutečné škody. Reálná výše škody nebyla zjištěna nade vší pochybnost. Podle obviněného dále není zřejmé, v čem je spatřován jeho úmysl, když společnost A. f. m., případně jiné společnosti, ve kterých má obžalovaný účast, obhospodařují pole o rozloze v řádech stovek hektarů, a užívání pozemků v celkovém rozsahu 1,18 ha se nejeví pro obviněného hospodářsky zajímavým. Nehledě na uvedené má obviněný za to, že věc s ohledem na jeho dosavadní bezúhonnost, výši vzniklé škody, či případné následky, neměla být řešena předpisy trestního práva, avšak poškození se svého práva mohli domáhat v rámci civilních řízení. Obviněný má za to, že poškození v rámci svých zájmů zneužili institut trestního řízení.
5. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 6. 2020, č. j. 3 To 20/2020-342, případně rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 10. 2019, č. j. 1 T 159/2017-316, a aby přikázal Krajskému soudu v Brně, případně Okresnímu soudu ve Znojmě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. Opis dovolání obviněného byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedla, že se neztotožňuje s námitkou obviněného, podle které při upřesnění některých okolností přisouzeného jednání nebyla zachována totožnost skutku. I při změnách, které v průběhu předmětného řízení nastaly, zůstal zachován následek – nenávratně poškozená vzrostlá ozimá pšenice, jakož i jednání, které k takovému následku vedlo - neoprávněné provedení osevních prací na cizím pozemku bez tomu odpovídajícího právního titulu. Obviněný opětovně brojil proti závěru soudů, že na předmětných pozemcích neměl právní titul k jejich užívání. Tato námitka se však již stala předmětem zcela správného způsobu posouzení ze strany obou soudů. V době spáchání skutku nedisponovala společnost A. f. m. ani k jednomu pozemku užívacím právem na základě konkrétního právního titulu a ani se tak nestalo při aplikaci zákonných podmínek institutu vydržení. Nebylo tedy na místě jakýmkoliv způsobem neexistující právní vztah k předmětným pozemkům vypovídat. Daná zjištění soudy učinily v souladu s postupem podle §9 odst. 1 trestního řádu. S ohledem na výše uvedené si obviněný musel být vědom na základě své pozice a odborných znalostí, že není oprávněn na předmětných pozemcích prostřednictvím jím zastupované společnosti hospodařit. Proto mu nelze přisvědčit v důvodnosti námitky, že na jeho straně nebyla naplněna subjektivní stránka přisouzeného trestného činu. K vyčíslení způsobené škody v jejím minimálním rozsahu došlo na podkladě odborného vyjádření spol. A. T. v souladu s předepsaným způsobem, plynoucím z ustanovení §137 trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku, byla věc zcela správně řešena podle předpisů trestního práva i s ohledem na zásadu ultima ratio. V daném případě se rozhodně nejednalo o natolik výjimečnou situaci, která by znemožňovala učinit jednoznačný závěr v tom směru, že dovolatelovo jednání je natolik pro společnost škodlivé, že je již nezbytné uplatnit jeho odpovědnost za použití trestního zákoníku (tak jako tomu bylo v jím poukazované a zcela nesrovnatelné kauze porušení principu nezávislosti soudce, řešené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012 sp. zn. 8 Tdo 1350/2013). Poukázal-li dovolatel v tomto směru na nízkou společenskou škodlivost svého jednání s ohledem na celkovou výši způsobené škody, pak nelze přehlédnout, že jím způsobený škodlivý následek ve smyslu aktuální hmotněprávní úpravy účinné do 30. 9. 2020 přesáhl o více než jednu třetinu zákonnou hranici škody nikoli nepatrné, když o jakýchkoliv dalších okolnostech snížené škodlivosti svého jednání se dovolatel již nezmiňuje.
7. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněného I. H. tak, že se odmítá podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
8. Obviněný I. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
10. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, na který je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
11. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Takové vymezení nyní odpovídá dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2022.
12. Mimoto Nejvyšší soud dlouhodobě přiznává - v rámci poukazu na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2021 - relevanci také námitkám proti skutkovým zjištěním, a to s ohledem na právo na spravedlivý proces. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz představují jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další). Jde-li o rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, pak s účinností od 1. 1. 2022 se jedná o samostatný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.
13. Dovolací námitky obviněného jsou především opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Pokud jde o výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění, ať už se jednalo o užívání bezorebné technologie, nepřítomnost obviněného na místě činu či neexistenci vzrostlých plodin na předmětných pozemcích, napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu ve Znojmě netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil přitom obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle. Soudy obou stupňů rozhodně nevybočily při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není případný poukaz obviněného na pravidlo in dubio pro reo .
14. Nejrozsáhleji v dovolání argumentoval obviněný proti způsobu, jakým soudy posoudily otázku uživatelských vztahů k předmětným pozemkům. Závěrům soudů však po skutkové ani právní stránce nelze nic vytknout. Obviněný si byl dobře vědom rozporů, které ohledně pozemků existovaly, i toho, že společnosti A. f. m. nesvědčí k předmětným pozemkům vlastnické ani žádné uživatelské právo. Pozemků parcelních čísel XY a XY v katastrálním území V. se týkala komplexní pozemková úprava. Společnost A. f. m. byla účastníkem řízení a věděla o tom, že Státní pozemkový úřad pro Jihomoravský kraj, pobočka Znojmo, vydal dne 28. 3. 2014 pod č. j. SPU 129623/2014/Po, rozhodnutí o výměně nebo přechodu vlastnických práv v katastru katastrální území V., které nabylo právní moci dne 15. 4. 2014. Ať již bylo právní postavení společnosti A. f. m. k oběma pozemkům do 15. 4. 2014 jakékoliv, její užívací právo podle §11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech zaniklo nejpozději k 1. 10. 2014. Společnost obviněného po uvedeném datu užívala pozemky bez právního důvodu. Nelze přisvědčit argumentaci obviněného, že pozemek číslo XY užívala společnost A. f. m. nadále na základě „konkludentního souhlasu státu“ a řádně za ně hradila nájemné. Dohoda o zaplacení úhrady za užívání nemovité věci č. 356N16/17 ze dne 14. 10. 2016, na níž v této souvislosti obviněný odkazoval, totiž představuje dohodu o způsobu vyrovnání bezdůvodného obohacení v souvislosti s užíváním pozemku v uvedeném období, rozhodně nezakládá žádný právní titul k užívání pozemku. Společnost A. f. m. byla opakovaně vyzývána k ukončení činnosti na uvedených pozemcích a vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků, ze strany farnosti V. výzvou ze dne 15. 7. 2016. Oba pozemky v rozhodné době užíval na základě platných smluv poškozený Z. K pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území Olbramovice svědčilo uživatelské právo poškozenému Ž., a to na základě smlouvy o pronájmu pozemku ze dne 16. 12. 2013 uzavřené s vlastníkem pozemku J. H. V souvislosti s aktualizací evidence půdy byla společnost A. f. m. ze strany Státního zemědělského intervenčního fondu vyzvána k doložení právního důvodu k užívání uvedeného pozemku. Obviněný na tuto výzvu nereagoval, a proto ze strany Státního zemědělského intervenčního fondu došlo datovou zprávou doručenou dne 12. 3. 2015 k vyrozumění společnosti A. f. m. o provedení aktualizace evidence půdy dle návrhu poškozeného Ž. v jeho prospěch. Společnost A. f. m. neměla v rozhodné době k předmětnému pozemku užívací právo. Nic na tom nemění ani poukaz obviněného na předávací protokol mezi ZD XY a společností A. V., právním předchůdcem společnosti A. f. m., jelikož neobsahuje totožný výčet pozemků, které v pozůstalostním řízení svědek H. nabyl do vlastnictví. Z těchto důvodů nelze přistoupit na požadavek obviněného, aby byl prokazován způsob ukončení předchozích nájemních či užívacích vztahů. Stejně tak nelze uvažovat o tom, že by společnost A. f. m. mohla být řádným a poctivým držitelem užívacích práv k pozemkům. Související otázky vlastnických či užívacích práv byly trestní soudy oprávněny posuzovat samostatně jako předběžné otázky podle §9 trestního řádu.
15. Úspěšná nemohla být ani námitka obviněného, podle které mělo dojít k porušení zásady totožnosti skutku ve vztahu k pozemku parcelní číslo XY v katastrálním území Olbramovice. Tato námitka dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu nenaplňuje. Zmíněný pojem je totiž institutem trestního práva procesního (§220 trestního řádu), nikoliv trestního práva hmotného. Pokud tedy obviněný výslovně namítá, že v dané věci není dána totožnost skutku, směřují jeho námitky do oblasti trestního práva procesního, nikoliv trestního práva hmotného. Takto formulovanou námitku nelze v rámci podaného dovolání úspěšně uplatnit nejen prostřednictvím deklarovaného dovolací důvodu, ale ani prostřednictvím jiného dovolacího důvodu uvedeného v §265b trestního řádu (srov. zejm. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 21/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ve věcech sp. zn. 8 Tdo 587/2012, sp. zn. 3 Tdo 1045/2014, sp. zn. 6 Tdo 1265/2014, sp. zn. 7 Tdo 1588/2014, sp. zn. 8 Tdo 187/2015, sp. zn. 6 Tdo 231/2016, aj.). Pouze výjimečně by námitka stran nerespektování obžalovací zásady mohla naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, a to pokud by takové porušení mělo nebo mohlo mít přímý a bezprostřední dopad na konečné právní posouzení jednání obviněného (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 177/2017). O takový případ se v dané věci nejedná.
16. Podle ustálené judikatury je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010). Totožnost skutku v trestním řízení je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1979, sp. zn. 5 Tz 2/79, obdobně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94). Totožnost skutku je také zachována v případě, kdy některé ze skutečností pojatých původně do souhrnu skutečností charakterizujících jednání nebo následek odpadnou, tak i tehdy, když k takovému souhrnu skutečností přistoupí skutečnosti další, tvořící s původními jedno jednání, popř. následek (srov. na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 3 Tdo 384/2014). V nyní projednávané věci zůstal zachován následek (poškozená vzrostlá ozimá pšenice), jakož i jednání, které k takovému následku vedlo (neoprávněné provedení osevních prací na cizím pozemku bez tomu odpovídajícího právního titulu). Ke změně došlo jen ohledně upřesnění doby spáchání skutku a označení okolností, z nichž obviněný musel vědět o protiprávnosti svého jednání.
17. Co se týká námitek obviněného ohledně výše způsobené škody, lze plně odkázat na odůvodnění napadených rozhodnutí. Ve spise se nachází odborné vyjádření, které stanovuje minimální vzniklou škodu v souladu s §137 trestního zákoníku. Podle tohoto ustanovení stanovení výše škody se vychází z ceny, za kterou se věc, která byla předmětem útoku v době a v místě činu, obvykle prodává a nelze-li takto výši škody zjistit, vychází se z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci. Tento způsob určení výše škody koresponduje právě s provedeným odborným vyjádřením.
18. Opodstatněný není ani odkaz obviněného na princip ultima ratio . K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
19. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 trestního řádu).
20. V projednávané věci jednání obviněného naplnilo všechny obligatorní znaky přečinu poškození cizí věci podle §228 odst. 1 trestního zákoníku. Samotný způsob provedení činu a úmyslná forma zavinění vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům daných skutkových podstat, a že by tak nedosahoval požadovaného stupně společenské škodlivosti. Z jednání obviněného je zřejmý jeho přezíravý postoj k právním pravidlům a upřednostňování vlastních zájmů jako velkého zemědělce na úrok ostatních, malých zemědělců hospodařících na pozemcích, k nimž mají řádné uživatelské právo. Mimotrestní způsob řešení by neskýtal dostatečnou ochranu před škodlivým jednáním obviněného jak samotným poškozeným, tak zejména společnosti jako celku.
21. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 30. 3. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu