ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.388.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 388/2022-595
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2022 o dovolání, které podala obviněná Z. C., nar. XY, trvale bytem XY , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 316/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 43 T 25/2020 takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. 43 T 25/2020 byla obviněná Z. C. uznána vinnou ze spáchání přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1, 3 trestního zákoníku. Za to byla podle §206 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Podle §82 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněné uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podmíněného odsouzení podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila. Podle §228 odst. 1 trestního řádu a §229 odst. 2 trestního řádu bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 12. 2021 sp. zn. 8 To 316/2021 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl.
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu napadla obviněná dovoláním , v němž uplatnila důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněná uvedla, že skutek tak, jak byl popsán v prvoinstančním rozsudku, není trestným činem, neboť popis skutku nezahrnuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zpronevěry. Konkrétně nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zpronevěry, jelikož nebyla prokázána vědomost obviněné, že předmětné prostředky jí nenáleží. V okamžiku dispozice obviněná nevěděla o neoprávněnosti nakládání s uvedenými prostředky a uvedené prostředky nepovažovala za cizí věc. Vycházela z toho, že byla oprávněným disponentem s prostředky na účtu a plnila pokyn zůstavitele, aby z účtů vybrala všechny prostředky a ponechala si je pro potřeby své, či své rodiny, pro potřeby vypravení pohřbu zůstavitele a dále pro účely umoření dluhu zůstavitele vůči ní. Obviněná uvedla, že se o údajné závětní dědičce dozvěděla až po zahájení dědického řízení, kdy s touto skutečností byla notářkou seznámena, když do této doby se oprávněně se svým manželem domnívala, že jediným dědicem je bratr zůstavitele – tedy právě její manžel. Obviněná se domnívá, že jakékoliv její následné jednání nemá a nemůže mít vliv na prokázání naplnění subjektivní stránky tohoto přečinu. Za nesprávný považuje obviněná i výrok rozsudku o úroku z prodlení od 28. 2. 2015, jelikož nebyla účastníkem dědického řízení, neměla možnost pravost závěti u soudu řádně napadnout a o výsledku dědického řízení se dozvěděla až v rámci nahlédnutí do spisu po zahájení trestního stíhání, které bylo zahájeno až na konci roku 2019. Vydáním rozhodnutí o vině došlo rovněž k porušení principu ultima ratio , neboť se jedná o ryze občanskoprávní spor, který si měla a mohla údajná závětní dědička řešit prostředky civilního práva, což neučinila a trestní oznámení podala až šest let po údajném skutku.
4. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 12. 2021, sp. zn. 8 To 316/2021, zrušil a současně zrušil i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 6. 10. 2021, sp. zn. 43 T 25/2020, jako rozhodnutí vydané ve vadném řízení předcházejícím.
5. Opis dovolání obviněné byl předsedou senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že obviněná nevytýká žádný konkrétní případ zjevného rozporu soudy učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů a nezmiňuje ani žádný konkrétní opomenutý nebo procesně nepoužitelný důkaz. Obviněná pouze předkládá vlastní skutková tvrzení a označuje tato tvrzení za nevyvrácená, popř. na základě vlastních skutkových hodnocení odmítá pravost závěti F. C. Skutkové námitky uplatňované dovolatelkou v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, pokud je vůbec lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit, jsou proto podle názoru státního zástupce zjevně nedůvodné. Námitku obviněné týkající se absence subjektivní stránky trestného činu nepovažuje státní zástupce za důvodnou. Státní zástupce poukázal na odůvodnění napadených rozhodnutí s tím, že soudy správně dovodily existenci eventuálního úmyslu minimálně v podobě smíření podle §15 odst. 1 písm. b), odst. 2 trestního zákoníku. Skutečnosti, že dovolatelka neměla jistotu o výsledku dědického řízení, nasvědčuje též rychlost, s jakou výběr peněz provedla, když tak učinila dne 2. 9. 2013, tj. již následující den po úmrtí F. C. K námitce porušení zásady subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že jednání obviněné, která není dědicem a majetek zůstavitele si svévolně přisvojila ještě před tím, než dědické řízení vůbec proběhlo, přesahuje rámec občanskoprávního vztahu a dostává se do trestněprávní roviny. Námitku proti výroku o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení formulovala obviněná jako námitku čistě skutkovou, když nevytýkala porušení nějaké občanskoprávní normy.
6. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.
7. Obviněná Z. C. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byla obviněná uznána vinnou a byl jí uložen trest.
9. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
10. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
11. Dovolací námitky obviněné jsou toliko opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady obviněná uplatnila již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 9 netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se ve svém rozsudku s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
12. Obviněné nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněné směřující do oblasti skutkových zjištění, ať už se jednalo o otázku údajných půjček F. C. ze strany obviněné, či pravosti závěti, představují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněná snaží prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutím podrobně zdůvodnily, proč této obhajobě obviněné neuvěřily. Při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není případný poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo .
13. Hrubý nepoměr mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů není ani v otázce počátku úroku z prodlení v adhezním výroku o povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Tvrzení obviněné, že považovala celou záležitost za uzavřenou, neboť se neměla důvod domnívat, že by k peněžním prostředkům mohlo svědčit vlastnické právo někomu jinému, totiž zcela pomíjí zjištění soudů, podle kterého se obviněná po spáchání stíhaného skutku zbavila v průběhu dvou měsíců veškerého majetku, z něhož by se potencionálně mohla poškozená uspokojit. Okamžik prodlení tak nalézací soud dovodil v souladu s §1970 občanského zákoníku od data právní moci konečného rozhodnutí v dědickém řízení, kterým byl předmětný nárok postaven najisto a zároveň se s jeho obsahem a podstatou obviněná nepochybně seznámila.
14. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Deklarovanému dovolacímu důvodu proto neodpovídá námitka obviněné, podle které nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu zpronevěry. Byť obviněná své výhrady formulovala jako nesouhlas s právním posouzením skutku, ve skutečnosti byla její argumentace založena na vlastní verzi skutkového stavu věci, odlišné od skutkových závěrů soudů. K otázce subjektivní stránky lze nad rámec přezkumné povinnosti dovolacího soudu uvést, že dokazováním byla vyvrácena obhajoba obviněné, podle které peněžní prostředky odčerpané z bankovního účtu F. C. představovaly vrácení předchozích půjček ze strany obviněné. Z hlediska vědomostní složky zavinění poukázal nalézací soud na úpravu §1475 odst. 2 občanského zákoníku a §1680 občanského zákoníku, která koresponduje s obecně známou skutečností, a to i osobám jinak práva neznalým, že výkonu vlastnických práv k věcem nabytým dědictvím se dědic nemůže po smrti zůstavitele ujmout „automaticky“, ale až na základě výsledků dědického řízení. Obviněná nebyla dědicem F. C., ale jedinou dědičkou byla dědickým rozhodnutím potvrzena L. L. Přestože v době provedení dispozice s pozůstalostí nemusela obviněná jednoznačně vědět, že dědické právo na pozůstalost uplatnila i poškozená L., nemohla si být jista tím, kdo je dědicem zemřelého F. C. To navíc za situace, kdy věděla, že F. C. v minulosti nějaké pořízení pro případ smrti učinil (konkrétně věděla o listině o vydědění jeho dětí). Musela být proto srozuměna také s případnou existencí závěti, kterou F. C. povolal jiné dědice, kdy její manžel není jediným oprávněným dědicem a prostředky na účtu zemřelého jsou vůči němu, potažmo obviněné, věcí cizí. Závěr soudů, že jednání obviněné bylo zahrnuto zaviněním ve formě minimálně eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku, je proto přiléhavý.
16. Opodstatněnou není námitka obviněné poukazující na porušení principu ultima ratio . K výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku o zásadě subsidiarity trestní represe, včetně výkladu pojmu společenská škodlivost činu a výkladu principu ultima ratio lze odkázat na výkladové stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 trestního zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 trestního zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 trestního zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty.
17. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem ultima ratio , z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné. Princip ultima ratio nelze vykládat v tom smyslu, že trestní postih závisí pouze na tom, zda byly či nebyly, příp. jakým způsobem, uplatněny i mimotrestní právní prostředky, neboť ho ani u vztahů, které mají soukromoprávní základ a kterým je trestním zákoníkem poskytována i trestněprávní ochrana, nelze uplatňovat tak široce, aby to prakticky vedlo k negaci použití prostředků trestního práva jako nástroje k ochraně majetku, závazkových vztahů apod. Třebaže právním vztahům, které mají v základu soukromoprávní povahu, poskytují primární ochranu předpisy práva mimotrestního, zvláště občanského a obchodního, neznamená to, že zásada subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip ultima ratio bez dalšího vylučuje spáchání trestného činu a uložení trestní sankce při závažném porušení takových povinností, které lze jinak sankcionovat i mimotrestními prostředky. Není ani vyloučeno souběžné uplatnění trestněprávní a soukromoprávní odpovědnosti, naopak to bude praktické v případech, kdy byla trestným činem poškozenému způsobena majetková škoda nebo nemajetková újma anebo na jeho úkor získáno bezdůvodné obohacení (srov. §43 a násl., §228 a §229 trestního řádu).
20. V projednávané věci jednání obviněné naplnilo všechny obligatorní znaky přečinu zpronevěry podle §206 odst. 1,3 trestního zákoníku. Způsob provedení činu a úmyslná forma zavinění vylučují úvahu o tom, že by posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Z hlediska míry společenské škodlivosti při použití zásady subsidiarity trestní represe zohlednily soudy odpovídajícím způsobem také chování obviněné po činu (srov. okolnosti uvedené v §39 odst. 1 trestního zákoníku). Obviněná v rámci pozůstalostního řízení uplatnila doklady, na kterých nebyl pravý podpis zůstavitele F. C., aby takto doložila svůj tvrzený nárok na předmětné peněžité prostředky. Předmětné finanční prostředky oprávněné testamentární dědičce L. L. ani později nevrátila, naopak se tyto peněžité prostředky a obecně svůj majetek větší hodnoty pokusila odstranit převodem na svou dceru. Z jednání obviněné je zřejmý její přezíravý postoj k právním pravidlům a upřednostňování vlastních zájmů na úrok ostatních. Její chování nesvědčí ani o jakémkoliv náhledu na její jednání a snaze o nápravu způsobeného stavu nebo narovnání vztahů s poškozenou, a to ani přes hrozbu trestního stíhání. Mimotrestní způsob řešení by v případě obviněné neskýtal dostatečnou ochranu před jejím škodlivým jednáním jak samotné poškozené, tak zejména společnosti jako celku.
18. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněné nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 25. 5. 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu