ECLI:CZ:NS:2022:3.TDO.797.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 797/2022-571
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. října 2022 o dovolání, které podal obviněný F. B., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. 8 To 28/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 10 T 84/2019, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 10 T 84/2019 , byl obviněný F. B. uznán vinným ze spáchání přečinu vydírání podle §175 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 1), jednak pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §146 odst. 1 trestního zákoníku, jednak přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 2), přečinu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku (skutek 3) a přečinu násilí proti úřední osobě podle §325 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku (skutek 4). Za to byl podle §175 odst. 1 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku, §85 odst. 1 trestního zákoníku a §84 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků a současného vyslovení dohledu. Podle §228 odst. 1 trestního řádu bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě způsobené újmy.
2. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 15. 3. 2022, sp. zn. 8 To 28/2022 , jímž je podle §256 trestního řádu jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 15. 3. 2022 [§139 odst. 1 písm. b) cc) trestního řádu].
3. Shora citované rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu napadl obviněný dovoláním , v němž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu. Obviněný namítl, že byl odsouzen v rozporu se zásadou in dubio pro reo , kdy skutková zjištění neodpovídají výsledkům provedeného dokazování, jsou neúplná, nesprávná a v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Dále obviněný namítl, že byl odsouzen na základě výpovědí nevěrohodných svědků, kdy tito svědci své výpovědi měnili anebo měli motiv vypovídat nepravdivě v jeho neprospěch. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu obviněný uvedl, že skutky byly neprávně kvalifikovány jako trestné činy, jelikož nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkových podstat trestných činů vydírání, výtržnictví, nebezpečné vyhrožování, a násilí proti úřední osobě. Žádný z důkazů neprokazuje úmysl obviněného. Není dána subjektivní stránka trestných činů, neboť skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkových podstat nebyly ani nejsou zahrnuty v představě obviněného ani v obecných rysech. Obviněný po celou dobu trestního řízení popírá, že by se dopustil jakéhokoliv trestného činu, který je mu kladen za vinu.
4. Ke skutku pod bodem 1) výroku odsuzujícího rozsudku obviněný namítl, že nalézací soud nedoplnil dokazování podle pokynů odvolacího soudu uvedených v předchozím zrušujícím rozhodnutím a dospěl k naprosto absurdním a ničím nepodloženým závěrům, s nimiž se přesto napodruhé bez dalšího odvolací soud ztotožnil. Obviněný měl být usvědčen především výpovědí poškozené N., z ní (ani z žádného listinného důkazu) ale v žádném případě nevyplývají rozhodné skutkové závěry. Podle názoru obviněného při hodnocení provedených důkazů převážilo vnitřní přesvědčení soudu prvního stupně nad pečlivým uvážením všech okolnosti případu jednotlivě i v jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 trestního řádu. Obviněný dále namítl, že domnělou pohrůžku nepředání nezletilé dcery poškozené nelze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku. Z žádného relevantního důkazu nevyplývá, že by poškozená N. mohla vnímat údajnou pohrůžku nepředáním dcery v takové intenzitě. Pokud jde o zavinění, skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty nebyly ani nejsou zahrnuty v představě obviněného ani v obecných rysech, a proto nebyla subjektivní stránka uvedeného trestného činu naplněna.
5. Také v případě skutku pod bodem 2) se odvolací soud ztotožnil s nesprávnými závěry soudu prvního stupně, na jejichž základě bylo rozhodnuto o vině obviněného, aniž by přihlédl k rozsáhlé odvolací argumentaci obviněného. Poškozená N. měla naprosto jasný motiv (tj. obavu o nezletilou dceru) vypovídat nepravdivě v neprospěch obviněného, její věrohodnost tak soudy nesprávně a nedostatečně posoudily. I v tomto případě soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo a se přiklonily výhradě k důkazům svědčících v jeho neprospěch. Podle názoru obviněného dále nebylo bez důvodných pochybností prokázáno, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty těchto či jakéhokoliv jiného trestného činu. Neexistuje jediný důkaz, z něhož by vyplývalo, že při údajném útoku hrozil poškozené, případně nezletilé dceři, mnohem závažnější následek v podobě újmy na zdraví, když poškozená utrpěla toliko zhmožděniny a povrchové škrábance na krku a bolestivost krční páteře. K zodpovězení otázky, jaký následek mohl v důsledku údajného jednání obviněného poškozené vzniknout, měl soud přibrat znalce podle §105 a násl. trestního řádu. Žádný z důkazů pak neprokazuje úmysl obviněného, a není tak dána subjektivní stránka předmětných trestných činů.
6. Pokud jde o skutek pod bodem 3), obviněný zdůraznil, že údajné vyhrožování mu nebylo nikdy prokázáno. Měl být usvědčen zejména výpovědí poškozeného K., jedná se však o situaci tvrzení proti tvrzení. Poškozený K. měl důvod obviněného křivě obvinit pomstít za to, že při dopravním přestupku ze strany poškozeného učinil obviněný projev, při němž použil silná slova. Ve skutečnosti však o nic závažnějšího nešlo a tento projev je nutné odlišit od nebezpečného vyhrožování ve smyslu §353 odst. 1 trestního zákoníku. Intenzita silných slov, kterou nižší soudy považují za výhrůžku, nemohla v poškozeném K. vyvolat důvodnou obavu o jeho život, zdraví či majetek. Obviněný k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017. S ohledem na princip presumpce neviny i právo na spravedlivý proces rozhodně nelze akceptovat shledání viny obviněného za situace, kdy jediným přímým důkazem proti němu je výpověď poškozeného K., u něhož a priori nelze vyloučit zájem na výsledku řízení. Žádný z důkazů také neprokazuje nepřímý úmysl obviněného.
7. Ve vztahu ke skutku pod bodem 4) obviněný namítl, že soudy akcentovaly výhradně skutečnosti v neprospěch obviněného, které navíc vytrhly z kontextu, a naopak skutečnosti, které vyvracejí verzi obžaloby, zcela přehlédly. Audiozáznam pořízený policistou D. považuje obviněný za nevěrohodný, neboť nelze s jistotou vyloučit, že nebyl dodatečně upraven. Verzi obviněného navíc podporují výpovědi čtyř svědků. Tedy bez důvodných pochybností nebylo prokázáno, že by obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty tohoto či jakéhokoliv jiného trestného činu. Absentuje jediný důkaz, který by prokazoval přímý úmysl obviněného. Obviněný dále poukázal na rozpor v závěrech nalézacího soudu, kdy na jednom místě rozsudku uvádí, že obviněný brachiálním napadením policisty působil na možnost doručení mu předvolání při výkonu jeho povolání, avšak na jiném místě uvádí, že úkon policistů byl skončen chvílí, když obžalovaný odmítl převzít předvolání. Tedy doručení předvolání, byť neúspěšné, již bylo dokončeno a obviněný již nadále na možnost doručení předvolání policistou B. působit nemohl. Následnou slovní rozepři mezi obviněným a policistou B. pak za naplnění této skutkové podstaty považovat nelze.
8. Obviněný dále namítl, že uložený trest je naprosto nepřiměřený. Jeho odsouzení se promítá i do sféry jeho osobního života, což oprávněně vnímá jako trest sekundární. Navíc po celou dobu, která již uplynula od popisovaného skutku, se nedopustil žádného protiprávního jednání, proto podmíněný trest uložený v dané výši jednoznačně postrádá svou výchovnou funkci.
9. Obviněný je rovněž přesvědčen, že nalézací soud, s jehož závěry se ztotožnil i odvolací soud, nesprávně rozhodl o uplatněných nárocích poškozených, když předmětný výrok není ničím podložen, je nezdůvodněný a zcela nesprávný. Nalézací soud rozhodl o nároku poškozené N., aniž by podrobil kritickému zkoumání, zda je důvodný a zda částka, kterou poškozená požaduje, je přiměřená. Spokojil se s pouhým konstatováním, že poškozené nějaký následek vznikl. Výše nemajetkové újmy zůstala zcela neprokázána. Současně namítl, že peněžitá náhrada se považuje za subsidiární způsob nastupující až v případě, že jiná forma není dostačující. V této věci přitom nelze vyloučit, že jiné než peněžité plnění (například omluva) může být odpovídajícím odškodněním. Soud neměl pro vyslovení povinnosti k náhradě škody a stanovení její výše de facto žádné podklady, proto měla být poškozená odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, případně tvrzenou výši nemajetkové újmy prokazovat.
10. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 trestního řádu zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2022, č. j. 8 To 28/2022-518, jakož i rozsudek Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 10. 2021, č. j. 10 T 84/2019-464, a podle §265l odst. 1 trestního řádu Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 trestního řádu zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci . Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že ve věci nelze shledat žádný, natož extrémní, rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. Obviněný v dovolání opakuje stejné námitky, které uváděl již v průběhu celého trestního řízení a pouze předkládá svou vlastní interpretaci provedených důkazů. Nalézací soud způsob, jakým hodnotil důkazy a to, jakými úvahami dospěl ke skutkovým závěrům ohledně všech čtyřech skutků, vysvětlil dostatečně a velmi srozumitelně v odůvodnění rozsudku. U skutku popsaného pod bodem 3), u kterého lze jako u jediného důkazní situaci shrnout tak, že se jedná o tvrzení obviněného proti tvrzení poškozeného, se nalézací soud v souladu s judikaturou Ústavního soudu velmi zevrubně zabýval věrohodností výpovědi poškozeného. Přestože obviněný v dovolání mnohokrát odkázal na pravidlo in dubio pro reo , v dané věci se podle názoru státního zástupce nejednalo situaci, kdy by rozpory mezi důkazy nebylo možné odstranit pečlivým vyhodnocením všech důkazů. V tomto směru odkázal státní zástupce na přesvědčivé odůvodnění rozhodnutí nalézacího a zejména odvolacího soudu. Námitky proti právnímu posouzení skutku obviněný převážně odvozuje nikoliv od skutkového stavu zjištěného soudem, nýbrž od skutkového stavu, který si dovodil sám. Obdobné platí i o větší části námitek, které uplatňuje vůči výroku o náhradě nemajetkové újmy.
Námitkou, podle které není zřejmé, jak soudy dospěly k výši nemajetkové újmy, i námitkou subsidiarity peněžité náhrady nemajetkové újmy se nalézací soud zabýval a řádně své rozhodnutí odůvodnil. Námitky, jimiž obviněný napadl uložený trest, nespadají ani pod jím uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, ani pod žádný jiný dovolací důvod.
12. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu.
13. Obviněný F. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) trestního řádu osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 trestního řádu), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první trestního řádu) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 trestního řádu.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c trestního řádu) zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a trestního řádu. Shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) trestního řádu, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) trestního řádu, kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
15. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b trestního řádu, bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) trestního řádu, na které je v dovolání odkazováno. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 trestního řádu).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
17. Dovolací námitky obviněného jsou opakováním obhajoby uplatňované od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady obviněný uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly. Napadená rozhodnutí Krajského soudu v Brně ani Okresního soudu v Jihlavě netrpí žádnými vadami, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Soud prvního stupně se s provedenými důkazy vypořádal jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Přitom vyhodnotil jejich obsah a zároveň podrobně vyložil a odůvodnil (§125 odst. 1 trestního řádu), jaké skutečnosti vzal za prokázané. Odvolací soud po provedeném přezkumu (§254 odst. 1 trestního řádu) neměl ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně žádných výhrad. Zdůraznil obsah usvědčujících důkazů a vypořádal se s odvolacími námitkami obviněného. Sám analyzoval důkazní situaci a přesvědčivě vyložil, proč o skutkovém stavu věci nepřetrvávají důvodné pochybnosti. Nelze říci, že by byl v projednávaném případě skutkový stav věci zjišťován povrchně, anebo že by byl výsledek řízení toliko projevem nepřípustné soudní libovůle.
18. Obviněnému nelze přisvědčit, že existuje rozpor mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozené podobě a provedenými důkazy, natož extrémní. Výhrady obviněného směřující do oblasti skutkových zjištění nepřesahují prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudů, jejímž prostřednictvím se obviněný snažil prosadit vlastní pohled na hodnocení důkazů, jehož výsledkem by byly odlišné skutkové závěry. Pokud už obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1) poukazoval na případy údajného extrémního rozporu skutkových zjištění soudů a provedenými důkazy (některé dílčí otázky hodnocení chování obviněného a vnímání jeho jednání ze strany poškozené a nezletilé dcery), nelze s ním souhlasit, jelikož příslušné skutkové závěry logicky vyplývají z provedených důkazů, a především se nejedná o rozhodná skutková zjištění, která by byla určující pro naplnění znaků trestného činu. Soudy obou stupňů v napadených rozhodnutím podrobně zdůvodnily, proč obhajobě obviněné neuvěřily. V případě skutků pod body 1) a 2) vyšly především z výpovědi poškozené, kterou shledaly věrohodnou, jelikož jednání obviněného popisovala podrobně a logicky, a současně nebyl shledán žádný důvod ani motiv, proč by poškozená měla obviněného nepravdivě obviňovat. Výpověď poškozená je ve vztahu k bodu 1) navíc podporována listinnými důkazy, zejména úředními záznamy, protokolem o ohledání věci včetně fotodokumentace, protokoly z jednání na OSPOD, rozhodnutími soudu o úpravě poměrů rodičů k nezletilé dceři, výpisy telekomunikačního provozu a přepisem nahrávky telefonického hovoru mezi obviněným a poškozenou. U skutku pod bodem 2) byl obviněný vedle výpovědi poškozené usvědčen i výpověďmi svědků M. Š., E. Š., I. P., V. Š., a rovněž lékařskou zprávou a protokolem o prohlídce těla poškozené s fotodokumentací, která zachycuje zranění na těle poškozené. Nalézací soud se vypořádal i se zvukovou nahrávkou předloženou obviněným se závěrem, že nesvědčí ve prospěch obhajoby zejména s ohledem na neúplnost zvukového záznamu. Soudy se taktéž přesvědčivě vypořádaly s obsahem výpovědí dalších svědků. V případě skutku pod bodem 3) byl obviněný usvědčen zejména výpovědí poškozeného M. K.. Ani o jeho výpovědi neměl soud žádné pochybnosti. Popis události ze strany poškozeného byl logický a z vystupování poškozeného před soudem nevyzněl žádný důvod ani motiv, proč by měl poškozený vypovídat nepravdivě. Přítomnost obviněného i poškozeného na parkovišti dokládají rovněž kamerové záznamy a provedená lokalizace prostřednictvím mobilního telefonu obviněného. Ze spáchání skutku pod bodem 4) pak byl obviněný bezpečně usvědčen výpověďmi zasahujících policistů B. s D., pořízenou nahrávkou a výpověďmi svědků K. a M. Naopak výpověď údajného náhodného svědka F. byla soudy důvodně označena za nevěrohodnou, když odpovídající časový úsek incidentu svědek vůbec nemohl vidět, jelikož mezi jím uváděným místem a místem incidentu parkoval kamion. Svědek by byl schopen vidět až část, kdy obviněný ležel spoutaný na zemi. Lze proto uzavřít, že při hodnocení důkazů jednotlivě i v jejich souhrnu soudy rozhodně nevybočily ze zákonného rámce. Hodnotící úvahy obou soudů důsledně vycházejí z obsahu provedených důkazů, logicky a přesvědčivě hodnotí jejich věrohodnost a naplňují zákonné požadavky §2 odst. 6 trestního řádu. Skutkový stav věci byl zjištěn bez důvodných pochybností v souladu s §2 odst. 5 trestního řádu, proto není případný poukaz obviněné na pravidlo in dubio pro reo .
19. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5, 6 trestního řádu. Dovolací soud přitom musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
20. Takto vymezenému dovolacímu důvodu ovšem převážná část dovolacích námitek obviněného neodpovídá. Obviněný totiž své výhrady téměř výlučně staví na argumentaci, podle které mu nebylo naplnění všech obligatorních znaků skutkových podstat dopadajících trestných činů prokázáno. Tím ovšem nenapadá právní posouzení skutků vzhledem ke skutkovému stavu věci v podobě dovozené soudy, ale své právní úvahy staví na vlastní verzi skutkového děje, která by pro něj byla příznivější, ovšem je odlišná od závěrů soudů. Pokud obviněný ve vztahu ke skutku pod bodem 1) namítl, že pohrůžku nepředání nezletilé dcery poškozené nelze považovat za pohrůžku jiné těžké újmy ve smyslu §175 odst. 1 trestního zákoníku, zcela pominul, v jakých souvislostech takovou pohrůžku pronesl. Učinil tak poté, co porušil dohodu rodičů o rozsahu styku a nezletilou neplánovaně odvezl místo na několik hodin na několik dní. Poškozená nezletilou tři dny neviděla, což byla nejdelší doba od června 2018. Poškozené oznámil, že pokud nebude při předání sama, tak pojede s dcerou pryč. Krátce předtím dokonce obviněný vyjadřoval myšlenky, že si může dělat, co chce. Začal s poškozenou řešit cestovní pas nezletilé či uváděl, že ji odveze do Ameriky. Již dříve navíc posílal výhrůžné SMS zprávy. Nalézací soud příhodně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2011, sp. zn. 8 Tdo 612/2011, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 11 Tdo 1545/2006, a zejména ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1439/2004. Důvod, proč nelze přisvědčit ani námitce vznesené ve vztahu ke skutku pod bodem 3), podle které jeho jednání nebylo natolik intenzivní, aby naplnilo znaky trestného činu nebezpečného vyhrožování podle §353 odst. 1 trestního zákoníku, lze nalézt již v odkazu obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 3 Tdo 89/2017. Jde o to, že závěr, zda jde o výhrůžku způsobilou vzbudit důvodnou obavu z jejího uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení konkrétní situace. Obviněný vyhrožoval poškozenému těžkou újmou na zdraví („jestli mě předjedeš znovu zleva, tak vezmu pistoli“) i jinou těžkou újmou („zapálím ti barák a auto“). Slova byla volena příkře a útočně, navíc v kontextu („kdybych tady neměl dítě, tak bych to udělal hned, nedělám si srandu“) působila vážným dojmem, nikoli jako žert či nadsázka. Skutečnost, že jednání obviněného skutečně vyvolalo důvodnou obavu poškozeného, lze dovodit z jeho chování, kdy okamžitě po skutku si zapsal registrační značku vozidla obviněného a dostavil se na policii. V neposlední řadě nelze přehlédnout samotnou osobu obviněného (srov. §39 odst. 2 trestního zákoníku), který je zjevně konfliktní povahy a v mezilidské komunikaci se snaží vystupovat z pozice nadřazenosti, síly a zastrašování, jak vyplývá ze skutkových zjištění ohledně dalších projednávaných skutků.
21. Žádné pochybení nelze shledat ani ve způsobu rozhodnutí soudů o nárocích poškozených na náhradu způsobené újmy. Pokud jde výhrady obviněného proti rozhodnutí o povinnosti nahradit majetkovou škodu, spočívají výlučně v odmítání skutkových závěrů soudů dopadajících na otázku viny obviněného, a proto důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu neodpovídají. Tomu však s jistou dávkou tolerance odpovídají námitky související s uloženou povinností k náhradě nemajetkové újmy, podle kterých se peněžitá náhrada považuje za subsidiární způsob nastupující až v případě, že jiná forma zadostiučinění není dostačující, a rozsah náhrady nemajetkové újmy v penězích ve výši 15 000 Kč nepodložila poškozená žádnými důkazními podklady. Podle skutkových závěrů nalézacího soudu obviněný poškozenou nejen slovně urážel, ale dopustil se vůči ní úmyslného násilného trestného činu ve chvíli, kdy držela v náruči nezletilou dceru a nemohla se ani pasivně bránit, takže tak mohlo dojít u ní či dcery k daleko závažnějšímu následku. Zasáhl tedy do osobnostního života poškozené, došlo k narušení jejího rodinného života, cti a důstojnosti. Poškozená přestala cítit bezpečně, měla strach, cítila se ponížena a vystresovaná. Již proto nepovažovaly soudy jiné zadostiučinění, než poskytnuté v penězích, v tomto případě za dostatečné. V úvahu nepřipadala především omluva, neboť sám obviněný spáchání činu zatvrzele odmítá, a proto by stěží mohla být považována za upřímnou. Takováto morální satisfakce by proto nezajistila skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Co se týče výše přiměřeného zadostiučinění, nelze újmu na přirozených právech ve smyslu §2956 občanského zákoníku přesně vyčíslit, jelikož se nejedná o újmu objektivně vyjádřitelnou v penězích. Určení výše peněžního zadostiučinění je předmětem volného uvážení soudu, přičemž musí soud v každém jednotlivém případě vycházet z úplného skutkového stavu a v tomto rámci se opírat o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2005/2003). V úvahu je třeba vzít zejména význam narušeného statku pro postiženého a vědomost škůdce o tomto významu, způsob zásahu, rozsah újmy, vliv na postavení postiženého v rodině, profesním životě, v určité komunitě, okolnosti na straně škůdce, např. pohnutku, míru zavinění, lítost, odstranění následků, okolnosti na straně postiženého, např. spoluzavinění, odpuštění skutku škůdci [srov. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1684]. Nalézací soud těmto požadavkům dostál, když zohlednil konkrétní skutková zjištění vztahující se ke skutkům pod body 1) a 2) výroku svého rozsudku, zejména skutečnost, že se obviněný vůči poškozené dopustil úmyslného trestného činu, fyzicky ji napadl, ponížil ji, vzbudil v ní obavy o život její a její dcery a zasáhl tím do jejího osobnostního a rodinného života, kdy se poškozená přestala cítit bezpečně, měla strach, cítila se ponížena a vystresovaná. Přisouzenou částku ve výši 15 000 Kč, s níž se poškozená připojila k trestnímu řízení, rozhodně nelze považovat za nepřiměřenou ani z hlediska principu proporcionality ve vztahu k jiným obdobným případům (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
22. Pokud jde o výhradu obviněného, podle které je uložený trest za naprosto nepřiměřený, je třeba zdůraznit, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. i) trestního řádu [do 31. 12. 2021 se jednalo o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) trestního řádu], tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39, §41 a §42 trestního zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 trestního řádu (rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). V řízení o dovolání není možné přezkoumávat ani dodržení §38 trestního zákoníku. Uložení konkrétního druhu a výše trestu v rámci zákonem stanovených možností je výsledkem volné úvahy soudu, do níž nelze zasahovat cestou zmíněného mimořádného opravného prostředku. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být pouze případy zjevného zásahu do základních práv a svobod obviněného (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018). O takovou situaci se však v dané věci nejedná a lze se tak ztotožnit s odůvodněním uloženého trestu v rozhodnutích nalézacího a odvolacího soudu.
23. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. §265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 13. října 2022
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu